Zatímco střední třída pořizuje vedle užitné hodnoty i nějaký nehmotný pocit (bylonebylium), velmi bohatí pořizují výhradně pocit, protože všechno ostatní už mají. Primitivní lidé poptávají primitivní pocit výlučnosti. Neprimitivní lidé poptávají rafinovaněji, zajímavější pocity, zejména tyto: "Jsem dobrý člověk", a "Můj život něco znamenal".
Tady je pak základní existenční nejistota a touha po smyslu jedněch, odhalená díky uspokojení běžných potřeb, chlebem a léky milionů.
Tu se pak hraje docela jiná hra. Superlevel na superbohaté je, bohužel, veliká převeliká část charity, dobročinných nadací a rozvojové pomoci. Poslat ovšem peníze někam na konto nestačí, resp. stačí to pouze tehdy, když jde jen o pocit, a ne o skutečnou potřebu někomu pomoci. Vůbec se nedivím Gatesovi, kterému o něco jde doopravdy, že si raději založil vlastní nadaci, než s tak závratnými sumami nechat hospodařit obvyklé "neziskovkové" kleptomarxisty.
Ztráty třením v podobných sdruženích jsou ohromné, ať už jsou jejich deklarované cíle sebechvályhodnější, nemluvě o reálných výsledcích jejich práce - totiž zakonzervování politické a ekonomické situace v zemích, které ze všeho nejvíce potřebují změnu. Je to ohromná škoda, protože dobrovolný transfer prostředků na dobročinné účely je mnohem lidštější, než když totéž probíhá nedobrovolně formou daní - ale bohužel stupeň zpronevěry svěřených prostředků je stejně tak ohromný. Samostatný level je hnutí Greenpeace, jehož námezdný charakter je legendární.
Nejzajímavější je to ovšem u střední třídy, už proto, že je největší, nejnadějnější, oproti těm nižším napravitelnější, oproti těm vyšším zase zranitelnější, a dost možná představuje to nejzdravější, co ve společnosti vůbec je.
Kam odtéka tak velká část bohatství střední třídy je vynikající otázka.
Na jednu stranu za to pochopitelně mohou daně, které právě na střední třídu dopadají nejtvrději - ale není to všechno. Máme vyšší příjem na hlavu, než kdy kdo kde v dějinách, podstatnou část bohatství společnosti drží právě střední třída, a stejnak. Lidi dávaj jen tak tak nájem/hypotéku a provozní výdaje, a jistě se málokdo cítí nějak blahobytně. Odpověď je, že si to z podstatné části děláme spotřebními zvyklostmi. Utrácíme za blbosti.
Je tedy potřeba hýbnout se spotřebními zvyklostmi. S těmi se ovšem pokouší hýbat ledaskdo. Poslední dobou se ta šetrnost rozmáhá a chytá až anticivilizační rozměry, že bychom si měli málem chovat v bytě slepice, svítit si lojovou lampou, pěstovat na balkóně vlastní brambory a hnojit si je vlastními, Kamile, hnojivem. Nalepila se na to taková divná, zpátečnická, alternativně-regresantská ekověc, dvojnásob tragikomická svým sklonem k vytváření svébytných pastiček na (alternativního) blba, o které to ve skutečnosti neni.
Nejde o to, odejít do komuny dělat Óm nad záhonem biohrášku, zakázat dětem školu, pít jen konopný vývar a nechat si narůst dredy na hlavě, v podpaží i v ohanbí. Tu nejde o tesknění po jednodušším, nebo úplně jiném světě. Jde o to, nenechat se systematicky voškubávat. A to poslední, k čemu bych vyzýval, by bylo držgrešlování, tím méně kompenzační blbnutí ("Neumím obstát v mainstreamu, takže mainstream je hloupý."). Vyzývám k racionální spotřebě, po které zbyde i na osobní investice. Je to prostě o zdravém kritickém rozumu při rozhodování o výdajích. Následující je úspěšný skromný pokus o zdravý rozum.
Podíváme se na zoubek několika nejobvyklejším způsobům ojebávání městské střední třídy. Složeným účinkem níže uvedených a dalších spotřebitelských úletů je skleněný strop sociální mobility, přes který se střední třída málokdy stane nadstřední, neboť většinu jmění rozpustí v píčovinách.
Podobnosti s makrosituací celé západní civilizace, strukturou státních výdajů, zaseklým hospodářským růstem a dluhovými pastmi, stejně jako nejčastěji tlačenými alternativami, které jsou ovšem ještě horší, než norma, nechám na domyšlení bádavému čtenáři.
Nejčestejší sociálno-ekonomické pasce
Organizovaná cvičení
která lze úplně stejně dobře, a v případě takové jógy i lépe a bez otřesně desinterpretovaného ideologického sluníčkového balastu cvičitelských hipipin, po jehož vyslechnutí by si Šakjamuní prostřelil hlavu kuší a rozkousal a sežral diamantovou sútru, dělat zadarmo. Běhání na pásu ve fitku za stovku na hodinu, místo běhání po lese zadarmo.
Členství v pražských fitnessech za 3-4k měsíčně, protože mají hezky podsvícenou recepci. Havajská čakrová medová masáž lávovými aromakameny za 3000, namísto zvalchování hřbetu kvalifikovaným fyzioterapeutem za dvě stovky, bez svíček, ale se zdravotním účinkem. Solárko. Spinning. Zumba.