E-shop

Vyhnite sa Aspatramu !

Příběh dvou sladidel: aspartamu a stévie

Již přes dvacet let probíhá v USA tichá válka. Bitevním polem je multimiliardový průmysl na výrobu umělých sladidel. Bojovníky jsou na jedné straně obří agrochemický průmysl a jeho silný spojenec, FDA (Úřad pro potraviny a léčiva), na druhé pak hrstka malých soukromých firem a občanů, kterým není lhostejné jejich vlastní zdraví.

Ztráty představuje 200 milionů mužů, žen a dětí, kteří pravidelně konzumují přes 5 000 produktů slazených sacharinem, acesulfamem K a aspartamem. Činí tak proto, že jsou to diabetici, nebo že se vyhýbají cukru z preventivních důvodů nebo si prostě jen hlídají váhu. Nevědomky se stávají oběťmi tím, že konzumují umělá sladidla ve všem od žvýkaček po nealkoholické nápoje. Ještě znepokojivější je používání aspartamu, snad nejtoxičtější z těchto chemikálií, v dětských vitaminech jako Centrum Jr, Sunkist Multivitamins, Flintstones a žvýkačkových vitaminů Bugs Bunny - obojí o firmy Bayer. Aspartam je dodáván na trh pod neškodně znějícími názvy Equal a NutraSweet.

Jediná varovná nálepka, která se objevuje na malých modrých krabičkách s tabletkami Equalu a produktech s aspartamem, se týká fenylketonurie (PKU), vzácného onemocnění, které postihuje zhruba jednu z 15 000 osob. Tito jedinci postrádají jeden z párových chromozomů, které vlastní většina lidi od narození, a který zajišťuje metabolismus fenylalaninu.

Na žádné nálepce však nenajdete sebemenší zmínku o tom, že aspartam vedl ke vzniku mozkových nádorů u laboratorních zvířat (třebaže u sacharinu se toto varování objevuje), nebo že podle údajů Národního institutu pro výzkum rakoviny došlo u Američanů od začátku používání aspartamu v našich potravinách na začátku 80. let k alarmujícímu nárůstu v četnosti a míře zhoubnosti mozkových nádorů.

Nikde na nálepce nejsou konzumenti informováni o tisících stížností týkajících se aspartamu, které jsou zaznamenány u FDA a ve Střediscích pro kontrolu nemocí. Údaje o 92 rozličných závažných vedlejších účincích zahrnují bolesti hlavy, nepravidelnosti menstruace, nucení na zvracení, závratě, kožní léze, vyrážky, hyperaktivitu, bušení srdce, zažívací problémy, přechodnou ztrátu vědomí, paralýzu, ztrátu paměti, slepotu, záchvaty a sebevražedné deprese. Třebaže počet zpráv o těchto vedlejších účincích dosahuje pouhých tisícovek, odhaduje se, že skutečný počet pacientů, u kterých se projevily negativní zdravotní účinky související s konzumací aspartamu, dosahuje až 700 000. Je tomu tak proto, že většina lidí si nespojuje tyto symptomy s aspartamem, a dokonce i kdyby to udělali, jen malá část pacientů nebo lékařů si ve skutečnosti udělá čas, aby to nahlásili.

Po celou tu dobu je udržováno v tajnosti před americkou veřejností zcela přirozené, nekalorické, netoxické sladidlo, bezpečné k použití jak pro diabetiky, tak pro hypoglykemiky. Tato čistě rostlinná látka je bezpečně užívána již stovky let, nalézá se v téměř polovině přislazovaných pokrmů konzumovaných v Japonsku, je pěstována a studována po celém světě bez jakýchkoli zpráv o negativních vedlejších účincích, a má navíc schopnost bránit zubnímu kazu, brzdit růst určité bakterie, vyrovnávat hladinu cukru v krvi, léčit rány a snižovat chuť na sladké!

Proč FDA udržuje nejlepší sladidlo na světě před americkou veřejností v tajnosti? Proč není diabetikům, hypoglykemikům a osobám hlídajících si váhu umožněno dozvědět se o skutečně bezpečné alternativě aspartamu a ostatních umělých sladidel? Podívejme se na to důkladněji.

Co je to aspartam?
Výzkumníci z mezinárodní farmaceutické společnosti G. D. Searle pátrali po léku na vředovou chorobu, když čistě náhodou narazili na bílý krystalický prášek, který byl 190x sladší než cukr. Tato lidmi vyrobená syntetická substance sestávala ze dvou izolovaných aminokyselin, fenylalaninu a kyseliny aspartové, chemicky svázaných metanolem (dřevným lihem). U Searla nazvali tuto novou složku aspartam a začali se usilovně snažit získat souhlas k jejímu používání jako přísady do pokrmů, a to i navzdory rizikům spojeným s jejím užíváním.

Fenylalanin se rozkládá na diketopiperazin, agens vyvolávající rakovinu mozku. Podle původních laboratorních studií vyvolal u krys růst mozkového nádoru astrocytomu. Zvýšené hladiny fenylalaninu vedou rovněž ke změnám chemické rovnováhy v mozku, což může být příčinou mozkových/psychických problémů jako záchvaty, mánie a silné deprese. Mezi jiné specifické typy reakcí uvedených v časopise Journal od Applied Nutrition v roce 1988 patřily: extrémní podrážděnost, silné záchvaty úzkosti, výrazné změny osobnosti, silná nespavost, a značné vystupňování různých fobií.

Kyselina aspartová je neurotransmiter, jedna ze skupiny chemikálií produkovaných a používaných mozkem. Někteří odborníci věří, že kyselina aspartová v aspartamu způsobuje mozkové léze doslovným vybuzením mozkových buněk až k jejich zániku. Kyselina aspartová vyvolala poškození mozku u pokusných zvířat.

V přírodě se metylalkohol (nebo metanol) vyskytuje v kombinaci s etylalkoholem, jeho protilátkou. Pouze v aspartamu se metylalkohol vyskytuje samostatně. Jakmile je přijat s potravou, mění se metanol na formaldehyd, který, což vůbec není překvapivé, poškozuje mozek. Dále se přeměňuje na kyselinu mravenčí (jed, který se uvolňuje po štípnutí mravencem), která způsobuje metabolickou acidózu. Vstřebávání metanolu je urychleno, když se aspartam rozloží, k čemuž dochází po jeho zahřátí (je-li přidán do horkých nápojů nebo jako přísada při pečení) nebo se rozkládá během prodlouženého skladování. Metylalkohol je toxický především pro oční nerv a je o něm známo, že způsobuje slepotu.

Je známo, že v aspartamu existuje 32 rozkladných produktů, mezi které patří: metanol, formaldehyd, kyselina mravenčí, epinefrin, fenyletylamin, fenylpyruvát, fenylaktická kyselina, diketopiperazin, aspartylfenylalanin, tyroxin, L-Dopa, dopamin a norepinefrin.

Schválení i přes polemiky a námitky
Za aspartamem stojí několik velmi mocných ekonomických sil. Dokonce ještě předtím, než dostal aspartam v roce 1981 od FDA finální zelenou pro použití v suchých potravinách a v roce 1983 pak v nápojích, měli vědci námitky proti jeho schválení. Aspartam původně obdržel souhlas FDA pro použití v suchých potravinách již v roce 1974, ale později byl zakázán v důsledku námitek vznesených právním zástupcem Jamesem Turnerem a MUDr. Johnem Olneym. Vyšetřovatelé se vyjádřili o studiích ohledně bezpečnosti aspartamu prováděných společností G. D. Searle v letech 1967 až 1975 jako o „fušerské vědě“ a „lajdáckých testech“. V 90 ze 113 testů týkajících se bezpečnosti aspartamu se objevily nesrovnalosti. Vědci z FDA a nezaujatí výzkumníci trvali na tom, že je třeba provést pečlivější a spolehlivější testování. Navzdory těmto obavám byl 18. července 1981 aspartam schválen pro použití v suchých potravinách komisařem FDA Arturem Hullem Gatesem, který, ač to bylo k nevíře, zvrátil snahy své vlastní veřejné vyšetřovací komise, která doporučila, aby bylo toto schválení zamítnuto. Rovněž ignoroval paragraf 409(c)(3) zákona o potravinách, léčivech a kosmetice (21 U. S. C. 348), ve kterém stojí, že potravinová přísada by neměla být schválena, pokud jsou testy o její bezpečnosti neprůkazné.
Námitky proti používání aspartamu pokračovaly. V roce 1981 zveřejnil John Olney, profesor psychiatrie a neuropatologie na Washingtonově univerzitě v St. Louis rizika spojená s používáním aspartamu. Olney, který se zasadil o zákaz používání cyklamátů, varoval, že aspartam má vlastnosti vedoucí k poškození mozku. Americká akademie pediatrů nadnesla obavy ohledně účinků fenylalaninu u pacientů s PKU, kteří si nebyli vědomi, že jsou touto chorobou postiženi.

Pobídnut narůstajícími obavami ohledně bezpečnosti aspartamu svolal ohijský senátor Howard Metzenbaum slyšení Senátu kvůli NutraSweetu. 1. srpna 1985 přišel s návrhem „Bezpečnostního zákona o aspartamu“. Zákon volal po klinických studiích, které by zjistily bezpečnost aspartamu, po moratoriu na použití aspartamu při výrobě nových produktů, dokud nebude ukončeno nezávislé testování, přičemž etikety na výrobcích by měly obsahovat uvedené množství aspartamu na jednu porci a maximální povolený denní příjem, jakož i varování, že aspartam není určen k používání u dětí. Zákon rovněž požadoval, aby FDA zřídila komisi zabývající se nepříznivými klinickými reakcemi, která by shromažďovala zprávy o negativních účincích při používání aspartamu a rozesílala lékařům písemné vyhlášky o aspartamu. V novinovém prohlášení z 3. března 1986 senátor uvedl: „Nemůžeme používat americké děti jako morčata, abychom určili bezpečnou úroveň používání NutraSweetu.“ Je to smutné, ale návrh zákona, který mohl potenciálně zastavit pokračující tragédii, byl vetován Výborem pro zaměstnanost a lidské zdroje a nikdy se nedostal na půdu Senátu.

Poté, co utrpěla farmaceutická společnost G. D. Searle v předchozím roce ztrátu ve výši 28 milionů dolarů, byla v roce 1985 prodána chemické společnosti Monsanto. Monsanto pak založila jako pobočku oddělenou od G. D. Searle samostatnou firmu NutraSweet Company. Během příštího desetiletí spotřeba aspartamu prudce stoupla a množství zpráv o negativních účincích se zvýšilo.

V červnu roku 1996 zrušil komisař FDA Dr. David Kessler veškerá omezení při používání aspartamu a zajistil mu všeobecné povolení při výrobě potravin, a to i navzdory skutečnosti, že tento neurotoxin, chybně klasifikovaný jako potravinové aditivum, je ve skutečnosti nebezpečná droga, která mění chemické poměry v mozku a vzájemně se ovlivňuje s jinými drogami. Učinil tak bez veřejného prohlášení. Rovněž ignoroval žádost senátora Metzenbauma (tehdy již na odpočinku), aby byly zahájeny další testy ohledně bezpečnosti tohoto sladidla. Aspartam mohl být od té doby používán stejně neomezeně jako cukr.

Stévie: zakázané americké sladidlo
Stevia rebaudiana Bertoni je vytrvalý keř původem z horské oblasti Amambay v Paraguay. Příslušníci indiánského kmene Guaraní jej užívali stovky let, především ke slazení bylinného čaje maté. Do roku 1800 se denní konzumace stévie rozšířila mezi jihoamerické osadníky v Paraguay, Argentině a Brazílii. V roce 1899 stévii „nově objevil“ italský botanik, Moises Santiago Bertoni. To byl počátek kulturního pěstování stévie, která do té doby rostla pouze divoce ve své rodné Paraguay.

První úroda stévie byla sklizena v roce 1908. Brzy začaly po Jižní Americe i v cizině vzkvétat plantáže. Americkou vládu na stévii poprvé upozornil v roce 1918 jistý americký botanik. V roce 1921 ji komisař Americké obchodní komory George S. Brady, vědomý si jejího nesmírného komerčního potenciálu, opět uvedl do středu pozornosti vlády, tentokrát Amerického ministerstva zemědělství. Brady prohlásil, že stévie má dlouhou historii bezpečného užívání a je ideální k použití především jako sladidlo pro diabetiky. Tato zpráva nepochybně znepokojila americké producenty cukru, a to způsobem hodně podobným tomu, jako se cítil ohrožen cukrovarnický průmysl v Německu, když tam byla stévie poprvé představena v roce 1913.

V roce 1931 izolovali Francouzi čistý krystalický prášek: steviosid. Americký vládní výzkumník Dr. Hewitt G. Fletcher jej označil za „za dosud nejsladší objevený přírodní produkt“. Ač je to překvapivé, stévii se v tu dobu bohužel nepodařilo na americké sladidlové scéně prorazit.

Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let byla FDA zaneprázdněna chystáním jeviště pro schválení aspartamu pro masovou konzumaci v USA. Japonsko již mezitím zakázalo nebo přísně omezilo jeho použití, stejně jako to udělalo s jinými nezdravými potravinovými přísadami. Do roku 1970 Japonsko objevilo stévii: ideální náhradu cukru a jeho syntetických náhražek.

V polovině osmdesátých let byla stévie používána několika americkými společnostmi jako zvýrazňovač chuti u bylinných čajů. Tehdy začala FDA proti stévii ostře brojit a zahájila agresivní kampaň za zastavení jejího používání. Podpořeny stížnostmi anonymní obchodní společnosti akce FDA proti společnostem používajícím stévii zahrnovaly: embarga, prohlídky a zabavování zboží, a nakonec upozornění na možnost zákazu vývozu. Stévie neobdržela statut produktu GRAS (Generally recognized as safe/všeobecně považován za bezpečný), a to i navzdory dlouhé historii bezpečného používání a četným vědeckým studiím z celého světa prokazujícím její bezpečnost. Místo toho byla klasifikována jako “nebezpečná potravinová přísada“. Společnost na výrobu čajů Celestial Seasons a další firmy byly nuceny přestat stévii používat.

Zatímco stévie byla dále pěstována a užívána v takových zemích jako Čína, Japonsko, Brazílie, Izrael, Malajsie a dokonce Německo, až do roku 1994 kompletně vymizela z amerického trhu. Navzdory námitkám FDA umožnilo vydání zákona Dietary Supplement Health and Education Act stévii opětovně vstoupit na americký trh jako potravinový doplněk. Společnosti, které obchodují s produkty ze stévie, mají nicméně zakázáno uvádět sebemenší náznaky, že stévie má vlastnosti sladidla. Udělat to znamená riskovat, že stévie bude překlasifikována na nebezpečné potravinové aditivum a bude znovu kompletně vyloučena z amerického trhu.

Aby nadále chránila zájmy společnosti Monsanto, a aby pokračovala v ničení zdraví americké veřejnosti, FDA se neváhá uchylovat ke strategiím děsivě připomínajícím taktiky praktikované v nacistickém Německu. Nedávno FDA vyhlásila embargo na dodávky stévie do malé Stevita Company v Arlingtonu v Texasu. V dopise společnosti Stevita datovaném 19. května 1998 FDA dále požadovala, aby Stevita zničila skladiště plné „kuchařských knih, literatury a dalších publikací“ a slíbila, že jim bude k dispozici jako „svědek zničení“ pohoršujících materiálů. Následně FDA požádala Stevita Company, aby nezapomněli rovněž na více než 6 500 knih již v distribuci do obchodů a k soukromým osobám, za účelem jejich zničení.

Třebaže na pálení knih dosud nedošlo (funkcionáři FDA couvli, když se rozvrčely kamery místních sdělovacích prostředků) a FDA nyní tato obvinění popírá, dopis společnosti Stevita Company je důkazem, že tyto hrozby byly reálné. Tato záležitost neprošla bez povšimnutí také před místní pobočkou Americké unie za občanská práva (ACLU). Akce FDA, které jsou v jasném rozporu s ústavním právem na svobodu tisku, by měly být v době, kdy je proti svobodě řeči útočeno na několika frontách, primární starostí všech Američanů. Jak bylo doloženo nedávným procesem s Oprah Winfreyovou, schválení zákona o „očerňování“ potravin ve 13 amerických státech potlačuje svobodu řeči vyhrožováním právní žalobou proti komukoli, kdo se odváží vědomě rozšiřovat znevažující informace o jakémkoli produktu amerického zemědělství.

Sladká kapitulace
Zatímco zbytek světa svobodně a neomezeně používá zcela přirozené, netoxické, nekalorické bylinné sladidlo, které je 180-400 krát sladší než cukr, a přitom je bez jakýchkoli vedlejších účinků způsobených konzumací cukru, Američané jsou záměrně drženi ve tmě. Přestože FDA uznává, že považuje stévii za „silné sladidlo“, americké firmy mají zakázáno informovat veřejnost, že stévie má jakékoli sladící účinky.

Kladné účinky stévie jako sladidla jsou bezkonkurenční

Stévie ve skutečnosti vyrovnává hladinu cukru v krvi, a je bezpečná k použití jak pro diabetiky, tak pro hypoglykemiky.

Na rozdíl od aspartamu nebyly hlášeny žádné negativní účinky při používání stévie a vědecké studie na celém světě dokazují její bezpečnost. U stévie se nikdy neprokázalo, že by způsobovala mozkové nádory, záchvaty, slepotu nebo jakýkoli jiný z dalších 92 vedlejších příznaků souvisejících s užíváním aspartamu.

Na rozdíl od aspartamu stévie redukuje zubní kaz, tím že brzdí růst zubního plaku.

V Brazílii je stévie používána jako prostředek ke zlepšení trávení.

Stévie má antiseptické vlastnosti, o kterých bylo prokázáno, že urychlují hojicí procesy při kožních poraněních.

Testy dokazují, že antimikrobiální vlastnosti stévie potlačují růst streptokoků a jiných bakterií, což je obzvlášť pozoruhodné, protože některé formy streptokoka se staly rezistentními vůči antibiotikům.
Boj za bezpečné sladidlo
Vím, že někteří by mohli pochybovat o mé kvalifikaci nebo motivaci k vyprávění tohoto příběhu. Je to prosté, obojí se zakládá na mé vlastní osobní zkušenosti s aspartamem a stévií. Dvanáct let jsem trpěl chronickými migrenózními bolestmi, které mne přepadaly přinejmenším čtyřikrát týdně. Byl jsem doslova závislý na Fiorinalu, léku na předpis obsahujícím butalbital, kofein a aspirin, a jediném prostředku, který mi přinášel úlevu od často nesnesitelné bolesti. Po celou dobu jsem tyto bolesti hlavy připisoval poranění krční páteře, které jsem utrpěl při automobilové nehodě zhruba ve stejnou dobu, kdy se bolesti začaly vyskytovat s častější frekvencí. Před několika měsíci, když jsem začal číst o rizicích souvisejících s umělými sladidly, jsem se rozhodl přestat používat veškeré produkty obsahující aspartam. Od toho dne mne hlava nebolela ani jednou. Přechod od chronické bolesti k životu bez bolesti pro mne neměl daleko k zázraku.

Také jsem se začal dozvídat o používání stévie jako sladidla. Jistě, ze začátku je třeba si na ni zvyknout. Stévie je tak účinné sladidlo, že se musíte naučit používat jen ta nejmenší množství, abyste dosáhli požadované sladké chuti. Ovšem výsledky rozhodně stojí za to. Kromě toho, že se nemusím potýkat s krutými bolestmi hlavy, jsem si všiml, že se významnou měrou snížila moje chuť na sladké. Hovořím o snadném, bezbolestném způsobu jak se přestat přejídat sladkostmi (moje slabost!) A zjistil jsem, že koncentrát ze stévie je nejenže chutný, ale je to také nesmírně cenný prostředek k léčení kožních oděrek a skvělá výživná kožní maska.

Nečekejte, až dá FDA stévii své požehnání. Může to trvat ještě hodně dlouhou dobu. Apeluji na vás, abyste neprodleně vyhodili ze svých kuchyňských zásob všechny produkty obsahující aspartam. Vyhoďte Equal, Crystal Lite, dietní limonády, žvýkačky a nezapomeňte také na zubní pastu! Nejenže se v tomto procesu stanete svobodnými, ale také o hodně zdravějšími. A pamatujte si tato slova od Dr. Juliana Whitakera: „Abych pravdu řekl, aspartam si nepouštím do domu – žijí tam děti.“
Více informací na: http://www.celostnimedicina.cz/pribeh-dvou-sladidel-aspartamu-a-stevie.htm#ixzz1X3kbJ7oG

autor: Gail Davis

Fanatizmus – iné pomenovanie duchovnej nevedomosti

V jednej studni žila malá žabka. V nej sa narodila aj vyrastala. Raz sa stalo, že do studne spadla žaba, ktorá žila v mori. Studňová žabka sa spýtala tejto návštevníčky:

– Odkiaľ si?

– Z mora, – odpovedala morská žaba.

– Z mora? A je veľké? – opýtala sa obyvateľka studne.

– Veľmi veľké!

Studňová žabka naširoko roztiahla svoje labky a spýtala sa:

– Také?

– Omnoho väčšie, – odpovedala obyvateľka mora.

Žabka zo studne skočila z jedného konca studne na druhý a znova sa opýtala:

– Takéto ako moja studňa?

Morská žaba sa pousmiala nad jej prirovnaním a povedala:

– Priateľka, vari sa dá zrovnávať studňa s morom?

Studňová žabka sa urazila a povýšenecky vyhlásila:

– Nie je na svete nič, čo by bolo väčšie ako moja studňa! Si klamárka, treba ťa odtiaľto vyhodiť!

Tak sa správajú všetci obmedzení a úzkoprsí ľudia. Sediac vo svojej úzkej a temnej studni, myslia si, že na svete neexistuje nič čo by presahovalo ich príbytok.

Podobenstvá a príbehy Rámakrišnu

(preklad z ruského vydania vydavateľstva Amrita-Rus', 2006)

OCHOČOVÁNÍ A SEN PLANETY

To, co nyní vidíte je jenom Sen. Sníte v bdělém stavu. Snění je hlavní funkcí mysli a mysl sní čtyřiadvacet hodin denně. Sní v bdělém stavu a sní, i když spíte. Rozdíl je v tom, že v bdělém stavu existuje hmotný rámec, který nám umožňuje vnímat věci přímo. Ve spánku tento rámec chybí, proto se naše sny neustá¬le mění. Lidé sní neustále. Ti, co žili před námi, vytvořili velký vnější sen, kterému budeme říkat sen společnosti nebo sen planety. Sen planety je kolektivním snem miliard menších osobních snů, které společně vytvářejí sen o rodině, o společenství, městě, zemi a také sen o celém lidstvu. Sen planety obsahuje všechna pravidla společnosti, její názory, zákony, ná¬boženství a různé kultury, způsoby, jimiž se projevu¬je, její vlády, školy, události a svátky. Schopnost učit se snít je nám vrozená. Lidé, kteří žili před námi, nás vedou ke způsobu, jak to dělá spo¬lečnost. Vnější sen má mnoho pravidel a pokaždé, když se narodí nový člověk, upoutáme dětskou pozornost a vložíme tato pravidla do jeho mysli. Vnější sen využívá maminky a tatínka, škol a náboženství k tomu, abychom se naučili, jak snít. Pozornost je schopnost umožňující nám rozlišovat a zaměřovat se jen na to, co chceme vnímat. Do¬kážeme vnímat miliony věcí současně, ale s pomocí pozornosti můžeme podržet cokoliv, co chceme vní¬mat, v popředí své mysli. Dospělí okolo nás upou¬tají naši pozornost a opakovaně do našich myslí ukládají informace. Takto se učíme všemu, co známe. Prostřednictvím pozornosti poznáváme celou re¬alitu, celý sen. Naučili jsme se, jak se chovat ve spo-lečnosti: v co věřit a v co nevěřit, co je přijatelné a co zase ne, co je dobré nebo špatné, co je krásné a co ošklivé, co je správné a nesprávné. Všechna pravidla, pojmy a poznání, jak se ve světě chovat, už tady byly před námi. Když jste chodili do školy, seděli jste v lavici a soustřeďovali pozornost na to, co vás učili.

V koste¬le jste věnovali pozornost tomu, co vám říkal kněz. Stejně tak je tomu s matkou a otcem, bratry a sestra¬mi: všichni se snaží upoutat vaši pozornost. Učíme se rovněž, jak upoutat pozornost jiných lidí a rozvíjíme potřebu pozornosti, která nás může činit velmi soutěživými. Děti soupeří o pozornost svých rodičů, uči¬telů, přátel. „Podívejte se na mě! Podívejte se, co dě¬lám! Haló, jsem tady!“ Potřeba upoutat pozornost se stává velmi silnou a pokračuje i v dospělosti. Vnější sen upoutává naši pozornost a učí nás, če¬mu věřit, počínaje jazykem, kterým hovoříme. Jazyk je kód k porozumění a komunikaci mezi lidmi. Každý dopis, každé slovo je ve všech jazycích záležitostí do-hody. Když řekneme „stránka knihy“ , slovo stránka je dohoda, které rozumíme. Jakmile pochopíme kód, je naše pozornost upoutána a energie přechází z jed¬né osoby na druhou. To, že mluvíte svým mateřským jazykem, nebyla vaše volba. Nevybrali jste si ani náboženství nebo morální hodnoty - byly zde již předtím, než jste se narodili. Nikdy jsme neměli možnost zvolit si to, v co věříme nebo nevěříme.

Nikdy jsme si nevybrali ani nejmenší z těchto dohod. Nevybrali jsme si dokonce ani vlastní jméno. Jako děti jsme neměli možnost vybrat si, v co věřit, ale souhlasili jsme s informacemi, které nám ze snu planety předávali jiní lidé. Jediný způsob, jak uchovávat informace, je dohoda. Vnější sen může upoutat naši pozornost, ale pokud jej neschválíme, informace o něm neuchováváme. Jakmile něco schvá¬líme, uvěříme v to, a tomu se říká víra. Mít víru zna¬mená bezpodmínečně věřit. Takto se jako děti učíme. Děti věří všemu, co jim dospělí řeknou. Jako děti s nimi souhlasíme a naše víra je tak silná, že její systém kontroluje náš celý život¬ní sen. To, v co věříme, jsme si nevybrali, ale nebyli jsme také dostatečně silní, abychom se vzbouřili. Výsledkem je, že se tomu podrobíme se souhlasem. Říkám tomu ochočování lidí. V jeho průběhu se učíme, jak žít a snít. Při ochočování člověka se infor¬mace přenášejí z vnějšího snu do vnitřního a vytvá¬řejí náš nový systém víry. Nejprve se dítě učí názvům: máma, táta, mléko, lahvička. Den po dni, doma, ve škole, kostele i v televizi se nám říká, jak máme žít, ja¬ký druh chování je přijatelný. Vnější sen nás učí, jak být člověkem. Máme vypracované představy o tom, co je „žena“ a co je „muž“. A také se učíme hodnotit: sami sebe, sousedy, jiné lidi. Děti jsou ochočovány stejným způsobem jako pes, kočka nebo kterékoliv jiné zvíře. Abychom psa něco naučili, trestáme ho a odměňujeme. Své děti, které tolik milujeme, cvičíme stejným způsobem jako domestikovaná zvířata: pomocí trestů a odměn. Když uděláme to, co rodiče chtějí, říká se nám „jsi hodný chlapeček“ nebo „jsi hodná holčička“. Když to neuděláme, jsme zlí“. Když porušujeme pravidla, jsme trestáni; když se jimi řídíme, jsme odměňováni. Trestáni a odměňová¬ni jsme mnohokrát denně. Brzy se naučíme bát se, že budeme potrestáni nebo že nedostaneme odměnu. Odměna je přitom pozornost, které se nám dostává od rodičů či jiných lidí, jako jsou sourozenci, učitelé a přátelé. Tak se rychle vyvine potřeba upoutávat po¬zornost jiných lidí, abychom dostali odměnu. Odměna nám dělá dobře, a proto se snažíme dělat to, co po nás jiní chtějí, abychom ji dostali.

Ze strachu z trestu a ze strachu, že nedostaneme odměnu, začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, jen abychom se zavděčili jiným a byli dostatečně dobří v očích někoho jiného. Pokoušíme se potěšit mámu a tátu, učitele a kněze, a chováme se podle toho. Předstíráme, že jsme něčím, čím nejsme, protože se obáváme, že budeme odmítnuti. Strach z odmítnutí se stává strachem z toho, že nejsme dost dobří. Nakonec se staneme někým, kým nejsme. Staneme se kopií názorů matky, otce, společnosti a náboženství. Všechny naše normální sklony se v procesu ochočování ztrácejí. Až když jsme dostatečně staří nato, abychom přemýšleli, naučíme se slovo ne. Dospělí říkají: „Nedělej tohle a nedělej tamto.“ Vzbouříme se a řekneme: „Ne!“ Vzbouříme se, protože bráníme svou svobodu. Chceme být sami sebou, ale nedaří se nám to, protože dospělí jsou velcí a silní. Po jisté do¬bě začneme mít strach, protože víme, že pokaždé, když uděláme něco špatně, budeme potrestáni. Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku života už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás musel dále napomínat. Nepotřebujeme k tomu matku ani ot¬ce, školu ani církev. Jsme tak dobře vycvičení, že se ochočujeme sami. Jsme zvířetem, které se samo domestikuje. Sami se trestáme, když nedodržujeme pra-vidla přijatého systému víry, sami se odměňujeme, když se chováme jako „hodný chlapeček“ nebo „hodná holčička“. Systém víry je jako Kniha zákona, která vládne naší mysli. Cokoliv je v této knize, to je bez přemýš¬lení naší pravdou. Všechny úsudky činíme podle té¬to knihy, a to i tehdy, když nejsou v souladu s naší vnitřní přirozeností. V procesu ochočování jsou do naší mysli naprogramovány i morální zákony jako Desatero. Jedna po druhé vstupují tyto dohody do Knihy zákona a vládnou našemu snu. V našich myslích je cosi, co hodnotí každého a cokoli dalšího včetně počasí, psa, kočky - všechno. Vnitřní Soudce užívá to, co je v naší Knize zákona, aby soudil vše, co děláme a neděláme, všechno co si myslíme a všechno co cítíme a necítíme. Každý žije pod tyranií tohoto Soudce. Pokaždé, když děláme něco proti Knize zákona, řekne Soudce, že jsme se provinili, musíme být potrestáni a měli bychom se stydět. To se stává mnohokrát denně, den za dnem, po všechna léta našeho života. Existuje ještě jiná naše část, skrze niž přijímáme rozsudky a která se nazývá Oběť. Ta nese obvinění, vinu a hanbu. Odtud zní hlas: „Já ubožák, nejsem dost dobrý, inteligentní a přitažlivý, nezasloužím si lásku.“ Velký Soudce s tím souhlasí a říká: „Ano, nejsi dost dobrý.“ A základem toho všeho je systém víry, který jsme si sami nevybrali. Tato víra je tak silná, že dokonce i po letech, kdy jsme vystaveni novým ná¬zorům a pokoušíme se dojít k vlastnímu rozhodování, zjišťujeme, že nadále kontroluje náš život. Všechno, co jde proti Knize zákona, vám způsobí zvláštní pocit v okolí žaludku, kterému se říká strach. Porušení pravidel Knihy zákona otevře vaše emociální rány a vy začnete vytvářet emociální jed. Protože vše, co je v Knize zákona, musí být pravdivé, povede vše, co se staví proti ní, k pocitu nejistoty. I kdyby by¬la Kniha zákona špatná, cítíte se s ní bezpečně. Z tohoto důvodu potřebujeme k tomu, abychom se postavili proti vlastní víře, více odvahy. I když víme, že jsme si všechny články této víry nezvolili, je zároveň pravda, že jsme se všemi vyjádřili souhlas. Dohoda je natolik silná, že i když chápeme, že její ob¬sah není pravdivý, pociťujeme vinu a stud, když jednáme proti jejím pravidlům. . Stejně jako vláda řídí sen společnosti legislativou, tak i Kniha zákona ovládá náš osobní sen. Soudce v našem nitru posuzuje vše podle pravidel.

Vynáší rozsudky, Oběť trpí vinou a trestem. Ale kdo říká, že je v tomto snu nějaká spravedlnost? Skutečně spravedlivé je platit za každou chybu pouze jednou. Skutečně nespravedlivé je platit za každou chybu vícekrát. Kolikrát platíme za jednu chybu? Odpověď zní, že tisíckrát. Člověk je jediným tvorem na zemi, který platí tisíckrát za tutéž chybu. Zvířata platí za každou chybu, které se dopustí, pouze jednou. S námi je to jinak. Máme silnou paměť. Uděláme chybu, sami se odsoudíme a potrestáme. Existuje-li spravedlnost, pak by to mělo postačovat, opakování není potřebné. My se ale pokaždé rozpomeneme a znovu se odsoudíme, shledáme vinnými a potrestáme se. Máme-li manželku nebo manžela, kteří nám chybu rovněž připomenou, odsoudíme se ještě jednou. Je to spravedlivé? Kolikrát necháme platit svého partnera nebo partnerku, své děti nebo rodiče za tutéž chybu? Pokaždé, když si na ni vzpomeneme, je znovu obviníme a pošleme jim všechen emocionální jed; který pociťujeme při nějaké nespravedlnosti, a pak je necháme za stej¬nou chybu zaplatit znovu. Je to spravedlivé? Soudce v mysli nemá pravdu, protože systém víry, Kniha zákona, jsou špatné. Celý sen je postaven na falešném zákonu. Devadesát pět procent představ uskladněných v naší mysli jsou jen lži a trpíme proto, že jim věříme. Ve snu planety je normální, že lidé trpí, žijí ve strachu a vytvářejí emocionální dramata. Osobní lidské sny se liší, ale celkově se většinou jedná o děsivou můru. Podíváme-li se na lidskou společnost, vi-díme, že život v ní je nesnadný, protože je ovládán strachem. Na celém světě vidíme lidské utrpení, hněv, mstu, nebezpečné návyky, násilí v ulicích a obrovskou nespravedlnost. Ta se může v různých zemích vyskytovat v různé míře, ale to, co kontroluje vnější sen, je strach. Srovnáme-li sen lidské společnosti s popisem pekla, který šíří po celém světě náboženství, zjistíme, že se jedná o totožnou věc.

Náboženství tvrdí, že peklo je místem trestu, místem strachu, bolesti a utrpení, místem, kde vás pálí v ohni. Oheň vzniká z emocí, které pocházejí ze strachu. Kdykoliv pocítíme hněv, žárlivost nebo nenávist, zakoušíme ve svém nitru oheň. Žijeme ve snu pekla. Ostatní nás varují, že nebudeme-li dělat to, co podle nich dělat máme, půjdeme do pekla. Ale špatnou zprávou je, že v pekle již jsme, spolu s lidmi, kteří nám říkají, že se do něj dostaneme. Žádný člověk nemůže odsoudit jiného do pekla, protože již v něm jsme. je sice pravda, že nás jiní mohou dostat do ještě hlubšího pekla, ale jenom tehdy, když jim to dovolíme. Každý člověk má vlastni osobní sen, který je často jako sen společnosti ovládán strachem. Učíme se, abychom snili o pekle v našem životě, v našem osobním snu. Stejný strach se objevuje u každého člověka v různých podobách, ale všichni prožíváme hněv, žárlivost, nenávist, závist a jiné negativní emoce. Náš osobní sen se může rovněž stát stálou noční můrou, jíž trpíme a žijeme ve stavu strachu. Nemáme však zapotřebí, aby byl náš sen noční můrou. Je přece možné mít příjemný sen.

Celé lidstvo hledá pravdu, spravedlnost a krásu. Věčně hledáme pravdu, protože věříme jenom ve lži, které jsou uloženy v naší mysli. Hledáme spravedlnost, protože v systému víry, který máme, žádná není. Hledáme krásu, protože nezávisle na tom, jak je nějaký člověk krásný, v jeho krásu nevěříme. Neustále hledáme a hledáme a přitom je již vše v našem nitru. Neexistuje žádná pravda, kterou bychom měli hledat. Ať se otočíme kamkoliv, vidíme pravdu všude, ale s dohodami a představami, které máme uloženy v mysli, ji nepoznáváme. Nevidíme pravdu, protože jsme slepí. Oslepují nás všechny falešné představy, které máme v mysli. Pociťujeme potřebu mít pravdu a ostatním ji upírat. Důvěřujeme tomu, v co věříme, a naše představy vedou k utrpení. Je to, jako bychom žili v mlze, která nám znemožňuje vidět dále než na špičku vlastního nosu. Žijeme v mlze, která není skutečná. Tato mlha je sen, náš osobní sen života - všeho, v co věříme, představ, které máme, dohod, které jsme uzavřeli s ji¬nými, sami se sebou a dokonce i s Bohem. Celá naše mysl je mlhou, které Toltékové říkali mitote. Naše mysl je sen, ve kterém hovoří současně tisíc lidí a navzájem si nerozumějí. Toto je stav lid¬ské mysli - velká mitote, která nám brání poznat, co skutečně jsme. V Indii nazývají mitote májou, což znamená iluzi. Je to představa osobnosti o „vlastním já“. Vše, čemu věříme, veškeré pojmy a naprogramování naší mysli, to všechno je mitote. Nevidíme, kým skutečně jsme. Nevidíme, že nejsme svobodní. Proto se lidé brání životu. Být naživu, to vzbuzuje největší strach, jaký lidé znají. Smrt není naším největším strachem; naším největším strachem je riziko žít - riziko žít a vyjádřit, kým skutečně jsme. Být sám sebou je největší lidský strach. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky jiných lidí. Naučili jsme se žít podle názorů jiných lidí, protože máme strach z toho, že nebudeme přijímáni a že nebudeme pro ostatní dostatečně dobří. V průběhu ochočování si vytváříme představu, že bychom měli zkoušet být dostatečně dobří. Vytváříme si představu o tom, jací bychom měli být, aby nás všichni přijímali. Zvláště se pokoušíme potěšit ty, kteří nás milují, jako jsou matka a otec, starší bratři a sestry, kněží a učitelé.

Když se pokoušíme být se pro ně dostatečně dobří, vytváříme si představu dokonalosti, ale do této představy nezapadáme. Vytváříme tuto představu, ale ona není skutečná. Z tohoto hlediska nebudeme nikdy dokonalí. Nikdy! Protože nejsme dokonalí, sami sebe odmítáme. A stupeň sebeodmítání závisí na tom, jak účinně zlomili dospělí naši integritu. Po ochočení už ani trochu nejde o to, abychom byli dostatečně dobří pro někoho jiného. Nejsme dostatečně dobří sami pro sebe, protože nezapadáme do vlastní představy o dokonalosti. Nedokážeme si prominout, že nejsme takoví, jací jsme si přáli být, nebo spíše v co jsme věřili, že bychom měli být. Nedokážeme si prominout, že neodpovídáme své představě o tom, jací bychom měli být. Víme, že nejsme takoví, jak se od nás očekává, a tak se cítíme špatně a nepoctivě, jsme frustrovaní. Pokoušíme se to skrývat a předstírat, že jsme někým, kým nejsme. Výsledkem je pocit neskutečnosti a nasa¬zování společenských masek, abychom jiným zabránili si toho všimnout. Bojíme se, aby někdo jiný nezpozoroval, že nejsme tím, kým předstíráme, že jsme. Posuzujeme ostatní podle své představy dokonalosti, oni však přirozeně naše očekávání nenaplňují. Ostouzíme sami sebe, abychom potěšili jiné. Aby nás ostatní přijímali, škodíme dokonce i svým fyzickým tělům. Vidíte mladé lidi, kteří berou drogy jen proto, aby je jiní mladí lidé neodmítali. Neuvědomují si, že problém spočívá v tom, že nepřijímají sami se¬be. Odmítají sami sebe, protože nejsou tím, kým předstírají, že jsou. Přejí si někým být, ale nejsou jím, a proto v sobě nesou hanbu a vinu. Lidé se doneko¬nečna sami trestají za to, že nejsou tím, kým by podle sebe měli být. Haní sami sebe a nechávají se hanit od jiných. Nikdo nás ale nepohaní tak, jako my sami. >Nutí nás k tomu Soudce, Oběť a systém víry, které máme uvnitř.

Je pravda, že potkáváme lidi, kteří říkají, že je haní manžel nebo manželka, matka či otec, ale vy ví¬te, že sami sebe haní více. Způsob, kterým soudíme sami sebe, je nejhorší soud, jaký kdy existoval. Učiníme-li chybu před lidmi, pokoušíme se ji zapřít a za¬krýt. Jakmile jsme však sami, stane se Soudce silným, silná je i vina a my se cítíme hloupě, špatně a bezcenně. Za celý život nás nikdo nepohaní tak, jak se ha-níme sami. Míra našeho sebehanění je přitom stejná jako ta, kterou bychom tolerovali od někoho jiného. Pohaní-li nás někdo o trochu víc, než jak se haníme sami, pravděpodobně od něj odejdeme. Pokud nás ale bude hanět o něco méně, než to děláme sami, vztah s ním nepřerušíme a budeme to snášet donekonečna. Pokud se haníme opravdu ošklivě, pak budeme dokonce tolerovat někoho, kdo nás bude bít, poko¬řovat a kdo s námi bude zacházet jako se špinavým hadrem. Proč? Protože si v našem systému víry řek¬neme: „Zasloužím si to. Ten člověk mi prokazuje pří¬zeň, že se mnou je. Nejsem hoden lásky a úcty. Nejsem dostatečně dobrý.“ Máme potřebu být přijímáni a milováni, ale nedokážeme přijímat a milovat sami sebe. Čím více sebelásky máme, tím méně budeme zakoušet sebehanu. Sebehana pochází ze sebeodmítání, a sebeodmítání pochází z toho, že máme představu, co to znamená být dokonalí, ale nikdy tohoto ideálu nedosáhneme. Naše představa dokonalosti je důvodem, proč sami sebe odmítáme; z toho důvodu sami sebe nepřijímá¬me takové, jací jsme, a nepřijímáme ani jiné lidi takové, jací jsou.

PROČ JSOU ŽENY BLÍŽE K OSVÍCENÍ

Musejí muži ci ženy překonat stejné překážky na cestě k osvícení?

Ano, ale pro ženu je obvykle snazší být ve svém těle, takže žena je přirozeně blíže k Bytí, a tudíž k osvícení. Proto v mnoha starých kulturách žena symbolizovala transcendentální realitu. Tato realita byla považována za lůno, které dává život všem bytostem. V knize Taote- ťing (O Tao a ctnosti) je tao neboli Bytí popisováno jako „nekonečné, věčně přítomné", jako „matka vesmíru". Ženy jsou blíže k Bytí, neboť je prakticky „ztělesňují". Kromě toho se všechny bytosti a všechny věci musejí nakonec vrátit ke Zdroji. „Všechny věci mizí v tau. Pouze tao trvá věčně."

V psychologii a mytologii je Zdroj symbolizován světlou a temnou stránkou ženství. Bohyně nebo Boží Matka dává život a bere život. Když se lidé začali ztotožňovat s myslí a ztratili kontakt se svou božskou podstatou, začali přemýšlet o Bohu jako o mužské bytosti. Muži ovládli společnost a ženy jim byly podřízeny.

Nenavrhuji návrat k ženskému symbolismu božství. Někteří lidé užívají slova Bohyně místo slova Bůh, neboť se snaží obnovit rovnováhu mezi mužským a ženským principem, a to je dobré. Tento symbolismus může být dočasně užitečný, ale stane se překážkou, jakmile se snažíte realizovat čisté Bytí. Faktem však zůstává, že energetická frekvence mysli je v podstatě mužská. Mysl se snaží manipulovat, odporovat, ovládat, vlastnit atd. Proto je tradiční Bůh patriarchální, autoritativní postavou, které bychom se měli bát, jak nám radí Starý zákon. Tento Bůh je projekcí lidské mysli. Chceme-li se osvobodit z područí mysli a opět se spojit s hlubší realitou Bytí, musíme přijímat život, místo abychom se mu bránili. To je však mnohem bližší ženskému principu. Zatímco energie mysli je tvrdá a nepružná, energie Bytí je měkká a poddajná a přesto mnohem mocnější než mysl. Mysl ovládá naši civilizaci, zatímco Bytí ovládá veškerý život na této planetě i mimo ni. Bytí je Inteligence, jejímž viditelným projevem je hmotný vesmír. Ačkoli ženy mají k Bytí blíže, i mužům je dostupné.

V současné době je většina mužů i žen ve spárech mysli. Většina lidí se ztotožňuje s myslí a s emočním tělem. Právě to nám brání v dosažení osvícení. Největší překážkou pro muže je mysl, zatímco největší překážkou pro ženy je emoční tělo.

ECKHART TOLLE - MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

O šatech

A pak tkadlena řekla, Promluv k nám o šatech.

A on odpověděl těmito slovy:

Vaše šaty skrývají mnoho z vaší krásy, a přesto neskryjí to, co krásné není.

A přestože ve svém oblečení hledáte svobodu soukromí, můžete v něm namísto toho nalézt brnění a řetězy.

Vaše kůže by se měla více setkávat se sluncem a větrem a méně s látkou šatu,neboť dech života je ve slunečním světle a ruka života je ve větru.

Někteří z vás říkají, "To severní vítr utkal šaty, které nosíme."

A já říkám, Ano, byl to severní vítr,ale stud byl jeho osnovou a ochablost svalů byla jeho nití.

A když svou práci dokonal, jeho smích se rozléhal lesem.

Nezapomínejte., že cudnost je štítem proti nečistému pohledu.

A jakmile už nebude nic nečistého, čím jiným bude cudnost než usazeninou a nánosem v mysli?

A nezapomínejte, že země je šťastna, když cítí vaše bosá chodidla, a vítr si touží pohrávat s vašimi vlasy.

Kahlil Gibran-Prorok

REALITU HLEDEJTE ZA SLOVY

Podobně jako ukazatel ukazuje na něco jiného. Například slovo med není med. O medu můžete hovořit, jak dlouho chcete, ale dokud jej neochutnáte, opravdu nevíte, co to je. Jakmile med ochutnáte, slovo med ztratí svou důležitost. Přestanete na něm lpět. Podobně je to se slovem Bůh. O Bohu můžete hovořit celý život, ale to neznamená, že znáte realitu, kterou to slovo označuje. Slovo Bůh je často jen duševním idolem. A může to být i naopak: kdyby se vám z nějakého důvodu nelíbilo slovo med, mohlo by vám to zabránit v tom, abyste med kdy ochutnali. Kdybyste měli silný odpor ke slovu Bůh, mohli byste popírat nejen slovo, ale také realitu, kterou to slovo označuje. Připravili byste se o možnost tuto realitu vnímat. To všechno je ovšem spojeno s tím, že se ztotožňujete se svou myslí. Takže když vám nějaké slovo nic neříká, nahraďte je jiným slovem. Nelíbí-li se vám slovo hřích, říkejte tomu nevědomí nebo šílenství. Tak se dostanete blíž k realitě, kterou slovo hřích označuje.

Ani tato slova se mi nelíbí, protože naznačují, že je se mnou něco v nepořádku. Mám pocit, že jsem souzen. Samozřejmě že je s vámi něco v nepořádku - ale nejste souzeni. Nechci vás osobně urážet, ale nejste snad součástí lidstva, které jen ve dvacátém století zavraždilo 100 milionů členů svého vlastního druhu?

Máte na mysli kolektivní vinu? To není otázka viny. Dokud jste ovládáni egoickou myslí, podílíte se na kolektivním šílenství.

Možná jste nikdy nepřemýšleli o situaci člověka ve stavu ztotožnění s egoickou myslí. Otevřete oči a uvidíte všeprostupující strach, zoufalství, chamtivost a násilí. Podívejte se na ukrutnosti, jež lidé působí jeden druhému a všem ostatním živým tvorům na této planetě. Nemusíte odsuzovat. Stačí se dívat. Lidské chování je hřích. Je to šílenství. Je to nevědomí.

A především nezapomínejte pozorovat svou vlastní mysl. A hledejte v ní kořeny šílenství.

MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU- ECKHART TOLLE

Skutočná túžba

Jeden starý príbeh hovorí o mladíkovi, ktorý prišiel za mužom menom Sokrates a povedal mu: „Chcem vedieť všetko, čo vieš ty.“ „Ak je to tvoje prianie,“ povedal Sokrates, poď so mnou k rieke“. Zvedavý mládenec nasledoval starca. Keď prišli k rieke, Sokrates povedal: „Choď a pozorne sa zadívaj na rieku. Čo vidíš?“ „Nevidím nič, “ povedal mladý muž. „Nakloň sa bližšie,“ naliehal Sokrates.

Keď sa mladík nahol nad vodu, Sokrates ho chytil za hlavu a strčil mu ju do vody. Mladý muž bezmocne rozhadzoval rukami a snažil sa vymániť zo starcovho zovretia. Sokrates však držal pevne a nepustil.
Keď sa mladík začínal topiť, Sokrates ho vytiahol z vody a nechal ležať na brehu. Keď vykašľal vodu, rozčúlený sa osopil na starca: „Zbláznil si sa? O čo sa to snažíš, chceš ma utopiť?“

„Keď som ťa držal pod vodou, čo si si najviac prial?“ opýtal sa Sokrates.

„Chcel som dýchať, chcel som vzduch”, odpovedal mládenec.

„Milý priateľu, už nikdy neurob tú istú chybu a nemysli si, že múdrosť prichádza tak ľahko,“ povedal Sokrates. Ak zatúžiš tak túžobne po učení ako po vzduchu, príď za mnou“.

O Božím řádu vesmíru

Většina lidí tuší nebo cítí, že musí existovat nějaký Bůh, který má určitý záměr nebo plán s tímto projeveným vesmírem. Tento záměr nazývá filozofie Světovou Idejí. Bůh je Myslí Světa, a Světová Idea je myšlenka rozvíjející kosmos, která je základem vesmíru, zrcadlí se v lidské bytosti, dává základní smysl lidskému životu a vyjadřuje se ve všem. Obsahuje v sobě zákony, které spravují, řídí svět a formují ho podle neviditelného záměru. Abychom mohli žít skutečný život jehož cílem je duchovní poznání, musíme znát zákony a procesy, které řídí tento vesmír. Jejich neznalost zřejmě způsobí, že je budeme porušovat nebo do nich zasahovat svou nevědomostí a tím si můžeme přivodit utrpení a neštěstí. Bůh, nekonečná síla je všudypřítomný a vždy aktivní. Všechny bytosti z něj čerpají sílu pro své pomíjivé životy. Kosmický řád je vyjádřením božské inteligence.
Běžnému člověku se může jevit život jako pouhý souhrn náhodných událostí bez zjevného smyslu a významu. Filozofie nás ujišťuje o tom, že žijeme ve vesmíru, který má smysl a není jen pouhou náhodou. Boží vůle v něm existuje všude, od atomu až k planetě. V pozadí vesmíru existuje určitý mechanismus a inteligentní Mysl, která jej řídí. Vesmír by skončil v chaosu, kdyby v něm neexistoval určitý druh rovnováhy a vyrovnávajícího uspořádání. Tím je inteligentní, tvořivý a vědomý Boží řád. Kdyby slunce a planety ovládala pouhá náhoda, vše by bylo nejasné, bez účelu a významu. Světová Idea řídí veškeré procesy, nastoluje určitý zákon, pořádek, harmonii, a umožňuje vývoj všech tvorů k jasně vyznačenému cíli. Je to celistvá idea, kterou žádná lidská mysl není schopna pochopit v jejím dlouhodobém celku a v jejich spirálovitých cyklech. Obsahuje vše co existuje a také vše co teprve existovat bude.
Pokud připustíme, že příroda projevuje nekonečnou inteligenci, uvědomíme si že v životě existuje hlubší význam a moudřejší účel než jsme schopni pochopit. Světová idea je nejen pevnou předlohou, ale zároveň je uvnitř této předlohy latentní zdroj neohraničených možností. Světová Idea obsahuje neomezené množství možností, druhů, změn a kombinací prvků, skrze které se může Nekonečná Mysl vyjadřovat v nekonečném vesmíru. Nemůže se stát nic co by bylo v rozporu s vůlí Světové Mysli, nebo co by již nebylo přítomné ve Světové Ideji. Vše se jí musí přizpůsobovat aby byl zachován řád, neboť ona je božím ustanovením. Žádný člověk není schopen změnit Světovou Ideu, protože ta je Vůlí Boha v každém možném významu tohoto slova.
V přírodě i v člověku existuje dostatek důkazů o existenci vyšší Síly, a pokud je uznána za reálnou, pak je snadné uznat i existenci příčinnosti. Pouze ti kteří se přidržují pouze své představy o vesmíru, nebo nehledají na správném místě, je nemohou nalézt. Materialista který vidí jen chaos a nahodilost všech jevů, je klamán zdáním a jednostranností své psýchy. Intelektuálně založení lidé mohou mít pocit, že stvořitel se dopustil určité chyby, a že oni by dokázali z vesmíru udělat lepší a laskavější záležitost bez zbytečného utrpení. Přitom máme spoustu důkazů o tom k jakým výsledkům vede lidské zasahování do přírodních zákonů, které narušuje celkovou rovnováhu.
Cokoli vnímáme ve vesmíru, je naplněním určité části Světové ideje. Lidé často soudí svět, a přitom nemají vědomý kontakt se Světovou Myslí, a neznají Světovou Ideu, která je dokonalá na každé úrovni svého věčného rozvíjení. Jedině správný vztah s Myslí za Vesmírem nám umožní vidět naprosto správně určité zkušenosti, které jsme dříve pokládali za zlé, a mnohá dřívější utrpení která jsme pokládali za skutečná se budou podobat snu, protože vesmír je řízen spravedlností a moudrostí, nejvyšší dobrotivostí a nekonečnou mocí. I násilná a nežádoucí smrt mnoha lidí ve válce, nemoci a katastrofy mají svůj význam v božské Světové Ideji, a vůbec nejsou marné a bez užitku. I když se to tak některým nejeví, stále je to svět Boha.
Pro mnoho lidí je nepochopitelné a dokonce i nepřijatelné, že vše co se děje kolem nás a každá událost kterou prožíváme je výrazem vůle Boha. Řád pronikající celým vesmírem je dokonalý, a jestliže to lidská mysl nevidí, je to částečně proto, že ji ovlivňují lidské city a předsudky, a částečně proto, že se Světová Idea odhaluje jen připraveným. Vesmír je dokonalý stejně tak jako jeho tvůrce, ale je na každém z nás abychom nalezli a viděli tuto dokonalost, přestože naše problémy a tragédie mohou zatemnit náš pohled. Neštěstí a utrpení, zkáza a smrt jsou součástí božské Světové Ideje, potřebné k zajištění evoluce tvorů. Násilí a zlo existuje jen na povrchu vědomí lidské existence, ale hluboko v Duchu je dokonalá harmonie a nepřerušované blaho.
Vesmír je vyjádřením Mysli, je svým původem a povahou mentální a tak nemůže postrádat srozumitelnost a účel. Proto podléhá vládě zákona, který je důsledkem mentální aktivity. Myšlenka světa existuje v intimním vztahu se Světovou Myslí - Bohem. Může se zdát, že všechny jevy jsou náhodné, ale ve skutečnosti tomu tak není. Souvisí s naším vlastním myšlením a jednáním, s modelem Světové Ideje a s aktivitou Světové Mysli. Je v nich obsažena božská Moudrost a dobrotivost. Svět je výrazem nekonečné inteligence, a je proniknut nesmírným významem. Čím více o vesmíru víme, tím tajuplnějším se stává. Málokdo tuší, že za tímto projeveným světem všech tvarů se skrývá skutečná realita. V podstatě je vesmírná existence sérií mentálních zkušeností, promítaných vlastní myslí člověka. Ale nesmíme zapomínat, že lidská mysl je součástí daleko obsáhlejší Světové Mysli.
Celý kosmos má svůj rytmus a jeho procesy jsou cyklické. Všude vládne matematický pořádek a geometrická spořádanost. Každá věc, osoba nebo tvor mají v kosmickém vzoru své individuální místo. Dokonce i každý detail ve Světové Ideji je naprosto jedinečný, nikde jinde neexistuje jiný přesně stejný. Lišíme se nejen tělem ale i myslí, naše osobní zkušenost nebude nikdy úplně stejná jako zkušenost jiného člověka. Tento svět je zakořeněn v božské substanci a je nepřímým projevem božské skutečnosti. Boží záměr je ukryt za střetem protikladů, střetem jin a jangu. Bod rovnováhy ukončuje boj a místo něj odhaluje harmonii. Bolest a utrpení přináležejí jen fyzickému světu, existuje vyšší svět, kde člověk zažívá jen radost a štěstí.
Většina náboženství obsahuje nauku o stvoření, což pomáhá lidem vytvořit si jasnou představu o světě, přestože nemůže být vytvořeno něco z ničeho. Vesmír je bez počátku a bez konce, proto nepotřeboval prvotního stvořitele. Nepochopitelné pro náš intelekt je, že to co vždy existovalo nemá žádný počátek ani konec. Nikdy neodhalíme účel stvoření, protože jeho existence není ničím podmíněna. Neslučovalo by se to s věčnou přirozeností vesmíru. Božská Mysl je svou vlastní substancí a svou vlastní energií. Nepotřebuje hmotu k vytváření všech věcí, protože přímo její myšlenky věci vytvářejí. Nekonečné Bytí se nemůže nikdy plně vyjádřit v konečném počtu způsobu vyjadřování. Kosmos vzniká sám od sebe z vrozeného zákona nutnosti a evoluce všech jsoucností umožňuje zrcadlit něco z Božského základu.

Počet možných vesmírů je nekonečný, a zároveň rozdílný, jako by bylo neustále hledáno sebevyjádření. Ve světě existuje jev příčinnosti ale mimo čas a prostor tomu tak není. Vesmír se projevuje prostřednictvím cyklů, je zrozen a zmírá, nepřetržitě se objevuje a mizí tak jak Světová Mysl myslí Světovou Ideu, nebo ji nechává zaniknout. Vyplynul z původního zdroje a v určený čas tam vplyne zpět. Je vyzařováním skutečnosti, projevem v prostoru a čase, výrazem toho co je bezčasé, bez prostoru a věčné. Jsme svědky nesmírné dokonalosti pohybu ve vesmírném měřítku i v mikroskopických částicích hmoty, za jejímž spořádaným vzájemným působením existuje Inteligence. Vědecké výzkumy nám odhalily, že ve všem včetně neživých věcí je život i když jen na subatomární úrovni. Kde je život musí být i vědomí, které svědčí o inteligentní Síle přítomné ve všem.

Vesmír je pro Světovou Mysl zrcadlem, a nemá pro ni žádný vnitřní účel. Je však důležitý pro každou žijící jsoucnost a především pro člověka. Neexistuje žádný cíl pro Světovou Mysl samu, ale existuje velmi určitý cíl pro člověka, který je jejím výtvorem. Každý jakkoli rozlehlý vesmír je konečný, nekonečnost je pouze v možném množství vesmírů. Nekonečné Bytí dává provždy vznikat novým vesmírům, čímž vyjadřuje svou vlastní nekonečnou přirozenost. Svět se projevuje v neuvěřitelné rozmanitosti jako výraz nekonečnosti Boží Síly za ním. Neustálé změny přírody jsou pokusem vyjádřit nekonečné bytí ve výrazech času prostoru, tvaru a pohybu. A tento pokus je nekonečný.
Lidská forma, která by měla být vstupní branou k božštějšímu významu, se stala vězením, ve kterém člověka vězní jeho vlastní tupost. Stíny a náznaky duchovní podstaty jsou mnohem skutečnější než hmatatelné věci, které jsou všeobecně považovány za skutečnost. Pravda je vždy přítomná, ať zaznamenaná nebo ne, její skutečnost zůstává vždy ve světové Ideji a nikdy se neztrácí. Jakmile člověk odhalí své skutečné Já, jeho mysl bude zářit tajnou slávou lidské přirozenosti a jeho život vstoupí do souladu s vesmírným řádem a krásou. Pak pochopí, že celý vesmír je utkán z Boží inteligence a udržován Boží energií.
Paul Brunton: „Existuje univerzální řád, způsob, kterým příroda (Bůh) uspořádává věci. Proto vše to, co kolem sebe vidíme jako svět, vyjadřuje všepronikající význam, inteligenci a záměr. My však zachycujeme jenom pouhý náznak těchto zahalených vlastností – mystérium, které z nich ustupuje do pozadí, je nezměřitelně větší."
Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 16. OSVÍCENÁ MYSL * BOŽSKÁ MYSL
MCphil www.paulbrunton.cz

VĚDOMÁ SMRT

Kromě bezesného spánku, existuje ještě jedna nevědomá brána do sféry neviditelného Bytí. Ta se otvírá v okamžiku vaší tělesné smrti. I když promarníte všechny ostatní příležitosti k duchovní realizaci, okamžitě po smrti vašeho těla se vám otevře poslední brána.Mnoho lidí, kteří se octli na prahu smrti, hovoří o tom, že viděli zářivé světlo a měli pocit blaženosti a hlubokého klidu. V Tibetské knize mrtvých je to popsáno jako „nádhera bezbarvého světla Prázdnoty", která je „vaším skutečným já". Tato brána se otvírá jen na krátký okamžik, a pokud jste si neuvědomili dimenzi neviditelného Bytí během svého života, pravděpodobně si toho nevšimnete. Mnozí lidé se příliš ztotožňují s hmotným světem, takže když zahlédnou tuto bránu, okamžitě se odvrátí a ztratí vědomí. Všechno pak následuje nevědomě a automaticky.

Nakonec začne další cyklus narození a smrti, neboť jejich vědomá přítomnost nebyla dost silná, aby si uvědomili svou nesmrtelnost. Takže smrt není naprosté zničení? Je to konec vaší osobnosti, nikoli konec vaší skutečné přirozenosti. Vaše přirozenost se nikdy neztratí. Nic hodnotného, nic reálného se nikdy neztratí. Umírání a smrt - rozklad hmotného těla -je vždy příležitostí k duchovní realizaci. Tato příležitost nám skoro vždy tragicky uniká, protože žijeme ve společnosti, která neví téměř nic o smrti a ničem skutečně důležitém. Každá brána do sféry neviditelného Bytí je branou smrti, smrti falešného já. Když takovou branou projdete, přestanete se ztotožňovat s formami vytvořenými vaší myslí. Uvědomíte si, že smrt je pouhá iluze, stejně jako vaše ztotožnění s hmotnou formou. Konec iluze - to je smrt. Je bolestivá jen tehdy, když na iluzi lpíte.

ECKHART TOLLE:MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU KNIHA O DUCHOVNÍM OSVÍCENÍ

O radosti a žalu

Potom jedna žena řekla, Promluv k nám o radosti a žalu.

A on odpověděl:

Vaše radost je váš neskrývaný žal.

A táže studna, z níž pochází váš smích, bývá často naplněna vašimi slzami.

Jak jinak by to mohlo být?

Čím hlouběji se žal zarývá do vašeho bytí, tím větší radost můžete pocítit.

Není to snad tak, že džbán, v němž je vaše víno, je tentýž džbán, jaký byl vypálen v hrnčířově peci?

A není to tak, že flétna, jež zklidňuje vašeho ducha, je totéž dřevo, do něhož byly vyřezány dírky nožem? Cítíte-li radost, pohlédněte do hlubin svého srdce a zjistíte, že právě to, co vám způsobuje žal, vám poskytuje i radost.

Cítíte-li žal, pohlédněte znovu do svého srdce a uvidíte, že vpravdě pláčete pro to, co bylo vaší radostí.

Někteří z vás říkají, "Radost je větší nežli žal", a jiní zas říkají, "Ne, žal je větší."

Ale já vám pravím, že je nemůžete od sebe oddělovat.

Společně přicházejí, a když si jeden z nich sedne s vámi ke stolu, pak si buďte vědomi toho, že druhý spí pod vaší postelí.

Skutečně se pohybujete jako váhy mezi svým žalem a svou radostí.

Pouze tehdy, jste-li prázdní, dosáhnete klidu a vyrovnanosti.

Když vás strážce pokladu vyzdvihne, abyste vyvážili jeho zlato a stříbro, pak bude vaše radost, nebo váš žal, stoupat, nebo klesat.

Kahlil Gibran

Máyska výzva

Počátek nového věku – 21. 12. 2012. Jde o den, kdy Slunce dospěje do centra naší Galaxie – což se odehrává každých 26 000 let. Co se přesně stane?

Je to den zimního slunovratu v roce 2010, kdy se Slunce dostane po dlouhém časovém období do místa, v němž se kříží oběžné dráhy Slunce, Země a planet Mléčné dráhy. Podle Mayů vytváří Mléčná dráha v tomto bodě kříž, a proto jí říkají „posvátný strom“ nebo „křižovatka cest.“ K tomuto místu se právě blížíme po takzvané černé cestě, která je součástí Mléčné dráhy. V této oblasti se nachází jen málo souhvězdí, ale zato spousta mlhovin. Mayové pokládají „temnou cestu“ za stezku do podsvětí Xibalbá, což je místo, kde končí vše staré a rodí se nové. Toto podsvětí je současně středem naší Galaxie nebo – jak říkají Mayové – vesmírnou dělohou, prvopočátkem, z něhož pochází úplně všechno: hvězdy, lidé,…prostě VŠE.

Slunce 21. prosince 2012 dospěje do středu Galaxie a současně do středu času. Ovšem mayské chápání času se od našeho liší. Je totiž spirálovité, zatímco my chápeme čas lineárně. Proto také „konečné datum“ není konkrétním okamžikem,ale spíše přechodem do jiné úrovně reality a vědomí.

Končí období devíti cyklů po dvaapadesáti letech, tedy období „devíti pekel“. Nacházíme se v době zrodu nové kosmické, vesmírné matrice. Je to období nejistoty a hodně lidí pociťuje z příchodu neznámého strach. Mayové však důvod změn znají a již začali s přípravami na život v nové epoše:

Když se koncem tohoto temného věku shromáždili mudrci všech národů k „velké poradě strážců vědění“, byly pyramidy zahaleny hustými oblaky. Setkání zahájili tancem čtyř světových stran, obnovili spojení s Matkou zemí a Otcem nebes. Zapěli píseň Velkého ducha a v tu chvíli se oblaka nad pyramidami rozptýlila a objevila se hvězdnatá obloha.

Nastalo naprosté ticho.Naslouchali nekonečným dálavám vesmíru. Zdvihl se vítr a za šelestu se ozval hlas:“Upamatujte se na všechno z této planety. Přišel čas…“

Byl to hlas předků.
„Nastal čas změny,“ říkají proroci a šamani na celém světě. Na celé planetě mudrci původních národů předstupují před veřejnost a začínají hovořit o nastávající transformaci. „Je na čase, abychom pozvedli svůj hlas,“ říkají příslušníci indiánských etnik ze všech koutů Ameriky stejně jako obyvatelé Tibetu, Austrálii, Nového Zélandu a Afriky. Současně se podivují nad tím, že my, na Západě, jsme o očekávané události tak málo informováni:

Do roku 2012 zbývá již je několik málo let. Poté skončí všechny časové cykly a naše planeta se očistí od všeho, co jsme zničili, otrávili a zneužili. Je třeba počkat ještě pár let a pak dojde ke změně našeho vědomí. Staré vědění se vrací a je shodné s moudrostí celého vesmíru.

Nesmí zůstat nic,co škodí člověku a Matce zemi. Proto nadešla doba očisty. Lidé poznají, v jak svízelných dobách žijí. Musíme se sjednotit a sledovat společný cíl. Jen tak zabráníme tomu, aby nastávající epocha neskončila katastrofou. Záleží na nás, jak se změnou naložíme. Není důležité, jakým způsobem to uděláme, ale podstatné je to, že se znovu setkáme a uvolníme svou velkou spirituální sílu. Rozum nestačí, je třeba otevřít srdce.
Tyto věty představují velkou výzvu. Původní národy vědí, že ke změně dojde, a vědí také, proč se tak stane. Vyprávějí si o tom mnoho bájí, jejich obsah je v podstatě na celém světě stejný:

Naši předkové nám vyprávěli, že kdysi připluli z východu ve velkých kánoích bílí lidé.

Když vstoupili na naši zemi, všimli jsme si, že kulhají, protože chodí po dvou různých nohou. Jedna se podobala lví tlapě a druhá vypadala jako spár dravého ptáka.

Obě nohy mají konkrétní význam.. Lví tlapa je znamením mírnosti a lásky jejich nového náboženství, zatímco dračí spár symbolizuje nezřízenou touhu po majetku a válečnickou ctižádost. A právě touto nohou cizinci našlapují nejsilněji, protože ta druhá je zraněná. Hodně hovoří o svém náboženství, jenže v praktickém životě se jím skoro vůbec neřídí.

Místo toho ostří své drápy a snaží se jimi zachytit barevné ptáčky, které potom oloupí, zotročí zabijí.

Naši předkové říkali: Indiánské národy se postaví na odpor, ale nebudou úspěšné, protože je k zemi srazí bída a nemoci. V té době jim bude uloupena jejich půda a budou zahnáni do rezervací. Nebudou už moci vyprávět svým dětem o kráse života na Matce zemi, a proto dojde k velkému zapomnění. Národy uvěří, že se blíží jejich konec.
A pak – i to vyprávěli naši předkové – nastane doba, kdy samotná Země těžce onemocní a všude se objeví stopy spárů. Řeky budou připomínat tmavý sliz, až po břehy je naplní špína a jedy. Vzduch se zakalí a lidé budou moci jen těžko dýchat. Naši bratři stromy zemřou a země se nedokáže očistit, protože špinavý déšť ucpe její póry. Přijde doba, kdy z nebe budou padat mrtví ptáci, ryby poplavou břichy nahoru a celá příroda se naplní velkou bolestí.

Po této době chaosu a velkých změn vyjde na východě nové slunce a staré národy znovu naleznou bývalou sílu, moudrost a hrdost. Tehdy k nám přijdou i mnozí potomci bílých dobyvatelů, najdou spolu s námi novou cestu a řeknou: „Potřebujeme vaši pomoc jako chléb tišící hlad, neboť jsme zničili téměř vše, co nám dává život.“

Nakonec přijde čas, kdy se po velkém úsilí podaří uzdravit Matku zemi i samotné lidstvo. Všichni tvorové spolu budou opět žít v harmonii a nastane nová doba míru a lásky.
Toto je poselství Mayů – je to poselství pro nás všechny.

Mayové říkají:

Vrátili jsme se a s námi i naši mudrci. Byli jsme povoláni svými předky, kteří jsou i vašimi předky. Chceme vás varovat. Ale naše slova nemají šířit neklid a obavy, spíše naopak. Naším úkolem je strach odstranit. A právě v tom spočívá naše první varování:

Jestliže zůstaneme v zajetí obav a pokud vše, co činíme, bude založeno pouze na strachu – strachu o naše děti, strachu o ztrátu zdraví nebo zaměstnání, strachu ze zániku světa …tak Zemi změnit nedokážeme. Strach je příčinou současného stavu světa. Strach nás všechny i Zemi připravuje o hřejivé paprsky světla. A v takovém případě vše začíná vadnout.
Mayové se ovšem nijak netají ani výsledky svých dnešních pozorování:

Svět se dnes ocitl ve stavu naprosté zchátralosti. Většina lidstva je nevědomá a nepřeje si změny. Dokonce je nechce ani vnímat, třebaže se jejich známky objevují všude kolem nás. Takový postoj by však mohl být osudový. Proto je nutné, aby se sešli lidé ze všech světových stran a nalezli nový vztah k přírodě – k bratrům a sestrám stromů, ke zvířatům a Matce zemi.

Je důležité, abychom dali Zemi najevo svůj vděk. Miluje nás jako opravdová matka, živí nás a poskytuje nám všechno, co potřebujeme – ačkoliv ji pustošíme a téměř se nám ji podařilo zničit. I slunce září na nás všechny – a je mu jedno jak vypadáme nebo jak žijeme. Pokud to pochopí většina lidí,budou moci změny v následujících letech opravdu ovlivnit.
Dnešní lidstvo je v nebezpečí, protože se ukázalo, že evropská a celá tzv. západní kultura není pro ně ta nejvhodnější, neboť nedbá na mnohé významné skutečnosti. Tato kultura nerespektuje ani jednotlivé lidi. Mayové o tom vědí:
Vaše děti nemohou být jedinečné. Ve škole, v televizi…všude se učí, že se musí chovat právě tak a že všechno ostatní je špatné.

Vaše ženy nemohou uplatňovat svůj tvůrčí talent, protože je navlékáte do oblečení u z umělých hmot, takže jejich póry nemohou dýchat. Ženy připravují bezcenné jídlo a místo životadárného žáru ohně používají paprsky, které zabíjejí vše živé. A náboženství jim říká, že mají mlčet. Ale pokud onemocní síla žen, onemocní celá společnost.
Nevážíte si starců. Jakmile nemohou pracovat, nikoho již nezajímají. Musí žít mimo svou rodinu, jako by stáří byla nemoc.

Své nemocné posíláte do nemilosrdných nemocnic, protože nemoc pokládáte na něco, proti čemu je třeba bojovat. Nechápete vůbec souvislosti, nechápete smysl a význam nemoci. Vaši nemocní umírají osamoceně v nemocnicích, kde jim nikdo neposkytne poslední zaopatření před odchodem jejich duše. Umírají ve strachu.

To všechno se děje jen a jen proto, že vaše společnost je založena na posedlosti majetkem, mít stále víc je pro vás smyslem života. Pracujete, dokud nepadnete mrtví k zemi.
To a ještě o mnoho víc říkají dnešní Mayové a příslušníci dalších národů. Je obdivuhodné, kolik vědí o dějích na naší planetě. Znají dějiny všech ostatních civilizací, vědí o našich vynálezech i o náboženských teoriích, vyznají se v souvislostech . Žádnou z dosavadních kultur nepokládají za výjimečnou. Všechny považují za součást velké hry této Země. Ozývají se proto, že planeta je v nebezpečí.

Upozorňují:

Nacházíme se v době přeměny. Proto musíme učinit mnohá významná rozhodnutí. Lidstvo se teď může rozhodnout, jakým směrem se vydá. Ocitli jsme se na křižovatce. Dlouhou dobu jsme kráčeli chybným směrem a ztratili jsme správný směr. Nyní se nám však nabízí poslední šance ke změně.
Samozřejmě můžeme pokračovat stejným stylem jako doposud. Lze se pochopitelně rozhodnout i pro jinou cestu a novu úlohu, již bychom měli na Zemi hrát. Proto se obracíme k Mayům, protože právě oni jsou strážci starého vědění.

Zřetelným znamením přeměny jsou změny počasí. Klima se vymyká kontrole a objevují se velmi extrémní teploty. Mění se množství srážek.

Jestliže dokážeme tyto úkazy vnímat, měli bychom se rozhodnout ke změně.

Pokud se nezměníme, budeme se muset smířit s těžkými následky. Většina lidí doposud nepochopila, že máme čas pouze do roku 2012.

Jen do té doby lze vše uvést do správných kolejí. Pokud se nám to podaří, dokážeme vstoupit do nové epochy spolupráce a porozumění.

Musíme zastavit další znečišťování, především znečisťování negativními myšlenkami, strachem a starostmi. Tím totiž měníme Zemi ve smetiště, čehož jasným důkazem jsou skládky, mrtvé vody, otrávené potraviny a duševně nemocné lidstvo.

Pokud to dokážeme změnit, budeme dýchat čistý vzduch.

Potřebujeme pomoc všech lidí, všech kultur, všech náboženství a národů. Musíme přestat nenávidět a zabíjet naše bratry a sestry na této planetě. Zabíjíme tím sami sebe. Kdybychom v tom dále pokračovali, nastalo by v roce 2012 zatmění a nový den by už by se nenarodil.

Pokud národy ztratí svůj rytmus a nedokážou žít v souladu s přírodou, pak se blíží jejich konec. Tak praví zákon vesmíru a přírody.

Pokud se lidstvo rozhodne pokračovat stejným stylem jako doposud a nezmění se, tak Země zahyne. Dojde ke katastrofám vyvolaným záplavami nebo suchem a začne doba hladu. Jestliže touha po hmotném bohatství přetrvá, staneme se oběťmi vlastní chtivosti, která je nemocí.
Tak zní proroctví Mayů – je to proroctví pro nás všechny!

A dále říkají také:

Neposlouchejte falešná proroctví: Skutečná volba je jen na nás! My můžeme změnit svět!
Mayští mudrci hlásají:

Bílí muži nás nutili přijmout jejich vůli a sdílet jejich představy. Dlouho jsme se jim nevzpírali. Ve škole nás učili o nadvládě lidstva nad Zemí. Nebyli jsme o tom přesvědčeni, ale poslechli jsme. A dále jsme mlčeli. Nyní však už mlčet nemůžeme. Víme, že je nejvyšší čas ukončit rozpory a spojit svá srdce v jediné pravdě.

Bílý muž nám tvrdil, že Bůh není naší součástí. Musíme ho uctívat prostřednictvím církve. Svým dětem vysvětlujeme, že Bůh je všudypřítomný, vyskytuje se v každém stromě, listu, oblaku či hoře. Bůh je tvořivá energie, která prostupuje vším.

Poznali jsme už, že bílý muž své náboženství nebere vážně. To platí i o jeho zákonech. Oboje používá k tomu, aby vykořisťoval ostatní národy, a přitom doposud nepochopil, že tím podvádí jen sám sebe. Své děti učíme respektovat zákony přírody a života. Říkáme jim, aby dbaly na znamení, která jim dává Země, aby naslouchaly jejímu hlasu a kráčely po jí naznačené společné cestě.

Bílý muž tvrdil, že Velkého ducha je možné uctívat pouze jedním způsobem. Nikdy jsme ale nepochopili, proč se tedy k lidem chová tak odlišným způsobem. Jsme tím, kým je on, cítíme stejně jako on. A všichni jsme spojeni s Matkou Zemí.

Bílí lidé říkají dětem, že nemají o ničem ponětí a že se celý život musí učit. My naopak říkáme, že děti v sobě nesou velké vědomosti a učit se můžeme od nich.

Všimli jsme si, že pro bílé národy je velmi důležité neustále něco objevovat. Vymyslely vědu, protože se domnívají, že nic nevědí. A právě v tom je příčina strachu. Kde je strach, je i ničení. Naše děti vědí, že právě v nich se skrývá velké vědění. Je ukryto v každé buňce jejich těla. Jsou spojeny s veškerými bytostmi této planety.

Pokud se s příslušníky národa Mayů setkají lidé ze Západu, zajímají se především o jejich poselství. Naopak Mayové si váží západních poznatků, ale tvrdí:

Učili jsme se západním naukám a zjistili jsme, že se v nich skrývá velký problém: oddělují člověka od přírody. Proto jste tak osamělí, ale nevíte o tom.

Vaši vědci nedokáží odhalit souvislosti fungování světa. Nevědí, proč vzniky pyramidy, ať už u nás nebo v Egyptě. Incká říše i anglické Stonehenge pro ně zůstávají záhadou.

Na Západě jste vymysleli velké věci, avšak my máme jiné poznatky. Pocházejí z našeho srdce. Poslouchejte je. Jeho prostřednictvím vás volá Matka Země.

Je čas změnit své myšlení dříve, než bude pozdě.

Země není naším vlastnictvím a nemůžeme si sní dělat, co chceme. Vládci světa začínají pociťovat, že se jejich moc chýlí ke konci. Potřebujeme nyní lidi schopné vydat se novými cestami. Je psáno, že staré národy pro nás tuto cestu míru střežily celé věky.
Toto je výzva Mayů – je to výzva určená nám všem.

Podle Mayů nyní končí doba „devíti pekel“ a s ní končí i mnohé další velké i malé cykly vesmírného rytmu. Poté by měl začít takzvaný cyklus třinácti nebes.

Pokud Mayové hovoří o počátku nebo konci časových úseků, mají na mysli cosi zásadně odlišného od našeho chápání času. Pro Maye není proto důležité konkrétní datum, ale spíše změna našeho vědomí – a to je velmi silně spojeno s bezčasovou realitou. Pouze ve stavu změněného vědomí si uvědomí, že čas je ve skutečnosti iluze a že právě „doba snů“ je onou skutečností, kterou jsme vlastně nikdy neopustili. Změny, jejichž známky se nyní všude objevují, tedy nepřicházejí zvenčí, ale jsou důsledkem obnoveného vědomí jednotlivých lidí, které spojili dohromady a nezadržitelnou silou ovlivňují zastaralé a nefunkční struktury.
Takzvaná nová doba se musí řídit jinými pravidly, potřebujeme jiné vzory chování, myšlení a také nový způsob soužití na této společné planetě. „Třináct nebes“ je symbolem doby, v níž lidé dokáží plně rozvinout své vědomí a uvědomí si všechny součásti svého bytí – včetně pocitů, intuice, snů, podvědomí, svého určení atd.

„Tento čas nadchází,“ říkají Mayové, „a je důležité se na něj připravit. Změny začínají v našem nitru. Uvědomte si, kým skutečně jste a odkud přicházíte.“

Mayové, Inkové, Maurové, Navajové, Siouxové, Tibeťané, Lakotvé, australští Aboriginové a mnohé další starobylé národy tvrdí, že pocházíme současně z hvězd i ze Země.

„Uvědomte si, že jsme spirituální bytosti ve fyzickém těle. Musíme procitnout a navázat spojení se všemi živočichy a Matkou Zemí, jež nás živí. Čas nadešel.“

Záleží na nás, zda se tato vize stane realitou. Důležité je nečekat na ostatní a nestarat se o to, co řeknou a pomyslí si jiní lidé. Jakmile začneme, připojí se s největší pravděpodobností k nám.

Záchvěv motýlích křídel může vyvolat bouři, stejně tak vědomá změna života bude mít netušený dosah.

Není důležité, zda patříme k Mayům nebo jakou máme barvu pleti. Poselství mohou naplnit všichni, kteří cítí a věří.

Všichni se můžeme stát strážci Země a vesmíru. Jsme dětmi Slunce, jsme dětmi času a jsme cestovatelé prostorem.

Ať zní písně a začne se tancovat.

Všichni lidé mohou žít v míru. Buďme horami, stromy i vzduchem, který dýcháme.

Naši předkové z hvězd říkají: „Jsme spojeni v jednotě, nyní nastal čas návratu moudrých – a moudří jsme my všichni, každý jednotlivec!
Toto je vize Mayů – a je to vize nás všech.

Channeling – pravdivá sdělení?

Lidé už od nepaměti touží po spojení s vyšší moudrostí a věří, že získají informace, které jim pomohou pochopit skutečný účel své existence. Pomocí různých technik se snaží obdržet sdělení ve formě vnitřního hlasu nebo obrazových vizí. Tzv. Channelingová mystika nabízí radikální duchovní cestu. Údajně je schopna podstatně zlepšit úroveň duchovního vývoje, neboť je založena na časté osobní zkušenosti s božskými transcendentálními zážitky.
Praktikuje se buďto jako autochanneling nebo jako channeling prostřednictvím média a využívá telepatické komunikace s jakýmikoli vyššími duchovními silami, duchy či božskými zdroji. S cílem získat informace je vstupováno záměrně do tranzu či lehkého zasnění. Snahou je navázat kontakt s tzv. průvodcem a pokládat mu otázky. Informace tak mohou přicházet v podobě myšlenek, vnitřního hlasu, vizí či automatického psaní.
Jeho zastánci jsou přesvědčeni, že navazují telepatické spojení s bytostmi z vyšších duchovních dimenzí odkud získávají obvykle fascinující, ale často i rozporuplné informace. Často tak bývá přijímáno poselství od duchovních průvodců, mimozemšťanů, andělů, mistrů a neznámých bytostí, aniž by k těmto informacím bylo přistupováno kriticky. Obvyklou chybou je, že zdroj těchto informací není považován za důležitý, ale za důležité bývá pokladáno to co je sdělováno.
Jako argument ve prospěch channelingu bývá obvykle uváděno, že obdržené informace mají určitou hodnotu minimálně pro jeho příjemce, neboť by jinak nebyly předávány, a přitom je opomíjeno, že i naše ego je schopno nám zinscenovat takovýto přenos jen proto, aby si upevnilo svou pozici. Ověření pravosti zdroje je často prováděno položením otázky, na kterou neznáme odpověď, a proto se předpokládá, že ji nemůžeme ovlivnit. Přitom je opomíjen fakt, že ona odpověď se může nacházet v našem podvědomí, aniž bychom si to uvědomovali.
K chanellingu se uchylují nejčastěji mladí duchovně nezkušení lidé, neboť se jim zdá, že na své duchovní cestě nedosahují žádných zřetelných výsledků. Bezhlavě se vrhají do kontaktů s neznámými entitami a jsou uspokojováni přemírou fascinujících informací, které obdrží ve svém spojení. Brzy se začnou považovat za vyjímečné a neuvědomují si, jak v nich sílí egoismus, když líčí své duchovní zážitky o vstupu do „božských dimenzí“.
Ve své zaslepenosti jsou přesvědčeni, že dostávají informace, které potřebují pro svůj duchovní růst. Ve svých mentálních kontaktech získávají duchovní průvodce a domnívají se, že pokud se jim bude dařit, získají další a vyšší. Někteří z nich jsou v trvalém kontaktu s desítkami takovýchto učitelů. Takto žijí ve své zaslepenosti a myslí si, že byli k tomuto poslání vybráni božskými silami.
Někteří si vytvářejí vlastní mentální představy o své duchovní zkušenosti nebo osvícení, což může vést k naplnění ve své obrazotvornosti a falešné představě o své duchovní velikosti. Veškeré takto přijaté informace bychom proto měli přijímat s nejvyšší opatrností. Musíme se mít na pozoru před těmi, jejichž výplody podvědomí jsou často zaměňovány za seriózní nebo prorocká sdělení. Často jde jen o informace získané spiritistickým kontaktem, a ty jsou většinou nepravdivé a zavádějící.
Tento proces bývá s trochou nadsázky přirovnáván k intuici, ale nejblíže má určitě k mediumitě. Snadno lze podlehnout iluzi, že hlas ega je hlasem Nadjá. Ve většině případů je channeling vyvoláván záměrně s cílem získat určité informace, na rozdíl od pravé intuice, kde ke zdělení dochází náhle, aniž bychom ji očekávali nebo vyžadovali. Skutečná intuice přicházející z našeho vyššího Já nás přivádí blíže ke skutečnému životu bez ega.
Filozofie vždy usilovala o probuzení a rozvíjení intuice pomocí meditace, ale nikdy nebylo jejím záměrem usilovat o získání intuice z jiného (nižšího)zdroje než z Nadjá. Nejvyšší poznávací schopností mudrců je insight, což je přímý vhled do podstaty Nadjá a svrchované skutečnosti vesmíru. Filozofický insight je na rozdíl od mystického velice přesný, jasný a oproštěn od všech emocí.
Přenášení myšlenek či celých zdělení z jedné mysli do druhé je možné pouze proto, že za vším je jedna společná Mysl a všechny bytosti jsou ukotveny v univerzálním vědomí. Tato Univerzální mysl umožňuje, aby individuální mysli byly mezi sebou propojeny, neboť jsou všechny součástí tohoto celku. Existují nejen individuální mysli, ale také kolektivní a všeobsáhlá podvědomá mysl - Kosmické vědomí.
Protože požadované informace přicházejí často ze smíšených nebo nejistých zdrojů, nemusí být pro nás přínosem, neboť může snadno dojít k záměně vyššího zdroje za nižší. To, co je při channelingu pokládáno za komunikující bytost, je většinou projevem části podvědomé mysli. Síla podvědomé sugesce snadno pronikne do těchto poselství a taktéž potlačená přání nebo vzpomínky je mohou ovlivnit. Těžko bychom dnes hledali někoho s myslí dokonale pročistěnou zbavenou vlivu egoismu a s dokonale rozvinutou intuicí.
Mnoho spojení vzniká na základě touhy spojit se s duší zemřelého a tato touha už sama o sobě je problémem, protože ovlivňuje přijaté informace stejně jako naše představy, návyky a tendence. Rozvíjet mediumitu za účelem vyvolání psychických jevů či informací je vždy rizikem, neboť se vystavujeme vlivům neznámých a často i zlovolných duchů. Spritistická mediumita je velice nebezpečná i tím, že otevíráme svou mysl přímému vlivu jiné mysli.
Ať už člověk vstupuje do tranzu či stavu zasnění, vždy to je rizikem, protože jeho mysl může být ovlivněna jinými bytostmi. Takzvané astrální cestování není tím, za co je považováno, neboť se jedná o pouhé vize a představy na úrovni snu zprostředkované individuální myslí. Zatímco mysticismus s rozvinutou intuicí je plodem duchovního vývoje, tak mediumita je většinou umožněna vlivem a nadvládou někoho jiného.
Nebezpečí často opakovaného, vědomně vyvolávaného spojení je především ve zvýšené senzitivitě mysli, což může vést k silnému zahlcení informacemi, které příjemce není schopen pojmout. Často se takto ocitá na pokraji zoufalství, které může vyvrcholit mentální poruchou a v některém případě i sebevraždou, neboť člověk ztratí kontakt s vnějším světem.
Nebezpečné nástrahy mediumity a nepříliš vyvinuté intuice mohou silně ovlivnit mysl každého člověka. Každý průměrně senzitivní člověk s nedokonale ovládnutou myslí může prohlašovat, že jeho sdělení je přímo od boha, aniž by si uvědomil, že mohou být ovlivněna jeho představami, pocity a skrytými tužbami. Je mnohdy těžké rozlišovat mezi pseudointuicí a intuicí pravou. Většina těchto velkolepých zdělení je ve skutečnosti jen výplodem jejich mysli a odpovídá jejich sklonům a představám s daným omezením.
Ve snu jsme svědky toho, jak naše mysl vytváří podobu různých osob, které k nám promlouvají. Stejně tak je možné, aby ze skryté úrovně našeho podvědomí k nám pronikaly hlasy naplňující naše očekávání a odpovídající dané úrovni. V mysli je mnoho latentních sil a při jejich postupném odhalování se mohou objevit některé tendence vyvinuté v minulých vtěleních.
Psychické zkušenosti přitahují velmi mnoho lidí, neboť odhalují nevídané skryté síly, které jsou uloženy v latentním stavu v lidské duši. Neměli bychom po těchto silách toužit a pokud se objeví, tak je brát jako vedlejší produkt duchovní cesty, neboť vyšší vědomí a mentální klid je mnohem důležitější zkušeností. Taktéž není třeba připisovat příliš velkou důležitost vizím či hlasům, neboť stačí si je uvědomit a považovat za vedlejší produkty mysli. Psychické zkušenosti nemusíme zavrhovat, ale ani se jimi příliš zabývat. Důležitější je naučit se vyciťovat přítomnost, která je za nimi.
Každý, kdo si za svůj cíl zvolí nejvyšší dosažení, by se měl mediumitě vyhnout pokud chce zabránit tomu, aby mu v cestě překážela nebo ho z ní odvedla. Hledající by neměl usilovat o stavy, ve kterých ztrácí kontrolu nad svým vědomím, ale naopak by měl pomocí meditace vědomí prohlubovat a rozšiřovat. Jediné, čím bychom se měli nechat ovládat je naše vyšší jáství nebo žijící duchovní mistr.
Tak jak procházíme duchovním vývojem, naše mysl je stále citlivější, vnímavější a má tendenci neodmítat nic z toho co je jí předkládáno. To může být nebezpečné, neboť jsme zaplaveni často zbytečnými a mnohdy i negativními informacemi. Ve svém vlastním zájmu bychom měli být otevřeni pouze přílivu Nadjá a nejvyšší pravdě.

Obecně platí, že čím více je člověk duchovně pokročilejší, tím méně vyhledává psychické zkušenosti, neboť nejvyšší duchovní zkušenost je ukotvena v tichu, prosta všech emocí a obrazů. Cílem skutečného Hledajícího je rozvíjet a prohlubovat intuici do té míry, aby mohly čisté a ničím nezkreslené podněty přicházet přímo z Nadjá.
www.paulbrunton.cz

Hermetická filozofia

Zo starého Egypta vzišlo hlavné ezoterické a okultné učenie, ktoré už po niekoľko tisícročí veľmi silno ovplyvňuje filozofie všetkých rás a národov. V Egypte, domovine pyramíd a sfingy, sa zrodila skrytá múdrosť a mystická náuka. Z jeho tajných učení čerpali všetky národy. India, Perzia, Chaldea, Médea, Čína, Japonsko, Asýria, antické Grécko a Rím i ďalšie staroveké zeme z plného hrdla využívali hojnosť vedomostí, ktorú hierofanti a majstri zeme Isis bez akéhokoľvek obmedzenia poskytovali ľuďom, ktorí boli pripravení piť z hlbokej studnice mystických a okultných tradícií, ktorú vyhĺbili vodcovské osobnosti tejto starobylej krajiny.

„Ústa múdrosti prehovoria iba ku chápajúcim ušiam.“

- Kybalion

V starovekom Egypte sídlili slávni adepti a majstri, ktorých veľkosť nikdy nikdo neprekonal a iba veľmi málo ľudí sa im v priebehu dlhých storočí, ktoré uplynuli od smrti veľkolepého Hermesa, vyrovnalo. V Egypte sa nachádzala najväčšia mystická lóža. Dvere egyptských chrámov sa otvárali neofytom, ktorí sa potom ako hierofanti, adepti a majstri vydali do štyroch kútov zeme s cenným poznaním, ktoré boli s dychtivou ochotou nachystaní odovzdať ľuďom, ktorí naň boli zrelí. Všetci študenti okultných vied si uvedomujú, koľko týmto ctihodným majstrom tejto starodávnej zeme dlžia.

Medzi týmito veľkými majstrami starobylého Egypta však kedysi žil jeden, ktorého oslavovali ako „Majstra majstrov“. Tento človek, pokiaľ bol skutočne „človekom“, prebýval v Egypte na počiatku jeho éry. Bol známy ako Hermes Trismegistos. Stal sa otcom okultnej múdrosti, zakladateľom astrológie a objaviteľom alchýmie. Podrobnosti o jeho živote upadli do zabudnutia, čo nie je až tak prekvapivé, ak vezmeme do úvahy, koľko času uplynulo od jeho života. Vieme však, že sa niekoľko starodávnych zemí medzi sebou dohadovalo a snažilo sa presadiť, že sa Hermes narodil práve na ich území. Chceli si tak nárokovať česť, ktorá z toho pramenila. To všetko sa dialo pred tisíckami rokov. Dátum pobytu jeho poslednej inkarnácie na tejto planéte v Egypte nie je v súčasnosti známe, avšak všeobecne sa usudzuje, že to bolo na počiatku vlády najstarších egyptských dynastií – dlho predtým, než svetlo sveta uzrel Mojžiš. Najuznávanejšie autority ho považujú za súčasníka Abraháma, a niektoré židovské tradície idú dokonca tak ďaleko, že tvrdia, že Abrahám získal časť svojho mystického poznania od samotného Hermesa.

V rokoch, ktoré nasledovali po Hermesovom odchode z tejto životnej úrovne (tradície uvádzajú, že vo fyzickom tele žil tristo rokov), si ho Egypťania zbožštili a urobili z neho jedného zo svojich bohov, ktorého pomenovali Thóth. Neskôr ho do panteónu svojich bohov zaradili i obyvatelia starovekého Grécka. Nazvali ho Hermes, boh múdrosti. Egypťania jeho spomienkuuctievali mnoho storočí – nazývali ho „Pisár boží“ a udelili mu jeho dávny titul Trismegistos, čo znamená „trikrát veliký“, „najväčší veliký“, „velikán medzi velikánmi“ a podobne. Meno Hermes Trismegistos bolo uctievané vo všetkých starobylých krajinách a jeho synonymom sa stalo pomenovanie „Prameň múdrosti“.

Dokonca i dnes používame výraz „hermetický“ v zmysle „tajný“, „nepriedyšne uzavretý, aby nič neuniklo“ a podobne. Vychádza to zo skutočnosti, že stúpenci Hermesa svoje učenie vždy udržiavali v tajnosti. Nechceli „hádzať perly sviniam“, ale skôr sa riadili porekadlom „mlieko patrí nemluvňatám, mäso silným mužom“. Obidva tieto aforizmy poznajú čitatelia kresťanských kníh, avšak Egypťania ich používali dlhé storočia predtým, než kresťanstvo vôbec vzniklo.

Táto politika opatrného šírenia pravdy je pre hermetikov typická odjakživa a platí i dnes. Hermetické učenie je možné nájsť vo všetkých krajinách, vo všetkých náboženstvách, avšak neprináleží ani jednej konkrétnej krajine alebo náboženskej sekte. Je to vďaka dávnym učiteľom, ktorí upozorňovali na nebezpečenstvo, že by sa tajná náuka mohla stať skostnatelým vyznaním. Múdrosť obsiahnutá v tomto varovaní je zrejmá všetkým študentom histórie. Staré indické a perzské okultné vedy zdegenerovali a z veľkej časti sa vytratili, pretože sa z učiteľov stali kňazi, a teológia sa tak zmiešala s filozofiou. V dôsledku toho sa indický a perzský okultizmus postupne stratil v záplave náboženských povier, kultov, vyznaní a bohov. Také isté to bolo i v prípade antického Grécka a Ríma. Rovnaký osud podstúpilo hermetické učenie gnostikov a raných kresťanov, ktoré sa stratilo za dôb Konštantína, ktorého železná ruka udusila filozofiu pod nánosom teológie. Kresťanská cirkev tak prišla o svoju podstatu a ducha a niekoľko storočí musela blúdiť, než našla cestu späť ku svojej starodávnej viere. Dôkladnému pozorovateľovi v dvadsiatom prvom storočí nemôže uniknúť, ako sa cirkev snaží navrátiť k svojmu starobylému mystickému učeniu.

V každej dobe však žilo niekoľko verných duší, ktoré udržovali plameň rýdzej náuky nažive, pozorne sa oň starali a nedovolili aby uhasol. Vďaka týmto vytrvalým srdciam a neohrozeným dušiam je pravda stále s nami. Nie je ju však možné nájsť v knihách – žiadna sa o nej nijako podrobne nezmieňuje. Pravda bola odjakživa odovzdávaná ústne z majstra na študenta, zo zasvätenca na hierofanta. Ak bola niekedy zachytená na papier, jej význam bol zakódovaný do alchymických a astrologických termínov, ktoré dokázali rozlúštiť iba tí, ktorí vlastnili kľúč. Tento postup bol nutný kvôli perzekúciám stredovekých teológov, ktorí tajnú náuku potierali mečom a ohňom, hranicami, šibenicami a krížmi. Dokonca i dnes existuje na tému hermetickej filozofie iba niekoľko spoľahlivých kníh, i keď sa na ňu odvoláva nespočetné množstvo diel o rôznych oblastiach okultizmu. A i tak hermetická filozofia predstavuje jediný univerzálny kľúč, ktorý otvára všetky brány k okultným vedám!

V raných dobách existoval súbor základných hermetických princípov, ktorý sa odovzdával z učiteľa na žiaka a bol známy ako Kybalion. Presný význam tohto slova sa vytratil už pred niekoľkými stovkami rokov. Učenie ako také však bolo v priebehu vekov ústne odovzdané radu ľudí. Pokiaľ je nám známe, pravidlá tejto náuky neboli nikdy spísané alebo vytlačené. Šlo iba o súbor zásad, axiómov a predpisov, ktorým nemohol rozumieť nikto zvonka, avšak neofyti, ktorým tieto zásady, axiómy a predpisy vysvetlili a ilustrovali hermetickí zasvätenci, ich chápali bez problémov. Toto učenie tvorilo základné princípy umenia hermetickej alchýmie, ktorá sa napriek všeobecnému presvedčeniu zaoberala skôr ovládnutím duševných síl než premenou chemických prvkov. Alchymisti transmutovali duševné vibrácie, a nie kovy. Mýty o kameni mudrcov, ktorý dokáže premeniť akékoľvek kov na zlato, boli iba alegóriou, ktorá sa vzťahovala k hermetickej filozofii a ktorej študenti hermetizmu ľahko porozumeli.

V tejto prvej kapitole vyzývame svojich študentov, aby skúmali hermetické učenie tak, ako je vyložené v Kybalione a objasnené nami, pokornými študentami náuky, ktorí i keď nesú titul zasvätencov, sú stále iba žiakmi pri nohách majstra Hermesa. Predkladáme vám, moderným študentom, rad zásad, axiómov a predpisov z Kybalionu, ktoré sme doplnili vysvetleniami, vďaka ktorým, ako sa domnievame, pre vás bude náuka zrozumiteľnejšia – najmä však preto, že pôvodný text je zámerne zašifrovaný do ťažko pochopiteľných výrazov.

Pôvodné pravidlá, axiómy a predpisy z Kybalionu sú v tomto diele uvedené v úvodzovkách. Naše práce tvoria hlavnú časť tejto knihy a je vytlačená obvyklým spôsobom. Veríme, že mnoho študentov, ktorým teraz toto dielo predkladáme, získa zo štúdia jeho stránok rovnaký prospech ako rad ďalších, ktorí v priebehu stoviek rokov, ktoré uplynuli od dôb Hermesa Trismegista – Majstra majstrov, velikána medzi velikánmi – putovali po ceste k majstrovstvu. Slovami Kybalionu:

„Tam, kam dopadnú kroky Majstra, nastražia ľudia, ktorí sú jeho náuku schopní prijať, dôkladne uši.“ – Kybalion

„Ak sú uši študenta zrelé počuť, objavia sa ústa, ktoré ich naplnia múdrosťou.“ – Kybalion
The Kybalion: A Study of the Hermetic Philosophy of Ancient Egypt and Greece;

Kľúč Času

Počúvaj, ó človeče. Vezmi si z mojej múdrosti. Dozveď sa o hlboko ukrytých mystériách vesmíru. Dozveď sa o Myšlienke, ktorá rástla v hlbine, prinášajúc do vesmíru Poriadok a Harmóniu. Vedz, ó človeče, že všetko, čo existuje, má bytie len kvôli Zákonu. Poznaj Zákon a budeš slobodný, nikdy nespútaný okovami tmy.

Ďaleko, cez zvláštne priestory, cestoval som do hĺbky priepasti času, dozvedajúc sa nezrozumiteľné a ešte nezrozumiteľnejšie mystériá, až kým sa na konci všetko odhalilo. Vedz, že mystérium je mystériom iba vtedy, keď je to vedomosť človeku neznáma. Keď preskúmaš srdce všetkej mystérie, vedomosť a múdrosť budú isto tvoje.

Hľadaj a spoznaj, že Čas je tajomstvom, pomocou ktorého sa môžeš oslobodiť od tohoto priestoru. Dlho som ja, Thoth, hľadal múdrosť; áno, a budem ju hľadať do konca večnosti, pretože viem, že vždy pred postúpením sa pohne cieľ, ktorý sa snažím dosiahnuť. Dokonca

Páni Cyklov vedia, že ešte Oni nedosiahli cieľ, pretože so všetkou ich múdrosťou oni vedia, že Pravda vždy rastie.

Raz, v čase minulom, hovoril som s Prebývajúcim. Opýtal som sa ho na mystérium času a priestoru. Položil som mu otázku, ktorá vyvstala v mojom bytí, hovoriac:
“Ó Majster, čo je čas?”
Potom ku mne prehovoril On, Majster: “Vedz, ó Thoth, na začiatku bola prázdnota a ničota: večná, nekonečná ničota. A do ničoty prišla myšlienka, zmysluplná, všeprenikajúca, a naplnila Prázdnotu. Neexistovala žiadna hmota, len sila, pohyb, vibračný vír účelnej myšlienky, ktorá naplnila Prázdnotu.” A opýtal som sa Majstra, hovoriac: “Bola táto myšlienka večná?” A odvetil mi Prebývajúci, hovoriac: “Na začiatku bola večná myšlienka, a aby myšlienka bola večná, musí existovať čas. Tak do všeprenikajúcej myšlienky vyrástol Zákon Času. Áno, čas, ktorý existuje skrze všetok priestor, plynúci hladkým, rytmickým pohybom, ktorý je večne v stave znehybnenia. Čas sa nemení, ale všetky veci sa menia v čase. Pretože čas je sila, ktorá drží udalosti oddelené, každú na svojom náležitom mieste. Čas nie je v pohybe, ale ty sa pohybuješ skrze čas, ako sa tvoje vedomie pohybuje od jednej udalosti k druhej. Áno, prostredníctvom času existuješ, všetko vo všetkom, večná Jedna existencia. Vedz, že hoci ste v čase oddelení, predsa stále ste Jedno vo všetkých existujúcich časoch.” Prestal potom hlas Prebývajúceho, a odišiel som uvažovať o čase. Pretože som vedel, že v týchto slovách leží múdrosť a cesta na preskúmanie mystérií času.

Často som uvažoval nad slovami Prebývajúceho. Potom som sa snažil vyriešiť mystérium času. Zistil som, že čas sa pohybuje cez zvláštne uhly. Predsa len prostredníctvom zakrivení som mohol dúfať, že dosiahnem kľúč, ktorý by mi poskytol prístup k časopriestoru. Zistil som, že len pohybovaním sa nahor a predsa znovu pohybovaním sa vpravo som sa mohol oslobodiť od času tohoto pohybu.

Vystúpil som zo svojho tela, pohyboval som sa pohybmi, ktoré ma menili v čase. Zvláštne boli pozoruhodnosti, ktoré som videl na svojich cestách, mnohé mystériá, ktoré sa otvorili pohľadu. Áno, videl som počiatok človeka, dozvedel som sa z minulosti, že nič nie je nové. Snaž sa, ó človeče, spoznať cestu, ktorá vedie cez priestory, ktoré sú tvorené ďalej v čase. Nezabúdaj, ó človeče, pri všetkom tvojom hľadaní, že Svetlo je cieľom, ktorý sa máš snažiť dosiahnuť. Hľadaj vždy Svetlo na svojej ceste a vždy pre teba ten cieľ pretrvá.

Nedovoľ nikdy svojmu srdcu, aby sa obrátilo k temnote. Svetlom nechaj svoju Dušu byť, slnkom na ceste. Vedz, že vo večnom jase, ty budeš vždy nachádzať svoju Dušu ukrytú vo Svetle, nikdy nepripútanú otroctvom k temnote, vždy žiari vpred Slnko Svetla. Áno, vedz, hoci ukrytá v temnote, tvoja Duša, iskra skutočného plameňa, existuje.

Buď v Jednote s najväčším zo všetkých Svetiel. Nájdi pri Zdroji Koniec svojho cieľa. Svetlo je život, pretože bez veľkého Svetla nič nemôže nikdy existovať. Vedz, že vo všetkej stvorenej hmote, srdce Svetla vždy existuje. Áno, hoci spútané v temnote, vnútorné Svetlo stále existuje.

Raz som stál v Sieňach Amenti a počul som hlas Pánov Amenti, hovoriaci v tónoch, ktoré zvonili skrze ticho, slová sily, mohutné a mocné. Zaspievali pieseň cyklov, slová, ktoré otvorili cestu nahor. Áno, videl som veľkú cestu otvorenú a pozrel som sa na okamih nahor. Videl som pohyby cyklov, rozsiahle, ako to myšlienka Zdroja mohla sprostredkovať.

Vedel som potom, že dokonca Nekonečno sa pohybuje ďalej k nejakému nemysliteľnému koncu. Videl som, že Vesmír je Poriadok a časť pohybu, ktorý sa rozširuje do celého priestoru, časť Poriadku Poriadkov, neustále sa pohybujúci v harmónii vesmíru.

Videl som krúženie cyklov ako rozsiahle kruhy naprieč nebom. Vedel som vtedy, že všetko, čo má bytie, rastie, aby stretlo ešte iné bytie vo vzdialenom zoskupení priestoru a času. Vedel som vtedy, že v Slovách je moc na otvorenie úrovní, ktoré sú ukryté pred človekom. Áno, že dokonca v Slovách leží ukrytý kľúč, ktorý otvorí nahor a nadol.

Načúvaj teraz, človeče, tomuto slovu, ktoré ti zanechávam. Použi ho a nájdeš moc v jeho zvuku. Povedz to slovo: “Zin-Uru” a nájdeš silu. Predsa musíš pochopiť, že človek je zo Svetla a Svetlo je z človeka.

Načúvaj, ó človeče, a počuj o mystériu neznámejšom než všetko, čo leží pod Slnkom. Vedz, ó človeče, že všetok priestor je naplnený svetmi vo vnútri svetov; áno, jeden v druhom, a predsa oddelené Zákonom.

Raz v mojom hľadaní hlboko pochovanej múdrosti, otvoril som dvere, ktoré Ich uzatvárajú pred človekom. Zavolal som z iných úrovní bytia, jednu, ktorá bola svetlejšia než dcéry človeka. Áno, zavolal som ju z vonkajších priestorov, aby žiarila ako Svetlo vo svete ľudí.

Použil som bubon Hada. Mal som oblečené rúcho z purpuru a zlata. Umiestnil som na svojej hlave korunu zo Striebra. Vôkol mňa kruh z rumelkového svetla. Pozdvihol som ruky a zakričal som vzývanie, ktoré otvára cestu k úrovniam sponad, zakričal som k Pánom Znamení v ich domoch: “Páni dvoch horizontov, strážcovia trojitých brán, postavte sa Jeden vpravo a Jeden vľavo, ako Hviezda povstane na svojom tróne a vládne nad svojím znamením. Áno, ty tmavý princ z Arulu, otvor bránu zatienenej, ukrytej krajiny a uvoľni tú, ktorú držíš uväznenú.

Počúvajte, počúvajte, počúvajte tmaví Páni a Žiariaci, a prostredníctvom ich tajných mien, mien, ktoré poznám a dokážem ich vysloviť, počúvajte a poslúchnite moju vôľu.” Osvetlil som potom plameňom svoj kruh a zavolal som Ju do úrovní priestoru nad.

“Dcéra Svetla, vráť sa z Arulu. Sedem krát a sedem krát som prešiel ohňom. Jedlo som nejedol. Vodu som nepil. Zavolal som ťa z Arulu, z ríše Ekeršegal, povolávam ťa, Pani Svetla.”

Potom sa predo mnou zdvihli tmavé postavy; áno, postavy Pánov z Arulu. Rozdelili sa predo mnou a vystúpila Pani Svetla. Oslobodená bola teraz od Pánov noci, slobodná, aby žila vo Svetlách zemského Slnka, slobodná, aby žila ako dieťa Svetla.

Načúvajte a počúvajte, ó moje deti. Kúzelná je vedomosť a je len Zákon. Nebojte sa moci vo vás, pretože nasleduje Zákon, ako hviezdy na oblohe. Vedz, že pre toho, kto je bez poznania, je múdrosť kúzlom a nie zo Zákona. Ale vedz, že vždy sa svojím poznaním môžeš priblížiť bližšie k miestu na Slnku. Počúvajte, moje deti, nasledujte moje učenie. Buďte vždy hľadačmi Svetla. Svieť vo svete ľudí všade vôkol teba, Svetlom na ceste, ktoré bude svietiť medzi ľuďmi.

Nasleduj a uč sa mojej mágii. Vedz, že všetka sila je tvoja, ak strácaš odvahu. Neboj sa cesty, ktorá ťa privedie k poznaniu, ale radšej sa vyhýbaj temnej ceste. Svetlo je tvoje, ó človeče, aby si si ho vzal. Odhoď okovy a budeš slobodný. Vedz, že tvoja Duša žije v otroctve spútaná strachom, ktorý ťa drží v zajatí. Otvor svoje oči a uvidíš veľké Svetlo Slnka. Neboj sa, pretože všetko je tvoje. Strach je Pánom temného Arulu pre toho, kto nikdy nečelil temnému strachu. Áno, vedz, že strach má existenciu vytvorenú tými, ktorí sú spútaní svojimi strachmi. Straste zo seba svoje otroctvo, ó deti, a kráčajte vo Svetle nádherného dňa. Nikdy neobracajte myšlienky k temnote a isto budete v Jednote so Svetlom. Človek je len tým, čomu verí, bratom temnoty alebo dieťaťom Svetla. Vstúpte do Svetla, moje Deti. Kráčajte cestou, ktorá vedie k Slnku.

Načúvajte teraz a počúvajte múdrosť. Použi slovo, ktoré som ti dal. Použi ho a isto nájdeš silu a múdrosť a Svetlo, aby si kráčal cestou. Hľadaj a nájdi kľúč, ktorý som dal a vždy budeš Dieťaťom Svetla.

Smaragdové dosky Thotha Atlanťana, preklad a interpretácia: Doreal,

O mystických záblescích

Mnozí z těch, kteří jsou na počátku hledání se mohou ptát, zdali existuje nějaký důkaz existence Nadjá, který by mohli získat na své cestě ještě před konečnou realizací. Takovýto důkaz je skutečně možné obdržet. Jedná se o dočasné probuzení do existence a skutečnosti duchovního řádu bytí, které přichází ve formě mystického záblesku. Přináší s sebou velkou radost, krásu a pochopení. Je to krátká zkušenost odhalení sebe sama, přechodný stav mentálního osvícení a citového povznesení. Lze jej přirovnat k okamžiku bdění v dlouhém údobí spánku. Jeho prostřednictvím se probouzíme ze spánku nevědomosti do trvalé přítomnosti Nadjá. Jakmile se dostaví, zdá se náš běžný stav v porovnání s ním jako ubohý suchopár, všechny ostatní okamžiky všedního života jen potvrzují jeho jedinečnost.
Mystický záblesk je zkušenost odhalení sebe sama. Jedná se o krátké a dočasné rozšíření vědomí, a zároveň jeho koncentraci. Je těžké vyjádřit pocity, které tato překrásná zkušenost přináší. Tyto okamžiky nás pozvedají z animálního jáství a odpoutávají z nižšího lidského jáství. S jejich příchodem přichází i odhalení toho, čím skutečně jsme. Mají vysokou mravní hodnotu, protože nám pomáhají osvobodit se. Zahrnují nás dobrou vůlí, pokorou, a pozvedají naše ideály, i když jen dočasně. Přinášejí klidnou vnitřní pohodu a jistotu univerzální pravdy. Dostavují se nečekaně, jakoby bezděčně, a jsou nejcennější lidskou zkušeností. Záměrem těchto radostných vzplanutí je povzbuzení k touze po opětném vstupu do ducha.
Záblesk je něčím co se nás zmocní, a ne něco čeho bychom se zmocnili my. Může být výsledkem určité vnímavosti k intuitivním pocitům a idejím. Tento druh duchovního probuzení je vyvolán Milostí stejně jako Osvícení, které se od něj liší tím, že je trvalé. Když nás navštíví, je naše vědomí převráceno naruby a to co jsme považovali za nejpodstatnější se jeví jako méně podstatné. Dobro má najednou nový význam když přichází toto duchovní zrození. Člověk totiž nemůže ve svém životě naleznout nic lepšího než božské Nadjá. Tento transcendentní okamžik se stane rozhodující pro jeho existenci v tělě, a jeho důsledkem bude trvalé zakotvení v jeho vznešené přítomnosti.
Dříve byly zkušenosti záblesků pokládány za zcela náboženské. Dnes již víme, že k nim dochází i mimo okruh náboženství, a že mohou být estetické, psychologické, intelektuální a tvořivé. Nejsou ničím nadpřirozeným nebo nadlidským, ale jsou přirozenou součástí životní zkušenosti člověka. I lidé bez víry mohou získat tuto zkušenost prostřednictvím Přírody, umění, hudby nebo i bez jakéhokoli důvodu. Přesto nejsou o nic méně posvátné než ty, které nám mohou poskytnout náboženské ceremoniály. Tyto záblesky Skutečnosti jsou velice prchavé a vzácné, ale právě proto si je lépe pamatujeme.
Záblesk obvykle přináší duchovní probuzení, které může být předehrou k vážnému nastoupení Hledání. Zážitky tohoto vyššího stavu bytí, se mohou dostavit nejen na počátku naší duchovní cesty, ale také na počátku každého jejího nového cyklu. Na rozdíl od našeho běžného vnímání, nepřichází záblesk prostřednictvím našich smyslů nebo intelektu, ale jedná se o zkušenost patřící do transcendentální oblasti. I když tento vznešený zážitek nejsou někteří schopni rozeznat jako takový, získávají jej prostřednictvím jejich obdivu k přírodě, umění nebo zamilováním. Někteří procházejí touto zkušeností aniž by věděli co se s nimi vlastně děje, protože o ní nikdy nečetli, ani o ní neslyšeli.
Pokud člověk neobdrží žádný záblesk během svého života, obdrží jej určitě na jeho konci, protože tato zkušenost je Bohem stanovenou součástí procesu umírání. Mystický záblesk se může dostavit v jakémkoli věku. Hledající na tyto vzácné okamžiky může čekat celé roky, ale mohou se dostavit i na počátečních stupních cesty. Někteří jej obdrží dříve než dosáhnou desíti let, jiní v období dospívání nebo i mnohem později. Lidé,kteří sledovali Hledání v předchozích životech, obdrží záblesk obvykle několikrát ve svém přítomném životě. Záblesk je určitým zasvěcením a zároveň inspirací, abychom pokračovali v hledání. Tyto transcendentální návštěvy pozvedají hledajícího z všednosti každodenní existence.
Mystické záblesky jsou velice krátké a přesto se v jejich intenzivní existenci skrývají nesmírné síly. Nemohou setrvat déle, protože my se nemůžeme udržet ve stavu bez ega. Záblesky se mohou lišit délkou trvání i úrovní intenzity, a obojí může být u každého člověka rozdílné. Jejich přítomnost se nedá udržet, ale dá se zopakovat. Jsou to okamžiky, které se málokdy objeví v životě dnešního běžného člověka, který vyznává pouze světské hodnoty. Tyto tiché návštěvy, které dočasně oslabují ego, a zmenšují jeho nadvládu mohou být navozeny pokorou v modlitbě, pasivitou k intuici, tichem při meditaci nebo klidem navzdory zlověstným okolnostem. Když je ego dočasně umlčeno, je poskytnuta příležitost Nadjá, aby se nás dotklo nebo skrze nás pracovalo. Pokud chceme přijmout tento blahodárný vliv Nadjá, musíme se osvobodit z nadvlády ega.
Když je člověk schopen zbavit se napjatého uvědomování si sebe, je umožněno Milosti, aby vstoupila a vyvolala záblesk. Pokud si uvědomíme, že původ těchto mystických okamžiků je v našem vyšším jáství, budeme se snažit jít přímo k tomuto já a zajistit si štěstí na celý život tím, že si ho budeme neustále vědomi. Můžeme být povzneseni krásou přírody stejně tak dobře, jako osobním vlivem vznešené duše. Většina záblesků přichází přirozeně a neočekávaně. Nemůžeme si jej vynutit, protože jeho příchod nezávisí na vlastní vůli člověka. Můžeme pouze vytvořit vhodné a příznivé podmínky pro jeho příchod systematickým prováděním meditace. Je zbytečné jej očekávat, neboť on přichází z bezčasovosti, s níž se svou intuitivní přirozeností dostáváme do harmonie.
Záblesk je uvědoměním si přítomnosti Nadjá, a je podstatný pro završení účelu lidského života. Inspiruje nás, obnovuje naše odevzdání se, posiluje naši vůli a dává nám celistvost. Osvobozuje nás svým pravým vědomím z iluze, která je nevyhnutelná při běžné zkušenosti. Není únikem ze života, ale jeho naplněním. Pokud jej zažijeme tak si uvědomíme, že někde uvnitř nás se nachází posvátná přítomnost, kterou nejsme my sami, vznešená síla, která není naše. Obdržíme radost a laskavost, které odzbrojují negativní stránku našeho charakteru. Přestože tyto okamžiky musí pominout, určité spojení s nimi je vždy možné pomocí uchované vzpomínky. Tyto vznešené chvíle je možno pěstovat, pokud věnujeme pozornost jejich příchodům a neignorujeme jejich nepatrnost.
Okamžiky, které mohou snadno přejít do záblesku, mohou zažít i běžní lidé. Ale nerozpoznají důležitost takovéto situace, a tak jsou tyto příležitosti promarněny. Přicházejí náhle a nepředvídatelně, vynořují se z nevědomosti a zmatku všedního vědomí jako náznaky Skutečnosti. V dnešní době, je tlak materialistické společnosti tak silný, že je téměř nemožné dospět k uvědomění si svého vlastního Nadjá aniž bychom se věnovali cvičení meditace a filozofickým činnostem. Pokud se chceme radovat alespoň z nepatrných záblesků tohoto vyššího vědomí, musíme změnit svůj život v každém směru. K tomu aby nás záblesky provázely po celý život, je třeba vést způsob života, nazývaný Hledání. Intenzivní práce na sobě samém podle návodů filozofie, přináší požehnání v podobě těchto mystických záblesků.
Nevšední dar milosti v podobě záblesku může přijít kdykoli, posvátná přítomnost Nadjá může být pocítěna, i když není vyhledávána, a vznešený Mír Skutečnosti může navštívit i toho, kdo žádná cvičení neprováděl. Tento neobyčejný zážitek je nám někdy darován a někdy můžeme jeho příchod ovlivnit s pomocí vlastního úsilí. Vždy je to dar milosti Nadjá, která přichází jako výsledek snahy z minulých životů, jako odpověď na pátrání po tvořivém inspirativním zdroji, nebo z jiných nám skrytých důvodů. Jakmile obdržíme tento záblesk vznešenějšího světa, ve kterém bychom mohli žít, budou naše osobní trápení zahnána na útěk. Je třeba ocenit tyto vzácné okamžiky, při jejich příchodu zanechat všech činností, a s utišenými myšlenkami se jim zcela odevzdat.
Tato transcendentální zkušenost je dnes často považována za nenormální, ale v budoucnu může být považována za zcela přirozenou. Okamžiky duchovního záblesku a vnitřního osvobození mají nesmírnou hodnotu. Ukazují nám čím se můžeme stát, potvrzují skutečnost ideálu a odhalují možnost jeho dosažení. Dávají nám pocit čistého štěstí, kterému se nic nemůže vyrovnat, a tato nesmírně krásná a vznešená zkušenost, stojí za to aby byla hledána. Alespoń na chvíli nám umožňují být si vědomi nekonečna, milovat Boha, a uvědomovat si zároveň, že jsme Bohem milováni. Tato mystická zkušenost je v současnosti mezi běžnými lidmi poměrně vzácná, ale během evolučního vývoje se může stát běžnou.
Paul Brunton:„ Jeho „já“, sevřené svou nevědomostí a omezeností, je nepatrnou věcičkou ve srovnání s „Já“, které ho pomocí hledání nutí kupředu a vzhůru a kterým se jednoho dne musí stát. Jeho osobní jáství, zvládnuté a očistěné, držené tam, kde má být a klečící pokorně před Nadjá, může už nyní vděčně přijmout záblesk onoho dne, letmé odhalení, které obšťastní mysl a vloží intenzivní mír do srdce. Kdokoli má pocit, že tato slova se na něho nevztahují, kdo však je nicméně schopen uvěřit v jejich pravdivost, pocítí přátelské porozumění Milosti ve chvíli smrti.“

Dva vlci

Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitve, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: “Synku, ta bitva v každém z nás je mezi dvěma ‘vlky’.
Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.
Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra."
Vnuk o tom všem přemýšlel a po chvíli se zeptal: "A který vlk vyhraje?"
Starý indián odpověděl: “Ten kterého krmíš”.

Víte kdo to je?

Pětičlenná rodinka si vyjela na pláž. Děti si užívaly moře a stavěly hrady z písku, když tu se v dálce objevila jakási stará žena.Šedé vlasy jí poletovaly ve větru, šaty už měla jen samé špinavé cáry.Jak šla, sbírala pořád cosi ze země, dávala to do tašky a něco si při tom mumlala.

Rodiče přivolali děti k sobě a nakázali jim, aby se od té staré paní držely dál.

Když je míjela, usmála se na ně.Nikdo jí však pozdrav neopětoval.

Za pár měsíců se o té stařeně dozvěděli, že ze svého vlastního rozhodnutí zasvětila celý život tomu, že na plážích sbírala skleněné střepy, aby se o ně nepořezaly děti.

Anthony de Mello - Modlitba žáby

Moudrost života

1. DOSTANETE TĚLO

Ať je milujete, nebo nenávidíte, bude vaše po celou dobu.

2. BUDETE DOSTÁVAT LEKCE

Jste ve stálé neformální škole zvané Život. Každý den budete v této škole mít příležitost se učit. Lekce můžete mít rádi, nebo si myslet, že jsou nepodstatné, nebo že jsou hloupé.

3. NEMŮžETE CHYBOVAT, JEN SE UČIT

Růst je proces zkoušek a omylů. Experimentování. Experimenty, které se nepovedou, jsou stejně důležitou částí tohoto procesu jako ty, které se podaří.

4. LEKCE SE OPAKUJÍ, DOKUD SE NEPOUČÍTE

Každá lekce vám bude předkládána v různých formách, dokud se ji nenaučíte. Když ji zvládnete, můžete přejít k další lekci.

5. UČENí NIKDY NEKONČÍ

Každá část života obsahuje lekce. Dokud jste naživu, máte se co učit.

6. "TAM" NENÍ LEPŠÍ NEŽ "TADY"

Když "tam" se stane "zde", objeví se prostě jiné "tam", které

bude zase vypadat lepší, než "zde".

7. OSTATNÍ LIDÉ JSOU POUZE ZRCADLY VÁS SAMÝCH

Na jiné osobě nemůžete milovat nebo nenávidět nic než to, co milujete, nebo nenávidíte v sobě.

8. JEN NA VÁS ZÁLEŽÍ, CO UDĚLÁTE ZE SVÉHO ŽIVOTA

Máte v sobě všechny zdroje a nástroje, které potřebujete. Co s nimi dokážete, záleží jen na vás.

9. ODPOVĚDI MÁTE V SOBĚ

Všechny odpovědi na otázky, které klade život, jsou ve vás. Stačí jen se dívat, naslouchat a důvěřovat.

10.Všechna tato pravidla zapomenete. Kdykoliv je budete

potřebovat, vzpomenete si na ně.

Svámi Šivananda

Bol raz jeden človek

Bol raz jeden človek. Bol celkom nahý, chodil za svojím nosom a pískal si stále tú istú pieseň.

Ale ked ho voľakto stretol, hneď sa ho opýtal: A prečo sa neoblečieš?

,,Nikdy ma to nenapadlo", odvetil človek.

,,A kam ideš?" pýtali sa ho.

,,Neviem," povedal človek.

,,A prečo si pískaš stále tú istú pieseň?" vypytovali sa znova a znova.

,,Nikdy som o tom nepremyšlal," hovoril človek.

A pískal si ďalej.

Jedného dňa prišiel na jedno miesto a na tom mieste bola lúka a uprosterd lúky sedeli anjeli.

Mali velikánske snehobiele krídla.

Človek si sadol do trávy a pozeral sa na anjelov.

,,A mne preto narastli krídla, lebo som bol veľmi dobrý," povedal jeden anjel.

V tej chvíli mu krídla trochu zožltli.

,,A mne preto narástli krídla, lebo som bol veľmi skromný," povedal druhý anjel.

No len čo to povedal, aj jeho krídla stmavli a zožltli.

,,No a mne preto narástli krídla, lebo som bol veľmi tichý," chválil sa ďalší anjel.

V tom okamihu mal krídla škaredé a temné ako ostatní.

Celý deň sa anjeli chválili a ich krídla boli čoraz tmavšie a žltšie a menšie.

Človek sa pozeral na anjelov, ale nepremýšlal o tom. Vstal, zobral píštalku a vykročil za svojim nosom.

A keď prišiel k úpetiu vysokej hory, ani mu nenapadlo zastaviť sa. Iba kráčal a pískal si a stúpal, až bol odrazu celkom hore, na samom vrchu hory.

Ale pretože o tom nikdy nepremýšľal, stúpal ďalej.

Erik Jakub Groch

Zasej myšlenku...

Zasej myšlenku, sklidíš čiin.

Zasej čin, sklidíš zvyk.

Zasej zvyk, sklidíš charakter.

Zasej charakter, sklidíš osud.

Vtelení anjeli

Kto sú to ? A čo to znamená?

Podľa autorky Doreen Virtue, ktorá je uznávaná psychologička a ešte známejšia angeologička, na našej planéte žijú ľudia, ktorí majú okrem krásnej ľudskej duše aj dušu vtelenú. Teda daný človek je pozemským a zároveň vteleným anjelom.

Poďme si ich trochu opísať.

Veľa vtelených anjelov trpí zdravotnými problémami už od detstva. Často ide o dlhodobé chronické problémy. No keď neprepadnú beznádejí majú veľkú šancu na takmer zázračne vyzdravenie. Majú liečivé schopnosti a ich dotyk pôsobí priam zázračne. Či už na ľudí alebo na zvieratá. Veľmi často sú umelecky nadaní , nadmerne tvoriví a vyžarujú charizmu. V kolektíve bývajú obľúbení a často vyhľadávaní. Bez výnimky majú radi deti, a deti milujú ich.

Ich pohľad vyžaruje lásku a súcit. No sú v ňom aj stopy po bolesti, ktorú prežili. Už ako batoľatá mávajú smutný a akoby dospelý pohľad. Sú radosťou a svetlom pre svojich rodičov, priateľov a partnerov a nie zriedka aj náhodných známych. No veľmi často je u nich narušený vzťah k jednému s rodičov. Majú vyvinutý zmysel pre humor, a keď sa cítia v spoločnosti príjemne robia funkciu zabávačov. Nestáva sa často ,že by ste sa s anjelom nudili.

Podľa Doreen Virtue ,vtelení anjeli majú dar prenikať pod povrch vecí a vďaka tomu vnímajú v druhom človeku jeho skryté talenty, driemajúci potenciál. Dokážu obrátiť každú negatívnu skúsenosť v pozitívnu, a tak sa na nich často obracajú ľudia s prosbou o pomoc v ťažkej životnej situácii. Pomáhajú nezísť z cesty. Sú vnímaví voči pocitom ostatných a akoby držali ochrannú ruku nad všetkými ľuďmi s ktorými sa stretávajú. Sú úprimný, a dokážu povedať bez odsudzovania človeku aj o jeho negatívnych stránkach, čím často niekomu pomôžu uvedomiť si svoje správanie a tým ho zmeniť.

Všetci pozemskí anjeli sú mimoriadne citliví na negatívnu energiu. Ale u vtelených anjelov je táto citlivosť ešte vyššia. Trpia teda stratou energie najviac a preto sa u nich aj najviac prejavuje syndróm chronickej únavy. Neznášajú disharmonické prostredie, hádky v okolí a násilie. Ani v detstve nikdy nebývajú bitkármi, skôr naopak, od malička sa stavajú na obranu akéhokoľvek bezprávia. No často bývavajú zranení a využívaní. Je to aj preto, že sú voči druhým príliš citovo otvorení.

Hlavným problémom sú u nich vzťahy. Majú často priateľov alebo milencov, ktorí potláčajú svoj vnútorný potenciál rôznymi závislosťami. Inými slovami, svoje vzťahy dosť často môžu podvedome brať ako úlohu pomôcť tomu druhému, čo často vedie k nerovnováhe a pocitu zlyhania. Pretože zniesť inému modré z neba zrejme nie je to pravé...

Základom pre nich je naučiť sa technikám, ktoré ich ochránia pred negatívnymi energiami ale aj technikami na očistenie. Ak sa naučia pracovať so svojou energiou, prestanú k zvyšovaniu svojej hladiny vitálnej energie potrebovať jedlo. Veľa z nich má totiž sklon k nutkavému prejedaniu sa , alebo k nárazovým prísunom veľkého množstva sladkostí , a preto zvyčajne trpia nadváhou. Zdá sa však, že dôvodom nadváhy u nich nie je vždy prejedanie sa, ale to, že tuk je pre nich obranným štítom, ktorým sa chránia pred energiami z okolia. Majú problémy schudnúť, aj keď cvičia a držia diétu.

Vtelení anjeli prišli na svet, aby inšpirovali, pomáhali a uzdravovali a sú pripravení svoje poslanie plniť. Aj keď ich horlivosť im môže byť často na škodu. Väčšinou vyžarujú skromnosť a pokoru, ale aj oni mávajú svoje dni , a keď sú v negatívnom rozpoložení alebo na nich niekto útočí dávajú najavo svoje ego, svoju nadradenosť. Inak sú ochotní pomôcť vždy. Preto je veľmi potrebné, aby svoju pomoc poskytovali vedome. Chovajú voči ľuďom lásku a vidia v každom človeku to najlepšie. A tak je pre nich často ťažké povedať NIE a pomôžu aj človeku o ktorom vedia že ich len využíva. No ak potrebujú pomôcť oni, často sa ospravedlňujú a stáva sa, že o pomoc vlastne ani nepožiadajú. Potom nastáva pocit sebaľútosti, že im nikto nepomôže a že pomáhajú len oni.

Potrebujú si uvedomiť, že je potrebné udržiavať rovnováhu v smere dávať a brať. Pochopiť, že je možné iným pomáhať, ak vedia aj sami brať. Napríklad aj v tom, aby za svoje služby vzali peniaze, pretože oni väčšinou len kývnu rukou a neuvedomujú si že tak sami dobrovoľne narušujú harmóniu. Čo samozrejme neznamená že majú všetko robiť len pre peniaze , ale uvedomiť si kde je ich správna miera.

Podľa autorky Doreen Virtue ,vtelení anjeli sú zväčša celkom atraktívni a majú láskyplnú povahu, preto im nerobí problém naviazať priateľské vzťahy . Ale na partnerov sú príliš nároční , a tak radšej volia samotu ako vzťah ktorý by im v niečom nevyhovoval. No málokedy sa im darí vytvárať práve tie naplňujúce vzťahy. Takže mávajú aj niekoľko ročné obdobia samoty. Našťastie samota ich neubíja, a práve v samote vedia rozvíjať svoj tvorivý potenciál. Nie sú to tipy ktoré prechádzajú zo vzťahu do vzťahu a aj v sexe sú spočiatku veľmi zdržanliví . Potrebujú partnerovi dôverovať kým dovolia intímnejšie zblíženie.

Chybou je že často pristupujú k svojim partnerom a priateľom ako k svojim klientom, ktorým môžu pomôcť a pozdvihnúť ich. Nový vzťah u nich vyvoláva rovnakú otázku: Ako môžem tejto bytosti pomôcť ? Ale ak milujú , ich láska je obrovská. A Práve na to často doplácajú. Ak sa zamilujú do človeka ktorý ich city bude využívať ,trvá im dlho kým v to uveria, a musia prejsť veľa bolestnými skúsenosťami kým sa rozhodnú odísť. Ale ak sa už raz rozhodnú, odchádzajú zo vztýčenou hlavou. V horšom prípade sa na základe bolestných skúseností úplne uzavrú a môže sa im stať , že ani za celý život neprežijú jediný naplnený vzťah. Čo je naozaj veľká škoda, pretože paradoxne práve títo "anjeli" majú toho najviac čo môžu vo vzťahu zdieľať.

Podľa Doreen Virtue sa vtelení anjeli často zamilujú do ľudí, ktorí prepadli rôznym závislostiam. Pokúšajú sa ich zachrániť a uzdraviť. Sú schopní počúvať o problémoch svojich priateľov celé hodiny. No keď však začnú hovoriť oni, priatelia zvyčajne rozhovor ukončia. Teda opäť je tu jedno miesto v živote vtelených anjelov v nerovnováhe medzi dávaním a braním, čo vystihuje otázka: "A kto vypočuje mňa?"

Pre vtelených anjelov neznamenajú vzťahy len zábavu a únik pred samotou , znamenajú zdieľanie , prácu a pochopenie že, druhý človek nemusí vždy spĺňať ich predstavy. Sú ochotný odpustiť takmer všetko a dávať priam do nekonečna nové šance. Čo nemusí byť pre nich vždy tým najsprávnejším riešením. V láske dávajú slobodu, ale vyžadujú to isté, dôverujú. . Ak nemajú dostatok slobody a samoty , cítia sa stiesnene a radšej ujdú .

Vtelení anjeli, nech už sa jedná o akýkoľvek vzťah, bývajú zneužívaní a využívaní. V detstve kamarátsky a neskôr milenecký. No oni napriek tomu nevedia taký vzťah ukončiť. Boja sa opúšťať týchto ľudí zo strachu, že nakoniec budú sami opustení. Keďže vždy v ich vzťahu sú v ňom dôverne, vnímajú partnera ako priateľskú dušu , a keďže oni nedokážu využívať iných, tak nechcú uveriť že by ich niekto koho majú radi využíval. Aj keď bohužiaľ často je to práve tak.

Trpia tiež zábranami úprimne a otvorene hovoriť o svojich pocitoch a potrebách. Neradi niečo žiadajú a tak vo vzťahoch tíško trpia až do bodu, keď ich bolesť je už neznesiteľná. Až vtedy vtelený anjel zo vzťahu odchádza alebo k tomu prinúti partnera.

Podľa autorky Doreen Virtue by sa ich charakteristika dala vnímať aj ako to, že ostávajú v nezdravých vzťahoch dlhšie než ostatní. Stále veria, že sa to nakoniec podarí, najmä ak je im živená nádej. A práve táto nádej sa im môže stať zničujúcou. Anjeli sa neradi vzdávajú svojich nádejí, pretože veria že láskou, dobrotou a pochopením dokážu premeniť každý vzťah. A tak dávajú a dávajú no na úkor seba, až kým sa úplne nevyčerpú. Problémom je aj to ,že tí druhí im tu nádej živia radi , nechcú o nich prísť. Záleží im len na vlastnom prospechu, len na tom čo môžu získať . A tak týchto anjelov udržujú v neustálom napätí , čakaní a nádejí na lásku ktorá nikdy neprichádza. Pretože len veľmi nesebecký a empatický človek by sa dobrovoľne zriekol vteleného anjela , lásky, pozornosti, a pomoci ktorú od neho dostáva, ak by cítil že mu jeho city a pozornosť nemôže opätovať. Ak by cítil že ten druhý v tomto vzťahu nie je šťastný. Len citlivý a nesebecký človek by ho nechal s láskou ísť a dovolil mu vyliečiť sa. Iba taký človek by ho nevyužíval.

Lenže taký človek anjela nepotrebuje ! A tak sa anjeli zamilúvavajú práve do tých, ktorí tu lásku v sebe potrebujú nájsť najviac, a tak im svojím príkladom lásky pomáhajú a ukazujú cestu ktorou už neskôr môžu pokračovať sami . Inšpirujú ich. Ak vám raz príde do života vtelený anjel, a prijmete ho , už nikdy nebudete takí istí ! A naopak , anjeli sa majú na týchto vzťahoch naučiť udržiavať rovnováhu medzi dávaním a braním. A pochopiť , že ich šťastie nezávisí na zmene správania iného človeka.

Ako už bolo povedané, vtelení anjeli mávajú nevyrovnané a nezdravé priateľské či milenecké vzťahy. Ich priateľstvo je založené na jednostrannom dávaní a braní, pričom oni sú tí dávajúci. Ako keby len oni mali byť vo vzťahu tí silní, zatiaľ čo ich priatelia majú právo na slabosti a bolesť a vďaka tomu môžu čerpať z anjelskej trpezlivosti donekonečna. A tak im vtelení anjeli aj naďalej pomáhajú, počúvajú a liečia ich. Nakoniec im však dôjde energia, ktorú do týchto vzťahov dávali a uvedomia si, že priateľom vôbec nezáležalo na nich samotných, ale potrebovali len ich pomoc, pozornosť a energiu. Ak sa už rozhodnú zo vzťahu odísť, majú pocit naozajstnej viny, ako by opúšťali priateľov v núdzi. Dokonca aj keby išlo o veľmi bolestný a škodlivý vzťah, nie sú tými ktorí ostanú bývalého partnera nenávidieť. Cítia vďačnosť za všetky dary ale aj za všetky rany.

Pre týchto vtelených anjelov to vyzerá na prvý pohľad trochu smutne a nespravodlivo, ale život je spravodlivý. Ak oni sami zavedú rovnováhu, a pochopia že žijú len svoj život, a sú zodpovedný len za svoje šťastie tak nebudú ďalej lipnúť na jednostranných nenaplňujúcich vzťahoch ktoré ich emocionálne vyčerpávajú a ničia. Ak budú mať dostatok sebelásky dajú úctivé zbohom vzťahom ktoré im spôsobovali viac bolesti ako radosti, otrasú sa a vykročia s novou dôverou do života. Šťastie nájdu len v svojom konaní , a nie v konaní iného človeka. A ak toto skutočne pochopia, môžu byť odmenený , a stretnúť iného vteleného anjela ktorý už tiež prešiel touto skúškou a pochopil že vzťah je vzájomná výmena. Uvedomil si že je hoden lásky, a tak k sebe pritiahol človeka ktorý chce lásku dávať, a nebojí sa ju primať.
Na záver nejaké rady pre vtelených anjelov


Vteleným anjelom pomáha ak sa im dostane vnútornej podpory. Ako balzam na dušu pôsobí porozumenie ostatných anjelov, lebo ich spája rovnaký osud. Potrebujú veľa lásky, záujmu, nehy a dotyku. Ak to dostávajú, sú veľmi vďačný , žiaria a sú znova svetlom pre každého s kým sa stretnú.

Rady - Zhrnutie :

1. Dôverujte svojej intuícii , tá Vám vždy dáva najavo ak niečo nie je tak ako je Vám to prezentované.

2. Než poviete áno, zahĺbte sa. Doprajte si čas na rozmyslenie bez toho, aby ste okamžite poskytli pomoc každému kto si o to požiada. Nenechajte sa využívať.

3. Začnite cvičiť, aby ste podporili svoje kardiovaskulárne funkcie. Zbavte sa stresu, zníži sa vaša nadváha. Anjeli si musia udržiavať zdravé srdce! Ak fajčíte , prestaňte s tým. Je to tiež vzťah , ktorý Vám nič nedáva a veľa berie. Majte sa radi !

4. Udržujte v rovnováhe dávanie a branie .

5. Zbavte sa konvencií, ktoré vám bránia naplňovať vaše poslanie.

6. Odovzdajte sa do vyššej moci. A nebojte sa pre seba požiadať ochranu ak cítite že to potrebujete.

7. Prijímajte dobro s radosťou. Dovoľte iným, aby vám pomohli. Neuzatvárajte sa !

8. Hrajte sa. Dovoľte vášmu vnútornému dieťaťu, aby sa mohlo hrať. Buďte hraví a tvorivý. To Vás napĺňa najviac.
9. Nájdite odvahu opúšťať vzťahy ktoré vás vyčerpávajú, a nedávajú Vám to po čom túžite.

10. Vezte že si zaslúžite dostávať lásku, nehu a pozornosť. Len vy sami si v tom bránite.

(Doreen Virtue, Ph. D, )

(spracoval Trinion)

ZLO NEEXISTUJE

Profesor na univerzite položil svojim študentom otázku:

Je všetko čo existuje stvorené Bohom ? Jeden zo študentov nesmelo odpovedal : Áno je to stvorené Bohom. Stvoril Boh vsetko? spýtal sa profesor Áno, pane! - odpovedal študent.

Profesor sa teda spýtal: Ak Boh stvoril všetko, to znamená že Boh stvoril aj zlo, ktoré existuje. A vďaka tomuto princípu, naša činnosť určuje nás samotných , Boh je zlo. Akonáhle to počul študent tak stíchol. Profesor bol sám so sebou spokojný. Zrazu zdvihol ruku iný študent : Pán profesor môžem Vám poloziť otázku ? Samozrejme, povedal profesor. Študent sa postavil a spýtal : Existuje chlad ?

Čo je to za otázku, samozrejme že áno, tebe nikdy nebolo chladno ? Študenti sa zasmiali otázke spolužiaka, ale ten pokračoval : V skutočnosti pane chlad neexistuje , v súlade so zákonmi fyziky je v skutočnosti chlad iba neprítomnosť tepla. Človeka a predmety môžeme popísať a určiť ich energiu na základe prítomnosti, alebo vytvorenia tepla , ale nikdy nie na základe prítomnosti či

vytvorenia chladu. Chlad nemá svoju jednotku v ktorej ho môžeme merať. Slovo chlad sme si vytvorili my ľudia , aby sme popísali to čo cítime v neprítomnosti tepla. Študent pokračoval : Pán profesor, existuje tma ? Samozrejme že existuje - odpovedal profesor. Znovu nemáte pravdu , tma tak isto neexistuje. V skutočnosti je tma vďaka tomu že je neprítomnosť svetla. Môžeme skúmať svetlo , ale
nie tmu.

Svetlo sa dá rozložiť, skúmať lúč za lúčom , ale tma sa zmerať nedá. Tma nemá svoju jednotku v ktorej ju môžeme merať. Tma je iba pojem ktorý si vytvorili ľudia aby pomenovali neprítomnosť svetla. Následne po tom sa mladík spýtal : Pane existuje zlo ? Tentokrát profesor neiste odpovedal : Samozrejme, vidíme to každý deň, brutalita vo vzťahoch , medzi ľudmi , trestné činy , násilie , všetko toto nie je nič iné ako prejav zla . Na to študent odpovedal : Zlo neexistuje , pane. Zlo je iba neprítomnosť dobra , teda Boha. Zlo je výsledok neprítomnosti božskej lásky v srdci človeka . Zlo prichádza vtedy ako keď prichádza tma, alebo chlad - teda v neprítomnosti svetla a tepla a lásky. Profesor si sadol . Ten študent bol mladý Albert Einstein.

Láska nič nestojí

Když Vám říkám "Milujte se navzájem", neznamená to, že máte jeden druhého pouze tolerovat, nebo se naopak přehnaně snažit jeden druhého milovat. Když ale otevřete svá srdce a dokážete je naplnit nádhernými, láskyplnými myšlenkami, zjitíte, že budete chtít milovat všechny duše, s nimiťž se setkáte, bez ohledu na to, o koho jde. Tak volně proudí Moje všezahnující láska, která nezná diskriminaci a nevybíra si, kdo má a kdo nemá být milován. Má láska je pro každého stejná. Kolik z ní jsi ochoten přijmout, záleží jen na tobě. Neboj se vyjádřit svou lásku. Je nadosobní, je tou nejvyšší hodnotou. Nauč se nosit své srdce na dlani a nikdy se nestyď projevit svou lásku k druhému. Láska je najmocnejší jednotící prvek vesmíru, proto miluj, miluj, miluj.

Eileen Caddy

Nic a NIC

Důležité je nedat se mýlit slovy. Nenechat se chytit do představ, které slova tvoří. Řeknu-li, že nic je smyslem života, někdo bude znechucen, jiný vyděšen, někdo se začne přít. Někdo se třeba tiše pousměje a pochopí.

Zenové nic však není ledasjakým nic. Není to nic nihilismu. Není to nic zklamání. Moc se mi líbí tato zenová příhoda:

Jeden zenový mistr ležel v nemocnici. Na pokoji s ním ležel i jakýsi muž. Bohatý člověk, uznávaný přáteli, vážený partnery, milovaný rodinou. Ve svém životě měl všechno, nač si vzpomněl. Peníze, prestiž, ženy, úspěch, rodinu… A teď tady ležel a umíral. Zenový mistr se ho zeptal: "Co je smyslem vašeho života?" A protože onen muž byl upřímný k sobě i k tázajícímu, zamyslel se. Pátral sám v sobě. Zjistil, že dosáhl všeho, co společnost nabízí. A pak se uviděl na konci cesty. Nemohoucího, umírajícího, odkázaného na pomoc ošetřujících. Viděl sám sebe a vše, čeho v životě dosáhl, se propadlo do nicoty, jako by to nikdy ani neexistovalo. A protože ten člověk byl nejen upřímný, ale i přemýšlivý, odpověděl na otázku, co je smyslem jeho života, následovně: "Nic."

Toto trpké nic je nihilistické nic. Něco jako marnost nad marnost. Nebo jako zvolání jednoho z římských císařů na smrtelném loži: "Byl jsem vším, a teď je to k ničemu!"

Pak se onen muž zeptal zenového mistra, co je smyslem jeho života. Mistr bez zaváhání a s úsměvem odpověděl "Nic."

Ale toto NIC nebylo popřením mistrova života a úsilí. Naopak. Bylo vyústěním nejhlubší moudrosti.

Toto NIC přesahuje všechna slova i myšlenky. Toto NIC je hluboké a široké jako sám Vesmír. Toto NIC vyvěrá z nejhlubších pramenů a podstaty Absolutna. Toto NIC se nedá k ničemu přirovnat, k ničemu upoutat. Toto NIC nelze ani využít, ani zneužít, ani změřit, ani popřít, ani vyvrátit.

Je to dokonalý klid, svoboda a radost. Završení.

A proto si je učedník zenu v počátku vědom prázdnoty, nestálosti a neuspokojivosti všech jevů a věcí světa. Nehledá smysl života ve věcech světských ani nebeských. Tak má učedník Cesty celý svůj život na kontemplaci onoho nejhlubšího tajemství. Toho, co se dá zvát Velké Prázdno nebo prostě NIC.

GATO - ZENOVÁ KOČKA, KOCOUŘÍ ČARODĚJ,MÁ CESTA ZENU, MÁ CESTA ČARODĚJE

Pět falešných představ o Bohu

Lidé věří, že Bůh něco potřebuje.
Lidé věří, že Bůh nemusí dostat to, co potřebuje.
Lidé věří, že Bůh je od sebe odloučil, protože mu nedali to, co potřeboval.
Lidé věří, že Bůh pořád potřebuje to, co potřebuje, tak nutně, že od lidí vyžaduje, aby mu to ze své odloučené pozice dali.
Lidé věří, že Bůh je zničí, když nesplní jeho požadavky.

Pět falešných představ o Životě

Lidé jsou odděleni jeden od druhého.
Na světě není dostatek toho, co lidé potřebují ke štěstí.
Aby to mohli získat, musejí o to soutěžit jeden s druhým.
Někteří lidé jsou lepší než ostatní.

Je v pořádku, když lidé řeší své názorové rozdíly tím, že se navzájem zabíjejí

Zen úprimnosti

Zen, to nie je múdrosť, je to len skutočnosť taká, aká je. Zen je cesta samostatnosti:

Myslieť cez seba samého,

konať cez seba samého,

praktikovať cez seba samého,

trpieť cez seba samého.

Zen nemá nič spoločné s pokojom ani s chladnou mysľou. Zen neznamená žiť s očami zatvorenými pred realitou tohto sveta. Kráčame sami, s očami doširoka otvorenými, nie sme na nikom závislí a ostávame autentickí. Zen, to nie je odlievacia forma na výrobu buddhistov.

Zen, to je predovšetkým vedieť žiť a vedieť zomrieť.

Sami sme zodpovední za svoje myšlienky, za svoje slová, za svoje činy. Nikto nemôže dýchať namiesto nás. Neexistuje nik nad nami a nikto nie je ani pod nami. Nejestvuje nikto a nič hodné uctievania, žiadna ideológia. Realita zenu nie je iná ako realita taká, aká je.

Po ceste zenu sa môže vydať iba odvážny človek. Je to cesta bojovníka s neustále otvorenými očami a s jasnou pozornosťou. Práve preto zen nehľadá ani lásku, ani múdrosť, ani pokoj. Tieto tri poklady totiž vlastní každý hlboko vo svojom vnútri. Stačí, ak sme prirodzení, autentickí a úprimní.

Ako to dosiahnuť? Praktikovaním zazenu. Cvičiť zazen znamená pozorovať dýchanie také, aké je, s veľkou úprimnosťou a pozornosťou. Nehľadajte, ani si nepredstavujte žiadneho Buddhu, žiaden nebeský stav, žiadne zásluhy, žiadne osvietenie, ani žiadnu odmenu akejkoľvek povahy. Ak ste úprimní vo svojom dýchaní a v pozícii svojho tela, potom ste úprimní vo všetkých veciach. Ak ste pravdiví pri dýchaní, ste pravdiví pri myslení, vyjadrovaní i konaní. Nehľadajte zen inde, ani v klamlivej reklame, ani v sladkých, ale prázdnych buddhistických rečiach.

Prečo tu nejde o filozofiu, ani o psychológiu, ani o morálku, ani o duchovno, ani o náboženstvo, a už vôbec nie o vlastnú múdrosť, či osobné poznanie? Prečo je poloha taká dôležitá? Pretože skutočný duch, skutočné vedomie, sídli v srdci hmoty. Odpoveď na náš život nájdeme v hmote. Nie na zahmlených vrcholoch akéhosi duchovného uskutočnenia. Zazen môžu robiť všetci, lebo telo každého človeka je z hmoty.

Keď sa prebúdzame vedomiu hmoty, môžeme sa oslobodiť od všetkých obrán a rozšíriť vedomie poza naše zvyky, poza naše poznanie, poza naše maličké bytie. Kuriatko sa môže vyliahnuť len tak, že prelomí škrupinu. Škrupinu, čo nie je duchovná. Je to hmotný pancier zložený z bielkovín a všetkých minerálov sveta. Prebudenie nie je možné mimo hmoty. A tak aj každé duchovno je bez meditácie len snom, ilúziou, premietnutím do myšlienok.

Zazen nie je majetkom ani zenu, ani buddhizmu, ani kresťanstva. Je iba vyslobodením všetkého, čo ste tak starostlivo uzavreli do zvykov vášho tela. Zoči voči smrti Vás nikto nepríde zachrániť. Je čas, aby ste sa prebudili do reality takej, aká je. Také je učenie ZEN, autentické, podobné ako kázanie rieky, ktorá neustále plynie.

Kaisen www.zazen.sk

O utrpení

Jedním z hlavních prostředků evoluce, který využívají božské síly k tomu, aby rozvinuly duši člověka je utrpení. Lidstvo je nuceno prožívat katastrofy a strádání především proto, že nemá zájem o vyšší účel života na zemi. Většina lidí by si chtěla ponechat pouze radosti života a utrpení se vyhnout. Tento proměnlivý svět ale naděluje obojí. Lidská bytost vchází v existenci na této planetě obklopena dualitou protikladů, a tak doplňkem jejího štěstí musí být i její utrpení. Pokud jsme vázáni na tělo a city, nemůžeme být odděleni od bolesti a utrpení které nám osud přináší. Ztotožńování nejvyššího dobra s chvilkovým potěšením přináší výchovné lekce ve formě utrpení, které nám pomáhají naučit se novým lekcím, které jsou důležité pro náš vývoj.

Jednou z hlavních příčin našeho utrpení je, že jsme oddělili své vědomé bytí od univerzálního Bytí. Naším největším neštěstím je, že si neuvědomujeme své duchovní jáství. Jakmile se vzdáme tohoto odloučení, budeme schopni odstranit své utrpení. Lidé se odvrací od svého Nadjá, a pak se diví že trpí. Příčina všech tragédií, hrůz a bolestí, které neustále provázejí lidstvo, nespočívá ve vůli Boha, ale v útěku člověka od Božské vůle. Míra utrpení je přímo úměrná snaze vyhnout se splnění vyššího účelu života. Utrpení, které přináší život může být rozdílné v druhu i rozsahu, ale nikomu se nevyhne. Může být zkráceno nebo ukončeno, pokud budeme v plné míře obviňovat sami sebe a nebudeme svalovat vinu na druhé.
Pokud budou lidé spokojeni s iluzí a nebudou hledat pravdu ani skutečnost, budou dříve nebo později odtrháváni od potěšení útrpnou nepřízní osudu. Kdyby nepřicházely události, které lidi vyburcují z klidu, určitě by to znamenalo povrchnost, mravní apatii a duchovní stagnaci. Nebýt utrpení, tak bychom žili jen na povrchu věcí, zabývali se malichernostmi života, a jeho skutečný význam by nám unikal. Znalost principů správného myšlení a správného žití zabraňuje omylům a utrpení. Pokud jsme schopni postavit se mimo své ego, mohou nám pozemské nezdary připadat jako duchovní požehnání, když nás nutí obracet se k věčným pravdám a k vlastním hlubším zdrojům. Z bolestných zkušeností se naučí mnohé především vyvinutější mysl, protože ta chce poznat jejich příčiny, a je schopna se z nich poučit. Jestliže lidé opustí Hledání kvůli svým potížím, pak ho řádně nepochopili a neuvědomují si, že může být jejich největší oporou v životních krizích.
I z dramatických životních zkušeností se učíme nové pravdy a měníme své názory pokud je pokořeno naše ego. Čím více trpíme, tím širší by mělo být naše srdce v odpuštění, v soucitu a osvobození od předsudku. Strádáme citově, když se ukáže, že náš názor na určitou situaci byl mylný. Pokud nás to vede k přijetí pravdivějšího a vyššího názoru, pak utrpení nebylo zbytečné. Jestliže se necháme pohltit oním citem a odmítáme poučení, tato nepříjemná zkušenost se bude opakovat někdy v budoucnu. Výsledky nesprávných činů se vždy nakonec projeví v našem životě, a pokud budeme tyto lekce tvrdohlavě odmítat, bude další opakované utrpení nevyhnutelné. Proto je lépe naučit se danou lekci hned na počátku. Měli bychom mít nakonec užitek z našeho utrpení, pokud ne tak jsme strádali zbytečně.

Může se zdát, že člověk ze svého utrpení nic nezíská, a že neustále opakuje stejné chyby. Ale jeho mentální aktivita mu umožňuje poučit se ze svých zkušeností dnes, anebo v některém dalším životě. Stejný druh utrpení může zralému a uvažujicímu člověku přinést moudrost, a nerozvinuté a nemyslící osobě může přinést špatné emoce. Tak jako nás hrůzostrašný sen může trhnutím probudit ze spánku, mohou nás utrpení života probudit k tomu, abychom hledali skutečnost která život přesahuje. Ale příliš velké a příliš dlouhé utrpení může vyvolat nenávist k životu a touhu po smrti. Člověk prožívající utrpení nemusí být schopen vidět ani přijmout jeho duchovní poučení, a stěží si uvědomí, že je takto oslabováno jeho pouto ke světu a k tělu. Náš špatný způsob myšlení a žití může být ohalen bolestnou a nepříjemnou zkušeností. Tak získáváme příležitost se změnit a využít zdánlivě nežádoucí situaci ve svůj prospěch.

Hledající se musí snažit přijímat ztrátu stejně jako zisk, úspěch stejně jako neúspěch, a zároveň je povinen pochopit proč trpí. Mnoho utrpení během života znamená, že bylo naplněno mnoho nepříznivé karmy, a získané zkušenosti mohou vést k lépe vyrovnané osobnosti , která je důležitá pro Hledání. Aby byl jeho vývoj vyvážený, potřebuje oba druhy zkušenosti, i když se naučí určitě více ze svého utrpení než z radosti. Zkušenost utrpení je nutná proto, abychom jeho prostřednictvím byli varováni před nesprávným směrem, který nás může svést z pravé cesty. Hledající studuje podstatu svého utrpení, naučí se jeho poselství, a díky tomu převychová svůj charakter. Chápe že trpí proto, že někdy v minulosti porušil univerzální zákony, a neměl by na to pohlížet jako na trest, ale spíše jako na poučení, které nás naučí správně myslet a správně jednat.
Potíže na které narážíme během života jsou zde z nějakého důvodu a nejsou bez významu. Tím, že jimi projdeme můžeme získat užitek, protože mohou vynést na povrch duševní schopnosti, rozvinout sílu nebo vynutit kázeň a nápravu. Nauka o reinkarnaci a karmickém vyrovnání nejpřijatelněji vysvětluje přítomnost utrpení v lidském životě. Neznalost vyšších zákonů života přináší následky ve formě zbytečného utrpení, které je důsledkem nesprávných činů. Pokud je člověk nucen žít po mnoho let s výsledky svých omylů, je pravděpodobné, že si je zapamatuje. Utrpení a bolest ale nejsou nutné. Z filozofie se můžeme v klidu naučit za pár let to, co se lidstvo musí brutálně učit utrpením v každé epoše. Správný postoj vnášený do každé životní zkušenosti, pomáhá získat větší vnitřní vyrovnanost a pravdivější mravní pochopení.
S pomocí filozofie se můžeme naučit snášet proměnlivosti tohoto světa s určitým druhem míru a odpoutanosti. Zaujmeme nový postoj k nepřízni osudu se snahou pochopit příčinu utrpení, a zachytit poselství které nám je takto sdělováno. Tak se naučíme přijímat všechny události svého života jako božsky předurčené a správné právě pro nás. Jakmile se nám nepříjemné okolnosti postaví do cesty a zatemní radost ze života, učí nás také o nejvyšší pravdě života. S problémy a potížemi se setkávají všichni lidé bez rozdílu, ale jejich postoj vůči nim může být rozdílný. Pokud bude naše reakce podle instinktů ega, budeme vrženi do ještě větší temnoty. Když bude reakce podle vnitřních pobídek Nadjá, povede nás k většímu světlu. V každém případě každý zareaguje podle toho, na jakém evolučním stupni se nachází. Postoj zaujatý v každé situaci je víc než událost sama, protože způsob jakým o ní přemýšlí může pomoci jeho duchovnímu vývoji nebo mu uškodit.

Je snadné propadnout v utrpení negativním emocím, zlobě a zoufalství. Daleko moudřejší a také těžší je učinit v kritické situaci vše co je možné, a pak klidně přijmout výsledek. Mnohé z útrpných zkoušek bychom nemuseli snášet, pokud bychom dokázali odstranit negativní rysy ze své mysli. Zůstaly by však určité karmické těžkosti, které nemohou být změněny pročistěním mysli. Každý je zodpovědný za své chyby a na mnohé z bolestí, kterými trpí. Je třeba analyzovat průběh svého chování a zjistit kde jsme udělali chybu, nalézt slabosti které k hrubým chybám vedly, a pracovat na jejich odstranění. Pokud neuděláme nic, a pouze se poddáme citovému utrpení a necháme se unášet pustým zoufalstvím, bude ze špatné situace ještě něco horšího. Nepříjemné situace, které vynášejí na povrch ukryté vady charakteru nám poskytují příležitost abychom je napravili.
Moudrý člověk neudělá stejnou chybu dvakrát, využívá každou situaci, kde jsou jeho vlastnosti podrobovány zkoušce, k tomu aby se napravil. Nezralí lidé svalují vinu za své problémy na někoho nebo něco jiného. Vyspělí lidé přiznávají své chyby, které k problémům vedly. Chyby nás mohou vést k úspěšné změně našeho charakteru, pokud jsme dostatečně moudří a vezmeme si jejich ponaučení hluboko k srdci. Tvrdé lekce jsou lidstvu vštěpovány a to co není schopno přijmout svou vědomou inteligencí, tak přijímá podvědomě. Filozofie nepopírá tragédii a utrpení života, ale zároveň si všímá jeho krásy radosti a užitku. Pouze samotné utrpení nebo samotná radost nemohou vychovat srdce hledajícího. K tomu je zapotřebí obou druhů zkušeností. Život přináší prožitek utrpení i radosti, a to pomáhá rozvíjet mysl správným způsobem. Ať už procházíme jakoukoli situací, musíme se držet svých ideálů a své víry v intuitivní vedení vyšší Síly.

Paul Brunton: „Utrpení má ve schématu věcí očistnou úlohu. Jestliže na počátečních stupních růstu člověka ho svádí k tomu, aby vyhledával úlevu nesprávnými směry, na pozdějších stupních ho nutí, aby hledal jeho skutečnou příčinu a konečné uzdravení. Dále má výchovnou úlohu, neboť ho vede k tomu, aby analyzoval zkušenost a naučil se chápat její poučení. Konečně má vykupitelskou úlohu, neboť nutí žáka, aby přiznal své slabosti a prosil o slitování, milost a pomoc.“

www.paulbrunton.cz

Obyčajný Rozum

To, čo skutočne odlišuje jednu rovinu vedomia od druhej, sú charakteristické vlastnosti svetla, alebo kvalita vibrácií. Ak považujeme za východisko našu vlastnú evolučnú úroveň a skúmame vedomie z aspektu svetla, od ktorého sú všetky ostatné aspekty odvodené, tak obyčajný rozum pripadá vidiacemu ako šedivá masa z množstvom malých tmavých škvŕn, alebo úplne tmavých vibračných uzlíkov, ktoré sa roja ako mrak múch okolo hláv ľudí a predstavujú "tisíc a jednu" myšlienku. Krúžia, prichádzajú a odchádzajú bez konca, prelietajú od jedného človeka k druhému. Niekedy zhora náhodou zostúpi malý záblesk svetla, malá radosť, malý plameň lásky, tancujúci v tejto šedivosti. No tento neutrálny základ (ground of neutrality), ako ho nazval Šrí Aurobindo, je natoľko hrubý a univerzálny, že pohlcuje všetko, zahmlieva, sťahuje a vsáva dolu do zóny svojej temnej príťažlivosti. Nie sme schopní dlho vydržať ani radosť, ani bolesť, nemôžeme prijať veľa svetla naraz. Všetko je úbohé, spazmatické a rýchlo sa vyčerpáva. A nad tým všetkým dominujú tisíce konvencií.

Najvyšší Rozum
Najvyšší Rozum sa najčastejšie vyskytuje u filozofov a mysliteľov. Je priezračnejší a slobodnejší. Pozadie už nie je také šedivé, s modravým odtieňom. Bezvýznamné zostupujúce záblesky svetla nie sú už pohlcované tak rýchlo, okrem toho zostupujú častejšie, stávajú sa bohatšími a intenzívnejšími. Radosť trvá dlhšie, láska sa stáva hlbšou a už sa nepodriaďuje do takej miery nespočetným pravidlám nižších úrovní. Začíname chápať, čo je láska a radosť sama o sebe, bez akejkoľvek príčiny. No svetlo ešte stále zostáva chladné a trochu tvrdé. Ťažká mentálna substancia stále ešte pohlcuje svetlo prichádzajúce zhora, mieša ho so svojou hmotou a pokrýva ho hrubou mentálnou vrstvou, zohyzďujúc ho na nepoznanie. Tento Rozum je schopný skutočne pochopiť získané svetlo len potom, keď ho potrebným spôsobom prepracuje, zriedi, podrobí logickej exekúcii, rozbije na paragrafy, na slová, na myšlienky. Okrem toho závery najvyššieho rozumu nevychádzajú z jediného svetelného bodu, ktorý on ovláda, ale z neveľkého počtu takých bodov (všetky závery najvyššieho rozumu sú apriórne pokyny, malé kvapky intuície, ktoré rýchle pohltil) a preto ho stojí mnoho námahy vylučovať a vylučovať v procese vlastného vývinu všetko, čo protirečí týmto pokynom. Áno, tento Rozum sa môže otvárať vyšším rovinám a dostávať záblesky, no sú to skôr výnimočné momenty, ako normálny stav. Jeho mentálna substancia je taká, že ničí svetlo. Začína všetko chápať až potom, keď to sám sebe vysvetlí.

Osvietený Rozum
Osvietený Rozum má inú povahu. Podľa toho, ako najvyšší stupeň postupne nadobúda mlčanlivosť, získava prístup do tejto sféry: jeho substancia sa postupne prečisťuje a to, čo prichádzalo po jednej kvapke, leje sa teraz prúdom. Základom nie je všeobecná neutrálnosť, ale čistá duchovná ľahkosť a radosť, na tomto základe vznikajú zvláštne tóny estetického vedomia. V tom spočíva prvý fundamentálny rozdiel. Vedomie sa naplňuje prúdom svetla, najčastejšie zlatého, do ktorého sa vlievajú rôzne farby v závislosti od vnútorného stavu. Je to vyžarujúce preniknutie (invasion lumineuse). Pri tom sa človek nachádza v stave "entuziazmu" v takom zmysle, aký tomuto slovu dali Gréci: stály stav prebudenia, akoby celá bytosť bola pripravená bdieť a zrazu sa pohrúži do úplne iného, nového sveta s úžasne zrýchleným rytmom, novými hodnotami, novými perspektívami a neočakávanými kontaktami. Dymová clona sveta sa dvíha, všetko sa spája vo veľkej vibrácii radosti. Život sa stáva širší, pravdivejší, živší. Všade vznikajú žiariace body pravdy (a Už nie sú potrebné slová) a každý predmet obsahuje tajomstvo, má osobitný význam a svoj osobitný život. Človek sa kúpe v neopísateľnom stave pravdy, pričom neanalyzuje to, čo sa odohráva, on proste je. A to je nádherné. Všetko je plné svetla, života, lásky. Tento žiarivý prúd sa prejavuje v každom rôzne (my sa vždy ponáhľame uzavrieť ho do formy miesto toho, aby sme mu dovolili pokojne presiaknuť celou bytosťou a uskutočniť prácu na jej prečistení). Pre jedných je to nečakaná básnická inšpirácia, druhí vidia nové formy architektúry, tretí vynájdu nové rovnice vo vede, štvrtí sa začínajú klaňať nejakému novému Bohu. Obyčajne vystupovanie k tomuto novému vedomiu je sprevádzané spontánnym rozkvetom tvorivých síl, zvlášť v poézii. Zaslúži si pozornosť ten fakt, že medzi žiakmi Šrí Aurobinda je mnoho básnikov, ktorí píšu v najrôznejších jazykoch - čínskom, hindskom, anglickom - ako keby poézia a umenie boli prvé praktické výsledky jeho jogy. "Ako v sebe samom, tak aj v iných som pozoroval nečakaný rozkvet schopností pre všetky druhy činnosti, rozkvet, ktorý je dôsledkom otvorenia vedomia. Tak napríklad ten, kto dlho a neúspešne pracoval na tom, aby sa realizoval v poézii, v priebehu dňa sa stáva majstrom básnického jazyka a rytmu. Je to otázka patričného mlčania rozumu a patričnej otvorenosti Slovu, ktoré sa snaží o seba vyjadrenie, pretože Slovo je už hotové, už je sformované v tých vnútorných rovinách, kde sa rodia všetky druhy umenia, no zmeniť sa musí odovzdávajúci rozum, zmeniť sa a stať sa dokonalým kanálom prenosu a nie prekážkou", - hovorí Šrí Aurobindo.

Poézia je najvhodnejším prostriedkom, ktorý nám dovolí precítiť to, čo predstavujú tieto najvyššie roviny vedomia. V rytme básnického diela možno ľahko zachytiť vibrácie. Preto sa naďalej budeme obracať o pomoc k poézii, hoci Nadvedomie nie je len privilégiom básnikov. Vo svojej širokej korešpondencii na tému poézie a v práci Poézia budúcnosti Šrí Aurobindo uvádza početné príklady veršov, pochádzajúcich bezprostredne z osvieteného rozumu. Šrí Aurobindo ako príklady poézie osvieteného rozumu (a tiež iných rovín rozumu) uvádza verše anglicky píšucich básnikov, napr. Shakespeara, Bordswortha, Thompsona, ktorí by boli málo zrozumiteľné francúzskemu čitateľovi a preto Satprem uvádza verše Rimbauda. Prekrásnou ilustráciou poézie osvieteného rozumu sú jednotlivé pasáže z tvorby Rimbauda, zvlášť jeho Opitá loď. Netreba sa upnúť na vonkajší zmysel, treba počúvať to, čo vibruje za ním, pretože poézia a vôbec všetky druhy umenia nie sú v konečnom dôsledku ničím iným, ako prostriedkom na zachytenie drobného, nevýrazného tónu, ktorý vlastne nič nepredstavuje a zároveň je sám život.

Poézia sa stáva osvietenou nie kvôli nejakému zvláštnemu zmyslu, ale vďaka tomu, že obsahuje zvláštny tón osvietenej roviny. Ten istý tón môžeme nájsť na maľbách Rembrandta, v hudobných dielach Cesara Franka alebo dokonca jednoducho v slovách priateľa. Je to dotyk pravdy, ktorá sa nachádza pod povrchom, možno nie veľmi silná, ale na srdce pôsobiaca vibrácia. A verše, obraz alebo sonáta - to sú len jej viac alebo menej adekvátne transkripcie. A čím vyššie vystupujeme, tým čistejšou, vyžarujúcejšou, širšou a silnejšou sa vibrácia stáva.

Vibrácia je skoro citeľná, tak zreteľne je vyjadrená jej prítomnosť. No zrejme to nie je osvietená vibrácia (nie vibrácia osvieteného rozumu), vychádza nie z prameňa, ktorý je nad hlavou, ale zo srdca, a to nie je nijako spojené so zmyslom riadkov. Slová - to je len obal vibrácií.

To, čo skutočne odlišuje diela vychádzajúce z tejto roviny, Šri Aurobindo nazýva "žiarivým prúdom" (luminous sweep), nečakaným potokom svetla. Táto vibrácia sa nepodobá na žiadnu inú, vždy prináša nejaký impulz a dlho vibruje ako ladička. No len zriedka sa jej podarí uchovať si svoju čistotu počas celého diela, pretože rytmus diela opakuje rytmus vedomia s jeho vzostupmi a pádmi. Tak bude dovtedy, pokiaľ vedomie nebude stabilizované pomocou špeciálnej disciplíny. V Opitej lodi je zreteľne prítomný osvietený Rozum, hoci vidno aj prítomnosť vitálneho a tiež obyčajného mentálneho vedomia. Tiež je zrejmý aj zásah nadvedomia.

Spolu s krásou osvieteného Rozumu sa nám odhaľujú aj jeho ohraničenia: poézia osvieteného Rozumu sa leje ako prúd obrazov a slov otvorenosti (pretože na tejto rovine sa často otvárajú schopnosti videnia a počutia) skoro ako lavína bohatých, veľkolepých, niekedy nesúvislých obrazov, ako keby vedomie len ťažko mohlo pojať do seba taký prúd svetla a takú nezvyklú intenzitu. To je preň veľmi mnoho, to ho preplňuje. Nadšenie často prechádza do podráždenia a ak nie sú ostatné časti bytosti dostatočne pripravené a očistené, tak ktorákoľvek z nižších častí môže ovládnuť zostupujúcu silu a svetlo a využiť ich na svoje vlastné ciele. Veľmi mnoho ich padne do tejto pasce. Keď nižšie časti bytosti, zvlášť vitálne, ovládnu svietiaci prúd, robia ho tvrdým, "dramatizujú" a mučia ho - sila je ešte prítomná, ale už je podrobená a stáva sa tvrdou, zatiaľ čo podstata osvieteného rozumu - to je radosť. Tu by sme mohli uviesť mená mnohých básnikov a tvorivých pováh. Možno ešte raz treba zdôrazniť, že existuje zreteľný rozdiel medzi človekom, ktorý z času na čas dostane inšpiráciu a osvietenie a tým, ktorý systematicky rozvil svoje vedomie a môže vstúpiť do kontaktu s každou rovinou vedomia, ktorú si vybral, zostať tam tak dlho ako si želá a dostať bez akýchkoľvek skreslení inšpiráciu a osvietenie, ktoré zodpovedá tejto rovine. V tom spočíva práca integrálnej jogy. Okrem toho substancia osvieteného rozumu v skutočnosti nie je priezračná, je len polopriezračná. Jej svetlo je rozptýlené, človek má pocit, akoby sa pravda nachádzala všade, no nemôže ju konkrétne pocítiť. Tu pramenia časté nezrovnalosti a odchýlky. To je len začiatok nového zrodu. Skôr ako pôjdeme vyššie, ju nutné dokonalejšie očistenie a predovšetkým väčší pokoj, prirodzená rovnováha a mlčanlivosť. Čím vyššie rastieme vo vedomí, tým nevyhnutnejšia je pevná rovnováha.

Intuitívny Rozum
Intuitívny Rozum sa odlišuje od osvieteného svojou jasnou priezračnosťou. Je pohyblivý ako ortuť, ľahko skáče po skalách, nezaťažený obuvou, bosý, nedotýkajúc sa zemského povrchu. Na rozdiel od najvyššieho rozumu ho netlačia mentálne ortopedické vložky, ktoré nás pútajú k zemskému (ako keby poznanie záviselo od objemu našich ťažkopádnych úvah). Poznanie - to je iskra, ktorá sa zrodila a zapálila z mlčanlivosti. Nachádza sa priamo tu, nie vyššie ani hlbšie, ale priamo pred našimi očami, očakáva, kedy sa staneme čistejší, osvietenejší. To nie je natoľko otázka nášho rastu, nakoľko vec odstránenia mnohých prekážok z cesty. Na jar ryžové polia v Indii, pokojné, zelené, plné nežnej vône rozprestierajú sa do nedohľadna pod ťažkým zamračeným nebom. A zrazu v spoločnom výkriku vzlietnu tisíce papagájov. A my sme predsa nič nezbadali. Všetko sa stalo v priebehu sekundy ako keď sa zablysne. Aj vedomie sa môže prečistiť s takou neuveriteľnou rýchlosťou. Jeden detail, jeden zvuk, jedna kvapka svetla - a objaví sa celý svet vo svojej plnej veľkoleposti a úplnosti, tisíce rýchlych vtákov v jedinom záblesku. Intuícia vyvoláva v našej pamäti prvotné mystérium veľkého Pohľadu, hrozného upreného pohľadu, ktorý z jednej strany vidí všetko a vie všetko a z druhej stany sa kochá následným videním, videním v čase, krok za krokom, videním toho, čo úplne obsiahol v zrnku večnosti. Čas je zrodenie večného okamihu. Spolu s intuíciou prichádza celkom zvláštna radosť, ktorá sa zjavne líši od radosti osvieteného rozumu. Niet už pocitu prúdu, prichádzajúceho zvonku, ale jestvuje akési spoznávanie, ako keby vždy v nás existovali dvaja - brat svetla, ktorý žije v svetle, a brat tmy (t. j. my sami), ktorý žije dolu,ťarbavo, podľa hmatu lezie v tme, napodobňuje akosi úboho, biedne, hrubo. A potom zrazu nastane splynutie, my sa stávame jediní v oblasti svetla. Nakoniec niet nijakých rozdielov.

Satprem,Sri Aurobindo - Putovanie vedomia

Něco o tantrajóze

Mnoho se o ní napsalo a hlavně o jejích zevních praktikách, které jsou prezentovány, jako by ony měly vést aspiranta k dosažení cíle této „cesty“, a velmi málo nebo téměř nic není napsáno o praxi vnitřní, kterou různě popsané pozice a jiné zevní praktiky spíš doplňují.
V dnešní době sexuálního zaujetí všelijakými praktikami a pozicemi a vyžívání se v nich, aby se docílilo co největší rozkoše z pohlavního spojení, většina lidí zapomíná, že existuje čistá láska mezi mužem a ženou, kdy se jeden druhému zcela bez výhrady odevzdává a odevzdání druhého pokorně v nevýslovné vzájemné lásce přijímá jako dar Boží. Tímto vnitřním aktem, touto bohoslužbou se obapolně povznášejí ze své lidské dvojnosti až ke splynutí do božské Jednoty.

Tělesné spojení je pak zevnímm vyjádřením spojení vnitřního. Díky milosti vnitřního aktu se s ním stává souhlasným. Vše je jedním božským aktem, nejsou tu dva jedinci, ale jeden. Pocit tělesnosti není dominantní, není pociťována žádná oddělenost. I vrcholení rozkoše nastává u obou vždy v jediném okamžiku. Není tu tedy žádná starost, žádné praktiky, aby partner či partnerka byli také uspokojeni. Po tomto aktu není naprosto žádné vysílením či dokonce znechucení jednoho druhým, ale nekonečná rozprostřenost světla božské Lásky, která se takto vtělila do dvou lidí, aby se mohla spojit a zrodit na zemi.

A tak jejich mysl proměňuje ve své království, v jedno jediné vědomí Boží přítomnosti v Lásce. Jejich spojení je nijak neoslabuje, ale vzájemně posiluje a podporuje v jejich každodenní činnosti. Společně vykonávají mnohem více a také mnohem kvalitnější práci pro druhé, vždyť se sebe vzdali, na sebe zapomněli a nyní jako Jeden přijímají z božského zdroje velikou sílu k činnosti. Zapojují se do zákonitost? božské tvorby, která pracuje pro dobro všech stvořených bytostí mnohem účinněji, než by mohli sami nebo s jinými, méně uspokojivými partnery. Ti jim třeba vyhovují dobře při zevních úkonech a záležitostech, ale zato je stahují na úroveň tělesnosti a ani sebesložitější praktiky jim nepomohou povznést se nad hranici vnějších forem.
Proto je potřebí veliké čisté lásky k Pravdě a veliké láskyplné bdělé pozornosti k Ní, k Bohu, zpřítomnělém v tom druhém. Snadný způsob je popsán v knížce Za čas a prostor: „usmívání se na Boha“.
Máte-li někoho opravdu rádi, nemusíte mu stále říkat, jak moc ho milujete, ale podíváte se na něj s pochopením obapolné lásky, důvěry a oddanosti a šťastně se na něj usmějete. Takový úsměv vám Božství hned mnohonásobně oplatí.
A tak se usmívejte na Boha všudypřítomného, v sobě, v celé přírodě, v květině, ženě či muži - ve vašich blízkých, kde vám to půjde zpočátku nejsnadněji, a pak zažijete svůj boží úsměv všude, kam pohlédnete, kam namíříte svou mysl, kam rozšíříte své lidské vědomí.
Váš úsměv na Boha se bude stále více sjednocovat s Jeho úsměvem v jednu jedinou milost zářící ze všeho. To proto, že jste se uměli vzdát sebe u „své“ ženy či muže, to oni vás naučili milovat Boha v ní nebo v něm. A když jste se to dokonale naučili, poznali jste, že to byl ten Jediný, který Jest, všude rozprostřený, a že do království jeho všudypřítomnosti jste vstoupili právě branou naprostého sebeodevzdání Božství v tom druhém, se kterým jste se tak dokonale spojili v lásce, až jste se v něm, v jeho vlastní Podstatě poznali. Zažili jste Jednotu skrze opravdovou vzájemnou lásku k druhému, která se stala Láskou Sebe Sama k Sobě Sama.

A toto je jedna z cest vedoucích k duchovnímu cíli - může se jí říkat třeba tantrajóga, já bych ji označila jako součást Cesty královské, neboť jako moudrý král využívá vědomě všechny možnosti ve své říši k jejímu povznesení, tak moudře bdělý jogín či mystik ví o všech možnostech produchovění svého individuálního toku života a všechny, tedy i sex, používá k vnitřní integraci. Nejde na to od zevního, ale od vnitřního děje čili aktu. Ztotožňuje se s Bohem a nechá tedy Boha, aby jej, svůj projev, povznesl na svou úroveň, aby On sám sebe uvědomil i v tomto přítomném projevu spojením muže a ženy v jediné Vědomí, které obsahuje vše, i onu zdánlivou dvojnost jeho lidského zamilování, usmívající se na Boha láskou a pochopením vzájemného milování.
S pochopením, že touto láskou vše z Jednoty vzniká a vše se znovu do Jednoty vrací, do napropstého uspokojení a naplnění v jednom jediném okamžiku. A že je to možné a následování hodné, se můžete přesvědčit sami.

Nedávejte přednost tělesným zážitkům a před vnitřním milováním, ale chápejte tělesné spojení jako jeho přirozený doplněk, jako Boží pečeť vaší lásky. Pak i ono bude dokonale božské, neboť z Boží Jednoty nemůže nic vyčnívat, protože tam všechno je, stvoiřené i možnost ještě nestvořeného. Ale vše tam má svoje místo a také odezvu, božské božskou, tělesné tělesnou.
Na cestě tantrajógy budou mít úspěch především ti milenci a manželé, kteří jsou na stejné duševní a duchovní úrovni, ti, kteří si rozumí nejen „podle těla“, ale především „podle ducha“, jeden druhého si naprosto váží, jeden druhého obětavě miluje čistou láskou. Není-li tomu tak, je lépe, když si žáci zvolí jiný druh duchovní cesty.

V tantrajóze je totiž velké nebezpečí, které postihuje ty, kdož chtějí násilím „povznést“ sebe nebo toho druhého. Představy vytahování Hadí síly a třeba proměňování do světla, zůstanou jen představami. Matka Boží se projeví jen v čisté lásce a sebeodevzdání. Nedá se znásilnit.

Míla Tomášová: Třpyt prázdna

Hora Kailas - Symbol jógového vnímání světa

Moje třetí cesta do Asie nevedla tentokrát za cvičením jógy, ale za energií a myšlenkami jógové fylozofie k posvátné hoře Kailas (Kailáš), tibetským jménem Kang Rinpoche.Tato od nepaměti posvátná hora leží v jihozápadní části Tibetu. V blízkosti Himaláyských velikánů se nezdá příliš vysoká, má „pouze" 6 714 m - síla její energie však od nepaměti přitahovala mnoho velkých mistrů a učitelů jógy - mýtického Milarepu, Sidharthu Gautamu - Budhu. I druhý Budha Guru Rinpoche - Padma Sambhava putoval k této hoře, aby procítil její energii. Pro Hinduisty je sídlem boha Šivy a jeho manželky Parvátí. I prastaré náboženství Bön má posvátnou úctu k této hoře. První učitel Bönpo zde podle legendy došel osvícení.

V celé Asii existují pověsti o ohromné hoře, která je pupkem a osou světa i celého vesmíru. Od ní podle pověsti vytékají čtyři řeky do čtyř světových stran, které dávají život oblastem, kudy protékají. Ne náhodou leží Mt. Kailas v důležitém rozvodí 4 velkých řek asijského subkontinentu. Svatá Ganga a veletok řeky Karnálí zavodňují oblasti jižně od Tibetské náhorní plošiny. Indus odtéká na sever, Sutlej na západ a řeka Brahmaputra (Yarlung Tsang Po) na východ.

V původních Hinduistických eposech se setkáme se svatou horou Meru - domovem bohů. Původně vnímali hinduisté Mt. Meru, jako horu vévodící celému Himalayi, ale postupem času se hinduismus sjednotil s budhismem i Böm na Mt. Kailas jako enrgetickém centru, středu Země, vesmíru i všeho života.

Již pohled na tuto nádhernou horu nás naplní posvátnou pokorou k přírodě a vyšší síle tvoření. Její jemně zaoblené stěny tvoří perfektní pravidelný čtyřstěnný jehlan - čtyři stěny jako kompas ukazují čtyři světové strany. Jeho zvrásněný povrch se zdá být poskládán z pravidelných vrstev jako dětská stavebnice a připomíná nádherné schody do nebe. Na vrcholu září sněhová koruna a z dáli udivuje svou vznešeností. Na jižní straně hory je zvláštní dlouhá svislá puklina, která s charakteristickým schodovitým vrásněním vytváří symbol Svastiky - budhistický symbol duchovní síly. Na tuto horu dosud nikdo nevylezl, ačkoli například Rheinold Messner dostal povolení k výstupu. I on však respektoval jedinečnost tohoto místa.

U úpatí v nadmořské výšce 4 560 m. se rozkládají dvě překrásná jezera Manasarovar a Rakshas. Tato jezera dávají celé oblasti silnou energetickou harmonii. Rakshas je menší (avšak jeho průměr je více, než 5 km). Je to jezero měsíce s žensku, jinovou energií. Oproti tomu jezero Manasarovar se rozkládá v ohromné šířce v průměru ne menším, než 10 km. Je mu připisována sluneční, mužská, jangová energie. Je to velice nádherné a posvátné místo. Jeho hladina, zčeřená neustálým větrem, odráží barvu nabe a okolních zasněžených hor. Září od temně modré, přes blankytnou až po stříbrnou barvu.

Břehy jsou lemovány posvátnými místy - mannystones (kameny s vytesanými modlitbami), ze kterých jsou tvořeny úhledné řady mannywalls. Nad kláštery, v Tibetu nazvané Gompy, vlají všudypřítomné praporky s modlitbami větrem roznášenými do celého světa. Břehy lemují čorteny - modlitební místa.
Kora - posvátný okruh kolem tohoto jezera - je dlouhá asi 120 km a trvá přibližně týden. Posvátná kora se provádí kolem svatých míst - oltářů, klášterů, čortenu,jezera, hory - ve směru hodinových ručiček, tedy zleva. To platí pro hinduisty a budhisty. Stoupenci víry Böm provádějí koru opačným směrem. Vše záleží na vnímání energie. Je časem pro modlitby a meditace.

Zde se zastavují karavany poutníku, nejčastěji Indů aby provedli Pudžas - celodenní obřad před vlastní korou kolem svaté hory Kailas.

Ráno věřící provedou očistnou koupel v ledových vodách jezera Manasarovar. Muži se svlečou a jdou dál do jezera, aby se mohli zcela ponořit. Ženy v tradičním sárí, či pandžábí jdou do vody po kolena, naberou vodu do dlaní, trochu se napijí a zbytek si vetřou do vlasů od čela po zátylek. Potom následuje celodenní obřad, při kterém potníci sedí kolem obřadního ohně - hoummam- ve tvaru čtverce, zpívají posvátné mantry a kněží obětují Šivovi a Parváti prostřednictví ohně mnoho obětin - květiny, ořechy, datle apod. Vzduchem voní vonné tyčinky a znějí rytmy bubínků a mantry.
Odtud druhý den jedou poutníci velkými nákladními auty nebo džípy, dál k hoře. Kora kolem hory Kailás není jednoduchá a vzhledem k tomu, že poutníci z Indie nemají většinou čas na dostatečnou aklimatizaci znamená pro ně vysoká nadmořská výška značný problém. kruh je dlouhý necelých 60 m a nejvyšší místo pas Dolma La je 5 670 m. vysoko.

Poutníci si na cestu pronajímají horské koně a yaky. Často se však stává, že nedostatkem kyslíku z koně spadnou a o kameny se zraní. Přesto však obejití hory Kailáš znamená pro hinduisty nejvyšší životní cíl. Věří, že z nich smyje hříchy a po smrti budou blíže bohu Šivovi a Parvátí.

Je neuvěřitelné pozorovat, jak odhodlaně zdolávají těžkosti cesty. Během škobrtání jejich koníka po kamenité stezce si odříkávají své mantry a zdají se být velice soustředěni na své vlastní myšlenky, na přítomný okamžik.

Velice silná čistá energie, kterou sem po staletí přinášejí poutníci je zde téměř hmatatelná. I turisté, kteří sem v poslední době přicházejí (donedávna byla tato oblast pro západní turisty uzavřena) a o fylozofii se příliš nezajímají, pociťují zvláštní hloubku svých myšlenek a rozpoložení mysli. Uvědomují si život v jeho naprosté jednoduchosti. Drsná krása hor připomíná jak je potřeba o krásu života neustále bojovat, uvědomovat si svou jedinečnost, svou cenu současně sounáležitost s ostatními bytostmi.

Tady opravdu pociťujeme čistou radost z existence. Existence nás samých i světa kolem nás.

To je to, co mne při návštěvách této části Asie nejvíce fascinuje i dojímá. Láska k životu a radost z něho i přes velice těžké existenční podmínky. Také všudypřítomná víra ve vyšší zákony fungování Světa a vesmíru. Jóga a ostaní východní fylozofie vnímají Zemi, vesmír a život především jako pohyb - proudění energie, neustálou změnu.Všechny děje kolem nás stále oscilují, mění se a opět se vracejí na svůj počátek. Je zde cítit, že toto vnímání světa je prostoupené do veškerého lidkého snažení. Být svědkem náročné cesty poutníků je toho důkazem. Jakmile si uvědomíme tyto jemněhmotné energie života, dojdeme brzy k poznání, kde berou lidé v Asii stále tolik pozitivní energie, přes všechny nepřízně osudu. Vnímají sílu myšlnek - počáteční a nejsilnější energii lidského života, tvoření i celého vesmíru. Možná se od těch „chudých" lidí máme hodně, co učit. Jak jsme na tom my? Jaký počátek má naše snažení a fungování? Čím živíme svou mysl? Jak radí velcí mistři - Zůstaň vždy u sebe.

Tedy zůstaňme a tvořme. Tvořme krásně. Tvořme s láskou.

Staré budhistické přísloví říká:

Zasij myšlenku, sklidíš čin ,

Zasij čin, sklidíš zvyk

Zasij zvyk, sklidíš charakter,

Zasij charakter, sklidíš osud .
www.joga-magazin.cz, Katka Nováková

Polekaný zajíc

Jednoho rána se vrátili mniši ze Sávatthí, kam odešli na pravidelnou ranní obchůzku za almužnou. Buddha je pozoroval, jak se vrátili celí neklidní. Neusedli přitom jako obvykle k patě stromu či na jiné tiché místo k pokojnému rozjímání, ale stále se o čemsi vzrušeně dohadovali, ukazovali si přitom rukama a chytali se za hlavu.
Při večerním shromáždění se jich Buddha otázal:

"Mnichové, copak jste to viděli v Sávatthí, že vás to tak zaujalo?"

"Byli tam velcí učitelé," řekl jeden mnich.

"A dokázali velké věci," dodal druhý.

"Až se tomu věřit nechce," přidal se třetí.

"Mnichové, a co na tom mohlo být tak neobyčejného, že vám teď není dost dobrá spásná stezka, vedoucí k osvobození již v tomto životě?"

"Takové věci, jaké oni dělají, to tady mezi námi nikdo nedokáže! Co to muselo být za mistry, a kolik mají následovníků, a jak významní lidé si jich váží..."

"Tak co z vás vlastně kdo viděl?" tázal se mnichů s úsměvem Buddha.

Mniši se rozhlíželi kolem sebe, až se jeden přihlásil:

"Já jsem viděl nahého asketu, starého a na kost vyhublého, jak ležel na ostrých trnech."

"Ještě něco dalšího, mnichové?" tázal se Buddha.

"A já jsem viděl jiného, jak seděl ve žhavém poledním slunci mezi pěti hořícími ohni," přihlásil se druhý mnich.

"A to je tedy všechno, co jste tam opravdu viděli?" vrtěl hlavou Buddha.

Mniši pátravě pohlíželi jeden na druhého, ale nikdo další už se nepřihlásil. Buddha se usmál a oslovil shromáždění:

"Vidíte, mnichové, jak snadné je uvěřit zvěstem. Nebo snad ne? Slyšeli jste už přece o záhadném nebezpečí, které málem připravilo o život všechna zvířata v džungli?"

"Neslyšeli, Vznešený, to jsme vskutku neslyšeli, co by to mohlo být? Prosíme tě, pověz nám o tom něco," dožadovali se jeden přes druhého. Buddha jim tehdy vyprávěl následující příběh:
Jednou odpočíval zajíc pod palmou a v duchu přemítal, co by se s ním stalo, kdyby nastal konec světa. Jak byl zabraný do svých úvah, spadl z palmy plod a hlasitě klepl do palmového listu. Zajíc se k smrti vylekal, vyskočil na všechny čtyři a vykřikl:

"Už je to tady! Blíží se konec světa, země se propadá." Aniž by se ohlédl, pelášil pryč, co mu nohy stačily.
Cestou se k němu přidal další zajíc a v běhu se ho ptal:

"Copak se to děje?"

"Ani se neptej a rychle utíkej pryč."

"Ale proč vlastně utíkáme?"

"Přišel konec světa, země se propadá!"

To už se k nim přidali dva další zajíci a za nimi postupně všichni zajíci z celého lesa. Na otázku ostatních zvířat, proč utíkají, je zajíci ujišťovali, že jde určitě o život, a tak za nimi postupně následovali jeleni, kanci, buvoli, nosorožci, párek tygrů a nakonec i slon, a všichni se hnali džunglí jako pominutí.

Viděl to lev, moudrý král té džungle, a tomu to začalo být podezřelé:

"Kdepak, nevypadá to, že by se chystal konec světa. To bude spíš nějaké nedorozumění mezi zvířaty. To nemusí dopadnout dobře. Musím jednat rychle, abych je zachránil, jinak všichni vběhnou do moře."

Nadběhl tedy prchajícím zvířatům, postavil se před ně a třikrát mocně zařval. Všichni se zastavili a roztřásli se strachem. Lev se zvolna vydal proti nim a ptal se jich, proč vlastně utíkají.

"Přišel konec světa!"

"Země se propadá!"

"A kdo z vás to opravdu viděl?" pátral mezi nimi lev a výhrůžně mrskal ocasem.

"Jistě slon."

"Ne, to viděl asi tygr."

"Jak to? To byl přece nosorožec, ten mi to říkal."

Tak to šlo dál, až se dostali k zajíci, který jediný mlčel.

"Vážený pane zajíci", ptal se ho lev," je to pravda, že se propadá země?"

"Ano, pane, já jsem byl u toho."

"A viděl jsi to?"

Zajíc mlčel a třásl se strachy.

"Inu dovedeš nás tam všecky a ukážeš nám to."

Když se dostali až k palmě, zajíc odmítal jít dál.

"Tak se neboj, ukaž mi, kde to bylo," povzbuzoval ho lev.

"Tam za tou palmou, pane, tam odtud přišel ten strašný zvuk."

Lev obešel palmu, našel tam zajícův pelíšek, objevil i spadlý plod a odechl si. S úsměvem pak ujistil všechna zvířata, že se mohou v klidu rozejít. Na rozloučenou jim ještě poradil, aby už příště nevěřili ničemu, o čem se sami nemohou přesvědčit.
Traduje se, že ten moudrý a starostlivý lev byl Buddha v jednom ze svých minulých životů.

www.lampa.cz

Psychická a duchovná výchova

Dosiaľ sme sa zaoberali výchovou zameranou na bežné ľudské schopnosti a dostupnou pre všetky deti. Netreba však zostať len pri nej. V každej ľudskej bytosti sa skrývajú možnosti vyššieho vedomia, cez ktoré sa môže podieľať na vyššom a plnšom živote. Práve toto vedomie riadi život výnimočných bytostí, určuje jeho okolnosti aj ich reakcie na ne. Čo ľudská myseľ nevie a nedokáže, toto vedomie dokáže a vie. Je ako svetlo žiariace v hĺbkach bytosti, prerážajúce hrubými vrstvami povrchového vedomia. Niektorí ľudia cítia jeho prítomnosť a veľa detí je pod jeho vplyvom, ktorý sa čas od času zreteľne prejavuje v ich spontánnych činoch alebo aj slovách. Rodičia však obvykle nechápu, čo sa v ich deťoch deje, a ich reakcie preto nebývajú vhodné. Výchovou vedú deti k tomu, aby sa sústredili na vonkajšie veci a považovali ich za najdôležitejšie. Koncentrácia na vonkajšie veci môže byť skutočne veľmi užitočná, ak sa deje správnym spôsobom.

V tejto súvislosti možno povedať, že tri spomínané línie výchovy - telesná, vitálna a mentálna - pomáhajú budovať vonkajšiu osobnosť; z beztvarej podvedomej masy formujú individualitu a vytvárajú z nej organizovanú, usporiadanú a seba si uvedomujúcu bytosť. S psychickou výchovou sa dostávame ku zmyslu života a k účelu našej existencie na zemi. Život má smerovať k ich odhaleniu a jeho vyvrcholením by malo byť odovzdanie sa jedinca svojmu večnému princípu. Takéto sebaobjavovanie sa často spája s mystikou a náboženstvom, lebo práve ony sa najintenzívnejšie zaoberali touto stránkou života.

Ale nemusí to byť nevyhnutne tak: mystický pojem Boha možno nahradiť filozofickejším pojmom pravdy a výsledok bude v podstate ten istý, iba cesta k nemu už bude schodná aj pre toho najväčšieho pozitivistu. Rozumové pojmy a koncepcie majú pri príprave na psychický život druhoradú úlohu. Dôležité je dosiahnuť skúsenosť, zažiť ju. Taký zážitok má vlastnú realitu a silu, nezávislú od teórie, ktorá ho predchádzala, sprevádzala alebo nasledovala. Teórie bývajú len vysvetlením, ktoré si človek dáva, aby mal aspoň ilúziu poznania. Svoj ideál odieva do rôznych názvov podľa toho, kde sa narodil a ako bol vychovaný. Skúsenosť, ak je nefalšovaná, býva principiálne rovnaká. Iba jej slovná formulácia sa mení podľa viery a rozumovej výchovy jej nositeľa. Každá formulácia je len približná a mala by sa vyvíjať v súlade s tým, ako sama skúsenosť nadobúda stále presnejšie a jasnejšie kontúry.

Aby sme mohli podať náčrt psychickej výchovy, musíme si sformulovať aspoň približnú predstavu o psychickom bytí. Môžeme to vyjadriť tak, že stvorenie individuálnej bytosti je výsledkom premietnutia jednej z nespočetných možností, latentne existujúcich v Najvyššom Počiatku všetkého stvoreného, do priestoru a času. Premietnutím cez vesmírne vedomie sa táto možnosť konkretizuje v zákone a najhlbšej pravde individuálnej bytosti a postupným vývojom sa z nej stáva duša - psychická bytosť jedinca.

Toto stručné vysvetlenie nie je v žiadnom prípade vyčerpávajúce a má ďaleko k úplnosti. Môžeme ho však použiť ako základ pri výklade výchovy, ktorou sa práve zaoberáme.

Prostredníctvom psychickej prítomnosti sa najhlbšia pravda individuálnej bytosti dostáva do kontaktu s ňou samou i s okolnosťami jej života. Psychická prítomnosť zväčša účinkuje akoby spoza opony, nepoznaná a neuznávaná. Občas ju možno vycítiť a rozpoznať, v niektorých prípadoch je takmer hmatateľná a jej vplyv pomerne intenzívny. Takí ľudia idú svojím životom s istotou im vlastnou, sú pánmi svojho osudu. Cieľom psychickej výchovy je dosiahnuť tento stupeň dokonalosti a uvedomiť si psychickú prítomnosť v nás. Odhalenie psychickej bytosti a splynutie s ňou nepatrí zatiaľ medzi všeobecne uznávané prvky výchovy. Je pravda, že v špeciálnych pojednaniach môžeme nájsť veľa užitočných rád a že niektorým sa dokonca pošťastí stretnúť niekoho, kto im vie ukázať cestu a poskytnúť potrebnú pomoc. Najčastejšie je však psychická realizácia čisto osobnou záležitosťou a jej osud závisí len a len od našej vlastnej iniciatívy. Pevné odhodlanie, neúnavná vôľa a neústupná vytrvalosť sú pritom nevyhnutnými predpokladmi úspechu. Každý si musí presekať cestu svojimi vlastnými problémami a ťažkosťami. Cieľ je do istej miery známy - tí, čo ho dosiahli, ho viac či menej presne opísali. Ale najvyššia cena tohto objavu spočíva v jeho rýdzosti a spontánnosti: vymyká sa totiž všetkým rozumovým očakávaniam. Každý adept sa preto najprv snaží nájsť niekoho, kto už má túto cestu úspešne za sebou, aby mu ukázal smer a poskytol potrebnú pomoc. Prípadným cestovateľom-samotárom sa možno zíde niekoľko všeobecných poznámok:

Začnite v sebe hľadať to, čo nezávisí od tela a životných podmienok, čo nevzniklo výchovou ani absorbovaním zvykov okolia, čo neovplyvnil materinský jazyk, krajina, kde ste sa narodili, ani doba, v ktorej žijete. V hĺbkach svojej bytosti musíte nájsť to, čo je zdrojom pocitu univerzálnosti, neohraničenosti a nadčasovej kontinuity. Vtedy sa odosobníte, decentralizujete, začnete žiť vo všetkom a vo všetkých bytostiach. Bariéry, ktoré vás od nich delili, sa zrútia. Budete myslieť v ich myšlienkach, cítiť v ich citoch, žiť životom všetkých. Čo sa zdalo nehybné, je zrazu plné života: kamene ožívajú, rastliny cítia, snažia sa a trpia, zvieratá rozprávajú jazykom viac či menej artikulovaným, ale vždy jasným a zrozumiteľným. Všetko je oživené zázračným vedomím bez času a ohraničenia. A to je len jedna stránka psychickej realizácie. Je veľa ďalších a všetky vás budú vytláčať von z pevnosti vášho egoizmu, zo stien povrchovej osobnosti, z nedostatočnosti ľudských reakcií a nemohúcnosti ľudskej vôle.

Cesta k psychickej realizácii je však dlhá a ťažká, posiata prekážkami a pascami, ktoré prekoná len odhodlanie pripravené podstúpiť každú skúšku. Pripomína to cestu cez nebezpečnú džungľu do neznámej krajiny za veľkým objavom. Odhalenie psychickej bytosti je tiež veľkým objavom a vyžaduje aspoň toľko pevnosti a vytrvalosti, ako hľadanie nových kontinentov. Tí, ktorí sa už rozhodli, možno ocenia niekoľko rád:

Pravdepodobne najdôležitejšou zásadou je, že rozum nedokáže posudzovať duchovné veci. Zhodli sa na tom všetci, ktorí o disciplíne jogy písali, ale málokto sa tejto rady drží. Kto však chce na ceste jogy postúpiť vpred, musí sa nekompromisne zdržať všetkých rozumových dohadov a úsudkov.

Vzdajte sa snahy o osobnú spokojnosť, pohodlie, pôžitky či šťastie. Nech vo vás planie iba snaha postúpiť vpred na ceste vnútorného sebaobjavovania. Všetko, čo vám život prináša, berte ako pomoc vo vašom vývoji a nikdy neváhajte urobiť ten krok, ktorý sa od vás žiada.

Pokúste sa nájsť radosť vo všetkom, čo robíte, ale nikdy nerobte nič iba kvôli radosti.

Nepoddávajte sa zhonu, nervozite a vzrušeniu. V každej situácii zostaňte dokonale pokojní. Vždy však buďte pripravení odhaliť, čo všetko ešte treba urobiť, a bez otáľania to aj urobte.

Nepripisujte vonkajším udalostiam význam. Vždy sú len nedokonalým pokusom vyjadriť niečo iné, skutočné a pravdivé, čo uniká povrchovému chápaniu.

Nesťažujte sa na správanie ľudí okolo vás, kým nemáte silu zmeniť v ich povahe to, čo ich k takému správaniu vedie. A ak takú silu máte, tak ich miesto sťažností radšej zmeňte.

Čokoľvek budete robiť, nikdy nezabúdajte na svoj konečný cieľ. Na vašej ceste nie sú veci malé ani veľké, dôležité ani bezvýznamné. Všetko je rovnako dôležité a môže priblížiť i oddialiť váš konečný úspech. Preto skôr, než sa pustíte do jedla, sústreďte sa chvíľu na to, aby vaše telo získalo z jedla všetko potrebné na znášanie námahy spojenej s vytrvalým a húževnatým postupom vpred.

Skôr, než pôjdete spať, koncentrujte sa pár sekúnd v snahe, aby spánok priniesol vašej mysli pokoj a ticho a zregeneroval vaše unavené nervy, aby ste sa po zobudení mohli vydať na cestu s obnovenou ráznosťou.

Kým niečo vykonáte, venujte niekoľko sekúnd koncentrácii, aby váš čin uľahčil alebo aspoň nenarušil vaše napredovanie.

Prv, než niečo poviete, koncentrujte sa chvíľu na to, čo chcete povedať, v snahe použiť len tie slová, ktoré sú skutočne nevyhnutné a neohrozia váš ďalší pokrok.

Skrátka, nikdy nezabúdajte na zmysel a cieľ vášho života. Odhodlanie postupovať vpred sa musí neustále vznášať nad všetkým, čo robíte a čím ste, ako veľký žiarivý vták usmerňujúci hnutia vašej bytosti.

Pred neúnavnou vytrvalosťou vašej vôle sa v jednom rozhodujúcom okamihu otvorí vnútorná brána a vy vkročíte do oslepujúcej nádhery prinášajúcej so sebou istotu nesmrteľnosti, konkrétnu skúsenosť, že ste vždy žili a vždy budete žiť, že zanikajú iba vonkajšie formy ako šaty, ktoré zahodíte, keď ich po čase obnosíte. Vtedy z vás spadnú všetky okovy a miesto namáhavého postupu vpred, vybojúvaného proti tlaku okolností vnucovaných vám prírodou, budete kráčať priamo a pevne, ak si to prajete, ako páni svojho osudu.

A predsa toto vyslobodenie spod nadvlády telesnosti nie je najvyšším naplnením. Od vrcholu nás ešte stále delí niekoľko krokov a aj po nich môžu nasledovať kroky nové, otvárajúce brány budúcnosti. A tieto kroky sú základom duchovnej výchovy.

Skôr, než ju rozoberieme podrobnejšie, žiada sa vysvetlenie. Prečo robím takú ostrú deliacu čiaru medzi psychickou a duchovnou výchovou? Preto, lebo aj keď sú často zahŕňané pod spoločný názov "disciplína jogy", smerujú k úplne odlišným cieľom. Pre jednu je to dokonalejšia existencia na zemi, pre druhú únik z pozemského stvorenia i celého vesmíru a návrat do neprejaveného.

Dalo by sa povedať, že psychický život je život zbavený smrti, čas bez konca, priestor bez hraníc, neustály pohyb vpred vo svete foriem. Duchovné vedomie naproti tomu znamená prežívať nekonečno a večnosť, vymaniť sa z celého stvorenia a uniknúť mimo čas i priestor. Ak si chcete uvedomiť svoju psychickú bytosť a žiť psychickým životom, musíte sa zbaviť sebectva. Ak chcete žiť duchovným životom, musíte odstrániť aj svoje "Ja".

V duchovnej výchove tiež platí, že cieľ, ktorý si pred seba postavíme, bude mať rôzne mená podľa prostredia, z ktorého pochádzame, podľa cesty, ktorou sme postupovali, a podľa sklonov našej povahy. Kto je nábožensky založený, nazve ho Bohom a bude smerovať k splynutiu s transcendentným Bohom nad všetkými formami v protiklade k imanentnému Bohu, prebývajúcemu v každej forme. Iní ho nazvú Absolútnom, Najvyšším Počiatkom, ďalší zasa Nirvánou. Tí, čo považujú svet za neskutočný a iluzórny, ho budú nazývať Jedinou Realitou a pre tých, ktorí celé stvorenie považujú za klam, bude Poslednou a Jedinou Pravdou. V každej z týchto definícií je časť pravdy, žiadna však nie je úplná. Všetky odrážajú len jeden aspekt, jednu stránku skutočnosti. Ani tu príliš nezáleží na rozumovej formulácii. Keď prekročíte určité medzistupne, pôjde o tú istú skúsenosť. Najlepším začiatkom a najrýchlejšou metódou je v každom prípade plne sa odovzdať zvolenému ideálu. Niet väčšej radosti nad radosť z odovzdania sa tomu najvyššiemu, čo dokážeme postihnúť. Pre niekoho to môže byť Boh, pre iného Dokonalosť. Ak dokážete spojiť odovzdanie s vytrvalosťou a zanietením, príde čas, keď prekročíte svoju rozumovú koncepciu a zažijete skúsenosť, ktorá sa vymyká akémukoľvek popisu, ale je takmer vždy identická vo svojich dôsledkoch. S rastúcou oddanosťou rastie aj snaha o identifikáciu, o totálne splynutie s Tým, čomu sme sa odovzdali. Postupne prekoná všetky prekážky a zdroje odporu, a keď ju bude sprevádzať aj spontánna a intenzívna láska, nič nemôže dlho odolávať ich víťaznému náporu.

Medzi touto identifikáciou a identifikáciou so svojou psychickou bytosťou je však základný rozdiel. Identifikácia s psychickou bytosťou sa môže predlžovať a v určitých prípadoch stať trvalou, takže neustále sprevádza osobu, ktorá ju dosiahla, bez ohľadu na to, čo práve robí. Inými slovami, neprežíva ju iba počas koncentrácie a meditácie, ale jej účinky pociťuje vždy a všade, v bdelom stave i počas spánku.

Naproti tomu, oslobodenie sa od foriem a identifikácia s tým, čo je nad formami, nemôže trvať ľubovoľne dlho, lebo by spôsobila rozpad materiálnej formy. Podľa niektorých tradícií sa tak nevyhnutne stane do dvadsiatich dní od úplného splynutia. Nemusí to byť nevyhnutne tak, a aj keď bude zážitok splynutia trvať iba okamih, spôsobí zmeny vo vedomí, ktoré sa nikdy viac nestratia a zanechajú stopy na všetkých úrovniach bytosti, vnútorných i vonkajších. Navyše, ak ste raz túto identifikáciu dosiahli, môžete ju obnoviť vôľou za predpokladu, že v sebe dokážete navodiť tie isté podmienky.

Vplynutie do bytia nad formami hlásajú ako najvyššie oslobodenie tí, pre ktorých existencia stratila všetku príťažlivosť a ktorí z nej chcú za každú cenu uniknúť. Neprekvapuje, že nie sú spokojní so svetom v jeho terajšej podobe. Ale individuálne vyslobodenie, ktoré zanechá svet taký, aký je, a ani trochu nezmenší utrpenie ostatných, nemôže uspokojiť tých, ktorí odmietajú žiť v šťastí, ak by sa z neho mohli tešiť iba oni, a ktorí snívajú o svete hodnejšom duchovných bohatstiev ukrytých za jeho zjavným zmätkom a utrpením. Chcú, aby aj iní mali prospech z pokladov, ktoré objavili, a prostriedky na to sú v ich dosahu, ak už vystúpili na vrchol svojej cesty.

Spoza hraníc sveta foriem možno vyvolať novú silu, silu vedomia, ktorá sa ešte neprejavila a ktorá svojím prejavením sa zmení chod vecí a spôsobí zrod nového sveta. Individuálny únik z pozemských strastí späť do neprejaveného nie je naozajstným riešením problému utrpenia, nevedomosti a smrti. Nie je ním ani problematický kolektívny únik z vesmírneho utrpenia úplným a definitívnym návratom všetkého stvoreného späť ku stvoriteľovi, ktorý by liečil vesmír tým, že by ho zničil. Skutočným riešením je transformácia, totálna premena hmoty ako logické pokračovanie vzostupného pochodu Prírody k dokonalosti, vznik novej bytosti, ktorá bude v porovnaní s človekom to, čo je človek v porovnaní so zvieraťom, a ktorá na zemi stelesní novú silu, nové vedomie, novú energiu. Vtedy tiež začne nová výchova, ktorú možno nazvať supramentálnou a ktorá bude svojimi neohraničenými možnosťami vplývať nielen na vedomie individuálnych bytostí, ale aj na substanciu, z ktorej sa skladajú, a na okolie, v ktorom žijú.

V porovnaní s dosiaľ preberanou výchovou, ktorá postupuje zdola nahor rozvíjaním a zdokonaľovaním rôznych častí bytosti, supramentálna výchova bude postupovať zhora nadol. Jej vplyv bude klesať z jednej úrovne bytosti na druhú, až dosiahne úroveň poslednú, telesnú. Telesná úroveň sa však pod jej účinkom začne meniť, až keď vnútorné úrovne bytosti budú v pokročilom štádiu premeny, a preto by nebolo rozumné posudzovať prítomnosť supramentálna podľa telesných príznakov. Supramentálna sila môže v bytosti pôsobiť dlho predtým, než sa jej účinky prejavia telesne.

Stručne povedané, supramentálna výchova povedie nielen k ďalšiemu rozvoju ľudskej povahy a jej latentných schopností, ale aj k bytostnej premene a transformácii povahy samotnej. Umožní tak vznik bytostí vyššieho druhu, ktoré budú neporovnateľne dokonalejšie než človek a ľudstvo na terajšom stupni vývoja.

Sri Aurobindo

Eckhart Tolle - žije život v naprostém TEĎ

Vedl neuvěřitelný život. Narodil se v Německu, žil ve Španělsku, studoval v Anglii, kde byl odborným asistentem a badatelem na univerzitě v Cambridge. Ze stavu sebevražedných tendencí, depresí a úzkostí dospěl až k duchovnímu osvícení. V určitém období se vzdal společenských vztahů a stal se bezdomovcem bez práce. Prostě se v pokoji vzdal všeho. Dva roky žil bez domova na ulici. Po nocích spával na lavičkách v parku a přesto dny trávil v největší blaženosti. Lidi začalo zajímat jak se mu podařilo dosáhnout úplného míru. Tak se Eckhart Tolle stal jedním z nejznámějších duchovních učitelů a šíří své učení po celém světě. Je prorokem dneška. Jeho poznání obsahuje sílu pravdy, sílu přítomnosti...

Rišikéš, Indie, 2002. Hostitelé ho vítají: „Jak jsme šťastni že jsi tu!“. Když mu pořadatelé dávají kolem krku věnec Eckhart Tolle se jen směje. Pozorně se zadívá do obecenstva a potom si pomalu opatrně věnec sundá. Odloží ho a zůstává pár okamžiků v tichu, pozorujíc lidi kolem. Pak začne hovořit:

„Dnešní setkání má být výukový seminář, ale čeho jsme tu svědky není vlastně výukou. Slova jsou tak omezená, ale museli jsme dát této události nějaký název. Výuka, to by znamenalo že bych tu přišel s něčím novým, s poznáním, informacemi, fakty, nebo s nějakým druhem zkušenosti či emoce. Ale tak to není. Nic už tady nepřidám. Každý z vás už má více než dost. Nashromáždili jste více duchovních vědomostí než kdy měl Buddha. Vždyť vy očividně vlastníte celé mapy vytvořené ze všech těchto vědomostí. Máte už skvělé ukazatele cesty transformace vědomí. My však tady nepoužijeme žádný z nich, bez ohledu na to jak hluboké mohou být, dokonce i když mnohé z nich vznikly v této zemi, která je právoplatně nazývána kolébkou duchovnosti.

Ne že by na těch mapách bylo něco špatného. Jsou docela krásné. Každé období však dává vzniknout svým vlastním ukazatelům, podle požadavků doby. Pokud jsou použity správně, budou i ty starodávné fungovat, je tu ale riziko že se stanou překážkou pokud jsou použity špatně. Všimněte si, že nazývám starověká duchovní učení „mapami“ nebo „ukazateli“.
Podstatou každé cesty je proměna vědomí
Proč? Co je to vlastně mapa? Mapa nikdy není samotné území. Ukazatel není to samé jako místo na které ukazuje. Veškerá učení, ať starověká nebo současná, ukazují někam za. A podstatou všech těchto učení je možnost proměny lidského vědomí, osvojení stavu bez závislosti, bolesti a vnitřní podmíněnosti. Učení vám může ukázat cestu k tomuto stavu. Lidé, kteří dokázali sami sebe osvobodit od podmíněnosti, od falešného pocitu bytí a od falešného já, odpradávna nabízeli učení v tomto změněného stavu vědomí. To je důvod proč v sobě tyto mapy mají takovou krásu a sílu. Je to také důvod proč vždy tolik fascinovali a jedna po druhé zaujímaly lidi, kteří je následně začali sbírat a porovnávat ve snaze o jejich výklad. V takovém okamžiku jsme blízko k tomu, abychom zapomněli na jejich cíl. Prostě někteří lidé se tolik zabrali do formy nějakého učení, že po chvíli začali hluboce milovat ukazatel anebo mapu, se kterou se ztotožnili.

A někteří si je natolik oblíbili, že se začali přít s jinými skupinami, které měli v oblibě jiné ukazatele, protože zapomněli že všechny vlastně ukazují ke stejné věci. Od takového okamžiku nese člověk na svých ramenou břemeno. Děje se tak od počátků a děje se tak stále.

Mé „učení“ je z kulturního hlediska neutrální, není ani buddhistické, ani křesťanské nebo hinduistické, ale zahrnuje esenci všech. Není strnulé a nevyžaduje víru v to či ono. Esence učení, které nás sem přivádí, je možnost transformace lidského vědomí, vašeho vědomí. Všechny jazyky mají svá omezení, forma je omezená, tudíž slova jsou jen dalšími ukazateli. Jelikož všechny formy mají svá omezení, všechna slova která říkám jsou omezující. Pokud hovořím o „transformaci lidského vědomí“ není to úplně pravda, je to jen jeden určitý pohled. Žádné tvrzení nemůže obsáhnout celou pravdu. Tvrzení může být jenom jedním z mnoha pohledů. Toto je dobré vědět, aby se takto lidi nedrželi nějakého tvrzení a neztotožňovali se s jedním pohledem tvrdíc, že „tohle je pravda“.

Transformace lidského vědomí? Ano, je to pohled, který znamená nějakou proměnu uvnitř vás, dokud není dosaženo nového stavu. Že je ve vás něco, co musí být napraveno? Ale to není pravda. To by totiž znamenalo, že je k tomu zapotřebí času, jenže tak to není. Tak co je tedy podstatou transformace vědomí, která nevyžaduje čas? Je to vůbec možné?“ Eckhart Tolle zůstává v tichu, okamžiky vnitřního soustředění míjejí...

Poznání je to jediné, na čem záleží
„Takto dosahujeme podstaty a to je jediný důvod, pro který jsme tady: odhalení tohoto stavu vědomí - ne jako nějakého úkolu, kterého snad můžeme dosáhnout někdy v budoucnu, ale jako skutečnosti, která se TEĎ nachází uvnitř vás. Jak ho můžete poznat, aniž byste z tohoto přesvědčení udělali novou víru? Stejně jako můžete přijmout přesvědčení když nasloucháte učení jenž vám tvrdí, že už jste osvícenou bytostí. Může to být velmi uspokojující, přidat takové tvrzení k obsahu vaší mysli a přesvědčit sebe sama, že je to skutečně pravda. Prostě protože mi mistr řekl, že nemám nic měnit, jelikož už jsem osvícenou bytostí (smích v publiku). Na nějaký čas to může posílit vaši identitu vytvářenou myslí, posílit sebevědomí a to vám udělá moc dobře - konečně jste uspěli! Ego udržované myslí se bude pokoušet z toho získat víc. Když můžete od někoho získat silnou víru, kterou přidáte k obsahu vaší mysli a ztotožníte se s ní, velice vás to na okamžik uspokojí. Jste teď tak velký, někdo kdo vyspěl a stal se osvícenou bytostí. Jedná se ale o druh uspokojení které nemůže trvat napořád a život vám ukáže, že jste osvícení vlastně ještě nedosáhli. Tak budete pátrat po něčem dalším, co by vás spasilo: zkušenosti, jiná víra, hlubší poznání, nebo opravdové duchovní dosažení,..., abyste to také přidali do svého vědomí. Takto se distancujete od toho, kdo už jste. Stále se díváte do budoucnosti a lpíte na různých věcech, abyste dosáhli duchovního dosažení.

Možná jste se už finančně zajistili a nyní toužíte po duchovní evoluci. Možná se vám podařilo překonat emoční krize a po čem nyní toužíte je naplnění. A tady se najednou objeví toto učení, které vám může připadat tak divné, protože říká: nemůžeš to najít v budoucnosti. Ale já také současně tvrdím, že my nevěříte! Pokud je to tak, pokud jste se už osvobodili, jaký je rozdíl mezi vámi a vaším mistrem, pokud je nějaký. Kdo může říct, že mistr ví co je pravda zatímco vy ne? Jak vlastně vypadá takové poznání? Jak se projevuje? Je to prosté. Není to otázka mistra, který by věděl více než vy. Někteří můžou vědět. Jsou však i jiní mistři, velmi prostí, bez lepšího vzdělání. A když dojde na poznání a informace, může se stát že toho budete vědět tisíckrát víc. Vy znáte mnoho věcí, ale oni místo toho znají jedinou věc, na které záleží...(obecenstvo i Eckhart Tolle se smějí)

Nepotřebuješ víc času
Odpověď je jednoduchá a já vám ji dám hned teď pokud už spěcháte domů, nepotřebuji vyzdvihovat své učení tvrzením, že je mohu poskytnout jen šestý den v týdnu. Mistr se zcela nachází v přítomnosti. Nikdy není odtrhnut od přítomného okamžiku. Cokoliv se v tomto okamžiku děje, on od toho není oddělen. To znamená konec všeho co je ve vás falešné. Celá vaše struktura se odvíjí od vnitřního odporu vůči přítomnému momentu. Ego formované myslí se udržuje s využitím tohoto odporu. Stav opozice je stavem neštěstí, neustálé touhy nebo strachu z projekce mysli, kterou nazýváme budoucností.

Toužit a potřebovat čas, jako kdyby to mohlo přinést něco co učiní člověka kompletním, a strach z toho že zítra, za měsíc, za rok či desetiletí by se mohlo přihodit něco, co mi vezme to co my dává pocit uspokojení, to jsou dva aspekty, které vytváří budoucnost. Rozvoj lidského vědomí, bez ohledu na formu jaké nabude, sledován vzorci anebo prostředky času. To je ohromná síla, která tě odtrhává od přítomného okamžiku, jenž je plný života a dosažení a posouvá tě do budoucnosti.

Když je vaše hledání zaměřeno na nějaký aspekt o kterém se domníváte že vás obohatí, pak vás budoucnost učiní ucelenějšími. To je pravda dokud se domníváte že k duchovní praxi potřebujete budoucnost. Netvrdím že je to úplný nesmysl. Potřebujete duchovní praxi... pro mnoho lidí je duchovní praxe krůčkem k postupnému rozvíjení stavu svobody. Avšak během tohoto vývoje nastane moment, ve kterém si uvědomíte iluzorní povahu času. Uvědomíte si kým skutečně jste, za formou. Toto sebepoznání se objeví mimo dosah mentálních konstrukcí. Najednou objevíte klamnost budoucnosti z perspektivy duchovního osvobození. Avšak než si to uvědomíte, duchovní praxi potřebujete. A to nemusí nezbytně znamenat to, co je za duchovní praxi pokládáno. Potřebujete k ní čas a utrpení. Pro velkou řadu lidí jedinou duchovní praxi zahrnuje utrpení. Je dost takových, kteří nepraktikují žádnou duchovní cestu. A pro ně je právě utrpení nejlepším duchovním mistrem. Potřebují ho, protože pro ně jsou tyto dva pojmy synonyma. Když tvrdím že nepotřebujete žádný čas, neplatí to pro každého. Je to pravdou pouze pro ty, kteří jsou schopni být pozorní vůči okamžiku TEĎ, pro ty, kteří si uvědomují jeho hloubku a opravdovost. A my jsme tu abychom objevili skutečnost a pravdivost tohoto výroku během týdne, což znamená čas.

Nepotřebuješ víc utrpení
Odkrýváme tu stav vědomí, které se nevztahuje k času. Možná, že některým z vás se dokonce to o čem mluvím moc nezamlouvá, protože se vztahují k času a k proměnám ega během času, skrze které den za dnem očekávají uspokojení. Pokud je to pouze ono malé ego které mi naslouchá, nemůžou se mu má slova líbit, protože jeho existence je spojena s časem. Je to tak silné, že snadno někteří z vás, kdo zde předtím nikdy nebyli, mohou cítit velkou potřebu odejít. Není na tom nic špatného. Znamená to jen, že ještě nejste připraveni naslouchat jednoduchosti a hloubce této pravdy - že nepotřebujete čas. Zkoumat podrobně toto tvrzení tak, abychom mu porozuměli, může dokonce nahánět i strach. Strach. Kdo se vlastně bojí? Je to omezené vědomí ega spjaté s časem, které má z tohoto prohlášení strach. A to je dobré. Znamená to, že tvrzení - už nepotřebuješ čas - se tě netýká. Znamená to, že potřebuješ víc času. A to je dobré. Ale stejně tak je to s utrpením. Tvrzení - nepotřebuješ už čas - říká to samé jako tvrzení - nepotřebuješ už trpět...

To je základní učení Buddhy, učení o ukončení utrpení. „Nepotřebuješ už čas“ v sobě zahrnuje „nepotřebuješ už utrpení“. Proto takové tvrzení pro vás může být pravdivé nebo ne. Není to něco co by platilo pro všechny. Nesejde na vaší předchozí duchovní praxi, nebo učení, nebo utrpení, nebo toho všeho dohromady. Otázkou je pouze zdali máte vnitřní schopnost naslouchat těmto slovům a plně jim nakonec porozumět. Nejedná se o porozumění v tom smyslu, jako když o něčem začneš přemýšlet, tak se není možné dostat příliš daleko.

Takto může být tvrzení „už nepotřebuješ čas“ pravdivé nebo falešné. Podobná otázka se může mysli vymykat, můžu často tvrdit věci které jsou současně pravdivé i nepravdivé. Nějaký ukazatel může být pro tebe pravdivý nebo ne. Mysli se to nelíbí. Říká že něco může být buď pravda nebo lež. Takto to funguje v oblasti vědy, nebo alespoň tak to doposud fungovalo. Ve skutečnosti otázka zní: potřebuji čas? Potřebujeme čas, abychom něčeho dosáhli? Odpověď je: potřebuješ čas, dokud si neuvědomíš že ve skutečnosti čas nepotřebuješ.
Perfektním cvičením je přijímat
Budeme používat tato slova „už nepotřebuješ čas“ po celý týden, abychom to prohloubili, abychom našli k čemu směřuje další ukazatel. Nepotřebuji víc času abych byl to co jsem, abych byl sám sebou a kompletní. Jak to můžu vědět, aniž bych z toho jen udělal nové přesvědčení? Jak bych to mohl vědět, pokud vás nenaučím nějaké cvičení, abyste získali více času. Jak to můžete vědět? Můžete, skrze prožívání stavu přijímání – a říkám to, třebaže to některé z vás může děsit. Je to jediné cvičení pro tento týden – prožívání stavu přijímání.

Nepotřebuješ nic víc. Měl bys snad potřebovat víc? Pokud potřebuješ další společenské postavení, více peněz, více prostředků, více zkušeností, dokonce více duchovnosti, není to stav přijímání. Jestliže ve svém nitru cítíš potřebu dalšího momentu, jestliže musíš vědět co bude následovat, znova a znova... jedná se o netrpělivé přezírání přítomného okamžiku. Může se to jevit jako součást vědomí běžného člověka, ale nepředstavuje to vědomí ve stavu přijímání.

Mír v tichosti rozpouští vše zlé
Přijetí - a to je velmi důležité, proto to opakuji, je tak snadné zapomenout - se objeví když už nemáš potřebu být více kompletní. „Více“ je častá věc ve světě jevů. Samozřejmě, stále tu bude potřeba jídla, dovedností, atd., protože to jsou každodenní aspekty, ale psychologická žízeň po tom „více“ vymizí. Pokud ego vyžaduje více, aby se stalo silnější, je to odmítání stavu přijímání. Do tohoto odevzdaného stavu se dostanete, když prostě s otevřenou náručí (Eckhart Tolle otevírá zeširoka náruč, jako by chtěl obejmout vše před sebou) přijímáte přítomný okamžik, bez ohledu na jeho podobu. Může se to jevit jako absurdní duchovní cvičení, na první pohled, protože přítomný moment často neobsahuje uspokojení. „Úplné odevzdání se přítomnému okamžiku“ zahrnuje totiž také negativní emoce, které teď cítím, třeba úzkost, hněv, cokoliv. Chcete v tom zůstat napořád? Ne. Ale způsob jak to překonat není v opozici, ale v přijetí, které nám poskytne dost míru, abychom tyto emoce v tichu rozpustili.
www.jogin.cz

Knihovna na palmových listech

Představme si, že bychom jako „placatí tvorové" žili na absolutně rovné ploše, která se coby nekonečný, naplocho slisovaný arch papíru rozprostírá pouze do délky a do šířky. Jako dvojrozměrné 'bytosti bychom v tomto dvojrozměrném světě znali přirozeně jen čáry, trojúhelníky, čtverce a kruhy - tedy pojmy plošné geometrie. „Nemožné" tvary jako koule, krychle nebo jehlany by přesahovaly naše chápání. Nedokázali bychom postihnout, co je nad námi, za námi nebo před námi. Trojrozměrný tvor existující v prostorovém světě i „na výšku" by naproti tomu mohl přesně sledovat, s čím se Dvojrozměrní ve svém životě potýkají. Protože jsme ve skutečnosti trojrozměrné bytosti v troj¬rozměrném světě, nemůžeme za normálních okolností vidět za časoprostorové závory.

Přesto existovali v našem světě vždy věštci a proroci, kteří s pomocí mimořádných poznatků a technik dokázali tyto hranice překračovat. Tak vznikla v Indii nejneuvěřitelnější knihovna světa — knihovna budoucnosti. Podle anglického matematika J. W. Dunnea se události odehrávají v různých časových rovinách současně. Jinými slovy: To, co v jedné časové rovině proběhne v budoucnosti, může být v jiné už minulostí. K tomuto poznání dospěl Dunne po dlouhodobém výzkumném projektu, v jehož průběhu zaznamenával sny pokusných osob do všech podrobností. Přitom se ukázalo, že testované osoby naprosto bez výjimky předjímaly ve snech budoucí události, i když byly většinou zcela banální a dotyční si na ně později už nedokázali vzpomenout.

Podle Dunnea tím lze vysvětlit mnoho takzvaných jevů „déja-vu" /to už jsem kdysi zažil/. Zvláště sny nás onou „trhlinou v čase" opakovaně přivádějí k budoucím událostem - možnost, kterou věštci a proroci pochopili. „Byl jsem v Indii. A viděl jsem je na vlastní oči, sáhl si na ně a dal si z těch prastarých palmových listů přečíst svůj osud." Třiačtyřicetiletý Bartholomáus Schmidt z Mnichova je pragmatický muž - ekonomický a marketingový poradce. Ale v dané chvíli překotně líčil své zážitky bezmála v jediné nekonečné větě, nadšeně, přesvědčený o existenci nepochopitelného - o záhadných svazcích palmových listů v Indii. Je to nejzáhadnější knihovna světa.

Před tisíciletími vyryli indičtí mudrcové do šest centimetrů širokých a osmačtyřicet centimetrů dlouhých palmových listů životní osudy dnes žijících lidí - i Evropanů, kteří nikdy v Indii nebyli. Až na nepatrné výjimky se každý příchozí může v knihovně ptát po „svém" palmovém listu. Na listech však nejsou záznamy o všech lidech na světě, ale pouze o těch, kteří jednoho dne do této knihovny skutečně přijdou. Počet životních osudů x-miliard lidí z několika staletí je tak zredukován - na kolik, to nikdo přesně neví. Naproti tomu je známo, že strážci palmových listů pře¬nášejí původní obsah na čerstvé exempláře, když se staré začnou lámat a trouchnivět - přibližně každých 800 let.

Na obou stranách prastarých tenoučkých palmových listů je minulost a budoucnost návštěvníka zapsaná ve staro-tamilštině, v hustě vyrytých verších. Písmo veliké jen asi jeden milimetr v tomto tisíce let starém jazyku jižní Indie je pouhým okem laika téměř nerozeznatelné.K nesmírnému údivu se návštěvník dovídá všechno o svém dosavadním životě, životě rodičů, sourozenců, manželky nebo manžela a dětí. Vedle povolání jsou zmíněny i případné choroby a neduhy a zvláštní znamení. Slova a pojmy jsou přitom často nahrazeny obrazovým výkladem. Tak například povolání strojvůdce je opsáno následovně: Vedoucí zařízení, které umožňuje za pomoci vodní páry nebo jiných druhů energie přepravovat mnoho osob na velké vzdálenosti.

Pro nás je zcela nepochopitelné, že jméno návštěvníka vyryté na palmovém listu vždy souhlasí a jsou zaznamenaná i jména dosud žijících rodinných příslušníků. Navíc dávno zemřelý pisatel vylíčil jeho život tak barvitě, jako by byl sám jeho očitým svědkem. Často je uveden i den, kdy tazatel knihovnu palmových listů navštíví, a také jméno toho, kdo ho do knihovny přivede. Na každého návštěvníka připadají dva palmové listy. Na prvním je vyryté jméno, povolání, dosavadní život a jeho dřívější inkarnace. Pokud zaznamenané údaje souhlasí, dojde předčitatel do archivu pro druhý palmový list. Z něj se dotyčný doví, co ho čeká v budoucnosti. Všechny budoucí události - až k hodině smrti - jsou shrnuté do časových úseků od dvou a půl do pěti let. Tento způsob předpovědi se v Indii označuje jako „Brighu Santa", podle indického mudrce Brighu, který jej, jak se traduje, vypracoval po mnoha letech meditování z obavy o osud svých žáků. Ale vraťme se k Bartholomáusi Schmidtovi a jeho dobrodružné cestě. „Při pátrání po knihovně palmových listů jsem v průběhu několika měsíců procestoval jižní Indii křížem krážem," vyprávěl mi. „Marně. Nikdo mi nedokázal pomoct. Zklamaný jsem se nakonec rozhodl vrátit domů. Jenže poslední den mi v hotelové recepci vběhl nečekaně do cesty jistý Němec. Prohodili jsme pár slov jako krajané a jen tak mezi řečí jsem se ho zeptal, jestli náhodou něco neví o knihovně palmových listů. ,No jo, ta existuje,' přitakal, jako by to byla nejběžnější věc na světě. ,Ale ne tady v Bombaji. To byste musel zajet do Bengalúru. Taky jsem tam byl. Před rokem. Šástrí, ten co mi četl z palmových listů, mi tenkrát řekl, že se do roka ožením, s Němkou. 28. prosince, to je pozítří. A já se pozítří skutečně žením! A opravdu si beru Němku, přesně jak mi to Šástrí předpověděl! Tenkrát v Bengalúru jsem ji ještě vůbec neznal. A taky jsem mu nevěřil ani slovo. A vidíte! Není to zvláštní, co říkáte?' kroutil hlavou můj krajan."

Po tomto zážitku se Schmidt neprodleně vydal do Bengalúru, který leží asi 280 kilometrů západně od Madrásu. Z hotelu hned zatelefonoval do palmové knihovny. O dvě hodiny později už vcházel do staré panské vily v ulici 5th Main Road číslo 33, Chamarajpet, v Bengalúru. Právě tam je umístěna knihovna palmových listů, která je už osm set let v majetku rodiny Šástrí. Srí Džiotišakaríja Rámakrišna Šástrí, současný předčitatel z palmových listů, je indický učenec a filozof. Od dětství ho otec, který zemřel v roce 1984, zasvěcoval do teoretických a praktických aspektů orientální mystiky, pozitivního myšlení a jeho síly a učení Šuká Nadi. Šuká /papoušek/ znamená božskou moudrost a Nadi okamžik času.
Toto učení duchovního, praktického a psychologického návodu pro život sahá do doby o 5 300 let zpátky. Představuje analýzu okamžiku zrození jednotlivce vyrytou do palmových listů, provedenou na základě spirituálních schopností mudrce Šuky. Jejím cílem bylo proniknout při vnímání budoucnosti do oblasti mimo prostor a čas, jak se to podařilo prorokům a také Nostradamovi. Šuká Nadi se zabývá především záměry, které si člověk pro život stanovil. Pomáhá mu dospět k jejich duchovnímu i materiálnímu naplnění. Důraz u tohoto umění se klade na aspekty spirituálních a materiálních úrovní, s jejichž pomocí člověk dokáže snáze plnit své světské závazky a může se tak ve větší míře věnovat duchovnímu vývoji. Podle Šuká Nadi je lidské úsilí o změnu vlastního osudu určováno principem dynamické rovnováhy, není tedy předurčené nějakým statickým, předem daným osudem.


Čtení z palmového listu podle Šuká Nadi představuje svým způsobem „božský plán" pro lidský život a upozorňuje na možnosti a schopnosti hledajícího. Tento způsob pomáhá lidem vytvořit v souladu s božským plánem ze života to nejlepší. Zahrnuje lidskou osobnost, rodinný život, finanční úspěch, duchovní založení a uvádí současně i jakási ozdravná opatření pro korekci myšlenkových procesů, například v podobě manter, což byly původně hymny a obětní průpovědi ze sbírek Védy - staro-indický výraz „véda" znamená vědění. Šuká Nadi směřuje k těmto cílům:

1. Rozvíjet mír a štěstí v životě jednotlivce

2. Podpořit hodnotu pravdy jako nedělitelného celku

3. Uchránit svět před válkami, mory a revolucemi

4. Udržovat tradice a kulturní dědictví všech národů a rozvíjet tak dobro pro veškeré lidstvo

5. Zvyšovat kvalitu života odvahou k poctivosti

6. Rozvíjet spiritualitu individuálním i kolektivním úsilím

7. Šířit védické vědění ku prospěchu všeho lidstva - bez rozdílu rasy, dějin, jazyka nebo náboženské příslušnosti.



Odpovědnost za zachování a pokračování záznamů na palmových listech způsobem Šuká Nadi v Bengalúru a umění číst starotamilské spisy je nyní v rukou Srí Šástrího. Knihovna obsahuje 3 665 svazků vždy po 365 listech a její tradice sahá do minulosti před 5 000 lety. Toto čtecí umění představuje rodinnou tradici předávanou otcem nejstaršímu synovi. Každých 800 let se záznamy ze ztrouchnivělých, drolících se palmových listů přenášejí na nové. Srí Džiotišakaríja Rámakrišna Šástrí, asi čtyřicetiletý předčitatel z palmových listů, přijal Bartholomáuse Schmidta v tradiční úřední róbě. Vyptal se ho na jeho data narození a poté zmizel ve svém archivu.

O dvacet minut později se vrátil se dvěma palmovými listy. Kromě svých dat narození Schmidt neuvedl nic dalšího. O to více ho pak ohromilo, když mu Šástrí začal předčítat podrobnosti z jeho života, které přesně souhlasily: například že má za sebou tři manželství a že jeho poslední žena zemřela teprve nedávno. Na palmovém listu byly rovněž záznamy o jeho kariéře a detailní informace ze soukromí. „A vaše budoucnost?" zeptal jsem se Schmidta. „Tady mě ještě všelicos čeká. Ale jedno vám můžu prozradit: Ze smrti zatím strach mít nemusím - podle svého palmového listu se dožijí úctyhodného věku 87 let - to už je co říct, ne?" „Své" palmové listy si z knihoven nikdo nesmí odnést.

Ale od Schmidta jsem se dověděl, že se mu jich přesto podařilo několik získat. „Při svém dlouhém putování Indií jsem zaslechl vyprávění o jistém zrušeném klášteře, a tak jsem se tam s motorizovaným rikšou vypravil. Klášter je asi v polovině hory a hlídají ho dva mniši. Na zemi měli dvě misky s rýží a modlili se. Oslovil jsem je a vyprávěl jim, že jsem se v Bengalúru sešel s jedním předčitatelem palmových listů a rád bych si, pokud je to možné, vzal několik těchto listů s sebou domů. A protože jsem slyšel, že je klášter zrušen, chtěl bych si pár listů koupit.Mniši potřásali hlavami a vysvětlovali mi, že svazky palmových listů jsou ,svaté knihy, které mi nemohou dát. Ale já se nedal tak snadno odbýt.

V naději, že přece jen dosáhnu svého, jsem se začal vyptávat na klášter. Teprve když jsem vycítil, že už mě mají mniši dost, rozloučil jsem se.Příští den jsem se do kláštera vydal znovu. Tentokrát jsem se dal do řeči s přístupnějším z obou mnichů. Ten se mé nakonec zeptal, odkud jsem. Začal jsem mu podrobně vyprávět o domově, bavorských klášterech a kostelech a pozvolna zavedl řeč na důvod své cesty do Indie. Líčil jsem dlouhé putování a marné hledání knihovny palmových listů i jak jsem ji nakonec našel a setkal se Srí Sástrím, který mi mé osobní palmové listy přetlumočil. Když jsem vyslovil jeho jméno, mnich zpozorněl. ,Přijď zítra zase,' řekl pak. ,Uvidím, co pro tebe mohu udělat.' Když jsem se u něj další den ohlásil, předal mi svazek palmových listů. .Svěřuji ti je do opatrování,' prohlásil naléhavě. ,Tvým úkolem a povinností je chránit je jako svátost. Tady jsou," prohlásil lakonicky Schmidt a vytáhl z hedvábných sáčků svazky palmových listů a rozložil je přede mnou na stole. „A to je vlastně všechno," dodal, zatímco já si pomyslel, že tenhle muž zažil něco neobyčejného. Vzhledem k jeho černým očím, snědé pleti a havraním vlasům mohli tohoto rodilého Norimberčana klidně považovat za Inda. „Získal jsem, co jsem chtěl," podotkl na závěr.

„Nočním vlakem jsem pak zvolna projel podél pobřeží, kolem přístavu Kóčín a přes území Goa do Bombaje, odkud jsem se letadlem vrátil domů." Podle tamilské tradice jsou záznamy na palmových listech těsně spjaté se sněním, především s takzvanými živými sny, čímž vlastně reprodukují pouze životy prožité ve snu. Protože člověk, který mívá takové sny, se za určitých okolností pohybuje mimo hranice našeho času a prostoru.

Johannes von Buttlar

Tajemství naší planety

Bojivník

Buddha řekl. "Mnichové, na světě nalézáme patero druhů bojovníků. Kteří to jsou?"

První bojovník, vyzbrojen mečem a štítem, opásán toulcem a s lukem přes rameno vpadne do bitevní vřavy – avšak přes jeho statečnost a neohroženost je krutým protivníkem sražen k zemi a na místě zabit.

Druhý bojovník, rovněž zmužilý a udatný, utrpí během boje těžké zranění. Jeho přátelé ho odnesou z bojiště, cestou však svým zraněním podlehne a zemře.

Třetí bojovník, který utrpěl o něco lehčí zranění, je odvlečen z bojiště a ošetřován u svých přátel, přesto však nakonec zranění nevydrží a zemře.

Čtvrtý bojovník se již starostlivou péčí a ošetřováním ze svých zranění nakonec zotaví a odchází uzdraven do dalšího boje.

Konečně pátý bojovník zůstane na bojišti nezraněn, zvítězí v bitvě a odchází z ní jako vítěz.

To je, mnichové, oněch patero druhů bojovníků. Všimněte si, že i mezi mnichy nalézáme pět podobných případů:

Prvý mnich prodlévá poblíže vesnice či města. Časně zrána si oblékne své roucho, uchopí misku a obchází za almužnou - je však nepozorný a nezodpovědný, aniž by bděl nad tělem, řečí a myšlením. Spatří pak ženu nedbale zahalenou či nedosti oblečenou a slepá touha spoutá jeho mysl. S neovladatelnou myslí pak s onou ženou poruší svůj mnišský slib, aniž by si přiznal svou slabost, aniž by se předem řádně vzdal svého mnišského roucha. Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který se na bojišti nechal srazit k zemi a na místě zabít.

Druhý mnich rovněž spatří ženu nedbale zahalenou či nedosti oblečenou, ale napadne ho, aby včas odešel do kláštera oznámit mnichům, že vzhledem ke své slabosti již dále nemůže vést svatý život a že se tedy opět vrátí do světa. Cestou do kláštera se však zastydí přiznat ostatním mnichům svou porážku, vrátí se k oné ženě a nezachová se jako mnich. Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, kterého sice odnesou z bojiště, on však cestou svým zraněním podlehne a zemře.

Třetí mnich cestou vydrží až do kláštera a tam svým přátelům čestně přizná svou slabost. Přeje si vzdát se přísného odříkání a pokračovat dál alespoň spravedlivým světským životem. Jeho přátelé mu přesto připomínají, jak pomíjivé je potěšení, jak klamná je rozkoš. On však trvá na svém rozhodnutí a klášter nakonec opustí. Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který je ošetřován u svých přátel, přesto však nakonec svá zranění nevydrží a zemře.

Čtvrtý mnich pak, když slyší od svých přátel, jak pomíjivé je potěšení, jak klamná je rozkoš – „jako hořící vích, jako žhavé uhlí, jako těžký sen, jako nesplacený dluh, jako jedovatý had“ – vzpamatuje se, nevzdá se odříkání a opět nalezne své zalíbení ve svatém životě. Pravím vám, takový mnich se podobá bojovníku, který se starostlivou péčí svých přátel a laskavým ošetřováním ze svých zranění zotaví a odchází uzdraven do dalšího boje.

Konečně pátý mnich rovněž prodlévá poblíže vesnice či města. Časně zrána si oblékne své roucho, uchopí misku a obchází za almužnou - je však pozorný a zodpovědný a bdí nad tělem, řečí a myšlením. Co vidí, slyší, čichá a chutná, čeho se dotýká nebo na co myslí, toho se nechytá, na tom neulpívá. Nedovolí tak, aby v něm vznikly chtivost a křečovitost, je od nich odpoután.

Odpoledne, po návratu z obchůzky za almužnou, si vybere tiché a osamělé místo: v přírodě, v horách, v háji, na hřbitově, pod převislou skálou, u paty stromu, ve stohu či jen tak na volném prostranství. Posadí se tam se zkříženýma nohama, své tělo udržuje vzpřímené a do popředí mysli mu vstoupí bdělá a laskavá pozornost.

Přestane závidět jiným, co viděl ve světě, a prodlévá tak v pozornosti, kde není závisti, nýbrž přání prospěchu každému, koho zná. Očistí tím své srdce od závisti. Zanechá nenávisti k někomu, koho potkal, a přestane se na něj hněvat. Prodlévá tak v pozornosti, kde není zlomyslnosti, nýbrž přání dobra všem žijícím bytostem. Očistí tím své srdce od hněvu a nenávisti.

Zřekne se pohodlnosti a touhy si pohovět a prodlévá tak v živé pozornosti, jasné, otevřené, bdělé a všemu přístupné. Očistí tím své srdce od pohodlnosti a touhy si pohovět. Odloží nenechavost a touhu na všechno přijít a prodlévá tak v pozornosti, nerušené, utišené, vnitřně vyrovnané a spokojené. Očistí tím své srdce od nenechavosti a touhy na všechno přijít. Opustí nedůvěru, přestane pochybovat o smyslu správného počínání a prodlévá tak v pozornosti, nezakalené pochybami a výčitkami. Očistí tím své srdce od nedůvěry a pochybnosti. Jak opustí těchto pět překážek, bránící mu v pozornosti a rozhledu, vstoupí tak do prvého vnoru – tichého štěstí a radosti z klidné samoty, provázeného jejich pozorováním a uvědomováním.

Po usměrnění myšlenek a pevnějším soustředění vstoupí do druhého vnoru – tichého štěstí a radosti ze soustředění, ze sjednocené pozornosti a jejího uvědomování, působícího vnitřní jistotu. Jak opustí pocit stěstí, zůstává již jen vyrovnaný, bdělý a plně pozorný, a zůstává mu pouze tichá vnitřní spokojenost. Vstupuje tak do třetího vnoru, o němž moudří praví: Vyrovnaný a bdělý, zůstává spokojen. Konečně opustí-li zcela zájem na příjemném a nepříjemném, vstupuje tak do čtvrtého vnoru, čisté vyrovnanosti a bdělosti, nerušené ničím příjemným ani nepříjemným. S myslí soustředěnou, čistou a jasnou, neposkvrněnou, prostou překážek, pevnou a neotřesitelnou, zaměří se na poznání touhy po naplnění a jejího ukončení. Cokoli mu přichází, v tom rozeznává:

Toto je pocit nedostatku, tak vzniká a tak zaniká.

Toto je cesta, vedoucí k zániku pocitu nedostatku.

Toto je touha po naplnění, tak vzniká a tak zaniká.

Toto je cesta, vedoucí k zániku touhy po naplnění.

Jeho srdce, když toto spatří, když se to dozví, je vysvobozeno z klamu podléhání pocitům, z klamu stávání se něčím, z klamu nevidění skutečnosti. S osvobozením přichází poznání:

„Svoboden.“ Uvědomuje si: „Zrození ukončeno, svatý život naplněn, dílo dokonáno. Není již více na tomto světě.“

Takový mnich, pravím vám, je jako bojovník, jenž vyzbrojen mečem a štítem, opásán toulcem a s lukem přes rameno vpadne do bitevní vřavy a zůstává na bojišti nezraněn, zvítězí v bitvě a odchází z ní jako vítěz.

Šungit zázračná hornina

ŠUNGIT je nejstarší minerál na planetě obsahující uhlík. Od diamantu a grafitu se šungit liší jen svou strukturou. Jeho molekuly jsou svou strukturou podobné fotbalovému míči a nazývají se FULLERENY.

Tento karelský šungit je uložen v nejstarších vrstvách zemské kúry, jejichž stáří je více než 2 miliardy let. Jeho kosmický původ je díky vysoké koncentraci fullerenů velice pravděpodobný, protože podobné mimozemské fullereny byly nalezeny také v meteoritech. O důležitosti odhalení fullerenů hovoří i fakt, že skupina anglických vědců za něj získala Nobelovu cenu.

Výroba umělých fullerenů je dnes omezena kvůli jejich vysoké ceně. Ta je více než $900 za gram, a proto se využívají pouze v oblasti špičkových technologií kosmického výzkumu, medicíně a počítačovém průmyslu. Nález přírodních fullerenů v karelském šungitu je skutečná senzace. Je to jediné ložisko šungitu s obsahem fullerenů na Zemi.

Ukázalo se, že při vzájemném působení s vodou má šungit léčebné vlastnosti. Přetváří vodu na biologicky aktivní. Voda s energoinformační matricí šungitu je vodou nové generace. Pomáhá pracovat všem biologickým strukturám organizmu, aniž by potlačovala zdravé buňky. Fulleren je nejvýkonnější a dlouho působícím antioxidant.

Šungitová voda působí na organizmus plánovitě. Tlumí bolesti a má protizánětlivé účinky. Má baktericidní vlastnosti, trvanlivý antihistaminový účinek. Šungitová voda díky svým léčivým účinkům pomáhá léčit nejrůznější zánětlivá onemocnění, alergické, virové, kožní, kloubní potíže, nemoci látkové výměny, a to těmito způsoby:

- pitím – gastritidu, kolitidu, nachlazení (chřipku, bronchitidu), žlučníkové a ledvinové kameny, cukrovku, artritidu. Pomáhá obnovit imunitní a energetický stav při syndromu chronické únavy. Je dokázáno, že fullereny brání vzniku a rozvoji arteriosklerózy. Neméně zajímavým faktem je, že šungitová voda odstraňuje kocovinu.

- obklady – vředy, špatně hojící se rány, proleženiny, furunkuly, lupénku, atopický exem. Skvěle zmírňuje bolest při popáleninách!

Tato voda má omlazující účinky. Každodenním mytím se zvyšuje elasticita a tonus pleti, mizí drobné vrásky, loupání pokožky, otoky. Šungitové fullereny urychlují regeneraci tkání. Velmi užitečné je omývání vodou při uhrech. Šungit takto obnovuje mladost a krásu pleti.

Oplachování vlasů vodou zpevňuje jejich kořínky, zamezuje plešatění a vypadávání vlasů a dodává jim lesk a hebkost.

Šungit je univerzální sorbent. Nic se nevyrovná schopnosti šungitu čistit vodu od škodlivých příměsí. Na svém povrchu absorbuje 95% nečistot, odstraňuje zakalení a dodává vodě pramenitou chuť. Šungit odstraňuje z vody těžké kovy, koloidní železo z vodovodního potrubí, nitráty a nitrity, pesticidy, dioxiny, fenoly, sloučeniny chlóru, ropné produkty, radionuklidy, vajíčka helmintoz, viry a bakterie. Současně dodává organizmu prospěšné mikro a makroprvky a pohlcuje škodlivé. Šungitovou vodu je možné používat ke kloktání, vyplachování úst a nosu při angínách, paradentóze a rýmě.

Historie
Neobyčejné vlastnosti šungitu byly v Rusku známy už velmi dávno, nenazývali ho však šungit, ale „břidličný kámen“ (pamatujete z Bible?). Šlechtična Xeňa Ivanova Romanovová byla vyhnána Borisem Godunovem do Zaoněží, kde ji bylo souzeno zemřít, ale na radu místních rolníků začala pít vodu ze zázračného pramene a koupat se v ní, po čemž nejen že se uzdravila, ale v roce 1596 porodila budoucího cara, zakladatele dynastie Romanovců, Michaila Fjodoroviče.

Petr první, který trpěl ledvinovými kameny, avitaminozou a poruchami trávicího ústrojí, vyzkoušel na sobě velikou sílu „břidličného kamene“ a vydal nařízení, aby tento kámen nosil každý voják. Ruská armáda vyhrála poltavskou bitvu částečně díky tomuto kameni. Léto 1709 bylo suché, vodní nádrže „rozkvetly“. Švédská armáda včetně krále Karla XII. měla poruchy střevního traktu a rychle ztratila bojovou formu. Ale ruští vojáci podle nařízení cara pili pouze vodu upravenou „břidličným kamenem“. Ruská armáda byla zdravá a porazila Švédy. Později, v roce 1719, byly na příkaz Petra I. na místě léčivého pramene postaveny první lázně v Rusku “Marciální vody“, které byly pojmenovány na počest boha války – Marsu.

Současnost
Svět stojí před problémem technogenního znečištění. Ve většině zemí západní Evropy a Ameriky se již voda z vodovodu nepije. Není tedy divu, že karelský šungit nakupuje Holandsko, Norsko aj. Vodu upravenou šungitem lze právem nazývat vodou nového pokolení. Vděčí za to léčivým vlastnostem šungitu, kterých si předkové spravedlivě cenili. Kromě pití lze šungitovou vodu nasycenou zrnitým uhlíkem s výhodou využívat v kosmetice. Je to spojení posledních vymožeností s moudrostí tradic. Stimuluje rovnováhu buněčné výměny. Unavená a povadlá pokožka se obnovuje. Šungitová voda během mnoha staletí darovala ruským ženám hebkost pleti.

Pro lidi trpící kloubním onemocněním (artritidou, dnou, revmatizmem) je velmi účinný šungitový balzám nebo krém, který mírní bolest, záněty, otoky kloubů, zlepšuje krevní oběh a pružnost tkání. Pytlíčky s Šungitem přikládané na klouby nebo bedra odstraňují bolest a obnovují pohyb po radikulitidě, osteochondróze a artritidě.

Šungitová masáž chodidel (chození po drti), jejíž základem je působení na reflexní zóny, odstraňuje bolest a únavu nohou, zlepšuje krevní oběh a spánek, nabíjí pozitivní energií a má kladný vliv při onemocněních páteře.

Po koupeli v šungitové vodě máte pocit lehkosti, protože probíhá čištění energetických kanálů. Taková koupel odstraňuje napětí a stres, obklopuje tělo uvolňující něhou. Je velmi prospěšná lidem trpícím radikulitidou, osteochondrozou, kloubním a kožním onemocněním (psoriáza, ekzem, dermatitida).

Není tajemstvím, že největší procento lidí s leukémií nebo rakovinou žije v geopatogenních zónách. Na západě je velmi rozvinut průmysl ochranných prostředků před zářením. Dnes můžeme s jistotou říci, že nejsilnější ze všech známých ochranných prostředků před radiací je šungit.Vysoce aktivní šungitový uhlík je schopen zpomalit elektromagnetickou energii bez toho, aniž by narušil magnetické pole Země. Zastiňuje i nejsilnější záření. S tímto cílem se vyrábějí šungitové polštářky, pytlíčky a matrace. Je prospěšné zalévat pokojové a zahradní kultury vodou nového pokolení. Na oplátku se člověku zlepší jejich úrodnost a budou vypadat zdravě. Šungitovou vodu mají velmi rády zvířata. Ze dvou misek si určitě vyberou tu s šungitovou vodou. Zvířata trpí stejnými nemocemi jako člověk, proto je také pro ně šungitová voda velmi potřebná. Působí preventivně proti tvorbě kamenů, odstraňuje svrbění a loupání kůže, alergické projevy, zlepšuje kvalitu srsti, zpevňuje zuby a kosti, chrání před infekčními nemocemi a parazity.

Formy a způsob použití
Před prvním použitím promyjte šungit několikrát tekoucí vodou. Nechte stát ve vodě v poměru 1:15 nebo 1:20 po dobu 3 dnů až do zmizení zakalení. Podle spotřeby vodu dolévejte. Pravidelně šungit promývejte kvůli odstranění povlaku, který se na něm vytvoří.

Šungit 150g: k pití, pro kosmetické účely, pro zvířata.

Šungit 500g: k pití, přípravě jídel, v kosmetice, pro koupele (luhovat balení v 7-10 litrech vody po dobu 3 dnů, pak přidat do vany s obyčejnou vodou. Koupel provádět 2 krát týdně).

Šungit 1000g: Univerzální: k pití, přípravě jídel, v kosmetice, k masáži chodidel a křížové oblasti při onemocnění páteře, kloubů, poruchách krevního oběhu v končetinách (šlapání po drti, pytlík pod křížovou oblast), jako stínítko (pytlík, matrace) proti radiaci a geopatogenním zónám, pro polévání rostlin.

Časem se množství fullerenů vcházejících do vody snižuje, což vede k zeslabení léčebných vlastností Šungitu. Proto se doporučuje jeho výměna jednou za 2 až 3 měsíce.

Šambala - duchovní centrum naší planety

Co je vlastně onou subtilní tajuplnou esencí, která určuje výjimečnost určitých míst se zvláštní silou? Z jogínského pohledu jsou tato místa projevem spirituálního centra naší planety, tajuplného subtilního světa, který je v buddhismu nazýván Šambala. Země čisté spirituality, které se lidé snažili dosáhnout již odnepaměti. Působení míst s neobyčejnou silou dávají prostor pro mnoho vysvětlení. Vše může být místem síly, od prosté hry světel v lese za domem, až po pyramidy v Mexiku. Pro přehlednost bude nejlépe uspořádat tato místa se zvláštní silou chronologicky. Na počátku jsou přírodní úkazy, které lidé považovali za neobyčejné. Může to být např. vodopád, neobvykle tvarované skály či projev záře v lese. Tato místa lidé později označovali zdobenými nebo pomalovanými kůly, vztyčenými kameny nebo jinými uměleckými artefakty. Z této tradice se pak vyvinuly větší kamenné monumenty: kamenné kruhy, řady kamenů, komory, atd. Mnohé z těchto staveb používali kněží jako astronomické hodiny nebo ukazatele. Jednotlivé kameny byly rozmístěny tak, aby v jednom důležitém dni v roce stály v cestě slunečnímu popř. měsíčnímu světlu a tak vrhaly svůj stín na konkrétní cíl. Postupem času právě tyto stavby reflektovaly souborné vědění své doby: stavby jako Stonehenge, pyramidy v Mexiku a v Egyptě, velké katedrály ve Francii a i další zapomenutá nebo neznámá místa odkazují na tytéž matematické a geometrické znalosti. Toto umění je dnes vnímáno jako "posvátná geometrie". Ve zkratce lze říci, že tato místa síly jsou reflexí lidských náboženských představ a potřeb.
Esence všech silových míst: Šambala


Představte si rozlehlou zemi obdařenou mírným klimatem, majestátními horskými masívy, tajuplnými lesy, úrodnými poli, křišťálově čistými řekami a divokými vodopády. Zemi s dokonalou organizací, nádhernými chrámy a krásnými městy. Lidé v ní společně sdílející své duchovní úsilí a vroucí lásku k Bohu. Král, hlava státu, je současně vůdcem i duchovním mistrem. To je Šambala, avšak zároveň mnohem více než to: je to odvrácená strana naší představivosti. Člověk může Šambale porozumět teprve tehdy, když tuto zázračnou zemi poznal. Velcí zasvěcenci našeho světa samozřejmě věděli o existenci tohoto světa, který inspiroval a přímo ovlivnil osud naší planety. A co víc, v mytologii všech národů nacházíme pod různými jmény mýtus planety vědění, která vládne Zemi: Tula, Země štěstí, Bílý ostrov, Svět vědění, Země bílých řek, Svatá Země, Hyperborea, Shangri-La, atd.Všechny tyto názvy se vztahují ke stejnému místu. V tradici dálného východu se tato země nazývá Šambala, což v sanskrtu znamená "zřídlo Božské duchovnosti", či přesněji " to, co člověku umožní přístup ke zřídlu duchovnosti". Na základě své role je Šambala nazývána také jako "duchovní centrum naší planety". Toto "centrum" se však nenachází na fyzické rovině, nýbrž na rovině éterické, paralelně k našemu vesmíru.

Označení "duchovní centrum naší planety" odráží skutečnost, že souborné vědění a spirituální dějiny planety Země jsou uloženy v obrovském archívu Šambaly. Svět Šambaly a zde žijících lidí je neustálým a trvalým zdrojem inspirace pro všechny autentické duchovní tradice Země.
Energie Šambaly


Jsou legendy, které vypráví o tajuplných vstupech do jiné dimenze např. otevřením skalních stěn, děr nebo vstupů do nitra země, které umožňují přechod z našeho světa do světa jiného. Tyto přechody můžeme vnímat také v souvislosti s chronologickým průběhem "Zlatých věků", nejznámějších míst či regionů síly naší Země. Tak nacházíme tyto přístupy postupně v Hyperborei, Atlantidě, Řecku, Egyptě, Dacii, v Jižní Americe, u Keltů, Germánů, v Indii a naposledy v Tibetu. V každé historické epoše existovalo nějaké místo, kde byla svatá tradice živá a kde vzkvétala. Toto místo bylo většinou typické velkou koncentrací mudrců a duchovně nadaných lidí. Díky jejich vznešenému snažení je telepatické spojení se Šambalou velice silné. Lidé zde žijící byli přímo duchovně podporováni skrze svět Šambaly, přičemž se zde může mnohdy jednat o znovuzrozené bytosti ze Šambaly. Ačkoliv téměř všechny staré autentické tradice jsou už dnes v zapomnění, zvláštní, subtilní spirituální působení těchto míst zůstává nadále nepřerušeno.

Tak jako v kostele nebo v krásné krajině se cítíme blíže Bohu než např. v supermarketu nebo v baru, tak vzbuzuje subtilní působení těchto mystických a privilegovaných míst v každém čistém a vnímavém člověku druh tajuplného rozechvění, zvláštní fascinaci, za kterou se skrývá často netušený a vznešený vliv Šambaly. Za turistickými atrakcemi jako je Sfinga v Egyptě, Sluneční pyramidy v Mexiku nebo Apollónův chrám v Delfách můžeme jednoduchým a jasným způsobem vnímat fascinující a tajuplnou sílu Šambaly.
Cesta do Šambaly


Jak už bylo zmíněno, byl po mnoho staletí oblastí projekce Šambaly na Zemi Tibet. Proto se v tibetské tradici objevuje tolik legend o tomto mysteriózním království mudrců, i o lidech, kteří se do Šambaly vypravili. To je také důvod, proč lidé na západě tíhnou k mínění, že Šambala se nachází na fyzické rovině, ukrytá někde v mnoha neprobádaných krajích na území Mongolska, Tibetu nebo Himalájí. Pro člověka s materiálním smýšlením je téměř nemožné připustit si existenci paralelního subtilního světa. Proto je na Šambalu často nahlíženo buď v čistě fyzické, nebo v čistě symbolické, abstraktní rovině.
Úkol a poselství Šambaly


Primárním úkolem světa Šambaly a zde žijících bytostí je vést lidstvo na jeho cestě duchovního vývoje skrze různé etapy evoluce Země. V rámci cyklické evoluce následuje po temném věku "Kali Jugy" věk "Satya Yuga", neboli Zlatý věk. Při tomto přechodu od nevědomosti k duchovnímu světlu nastává znovuobnovení skutečných duchovních a božských hodnot. Tento proces však nemůže být lehký, ani rychlý, neboť vyžaduje vymizení všeho Zla na Zemi. V této souvislosti může člověk považovat Šambalu za strážného anděla, který posiluje a podporuje svého chráněnce na cestě duchovního vzestupu. Spirituální poselství Šambaly zní:

Nejvyšší duchovní osvobození není žádný abstraktní či nedosažitelný koncept. Právě naopak, bude dosaženo skrze upřímnou snahu a osobní úsilí již teď, v tomto světě, v tomto životě. Ti, kteří jsou na tomto světě činní skrze inspiraci a vedení Šambaly, nežijí v ústraní ani v izolaci. Podílejí se na společenském životě a mají jedno společné: jednají duchovně pro blaho celého Stvoření.
Vejdi do Šambaly!


Přeji každému, kdo čerpá z vlastního místa síly, aby nalezl subtilní spirituální vliv Šambaly a rozpoznal nesmírné bohatství tohoto vznešeného subtilního světa. Přístup do něj leží v silovém místě dle naší volby... a v našem srdci.

Karsten Bornhoeft

www.jogin.cz

Náš život je Gaia, náš život je Matka Zem

Navraťte se se mnou do (prastarého) příběhu, který je nám všem společný, do příběhu, jehož rytmus z nás dosud nevyprchal. Onen příběh patří každému z nás i nám všem dohromady, podobně jako dunění tohoto bubnu, podobně jako tlukot srdce našeho živoucího vesmíru.

Máme k dispozici vědu, která nám umožňuje rekonstruovat příběh naší dlouhé cesty na této Zemi, příběh, který nás spojuje se všemi jejími tvory. Velice toužíme a potřebujeme prožívat tento příběh, abychom unikli ze své izolace jako osobnosti-ega a jako příslušníci druhu Homo sapiens. Tento příběh nám umožní získat zpět naši širší totožnost. Výzva udělat to hned a osvobodit se z oddělených vězeňských cel našich výmyslů je asi ten nejúchvatnější aspekt toho, že dnes žijeme.

Právě teď na naší planetě se musíme rozpomenout na tento příběh - sklízet a ochutnávat jeho plody. Protože žijeme v těžké, hrozné době. A právě poznání tohoto širšího příběhu nám může pomoci přežít. Může nám dát odvahu, může nám dát sílu, může nám dát veselost, abychom se svým lidem vtančili do světa normality a zdraví. Rozpomeňme se naň společně.

V pulsaci bubnu rozpoznáváme rytmus, který je pozadím všech našich dnů a činů. Ať spíme či bdíme, ať cokoliv děláme nebo se milujeme, naše srdce vytrvale bije. Tento neochvějný, stálý vnitřní tep nás doprovázel na všech cestách. A teď nás může vést zpět, zpět skrze naše životy, zpět skrze naše dětství, zpět skrze naše zrození. Když jsme se vznášeli v plodové vodě v lůně své matky přímo pod jejím srdcem, slyšeli jsme tentýž zvuk, tentýž tep.

Dovolme onomu tepu, aby nás vrátil ještě dál. Vraťme se zpět, daleko před naše početí, které vytvořilo toto tělo, do dob, kdy se tříštily a vířily hvězdy. Jak vědci nyní odhadují, vstoupili jsme do projevu před patnácti miliardami let v tom, co nazývají "Velký třesk".

Tam jsme byli, potácejíce se prostorem a časem. Rychlostí světla v obrovských spirálách plamenů a temnot jsme začali nabývat tvar. Tenkrát jsme byli vířícími mraky plynného skupenství a tančícími subjadernými částicemi - dovedeš si představit, že se na to můžeš upamatovat? A částice, jak kroužily v tanci, toužily po sobě navzájem a vytvářely atomy. Stejná touha po tvaru se teď ozývá z bubnu a v našich srdcích.

Po deseti miliardách let se jeden ze sličnějších vírů rotujícího vesmíru oddělil od vznikajícího Slunce, jehož teplo teď cítíme na tvářích - a vzal na sebe podobu nám nejznámější. A začalo naše životní údobí jako Gáia. Dotkni se naší Země, dotkni se Gáji. Znovu se dotkni Gáji tím, že se dotkneš své tváře, i ona je Gáia. Dotkni se Gáji znovu tím, že se dotkneš své sestry či bratra. Tví bližní jsou také Gáia.

V tomto bezprostředním planetárním čase si Gáia začíná být vědoma sebe sama, odhaluje, kdo je. Jak je krásná v přečetných a vytříbených tvarech, kterých nabývá.
Představme si, že by život Gáji - tj. náš život, šel vtěsnat do 24 hodin počínaje půlnocí. Do 17 hodin odpoledne by veškerá její dobrodružství měla geologický charakter. Všude vůkol by sopečnatá žhavost a deště páry omývaly skelet pohoří v pohybu a stékaly do moří měnících tvar. Teprve v pět ráno se objevuje organický život.

Pomocí srdečního pulsu života v tobě a tohoto bubnu, i ty, právě teď, můžeš přemístit své vědomí, aby ses oprostil od výhradního ztotožňování se se svou nejmladší a nejposlednější lidskou formou. Však víš, že máš v nitru výbuchy pradávných sopek i sílu mohutných tektonických desek, které se drtily a překrývaly. A může se dobře stát, bude-li chod věcí pokračovat stejným směrem jako dosud, že se všichni vrátíme do přechodné normy anorganického života. Budeme dost dlouho radioaktivní, ale jsme stavěni tak, abychom přetrvali.

Neboť teď, v těchto našich tělech, nosíme stopy Gájina příběhu, jejího organického života. Nejprve jsme byli vodními živočichy, jak si vzpomínáme v mateřském lůně, a měli jsme zakrnělé žábry a ploutve. Sůl v oněch pradávných mořích ještě kane v našich slzách a kapkách potu. I věk dinosaurů nosíme v podkorovém plazím mozku, tak příhodně umístěném na konci míchy v páteři. Komplexní organický život se učil chránit sám sebe a to vše máme zakódováno v naší nervové soustavě, v instinktu ponoukajícím utéci nebo se postavit k boji.

A kdy jsme se objevili jako savci? V oněch 24 hodinách života Gáji to bylo v jedenáct v noci. A kdy jsme se stali lidmi? Necelou minutu před půlnocí.

A nyní onu minutu před půlnocí znovu proměňme ve 24 hodin našeho příběhu kdy jsme lidmi. Ohlédněme se zpět, co se dělo během 24 hodin lidského života.

Od půlnoci až do 14 hodin žijeme v malých skupinkách v Africe. Dovedeš si to představit nebo se na to upamatovat? Cítíme se velmi zranitelní: nemáme rychlost jiných tvorů, ani jejich drápy, tesáky či krunýř. Ale máme pozoruhodně utvářené ruce s palci posazenými proti ostatním prstům, což nám umožňuje vyrábět nástroje a zbraně. V hrdlech a čelních lalocích mozkové kůry je skryta schopnost řeči. Vrčení, mručení a výkřiky se během rozvíjení životních strategií a rituálů mění v řeč. Ony dny a noci, kdy u ohňů na okraji lesů splétáme své košíky a své příběhy, představují zdaleka největší díl naší lidské zkušenosti.

Naše malé skupinky se začínají množit a rozvětvovat. Začínáme se rozlézat po tváři Gáji; učíme se vzdorovat chladu a lovit mamuty, pojmenovávat stromy v hlubokých tajgách severu, rozpoznávat květiny a roční období v pustinách tundry. Víme, že nás živí Gáia, matka Země a s posvátnou úctou, hrůzou a vděčností ji vytesáváme a modelujeme s našimi prsy a kyčli. Když se konečně měníme z lovců a kočovníků v usedlíky provozující zemědělství, když jsme začali ochočovat zvířata a oplocovat svoji úrodu, rozhodli jsme se, že země by se mohla stát soukromým vlastnictvím. Bylo 23.58 hodin, když jsme začali stavět velká města se sýpkami, chrámy a observatořemi k sledování drah hvězd. Dvě minuty před půlnocí.

Ve 23.58 hod. přichází oživující změna: toužíme poznat rotující planety ve svém nitru, tak jak je pozorujeme na obloze; toužíme vyhledávat autoritu vnitřní zkušenosti. Abychom usnadnili činnost tázavé a zvídavé mysli, oddělujeme ji od Gáji. (Netušíme, jak draze na to doplatíme.) Vytváříme si domněnky, pravidla a hrdiny, aby nám pomáhali zmapovat naši svobodu myslet a jednat. Vznikají velká náboženství naší planetární historie. Šest vteřin před půlnocí se objevuje velký učitel lidstva Gautama Buddha a krátce po něm Ježíš, mistr Nazaretský.

A to, co dnes utváří a hněte náš svět - naše průmyslová společnost se svými bombami a buldozery, trvá jen pár desetin vteřin onoho dne o 24 hodinách, kdy jsme známí jako lidé.

Avšak i těchto pár vteřin nás přivádí na okraj propasti. Každý z nás to ví: na nějaké úrovni vědomí si uvědomujeme, co pácháme sami na sobě a že sama Gáia, podstata našeho bytí, je v nebezpečí. Jsme tu s probuzeným svědomím. Ó ano, můžete si myslet, že tu jste, abyste uzdravili sami sebe na individuální úrovni a našli sílu pro svůj osobní život. Je to docela možné. Ale jsme zde i proto, že víme, že Gáia je ve smrtelném nebezpečí a že mnoho života včetně lidstva z ní může rychle a nenávratně zmizet.

Často se zdá neuvěřitelné, že jsme zašli tak daleko. Mnozí z nás mají potíže uvěřit, že tisíce jaderných hlavic dosud existují, zaměřené na místa s velkou hustotou obyvatel.

Zdá se, že jsme si zvolili svou účast na bodu obratu. Jsme ve světě, kde sázky jsou vysoké, kde budeme zkoušeni ze všeho, co jsme se naučili o vzájemné propojenosti (všech jevů), o jednotě a odvaze. To vše musíme vyzkoušet teď, když Gáia je churavá a kdy jsou nemocné všechny její děti. Žijeme v době, kdy se může definitivně spustit opona za vědomým životem na této úchvatně krásné modravé vodní planetě, která visí jako drahocenná perla v mezihvězdném prostoru. Naši předkové nikdy něčemu podobnému nemuseli čelit, protože považovali za samozřejmé, že život bude (věčně) pokračovat. Každý žil s tímto tichým předpokladem a individuální smrti, války a epidemie nemohly otřást pocitem jistoty, že ŽIVOT přetrvá. Tato jistota je pryč. Není to jen ztráta víry v budoucnost. Je to ztráta jistoty, že bude budoucnost. A daň, kterou si tato ztráta vybírá, tu jsme sotva začali měřit.

V primitivních domorodých pospolitostech se pro dospívající mládež konají iniciační obřady. V onom životním údobí je třeba integrovat do osobnosti fakt smrti osobnosti či smrtelnosti. Jedinec musí projít předepsanou trýzní iniciace, aby se sžil s tímto poznáním, tak aby mohl přijmout práva a povinnosti dospělosti. Něco podobného se právě teď děje v našem planetárním čase na kolektivní úrovni. Jsme konfrontováni s možností vyhynutí našeho druhu a včleňujeme ji do svého vědomí. Musíme to provést, abychom procitli a přijali práva a povinnosti planetární dospělosti - abychom dospěli.

Až se budeme rozcházet, nepřestávejte, prosím, naslouchat rytmu tohoto bubnu. Uslyšíme ho ve svém srdci. A až ho uslyšíte, rozpomeňte se, že je to rovněž puls vesmíru i rytmus vaší planety Gáji, vašeho většího Já (Self).

Když se vrátíte do svých komunit, abyste se zorganizovali a řekli NE mašinérii smrti a přitakávali životu, rozpomeňte se na svou pravou totožnost. Vzpomeňte si na náš příběh, na naši společnou historii. Nemluvíte jen jako vy či sami za sebe. Nenarodili jste se (teprve) včera. Prodělali jste mnoho smrtí a umírání a prociťujete v tepu srdce a hloubce kostí vratkou a nádhernou rovnováhu života. S tímto poznáním pak můžete promlouvat a jednat. A budete promlouvat s odvahou a vytrvalostí, které vám byly vlastní během oněch dlouhých, nádherných eónů vašeho životního příběhu jako Gáia.

Integrálna jóga-ako ju cvičiť?

S trochou nadsádzky môžeme povedať, že integrálna joga sa nedá cvičiť, integrálna joga sa musí žiť. Inými slovami, v duchovnom vývoji viac zavážia životné hodnoty a postoje než techniky cvičenia, dýchania, meditácie a podobne. Techniky ovplyvnia rýchlosť nášho pohybu, no životné hodnoty určia, kam vlastne ideme. Ak sa techník jogy zmocníme v egoistickom duchu – napríklad, aby sme boli zdravší a plnšie vychutnali život – v skutočnosti posilňujeme ego a na duchovnej stupnici smerujeme nadol. Duchu integrálnej jogy je oveľa bližšia nesebecká služba neosobnému ideálu, než takéto „pseudo-duchovné“ cvičenie.

Východiskovým bodom integrálnej jogy je nekompromisné duchovné volanie – neodbytný pocit, tušenie, presvedčenie, že existuje iná, vyššia realita a že preraziť do nej je to jediné, na čom v živote záleží – jediné, čo dá životu zmysel.

Druhým krokom je uvedomiť si iluzórnosť nášho bežného sebaobrazu, v ktorom sa vnímame ako samostatná, nezávislá a od ostatných izolovaná bytosť (ego): prinajmenej od objavu podvedomia v psychológii je zjavné, že bdelé vedomé ´ja´ (ego) je púhou špičkou obrovského ľadovca podvedomých a podprahových energií, impulzov, tendencií a síl, ktoré nás ovládajú i proti našej vôli, a že individuálne ego je nástrojom ich zámerov a presadenia sa vo svete. Naše pocity typu „ja som sa rozhodol“, „ja som vykonal“ sú teda prinajmenej skreslené.

Adept integrálnej jogy akceptuje túto skutočnosť a cieľavedome sa snaží otvoriť čo najušľachtilejším duchovným energiám a stať sa ich verným služobníkom a nástrojom. U filozoficky založených táto snaha a otvorenie (angl. aspiration, opening) spravidla nadobúda formu karmajogy, nesebeckej služby duchovnému ideálu; u „náboženskejšie“ založených zasa formu aktívnej lásky a oddanosti, bhakti, osobnému Bohu.

Druhým kľúčovým prvkom je vytrvalé odmietanie (angl. rejection) všetkých nižších, egoistických a negatívnych impulzov a energií. Zvlášť dôležité je rozoznať ich, keď prichádzajú pod pláštikom duchovného ideálu. Pýcha, nadradenosť, panovačnosť, agresívnosť, žiarlivosť, nenávisť a spol. – v bežných ľudských vzťahoch ich ľahko spoznáme, no je až zarážajúce, aké sú úspešné pod pláštikom „duchovnosti“: pýcha, nadradenosť a agresívnosť vo vzťahu k iným vyznaniam, filozofiám či duchovným skupinám; panovačnosť, žiarlivosť, škriepnosť a boj o moc zasa vo vnútri skupiny, vierovyznania či filozofickej školy. A to všetko, samozrejme, pod hlavičkou vznešeného boja za presadenie toho „najsprávnejšieho“ riešenia, názoru a prístupu.

Tretím fundamentom je odovzdanie sa (angl. surrender) do rúk vyššej Reality: či už neosobnej vyššej Sile, Láske a Poznaniu, alebo osobnej forme Boha. Ide o praktické uznanie skutočnosti, že duchovný pokrok nedosahujeme vlastnými silami. Naše odhodlanie, pevná vôľa, intelektuálne schopnosti, citová výbava – to všetko sú prvky inštrumentálneho aparátu ega a zostanú nimi, i keď sa vydáme na duchovnú cestu. Iste, reprezentujú pozitívnu, „slnečnú“ stránku ega (v porovnaní s negatívnymi prvkami ako žiarlivosť, panovačnosť, sebectvo), no i tak sa stále pohybujeme v jeho uzavretom kruhu. Pravá duchovnosť znamená prelomenie bariéry ega, rozbitie jeho štruktúry a únik, alebo nahradenie štruktúrou inou, štruktúrou psychickej bytosti. Pokúšať sa prelomiť bariéru ega vehementným úsilím ega samého pripomína príbeh baróna Prášila, keď sa ocitol v močiari a nemal sa čoho chytiť. Vidiac, že mu nič iné nezostáva, oboma rukami sa uchopil za vlasy a prudkým trhnutím zo všetkých síl sa z močiara vyslobodil...
Odovzdanosť však neznamená pasívnu rezignáciu, ale aktívnu spoluprácu. Naša aktivita, snaha a úsilie sú akoby otvorením brány vyšším silám, pozvaním, aby do nás vstúpili a pretvorili nás. Pragmatická inteligencia sa takému poňatiu vzpiera, no keď sa vydáme v ústrety psychickej bytosti do hlbín nášho srdca, vlastnými zážitkami sa presvedčíme, že je oprávnené. Pre psychickú bytosť je trojica postojov „aspiration — rejection – surrender“ úplne prirodzená a samozrejmá. Jej rýdza intuícia „duchovného dieťaťa“ neomylne vycíti prítomnosť ega a presne vie, kedy a voči čomu sa otvoriť, a ktoré energie a sily odmietnuť. Zároveň spontánne cíti existenciu vyššej Reality, z ktorej je odvodená, a s dôverou dieťaťa sa jej dáva k dispozícii pre jej vyššie zámery. Trojica „aspiration — rejection – surrender“ je hodnotovým základom, bez ktorého ťažko pochopíme diela integrálnej jogy ako Šrí Aurobindov The Life Divine, Syntézu jogy či Listy o joge. Iba na pevnom hodnotovom podklade tohto typu sa dá bezpečne experimentovať s technikami cvičenia, dýchania, koncentrácie a meditácie či pokúšať sa o prienik do vnútorného vedomia a astrálneho sveta. A čím dlhšie po tejto ceste kráčame, tým viac sa náš pôvodný sebaobraz nezávislej a izolovanej bytosti rozplýva, tým viac vnímame bezprostredné pôsobenie vyšších energií a síl, tým viac sa náš duchovný pokrok zrýchľuje. Integrálna joga je teda pre tých, ktorí majú odvahu vykročiť do neznáma a opustiť tradičné nazeranie na seba, na svet i na zmysel života. Je obtiažna – tak ako je obtiažny život sám, pretože ho prekonáva, a zároveň napĺňa – napĺňa ho nielen vo vzdialených výšinách Ducha, ale aj tu, na Zemi.

http://sabda.sriaurobindoashram.org

Nikolaj Rerich

To bola neobyčajná osobnosť, ktorá mala veľkú tvorivú energiu. Zdalo sa, že jej energia nemá hranice.

Narodil sa 9. októbra 1874 v Petrohrade, v rodine notára. Učitelia gymnázia, na ktorom študoval, divili sa rozmanitosti záujmov mládenca a jeho schoponosti ľahko si osvojovať rôzne vedy - aplikované a humanitné. Ale najviac sa venoval dejinám starších civilizácií, archeológii a etnografii. Samostatne začal študovať sanskrit. Výtvarníctvu sa však začal venovať značne neskoro - ako 16-ročný.

Po skončení gymnázia v roku 1893 sa Nikolaj Rerich prihlásil na právnickú fakultu Petrohradskej univerzity a súčasne - do Akadémie Umení, kde sa jeho učiteľom stal známy ruský umelec Archip Kuindži. Práve on odovzdal svojmu žiakovi vynikajúcu schopnosť odrážať na plátne tie najjemnejšie odtiene. Na tomto základe Rerich potom vytvoril vlastný neopakovateľný štýl.

Právnickú fakultu čoskoro zanechal a nikdy to neoľutoval. V Akadémii ho vyznamenali zlatou medajlou za obraz Zvestovateľ. Rod povstal proti rodu zo série Starí Slovania. Obraz si ihneď kúpil Pavel Tretiakov, zakladateľ obrazárne v Moskve. To bola veľká česť pre začiatočníka.

V roku 1900 Nikolaj Rerich odchádza do Paríža na Svetovú výstavu. Strávil vo Francúzsku celý rok. V roku 1901 sa oženil s Jelenou Šapošnikovovou, ktorá sa mu stala vernou ženou na celý život. Spolu cestovali po Európe a USA. Všade Rerich ukazoval svoje diela zo života Starej Rusi, vikingov, kočovníkov ázijských stepí.

Všade na svete jeho diela si ľudia kupovali pre múzeá a osobné zbierky. Keď sa Nikolaj Rerich v roku 1910 vrátil domov, bol už uznávaným majstrom. Postavil sa na čelo umeleckého zväzku Svet umenia a začal viesť školu maliarstva v Petrohrade. Ukázalo sa, že je vynikajúci pedagóg.

Známy prozaik Leonid Andrejev po návšteve jednej z jeho výstav napísal: Diela Rericha nemôžeš minúť bez znepokojenia. Aj nevedko, ktorý nič nevie o výtvarnom umení, prekvapí sa jeho obrazotvornosťou a divnou citovou výraznosťou farieb. V chaose terajšieho života nám umelec otvára nový krásny svet. Hľadá vlastný svetadiel mieru a zhody. Vyobímať Zem nežným pohľadom - práve o tom sníva a vedie za sebou nás.

Preslávený ruský impresario Sergej Ďagilev pozval Nikolaja Rericha, aby sa ako scénograf zúčastnil na práci na predstaveniach Ruských sezón. Umelec urobil veľkolepé dekorácie a dokonca aj predlohu pre balet Stravinského Jar posvätná. Ale svetadiel mieru a zhody tým neodhalil. V Európe roku 1914 sa začala Prvá svetová vojna. V roku 1916 Nikolaj Rerich spolu s ženou a dvoma synmi ide s výpravou na Východ.

Prešli na koňoch Sibír, Mongolsko, Čínu, Indiu. Pohybovali sa pomaly a všetko si zapisovali - mýty, legendy, rozprávania. Robili vykopávky. Študovali obyčaje rôznych národov. Nikolaj Rerich veľa kreslil. Nevedel, kde jeho rodina si nájde stále prístrešie. Ale keď uvidel snehové vrchy Himalájskych hôr, pochopil, že je to jeho Šambala - krajina harmónie a večnej blaženosti. V zelenej dolíne Kulu na západe Himalájskych hôr sa rodina Rerichovcov zastavila. Aj keď Nikolaj Rerich vykonal ešte jednu cestu do sovietskeho Ruska a spolu s synmi cestoval po Indonézii, za domov považoval Kulu, sídlisko Urusvati, čo znamená Svetlo rána, nazvané na počesť ženy Jeleny.

V Kulu urobil svoje najlepšie krajinky a cyklus obrazov o duchovných učiteľoch rôznych čias - Budha, Kristus, Konfucius...

V Kulu založil Centrum vedeckých výskumov Východu, kde pracovali vedci z celého sveta - zemepisci, archeológovia, jazykovedci.

V Kulu Nikolaj Rerich detajlne rozpracoval koncepciu ochrany kultúrnych pamiatok sveta pred vlnami nevraživosti a násilia. Už po jeho smrti v roku 1947 táto myšlienka bola zakotvená Medzinárodnou haagskou konferenciou. Od roku 1954 je známa ako Pakt Rericha. Pravda, i teraz sa stávajú akcie vandalizmu ohľadne kultúrnych pamiatok - Afganistan, Kosovo... Vyobímať Zem nežným pohľadom - nejde to. Ale možno v terajšom storočí sa idei Rericha konečne realizujú?
Nikolaj Rerich a Agni jóga
Agni v sanskrite znamená Oheň. Duchovný oheň - Agni pesycuje celý svet. Je to Ohnivá Podstata života, Vedomia, Psychickej Energie.

Je to spojenie medzi srdcom žiaka a Srdcom Učiteľa. Je to základ Priameho poznania, Múdrosti, Lásky.Je to naše spojenie s Nekonečnom. Je to všadeprítomnosť.

Agni Jóga je "Syntézou všetkých jóg" (Helena Rerichová). Nie je nová vo vzťahu k Hierarchii, ale je to nový prejav starobylej Múdrosti, daný pre správne napredovanie Šiestej Rasy, ktorá je teraz zvolávaná Duchovným Učiteľom Maitreyom.

Knihy Agni Jógy boli odovzdané Majstrom M. Helene Rerichovej pre celé ľudstvo na pomoc a orientáciu v Novej Epoche. Helena Rerichová (pôvodom Ruska, ako aj jej svetoznáma krajanka, teozofka H. Blavatská) bola združená Majstrom ako žiačka i spolupracovníčka v priebehu mnohých životov, a taktiež v jej poslednej inkarnácii (1879 - 1955), kedy sa zúčastnila v Hierarchickej práci obrovského významu pre ľudstvo.

Prvá Spoločnosť Agni Jógy bola založená profesorom N. Rerichom a H. Rerichovou v Amerike (v dvadsiatych rokoch) za účelom šírenia Učenia Agni Jógy. V súčasnosti sa spoločnosti Agni Jógy nachádzajú v mnohých krajinách po celom svete.

Zákonite vyvstane otázka: "Odkiaľ prišlo poslanie dané v Agni Jóge?" V mnohých análoch, zaznamenaných v ľudskej histórii existujú zmienky o tajomnej krajine, nachádzajúcej sa od nepamäti v Himalájskych vrchoch. Je to duchovné centrum našej Planéty - Šambala. Vraví sa, že v ňom žijú naši Duchovní Učitelia, ktorí usmerňujú evolúciu Zeme i vývoj ľudstva. Vraví sa aj, že každý, kto uvedomelo upriami svoje srdce k Duchovným Učiteľom, dostane odpoveď. Majster Mória bezprostredne viedol rodinu Rerichových na hrdinský skutok vytvorenia Učenia Živej Etiky. Hoci On sám zvestoval Učenie, knihy vyšli bez Jeho Mena. Táto anonymita má označovať fakt kolektívnej tvorby ľudí a Učiteľov. Agni Jóga bola daná Novému svetu. Preto spája v sebe etickú nadnesenosť náboženstiev s vedeckými poznatkami súčasnosti a s krásou výkladu literárnych majstrovských diel. Agni Jóga nie je náboženstvo. Je to cesta duchovného vzostupu. Je to Jóga, cesta k poznaniu Jednoty.

Z nespočetného množstva myšlienok, sústredených v Učení, dajú sa vyznačiť tri najzávažnejšie:

1. Naša planéta vstúpila do nového obdobia svojho rozvoja - Epochy Ohňa, keď kozmické energie pôsobia na ľudstvo s čora vzrastajúcejšou silou. Tieto energie je potrebné VEDOME prijať a duchovne asimilovať. Preto základnou energiou duchovného rastu je psychická energia.

2. Ovládnutie psychickej energie je možné iba cestou etickej transformácie našej podstaty. Preto sú dva názvy Učenia - Jóga Ohňa a Živá Etika.

3. Duchovno - etická transformácia človeka sa najlepšie dosahuje nie v kláštorných kobkách, nie v ústrní od ľudí, ale v ruchu života, v širokej medzinárodnej spolupráci a hlavne v spolupráci s Kozmickou Hierarchiou, ktorú na našej planéte predstavuje Duchovné Centrum - Šambala.

Rôzne duchovné Učenia sa dávajú ľudstvu v takých historických časoch, ktoré môžu byť označené ako kritické, prechodné obdobia na nový kozmicko-evolučný stupeň. To, že dnešný svet je na hranici takého prechodu do Novej Epochy, nie je potrebné viackrát zdôrazňovať.

Znamená to však, že všetci sú pripravení prejsť na nový stupeň? Globálne ekologické, sociálne, politické a kultúrne krízy svedčia o opaku. Vonkajšie i vnútorné prekážky na ceste duchovného rstu však môže človek prekonať omnoho jednoduchšie, ak príjme vedúcu a ochrannú Ruku Duchovného Učiteľa. Pre túto pomoc bolo dané i Učenie Agni Jógy, ktoré v predvečer Novej Éry opisuje a rozjasňuje charakter nových kozmických vibrácií, pripravuje človeka k uvedomeniu si a ovládnutiu psychickej energie a etickej zodpovednosti každého jedinca za svoje skutky, ale i myšlienky - svoje i všeľudské.

I.Čajko,Alena Adámková

Smrť v modernom svete

Když jsem poprvé přišel na Západ, otřásl mnou kontrast mezi postojem ke smrti, v němž jsem byl vychován, a postojem, který jsem našel tady. Přes všechny technické výdobytky chybí západní společnosti opravdové chápání smrti nebo toho, co se při smrti a po smrti děje.

Poučil jsem se, že dnes se lidé učí odmítat smrt a vykládá se jim, že smrt neznačí nic než zničení a ztrátu. To znamená, že většina světa žije bud' v odmítání smrti, nebo v hrůze před ní. I mluvení o smrti je považováno za morbidní a mnoho lidí věří, že pouhá zmínka o smrti ji na mluvčího přivolává.

Jiní pohlížejí na smrt s naivní, bezmyšlenkovitou bodrostí a domnívají se, že z nějakého neznámého důvodu smrt pro ně dopadne dobře a že si s tím netřeba dělat starosti. Kdykoli na ně pomyslím, vzpomenu si, co řekl jeden tibetský mistr: "Lidé se často dopouštějí omylu, že si lehkovážně myslí: `No dobrá, smrt potká každého. Není to nic zvláštního, je to přirozená věc. Bude to v pořádku.' To je hezká teorie, ale jen dokud člověk neumírá."

Z těchto dvou postojů ke smrti jeden pojímá skon jako něco, před čím je třeba prchat, a druhý jako cosi, co se postará samo o sebe. Jak jsou oba vzdáleny pochopení pravého smyslu smrti!

Všechny největší duchovní tradice světa, samozřejmě včetně křesťanství, nám jasně říkají, že smrt není konec. Všechny dochovaly a předávají vizi jakéhosi života, který přijde, což dodává tomuto životu, který prožíváme, posvátný smysl. Ale navzdory jejich učení je moderní společnost většinou duchovní pouští, ve které si většina představuje, že tento život je všechno, co existuje. Bez opravdové nebo autentické víry v posmrtný život žije většina lidí bez nějakého nejvyššího smyslu.

Došel jsem k názoru, že katastrofální důsledky odmítání smrti daleko přesahují jedince - působí na celou planetu. Tím, že v podstatě věří, že existuje jedině tento život, nevytvořili si moderní lidé žádnou dlouhodobou perspektivu. Nic jim proto nebrání plenit naši planetu pro vlastní bezprostřední účely a žít sobeckým životem, který může být pro budoucnost osudný. Kolik potřebujeme dalších varování, jako jsou slova bývalého brazilského ministra životního prostředí, zodpovědného za deštné pralesy na Amazonce?

Moderní průmyslová společnost je fanatické náboženství. Rozvracíme, otravujeme, ničíme všechny životní systémy naší planety. Podepisujeme směnky, které naše děti nebudou moci zaplatit ... Jednáme, jako bychom byli poslední generací na této planetě. Bez radikální změny v srdci, mysli a výhledu do budoucna skončí Země jako Venuše, spálená a mrtvá.

Strach ze smrti a nevědomost o posmrtném životě živí ono ničení našeho životního prostředí, které ohrožuje životy nás všech. Není tedy čím dál víc zneklidňující, že nikdo lidi nepoučuje o tom, co je to smrt a jak umřít? Ani jim nedodává naději v to, co je po smrti a co opravdu leží za životem?

Může být něco ironičtějšího než to, že mladí lidé jsou tak hluboce vzděláni ve všech oborech s výjimkou toho, který skrývá klíč k celému smyslu života a snad i našemu přežití?

Často mě udivovalo, jak někteří velcí buddhističtí mistři, které znám, kladli lidem, kteří za nimi přicházeli pro poučení, jedinou prostou otázku: Věříte v život po smrti? Neptali se jich, jestli v něj věří z filozofického hlediska, ale jestli tu víru cítí hluboko v srdci. Mistr ví, že uvěří-li lidé v život po smrti, bude celé jejich pojetí života jiné a budou mít jasný pocit osobní zodpovědnosti a morálky. Mistři jistě vědí, že je tu nebezpečí, že lidé, postrádající silnou víru v život po smrti, vytvoří společnost, která se upíná jen ke krátkodobým výsledkům a příliš neuvažuje o důsledcích svého jednání. Nemůže to snad být hlavní důvod, proč jsme vytvořili brutální svět, v němž teď žijeme, svět s nedostatkem opravdového soucitu?

Někdy si myslím, že ty nejzámožnější a nejmocnější země rozvinutého světa jsou jako říše bohů popisovaná v buddhistickém učení. Bozi prý žijí v bájném přepychu, oddávají se kdejakým radovánkám a vůbec nepomyslí na duchovní rozměr života. Všechno jde dobře, dokud se nepřiblíží smrt a neobjeví se nečekané známky rozkladu. Potom se už ženy a milenky bohů neodváží ani se k nim přiblížit a jenom z dálky na ně házejí květiny s modlitbami, aby se opět znovuzrodili jako bohové. Žádná z jejich vzpomínek na štěstí a blahobyt je teď nemůže zaštítit před utrpením, jež se před nimi objeví; je jen tím prudší. A tak jsou umírající bohové ponecháni, aby zemřeli sami v bídě.

Osud bohů mi připomíná to, jak se s přestárlými, nemocnými a umírajícími zachází dnes. Naše společnost je posedlá mládím, sexem a mocí, a před stářím a rozkladem uhýbá. Není děsivé, že odhazujeme staré lidi, když je jejich pracovní život u konce a už nejsou užiteční? Není znepokojivé, že je strkáme do starobinců, kde umírají opuštěni a zapomenuti?

Není také načase, abychom se znovu podívali na to, jak se někdy zachází s těmi, kdo trpí nevyléčitelnými chorobami jako je rakovina a AIDS? Znám mnoho lidí, kteří umřeli na AIDS, a viděl jsem, jak často s nimi jednali jako s vyvrženci i jejich přátelé a jak je stigma lpící na této chorobě odsuzovalo k zoufalství a vnukalo jim pocit, že jejich život je odporný a v očích světa už skončil.

I když umírá někdo, koho známe nebo milujeme, zjišťují lidé často, že nemají ani ponětí, jak mu pomoci; a když už je mrtev, nikdo nás nevybízí myslet na budoucnost zesnulého, na to, jak bude pokračovat nebo jak bychom mu mohli nadále pomáhat. Každý pokus myslet tímto způsobem nese s sebou fakticky nebezpečí, že to bude odmítnuto jako nesmysl a jako něco směšného.

To všechno nám s bolestnou naléhavostí ukazuje, že teď víc než kdykoli dříve potřebujeme od základů změnit svůj postoj ke smrti a umírání.

Naštěstí se už tyto postoje začínají měnit. Například hnutí útulků pro opuštěné koná znamenitou práci tím, že poskytuje praktickou i citovou péči. Ale ani praktická a citová péče nestačí; umírající potřebují lásku a starostlivost, ale potřebují také něco hlubšího. Potřebují odhalit skutečný smysl smrti i života. Jak jim bez toho můžeme poskytnout poslední útěchu? Pomoc umírajícím musí tedy zahrnovat i možnost duchovní péče, protože jen s duchovními vědomostmi můžeme opravdu čelit smrti a chápat ji.

Povzbudilo mě, jak v posledních letech otevřeli celé téma smrti a umírání na Západě průkopníci jako Elisabeth Kübler-Rossová a Raymond Moody. Elisabeth Kübler-Rossová podrobila hlubšímu pohledu způsob, jakým pečujeme o umírající, a ukázala, že s bezpodmínečnou láskou a osvícenějším postojem může být umírání pokojnou a dokonce přetvářející zkušeností. Vědecké zkoumání různých aspektů domnělé smrti, které následovalo po odvážném díle Raymonda Moodyho, vyzdvihlo před lidstvem živou a silnou naději, že život smrtí nekončí a že skutečně existuje "život po životě".

Někteří lidé bohužel opravdu nepochopili plný význam těchto odhalení o smrti a umírání. Zašli do druhého extrému tím, že oslavují smrt jako něco nádherného, a slyšel jsem o tragických případech mladých lidí, kteří spáchali sebevraždu, protože uvěřili, že smrt je krásná a je únikem ze skličujícího života. Ale ať už se smrti bojíme a odmítáme se jí postavit tváří v tvář, nebo ji romantizujeme, je to zlehčování smrti. Jak zoufalství, tak euforie ze smrti jsou útěkem. Smrt není skličující ani vzrušující; je to prostě životní skutečnost.

Jak je smutné, že většina z nás si začíná vážit svého života, teprve když je na pokraji smrti! Často myslím na slova velkého buddhistického mistra Padmasambhavy: "Ti, kdo věří, že mají dost času připravit se na smrt až když přijde její čas, jsou pak drásáni lítostí. Ale není to už příliš pozdě?" Jaký může být mrazivější komentář k modernímu světu než to, že většina lidí umírá nepřipravena na smrt, jako žíla nepřipravena na život?
Tibetská kniha o životě a smrti, Sogjal Rinpočhe

O Ježišovi

Jen stěží bychom hledali někoho kdo inspiroval tak velké množství lidí jako to učinil Ježíš Kristus. Většina dnešních náboženství či duchovních spolků je ve svém základě ovlivněna jeho životem. Přesto, že žil před více jak dvěma tisíci lety, existují četné záznamy a popisy jeho života. Ježíšova prohlášení jako například: „království nebeské je ve vás“ jsou stále stejně pravdivá i po více jak dvou tisících letech. Když pročítáme záznamy jeho slov nacházíme mnoho nepochopení, mylných výkladů a rozporů, což nám neumožňuje učinit si o něm jasnou představu.

Asi nejvíce se o něm dočteme v knize Nový zákon, ale ani tato sdělení nejsou ve všech částech stejně inspirována. Bylo to způsobeno díky zásahům do tohoto Písma, když bylo s postupem času překládáno, proškrtáváno a doplňováno chybnými výklady. Proto nemusí být každé slovo v tomto Písmu svatém skutečně svaté, a je nutné používat intuici abychom rozlišili co je důležité a co ne. Kniha Nový zákon vznikla sloučením několika starých knih, které byly vybrány církevním koncilem a ostatní byly zavrženy. Vedly se velké spory o tom, které knihy a výroky byly autentické. Takto byla zamítnuta i nauka o převtělování, která tak nenávratně zmizela z křesťanského náboženství. Pravděpodobně i díky těmto úpravám, toho víme tak málo o osobě Ježíše, a většina lidí si jeho osobu upravuje dle vlastních představ a přání.

V současné době je poměrně často zpochybňována jeho existence, poukazuje se na nedostatek historických důkazů, a někteří pokládají jeho život za zcela smyšlený. Přitom nikdo nemůže skutečně vyvrátit existenci Ježíše Krista v naší historii. Je určitě těžké představit si, že křesťanství vzniklo na základě smyšlené osobnosti a je to i dosti nepravděpodobné. Pokud budeme zkoumat vznik jakéhokoli náboženství, dojdeme k závěru, že většinou byla u svého zrodu inspirována skutečnou a moudrou osobností.

Většina lidí na západě nechápe existenci těch, které nazýváme Duchovními Mistry, Učiteli, Adepty a Mudrci. Neznáme žádného adepta mezi námi, a tak nemáme žádné měřítko podle kterého bychom mohli takového člověka posuzovat. K velkému nepochopení dochází i u těch kteří se s některým žijícím mudrcem potkali. Báchorky a pověsti o nich vznikají už za jejich života a po smrti vznikají další ještě fantastičtější.

Ježíš se zrodil se vznešeným posláním povznést lid určité doby a určitého kraje. S podobným posláním se zrodili mudrcové již před ním a budou přicházet i nadále. Byl spojován s něčím neobyčejným a mimořádným, a proto ti kteří o něm psali se snažili jeho osobnost zvýraznit řadou fantastických a úžasných historek. Mnoho událostí o Ježíši zachycených v Písmu jsou alegorie a podle toho bychom k nim měli přistupovat. Několik rčení, která jsou mu přisuzována bylo podvrženo a některá byla špatně pochopena a proto zapsána chybně.

Všeobecně jsou šířeny zprávy o jeho panenském zrození, aniž by byl brán v úvahu skutečný esoterní význam takového zrození. Nejdůležitější však je kým a čím Ježíš byl a co skutečně vykonal. Stejně jako některé vysoké bytosti, které se zde rodí aby nás učily a duchovně povznesly, pocházel i Ježíš ze světa, který je blíže slunci, a kde jsou bytosti vyvinutější než my. Inteligence na jiných planetách jsou daleko před námi v chápání života a v duchovnosti. Takovéto bytosti se díky svému soucitu občas zrodí na planetách podobně zaostalých jako je ta naše. Sami se nabízejí Nadjá aby mohly pomáhat méně vyvinutým částem vesmíru, a Ono jim umožňuje se vtělit i na naší planetě. Proto s nimi bývá spojováno panenské zrození jako symbol vyššího původu. Pro ně takové vtělení znamená určité sebeobětování, neboť musí sestoupit do nižší úrovně v každém směru – fyzicky, mentálně a duchovně. Takto byl Ježíš ukřižován mentálně i duchovně dříve než byl přibit na kříži. Bytosti, které střeží duchovní vývoj i osud lidstva na naší planetě mu ukázaly čím bude procházet a co bude muset vykonat až do svého konce.

Ježíš sestoupil z vyšších oblastí aby prospěl lidstvu předávaje nejvyšší duchovní moudrost a pomoc na cestě opravdových hledajících. Zasel mír v srdci lidí za cenu sebeobětování. Musel omezit své vědomí aby se mohl vtělit, ale toto omezení bylo pouze dočasné. Pochopit život té doby, mohl jedině tím, že se zrodil mezi prostý lid. Musel projít všemi omezeními a nedostatky lidského vědomí a postupně se probudit ke svému vnitřnímu světlu.

Již ve věku dospívání začal chápat duchovní význam života, a přibližně ve třinácti letech si uvědomil, že se musí věnovat hledání aby znovu nabyl svého vyššího vědomí. Pod vedením své intuice opustil rodiče a vydal se do Egypta, kde se stal žákem ve školách starobylých duchovních mystérií. Několik let se živil tvrdou prací svých rukou. V městě Alexandrii se připojil ke skupině mystiků, filozofů a učitelů, která se věnovala hledání pravdy. Cvičili meditace na východ i západ slunce a společně se modlili aby se jejich mysli stáhly do hlubin v koncentraci na Pravdu.

Čilý obchodní ruch v přístavu Alexandrie mu umožnil naslouchat slovům indických obchodníků, kteří se něčemu naučili ze svých písem a od bráhmanů, kasty duchovních učitelů v Indii. Po létech Ježíš dokončil svůj výcvik a byl zasvěcen do nejvyšší esoterické nauky, odvrhl všechny vědomosti a odešel aby nalezl sám sebe.

Ježíš poznal své nejvnitřnější bytí, samotné Nadjá. Ono je univerzální a neosobní existencí dosažitelnou pro každého z nás, a když ho nalezneme, můžeme naplnit i své životní poslání. Když Ježíš pochopil kdo a co je, zatoužil po blahu všech ostatních a jeho konečnou zkouškou realizace byla služba světu. Bylo mu dvacet osm let, když se rozpomněl na své svaté poslání a připravil se na předání poselství těm, kteří je mohli přijmout. Jakmile se vrátil mezi prostý lid do Svaté země, začal toto své poslání naplňovat. Učil Chudé i negramotné, a stejně tak i lidi vyššího postavení. Všichni velcí učitelé přicházejí s pomocí a požehnáním, jejich láska a vědění proniká ke všem.

Byl předurčen stát se putujícím zjevovatelem, který vyučuje nepříjemné a nežádané pravdy. Mnozí byli zklamáni, když během svého poslání nikdy nezasahoval do svobodné vůle lidí. Pouze je povzbuzoval k přijetí pravdy, vlastním příkladem naznačoval jak vypadá opravdový duchovní život, ale nikoho nenutil aby ho přijal. Každé jeho slovo bylo naplněno tajuplným kouzlem, které v něm hořelo. Promlouval k lidským srdcím o božské pravdě, zaséval naději i lásku. Zprávy o něm a o jeho božském uskutečnění se šířily od úst k ústům. Lidé ho vyhledávali, uctívali ho, žádali o pomoc a požehnání. Některým bylo dovoleno stát se jeho žáky.

Přestože se jeho učení časem rozšířilo do mnoha zemí, nebylo univerzální a nebylo míněno pro celý svět. Ježíš neměl pocit, že by patřil k určitému národu či zemi. Jeho slova byla slyšena po celém Západě. Věděl, že během jeho poslání se najde poměrně málo těch, kteří přijmou jeho slova pravdy. Těch několik na něj toužebně čekalo, neboť je těžké nalézt pravého mudrce. Promlouval k davům, aby tak nalezl těch několik, kteří se pak stali jeho žáky. On věděl jaký ho čeká těžký osud a že ho lidé nakonec ukřižují, ale musel nejdříve najít těch několik málo, kteří budou pokračovat v práci i po jeho odchodu.

On se nevtělil s cílem založit novou organizaci nebo náboženství, ale aby v srdcích lidí zasel neviditelné semínko, které by vzklíčilo a naplnilo osudy lidí. Neměl zájem vytvořit určitou církevní hierarchii a nabádal ostatní k modlení v soukromí a ne v kostelích. Celá struktura křesťanství vznikla až mnoho let po jeho smrti. Vše co Ježíš předal světu, prochází díky nepochopení a díky času rozkladem. Přišel aby předal lidem vznešené duchovní poselství. To co nám zanechal do velké míry ovlivnilo a inspirovalo vznik křesťanství, neboť lidé vždy hledali svého spasitele, který by povstal a spasil svět navzdory jeho nedokonalosti.

Nic z toho co Ježíš vykonal nemůžeme připisovat pouze jeho době, neboť to co nám předal bude žít v našich srdcích navěky. Tak je to hluboce pravdivé a nedocenitelné. Ježíš neměl zájem dát světu nějakou systematicky uspořádanou filozofii, a přesto inspiroval stránky čtyř evangelií v Novém zákoně svým vlastním vnitřním dosažením .Ony myšlenky zachyceny ve stručných a přímých větách září osvícením, a každá z nich je nádherně soběstačná, nepopíratelně božská.

Mnoho pseudoduchovních vůdců a fanatických proroků se prohlašuje za vyvolené nástupce Ježíše Krista, zakládají nové kulty a náboženské spolky, které vytvářejí nikam nevedoucí duchovní cesty. Takovíto falešní proroci lákají upřímné hledající, kteří tak ztrácejí čas i duchovní touhu. Jejich jakkoli smělá či komplikovaná prohlášení nemohou být ani zdaleka srovnávána s prostými pravdami, které pronášel Ježíš. On jediný je skutečný Mesiáš, který je hoden našeho uctívání a nejvyššího zbožnění.

Pouhá nauka nestačí, je třeba i někoho kdo povznese náš charakter a odvrátí naši pozornost od pouhé světské činnosti směrem k Nadjá. Lidé však mnohem raději kráčejí cestou rituálů a dogmat, než cestou odhalení ve vlastním srdci. Jeho příchod byl pro svět požehnáním, on učil nejhlubšímu tajemství života a inspiroval k duchovnímu hledání. Ve svém každodenním životě vyjadřoval svatost, která zcela zastiňuje náš všední život.
„Jak se dívám zpět na obrazy minulých dějin a vidím před sebou přejít jeho postavu, nesoucí vysokou hodnost apoštolského znamení na svém čele, získávám novou útěchu a pocit jistoty. Nejsme zcela opuštěni; Bůh stále vysílá společníky pro naše klopýtající kroky a apoštoly Nekonečna pro naši tápající mysl.“

Přelomový rok 2012

O roku 2012 jako o přelomové době se hodně hovoří, hlavně v souvislosti s katastrofickými proroctvími, že nám známý svět bude zničen, že nastane konec času, že bude planeta zpustošena a "živí budou závidět mrtvým". Jaká je pravděpodobnost, že se to skutečně odehraje? 50:50, protože možné je doslova všechno.
Předpovídání budoucnosti
Nejprve si něco řekněme o předpovídání budoucnosti. Existují senzitivní lidé, kteří dokáží z energetického pole jedince odečíst největší pravděpodobnost toho, co se v jeho životě stane. To je mu pak sdělováno jako osud. Senzibil vycítí, na co jeho klient nejčastěji myslí a jaké v něm převládají emoce, což jsou nejdůležitější faktory zodpovídající za to, co se nám v životě přihodí.

Jenže proč se mnoho věšteb nevyplní? Že by se věštci a vědmy mýlili? Nikoli, protože v okamžiku, kdy byla věštba vyslovena, to byla skutečně "plánovaná budoucnost". Pokud klient uposlechl varování a své jednání a názory korigoval, pak k naplnění vyřčeného "osudu" nedochází, neboť se začal soustředit na jinou alternativu a své biopole začal naplňovat jinými myšlenkami a vibracemi.

Známý duchovní zákon totiž říká, že "na co se soustředíme, to roste". Totéž probíhá i v případě budoucího osudu národů, ras, planety. V tomto případě však nezáleží pouze na myšlení jedince (byť jakkoli silného), nýbrž na tzv. kolektivním myšlení. To je egregor napájený všemi myšlenkami a pocity veškerými lidských jedinců. Takže jinými slovy: čím se v myšlenkách zaobírá většina, to se uskuteční.

Aby se změnilo kolektivní myšlení, musí každý začít sám u sebe. Začít využívat svoji osobní sílu, být si vědom sama sebe a toho, co dělám, nejednat jako robot. A vycházet z preferencí duše, nikoli ze závislostí a toho, co "musím": podle koho TO musím, co mi to (nebo komu druhému) přináší.
Osobní přeměna z trpitele v tvůrce
Dnešní doba je tvrdá, ale mimořádná. Dává nám možnost plně se transformovat, což však vyžaduje přizpůsobit se novým proudům a energiím, přestat se stylizovat do pozice oběti (což je paradoxně velmi příjemné, neboť trpící jsou vždy ve středu pozornosti a v minulosti trpitelství byla vysoce ceněná vlastnost) a stát se tvůrcem své reality. Prostě si plně uvědomovat sama sebe ve všech dimenzích a na všech úrovních, pohlížet na sebe a na své bolesti jako na příležitost k růstu, nikoli na nespravedlivost.
K úspěšné transformaci je zapotřebí:


1. jasně definovat problém (karmický dluh) a přijmout ho za svůj

2. svědomitě a pokud možno i do detailů určit, čeho přesně chci dosáhnout

3. vypátrat emoci, která za ním leží, a slíbit si, že se za její dočasné znovuvynoření nebudeme obviňovat a nezavrhneme se

4. rozpustit nežádoucí světlem a nahradit láskou, mírem a harmonií

5. připravit se na zázrak uskutečnění toho, co chci

Ničí snaha není zbytečná, neboť každá - i ta nejmenší částice - ovlivňuje celek. Tato myšlenka otevírá obrovský horizont. Patrně jste slyšeli o tzv. "fenoménu sté opice", kdy si na jednom ostrově začaly opice omývat ořechy, aby jim neskřípal písek mezi zuby. Zanedlouho se tento zvyk rozšířil nejen po celém ostrově, ale i mimo něj. Telepatie? Morfická rezonance, jak o ní píše Rupert Sheldrake (Tao přírody, Gardenia Bratislava 1994)?
Původní poselství pro rok 2012
Jedno z mnoha poselství, které lidstvo dostávalo od roku 1957, říká, že "změny", které proběhnou na planetě, budou tak radikální a kataklyzmatické, že by nebylo bezpečné na ní zůstávat. Nastanou další katastrofální záplavy a povodně, ničivá zemětřesení, mnoho majetku shoří a další bude devalvován. To, o čem si mnoho lidí myslí, že bez toho nemůže žít, bude zničeno a oni dospějí k názoru, že to nebylo až tak důležité. Dojde ke změně ve vnímání hodnot.

Zemská osa se posune a celá planeta promění: sever se stane jihem a naopak, tam, kde byla souš, bude voda a na místech oceánů pevnina. Slunce bude vycházet na západě a zapadat na východě. Celá Země se bude otřásat a její povrch pukat. Planeta se promění v takovou, jakou byla při svém stvoření: původně totiž měla sloužit kráse, radosti a harmonii, v níž měli žít všechny bytosti tuto planetu obývající.

Ti, kteří si zvolí zůstat ve třetí dimenzi, budou muset projít procesem smrti. Někteří se pak dostanou na místo, kde se restrukturuje jejich duše a bude jim poskytnuta útěcha po přežilých strastech a utrpení. Další se vrátí do dimenzí nebo světů ve vesmíru/vesmírech, odkud přišli.

A ti, co si vybrali vzestup společně s planetou, budou přeneseni na místo, které pro tento účel bylo speciálně stvořeno (někdo hovoří o kosmických lodích). Toto místo neomylně poznají podle vibrací lásky. Tam si odpočinou a pochopí nové souvislosti a skutečnosti, zregenerují své fyzické tělo i psychický stav. Budou mít pocit, jako by se vrátili domů.

Pak nastane okamžik, kdy se budou muset rozhodnout, zda se vrátí zpět na Zemi, kde mezitím proběhne očista, a oni ji začnou znovu osídlovat, anebo zda zůstanou v páté dimenzi v životě hojnosti a štědrosti, kde to, co si budou přát, si okamžitě zmaterializují; případně se budou moci pohybovat mezi oběma světy.
Znamení k transformaci
Vesmír není statický, ani se nepohybuje v předem vyjetých kolejích. Podařilo se zaktivizovat dostatečné množství lidí, kteří svými meditacemi a modlitbami tento osud planety pozměnili. Ke změnám samozřejmě dochází, Země se pohybuje ve fotonovém pásu, kdy podle vědy dochází k mimořádnému nárůstu energií neznámé povahy, měnící životní podmínky na planetě. NASA zaregistrovala, že na slunci probíhají nezvyklé změny, ovlivňující počasí na Zemi.

Jsme svědky nejenom rozpadu starých struktur ve společnosti i v osobním životě, ale i přírodních katastrof (zemětřesení, zvětšujícího se množství výbuchů sopek, přílivových vln). Astronomové začali detekovat gamma paprsky a kosmické záření za světlem, berou do úvahy i (zatím) hypotetické částice pohybujících se nadsvětelnou rychlostí, jež nazvali tachyony. Rovněž se mění rychlost času, a to nejenom v lidském vnímání, nebo přecházíme na jednotný galaktický čas. V roce 1992 a 1995 byly dvakrát překalibrovány atomové hodiny.

To jsou všechno bezesporu znamení, aby se člověk probudil, přizpůsobil se změnám a transformoval se. Naše Slunce nestojí na jednom místě, ale obíhá kolem ústředního Slunce Mléčné dráhy, které se jmenuje Alcyone a vyskytuje se v Plejádách na 30 stupních Býka. Za zimního slunovratu roku 2012 se Slunce dostane do bodu, kdy se jeho ekliptika ocitne v samotném středu naší galaxie. K tomu dochází jednou za cca 26 tisíc let (tzv. Platónský rok).

Je to tedy skutečně výjimečné období, nabízející nám volbu: buď ničení a devastaci, nebo obnovu a růst. Jedno je jisté: v nastoleném směru nelze dále pokračovat. Domnívám se, že k oddělení forem života tak, jak bylo popsáno výše, však nedojde. K definitivnímu skoku na novou úroveň dojde téměř nepozorovaně, z vnějšího úhlu pohledu všechno poběží jako dřív, změní se "jen" vnímání lidstva a společenské struktury.
Jak by to tedy v roce 2012 mohlo být?


Vibrace na planetě se budou i nadále neustále zvyšovat, a ti, kdo nebudou tempu stačit, nebo se nebudou hodlat změnám přizpůsobit, začnou pomalu ztrácet sílu a budou odsud odvoláni na místa, kam patří. Na naší planetě zvítězí dobro a hojnost, chamtivost a lačnost nahradí soucit a pochopení, skrývání skutečných úmyslů a motivací bude odhaleno rozvojem telepatických schopností, stárnutí ve fyziologickém slova smyslu se podstatně zpomalí, místo samoty, opuštěnosti a oddělenosti bude panovat sounáležitost, součinnost a souznění. Poznáme, jaké to je vymanit se ze zaběhaných drážek karmy a koloběhu životů a stát se vládcem svého osudu.

Vzestup naposledy ve známé historii proběhl u starých Mayů. V jejich poselství můžeme najít body, které nám mohou usnadnit naši současnou cestu:

• ujasnit si, kdo skutečně jsem a jaký je můj vztah k Zemi

• nejen meditovat, ale projevit se i činy

• naučit se konzervovat potravu a energii (jinými slovy jíst a jednat vědomě)

• reaktivovat energii posvátných míst

• naučit se vnímat a rozlišovat energie všeho živého i neživého

Nastávající doba (tzv. Věk Vodnáře) je érou svobody a samostatnosti, současně však spojenectví stejně smýšlejících skupin. Jako v období Věku Ryb vládlo utrpení, obětování se a hmota, nyní to bude radost, spolupráce a energie.

Stojíme na prahu nového věku, v němž bude slučitelné to, co kvůli předsudkům bylo zavrhováno a v němž nám budou k dispozici věci a schopnosti, o nichž jsme se až dosud jen zřídka odvažovali snít. Je to doba, v níž dochází k obrovskému přerodu. Buďme vděční, že jsme byli mezi vyvolenými, jimž bylo povoleno sem právě v této době přijít, a snažme se nestěžovat si na obtíže, které této transformaci napomáhají.

Germánská nová medicína Dr. Hamera

V Nové medicíně by bylo absurdní ptát se, zda psychická hnutí mohou vyvolat tělesné odezvy: V Nové medicíně je psychický faktor stejně důležitý jako paralelně a synchronně se odehrávající průběh v mozku s právě tak synchronním fyzicko-organickým průběhem.
„Dnem i nocí přemítám o tom, jak vám pomoci proti našim vládcům, kteří se vší mocí zasazují o to, aby udrželi rakovinu jako nemoc, na niž se povinně umírá…“ (Dr. Hamer)
Dr. Ryke Geerd Hamer objevil přírodní zákonitosti průběhu všech onemocnění. Bylo to před více než 25 lety, kdy sám, jakožto šéflékař onkologické kliniky v Bavorsku, onemocněl rakovinou. Napadly ho jisté souvislosti, na jejichž základě se následovně sám uzdravil. Zkoumal pak u svých pacientů, jestli to u nich je také tak, a bylo. Když zveřejnil svou vědeckou práci o původu a léčení rakoviny, kdy je úmrtnost na rakovinu maximálně 5%, byl z kliniky vyhozen. Po mnoha útocích stran veřejných sdělovacích prostředků, lobystů farmaceutického průmyslu a dalších, se musel z Německa vystěhovat.
Základní myšlenky
Dr. Hamer dokazuje, že každé onemocnění je dvoufázové a začíná nějakým biologickým konfliktem či šokem.
* Konflikt nebo šok může být pro dotyčnou osobu ztráta dítěte, partnera, rodičů, práce či domova. Jiným druhem konfliktu může být, když nemůžeme něco zkousnout, něco strávit, když jsme utrpěli ztrátu sebeúcty nebo zažili narušení vlastního revíru a podobně.

* První fázi onemocnění nazýváme konflikt-aktivní. Člověk na tu událost či konflikt stále myslí, nemůže kvůli tomu usnout, má studené končetiny. Tato fáze se nazývá též sympatikotonní, neboť je aktivována ta část nervového systému, která se odborně nazývá sympatikus. Tato část je aktivní v akci, v ohrožení, při stresu.

* Druhá fáze onemocnění se nazývá léčebnou nebo také post-konfliktní, tedy po ukončení konfliktu. Vyznačuje se únavou, zvýšením teploty, bolestmi hlavy, zánětlivými procesy. To, co se v těle během konfliktní fáze pokazilo, se v této léčebné fázi opravuje.
Po ukončení léčebného procesu je člověk opět v normálu, zdráv, ba dokonce zdravější než před začátkem konfliktu, neboť tělo se poučilo – např. po zaplnění děr po kostní rakovině je kostní tkán hustější a pevnější než před tím – čímž chce organismus zabezpečit, že se něco podobného v budoucnu již nestane.


Tělo člověka se v mateřském těle vyvíjí ze třech původních zárodečních plátků, zvané entoderm, mesoderm a ektoderm. Z těchto zárodečních plátků se pak vyvíjí všechny orgány. Pro Novou Medicínu je důležité, že v konflikt-aktivní fázi reagují orgány dvojím způsobem, podle toho, do které skupiny podle zárodečných plátků patří:

1. orgány, vznikající z entodermu a část orgánů vznikajících z mezodermu tvoří v konflikt-aktivní fázi výrůstky, nádory, zvětšují se. Oproti tomu

2. orgány, vznikající z ektodermu a část orgánů vznikajících z mesodermu v konflikt-aktivní fázi zmenšují svoji substanci, tzn. vznikají díry a svrasklost orgánů, popř. se snižuje jejich funkčnost.
V léčebné fázi se v prvním případě za pomocí zánětů narostlá tkáň odbourává, k čemuž nám slouží bakterie. Ve druhém případě se úbytek tkáně rekonstruuje, nově vystavuje, k čemuž nám slouží jiné bakterie a viry. Přesněji řečeno, každý druh konfliktu s příslušným postiženým orgánem používá své typické, k léčení potřebné mikroorganismy.

Dalším objevem je skutečnost, že se na snímcích (pomocí magnetické resonance – CT) mozku v okamžiku začátku konfliktu objeví typické kruhy, vypadající jakoby se hodil do vody kámen. Tyto kruhy jsou vidět ihned po začátku konfliktu, a jejich umístění v mozku udává jak obsah konfliktu, tak orgán, na kterém se tento konflikt projeví.
Tyto kruhy, nazvané podle jejich objevitele HH (Hamersches Herd = Hamerské ohnisko), takto vypadají po celou dobu konflikt-aktivní fáze. Když dojde k vyřešení konfliktu, začíná se HH měnit: do oblasti místa soustředných kruhů se nabírá tekutina, vzniká edém neboli otok v mozku. Ten je příčinou již zmíněných bolestí hlavy v léčebné fázi. Vrcholem a též kritickým momentem léčebné fáze je pak, když mozek za pomoci otoku provedl své opravy a nyní se ho snaží vypudit. Mozek se na místě HH stáhne, aby vytlačil již přebytečnou vodu, což způsobí epileptoidní symptomy v oblasti, pro kterou je tato část mozku příslušná. To znamená že dotyčný příslušný orgán může na několik vteřin i minut být neschopen funkce. Kritická je tato situace zejména u srdce (klasický příklad infarkt myokardu), méně nebezpečné je to u orgánů, jejichž chvilková nečinnost život pacienta neohrožuje.
Pro lékaře, kteří by chtěli používat Novou Medicínu, je ovšem potřeba znát ještě jeden důležitý objev Dr. Hamera, tj. zákonitost pravé a levé ruky. Přiřazení orgánu k určitému místu v mozku se u těchto dvou skupin liší. Při konfliktu „ztráty partnera“ budou mít pravačky postižený jiný orgán než levačky. Zrovna tak u jiných konfliktů. Pro lékaře je tedy nutné vědět, zda je pacient pravák nebo levák, aby mohl správně přiřadit umístění HH v mozku a příslušný orgán v těle.


Na tisících pacientech bylo dokázáno, že objevy Dr. Hamera platí ve všech případech bez výjimky. Zároveň se na základě těchto nově objevených souvislostí ukazují další podstatné skutečnosti. Zde jen krátce pár náhodně vybraných:

* Jako například, že metastázy neexistují. Každý druh rakoviny má svůj původ v určitém druhu konfliktu; to, co se nazývá metastázou, je vždy nový konflikt = nová rakovina; např. konflikt „strach o život“, který může vzniknout při oznámení diagnózy pacientovi, by způsobil rakovinu plic.

* Že nádory mozku neexistují. Jak již bylo zmíněno, v léčivé fázi se v mozku vytváří otok. Během epileptoidní krize je z něj voda opět vytlačena. Na tomto místě se pak vytvoří jizva, shluk pojivového tkaniva, naprosto neškodný. To se v dnešní školské medicíně považuje za „rakovinu mozku“.

* Že morfium zabíjí, neboť léčivá fáze se tím přeruší, mozek není schopen řídit vyléčení.

* Že infuze ve špatný moment může zabít - epileptoidní krize.

Rakovina se léčí sama
Dr. Hamer, který se díky úmrtí svého syna a vlastnímu onemocnění rakovinou intenzivně zabýval tématem vzniku rakoviny, poznal, že existuje příčinná souvislost psychicky-duševních konfliktů s rakovinou. Vzájemný vztah mezi lokalitou hamerského ohniska v mozku a orgánem postiženým rakovinou dokumentoval Dr. Hamer mnohonásobně pomocí snímků počítačové tomografie ve své knize „Krebs – Krankhetit der Seele“ (Rakovina – onemocnění duše):
„Rakovina je, stejně jako ostatní nemoci biologicky smysluplný zvláštní přírodní program, který může probíhat ve dvou fázích a ve většině případů není smrtelný. Takový zvláštní program má ten smysl, dát člověku v situaci, kterou po konfliktním šoku nedokáže zvládnout, další šanci k řešení konfliktu. Tyto prastaré zvláštní programy, pocházející z pradávných dob, vznikly během dlouhé doby vývojových dějin živočichů a jsou dány u každého, tedy i u zvířat. Představují biologickou zákonitost. Je zhruba 500 takových programů, které v konfliktně aktivní fázi (době mezi šokem a řešením konfliktu) nechají proběhnout tzv. chladnou nemoc a v případě vyřešení konfliktu k tomu patřičnou tzv. teplou nemoc, kterou je však nutno správně nazývat fáze hojení. Tyto probíhající zvláštní programy lze doložit pomocí počítačového tomogramu mozku. Na CCT lze vidět, jestli je konflikt aktivní nebo se nachází ve fázi hojení nebo je zcela zhojený. V konfliktní aktivitě to vypadá jako střelecký terč, podobně jako kruhy na vodě, když se do ní hodí kámen. Když se konflikt vyřeší, obraz se mění. Předtím ostré kruhy ukládají vodu a postižené místo otéká (edém), protože v této době oprav je zvýšena látková výměna. Edém teď potřebuje prostor, tzn. díky ukládání vody se mozková hmota vytěsňuje. To působí bolesti, protože mozek se v mozkovně nemá možnost vyhnout. Při pokročilé fázi hojení se ukládá mozková tkáň (glie), aby se místo utěsnilo, podobně jako při tvoření jizev na těle. Tzv. Hamerské ohnisko v závislosti na době trvání a intenzitě konfliktu maximálně opuchne, přičemž ve vrcholném bodu hojení může díky přílišným prostorovým nárokům dojít za určitých okolností i k smrtelnému nebezpečí krize, k čemuž však dochází jen ve zcela výjimečných případech. Pak se toto ohnisko s doprovodným tvořením potu a produkce moči odbourá. (Chemoterapií se elasticita buněk a tkání, nezbytná pro takové opravy, trvale zničí.) Tuto celkovou situaci označuje školní medicína, jak se učí na univerzitách, jako mozkovou metastázi nebo mozkový nádor. Takováto Hamerská ohniska nejsou ale mozkové tumory a nesmí se nikdy vyoperovat, byť by vypadaly jakkoli nebezpečně! Vždyť pacient se nyní nachází ve fázi hojení, to znamená, že se musí ošetřovat pouze obtíže vznikajícího tlaku na mozek, při velkém nebezpečí zmírnit opuchnutí edému, jinak ale v klidu vyčkat přirozené zahojení namísto znetvořování chemií, paprsky nebo operacemi. Místa takových oprav zůstávají mnohdy jednou provždy v CCT viditelná, jsou to ale právě jen neškodné jizvy.“
Tyto poznatky už existují od roku 1981. Masivně se však potlačují. Neboť kdyby se podle nich léčilo, byly by prázdné nemocnice, prázdné psychiatrie, stejně jako ohromný výpadek zisku a mnoho nezaměstnaných ve všech povoláních, patřících k lékařsky-průmyslovému komplexu. Tyto biologické zákonitosti nalezl Dr. Hamer empiricky. Byly jím doposud dokumentovány na přinejmenším 20.000 případech a bez výjimky potvrzeny. Dají se přezkoušet všude, kdykoliv a na každém libovolném pacientovi.
Výňatek z knihy Jo Conrada ROZUZLENÍ
Pozorování podle Hamera a podle školské medicíny
Když se dvouletá dcerka zdravotnice T.M. (jméno změněno redakcí) z plného zdraví ze dne na den nemůže pohybovat a pouze kňouravě leží na zádech, vyhledá její zoufalá 41letá matka radiologa a nechá udělat CT snímek mozku (počítačová tomografie). Radiolog zjistí rozsáhlý otok v motorickém korovém centru. To T.M. již tušila. Nechala si CT vydat a snímek poslala Dr. Med. Ryke Geerd Hamerovi (Dr. Hamer žije v exilu mimo EU). Poté, co byl snímek doručen, hovořila s ním telefonicky o diagnóze atexie = porucha koordinace pohybů na základě traumatu z pádu. (Atexie - řecky nepořádek. Je to lékařský název pro různé vady regulace rovnováhy a koordinace pohybů. Přitom ataxie může vzniknout, i když nevznikne žádné ochrnutí, tedy při normální síle svalů).
Nyní začalo zdravotnici svítat. Její dcera byla den před ztrátou schopnosti pohybovat se ve skupině batolat a dvakrát silně spadla na zátylek. Ale protože malá hned zase vstala a hrála si dál, matka dítěte při tom na nic nepomyslela.
Dr. Hamer doporučil matce mnohem intenzivnější tělesný kontakt a pohybová cvičení v postroji, aby malá mohla opět opatrně získávat důvěru k vlastním pohybovým schopnostem. Brzy se ukázalo zlepšení. Poté, co matka díky svému speciálnímu vzdělání v Dornově terapii rozpoznala ještě masivní posunutí prvního a druhého krčního obratle a dokázala navodit správnou pozici, postupovala regenerace ještě rychleji. Dneska, tři měsíce po stanovení diagnózy, její dcera už nevykazuje žádná omezení a opět se napojila na zcela normální vývoj.
Jedno však přece jenom matku - zdravotnici ještě zajímalo. Zeptala se radiologa, jak by její dceru léčila školská medicína. K tomu poctivá odpověď: Udělalo by se to nejnovější CT, ovšem nyní už s kontrastním prostředkem, a potom ...(doslovná výpověď radiologa): „...vynořil by se z ničeho nádor!“ Následující postup – při léčení čistě podle školské medicíny – by znamenal rakovinovou terapii včetně operace mozku a chemoterapii s nepředvídatelnými následky po tak masivním zásahu. A to vše u dvouletého dítěte.


Ryke Geerd Hamer a jím založená NOVÁ MEDICÍNA je především v Německu velmi pronásledovaná (nyní již v celé EU – pozn. řekl.) Neustále je tento lékař napadán a hanoben. To ovšem nemá jen co do činění s jeho druhem léčení, nýbrž také s jeho speciálním míněním o společenskopolitických tématech. Neměla by však Nová medicína dr. Hamera být posuzována přece jen věcněji a vážněji? Pokud víme, může být průběh nemoci (např. u rakoviny) předpovězen do detailů a tím může pacienta a jeho příbuzné zbavit strachu. Také mnoho pacientů, které školská medicína odepsala, hledají jeho radu, příp. se zabývají jeho poznatky.
Ten, kdo dr. Hamera zná osobně ze vztahu lékař/pacient (lépe: vztah přítel/přítel), zná jeho lidskou dobrotu a moudrost. Řešení konfliktu probíhá příčinně a tady se často jde do tohoto vysoce akutního, dramatického, izolativního konfliktu, který člověka přistihl v nečekaný okamžik (1. přírodní zákon). Bez vyřešení konfliktu nemůže nastat žádná fáze léčení (2. přírodní zákon).
Tady je předpokladem léčení, že člověk pozná příčinu a také ji pojmenuje – konsekventním, důsledným a logicky vyplývajícím způsobem!
GERMÁNSKÁ NOVÁ MEDICÍNA je věda a velmi precizní.
Umíte si představit, co by se stalo, kdyby ta zdravotnice neviděla své dítě spadnout? Kdyby tedy nemohla ihned potvrdit správnost příčiny, kterou stanovil Dr. Hamer? Dokázala by tomuto „zázračnému léčiteli“ věnovat svoji důvěru? Co by se asi stalo, kdyby ta matka dr. Hamerovi nemohla či nesměla uvěřit – jedno jak! Jak by se byl tento příběh vyvíjel? Matka o tom nakonec beztoho píše sama... - školní medicína! Kolika dětem se podle Tvého odhadu denně zbytečně vyřezává mozek?
Jak to, že musíme dr. Hamerovi „věřit“ nebo „nevěřit“, proč si to nemůžeme vyzkoušet, abychom právě my nemuseli pouze věřit?
Ing Helmut Pilhar (www.pilhar.com) ve Zdraví skrze vědění 2/2007(výňatek)

- překlad Jitka Valentová

Spoločné bytie

Ak ste básnik, jasne vidíte putujúce mraky na tomto liste "papiera". Bez mrakov by nebol dážď, bez dažďa nemôžu rásť stromy, bez stromov nemôžme vyrábať papier. Mraky sú dôležité pre existenciu papiera. Keby nebolo mrakov, neexistoval by ani papier. Tak môžeme povedať, že mrak a papier majú "spolubytie". "Spolubytie" nenájdeme v slovníku, ale keď spojíme predponu "spolu" so slovesom "byť", máme nové sloveso "spolubyť". Pri hlbšej úvahe o tomto kuse papiera v ňom môžeme uvidieť aj slnečný svit. Bez slnečného svitu nemôže rásť les. Nič nemôže rásť bez slnečného svitu. A tak vidíme, že tento list papiera obsahuje aj slnečný svit. Papier a slnečný svit majú spoločné bytie. A ak budeme pozorovať ďalej, môžeme vidieť drevorubača, ako píli strom, aby sa stal papierom. A uvidíme pšenicu. Vidíme, že drevorubač nemôže žiť bez svojho denného chleba, a tak pšenica, ktorá sa stala chlebom, je tiež obsiahnutá v tomto kuse papiera. Drevorubačovi rodičia sú tam tiež. Keď sa pozeráme týmto spôsobom, vidíme, že bez všetkých týchto vecí by nemohol existovať kus papiera. Ak uvažujeme ešte hlbšie, môžeme uvidieť aj sami seba v tomto liste papiera. Nie je to ťažké, pretože keď sa pozeráme na list papiera, je súčasťou nášho vnímania. Vaše uvedomenie je v ňom a moje tiež. Tak môžeme povedať, že všetko je v tomto liste papiera. Nemôžeme vynechať žiadnu vec, ktorá by tu nebola - čas, priestor, zem, dážď, nerasty pod zemou, slnko, rieku, teplo. Všetko spoluexistuje s týmto kusom papiera. Preto by slovo "spolubytie" malo byť v slovníku. "Byť" znamená spolu-byť. Nemôžeme byť iba sami pre seba. Musíme spolu-byť so všetkým ostatným. Tento list papiera existuje, pretože existuje všetko ostatné. Bez nepapierových prvkov, ako je vedomie, drevorubač, slnečný svit a ďalšie, nevznikne žiadny papier. Nech je tento papier akokoľvek tenký, je v ňom obsiahnuté všetko, čo existuje vo vesmíre. "Ponáhľajte sa , aby ste prečítali najlepšie knihy. Nie je ich veľa a môže sa stať, že Váš život uplinie, než si ich prečítate".

O relativite

Přemýšlivý člověk je fascinován nekonečnou rozlehlostí a neotřesitelnou existencí vesmíru, který sám o sobě není věčný, ale věčné je pouze jeho periodické objevování. Nekonečné opakování všech projevů probíhá ve stoupající spirále a odhaluje relativitu světa jevů v čase, prostoru a v druhu látky z níž je zformován. Pohled lidí na tento svět a vesmír je zcela relativní. Relativita času a prostoru byla matematicky dokázána Albertem Einsteinem, ale indičtí mistři džinismu o ní věděli a sdělovali ji ve svém učení již před třemi tisíci lety. Dávní filozofové vyvinuli určité mentální schopnosti, díky kterým došli ke stejnému závěru jako moderní teorie relativity. Liší se od ní jen formou, nikoli podstatou.

Filozofie, metafyzika a některá náboženství prohlašují, že hmotný vesmír je iluzí. Ale jedině filozofie si všímá faktu, že i přes svou iluzornost svět stále existuje, protože si jej uvědomujeme, a tak má relativní existenci pro každého z nás. Svět není jen iluze, ale především je relativní, měnící se fází skutečnosti. Nemůžeme proto popřít jeho existenci, ale pouze jí dát správné místo. Existuje proto, aby se individuální tvorové vyvíjeli ke svému cíli. Stává se iluzí pouze tehdy, když jeho realita se stane podřadnou vzhledem k realitě, která již byla nalezena. Do té doby je stále reálný a pouze mudrc má právo nazývat tento svět iluzí. Jsme uvězněni ve světě časoprostoru, omezeni pěti smysly, klamáni zdánlivou realitou věcí, kterou považujeme za konečnou realitu. Filozofie se nesnaží popírat existenci světa, ale snaží se odhalit jeho skrytou povahu. Svět je reálný a člověk v něm musí žít.

Díky našim smyslům pokládáme vše v tomto světě za reálné, aniž bychom si uvědomili, že skutečná realita je skryta v pozadí projevu. To, že zažíváme skutečný svět, je pouze relativní a domnělou pravdou, neboť známe tak málo a jsme tak snadno oklamáni zdáním věcí a vnímáním iluze smyslů. Skutečnost světa je jen zdánlivá a jeho věčnost relativní. Žijeme v iluzi hmotného vesmíru a zároveń jsme ukotveni ve věčném Bytí, aniž by to většina z nás věděla. Můžeme žít klamáni jeho skutečností nebo se můžeme probudit k samotné Skutečnosti, která se skrývá za projevem světa. Svět není tím, čím se zdá být, je pouze zdáním zcela odlišným od skutečnosti za ním. Jestliže existuje věčné Bytí, které je navždy tím, čím je, neměnné a nedotknutelné, pak ho nelze nalézt v čase a prostoru. Jsou různé formy existence, ale za nimi je jedna jediná podstata bez formy.
Teorie relativity spočívá v podstatě v rozdílnosti vnímání předmětu dvěma osobami nacházejícími se v rozdílných vzdálenostech od něj a ve stejném okamžiku času. Každý z nich bude předmět vnímat rozdílně, různě odhadovat jeho charakter i míru sil na něj působících. Nemůžeme tvrdit, že jedno z těchto pozorování je správné a druhé špatné, protože obě jsou správné ze svých stanovisek. Pokud si uvědomíme, že tentýž předmět nemůže v jednom okamžiku mít rozdílné rozměry a vlastnosti, pak tito dva pozorovatelé nesdělují absolutní pravdu o tomto předmětu, ale pravdu relativní ovlivněnou svým vlastním pozorováním. Proto vše co vidíme a vnímáme jako svět nemá svou existenci samo o sobě, ale je tím, co individuálně vidíme a vnímáme prostřednictvím našich smyslových vjemů, a co vnímáme díky vlastní zkušenosti a představě. Zažívaná zkušenost člověka ve světě je vždy relativní pro každého jednotlivce, ale Skutečnost za ním je absolutní.

Starověcí tibetští filozofové prohlašovali svět jak za existující, tak za neexistující. Tento paradox je dán dvojí rozdílnou zkušeností vnímání světa. Pro nevědomého člověka je svět jedinou známou skutečností, zatímco osvícený člověk si uvědomuje existenci světa, ale pouze jako mentální projev Univerzální Mysli, a za nejvyšší Skutečnost považuje pouze tuto Mysl, bez které by existence světa nebyla možná. Otázku Skutečna a iluze nelze rozřešit pouhým názorem nebo prostřednictvím našich smyslů, ale pouze znalostí přicházející z intuice. Celý tento projevený vesmír má v pozadí Skutečnost, a vede nás k tomu, abychom si mysleli, že mnohost je Skutečno, zatímco ono je To jediné. Život je neuvěřitelným paradoxem a my jej musíme přijmout takový, jaký je. Kdyby byl jednodušší a méně paradoxní, všechny jeho velké problémy by neznepokojovaly nejmoudřejší lidi od počátku celé naší historie až po současnost.

Lidé často diskutují o různých tématech i na internetových stránkách. Potvrzují nebo vyvracejí pravdivost názorů podle svých představ a zkušeností, aniž by si uvědomili, že jejich pravdivost může být pouze relativní. Člověk je bytost, která se neustále vyvíjí a mění. Proto nemůže prohlašovat, že jeho vědění je konečné a některá z jeho pravd absolutní. Relativita věcí, idejí a zkušenosti ale neznamená , že jedna věc je stejně dobrá jako jiná, že jeden názor je stejně pravdivý jako jiný. Nauka o relativitě přináší sama o sobě nebezpečí, když budeme považovat mnohá stanoviska za stejně pravdivá a to i přesto, že budou ve vzájemném rozporu. Ten, kdo chápe relativitu idejí, se nezabývá otázkou, která z tolika nauk je ta pravá, ale pohybuje se mezi nimi s klidnou odpoutaností. Pokud si uvědomíme relativitu lidských vědomostí, tak pochopíme, že jakákoli nauka může pouze zničit intelektuální názory ostatních, ale nemůže ustavit absolutní názor vlastní. Pravdu je třeba nakonec hledat mimo veškeré názory, v tichu mysli, jejímž prostřednictvím můžeme získat intuitivní zkušenost.
Filozofie chápe relativitu všech názorů, a proto používá při hledání Pravdy dvojí stanovisko. Relativní (okamžité) a absolutní (nejvyšší). Oba tyto pohledy si nemusí odporovat, ale mohou existovat současně a harmonicky, pokud pochopíme jejich vzájemnou nezbytnost. Tato dvě stanoviska nejsou navzájem v rozporu, ani nemohou vytvářet protiklad, protože jsou rozdílným chápáním téže věci. Vztahují se k různým úrovním vědění, zkušenosti, a tak vykazují nevyhnutelně rozdílnost. Může se zdát, že jde o pohled duální, ale ve skutečnosti jsou ve filozofii obě hlediska sloučeny v jeden úplný postoj, který je považován za správný. Pouze přijetím dvojího stanoviska, nebo-li obou pohledů současně, můžeme dosáhnout Pravdy v její úplnosti. Pokud se nedíváme na život z tohoto dvojího hlediska, můžeme získat jen nedostatečný, nevyrovnaný a neucelený rozhled.
Zaujetím různých stanovisek můžeme odhalit různé relativní aspekty Pravdy. Ačkoli filozofie tvrdí, že pravda je obsažena v obou stanoviskách, nemůže potvrdit jejich výlučný charakter. Obě stanoviska by měla být přijímána současně, ale zároveň musíme rozlišovat to, co je bezprostřední a jasně viditelné, od toho, co je nejvyšší a zároveń hluboce skryté. To není dvojí rozdílnost Pravdy, ale dvojí hledisko pro člověka, jedno praktické, pozemské a logické, druhé nejvyšší, božské a intuitivní. Neexistují žádná prohlášení Pravdy, která by byla absolutní na všech úrovních, kterých se týkají. Každá je relativní ke svému stanovisku. Pokud si uvědomíme relativnost věcí, zbavíme se nutnosti ztotožňovat se s jakýmkoli určitým hlediskem. Osvobození od dogmat nám umožní zastávat to hledisko, které nejlépe odpovídá okolnostem.

Také povaha vědomí je relativní, protože může přijímat různé formy a může působit na různých úrovních času a prostoru. Ale může také zůstat samo sebou a nepřijímat žádnou formu, pak je absolutní. Relativní proměnné hodnoty času a prostoru jsou vždy závislé na člověku samotném. Čas je jasně relativní ke stanovisku a k postoji, jaký člověk zaujal. Při podrobném zkoumání shledáme, že náš pojem času se mění nejen podle fyzického, ale také podle mentálního postoje, který zaujímáme. Pokud jsme plně zaujati prováděním našich oblíbených činností, může se nám zdát několik hodin, které jim věnujeme, jako pouhých několik minut. Ale když budeme sedět na zubařském křesle a bude nám prováděn nepříjemný a bolestivý zákrok trvající několik minut, bude se nám zdát tato doba nekonečně dlouhá. Jakmile sníme, můžeme ve snu prožívat život se všemi událostmi trvající celá léta, ale jakmile se probudíme, můžeme si uvědomit, že se jednalo o pouhých několik minut. To dokazuje, že čas je mentální představou v mysli.

Uvědomování věcí nebo událostí probíhá uvnitř času a prostoru a tím je také omezeno. Když budeme čas zkoumat do dostatečné hloubky, odhalíme, že jeho skutečná podstata je věčné Nyní. Teorie relativity spojuje čas a prostor, protože závisí svou existencí jeden na druhém. Pokud by neexistovaly žádné předměty v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, nebude zde ani žádný čas plynoucí kupředu. Protože cokoli můžeme ve vnějším světě zažít nebo poznat, musí být zažíváno ve formách prostoru a času. Protože jsou tyto formy proměnlivé, relativní a závislé, nemohou být události nebo věci samotné trvalými skutečnostmi. Prostor a čas je ukotven v naší představivosti pouze jako prostředek, pomocí kterého zažíváme svou existenci. Jsou to dva způsoby, ve kterých tvořivý aspekt mysli pracuje současně. Plynutí času se nikterak nedotýká pocitu „já“. Hluboká meditace dokazuje, že čas, prostor a všechny věci v něm pro nás existují jedině tehdy, pokud jim věnujeme pozornost.
Zdá se, že nemůžeme uniknout relativitě všech objektů. Ve vesmíru totiž vše prochází neustálou změnou, nic nemá svou vlastní trvalou existenci. Přesto je zde něco, co existuje navždy a nezměněné samo v sobě. Tím je nejvyšší Skutečnost, jednota ukrytá za rozmanitými formami světa. Všichni žijeme v omezeních relativity, ale jen někteří z nás hledají svobodu božství. Lidé, kteří nemají zájem zkoumat relativní hodnotu života ve světě, jej považují za jedinou svrchovanou a neměnnou realitu a nikterak nepřipouštějí existenci pravé a neměnné Skutečnosti za vším. Odhalení relativity vesmíru nás vede k odhalení této Absolutní Skutečnosti. Objevy relativity vedou k závěru, že známe jen zdání nepochopitelného tvořivého Mystéria. Existujeme pouze na zlomek času, a proto relativně, ale za samotným časem však existuje něco co je absolutní.

Paul Brunton: „Taková je relativita všech věcí pro toho, kdo je poznává, neboť svět, který zažíváme, je náš mentální svět, nikdy nevidíme svět, jaký skutečně je sám o sobě nebo jak by jej viděla bytost, která by jej pozorovala z vnějšku. Důsledek toho je, že nikdy nevidíme svět, aniž bychom jej nevědomky viděli smíšený s jástvím. „Já“ plus něco jiného než „já“ tvoří naše pole vědomí. Nikdy nepoznáváme svět-sám-o-sobě, ale jen svět ve stavu vzájemného působení s já. Nikdy nepoznáváme já samo-o-sobě, ale jen já ve stavu vzájemného působení se světem. Takové jsou skutečné a nedobrovolné podmínky tak zvaného zažívání světa a našeho tak zvaného zažívání já.“
www.paulbrunton.cz

Siddhárta Gautama

Buddha byl původem nepálský princ pocházející ze zámožné rodiny žijící před více než 2500 lety poblíž indicko-nepálské hranice. Podle jména svého rodu bývá někdy označován také jako Šakjámuni buddha. Jeho narození v roce 563 př. n. l. předcházelo několik zvláštních přírodních úkazů a také proroctví, podle nichž se měl stát buď úspěšným a slavným panovníkem anebo velkým duchovním učitelem světa. Bylo mu proto dáno jméno Siddhárta Gautama (Gótáma) - „Ten, jehož cíl je dosažen“.

Siddhártův otec však nechtěl ani slyšet o nějaké učitelské dráze a ve svém synovi viděl pouze svého budoucího následníka, silného a slavného vládce, který by úspěšně spravoval a ochraňoval své panství. Druhého výkladu věštby se rodiče mladého prince natolik obávali že učinili mnoho opatření, aby svému synovi zamezili spatřit veškeré nedokonalosti světa, které by ho mohly přivést přes filosofické uvažování na duchovní cestu. Mladý Siddhárta byl proto již od narození obklopován obrovským přepychem, mohl mít vše, na co si jen mohl vzpomenout, oddával se tanci a hudbě, měl k dispozici mnoho krásných žen a všechny možné radovánky tehdejší doby. Za hranice paláce měl však po dlouhá léta omezený vstup. Ve věku šestnácti let si získal v turnaji dívku, se kterou se později oženil a měl syna. Dle některých zdrojů šlo údajně o jeho sestřenici Jašódharu.

Poprvé se Siddhárta vážně zamyslel nad životem ve svých sedmi letech při každoroční zemědělské slavnosti, kdy spatřil, jak červa vyoraného pluhem sezobl a pohltil pták číhající poblíž. Toho dne pochopil, že většina tvorů na zemi musí požírat jiné tvory pro své přežití a jejich existence tudíž závisí na utrpení ostatních. Již tehdy se začal zabývat otázkami smyslu života. V dalších několika letech zůstal nadále věrný urozenému způsobu života, časem si však začal uvědomovat, že celý svůj život prožívá v nevědomosti a že o životě jako takovém toho ve skutečnosti mnoho neví. Vlastně o něm tehdy nevěděl ještě téměř nic. Tyto úvahy v něm ještě v mládí probudily zájem o jógu, které se později tak intenzivně věnoval. Absolutní zlom v jeho životě však znamenala jedna z prvních vycházek za hranice paláce. Ze svých komnat ho jednoho dne vylákala nádherná hudba pocházející od ženy hrající úchvatným způsobem na sitár v zahradě za palácovými zdmi. Podle pověsti to byli bohové, kteří ho takto záměrně vyvedli ven, aby ho přivedli na správnou cestu. Během tohoto i dalších podobných výletů spatřil tehdy stále ještě mladý princ postupně nejprve ubohého nemohoucího starce, poté člověka sužovaného zlou chorobou a nakonec rozkládající se mrtvolu. Teprve tato tři pro něj velmi krutá zobrazení utrpení a pomíjivosti života jej přivedla k odhodlání opustit domov a pátrat po pravdě a dosažení seberealizace.
Siddhárta odešel do bezdomoví ve věku 29 let. Nebylo pro něj nijak lehké opustit palác, milovanou manželku i syna Ráhulu (pouto), který v tom roce přišel na svět. Přesto se pevně rozhodl odejít a pod rouškou noci se vytratil nespatřen z města. Odešel do lesních škol, kde se věnoval pečlivému studiu jógy pod dozorem dvou ve svém oboru velice význačných učitelů brahmaismu - Álárou Kálámou a Uddakou Rámaputtou.
Po rychlém a dokonalém zvládnutí vyučovaných disciplín putoval dál, dokud se nesetkal s několika vytrvalými askety, ke kterým se na nějakou dobu připojil. S nimi se v lesích podroboval praktikám zahrnujícím odříkání, dlouhodobé hladovění, celkové sebeumrtvování a především intenzivní meditace ve snaze dosáhnout poznání. Cvičení se oddával natolik usilovně, že se za čas stal v tomto způsobu askeze dokonce vyhledávaným mistrem. Živil se pouze kořínky, několika lesními plody a semeny přivátými větrem. Po nějaké době z jeho těla zbyla téměř jen kostra, páteř si mohl snadno nahmatat přes to, co zbylo z jeho břicha, kůže se mu drolila z končetin, sebemenší pohyb způsoboval mdloby a mohl vést též ke smrti. Tehdy si Siddhárta uvědomil, že takový způsob života k cíli nevede. Pomalu se doplazil k nedaleké řece, aby se zotavil, poté začal prosazovat takzvanou Střední cestu, jež spočívala ve vyhýbání se obou extrémů. Podle ní se bytost usilující o dosažení poznání nemá odevzdávat ani světskému životu, aleani krajní askezi, která by veškerý pokrok velice znesnadňovala. Jen tak mohl podle jeho názoru dosáhnout poznání.

V následujících letech Siddhárta putoval po zemi jako poutník, živil se darovaným jídlem a bez vedení učitele se rozhodl hledat pravdu cestou usilovné meditace. V těch dobách byl často spatřen, jak spočívá dlouhé týdny v meditacích pod stromy poblíž vesnic. Tak velká byla jeho snaha a touha po odhalení smyslu bytí.

Nalezení pravdy


29. května roku 526 př. n. l. tomu bylo šest let od doby, kdy Siddhárta opustil vlast. Toho dne prodlíval se zkříženýma nohama pod fíkovníkem v indické Bódhgaji. Za úplňku se opět ponořil do hluboké meditace za účelem odhalení pravdy, přičemž prošel několika meditativními vnory. V první třetině noci se mu postupně vyjevily všechny jeho předchozí životy. Spatřil, jak byl v tom a tom životě tou a tou bytostí v tom a tom těle s tím a tím jménem, jeho skutky byly takové a takové a vedly k takovému a takovému zrození. Takto proplouval postupně jedním životem, dvěma životy, sto životy, tisíci životy, milióny životy, životy během dlouhých období rozpínání vesmíru, životy během dlouhých období smršťování vesmíru a znovu a znovu až po jeho současné zrození.

Ve druhé třetině noci pak spatřil mnoho po sobě jdoucích zrození ostatních bytostí těch a těch jmen, které konaly takové a takové skutky a poté dosáhli takového a takového zrození. Z pozice nezávislého pozorovatele viděl, jak tyto bytosti prochází stejně jako předtím on jedním zrozením za druhým a zjistil, že je tomu tak již od nepaměti a bude to tak pokračovat i dále.
Z těchto prvních dvou vnorů pochopil Siddhárta zákony karmy. Poznal, že zlé skutky vedou k neblahým zrozením a dobré skutky naopak k příznivým zrozením. Uvědomil si také, že během svých minulých životů již zažil téměř vše, co jen bylo možné. To se však každým dalším zrozením stále jen znovu a znovu opakovalo, až zde nebylo téměř nic nového, po čem by ještě mohl toužit a co by bylo možné ještě zakusit. Zjistil, že celý život je od samého počátku plný utrpení. To však smrtí nekončí, ale pokračuje dál s dalším a dalším zrozením.
Všechny bytosti bez výjimky tak trpí za své zlé skutky, trpí, protože hnáni svou touhou neustále něco hledají a nemohou to nalézt nebo to naopak již nalezli, ale trpí následnou ztrátou nalezeného. Trpí ztrátou a odloučením od svých blízkých, trpí, protože lpí na majetku a na chybných představách o životě i světě, trpí z nevědomosti, trpí nemocemi, bídou, válkami, stářím, trpí v životě i smrti a toto utrpení nemá konce. Utrpení se tak vyjevilo jako základní charakteristika života stejně jako neustálá změna a pomíjivost všeho. Takové bylo Siddhártovo poznání z prvních dvou třetin noci.

Ve třetí třetině noci zaměřil Siddhárta svou mysl na konečné poznání pravdy. V tom okamžiku se podle pověsti objevil démon Mára, který chtěl mladému princi dosažení poznání zabránit. Nejprve za ním poslal bohyni rozkoše, která ho měla rozptýlit svými vnady. Když neuspěla, vytáhl Mára proti Siddhártovi se svou obrovskou armádou. Roje šípů a kopí se však v blízkosti Siddhárty měnily v padající květy a veškeré Márovy útoky tak byly neúčinné. Nakonec se Mára pokusil zahalit meditujícího neproniknutelnou temnotou. Světlo jeho meditace však bylo silnější a tak ani tento poslední pokus nebyl úspěšný. Mára si uvědomil svou porážku a se všemi svými přisluhovači odtáhl. To vše se událo v princově mysli. Poté se Siddhárta na znamení vítězství dotkl špičkami prstů pravé ruky země, aby tak za svědky povolal zemi i nebe, a v této posvátné pozici, ve které také bývá často zobrazován, prohlásil, že nevstane, dokud nedosáhne pravdy.

Za východu jitřenky se mu konečně dostalo vytouženého poznání. Nejprve v mysli vystoupal postupně přes všechny roviny bytí a spatřil tak světy jeden krásnější než druhý. Byly údajně tak nádherné, že se od nich nechtěl vůbec odpoutat, s usilovným vypětím vůle však pokračoval stále výš a výš, až v kýženém okamžiku spatřil veškerou pravdu a dosáhl tak osvícení. Uvědomil si též, že pro něj již ustalo znovuzrozování a že tudíž již není vázán k utrpení Samsáry – koloběhu života a smrti. V tom okamžiku se na jeho tváři objevil úsměv. Pochopil, že celý svět se všemi jeho rovinami ve skutečnosti neexistuje a život, tak jak ho znal, je jen pouhá iluze, sen o utrpení všech bytostí. Iluze stejně klamná jako vše ostatní, čím ve svých zrozeních všechny bytosti stále znovu procházejí.

Od té doby bývá Siddhárta Gótáma nazýván Buddhou neboli probuzeným a strom, pod kterým dosáhl osvícení stromem Bódhi. Buddha sám však pro své označení používal slovo Táthagáta neboli „ten, který takto došel dokonalosti“. Pochopil, že není prvním a tedy ani jediným buddhou, ale že už před ním tu bylo mnoho jiných buddhů a řada nových jich přijde také v budoucnosti. Věděl, že každý tvor též jednou dosáhne konečného poznání, vyváže se ze Samsáry a stane se tak další osvícenou bytostí, dalším buddhou.

Po dosažení buddhovství již mohl Siddhárta vstoupit do nirvány. Ze soucitu ke všem trpícím bytostem se však dočasně nirvány vzdal a rozhodl se učit. Následující týdny spočíval nadále pod stromem Bódhi a uvažoval nad poznáním, jehož se mu dostalo. Pravda, která mu byla vyjevena, však byla podle jeho úsudku pro ostatní bytosti natolik krutá, že se ji zpočátku zdráhal učit. Nakonec se přece jen rozhodl vyučovat a strávil tak následujících 45 let až do své smrti v indické Kusingaře 443 let př. n. l. Dožil se 80 let, jeho zdraví v té době však bylo již velmi chatrné a jednoho dne zemřel následkem konzumace zkaženého jídla.

Svým učením Budha ještě za svého života přispěl k osvícení mnoha dalších bytostí. Vyslovil také mnoho rad a předpisů vedoucích ke správnému způsobu života pro nejrůznější vrstvy společnosti a zformoval tři cesty svého učení podle stupně vyspělosti žáků, kterým učení předával. První cesta má zamezit vědomému vyvolávání utrpení ostatních, druhá cesta směřuje k předcházení utrpení u jedince samotného a třetí, tzv. „Diamantová cesta“, vede k cíli nejvyššímu – k poznání absolutní a neměnné pravdy. Je určena především pro nejnadanější žáky.

Indigové deti

Čo znamená pojem indigové deti? A prečo práve indigové?

Toto pomenovanie získali indigové deti hlavne pre indigovo-modrú farbu, ktorá je súčasťou ich elektromagnetického poľa – aury. Takmer 80 % detí narodených po roku 1980 má vo svojej aure silne zastúpenú túto farbu.

Čím sú tieto deti zaujímavé?

Spoločnými znakmi indigových detí sú: samostatnosť, tvrdohlavosť, vynaliezavosť. Sú to veľmi kreatívne deti a mnohé sú umelecky nadané. Ich spôsob myslenie nemožno zaškatuľkovať podľa bežných nami určených foriem myslenia. Majú silný emocionálny základ a sú veľmi citlivé až precitlivelé. Nemusí však byť pravidlom, že tieto danosti objavíme na ich vysvedčeniach.

Aké následky môže mať nesprávne pochopenie indigových detí?

V prípade, že brilantný duch týchto detí nebude pochopený alebo správne usmernený,môže sa veľmi rýchlo stať, že budú označené diagnózou ADS (znížená pozornosť) alebo ADHS (hyperaktivita spojená s nízkou schopnosťou koncentrácie). Tieto diagnózy zaraďujú indigové deti medzi hyperaktívne, nezvládnuteľné, agresívne a koncentrácie neschopné. Najväčšie problémy majú samozrejme rodičia týchto detí. V skutočnosti sú to ale práve oni, ktorí zapríčiňujú ich rôzne prejavy chovania.Indigové deti trpia nedostatkom pozornosti rodičov, ich nezáujmom, nedostatkom komunikácie, partnerskými problémami oboch rodičov atď.

Prečo sú tu?

Indigové deti sa rodia, aby pomohli zmeniť vzdelávací systém, náš spôsob stravovania sa, či rodinné štruktúry. Pomáhajú nám realizovať náš potenciál tým, že sa staneme prirodzenejšími a začneme viac počúvať svoju intuíciu.

Existuje niekoľko typov indigových detí:

1. Humanistický typ:

je to typ, ktorý bude spolupracovať so širokými masami. Patria sem lekári, právnici, učitelia, predavači, obchodníci a politici zajtrajška. Budú slúžiť ľudom.Tieto deti sú mimoriadne hyperaktívne a spoločenské – radi komunikujú kedykoľvek a s kýmkoľvek, sú priateľské. Fyzicky sú dosť nemotorné a veľakrát idú hlavou proti múru – zabudnú pribrzdiť. Nedokážu sa hrať iba s jednou hračkou, musia mať všetky hračky pred sebou a možno sa potom s nejakou chvíľu aj pohrajú. Tieto deti veľmi rýchlo obrátia pozornosť na inú vec, a preto je ťažké ich zamestnať.

2. Ideovo-orientovaný typ:

tento typ je viac zameraný na nápady a projekty, ako na ľudí. Sú to budúci inžinieri, architekti, dizajnéri, kozmonauti, piloti a vojaci. Už ako deti sú veľmi športovo orientované. Majú problém so sebakontrolou a radi manipulujú – v prípade chlapcov je to matka a dievčatá radi manipulujú svojich otcov. V tomto ich treba správne usmerniť a nedovoliť im manipulovať s ľuďmi – inak máte doma veľký problém.

Okrem toho je tento typ v pubertálnom veku náchylný na rôzne druhy závislostí, hlavne na drogy. Je veľmi dôležité neustále s týmito deťmi komunikovať, kontrolovať a navigovať ich.

3. Umelecký typ:

malý umelci a umelkyne medzi indigovými deťmi sú veľmi citlivé a často veľmi drobné.Sú kreatívne a sú to umelci a učitelia zajtrajška. S čímkoľvek sa zaoberajú, koncentrujú sa hlavne na kreatívnu stránku tejto činnosti. Presadia sa aj v oblasti výskumu či chirurgie. Sú to prvotriedni herci. Už vo veku 4-10 rokov sa venujú rôznym druhom umenia. Rovnako ako ostatné indigové deti, nevydržia dlho zaoberať sa jednou vecou.

4. Intedimenzionálny typ:

štvrý typ indigových detí sa líši od ostatných hlavne svojim vzrastom – sú väčší a veľmi vyspelí. Ročné či dvojročné deti odmietajú vašu pomoc a najradšej robia všetko sami. Sú medzi nimi budúci filozofovia. Oni prinesú základy novej viery a myslenia. Indigové deti majú niekoľkonásobne silnejší imúnny systém, než priemerná ľudská bytosť.

Pozrite sa pozornejšie na svoje potomstvo. Výskumníci tvrdia, že až 95 % detí, narodených po roku 1994, sú deťmi indigovými. Toto fascinujúce prídavné meno je odvodené od farby aury okolo ich tiel.

Indigové deti majú niekoľkonásobne silnejší imúnny systém, než priemerná ľudská bytosť. Pekné malé dievčatko, žijúce v srdci Latgaglie (Lotyšsko) rado rozpráva. Nonšalantne hovorí o nočných výletoch po vesmíre vo svojom astrálnom tele. Jej otec nás však rýchlo žiada: " Nevenujte pozornosť tomu, čo vraví; ona si veľmi rada vymýšľa ." Otec nie je prekvapený tým, že dcéra pozná pojem "astrálny" už od piateho roku. Ale veľmi si svoje dieťa cení. On vždy počúvne jej radu, keď opravuje svoj starý traktor. "Neviem, ako to robí, ale zdá sa, že vždy hneď vie, čo so strojom nie je v poriadku," hovorí. A je tu aj iný prípad indigového dieťaťa - čo je jav, ktorý sa v poslednom čase veľmi rozmnožil. Rok 2012 je pre indigové deti veľmi významný. Podľa predpovedí Mayov v tom roku dôjde k "veľkému prechodu", k zmene po tom, čo sa slnko a Zem ocitne na jednej priamke, ukazujúcej smerom k stredu galaxie. Táto pozícia údajne vyvolá zánik troj-rozmerného modelu sveta. Obyvatelia Zeme budú mať príležitosť žiť vo svete štvor-rozmernom. Ale tá ponuka sa bude týkať len tých, ktorí majú myseľ rozvinutú do potrebnej úrovne - indigových detí. Pozrite sa pozornejšie na svoje potomstvo. Výskumníci tvrdia, že až 95 % detí, narodených po roku 1994, sú deťmi indigovými. Toto fascinujúce prídavné meno je odvodené od farby óry okolo ich tiel. Vnútorné telesné orgány týchto detí majú iné funkcie. A ich imúnny systém je niekoľkokrát silnejší, než u priemerného človeka. Tieto deti majú takisto inú DNA - mutovanú. Inými slovami, pokiaľ ide o DNA, milióny obyvateľov tejto planéty vôbec nie sú ľuďmi. Na javisko sa teraz pomaly ale isto šplhá rasa nových bytostí.

Ale aj vy pokojne môžete byť indigovým chlapcom alebo dievčaťom, pretože indigový jav objavili začiatkom 90-tych rokov. Nemyslite si však, že budete robiť zázraky alebo vidieť cez steny. To je v poriadku, pretože zázraky neposilňujú indigové moci. Ľudia s indigovým darom sú múdri zvláštnym, praktickým spôsobom. Môžu napríklad tvrdiť, že oni sami si vybrali svojich rodičov dávno predtým, než ich počali. Alebo môžu rodičov učiť jednoduchým biblickým pravdám - že by si, napríklad, nemali robiť starosti kvôli peniazom, pretože keď na ne prestanú myslieť, budú mať všetko potrebné. Deti tejto novej rasy majú túžbu siahať k duchovným výškam.

...Preto by sa mali vyvinúť a aplikovať úplne nové metódy výučby. Potreby tejto novej generácie nemožno ignorovať, inak budú tieto vzácne malé stvorenia trpieť mentálnou nevyrovnanosťou. Treba mať na mysli, že toto sú pionieri novej éry, preto potrebujú našu podporu. ...
Všeobecné charakteristiky indigových dětí
Jejich pohled působí dospěle a moudře, již po narození si svou matku prohlížejí vědomě upřeným pohledem. Velmi brzy jsou schopny abstraktního myšlení. Jsou nadané a nebo talentované, velmi inteligentní. Uvědomují si ve svém nitru životní pravdu a velice citlivě reagují na nepravdu.

Mají vyhraněný smysl pro spravedlnost. Jsou čestné, upřímné a nezávislé. Mají výborný cit pro to, co je správné, nepotřebují žádnou disciplínu. Naopak potřebují jasné hranice, které ale musí mít své opodstatnění. Pokud rodiče a učitelé nedovolí těmto dětem jednat podle jejich přesvědčení, vyvolají u nich hluboký odpor. Mají potíže s disciplínou a autoritami. Neakceptují vedení od lidí, kteří nemají stejné etické názory jako ony samotné; ani sociální nátlak je nedonutí k podřízenosti. Nelze je donutit udělat něco, čemu nevěří. Odmítají se řídit pravdily a příkazy, nenechají se omezovat překonanými ideály a poučkami víry. Neakceptují koncepci viny a trestu, dají se jen těžko potrestat. Jsou velice zvídavé a nechtějí a nemohou přijmout žádné rychlé a jednoduché odpovědí jen proto, že to jsou tradiční odpovědi minulosti. Vyžadují dobrá zdůvodnění, odpovědi musí být pravdivé. Mívají silnou schopnost empatie, ale někdy naopak vůbec žádnou. Často se starají o spolužáky, kterým někdo ukřivdil nebo s kterými někdo zacházel nespravedlivě. Komunikují velmi lehce se zvířaty, rostlinami, jinými dětmi a s přírodou. Nejednou se lze setkat s tím, že mluví s "neviditelnými" přáteli. Často se tělesně necítí dobře. Jejich smysly jsou velmi jemné, proto je možné je snadno předráždit nebo přetížit. Jsou přecitlivělé na potravu; nejvhodnější je pro ně přirozená a organická strava. Potřebují velmi málo spánku, právě tolik, aby zregenerovaly své fyzické tělo. Jsou neobyčejně citlivé a snadno náchylné k pláči. Věří, že hmota a fyzický život jsou jen iluzí a že svět je něco více, než jen to, co vidíme. Vědí, že život spočívá na energii a na živém vědomí. Vědí, že máme žít v rovnováze s námi samotnými i s naším okolím. Často v sobě spojují "mužské" a "ženské" kvality (androgynie). Jsou většinou nekonformní a hodně kreativní. Svoje postoje dokáží ztěžka vyjádřit slovy; řeč je pro ně mnohdy příliš omezující. Jsou frustrované v systémech, které jsou orientované na rituály a které vyžadují málo kreativity. Často vidí lepší řešení jak ve věcech školních, tak doma. Jen těžko se stotožňují s běžnými tématy, která se probírají ve školách. Většinou nevidí žádnou spojitost mezi těmito tématy a spirituálním životem, který je pro ně mírou všech věcí. Mají tendenci být samotáři, protože je ostatní děti a jejich okolí jen zřídkakdy chápe a akceptuje. Protože cítí život ve všech věcech, je pro ně často těžké se s nimi rozloučit. Nepřeceňují materiální stránku věcí, váží si ale jejich "duše". Mají silnou intuici. Trpí při čekání ve frontách, jsou netrpělivé. Často jsou objeveny díky podezření na poruchy pozornosti bez a nebo s hyperaktivitou, přitom ale pozornost dokážou udržet, když chtějí. Jejich pozornost je velmi těkavá, mohou dělat více věcí najednou. Ony samy nevidí žádné hranice mezi hrou, výchovou, vztahy a prací. Všechny tyto aspekty života se pro ně spojují v jednu celistvou zkušenost. Potřebují podporu, aby mohly objevit samy sebe. Musí se naučit žít podle nejvyšších principů tak, jak jim rozumějí ony; pokud to nezvládnou, budou depresivní, bojácné a budou samy sobě ubližovat. Jsou tu, aby změnily svět a pomohly nám všem k větší harmonii a míru.

Dlhá a krátka cesta

Všechny cesty duchovního hledání se dělí do dvou tříd. První je základní, elementární, druhá pro více pokročilé. Pro začátečníky je dlouhá cesta. Aby přinesla výsledky, vyžaduje dlouhou dobu, je na ní zapotřebí mnoho práce, která vyžaduje velké úsilí. Druhá je krátká cesta. Výsledky se dosahují mnohem rychleji, je to v určitých případech snazší cesta, vyžaduje mnoho práce.
Porovnání obou cest
Jedna tedy říká, že jste člověk, druhá, že jsme zakořeněni v Bohu. Při dlouhé cestě pracuje ego. Žák si myslí, že je egem a vyvíjí soustředění ve snaze zlepšit sám sebe, stávaje se čistším a čistším. Říká: tuto práci dělám já. Domnívá se, že očišťuje sebe a zlepšuje kvality ega. Ale je to stále ego. Stoupá od nižší části k vyšší části ega a stává se zduchovnělým egem. Hledá gurua.

Krátká cesta je odlišná, protože zde není představa ega, je zde jedině Nadjá, není zde toužení (náležející k dlouhé cestě) ale ztotožnění, není tu dokonce ani snaha. Krátká cesta se nezabývá časem (představou času) a proto také ani pokrokem. Zabývá se jen bezčasým Nadjá. Není zde představa pokroku ani touha, na tom zde nezáleží. Pravé já je vždy neměnné. Pokrok ale obsahuje změnu. Všechny otázky a problémy zde mizí, protože tázajícímu se egu (intelektu) není dovoleno být činným.

Na dlouhé cestě žák chce gurua, hledá ho, je na něm závislý a guru mu pomáhá k pokroku. Na krátké cestě je guruem Nadjá a žáci závisejí přímo jen na Nadjá a problém gurua nepřichází. Guru je venku mimo ně ale Bůh je uvnitř. Na krátké cestě nejsou žáci závislí na guruovi, intelektuálně jsou na něm nezávislí. Jestliže guru zemře nebo zmizí, netrápí se tím. Je zde skutečné spoléhání na Boha. Ne na lidskou bytost, ale na vašeho Ducha.
Proč neučí každý učitel krátké cestě?
Odpovědí je, že lidé nemají dost síly vzdát se ega a nejsou ochotni obrátit se najednou ke světlu. Je to oběť. Aby jim to bylo umožněno, dlouhá cesta je učí zeslabovat ego stupeň po stupni. Na dlouhé cestě docházejí k pokroku jen proto, aby dosáhli bodu, kde pro ně bude snazší se ega vzdát. To je jeden z nejdůležitějších důvodů. Dlouhá cesta připravuje žáka k tomu, aby mohl mít užitek z krátké cesty, jinak by nebyl schopen krátkou cestou jít.

Druhým důvodem je, že ještě nemají takovou sílu soustředění, aby udrželi mysl soustředěnou na Nadjá. Snad jsou schopni udržet ji po jednu nebo dvě minuty. Je proto nutné vyvinout sílu vytrvalého soustředění. I když vidíme pravdu, musíme získat ještě sílu setrvat v soustředění na pravdu a být v ní upevněni. Vetšina lidí má silnou připoutanost ke světským věcem a silnou touhu po nich. Jsou jim v cestě, překážejí jim na cestě ke skutečnosti. Chtějí se držet připoutanosti a tužeb, které přicházejí z ega, kterého se nechtějí vzdát.

Učitel tedy učí nejprve dlouhou cestu proto, že většina žáků není schopna sledovat krátkou cestu. Dlouhá cesta tedy existuje proto, aby je pro krátkou cestu připravila. Nemá význam, aby sledovali krátkou cestu, pokud nezískali filozofické pochopení, které jim umožní touto cestou jít. I když jim byla ukázána pravda na krátké cestě, nepoznají ji, nejsou-li k tomu připraveni studiem a filozofickým myšlením. Nenaučili se, co je pravda, a nemohou ji ocenit. Nemají filozofickou znalost a chápání, aby viděli rozdíl mezi pravdou a skutečností a mezi iluzí a omylem. Musí pochopit pravdu i intelektuálně. To je část dlouhé cesty.
Velice důležitá věc
Jestliže lidé sledují dlouhou cestu a pracují na ní mnoho let, mnozí již po několika letech shledají, že neudělali pokrok, který očekávali. Na začátku měli velké nadšení. Očekávali vnitřní zkušenost dávající sílu, poznání a sebeovládání, ale nezískali je ani po mnoha letech. Naopak - přicházejí zkoušky, tvrdé strasti života, jako např. smrt v rodině, změny zevního života ap. Jsou zklamáni a říkají: „Proč mne Bůh vyvolil k utrpení, přestože sleduji cestu. Mám samé těžkosti." Jsou zklamáni. Nyní může dojít k některé z následujících věcí:

1. Mohou se zcela vzdát hledání, na rok i na více let, nebo na celý život, a navrátit se k materialistickému způsobu života.

2. Mohou si myslet, že šli nesprávnou cestou, že mají nesprávného učitele nebo že používali špatných metod a hledají tak nového učitele a novou cestu. Avšak výsledky i s novým učitelem jsou stejné, protože se stále pohybují v kruhu svého ega. Ego jim brání dostatečně prohloubit jejich stav světla a moudrosti.

3. Může dojít i k třetí možnosti. Pokud se velmi snažili a tvrdě pracovali zdánlivě zcela bezúspěšně a cítí se unaveni, mentálně i citově vyčerpáni, vzdají se dalšího snažení avšak nevzdají se hledání. Jenom pasivně sedí a čekají.

Ti, kteří jsou v této poslední kategorii, jsou pak zcela připraveni nastoupit krátkou cestu a měli by to učinit. Dokonce i začátečníci mohou nastoupit krátkou cestu, avšak v praxi ji obvykle shledají příliš obtížnou.
Kombinace obou cest
Nejlepší způsob je od počátku kombinovat obě cesty. Tato kombinace musí být však přizpůsobená pro každého jednotlivce, protože lidé jsou rozliční. Není žádné pevné pravidlo platné pro každého. Pro jednoho se hodí kombinace méně krátké cesty a hodně dlouhé, u jiného je tomu obráceně. Závisí to na cítění, jejich intuici a na radě, kterou jim dá jejich učitel. Nakonec stejně každý musí dojít ke krátké cestě.

Učitel dává žákovi to, co žák chápe na své úrovni chápání. Běžná náboženství jsou směsí dlouhé cesty a krátké cesty. Bohužel však vedou někdy do zmatku. Např. biblické rčení „Dříve nežli Abrahám, Já jsem." má dva významy. Nižší znamená reinkarnaci, vyšší znamená: „Já jsem skutečnost."

Je mnoho zmatku o těchto dvou bodech, jestliže není chápáno, že všechny nauky se dělí do uvedených dvou kategorií a jaký je mezi nimi rozdíl.
Protiklady mezi oběma cestami
Dlouhá cesta:

• Dlouhá cesta má ego, krátká má Nadjá bez ega.

• Na dlouhé cestě se žáci snaží krok za krokem dostat z temnoty své nevědomosti.

• Na dlouhé cestě chce mnoho žáků zažít zkušenosti mystické, okultní a psychické. Je to ego, které je vyžaduje, a vyžaduje rovněž uspokojení z pokroku. Ego se cítí důležité.

• Je nutno pochopit rozdíl mezi iluzí a skutečností. Největší těžkostí každého učitele je přivést žáky k pochopení, že nejen svět, ale i ego jsou iluzí.

• Žáci nevědí, co je ego. Proto Ježíš řekl: „Chcete-li nalézti své pravé já, musíte popřít sama sebe!", což znamená popřít ego. Buddha řekl: „Toto není já." Učil mnichy, aby cvičili odříkání a myšlení na tuto mantru.

• Na dlouhé cestě se žák snaží zdokonalit sám. Zakouší úspěchy a neúspěchy, vzestupy a pády. Když je zklamán, stane se melancholickým. Taková situace nemůže nastat na krátké cestě, protože žák má víru jako malé dítě. Předal celou svou budoucnost Nadjá/Bohu a má dostatek víry, aby mu důvěřoval. Ví, že učinil správné rozhodnutí a proto je vždy šťastný. Závisí zcela na této milosti a ví, že vše co přichází, přichází od nejmoudřejší bytosti za světem. Ať přijde cokoliv, bude to nejlepší. Vždy se spoléhá na Nadjá, nalézá v něm radost.

Krátká cesta:

• Krátká cesta je bez plánování, intuitivní, jako náhlé osvícení.

• Na krátké cestě není žádná touha po vnitřní zkušenosti jakéhokoliv druhu. Když jste již ve skutečnosti, není již více žádných přání, neboť zkušenosti přicházejí a odcházejí, ale skutečnost nikdy. Nyní vidíte, proč jsou běžná náboženství pouze pokusy přimět lidi k tomu, aby začali hledat Boha, ale oni nejsou schopni jít příliš daleko a příliš rychle.

• Krátkou cestou vede učitel ty, kteří jsou více vyvinutí a méně připoutaní. V učení Ježíšově a Buddhově nalézáme obě cesty. Lidé mají různé stupně vývoje a proto si mohou vybrat cestu, která jim vyhovuje.

• Na krátké cestě se nestaráme o reinkarnaci, nepřikládáme jí důležitosti.

• Na krátké cestě potřebují žáci studium filozofie jen pro jedinou věc - aby pochopili co je skutečnost.
Temná noc duše
Krátká cesta je radostná cesta, cesta štěstí. Právě před tím, než toto nastane, může žák zažívat temnou noc duše. Cítí se zcela bezmocným, nepociťuje duchovní skutečnost. Má melancholické období. Nepociťuje duchovnost a ani po ní netouží. Není ani světský, ani duchovní. Cítí se osamělý a opuštěný a odloučený od svého gurua, jakoby za stěnou. Má pocit, že na něho Bůh zapomněl. Tato temná noc duše může trvat krátký čas, nebo dlouhá léta. Žák není ani schopen číst duchovní knihy nebo o nich přemýšlet. Cítí se smutným a zklamaným a může se i pokusit o sebevraždu. V tomto neštěstí mu ani ti, kdož ho milují, nemohou přinést útěchu. Na obou polokoulích, západní i východní, existuje přísloví, které říká: „Noc je nejtemnější před svítáním." Člověk v takové situaci je v nejnižším bodě. Potom mu krátká cesta přinese zpět radost právě tak, jako když vyjde Slunce.

Důležitou radou v takové chvíli je:

1. Musíš mít trpělivost - nebude to trvat věčně!

2. Musíš mít naději. Potom dosáhneš lepší úrovně než kdy předtím.

Temná noc duše nepřichází každému hledajícímu. Je to jako stín, způsobený Sluncem. Když se Slunce objeví v podvědomí, vznikají stíny. Ale to je začátek velké vnitřní změny. Vše předtím nebyl promarněný čas, práce pokračuje, ale v podvědomí, aby bylo vykořeněno ego, což provádí Nadjá. Je to známkou milosti, ale žák se přesto cítí nešťastný.
Praktické rady
Většina lidí musí kombinovat dlouhou a krátkou cestu. Možná jen jeden den nebo jeden týden (tak jak to bude řídit vnitřní popud) budete na dlouhé cestě a jiný den na krátké cestě. Váš postoj bude pak zcela pasivní, protože všechny intelektuální představy (myšlenky) mají jen omezenou hodnotu. Musíte nyní být vedeni svým vnitřním cítěním nebo intuicí.

Jestliže se lidé ptají, zda mají studovat, odpovědí je, že knihy se zabývají myšlenkami. Co nám dávají není pravda ale jenom její intelektuální výklad. Připravují vás k lepšímu chápání. Studujete-li knihy, získávéte pouze více myšlenek. Nakonec musíte dojít k bodu, kdy nebudete potřebovat žádné knihy. Jsou různé dobré knihy, ale vždy musíte rozlišovat mezi dobrým a špatným učením, která mohou být v téže knize promíchána.
Kontemplace
Když učiníme změnu ke kontemplaci, myšlení ustane. To je nejhlubší bod v nás samých. Z toho důvodu každý musí hledat v sobě a musí nalézt svoji vlastní cestu.

Není nutné putovat po dlouhé cestě déle než do doby, kdy jste připraveni nastoupit krátkou cestu. Je velmi důležité mít živou víru v Nadjá a stát se malým dítětem a cítit tolik závislosti na Nadjá, jako malé dítě na svých rodičích. Měli byste mít tuto víru v samotnou sílu Ducha a ne v jakoukoliv jinou, byť sebelepší, lidskou bytost.

Jestliže žák myslí stále úzkostlivě na své chyby, je na nesprávné cestě. Může se pokusit chyby odstranit, ale nemůže to učinit dokonale, dokud není schopen vzdát se ega.
Nebezpečí krátké cesty
Základem krátké cesty je, že jsme vždy božští. Je to již s námi, není to nic nového, ale musíme usilovat o poznání toho, co zde již je.

Nebezpečím krátké cesty je, že si žák v určitý moment může začít myslet: „Jsem osvícený a nemusím nic víc dělat." Je to pak ale jen jiná forma ega. Proto je nutná rovnováha mezi dlouhou a krátkou cestou.

Výchova

Výchova ľudskej bytosti by mala začať narodením a pokračovať celý život.

Možno dokonca povedať, že najlepšie výsledky dosiahneme, keď začneme už pred narodením: matka zdokonaľuje samu seba a pôsobí aj na dieťa, ktoré v sebe nosí. Niet pochýb, že povaha dieťaťa silne závisí od matky, ktorá ho formuje, a že jej snaha a dobrá vôľa pritom hrajú aspoň takú úlohu, ako materiálne podmienky, v ktorých žije. Matka má preto dbať, aby jej myšlienky boli vždy krásne a čisté, city jemné a ušľachtilé, a prostredie plné harmónie a vznešenej jednoduchosti. Ak tomu pridá pevné odhodlanie sformovať dieťa podľa najvyššieho ideálu, aký si dokáže predstaviť, potom mu zabezpečí tie najlepšie podmienky pre vstup do tohoto sveta. Koľko námahy a zbytočných komplikácií tak ušetrí sebe i dieťaťu!

Všestranná výchova sa skladá z piatich základných zložiek, ktoré zodpovedajú piatim základným aktivitám ľudskej bytosti: fyzickej, vitálnej, mentálnej, psychickej a duchovnej. Vo vývoji jedinca na seba obvykle nadväzujú v uvedenom poradí. To neznamená, že by nová zložka mala potlačiť predchádzajúce, ale že sa všetky majú navzájom dopĺňať až do konca života.

Jednotlivé zložky a ich vzájomné vzťahy bude užitočnejšie rozobrať oddelene. Ešte predtým by som však chcela dať rodičom jednu radu. Väčšina z nich sa z rôznych dôvodov len veľmi málo zamýšľa nad tým, v čom vlastne spočíva skutočná výchova dieťaťa. Majú pocit, že keď ho priviedli na svet, zabezpečili mu jedlo a ďalšie materiálne potreby nevyhnutné pre jeho zdravie, že úspešne zvládli svoju rodičovskú úlohu. Keď povyrastie, dajú ho do školy a starosť o jeho výchovu prenechajú učiteľom.

Sú aj rodičia, ktorí si uvedomujú, že by svoje deti mali vychovávať, a v rámci svojich možností sa o to aj snažia. Ale aj spomedzi tých najserióznejších si len nepatrné percento uvedomuje, že ak chcú dobre vychovať svoje deti, musia najprv vychovať sami seba. Lebo príklad rodičov je najsilnejší. Pekné slová a múdre rady majú na dieťa minimálny účinok, ak mu náš každodenný príklad jasne a názorne nedokazuje opravdivosť toho, čo hlásame.

Úprimnosť, čestnosť a priamočiarosť, odvaha, nezaujatosť a nesebeckosť, trpezlivosť, húževnatosť, vytrvalosť, duševný mier, vyrovnanosť, sebaovládanie - to všetko oveľa lepšie naučíme príkladom než rečami. Váš ideál, rodičia, musí byť preto vysoký a vaše činy vždy v súlade s ním. Uvidíte, že ho vaše dieťa bude od vás postupne preberať a že v ňom pod jeho vplyvom spontánne vyklíčia vlastnosti, ktoré mu chcete vštepiť. Každé dieťa hľadí na svojich rodičov s úplne prirodzeným obdivom a rešpektom, a pokiaľ nie sú úplne odsúdeniahodní, vždy sa mu javia ako polobohovia, ktorých chce čo najvernejšie napodobiť.

Rodičia si, až na zriedkavé výnimky, neuvedomujú, aký katastrofálny vplyv majú ich chyby, slabosti a nedostatky v sebaovládaní na deti. Ak chcete, aby si vás vaše deti vážili, vážte si sami seba a buďte v každom okamihu hodní ich úcty. Vystríhajte sa svojvôle, despotizmu, podráždenosti, netrpezlivosti a zlej nálady. Ak vám dieťa položí otázku, neodpovedajte mu hlúposťou alebo nezmyslom pod zámienkou, že by vás aj tak nepochopilo. Ak sa vynasnažíte, určite vás pochopí. Napriek rozšírenému výroku, že nie vždy je vhodné povedať pravdu, dovolím si tvrdiť opak: povedať pravdu je vždy to najlepšie, umenie však spočíva v tom, ako ju priblížiť rozumovej úrovni poslucháča. Dvanásť až štrnásťročné dieťa len ťažko chápe abstraktné pojmy a všeobecné idey. Napriek tomu ho na ich pochopenie môžeme cieľavedome pripravovať pomocou konkrétnych obrazov, symbolov a podobenstiev. Menším deťom a tým, ktorí rozumovo zostanú vždy deťmi, povie vhodne podaný príbeh alebo rozprávka oveľa viac než hŕba teoretických vysvetlení.
Vyhnite sa aj ďalšej častej chybe a nekričte na svoje deti, kým na to nemáte skutočne vážny dôvod a nie je to absolútne nevyhnutné. Príliš často okrikované deti si na zvýšený hlas rýchlo zvyknú a potom ani ostrým slovám nevenujú osobitnú pozornosť. Zvlášť si dajte pozor, aby ste im nevytýkali niečo, čoho sa dopúšťate aj vy sami. Deti sú mimoriadne bystrí a nadaní pozorovatelia a vašu slabosť zakrátko bez milosti odhalia.
Všimnite si, že keď dieťa urobí nejakú chybu, spontánne a čestne sa vám prizná. Vtedy mu s citom a pochopením ukážte, čo bolo v jeho konaní nesprávne a vysvetlite mu, že by sa to nemalo opakovať. V žiadnom prípade ho nekarhajte ani netrestajte, priznanú chybu treba odpustiť. Nedovoľte, aby do vášho vzájomného vzťahu vnikol strach. Strach je najhorším prostriedkom výchovy a nevyhnutne vedie k pretvárke a klamstvu. Iba cit schopný rozlišovať, pevný a pritom nežný, dokáže v spojení s dostatočným praktickým poznaním vytvoriť putá dôvery, ktoré sú nevyhnutným predpokladom účinnej výchovy. Nikdy nezabúdajte, že sa musíte znova a znova prekonávať, aby ste boli vždy na výške svojho poslania a splnili si povinnosť, ktorú voči svojmu dieťaťu máte už tým, že ste ho priviedli na svet.

Sri Aurobindo

Výchova tela

Telo si zo všetkých úrovní bytia najviac vyžaduje metódu, poriadok, disciplínu a procedúru. Nedostatok plastickosti a vnímavosti v hmote treba nahradiť precíznou a všestrannou organizáciou detailov. Nesmieme samozrejme zabúdať na to, že všetky úrovne bytia spolu súvisia a navzájom sa prelínajú. Ale aj tak sa každý mentálny a vitálny impulz musí podrobiť prísnej a presnej procedúre, ak sa chce prejaviť na fyzickej úrovni. Účinná výchova tela preto musí byť dôkladná a detailná, predvídavá a metodická. Jej vplyv sa prenesie do návykov: telo je bytosť návykov. Treba ich však ovládnuť a udržať pod kontrolou, aby nestratili pružnosť a plastickosť a dokázali sa prispôsobiť potrebám a podmienkam rozvoja jedinca.

Výchova tela môže začať ihneď po narodení a pokračovať celý život: nikdy nie je priskoro ani príliš neskoro.

Telesná výchova pozostáva z troch hlavných zložiek: (1) z ovládnutia a kontroly telesných funkcií, (2) z metodického, harmonického a komplexného rozvoja telesných partií a pohybov a (3) z nápravy telesných chýb a deformácií.

Od prvých dní, a takmer by sa dalo povedať, že od prvých hodín života, by pre dieťa mala začať prvá etapa výchovného programu zameraná na jedlo, spánok, vyprázdňovanie a podobne. Ak si dieťa hneď na začiatku osvojí správne návyky, ušetrí si neskôr veľa trápenia a problémov. Podstatne jednoduchšiu úlohu budú mať aj tí, čo sa oň budú v prvých rokoch života starať.

Pochopiteľne, ak má byť táto výchova účinná, prospešná a rozumná, musí byť postavená aspoň na minimálnom poznaní ľudského tela, jeho štruktúry a funkcií. Pozorovaním funkcie svojich telesných orgánov môže dieťa postupne ovládnuť ich činnosť a dosiahnuť, aby prebiehala správne a harmonicky. Pokiaľ ide o držanie tela, telesné postoje a pohyby, nesprávne návyky sa formujú veľmi rýchlo a môžu mať katastrofálne následky na celý život. Tí, čo berú výchovu svojich detí vážne a chcú im zabezpečiť normálny, zdravý rozvoj, ľahko nájdu potrebné rady a inštrukcie. Kníh venovaných telesnej výchove je stále viac a obsahujú všetky potrebné návody a informácie.

Nemôžem sa tu púšťať do podrobností, lebo každý problém je svojím spôsobom jedinečný a vyžaduje si individuálny prístup. Otázka stravy bola dlho a starostlivo skúmaná. Jedálny lístok podporujúci zdravie a rast dieťaťa je všeobecne známy a možno ho s úspechom použiť. Na jednu dôležitú vec by sme však nemali zabúdať: kým sú inštinkty tela neporušené, často sú spoľahlivejšie než akákoľvek teória. Ak teda chcete, aby sa vaše deti vyvíjali normálne, nenúťte ich jesť jedlá, voči ktorým pociťujú odpor. Pokiaľ dieťa nie je mimoriadne rozmaznané a trucovité, jeho telesný inštinkt ho často správne varuje pred tým, čo by mu mohlo uškodiť.

Telo vo svojom prirodzenom stave, to znamená bez rušivého vplyvu rozumových koncepcií a vitálnych impulzov, veľmi dobre vie, čo je preň potrebné a užitočné. U dieťaťa to môžeme tiež dosiahnuť, ak sa mu budeme starostlivo venovať a naučíme ho rozlišovať túžby od naozajstných potrieb. Dieťa by sa malo naučiť uprednostňovať jedlá pripravené bez zbytočných komplikácií, jednoduché a zdravé, chutné a výživné. Zo svojej stravy by malo vylúčiť všetky jedlá, ktoré len nadúvajú a spôsobujú ťažobu. Najdôležitejšie je, aby jedlo presne podľa miery svojho hladu - ani viac, ani menej, aby sa preň jedlo nestalo prostriedkom na uspokojovanie nezdravej a nenásytnej pažravosti. Človek by mal už od malička vedieť, že jeme preto, aby sme telu dodali zdravie a silu, a nie preto, aby sme sa oddávali pôžitku z jedenia. Strava má byť v súlade s temperamentom dieťaťa, starostlivo, čisto a hygienicky pripravená, chutná, a predsa veľmi jednoduchá. Musí obsahovať všetky chemické a dynamické zložky potrebné pre rovnomerný a všestranný telesný rozvoj. Dávkovať ju treba podľa veku dieťaťa a činností, ktorým sa pravidelne venuje. Dieťa by malo dostávať jedlo iba na udržanie zdravia a obnovenie energie, a preto ho prostredníctvom jedla nesmieme trestať, ani naň tak robiť nátlak. Tresty typu: "Neposlúchal si, a preto nedostaneš zákusok," sú nesmierne škodlivé. V malom detskom vedomí totiž vyvolajú dojem, že jedlo slúži hlavne na uspokojovanie túžob a nie na udržanie správnej funkcie tela.

V deťoch treba odmalička rozvíjať aj hygienické návyky. Kladný vzťah k hygiene a čistote v nich však vypestujeme len vtedy, keď ich nenakazíme strachom z choroby. Strach je vo výchove najhorším motívom a veľmi účinne priťahuje to, čoho sa bojíme. Choroby sa nesmieme báť, ale nesmie nás ani priťahovať. Medzi ľuďmi je stále rozšírená predstava, že mimoriadne inteligentní ľudia bývajú telesne slabo vyvinutí. Tento názor je nesprávny a nemá reálny základ. V istom období možno prevládal romantický a výstredný sklon k telesnej nerovnováhe, dnes už našťastie patrí minulosti. Pevné, svalnaté a mocné telo, dobre stavané a dokonale vyvážené, sa dnes cení podľa svojej skutočnej hodnoty. Deti by si v každom prípade mali osvojiť úctu k zdraviu a obdiv k zdravému človeku, ktorého telo vie odolávať útokom choroby. Často sa stáva, že dieťa predstiera chorobu, aby sa vyhlo nepríjemnej povinnosti, nezaujímavej práci, alebo aby donútilo rodičov uspokojiť nejaký svoj rozmar. Deti treba čo najskôr naučiť, že táto hra nemá zmysel a že chorobou sa nestanú zaujímavejšími, skôr naopak. Slabí majú sklon veriť, že slabosť ich robí príťažlivými a využívajú ju na upútanie pozornosti a získanie sympatií svojho okolia. Túto zhubnú a nebezpečnú tendenciu nesmieme v žiadnom prípade podporovať. Deti sa musia naučiť, že choroba je známkou neúspechu a menejcennosti, a nie cnosti alebo obete.

Len čo dieťa dokáže vedome používať svoje údy, mali by sme každý deň vyčleniť určitý čas na jeho metodický a harmonický telesný rozvoj. Na udržanie správnej činnosti a rovnomerného rastu svalov stačí dvadsať až tridsať minút denne, podľa možnosti po prebudení. Súčasne tak zabránime tuhnutiu kĺbov a chrbtice, ktoré sa objavuje oveľa skôr, než sa všeobecne predpokladá. Vo výchovnom programe by mal mať veľký priestor šport a detské hry. Zaručia pevnejšie zdravie než všetky lieky sveta. Hodina pohybu na slnku pôsobí proti slabosti a chudokrvnosti účinnejšie než celá zásoba liečivých nápojov a prípravkov. Radím neužívať lieky dovtedy, kým to nie je absolútne nevyhnutné, a toto "absolútne nevyhnutné" striktne dodržiavať. Existuje viacero známych systémov, ako optimálne rozvíjať ľudské telo. Bez ohľadu na to, ktorý zvolíme, najvýraznejší účinok dosiahneme vždy individuálnym prístupom. Podľa možnosti by sme sa pritom mali opierať o rady odborníka alebo aspoň o knihy, ktoré sa touto problematikou zaoberajú.

V každom prípade musí mať dieťa dostatok spánku bez ohľadu na to, čím sa cez deň zaoberalo. Kojenec by mal prespať viac ako polovicu dňa. S vekom dĺžka spánku klesá, až do dospelosti by to však nemalo byť menej ako osem hodín denne a to v tichej a dobre vetranej miestnosti. Nervový systém si najlepšie oddýchne počas spánku v hodinách pred polnocou, a dieťa by preto nemalo byť hore zbytočne dlho do noci. Odpočívať a uvoľniť sa treba aj cez deň. Relaxáciu potrebuje každý, kto chce uchovať pevnosť svojho nervového systému. Deti by sa mali už odmalička učiť uvoľňovať si svaly a nervy. Napriek tomu je veľa rodičov, ktorí nútia svoje dieťa do neustálej činnosti. Ak je chvíľu ticho, už si myslia, že je choré. Niektorí si dokonca zvykli nútiť svoje deti do domácich prác na úkor času, ktorý potrebujú na oddych a regeneráciu. Pre rozvíjajúci sa nervový systém nemôže byť nič horšie, ako ustavičný stres a napätie z činností, ktoré si nezvolil slobodne, ale mu ich násilím vnútili. Napriek všetkým zakoreneným predstavám a predsudkom si dovolím tvrdiť, že rodičia nemajú právo vyžadovať od svojho dieťaťa prácu, akoby jeho povinnosťou bolo slúžiť im. Skôr opak je pravdou - rodičia by mali svojim deťom ak už nie slúžiť, tak aspoň sa o ne riadne starať. Iba keď sa dieťa slobodne rozhodne a berie to ako hru, možno s tým súhlasiť, ale ani vtedy to nesmie byť na úkor odpočinku, ktorý jeho telo nutne potrebuje na obnovu správnej činnosti.

Popri telesnom zdraví, sile a vyrovnanosti treba klásť veľký dôraz aj na krásu. Dieťa by sa malo o krásu usilovať nie preto, aby uspokojilo iných alebo získalo ich obdiv, ale pre lásku ku kráse samej. Lebo krása je ideálom a cieľom telesného života. Každý človek môže rôzne časti a pohyby svojho tela uviesť do harmónie. Ľudské telo, ktoré sa od počiatku svojej existencie podrobovalo racionálnej telesnej výchove, si vytvorí vlastnú harmóniu a pripraví sa tak na prejavenie krásy. Keď budeme rozoberať ďalšie stránky integrálnej výchovy, zmienime sa aj o podmienkach, ktoré treba splniť, aby sa táto krása mohla jedného dňa prejaviť.

Zatiaľ som hovorila len o výchove detí, lebo mnohým telesným nedostatkom a deformáciám možno predísť vhodnou telesnou výchovou absolvovanou v pravý čas. Ak sa tak z rôznych dôvodov nestane v detstve ani v mladosti, začať možno aj neskôr a pokračovať prakticky celý život. Ale čím neskôr začneme, tým viac sa musíme pripraviť na ťažkosti spojené s odvykaním si od hlboko zakorenených zlozvykov, odstraňovaním nahromadených telesných deformácií a navracaním stratenej pružnosti stuhnutým svalom a kĺbom. Táto prípravná etapa nás bude stáť veľa trpezlivosti a vytrvalosti, než budeme môcť prikročiť ku konštruktívnej harmonizácii tela a jeho pohybov. Ak si však v sebe budeme vytrvale niesť živý ideál krásy, ktorý chceme uskutočniť, svoj cieľ určite dosiahneme.

Výchova vitality

Výchova vitality je zrejme najdôležitejšou a najpotrebnejšou súčasťou výchovy. Len zriedka sa však pri nej používa správna metóda a vhodný prístup. Príčin je niekoľko. Prvou je zmätok v mysli väčšiny ľudí, spôsobený neujasnenosťou jej náplne, druhou je jej nesmierna náročnosť. Kto chce zvládnuť svoju vitalitu, musí disponovať železnou vôľou, neochvejnou vytrvalosťou a nekonečnou trpezlivosťou. Lebo vitalita je v človeku naozajstným despotom a nemilosrdným tyranom. Je zdrojom sily, energie, entuziazmu a dynamiky našej činnosti, a preto k nej mnohí pristupujú s bázňou a vždy sa jej snažia vyhovieť. Lenže vitalita je pánom, ktorého neuspokojí nič, a jej žiadosti nepoznajú hraníc. Dve idey, rozšírené a akceptované najmä na Západe, jej nadvládu ešte umocňujú. Prvou je predstava, že cieľom života je byť šťastný, a druhou názor, že človek sa rodí s určitým charakterom, ktorý nemožno zmeniť.

Prvá predstava je detinskou deformáciou hlbokej pravdy, že celá existencia stojí na radosti z bytia, bez ktorej by život nemohol existovať. Ale táto radosť z bytia patrí medzi ničím nepodmienené kvality Boha, a preto si ju nemožno zamieňať s vyhľadávaním svetských pôžitkov, ktoré do veľkej miery závisia od vonkajších okolností. Presvedčenie, že človek má právo byť šťastný, vedie vo svojich dôsledkoch ku snahe žiť svoj život za každú cenu. Temný a agresívny egoizmus tohto postoja je príčinou nespočetných konfliktov, lží, utrpenia a zúfalstva, končiacich často katastrofou.
Kým je svet taký, aký je, zmyslom života nemôže byť osobné šťastie, ale postupné prebudenie sa do vyššieho vedomia - vedomia Pravdy.
Druhá predstava vychádza zo skutočnosti, že zásadná premena ľudského charakteru vyžaduje takmer dokonalé ovládnutie podvedomia a prísnu kontrolu všetkých obsahov vystupujúcich z nevedomia, ktoré sú v bežnom človeku výrazom atavistických tendencií a vplyvov okolia. Úspešné zvládnutie tejto herkulovskej úlohy si vyžaduje takmer abnormálny rast vedomia sprevádzaný neustálou pomocou vyššej Milosti. Mimochodom, málokto sa o jej zvládnutie vôbec pokúšal a mnohí známi učitelia ju označili za neuskutočniteľnú chiméru. A predsa je uskutočniteľná. Niektorým ľuďom sa to už podarilo spojením premyslenej disciplíny s neústupnou vytrvalosťou, ktorú neodradili ani tie najťažšie opakované neúspechy.

Skôr, než sa o zmenu charakteru pokúsime, musíme ho pozorne a podrobne preskúmať. Vo väčšine prípadov je už toto samo osebe ťažkou a záludnou úlohou. Staré tradície však vedeli niečo, čo môže slúžiť ako vodiaca niť v labyrinte vnútorného sebaobjavovania. V charaktere každého človeka sú vždy v takmer rovnakej miere prítomné dve protikladné tendencie, ako svetlo a tieň tej istej veci. U výnimočných ľudí býva tento stav ešte viac vyhrotený. Z povahy štedrého človeka môže náhle vytrysknúť nenásytná hrabivosť, odvážny je zrazu zbabelcom a dobrák od kosti musí niekedy čeliť nečakaným útokom zvrátených impulzov a pohnútok. Život akoby každého obdaril nielen možnosťou dosiahnuť ideál, ale aj protikladnými prvkami, s ktorými musí zápasiť, ak chce svoj ideál uskutočniť. Z tohto hľadiska je celý život výchovou, vedomou či nevedomou, dobrovoľnou či nedobrovoľnou. Niekedy vedie k prevahe vlastností reprezentujúcich svetlo, inokedy pomáha tendenciám vyjadrujúcim tieň. Ak sú podmienky a okolie priaznivé, porastie svetlo na úkor tieňa a naopak. Charakter jedinca tak kryštalizuje do podoby určenej vrtochmi prírody a zákonitosťami materiálneho a vitálneho sveta, pokiaľ do tohto procesu nevstúpi svojím vplyvom vyšší prvok, vedomá vôľa, ktorá nedovolí prírode uplatňovať jej vrtošivé metódy a nahradí ich logickou a cieľavedomou disciplínou. Vedomá vôľa sa tak stáva základom racionálnej výchovy.

Preto je veľmi dôležité, aby výchova detskej vitality začala čo najskôr - len čo dieťa dokáže používať svoje zmysly. Možno tak predísť mnohým zlozvykom a vylúčiť veľa škodlivých vplyvov.

Výchova vitality má dve základné zložky, odlišné svojimi cieľmi i postupmi, ale rovnako dôležité. Prvou je rozvoj a správne používanie zmyslových orgánov, druhú tvorí úsilie uvedomiť si svoj charakter, postupne ho ovládnuť a premeniť.

Výchova zmyslov sa opäť skladá z niekoľkých zložiek, ktoré sa s vývojom jedinca pridávajú a vlastne by nemali nikdy skončiť. Zmyslové orgány možno správnou výchovou doviesť k citlivosti, presnosti a výkonnosti ďaleko prevyšujúcej bežné očakávania. Podľa starovekých mystických poznatkov človek disponuje nie piatimi, ale siedmimi zmyslami, a v špeciálnych prípadoch dokonca dvanástimi. Niektoré rasy mali pod tlakom okolností v určitých dobách viac či menej dokonale rozvinutý niektorý z týchto doplnkových zmyslov. Vhodným a vytrvalým cvičením to môže dosiahnuť každý, koho ich pestovanie a výsledky skutočne zaujímajú. Medzi mnohými schopnosťami spomínanými v tejto súvislosti je napríklad rozšírenie telesného vedomia, schopnosť premietnuť ho mimo telo, sústrediť na určité miesto a získať tak zrakové, sluchové, čuchové, chuťové a dokonca aj hmatové vnemy na diaľku.

K tomuto všeobecnému rozvoju zmyslov treba čo najskôr pridať kultivovanie estetického vnímania a cítenia, schopnosti zvoliť si a nasledovať to, čo je krásne a harmonické, jednoduché, zdravé a čisté. Lebo tak, ako existuje zdravie telesné, existuje aj zdravie duševné, a popri kráse tela a jeho pohybov existuje aj krása a harmónia zmyslového vnímania. S rastúcou schopnosťou prenikať do podstaty vecí by dieťa malo k sile a presnosti pridávať aj umelecké vnímanie a kultivovanosť. Treba ho viesť k tomu, aby si cenilo a nachádzalo záľubu v tom, čo je zdravé, krásne, vznešené a ušľachtilé v prírode i medzi výtvormi ľudskej ruky. Iba naozajstná estetická kultúra ho uchráni pred degradujúcimi vplyvmi. V stopách posledných vojen a následného hrozného nervového vypätia - možno ako znak úpadku civilizácie a rozkladu spoločnosti - kráča rozmáhajúca sa vulgárnosť, ktorá akoby zachvátila ľudský život na individuálnej i kolektívnej úrovni, zvlášť jeho zmyslovú a estetickú stránku. Metodická a premyslená kultivácia zmyslov môže z dieťaťa postupne odstrániť všetko nízke, hrubé a vulgárne, čo doň preniklo z okolia. Bude mať blahodarný vplyv aj na jeho charakter, lebo tomu, kto je z estetickej stránky skutočne na výške, jeho zmysel pre krásu nedovolí zachovať sa hrubo, vulgárne či brutálne. Estetická úroveň, ak je úprimná a nefalšovaná, prináša so sebou aj šľachetnosť a štedrosť, ktorá sa bude prejavovať v správaní dieťaťa a udrží v ňom odstup od mnohých nízkych a zvrátených pohnútok.

A tak sa dostávame k druhej zložke vitálnej výchovy zameranej na charakter a jeho premenu.

Metódy, ktoré majú vitalitu očistiť, ovládnuť a podrobiť disciplíne, sa často uchyľujú k násilnému potláčaniu jej činnosti a k asketizmu. Je to nepochybne ľahšia a rýchlejšia cesta než dôsledná a náročná výchova, ale jej účinky nie sú také hlboké ani trvalé. Okrem iného sa od počiatku vylučuje možnosť spolupráce a pomoci zo strany samotnej vitality, ktorá je mimoriadne dôležitá pre tých, čo sa usilujú o všestranný rozvoj jedinca a jeho aktivít.

Počas prípravnej etapy, ktorú nemožno obísť, sa musíme naučiť vnímať najrôznejšie poryvy lomcujúce naším vnútrom a neustále si uvedomovať, čo robíme a prečo to robíme. Dieťa musíme viesť k tomu, aby si všímalo svoje reakcie, impulzy a ich príčiny a stalo sa nestranným pozorovateľom prudkých vĺn svojich túžob, sklonov k násiliu ako aj inštinktívnych tendencií podrobovať si, ovládať a vlastniť. Za týmito poryvmi sa skrýva márnomyseľnosť a pýcha, ktorá je súčasne pozadím aj ich protipólov - slabosti, znechutenia, depresie a zúfalstva.
Sebapozorovanie však prinesie úžitok len vtedy, keď so schopnosťou vnútorného rozlišovania rastie v človeku aj odhodlanie prekonať sám seba a vydať sa na cestu k dokonalosti. Toto odhodlanie treba deťom vštepiť už v útlom veku, oveľa skôr, než to väčšina ľudí pokladá za potrebné.
Vôľu zápasiť s prekážkami a prekonávať ich možno v človeku prebudiť rôznymi spôsobmi: na niekoho účinkujú rozumné argumenty, na iných skôr city a dobrá vôľa, ďalších k tomu môže pohnúť ich zmysel pre sebaúctu a skutočné ľudské hodnoty. Ale v každom prípade bude najsilnejšie pôsobiť neustály a úprimný osobný príklad.

Ak sa raz človek pevne rozhodne, nezostáva mu nič iné, len dôsledne a vytrvale postupovať vpred, odhodlaný neprijať žiadnu porážku ako definitívnu. Ak nechcete, aby vaše úsilie časom ochablo alebo ustalo, majte vždy na pamäti túto dôležitú vec: vôľu možno rovnako ako svaly metodicky pestovať a rozvíjať stupňovaným cvičením. Preto od nej neváhajte žiadať maximum aj vo veciach, ktoré sa vám nezdajú dôležité. Jej pevnosť tak porastie, až sa nakoniec budete môcť pustiť aj do tých najťažších úloh. Ak sa raz niečo rozhodnete urobiť, dotiahnite to do konca, aj keby ste museli neustále začínať odznova. Vaša vôľa sa sústredeným úsilím zocelí a nakoniec postačí, keď ju upriamite na jasne sformulovaný cieľ.

Stručne povedané: človek musí dokonale spoznať a ovládnuť svoj charakter, aby mohol zmeniť tie črty svojej povahy, ktoré si premenu vyžadujú.

Všetko bude pritom závisieť od ideálu, ktorý chce dosiahnuť. Hodnota úsilia i jeho výsledky budú priamo úmerné hodnote ideálu. Tejto téme sa budeme podrobnejšie venovať v spojení s rozumovou výchovou.

Sri Aurobindo

Rozumová výchova

Výchova a rozvoj mysle je najznámejšou a najpraktizovanejšou zložkou výchovy. Napriek tomu v nej bývajú také medzery, že je až na pár vzácnych výnimiek veľmi neúplná a v konečnom dôsledku úplne nedostatočná.

Všeobecne sa pod výchovou myslí práve rozumové vzdelanie. Dieťa sa pod nátlakom viac či menej zdráhavo podrobí niekoľkoročnému tvrdému tréningu, pripomínajúcemu viac upchávanie mozgu balastom než vzdelávanie, a otázka jeho výchovy sa uzavrie konštatovaním, že sa urobilo všetko potrebné pre jeho ďalší rozumový rozvoj. V skutočnosti sa však nič takého neurobilo. Ani v tom priaznivom prípade, keď sa neprekročí únosná miera a mozog sa neustálym preťažovaním nepoškodí, takýto výcvik nemôže stačiť na rozvoj tých schopností ľudskej mysle, ktoré z nej robia dobrý a užitočný nástroj. Vzdelávanie v tej podobe, v akej ho poznáme, môže prinajlepšom slúžiť ako gymnastické cvičenie zvyšujúce pružnosť mozgu. Každá oblasť ľudského poznania z tohto hľadiska predstavuje osobitný druh mentálnej gymnastiky s príslušnými pojmami a presne definovaným jazykom.

Skutočnú výchovu mysle, ktorá človeka pripraví na vyšší život, tvorí päť základných etáp. Zvyčajne nasledujú jedna za druhou v uvedenom poradí; u výnimočných jedincov môže byť ich poradie iné, prípadne sa môžu prekrývať. V stručnosti ich možno charakterizovať takto:

1. Rozvoj koncentrácie a schopnosti sústrediť pozornosť.

2. Rast vnútorného bohatstva, rozhľadu a schopnosti postihnúť hĺbku, šírku a zložitosť vzájomných súvislostí.

3. Zoskupenie myšlienok okolo centrálnej idey, najvyššieho ideálu alebo najžiarivejšej myšlienky, ktorá určí životné smerovanie.

4. Ovládnutie myslenia a odmietnutie nežiadúcich myšlienok, aby človek mohol myslieť len to, čo chce a vtedy, keď chce.

5. Rast mentálneho pokoja a ticha, stále dokonalejšie a úplnejšie vnímanie inšpirácií zostupujúcich z vyšších úrovní bytia.

Nemôžem sa tu púšťať do podrobného rozboru metód vhodných pre jednotlivé povahy v príslušných obdobiach ich vývoja, a preto sa aspoň pokúsim naznačiť niektoré základné princípy.

Je zrejmé, že najväčšou prekážkou rozumového rozvoja dieťaťa je nestálosť jeho myšlienok. Poletujú sem a tam ako motýľ a dieťa musí vyvinúť značné úsilie, ak ich chce udržať na jednej veci. Ale schopnosť sústrediť sa je v ňom latentne prítomná. Dokazuje to aj fakt, že keď ho niečo zaujme, vie byť veľmi pozorné. Záleží preto od vychovávateľa, či nájde spôsob, ako v dieťati vypestovať schopnosť sústrediť pozornosť a hlboko sa pohrúžiť do toho, čo robí. Podľa potreby a okolností môžeme využiť všetky prostriedky, ktoré schopnosť koncentrácie rozvíjajú, od hier až po odmeny. Psychologické hľadisko je pritom najdôležitejšie. Najhodnotnejším spôsobom je prebudiť v dieťati záujem o to, čo ho chceme naučiť, a vypestovať v ňom chuť do práce a odhodlanie neustále sa zdokonaľovať. Láska k učeniu, túžba učiť sa vždy a všade, to je najcennejší dar, aký môžeme dieťaťu dať. Všetky udalosti, všetky okolnosti života sa tak stanú nevyčerpateľným zdrojom príležitostí naučiť sa viac a ešte viac.

Ak ich dieťa bude chcieť využiť, k pozornosti a koncentrácii musí pridať aj pozorovacie schopnosti spolu s presnou a vernou pamäťou. Existuje veľa nenásilných spôsobov, ako cvičiť pozorovacie schopnosti, a takmer každá situácia sa dá využiť na zvýšenie bystrosti, pohotovosti a bdelosti jeho myslenia. Rozvoj chápania si pritom zasluhuje oveľa väčšiu pozornosť, ako zdokonaľovanie pamäti. Človek vie len to, čo skutočne pochopil. Veci naučené mechanicky, naspamäť, časom blednú, strácajú kontúry a miznú, ale to, čo sme pochopili, nikdy nezabudneme. Preto dieťaťu nikdy neodmietnite vysvetliť, prečo a ako sa veci dejú. Ak to nedokážete vy sami, nasmerujte ho k odborníkom, alebo mu aspoň odporučte knihy, ktoré sa danou otázkou zaoberajú. Tak v ňom postupne prebudíte chuť k naozajstnému štúdiu a schopnosť vytrvale ísť za poznaním.

A tu sa dostávame k druhej etape rozumového rozvoja, kedy treba myseľ obohatiť a rozšíriť.

V príhodný čas dieťaťu ukážte, že všetko sa môže stať zaujímavým predmetom štúdia, ak k tomu pristúpi správnym spôsobom. Život sám je najlepšou školou, pestrou a zložitou. Každý deň, každý jeho okamih je nabitý nepredvídanými situáciami a zážitkami, jasnými, ba až do očí bijúcimi príkladmi príčin a ich následkov. Je také ľahké podnietiť v deťoch zdravú zvedavosť, ak im inteligentne a zrozumiteľne odpovieme na ich nespočetné otázky. Zaujímavá odpoveď upúta ich pozornosť, vyvolá ďalšie otázky a deti sa tak bez námahy naučia oveľa viac, ako v školskej lavici. Starostlivým a rozumným výberom kníh v nich možno prebudiť zdravú chuť do čítania, ktoré je príťažlivé a poučné zároveň. Nebojte sa vecí, ktoré podnecujú detskú fantáziu. Od fantázie sa odvíja tvorivosť, ktorá štúdium napĺňa životom a radosťou.

Pri zvyšovaní pružnosti a prenikavosti detskej mysle treba dbať nielen na počet a rôznorodosť predmetov štúdia, ale aj na rôznorodosť prístupov k tomu istému predmetu, aby sa dieťa na vlastnej skúsenosti presvedčilo, že existuje veľa spôsobov, ako sformulovať, rozobrať a vyriešiť ten istý intelektuálny problém. Jeho mozog sa tak zbaví strnulosti a myslenie získa pružnosť a bohatosť, ktorá ho pripraví na ešte komplexnejšiu a obsiahlejšiu syntézu. Súčasne si osvojí pocit extrémnej relatívnosti rozumového poznania a postupne v ňom ožije túžba po dokonalejšom a pravdivejšom zdroji poznania.

Štúdiom jeho myseľ vyzreje a naučí sa zovšeobecňovať a ruka v ruke s tým sa v ňom prebudí aj potreba istoty a dostatočne stabilného poznania, ktoré by sa mohlo stať základom rozumovej syntézy schopnej vniesť súlad a poriadok do spleti najrôznejších, často úplne protichodných myšlienok a predstáv nahromadených a roztratených v mozgu. Toto usporiadanie je veľmi dôležité, ak sa chceme vyhnúť myšlienkovému chaosu. Všetky protiklady možno premeniť tak, aby sa navzájom dopĺňali, treba len objaviť vyššiu ideu, ktorá ich zosúladí. Ak nechceme upadnúť do jednostrannosti a zaujatosti, musíme sa na každý problém pozrieť zo všetkých možných strán a hľadísk. Aktívne a tvorivé myslenie bude potom vyžadovať nenásilnú a logickú syntézu všetkých uvažovaných pohľadov. Ak si želáme, aby aj súhrn všetkých myšlienok ako celok mal dynamickú a konštruktívnu silu, musíme veľmi starostlivo zvoliť centrálnu ideu našej syntézy, pretože od nej bude závisieť hodnota celku. Čím je centrálna idea vyššia, rozsiahlejšia a univerzálnejšia, čím výraznejšie vystupuje nad priestor a čas, tým viac a komplikovanejších myšlienok, ideí, pojmov a predstáv dokáže zosúladiť a uviesť do harmónie.

Netreba hádam ani hovoriť, že takéto usporiadanie nemožno dosiahnuť naraz. Ak si chce myseľ uchovať sviežosť a energiu, musí sa neustále rozvíjať, bez prestania revidovať svoje predstavy vo svetle nového poznania, neúnavne adaptovať a rozširovať myšlienkové konštrukcie na novo získané pojmy a znova a znova preskupovať všetky myšlienky, aby si každá našla správne miesto vo vzťahu k ostatným a celok si udržal svoj súlad a harmóniu.

To, čo som doteraz povedala, platí pre špekulatívnu myseľ - myseľ, ktorá sa učí. Ale učenie je len jednou stránkou myšlienkovej aktivity. Druhou, nemenej dôležitou, je jej formatívna aktivita, schopnosť tvoriť myšlienkové formy a pripravovať tak prechod od myslenia k činnosti. Táto stránka bola napriek svojmu významu len zriedka predmetom osobitného štúdia a disciplíny. Iba tí, ktorí chcú z nejakého dôvodu mať svoju myseľ pod kontrolou, pomýšľajú na skúmanie a ovládnutie jej formatívnej aktivity. A len čo sa o to pokúsia, narazia na ťažkosti, ktoré sa zdajú byť neprekonateľné.

Zvládnutie a zdisciplinovanie formatívnej aktivity mysle je napriek tomu jednou z najdôležitejších zložiek sebavýchovy a sebaovládania. Z hľadiska štúdia je každá idea vítaným prírastkom do celkovej syntézy, ktorej prirodzenou úlohou je rásť a naberať na bohatosti a komplexnosti. Z pohľadu činnosti je to však presne naopak. Idey, na základe ktorých chceme konať, musia prejsť prísnou kontrolou, a do činnosti môžeme pripustiť len tie, ktoré svojím smerovaním neprotirečia centrálnej idei našej syntézy. Každú myšlienku vstupujúcu do nášho vedomia treba postaviť pred centrálnu ideu: ak si medzi zhromaždenými myšlienkami nájde svoje miesto, začleníme ju do syntézy, ak nie, vylúčime ju z nej von, aby neovplyvňovala naše konanie. Túto mentálnu očistu treba dôsledne a pravidelne opakovať, len tak si udržíme kontrolu nad svojimi činmi.

Mali by sme si vyčleniť určitú časť dňa, kedy by sme bez náhlenia prebrali svoje myšlienky a opäť ich usporiadali. Keď si to osvojíme ako návyk, kontrolu nad nimi si udržíme aj počas činnosti a žiadna myšlienka ohrozujúca zdar nášho úsilia nebude môcť v našom vedomí preniknúť do popredia. Najmä v prípade, keď budeme svoju schopnosť koncentrácie sústavne zdokonaľovať, aktívne povrchové vedomie sa naučí prepúšťať len najnutnejšie myšlienky, čím znásobí ich silu a účinok. A keď koncentrácia dosiahne takú intenzitu, že myšlienkovú aktivitu bude treba úplne zastaviť, dokážeme vypnúť všetky mentálne vibrácie a navodiť takmer absolútne ticho. Toto ticho nám umožní postupne sa otvoriť vyšším úrovniam vedomia a stále dokonalejšie zachytávať z nich zostupujúce inšpirácie.

Mentálne ticho nám však prospeje aj skôr, než sa dopracujeme až k tomuto bodu. Myšlienková aktivita väčšiny ľudí s vyvinutejšou a aktívnejšou mysľou totiž prakticky nikdy neustáva. Cez deň je pod akou-takou kontrolou, ale v noci, keď telo spí, často nadobúda chaotický charakter a až nezdravú intenzitu. Vtedy býva zdrojom značného napätia a výsledkom takého spánku môže byť vyčerpanie a pokles mentálnych schopností.

Faktom je, že myseľ ako každá iná zložka ľudskej bytosti potrebuje oddych a že tento oddych nedostane, kým sa jej ho nenaučíme poskytnúť. Toto umenie si treba osvojiť. Zmena činnosti je istým druhom odpočinku, ale najlepší oddych zaručí mentálne ticho. Niekoľko minút ticha znamená pre obnovenie mentálnych schopností viac než hodiny spánku.

Keď sa naučíme utíšiť svoju myseľ a sústrediť ju vo vnímavom tichu, prestanú pre nás existovať neriešiteľné otázky a problémy. Kým v myslení vládne ruch a zhon, je zmätené a chýba mu potrebná prenikavosť. Do vnímavého a ničím nerušeného ticha však môže zostúpiť svetlo, ktoré ľudským schopnostiam otvorí nové horizonty.

Zázrak Kvantovej fyziky

Nechápete Kvantovej fyzike? Tak to vôbec nevadí. Práve čítate tie správne riadky. Pokúsime sa o to spoločne. Čo má kvantová fyzika so sebapoznaním ? Oveľa viac, ako ste doteraz tušili. Vyberieme sa do sveta kvantových podivuhodností a zázrakov. Svet, ktorý nás obklopuje môže byť úplne iný, než by sa mohol na prvý pohľad zdať. Vysvetlíme si to na škandálnom experimente dvoch štrbín.

K pochopení tohoto pokusu potřebujeme nejdříve vědět, jak fungují částice nebo kuličky hmoty. Jestliže náhodně vystřelíme malé objekty, řekněme kuličky, na stínítko, vidíme na stínítku vzor, kam po průchodu štěrbinou dopadly.Nyní, když přidáme druhou štěrbinu, podle očekávání vidíme vpravo druhý obdobný pruh.         
V případe vĺn, vlny narazí na štěrbinu a šíří se dále,s největší intenzitou dopadají na stínítko přesně za štěrbinou.Tuto největší intenzitu bude reprezentovat stejně tak odtlaček čáry na stínítku.Je to podobná čára, jakou vytvořily kuličky.Ale když přidáme druhou štěrbinu,stane se něco jiného.Jestliže se vrchol jedné vlny potká se spodkem druhé vlny,vyruší se.Takto se interferenční vzorek zobrazí na stínítku. Místa, kde se setkaly dva vrcholy mají největší intenzitu a tudíž nejjasnější čáru na stínítku, a kde se vyrušily, tam nic není.          


Takže, když střílíme věci neboli hmotu skrz dvě štěrbiny dostaneme toto:dva pruhy zásahů.A s vlnami dostaneme interferenční obrazec s mnoha pruhy.Až do této chvíle je všechno v pořádku.Nyní, pojďme podívat jak to funguje na kvanové urovni. Elektron je malinkatý, malilinkatý kousek hmoty.Jako malinká kulička. Pojďme střílet proud elektronů skrz jednu štěrbinu.Chovají se stejně jako kuličky, vytvářejí jeden pruh. Zatím nic zvláštniho. Takže, když vystřelíme tyto malinké částice skrz dvě štěrbiny měli bychom dostat, jako u kuliček, dva pruhy.
Ale co se stalo? Tady teď na podiv paradoxtne nastáva změna dostávame Interferenční vzor a pritom sme stříleli elektrony, malinké kousky hmoty, ale dostali jsme vzor jako od vln,ne jako od kuliček.Jak to je možné? Jak můžou kousky hmoty vytvářet interferenční vzor jako vlna? To nedává smysl.Ale fyzikové jsou chytří.Přemýšleli: "Možná se tyto kuličky odrážely jedna od druhé a tím vytvořily interferenční vzor."Rozhodli se střílet elektrony jeden po druhém.Pak není možné, aby mohly být jeden druhým ovlivněny.         


Ale, po nějakém čase, se objevil stejný interferenční obraz.Výsledek je nevyhnutelný.Jeden elektron vystřelený jako částice se stává vlnou potenciálů procházejících oběmi štěrbinami a interferuje se sebou samým.

Nakonec dopadá na stínítko jako částice.Ale matematicky, je to ještě podivnější. Elektron prochází oběma štěrbinami a neprochází žádnou z nich. A prochází právě skrz jednu a prochází právě skrz druhou.Všechny tyto možnosti jsou vzájemně v superpozici.Fyzici nad tím byli úplně bezradní.
Takže se rozhodli mrknout se na to znovu a zjistit,kterou štěrbinou elektron skutečně prochází.Nainstalovali měřící zařízení k jedné štěrbině, aby viděli, jestli skrz ní elektron prochází, a nechali elektrony vyletět.          

Ale kvantový svět je ještě více mystický,než si představovali.Když byl pozorován, elektron se vrátil k chování stejnému jako by byl kuličkou. Vytvářel vzor o dvou pruzích a nikoliv interferenční vzor mnoha pruhů. Čin měření nebo pozorování,kterou štěrbinou elektron prochází, způsobilo, že změnil své chování, a procházel pouze jednou štěrbinou. Elektron se rozhodl jednat rozdílně,jako by si byl vědom, že je pozorován.A na tomto místě, fyzikové navždy vstoupili do podivného světa kvantových událostí. Co je hmota, kuličky nebo vlny?A vlny čeho?A co pozorovatel, co ten má s tím co dělat? Pozorovatel způsobuje kolaps vlnové funkce jednoduše tím, že pozoruje.         
Jsme vždy pozorovateli.Ale někdy se tak moc ztotožňujeme s událostmi, že hledisko pozorovatele ztrácíme.Proto se materialisté úplně ztrácí, a myslí si,že můžeme něco dělat bez pozorovatele.Fyzikální data nám říkají,že částice nebo objekty jsou ve skutečnosti zjednodušením pro to, co nazýváme "venku". Když se díváme na atomové nebo subatomové částice, nebo na atomovou nebo subatomovou hmotu v jakékoliv formě,zjistíme následující výsledek: Jak přistoupíme k pozorování, nebo co si vybereme jako způsob zkoumání,změní vlastnosti toho, co zvenčí zkoumáme.Je klíčem tento pozorovatel a podivný, těžko pochopitelný svět kvantových částic a způsob jakým spolu reagují? Je to pak tento pozorovatel?Nemůžeme mít pole kvantové fyziky bez pozorování vědců, kteří přišli,aby odkrývali poznání vrstvu po vrstvě, stále dál.Oni všichni jsou pozorovatelé,ale žádný z nich se neshodne s ostatními na všech bodech na tomto poli.Je to z toho důvodu, že vnímají pole matematicky, z různých úhlů pohledu.

V kvantové mechanice nevíme,jak se jako pozorovatelé spojit se světem. Nevíme, jak se sebou jako s pozorovatelem zacházet jako s další části fyzikálního systému, který popisujeme.Jediný způsob, který známe, jak dělat kvantovou mechaniku, je její tradiční formulace,kdy je pozorovatel umístěn vně mimo systém, který popisujeme.Ve chvíli, kdy ho do něj chceme vložit, dostaneme všechny tyto paradoxy.A jsme přinuceni říkat v kvantové mechanice věty jako:"Koukni se, kniha si dělá to co dělá,protože tu je kvantová mechanika.A já to vidím, protože jsem tu a vidím to."Pokud zkusíte analyzovat druhou větu v termínech kvantové mechaniky, výpočty se zhroutí. A proto máme dva oddělené typy zákonů pro vývoj fyzikálních systémů. Jeden aplikujeme, když se na ně nedíváme,a druhý, když se díváme.

Ale to je bláznivé.Neexistuje jiná možnost,než že musíme matematizovat, převést do matematického zápisu,tento čin vstupu vědomého pozorovatele do výsledku.

Lidé říkají: "No to je jednoduché, měřící přístroje a zapisovače to zaznamenají."Ale vtip je v tom zapsání. Je to zaznamenáno.Zapomněli na jednu část rovnice,že někdo se musel na zápis podívat.Až do chvíle, než se někdo na zápis podíval, nebylo to vůbec zaznamenáno.Když se nedíváš, jsou tu jenom vlny možností.Když se díváš, jsou tu částice zkušeností.Částice, o kterých uvažujeme jako o pevných věcech, ve skutečnosti existují v takzvané "superpozici",rozprostřené vlně možných umístění, poloh, a to na všech možných místech najednou.Ve chvíli, kdy zjišťuješ jejich polohu,se smrsknou na pouze jednu konkrétní pozici.
Co s toho vypívá. My sami si tvoříme a vibírame možnosti našeho života. Máme neskutočný počet možností v podobě této superpozice. Jej jen na nás, jakou možnosť si z tohoto nekonečného počtu vybereme.


V sekcií video si môžete pozrieť video Dr.Quanta s populárneho filmu What the bleep do we know, ktorý tento experiment predvádza.

Vesmír ako hologram

V roce 1982 došlo k zajímavé události. Na univerzitě v Paříži provedl výzkumný tým vedený fyzikem Alainem Aspectem experiment, který by se mohl stát jedním z nejvýznamnějších experimentů 20. století. Jenomže z večerních zpráv jste se o něm určitě nic nedozvěděli. A pokud nemáte ve zvyku číst odborné časopisy, tak jste pravděpodobně asi nikdy neslyšeli jméno Aspect, ačkoli jsou zde i tací, kteří věří, že jeho objev může změnit tvář vědy.
spect a jeho tým přišli na to, že za jistých okolností jsou subatomární částice, např. elektrony, schopny okamžitě komunikovat mezi sebou navzájem a to bez ohledu na vzdálenost, která je odděluje. Je lhostejné, zda je od sebe dělí 10 centimetrů nebo 10 miliard kilometrů.
Zdá se, že si každá částice uvědomuje, co dělají ty ostatní. Problémem této hypotézy je porušení Einsteinova postulátu, podle něhož se žádná informace nemůže šířit rychleji, než jaká je absolutní rychlost, tedy rychlost světla ve vakuu. Pohyb přesahující rychlost světla by měl mít stejné důsledky jako kdyby překonal časovou bariéru. Tento děsivý fakt byl příčinou toho, že se někteří fyzici pokusili sestavit propracované teorie, aby jiným způsobem uspokojivě vysvětlili Aspectův objev. Ovšem někteří jednotlivci se nezdráhali prezentovat podstatně radikálnější vysvětlení.
Například David Bohm z Londýnské univerzity se na základě Aspectova objevu domnívá, že objektivní realita neexistuje, zdání kompaktního vesmíru je v podstatě pouhým přeludem - obrovským a okázale detailním hologramem.
Pokud chceme pochopit, proč Bohm došel k takto překvapujícímu závěru, musíme si nejdříve krátce vysvětlit, co je hologram. Hologram je trojrozměrná fotogragfie, vytvořená prostřednictvím laseru. Proces vzniku hologramu začíná vystřelením laserového paprsku rozděleného při průchodu skrz polopropustné zrcadlo. Snímaný objekt se nejdříve vystaví expozici prvního laserového paprsku, tento paprsek se odrazí od objektu a vzápětí se střetne s tím druhým, čímž vznikne výsledný interferenční vzorec, který je zachycený na film. Po vyvolání se na filmu objeví nesmyslná spleť světlých a tmavých čar. Jakmile je však vyvolaný film osvětlen jiným laserem, dostaneme trojrozměrný obraz původního objektu.
Trojrozměrnost takového obrazu není jedinou pozoruhodnou vlastností hologramu. Jestliže je například hologram růže rozdělen na dvě poloviny a osvětlen laserem, každá polovina bude stále obsahovat celý obraz růže. A pokud tyto poloviny znovu rozdělíme, každá z jednotlivých částí filmu bude vždy obsahovat menší, ale nedotčenou verzi původního obrazu. Na rozdíl od normální fotografie každá část hologramu obsahuje vešekeré informace o celém obrazu.
"Celek v každé části" - tato přirozená vlastnost každého hologramu nám umožňuje úplně nový pohled na porozumění organizaci a řádu života. Po téměř celou svou historii se západní věda nedokázala zbavit předsudku, že nejlepší cestou k pochopení fyzikálních projevů (žáby i atomu) je rozpitvat je na kousky a studovat jejich příslušné části.
Fenomén hologramu svědčí o tom, že k některým otázkám ve vesmíru takto přistupovat nemůžeme. Pokud nějaký objekt rozkládáme holograficky, nedostaneme části, ale pouze menší celky. Tento princip motivoval Davida Bohma k odlišnému pochopení Aspectova objevu. Bohm věří, že příčina vzájemné interakce mezi různě vzdálenými subatomárními částicemi nespočívá v jakémsi záhadném transferu signálů mezi nimi, ale ve faktu, že jejich oddělenost je iluzí. Dále argumentuje názorem, že od určité hlubší úrovně reality přestávají být částice individuálními entitami a zastupují spíše svou jednotnou podstatu.
Pro lepší pochopení toho, co má na mysli, předkládá Bohm následující příklad:
Představme si akvárium s rybou. Představme si také, že se nemůžeme na akvárium dívat bazprostředně a to, co se v něm odehrává, nám zprostředovávají dvě televizní kamery. První sleduje akvárium čelně, druhá z profilu. Budeme-li pozorovat souběžně oba monitory, vyjdeme zřejmě z předpokladu, že ryba na jedné i na druhé obrazovce jsou navzájem oddělené entity. Konec konců, protože jsou kamery nastaveny pod různými úhly, budou i výsledné obrazy do jisté míry různé. Setrváme-li však v pozorování obou ryb současně, brzy si uvědomíme, že mezi nimi existuje zřejmá spojitost. Když se otočí jedna, ta druhá učiní také trochu odlišnou ale odpovídající otočku. Když jedna směřuje dopředu, druhá vždy směřuje ke straně. Pokud zůstaneme v nevědomosti o skutečné situaci, můžeme se dopracovat až k teorii, že první ryba musí být v přímém spojení s tou druhou, přestože je to ve skutečnosti úplně jinak.
A o to podle Bohma jde i mezi subatomárními částicemi v Aspectově experimentu. Domnělá, nadsvětelně rychlá komunikace mezi částicemi ve skutečnosti pouze naznačuje, že existuje i mnohem hlubší a kompaktnější úroveň reality, která je před námi zdánlivě utajena. Tato realita přesahující náš běžný svět je v analogii s výše uvedeným popisem akvária. Objekty jako subatomární částice vnímáme vzájemně oddělené, protože jsme svědky pouze části jejich reality. Tyto částice však od sebe nejsou odděleny, manifestují pouze hlubší základní jednotu, nedělitelnou stejně jako hologram a uvedený příklad růže. Jelikož všechno v této fyzické realitě je složeno z podobných "vzorů", je zřejmé, že vesmír sám o sobě je také projekce, neboli hologram. Kromě své fantomové přirozenosti má toto pojetí vesmíru i další překvapující důsledky. Protože oddělenost subatomárních částic je pouhou iluzí, znamaná to, že hlubší úrovně reality vesmíru se navzájem prolínají. Elektrony atomu uhlíku v lidském mozku jsou spojeny se subatomárními částicemi, které obsahuje každý losos, který plave, každé srdce, které tluče a každá hvězda, která září na nebi. Vše proniká vše a ačkoli lidé mohou kategorizovat, přihrádkovat a dále členit různé fenomény ve vesmíru, veškerá rozdělení jsou umělá a celá příroda je souvislou pavučinou.
V holografickém vesmíru nelze čas a prostor nahlížet jako fundamentální veličiny. Termíny jakým je pozice, selhávají ve vesmíru, kde není nic opravdu oddělené od toho ostatního, kde čas a třírozměrný prostor jsou podobně jako obraz ryby na monitoru jenom projekcí tohoto hlubšího řádu.
Ve své hlubší úrovni je realita jakýmsi typem superhologramu, ve kterém minulost, přítomnost a budoucnost existují současně. To znamená, že s vhodnými nástroji může být někdy možné dosáhnout superholografické úrovně reality a získat výjevy z dlouho zapomenuté minulosti.
Problematika superhologramu před nás staví ještě další nezodpovězenou otázku. Superhologram jakožto matrice (matrix) umožňuje vznik a existenci všeho ve vesmíru a obsahuje všechny subatomární částice, jak ty, které byli, tak i ty, které teprve budou. Je zdrojem každého hmotného nebo energetického stvoření: Prostých sněhových vloček i kvasarů, velryb i paprsků gamma. Může být označen za jistý druh kosmického skladiště "všeho, co jest".
Ačkoli Bohm připouští, že zatím neznáme žádný způsob, jak zjistit, co všechno v sobě superhologram obsahuje, odvažuje se tvrdit, že nemáme žádný důvod k předpokladu, že neobsahuje ještě víc.
Jinými slovy říká, že superholografická úroveň reality může být jen pouhým stupněm dosaženého vnímání, za kterým se nachází "další vývoj bez konce".
Bohm není jediným vědcem, který předložil důkazy o tom, že vesmír je hologram. Standfordský neurofyziolog Karl Pribram se nezávisle na Bohmovi zabýval výzkumem mozku a rovněž dospěl k přesvědčení o holografické podstatě reality. Pribram skončil u holografického modelu při hloubání nad otázkou, jak a kde je v mozku uložena paměť a vzpomínky. Po desetiletí trvajících výzkumech konstatoval, že paměť není omezena na určitou oblast, ale je rozptýlena po celém mozku.
V roce 1920 provedl mozkový specialista Karl Lashley zásadní experimenty, z nichž vyplynulo, že nezávisle na tom, která část mozku krysy byla odstraněna, krysa nezapomněla, jak vykonat množství úkolů, které se naučila před operací. Vysvětlit toto podivné ukládání paměti v mozku nebyl tehdy nikdo schopen vysvětlit. To umožnuje pouze princip "celku ukrytého v každé své části".
Teprve v roce 1960 se Pribram seznámil s holografickým modelem a uvědomil si, že objevil vysvětlení, které vědci tak usilovně hledali. Pribram se domnívá, že vzpomínky nejsou zakódovány v neuronech, nebo malých seskupeních neuronů, nýbrž ve vzorcích nervových impulsů, které protínají mozek skrz na skrz stejně, jako světlo laseru interferuje celou plochu filmu, na němž je uložen holografický obraz. Stručně řečeno Pribram věří, že mozek je sám o sobě hologramem.
Pribramova teorie také vysvětluje, jakým způsobem může lidský mozek pojmout tak obrovské množství informací a uložit je v tak malém prostoru. Odhaduje se, že lidský mozek má během průměrného života kapacitu zapamatovat si přibližně 10 miliard bitů informací, což odpovídá zhruba množství informací obsažené v pěti svazcích Encyklopedie Britannica.
Obdobně bylo zjištěno, že kromě dalších vlastností disponuje hologram ohromující kapacitou pro ukládání informací. K tomu postačuje změna úhlu, pod kterým dva paprsky zasahují kus fotografického filmu. Takto je možné zaznamenat na témže povrchu velký počet rozdílných obrazů. Názorně demonstrován byl příklad, kdy jeden čtvereční centimetr filmu pojmul až 10 miliard bitů informací.
Naše záhadná schopnost rychle si vybavit jakoukoli vzpomínku, kterou z obrovského množství uskladněných informací zrovna potřebujeme, se stává pochopitelnější, když si představíme, že mozek funguje jako hologram. Když vás přítel požádá, abyste mu řekli vše, co vás napadne, když se řekne slovo "zebra", nemusíte se nemotorně zpětně probírat ohromným kvantem abecedně poskládaných souborů, abyste se dobrali k odpovědi. Místo toho se vám téměř okamžitě vybaví asociace jako "pruhovaná", "podobající se koni", nebo "zvíře žijící v Africe".
Jedním z nejpodivnějších aspektů lidského myšlenkového procesu je skutečnost, že každý díl informace se zdá být okamžitě souvztažný se všemi zbývajícími částmi informace. Jelikož je každá část hologramu pevně navzájem spojená s každou další částí, jedná se zřejmě o prvotřídní příklad souvztažného systému v přírodě.
Uložení paměti není jedinou neurofyziologickou hádankou, která se ve světle Pribramova holografického modelu mozku objasnila. Další otázka zní: Jak mozek převádí nekonečný příval frekvencí, které přijímá prostřednictvím smyslů (například světelné a zvukové vlnění) do konkrétní podoby světa tak, jak ho známe? Kódování a dekódování jednotlivých frekvencí je přesně to, co princip hologramu vysvětluje nejlépe. Hologram totiž funguje jako jakási čočka, jako překládací zařízení schopné transformovat zjevně nesmyslnou změt frekvencí do souvislého obrazu. Pribram je přesvědčen o tom, že mozek se chová jako čočka a na holografickém základě matematicky konvertuje frekvence, které přijímá skrze smysly a přenáší je do našeho vnitřního světa vnímání. Působivé množství důkazů svědčí o tom, že mozek se chová holograficky. Není proto divu, že Pribramova teorie získává stále rostoucí podporu mezi neurofyziology.
Hugo Zucarelli, odborník italsko-argentinského původu, aplikoval holografický model také ve světě akustických jevů. Do rozpaků ho dostal fakt, že lidé dokážou lokalizovat zdroj zvuků, aniž by přitom museli pohnout hlavou a to přestože naslouchají jen jedním uchem. Zucarelli dospěl k závěru, že tuto schopnost může vysvětlit právě holografický princip. Zucarelli rovněž vyvinul technologii holofonického zvuku, tedy metodu záznamu schopnou reprodukovat akustickou pozici v prostoru s téměř mystickým realismem.
Pribramova víra, že naše mozky matematicky vytvářejí "tvrdou" realitu v závislosi na vstupních frekvencích, získala dosti velkou experimentální podporu. Bylo shledáno, že každý z našich smyslů je sensitivnější k mnohem širší škále frekvencí, než se původně předpokládalo. Výzkumníci například zjistili, že naše zraková soustava je citlivá na zvukové frekvence, že náš smysl čichu je částečně závislý na tak zvaných "osmických frekvencích", a že dokonce i buňky v našich tělech jsou citlivé na velké množství frekvencí. Tato zjištění indikují, že zaleží pouze na holografickém nastavení vědomí, jakým způsobem jsou takové frekvence filtrovány a kategorizovány do konvenčního způsobu vnímání.
K ještě překvapivějšímu výsledku se dostaneme, když propojíme Pribramův holografický model mozku s teorií Davida Bohma. Co se stane? Pokud je hmatatelný svět jenom druhotnou skutečností a to, co se nachází "tam venku" je pouhou změtí frekvencí, tedy pokud je vesmír hologramem, jehož určité frekvence jsou matematicky konvertovány do smyslové podoby, co nám pak zůstane z tzv. objektivní reality? Řečeno zcela jednoduše: Přestane existovat. Jak už východní náboženství dlouho avizují, materiální svět je Mája, iluze a ačkoliv si můžeme myslet, že jsme fyzické bytosti, pohybující se ve fyzickém světě, nejedná se o nic jiného, než o představu. Jsme pouhými "přijímači" plovoucími uprostřed kaleidoskopického oceánu frekvencí, a to, co si z tohoto oceánu vybereme a převedeme do fyzické reality, je jen jednou z mnoha variant, kterou lze v rámci superhologramu projevit.
Tento nový překvapující obraz skutečnosti, tato syntéza Bohmova a Pribramova přístupu, byla označena jako holografické paradigma, a přestože mnoho vědců na to reagovalo skepticky, mnoho jiných vyslovilo svou podporu. Malá ale stále početnější skupina odborníků se domnívá, že je to jeden z nejpřesnějších modelů reality, ke kterému věda až doposud dospěla. A více než to, většina z nich zastává názor, že toto paradigma může vyřešit některá mysteria, která nebyla tradiční vědou vysvětlitelná a mohlo by i tzv. paranormální jevy zařadit meti zákonné projevy přírody. Četní badatelé, včetně Bohma a Pribrama, si uvědomili, že mnoho parapsychologických fenoménů lze v termínech holografického paradigmatu vysvětlit.
Ve vesmíru, kde jednotlivé mozky jsou ve skutečnosti nedělitelné součásti obřího hologramu a všechno je navzájem pevně propojené, může být telepatie pouhým zpřístupněním holografické úrovně. Holografické paradigma poskytuje mnohem snazší porozumění tomu, jak se informace z mysli osoby "A" dostavají do mysli osoby "B" a to bez ohledu na vzdálenost. Řešení mají rázem i mnohé do té doby neřešitelné psychologické záhady.
Také Stanislav Grof cítí, že holografické paradigma nabízí model, který vysvětluje mnoho záhadných fenoménů zažitých lidmi během změněných stavů vědomí. V roce 1950, když vedl výzkum LSD jako psychoterapeut, se Grof setkal s pacientkou, která se nečekaně dostala do stavu, kdy se ztotožnila s druhem prehistorického plazu. V průběhu vize nejen že začala přesně líčit veškeré pocity, jako by byla opravdu plazem, ale dokonce podrobně popsala i jednotlivé části samčí anatomie. Mimo jiné uvedla, že hlava samce byla pokryta barevnými skvrnami. Grofa překvapilo, že ačkoli žena neměla do té doby žádné odpovídající biologické znalosti, z pozdějšího rozhovoru se zoologem vyplynulo, že u některých druhů plazů má barva v oblasti na hlavě vskutku důležitou roli jakožto iniciátora sexuálních podnětů. Případ této ženy nebyl zdaleka ojedinělý. Během své praxe se Grof setkal postupně s pacienty, kteří se indentifikovali prakticky s každým druhem na evolučním stromě. Ba co víc, Grof si ověřil, že jejich zkušenosti často vystihují s neuvěřitelnou přesností zoologické detaily daného druhu.
Regrese do říše zvířat nebyly jedinou psychologickou záhadou, s níž se Grof setkal. Dostal se do kontaktu s pacienty, kteří působili dojmem, jako by pronikli do jakéhosi druhu kolektivního nebo rasového nevědomí. Lidé s nízkým nebo žádným vzděláním náhle poskytovali detailní popis pohřebních praktik z dob Zarathustry a scén z hinduistické mytologie. Do další skupiny lze zařadit osoby, které přesvědčivě popsali své mimotělesné zážitky, vhledy do budoucnosti a regrese do minulých životů.
Během svého pozdějšího výzkumu se Grof setkal se stejnými projevy také u terapeutických sezeni, kde nedocházelo k aplikaci psychedelických látek. Jelikož společným jmenovatelem všech zmiňovaných prožitků byla transcedence individuálních vědomí mimo obvyklé hranice lidského ega a omezení daných časoprostorovým kontinuem, zařadil je Grof do kategorie "transpersonálních" zážitků.
Koncem šedesátých let pomáhal založit nové odvětví psychologie - "transpersonální psychologii". Jejímu studiu se po té plně věnoval. Přestože do nově založené Asociace transpersonální psychologie vstupoval stále vyšší počet obdobně smýšlejících profesionálů, a přestože se transpersonální psychologie stala respektovanou odnoží psychologie, Grof ani nikdo jiný nebyl schopen tyto zvláštní psychologické fenomény vysvětlit. To se změnilo až příchodem holografického paradigmatu.
Není to tak dlouho, co si Grof uvědomil, že příležitostné pronikání mysli do labyrintu světa a zažívání transpersonálních zkušeností nemusí být vůbec záhadné. Základním východiskem je předpoklad, že mysl je součástí kontinua, labyrintu propojujícího nejenom všechny mysli, které existují nebo existovaly, ale i všechny atomy, organismy a oblasti nacházející se v časoprostoru.
Holografické paradigma má význam také pro klasické vědní disciplíny, například pro biologii. Keith Floyd, psycholog z Virginie, vystoupil s tvrzením, že pokud je tvrdá realita jen holografickou iluzí, nemůže být i nadále platné tvrzení, že mozek produkuje vědomí. Spíše je to vědomí, které vytváří zdání mozku - stejně tak jako těla a všeho, co se nachází kolem něj a co interpretujeme jako fyzický svět.
Četní badatelé upozorňují, že radikální zvrat ve způsobu nazírání na biologické struktury mění i naše chápání medicíny a léčivého procesu, jež musí rovněž projít transformací v souladu s holografickým paradigmatem. Z představy holografické projekce fyzikální struktury našeho těla je zřejmé, že každý z nás je zodpovědný za své zdraví více, než dosavdaní lékařské vědomosti připouštějí. To, co nyní považujeme za zázračné uzdravení z nemoci, může být vlastně jen změnou ve vědomí, jež se následně projeví ve změně hologramu těla.
Stejně tak je třeba přistupovat ke sporným léčebným technikám, jakou je vizualizace, která může přinášet úspěsné výsledky, neboť na holografické úrovni jsou myšlenkové obrazy stejně tak reálné jako "realita". Dokonce i vize a zkušenosti s příměsí "nadpřirozených" skutečností lze na základě holografického paradigmatu vysvětlit. Biolog Lyall Watson ve své knize "Dary neznámých věcí" popisuje své setkání s indonéskou šamankou, jež byla během svého rituálního tance schopná stvořit celý háj stromů, který se objevoval a zase rozplýval ve vzduchu. Watson líčí, jak on a ostatní šokovaní diváci sledovali několikrát za sebou objevující se a znovu mizející stromy.
Přestože na základě obvyklého vědeckého názoru není možné podobné události objasnit, výše uvedené případy nás stále více ubezpečují o tom, že skutečná realita je pouhou holografickou projekcí. Je-li to všechno pravda, bude mít holografické paradigma dalekosáhlé důsledky pro všechny lidi, protože to znamená, že zážitky, jaké měl Watson, nejsou obecnou lidskou zkušeností pouze v důsledku našeho přesvědčení o tom, že to není možné. V holografickém vesmíru neexistují žádná omezení v možnostech, do jaké míry můžeme měnit strukturu reality.
To, co my vnímáme jako realitu, je jenom plátno, na něž můžeme kreslit obrazy, jaké se nám zlíbí. Všechno je možné. Od ohýbání lžic silou vůle až po neuvěřitelné příhody, které zakusil Castaneda během svých setkání s Donem Juanem. Magie je naše vrozené právo, proto už nehovořme více o zázracích, všechno je dané pouze našimi schopnostmi programovat realitu podle svých přání, podobně jako je tomu ve snu.
Popravdě i naše nejzásadnější názory na realitu jsou zpochybněny, protože v holografickém vesmíru, jak konstatoval Pribram, musí být i náhodné události nazírány na holografických principech a tím i determinovány. Synchronicity nebo významné shody okolností dávají náhle smysl a všechno v realitě musí být nahlíženo jako metafora, neboť dokonce i ty největší náhody vyjadřují nějakou hlubší symetrii.
Je otázkou, zda-li Bohmovo a Pribramovo holografické paradigma bude přijato vědou nebo zůstane ignorováno. Jisté je jen to, že už ovlivnilo smýšlení mnoha vědců. I kdyby bylo shledáno, že holografický model neposkytuje nejlepší možné vysvětlení okamžité komunikace mezi subatomárními částicemi, Aspectův objev minimálně naznačuje, jak poznamenal londýnský fyzik Basil Hiley, že musíme být připraveni radikálně zvážit nový pohled na realitu.

Čo nám hovoria optické ilúzie?

Pozrite sa na tento obrázok zdá sa vám, že sa hýbe? Obrázok je v skutočnosti statický to čo sa hýbe je vaša myseľ.
Náš mozog čerpá podnety z obrazov prijatých očami, aby im pomohol interpretovať to, čo vidíme. To je zvyčajne dôležité v situáciách ako napr. vnímanie hĺbky. Napriek tomu je niekedy táto interpretácia klamlivá. Podnety nás nútia mylne si myslieť, že vidíme niečo nepravdivé alebo dokonca niečo čo vôbec neexistuje. Uvidieť neznamená vždy uveriť – ako nám dokazujú optické ilúzie.

Mnoho z toho, čo vizuálne vnímame, je v nejakom zmysle iluzórne. Vzdialenejšie predmety sa zdajú menšie ako tie, čo sú bližšie. Zrkadlá ukazujú veci tam, kde nemôžu byť. Fatamorgána nás oklame vidinou vzdialenej scenérie. Ryby v rybníku vyzerajú, že sú vo vode vyššie, ako v skutočnosti sú. Mesiac tesne nad horizontom sa javí oveľa väčší ako v zenite. Rovnobežné priamky sa zbiehajú smerom k horizontu. Šošovky menia očividné rozmery a vzdialenosť predmetov.

Väčšinou ide o ilúzie zapríčinené fyzikálnymi efektami pri prechode svetla z predmetov do našich očí. My však vieme, že vzdialené objekty sú oveľa väčšie, ako ich vnímame. Vieme, že predmety videné v zrkadle sú v skutočnosti pred sklom, nie za ním. Náš mozog a myseľ sa väčšinou adaptovali na tieto javy a naučili sa kompenzovať ich takým spôsobom, aby zodpovedali realite. Dokážeme si predstaviť svetlo odrážajúce sa od zrkadla a spätne ho premietnuť na pôvodné miesto, kde podľa očakávania nachádzame jeho zdroj.

Väčšina z nás považuje zrak sa samozrejmosť. Zdá sa, že to robíme bez úsilia, no napriek tomu je vnímanie obrazov, predmetov, farby a pohybu veľmi komplikovaný proces. Keď nakloníme hlavu, svet sa nenakloní. Keď zatvoríme jedno oko, nestrácame okamžite schopnosť vnímať hĺbku. Keď prechádzame okolo nejakého predmetu, zakaždým vnímame iný tvar, hoci predmet sa nemení. Aj keď si uvedomujeme, že nás zrak klame, nezastaví to zavádzajúci efekt. To poukazuje na rozdielnosť nášho vnímania niečoho a našej predstavy o tom.

Naše oči sú optické nástroje ako mikroskop alebo teleskop, ale prispôsobujú sa omnoho jednoduchšie. Dúhovka prepúšťa do oka potrebné množstvo svetla, šošovka zaostruje. Svetelné lúče prichádzajú do oka na fotoreceptívne bunky na sietnici. Obraz, ktorý sa na sietnici vytvorí, je plochý a napriek tomu, my vnímame tvar, hĺbku a pohyb.
Zrakové ústrojenstvo sa nemýli, lebo sietnica zaznamenáva len to čo odráža.Chybné je posúdenie prijatých dojmov, to jest, myseľ. Bolo by hrubým omylom odložiť tieto klamné geometrické kuriozity. Sú psychologickými učiteľmi. Majú veľký význam, lebo podávajú zvláštne vodítko ku správnemu objasneniu najpokročilejších fáz pochodu vnímania. Ukazujú, že mentálna interpretácia sa mieša s fyziologickým dojmom a v nasledujúcej zmesi ľahko vnímame premietnutú mentálnu predstavu, ako vloženú na vytlačený obrázok. Môžeme vidieť, ako fakt to čo myseľ vníma nie to čo nám hovoria zmysli. Keď vidíme geometrický obrazec inak, ako je skutočne nakreslený, potom naozaj vidíme výtvor, ktorý myseľ preniesla zo seba samej na obrazec. To je psychologický zákon, ktorý je príčinou ilúzie. Výsledky pochodov, ktoré sa odohrávajú vo vnútri tela a mysle pozorovateľa, môžu ním byť premietané tak, že sa javia, ako vonkajšie fyzické veci. Lebo klamné tvary, aké tieto kresby naberajú, nemajú objektívnu skutočnosť mimo mysle, ktorá ich vníma.

Hlboká ekológia

Hlboká ekológia je cesta, ako dosiahnuť súlad a rovnováhu medzi jednotlivcami, spoločenstvami a celou prírodou. Je schopná naplniť naše bytostné túžby: vieru a dôveru v naše najhlbšie tušenia, odvahu priamo konať, radostnú ľahkosť a smelosť tancovať v harmónii zmyslov, ktorú objavujeme vďaka hravému spontánnemu súzvuku s rytmami nášho tela, s pulzom tečúcej vody, so zmenami počasia a ročných období a so všetkými prejavmi života na Zemi.

Hlboká ekológia znamená prácu každého z nás na sebe. Básnik a filozof Gary Synder ju označuje ako "skutočnú prácu", ako úsilie tkvieť hlboko v skutočnosti a vidieť seba samých neskreslene, takých, akí naozaj sme. Táto práca - to je pestovania ekologického vedomia. Je to schopnosť naplno vnímať existenciu skál, vlkov, stromov a riek a upevňovať vnútorné presvedčenie, že všetko je navzájom úzko prepojené. Pestovanie ekologického vedomia, to je aj úcta a láska k tichu a samote a znovuobjavovanie schopnosti počúvať. Znamená naučiť sa celostnejšie vnímať, byť otvorenejší, dôverčivejší. Tento prístup je založený na predstave takej vedy a techniky, ktorá vylučuje akékoľvek vykorisťovanie.

Hlboká ekológia znamená ďalej stále hlbšie spytovať seba samého, uvažovať o základných predpokladoch svetonázoru prevládajúceho v našej kultúre a skúmať zmysel a pravdivosť nášho bytia. Svoje vedomie nezmeníme len tým, že budeme počúvať druhých, musíme začať priamo konať. Alan Watts, ktorý sa usiloval priblížiť tradície Východu západnému spôsobu myslenia, použil na označenie tohto procesu veľmi starý obraz - pozvanie do tanca. Podľa neho cesty oslobodenia jasne odhaľujú, že život nespeje nikam, pretože je neustále prítomný. Inými slovami, život beží a tí, ktorí s ním nesúzvučia, nepochopili jeho podstatu a ostávajú bokom.

Na základe taoistických ság, súfických príbehov, textov zen a psychológie Karola Junga Watts vysvetľuje, ako prebieha proces spontánneho pochopenia. Je zrejmé, že povedať "buďte spontánni" znamená len podporovať rozorvanosť, ktorá zviera vedomie ľudí súčasnej spoločnosti. Tajomstvo spočíva v tom, aby sme sa nechali očariť a nadchnúť. Ako vraví Watts: "Ak žijeme prirodzene, naše vedomie sa posúva od napätej zámernej pozornosti ku koánu - k stavu otvorenej pozornosti čiže k rozjímaniu." Toto je kľúčový moment pri rozvíjaní ekologického vedomia. Tento postoj tvorí prvý krok k získaniu viac "ženského", vnímavejšieho a láskavejšieho prístupu, ktorý je bližší a prirodzenejší práve ženám.

Vo východnom taoizme nachádzame metaforu "organické Ja". Taoizmus učí, že všetkému je vlastný proces postupného rozvinutia svojej podstaty. V prirodzenom spoločenskom usporiadaní sa ľudia vyhýbajú ovládaniu druhých. Je skutočne iróniou, že čím viac sa človek snaží riadiť iných ľudí a ovládať ostatnú prírodu, tým viac rastie neporiadok a zmätok. Podľa taoistov spontánnosť vyplýva z rozvíjania prirodzeného vnútorného usporiadania. Život nie je nízky, úbohý, surový a ničivý. Ľudia neupadajú do zdanlivo nevyhnutných sporov o neobnoviteľné prírodné zdroje. Ovláda ich menej túžob a prežívajú jednoduchšie radosti. V spoločenstve, ktoré sa riadi taoizmom, nie je potrebný právny poriadok, aby sa dosiahla spravodlivosť. Ľudia tam pracujú na všestrannom sebauskutočnení nechávajú sa unášať tokom energie.
"Spoznávať Cestu znamená spoznávať seba. Spoznávať seba znamená zabudnúť na seba. Zabudnúť na seba znamená nechať sa osvietiť všetkým. Nechať sa osvietiť všetkým znamená odstrániť zábrany medzi svojím ja a ostatnými."
Dógen

Ako v mnohých iných východných tradíciach, i v taoizme súcit, úcta k všetkému tvoria základné princípy. Súcit vyplýva z lásky k sebe samému, ale ja sa tu chápe ako nedeliteľná súčasť väčšieho Ja, nejde teda o egoistickú sebelásku. Pestovanie ekologického vedomia je v súčasnej spoločnosti dvojsečná zbraň. Nesmieme sa nechať uniesť svojou túžbou po zmene natoľko, aby sme sa sústredili len na úzko ponímané ja - ego. Ak budeme hľadať len vlastnú spásu, staneme sa osamelými "ekologickými svätcami" v dave ľudí, ktorých budeme považovať za hriešnikov, čo naďalej pokračujú v znečisťovaní. Osobná zmena vyžaduje aj zmenu kultúry a naopak. Nemôžeme ignorovať ani osobný, ani spoločenský rozmer, pretože naším cieľom je dosiahnuť súlad medzi ľuďmi navzájom a harmóniu s planétou i so sebou samým. "Odtrhnutá ruka je odpudivá, a rovnako aj človek odlúčený od Zeme a hviezd a svojich dejín, či už v myšlienkach, alebo v skutočnosti, vyzerá často ohavne. Nedotknuteľnosť je celistvosť, najvyššia krása je organická celistvosť, celistvosť života a veškerenstva, božská krása vesmíru.
Zem ako jeden organizmus
"Rastúci počet biológov a ekológov prichádza k záveru, že Zem a všetko, čo na nej je, je živý, vzájomne spojený systém. Primitívne kmene k tomuto poznaniu svojim spôsobom prišli už dávno. Tento názor spopularizoval James Lovelock v "hypotéze o Gaii. Lovelock tvrdí, že: "fyzikálne a chemické podmienky povrchu Zeme, atmosféry a oceánov boli a sú aktívne vytvárané samotnou prítomnosťou života. Kontrastuje to s konvenčným poznaním, ktoré tvrdí, že život sa prispôsobil podmienkam na Zemi, a oboje, život aj podmienky na Zemi, sa vyvíjalo nezávisle na sebe." Lovelock ďalej hovorí: "Všetka živá hmota na Zemi, od veľrýb k vírom, od dubov k riasam tvorí jedinú živú bytosť, schopnú manipulovať s atmosférou Zeme tak, aby ju prispôsobila svojim potrebám, a nadanú schopnosťami a silami, ktoré ďaleko presahujú schopnosti a sily, z ktorých je zložená."
Gaia a veda
"Dôvodom pre čo nás myšlienka jednoty všetkého tak priťahuje, je to, že nám pomáha prekonať súčasný a vo svojich dôsledkoch katastrofický pohľad na svet. Pripomína nám, že nie sme oddelenými, nezávislými, autonómnymi bytosťami. Od obdobia osvietenectva, najväčšie morálne úsilie našej kultúry bolo zamerané na snahu upevniť našu individuálnu slobodu. Kampaň za slobodu jednotlivca priniesla veľké výsledky, ale tak ako všetky morálne kampane, pozerá na veci iba z jednej strany a prináša vážne následky v okamihu keď neberie do úvahy širší kontext.

Jedným z týchto následkov je naša oddelenosť od fyzického sveta. Starostlivo sme všetko, čo nie je ľudské, vylúčili zo svojho hodnotového systému a zredukovali tento systém na termíny vlastného záujmu. Náš morálny a fyzický slovník starostlivo prispôsobujeme spoločenskej zmluve, pričom strácame jazyk, ktorý by dokázal vyjadriť podstatu ekologickej krízy."

Rodová škola

Na Kavkaze, na východním pobřeží Černého moře, se nachází místo, kde se „rychleji přemýšlí“. Poblíž vesnice Těkos je zde rodová škola Michaila Petroviče Ščetinina.Co znamená název „rodová škola“? Jak funguje rodová paměť? Jaký je zde vztah k předkům?

O rodové škole nám vypráví student Martin Másilko, který doma v Čechách přerušil studium zahradní architektury, začal se učit ruštinu a vydal se daleko až na Kavkaz, k Černému moři. Rodová škola, která je především dílem Michaila P. Ščetinina, zde vyrůstá již čtrnáct let. Zdá se, že M. P. Ščetinin je někdo jako „ruský Komenský“, učitel národů. Michail Petrovič má za sebou dlouhou pedagogickou praxi, během které dělal z nejhorších žáků ty nejlepší. Během těchto zkušeností založil své vlastní školy. Ta poslední vyrůstá již čtrnáct let. Proč řekneme, že vyrůstá? Tato rodová škola nepřetržitě vzniká a pokračuje. Na pozemku bývalé konírny žáci sami stavějí domy, své obydlí, svoji školu. Stavbyvedoucím prací je sám Michail Petrovič, další koordinátoři řídí stavební práce.

„Jestliže dítě část zdiva domu pokládalo samo, skrze tuto práci cítí sounáležitost s celou školou. Vždy, když půjde kolem, tak si na tuto vlastnoručně odvedenou práci vzpomene,“ říká student Martin. Křižovatka národů

Michail Petrovič iniciuje i velmi neobvyklý způsob výuky. Dokáže přejímat a respektovat kulturu svých žáků. Pokud příchozí žák něčím vynikl, Michail Petrovič mu to stále připomíná, aby ho povzbudil. Žáci se učí národní tance Ruska, Kavkazu a kozácké. Každý příchozí vnáší do školního prostředí i svůj národní tanec. Duše každého národa je zde zvýrazněna a respektována. Původní obyvatelé zde byli kozáci, kteří zprostředkovávali spojení ruských národů s Kavkazem a střežili hranice. Jejich život se odehrával v kruzích - sečích, vůdcem byl ataman. Dříve se kozáci těšili velké vážnosti. Od svého vzniku v 17. století vytvářeli svébytnou společnost. Bývali vždy oporou ruského cara, aktivně se zúčastňovali bojů za rozšíření vlády Ruska, zejména na Kavkaze, Sibiři a ve Střední Asii. Pro svoji věrnost vládě byly kozácké oddíly používány při potlačování povstání nebo stávek. Vztah k půdě, k víře a k panovníkovi formoval rovněž jejich záporný vztah k sovětské moci. Měli společné důvody k nenávisti k sovětům, což vyústilo v jejich tragický osud, jak zní jeden z názorů. Ale to už je jiná kapitola. Vítej doma

Bylo to v září roku 2005, když se Martin Másilko vydal poznat rodovou školu na Kavkaz.Učitel M. P. Štětinin jej přivítal se slovy: „Vítej doma.“ Vzápětí se Martin dověděl, že Těkos, kde se oblast školy nachází, původně založili Češi.

„Když jsem se poprvé setkal s Michailem Petrovičem Ščetininem, řekl mi: ´Ty jsi Rus a já jsem Čech, moje země je tvoje a tvoje je moje. Jsme jeden národ.´

Byl jsem udiven. Tento krásný, bělovlasý, starší muž oplývající vitalitou mladého člověka v rozkvětu, si váží naší země více než spousta lidí rodících se u nás,“ vzpomíná Martin. Ve škole se nyní nacházejí děti ruské, české, nechybí zde Ukrajinci, Bělorusové, Kazaši, Baškirci a další. Michail Petrovič přejímá vždy kulturu národa, jehož děti se zde učí. To znamená, že této kultuře věnuje patřičný prostor. Ve škole se vzácně snoubí pedagogika s výukou hudby. Žáci se učí tance různých národů. Kroje si šijí samy podle vzoru. Děti od třinácti let jsou již schopny uspořádat koncert pro veřejnost.

Jakou další zvláštností je obdařena tato škola?
Děti učí děti
Děti učí. Koho, co? - Děti! Vyučování se odehrává v kruzích. Kruhy jsou vedeny mladými učiteli. Ataman má na starosti všechny chlapce. Vedoucí pokoje nebo skupiny je komandir. Mají za úlohu „vytvořit předmět“. Poté, co pochopí část učiva v celku, přecházejí do detailů. Učivo si tak žáci sami vytvářejí.

Například - v jednom kruhu se učí geografii. Vyučování probíhá v celostním systému. Začínají světem, hydrosférou, pokračují ekologií, náboženstvím k úrovním států, rodin a škol.

Výuka geografie probíhá třeba i týden (a za měsíc třeba znovu další týden) a není přerušována střídáním jiných předmětů, jako je tomu v klasických základních školách.

Každý žák se učí s motivací, že potom bude on sám yučujícím. Bude předávat své vědomosti dalším dětem. Tento motiv způsobuje, že děti si velmi dobře zapamatují látku, a pamatují si ji systematicky a celistvě. Po ukončení látky je vyučován jiný předmět. Části se spojí v celek. Mohou začít pokaždé odjinud. Matematika se například každý rok vytváří znovu - to znamená, že za 14 let vznikne kolem 14 učebních konceptů, jak učit matematiku.

Rozvrh hodin bez ročníků

Rozvrh hodin dne se řídí střídáním dvou mozkových hemisfér. Obměňuje se výuka s pohybovými činnostmi. „Tento systém, díky změnám fyzické a psychické činnosti, umožňuje dítěti odpočívat během celého dne. Změna práce navozuje uvolnění a načerpání nové energie do dalšího učení,“ doplňuje Martin.

Někoho by mohlo napadnout, že výuka může být chaotická - tento systém je však sám o sobě velice účinný. Výuka probíhající sezením v kruhu není sice pro každého vyhovující, ale přístup je systémový na bázi spolupráce. Pokládají se tu neobvyklé otázky... alespoň v rámci klasického školství neobvyklé: jak, proč a nač. V tomto místě je velmi silné pole. Opravdu se zde „přemýšlí rychleji“. Krásná příroda kolem,vytváření prostoru k učení, hudbě a tanci je dokreslováno bzukotem včelích úlů. Nejlepší jednotlivec, který si nejlépe osvojí vypracovaný předmět, je ze skupiny vybrán, aby v následujícím roce vyučoval. Je zde možné absolvovat základní i střední školu za jeden rok! Jednou z neobvyklých věcí je, že zde nejsou ročníky, ani se nerozdělují informace na ty, které by měly být sděleny desetiletému chlapci a dvacetiletému muži. Existují dva systémy zkoušek - jeden vnitřní a druhý vnější. První probíhá ve škole, druhý je kontrola vnějším systémem. Ale hledí se na věk zkoušejícího. Příští rok se po něm už vyžadují větší a hlubší znalosti a jejich spojování s jinými předměty. Probíhá zde i výuka cizích jazyků. Například německý jazyk zde učí dvě „učitelky“ - jedna je osmiletá (rodilá Němka), druhé je okolo dvaceti. Přednášet sem přijíždějí lidé z celého světa po celý rok. Během školního roku si děti mohou vzít kdykoliv pár dnů prázdnin - mohou navštívit rodiče, kdykoliv chtějí. O letních prázdninách probíhá stavění domů, nové vyzdobení pokojů, vytváří se učivo na další školní rok atd. Vedle toho se tancuje, jezdí se sbírat jahody, broskve - je spousta různých činností. Pozoruhodné je, že škola má finanční soběstačnost. Jídlo zde vaří a vydávají žákyně. Převládá zde strava vegetariánská, doplněná rybím masem. Žáci nejenom stavějí budovy, ale také interiéry jsou vyzdobeny ruční malbou podle navržených konceptů. Stojí zde jak koncertní sál, tak ubytovny pro chlapce a dívky. Výuka mužů i žen probíhá ve většině času odděleně, ale i společně. Není zde striktní pravidlo. Chlapci i dívky, přestože mají oddělené ubytování, se spolu potkávají každý den ve společném prostoru. Podporuje se rozdílnost mezi mužem a ženou, což také hraje důležitou roli pro pokračování tradic. Panuje zde i pevný denní rozvrh s budíčkem i večerkou.
Vesmírný vzor?
Mladší děti mají stále před očima vzor- z těch starších. Starší žáci jim jdou příkladem. „Člověk si musí být stále vědom, co právě dělá. Učíme se chodit rovně a být příkladem těm ostatním,“ vysvětluje Martin. „Každý cítí tu zodpovědnost, uvědomuje si, že nemůže zklamat.“

Deti

Jsou částí naší bytosti, kterou jsme poztráceli v dětství. Kolik se toho od nich můžeme naučit a kolik jim můžeme dát. Díky přímému účastenství při tomto mystériu růstu lidské osobnosti můžeme spontánně pochopit spoustu motivů a reakcí našich vlastních rodičů, které by nám jinak zůstaly ukryty. Můžeme znovuprožít své dětské příběhy, můžeme znovuobjevit radost ze hry a vzpomenout, jak plynul čas jinak, než nyní. Jak dlouhá byla hodina, jak nekonečný byl měsíc a nepředstavitelný čas od Ježíška k Ježíšku. Jsem opravdu vděčný, za každý prožitý den s nimi - což ovšem neznamemá, že si od nich čas od času rád neodpočinu :-) Děti totiž představují nepřetržitý příval energie a jak tělo stárne, tak občas potřebuje na chvilku vypnout. Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami života, toužících po sobě samém. Přicházejí skrze vás, ale ne od vás. A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří. Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky, neboť ony mají vlastní myšlenky. Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším, neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech. Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě. Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška. Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy. Lučištník vidí na stezce nekonečná terč a napíná vás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko. Ať napínání rukou Lučištníka je pro vás radostí. Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk, který je pevný.

Chalíl Džibrán

Umenie žiť

Každý človek by mal mať cieľ. Od jeho kvality závisí hodnota celého života. Zvoľte si cieľ vysoký, rozsiahly, ušľachtilý a nesebecký. Váš život sa tak stane vzácnym pre vás i pre iných. Dokonalosť, s akou uskutočníte svoj ideál, bude závisieť od vašej osobnej dokonalosti. Prvým krokom na ceste k dokonalosti je uvedomiť si sám seba, rozličné časti bytosti a ich typické aktivity. Naučte sa ich odlišovať jednu od druhej, aby ste vedeli určiť pôvod myšlienok, impulzov, reakcií a pohnútok, ktoré sa vo vás objavujú a pobádajú vás k činnosti. Je to náročné sebaštúdium a vyžaduje veľa úprimnosti a vytrvalosti. Ľudská povaha, najmä rozumová, má totiž spontánny sklon obhajovať a ospravedlňovať všetko, čo človek cíti, myslí, hovorí a robí. Svoje vnútorné poryvy musíme preto pozorne sledovať a konfrontovať s naším najvyšším ideálom, úprimne odhodlaní podriadiť sa jeho súdu. Len tak si vypestujeme schopnosť rozlišovať, ktorá sa nemýli. Ak naozaj chceme dosiahnuť dokonalosť a odhaliť najhlbšiu pravdu nášho bytia - a práve to je naša misia na zemi, pre ktorú sme boli stvorení - musíme zo seba systematicky odstrániť všetko, čo jej protirečí. Tak sa jednotlivé prvky našej bytosti pomaly zoskupia do homogénneho celku okolo psychického jadra. K viditeľnému pokroku dospejeme až po dlhom čase, a ak ho chceme úspešne zavŕšiť, musíme sa ozbrojiť vytrvalosťou, trpezlivosťou a odhodlaním urobiť všetko preto, aby náš život neskončil predčasne - pred dosiahnutím cieľa.

Súčasne so zjednocovaním a očisťovaním bytosti treba zdokonaľovať aj jej vonkajšie, inštrumentálne stránky. Ak sa má cez nás prejaviť vyššia pravda, myseľ musí byť dostatočne pružná a bohatá, aby zostupujúcu ideu usilujúcu o sebavyjadrenie vliala do myšlienkovej formy, ktorá uchová jej silu a jas. Schopnosť vyjadrovania musí byť natoľko vyspelá, aby výslednú myšlienku zaodela do slov, ktoré ju budú odhaľovať, a nie zahaľovať a deformovať. Formulácia, ktorou vyjadríme vyššiu pravdu, by sa potom mala prejaviť i v našom cítení a konaní, vo všetkých aktivitách našej bytosti. A nakoniec by vytrvalým úsilím mali i tieto aktivity dospieť k maximálnej dokonalosti. Toto všetko možno dosiahnuť štvorakou disciplínou, ktorej stručný náčrt tu predkladáme. Jej jednotlivé prvky sa navzájom nevylučujú, dokonca je lepšie venovať sa im súčasne. Začiatok by sme mohli nazvať psychickou disciplínou - označenie "psychický" dávame psychologickému stredu a jadru našej bytosti, sídlu najvyššej pravdy našej existencie, ktoré je schopné túto pravdu zachytiť a prejaviť. Preto je nesmierne dôležité uvedomiť si jej prítomnosť v nás, sústrediť sa na ňu, vybudovať si s ňou priamy kontakt a nakoniec sa s ňou zjednotiť.

V rôznych dobách a krajinách vzniklo mnoho spôsobov, ako "psychické jadro" v nás odhaliť a splynúť s ním. Existujú metódy psychologické, náboženské, ba aj mechanické. Zvoľte si tú, čo vám najviac vyhovuje. Ak vytrváte v úprimnej a stálej snahe, určite sa vám dostane i potrebnej pomoci - či už zvonka štúdiom a poučením, alebo zvnútra koncentráciou, meditáciou, zjavením a duchovným zážitkom. Iba jedna vec je absolútne nevyhnutná: odhodlanie doviesť toto hľadanie až do úspešného konca. Musí sa stať vaším prvoradým cieľom - drahocennou perlou, ktorú treba získať za každú cenu. Čokoľvek budete robiť, odhodlanie nájsť pravdu vášho bytia a splynúť s ňou musí byť vždy živé, neustále prítomné za všetkým, čo robíte, cítite a myslíte.

Nezanedbávajte pritom rozumový rozvoj, lebo ľudská myseľ môže byť rovnako veľkou pomocou ako prekážkou. V prírodnom nezušľachtenom stave je obmedzená, plytká a nepružná, a treba vynaložiť určitú námahu, aby sa stala širšou, pružnejšou a hlbšou. Keď budete čeliť nejakému problému, snažte sa ho preto posúdiť zo všetkých možných strán a hľadísk. Na tomto princípe je napríklad založená nasledovná technika: proti jasne sformulovanej téze sa postaví rovnako dôkladne vybudovaná antitéza, a problém potom treba starostlivou reflexiou rozšíriť, prekročiť a nájsť syntézu, ktorá pôvodné protiklady spojí do obsiahlejšieho, úplnejšieho a dokonalejšieho riešenia.

Existuje veľa podobných cvičení a niektoré z nich blahodarne vplývajú aj na charakter: rozvíjajú myseľ a zároveň pomáhajú zvládnuť emócie. Napríklad, veľmi dôležité je zakázať mysli, aby vynášala súdy o ľuďoch a veciach. Myseľ totiž nie je nástrojom poznania - nedokáže ho nájsť, práve naopak, poznanie do nej musí zostúpiť z inej sféry a ovládnuť ju. Svet poznania je mimo dosahu ľudskej mysle, prevyšuje aj Platónov svet čistých ideí. Myseľ treba upokojiť a urobiť ju vnímavou, aby dokázala zachytiť poznanie zostupujúce zhora a prejaviť ho. Jej úlohou je dať mu formu, štruktúru a preložiť ho do činnosti. V týchto funkciách spočíva jej pravá hodnota a užitočnosť.

Keď sa teda pri práci alebo rozhodovaní dostanete s niekým do sporu, nedržte sa kŕčovite svojho názoru. Pokúste sa vžiť do situácie toho druhého, pochopiť jeho stanovisko a miesto hádky alebo dokonca boja nájsť riešenie, ktoré v rozumnej miere uspokojí obe strany. Ak je na oboch stranách dobrá vôľa, také riešenie vždy existuje.

Tým sa dostávame k rozvoju a zvládnutiu vitality. Vitálna bytosť v nás je sídlom impulzov a túžob, entuziazmu a prudkosti, dynamickej energie, vášní, ale aj depresie, revolty a zúfalstva. Niet veci, ktorú by nedokázala rozhýbať, vybudovať a uskutočniť, dokáže však aj všetko zničiť a znemožniť. Zvládnuť vitalitu je pre človeka najťažšie. Vyžaduje nesmiernu trpezlivosť a najmä dokonalú úprimnosť, lebo bez úprimnosti by sme sa klamali od prvého kroku a všetka naša námaha by vyšla nazmar. Keď vitalita spolupracuje, žiaden cieľ nie je nedosiahnuteľný, žiadna premena neuskutočniteľná. Problém je získať trvalú spoluprácu. Vitalita je usilovným robotníkom, obvykle jej však ide o vlastné uspokojenie. Ak jej ho čo i len čiastočne odoprieme, začne sa priečiť, stáva sa mrzutou a rozladenou, energia k činnosti mizne a zostáva po nej len znechutenie z vecí a ľudí, nespokojnosť a depresia, pasivita alebo revolta. V takých chvíľach musíme zostať pokojní a pasívni a vyvarovať sa akéhokoľvek činu, inak vyvedieme nejakú hlúposť a ľahkomyseľne si zničíme plody dlhého úsilia. Tieto krízy sú kratšie a menej nebezpečné u tých, čo majú s psychickým jadrom pevný a živý kontakt schopný v každej situácii udržať pri živote plameň snahy a vedomie ideálu, ktorý chcú dosiahnuť. Cez psychické vedomie môžu potom k vitalite pristúpiť ako k revoltujúcemu dieťaťu, trpezlivo a neúnavne jej ukazovať svetlo a pravdu v snahe presvedčiť ju a znovu získať jej dobrú vôľu, ktorá sa dočasne stratila. Každú krízu tak premeníme na krok vpred, na nový stupienok k ideálu. Postup môže byť pomalý a pády časté, no ak si uchováme nezlomnú vôľu a odvahu, určite sa jedného dňa dočkáme triumfu, keď sa naše ťažkosti a prekážky rozplynú v žiarivom vedomí pravdy.
A nakoniec si musíme racionálnou a predvídavou telesnou výchovou vybudovať pružné a mocné telo ako vhodný nástroj vyššej Pravdy v hmotnom svete.
Telo nemá vládnuť, ale poslúchať. Svojou konštitúciou je verným a učenlivým sluhom. Nanešťastie nie vždy dokáže správne rozlišovať vo vzťahu k svojim pánom, mysli a vitalite. Myseľ presadzovaním nepružných dogiem a svojvoľných rozhodnutí, vitalita vášňami, nestriedmosťou a rozpustilosťou rýchlo zničia prirodzenú rovnováhu tela a navodia stav trvalej únavy, vyčerpania a choroby. Spod tejto tyranie ho treba oslobodiť vybudovaním priameho a trvalého kontaktu s psychickým jadrom bytosti. Telo disponuje obdivuhodnou prispôsobivosťou a výdržou, a ak ho miesto nevedomých a despotických pánov, ktorým je nateraz podrobené, bude ovládať najhlbšia pravda našej bytosti, budeme prekvapení, čo všetko dokáže. Zvládne aj veci, o ktorých ani nesnívame. Pokojné a tiché, silné a vyrovnané, dokáže vždy vyvinúť potrebné úsilie, lebo sa naučí oddychovať počas činnosti. Kontaktom s vesmírnymi silami si doplní energiu, ktorú vedome a účelne použije. Zdravé a vyrovnané, ztelesní nový typ harmónie odvodený z harmónie vyšších sfér, čo mu dodá dokonalé proporcie a ideálnu krásu formy. Táto harmónia bude dynamická, lebo pravda bytosti nemôže byť statická, ide o neprestajné vrastanie do úplnejšej a obsiahlejšej dokonalosti. Keď sa telo naučí sledovať pohyb tejto dynamickej harmónie, dokáže sa postupnou premenou vyhnúť rozpadu a zániku. Neodvolateľný zákon smrti nebude mať viac dôvod na existenciu.
Na tomto stupni dokonalosti - ktorý je naším cieľom - sa nám hľadaná Pravda odhalí v štyroch hlavných stránkach: v Láske, Poznaní, Sile a Kráse. Tieto štyri stránky Pravdy nájdu spontánne vyjadrenie v jednotlivých častiach našej bytosti. Psychika sa stane centrom opravdivej a čistej lásky, myseľ nástrojom neomylného poznania, vitalita stelesnením neprekonateľnej sily a nevyčerpateľnej energie, a telo výrazom dokonalej krásy a harmónie.

Nevedomie

Prvý a povrchný pohľad na každú vec je vždy iluzórny. Veda a skutočné poznanie začínajú až vtedy, keď prenikneme pod povrch a odhalíme skryté zákony. Neznamená to, že by pozorovaná vec bola púhym preludom, nie je však tým, čím sa zdá byť na prvý pohľad. Takisto nemôžeme povedať, že by procesy a javy na jej povrchu v skutočnosti neprebiehali, ale kým ich akceptujeme tak, ako sa samy núkajú našim zmyslom, nezachytíme ich skutočné príčiny a súvislosti.

Vo fyzikálnych vedách je táto pravda zrejmá a uznávaná. Zem nie je plochá, ale guľatá; nestojí, ale opisuje dvojitý krúživý pohyb; Slnko obieha, ale nie okolo Zeme; zdanlivo svietivé nebeské telesá sú v skutočnosti temné a chladné; veci tvoriace našu všednú realitu - farba, zvuk, svetlo, vzduch - sú v skutočnosti čímsi celkom iným, než sa na prvý pohľad zdá. Naše zmysly nám sprostredkúvajú chybný odhad vzdialenosti, veľkosti, tvaru i polohy. Zdanlivo homogénne objekty sa pri bližšom skúmaní rozpadnú na konglomeráty mikroskopických častíc, ktoré naše zmysly nedokážu zachytiť. Častice samé sa ukazujú byť len istou konkrétnou formuláciou Energie, ktorú nemožno opísať ako materiálnu a o ktorej nám zmysly nevedia podať žiadne svedectvo. Napriek tomu naša myseľ i zmysly dokážu spokojne žiť v tomto svete ilúzií a považovať ich za praktickú pravdu - lebo do istej miery praktickou pravdou naozaj sú a postačujú pre naše všedné, neambiciózne činnosti.
Ale len do istej miery, lebo ak chceme žiť bohatším a plnším životom, ak chceme postúpiť na vyššiu úroveň praktickosti samej - teda ak chceme ovplyvňovať podstatu vecí a procesov, musíme preniknúť pod povrch a zmocniť sa hlbšieho poznania. Odhalenie skrytých zákonov a operácií Prírody vedie k ďalším objavom a k novému využitiu energií, ktoré Príroda sama neaktivovala, keďže ich bezpodmienečne nepotrebovala na zabezpečenie chodu a rovnováhy vesmírnej existencie. Ponechala na človeka, svojho mysliteľa, aby ich sám objavil a obohatil nimi svoju existenciu.
Toto všetko priam bije do očí pri skúmaní Hmoty, akosi sa však zdráhame uznať a použiť rovnaký princíp pri skúmaní Mysle. Je pravda, že dnešná psychológia sa v mnohom zlepšila a intenzívne hľadá nové metódy. Až donedávna bola neohrabaným scholastickým hromadením ľudskej nevedomosti o sebe samom. Povrchové psychologické funkcie - vôľa, myseľ, zmysly, rozum, svedomie - boli nezáživným a sterilným spôsobom klasifikované, ich skutočná povaha a vzťahy však neboli skúmané ani využité žiadnym spôsobom výrazne presahujúcim ohraničenú funkciu, ktorú im Príroda pridelila na udržanie najnutnejšej a najplytkejšej duševnej existencie a aktivity. Nepoznáme sami seba, preto nie sme schopní výrazne zlepšiť subjektívne podmienky svojej existencie, nevieme účelne a naisto rozvíjať duševné schopnosti, ba ani etickú stránku ľudskej povahy. Nová psychológia sa bezpochyby snaží preniknúť pod povrch vecí, jej úsilie však ohrozujú vážne východiskové omyly: omyl materializmu, ktorý chce štúdium ľudskej mysle založiť na štúdiu ľudského tela; omyl skepticizmu, podľa ktorého je každý pokus o nepredpojaté bádanie v hlbinách subjektívnej existencie vopred odsúdený na neúspech; omyl konzervativizmu, ktorý na všetko nové hľadí s nedôverou a odporom a každý subjektívny zážitok vymykajúci sa jeho ošúchaným stereotypom považuje za halucináciu a chorobný stav - presne ako stredovek považoval každú novovznikajúcu vedu za diabolskú úchylku a bohorúhačský útok na hranice, ktoré ľudským schopnostiam vymedzil sám Stvoriteľ. A nakoniec je tu omyl objektivizmu, ktorý zvádza psychológov, aby skúmali iných zvonka, miesto aby hlavné pole skúmania a experimentovania videli v sebe, vo vlastnom vnútri. Psychológia je nutne subjektívnou vedou; len cez poznanie a pochopenie seba samého môžem sa dopracovať k pochopeniu iných.

Nech sú nedostatky novej psychológie akékoľvek, urobila prvý a rozhodujúci krok, bez ktorého naozajstné poznanie ľudskej psychiky nie je možné, dospela k objavu, ku ktorému dospeje každý, kto sa skutočne snaží pochopiť fenomén vedomia. Objavila, že naša bdelá povrchová existencia je len nepatrným zlomkom nášho skutočného bytia, že neobsahuje a nemôže obsahovať kľúč k tajomstvu nášho charakteru, našej mentality, ba ani našich činov. Ich pôvod a zdroj leží hlbšie. Odhaliť tento zdroj, spoznať povahu a procesy nevedomia či podvedomia, a nakoľko je to len možné, zmocniť sa ich a využiť ich, tak ako fyzikálne vedy využívajú energie a schopnosti Prírody, to by mal byť cieľ vedeckej psychológie.

Tu však narážame na prvý vážny problém - či naše druhé, väčšie „ja“, ktorého je naša bdelá existencia odvodeným procesom a povrchovým fenoménom, je vo svojej podstate podvedomé, alebo nevedomé. Lebo s odpoveďou na túto otázku stojí a padá budúcnosť ľudstva. Ak je jeho najhlbšou prirodzenosťou nevedomie, potom márne dúfame, že nás raz osvieti svetlo skryté v jeho hĺbkach, pretože tam žiadne svetlo nie je, a márna je aj nádej, že by sme sa mohli zmocniť tajomstva jeho energie a sily. Na druhej strane, ak je podvedomé, čiže ak je skrytým vedomím, hlbším, rozsiahlejším a mocnejším než povrchové „ja“, otvárajú sa nám nevyčerpateľné možnosti sebazdokonalenia a sebarealizácie.

Novoveké psychologické pozorovania a experimenty postupovali dvoma smermi, ktoré zatiaľ nenašli styčný bod. Prvý smer vychádza z objavov a hypotéz fyzikálnych vied a buduje psychológiu ako nadstavbu fyziológie. Fyzikálne vedy skúmajú aktivitu nevedomej Energie v nevedomej Hmote a psychológia, akceptujúc tento vzorec za základ všetkých foriem existencie, musí vedomie nutne považovať za povrchový fenomén vyvolaný tlakom Nevedomia opäť na nevedomie. Myseľ je výsledkom, záznamom nervových reakcií; skutočným subjektom vnímania i poznávania je Nevedomie. Vedomá rozumová činnosť môže byť prinajlepšom jeho vedľajším, druhotným prejavom. Nevedomie je viac ako vedomie, ono je bohom, mágom a tvorcom všetkého, dokonalým a sebaistým v porovnaní s našou ambicióznou, ale chybujúcou mentalitou. Strom je vo svojej ohraničenej sfére dokonalejšie riadený ako človek, pretože žije bez ambícií podľa Prírody, pasívne a bezvýhradne odovzdaný do rúk Nevedomia. Myseľ vstupuje na scénu, aby obohatila spektrum aktivít, znásobuje však aj chyby, omyly, deformácie, búri sa proti Prírode, podporuje neprirodzené a nezdravé úchylky od inštinktívneho smerovania nevedomého „Ja“, hlavný zdroj ľudského utrpenia, nevedomosti a zvrátenosti, toho „množstva klamu a falše v nás“, na ktoré sa sťažuje védsky básnik.

Kde je potom nádej, že sa ľudský rozum zbaví svojich chýb a naučí sa sledovať prirodzenú pravdu vecí? Nádej je vo Vede, v inteligentnom pozorovaní, v riadenom vyvolávaní a využití procesov a síl Nevedomia. Jeden príklad za všetky: v živej prírode nevedomie operuje pomocou dedičnosti, a ak ho ponecháme samo na seba, bezchybne zaručí prežitie zdravých a zdatných typov. Človek však v deformovaných a neprirodzených podmienkach spoločenského života dedičnosť zneužíva a podporuje šírenie degeneratívnych tendencií. Treba preskúmať zákony dedičnosti, rozvinúť Eugeniku ako vedu a správne a múdro ju používať, bez falošných výčitiek svedomia, bez sentimentálnej humánnosti, presne ako Príroda. Potom svojou inteligenciou dosiahneme rovnaký výsledok, aký Nevedomie dosahuje inštinktívnou adaptáciou. Nie je ťažké uhádnuť, kam nás tieto a podobné idey vedú - k vytesneniu emocionálneho a duchovného idealizmu chladným a triezvym idealizmom materialistov, k úsiliu zdokonaliť našu existenciu vedeckými metódami a procedúrami, ktoré nám majú nahradiť hlbokú inšpiráciu géniov a podmanivý príklad eticky a duchovne vyspelých osobností. Ale čo ak je tento prístup len ďalším omylom našej habkajúcej mentality? Čo ak naše chyby, odchýlky a vzbury proti Prírode sú vopred zakalkulovanou súčasťou neomylného plánu nášho múdrejšieho a mocnejšieho nevedomého „Ja“? Čo ak klam, bolesť a bieda ľudskej existencie sú prostriedkom, ktorým sa načahuje za vyššou pravdou a odblokúva plnšie možnosti do budúcnosti? Skutočnosť, že géniovia - zatiaľ najdokonalejší produkt vyvíjajúceho sa pozemského vedomia - objavujú sa tak často vo vetvách zachvátených chorobou, je toho veľmi znepokojivým a chmúrnym signálom. Jasná, priama a vedou overená cesta nemusí byť vždy najlepšou cestou, môže dokonca blokovať vývoj a brániť príchodu vyššieho, hlbšieho a rozsiahlejšieho Poznania.

Druhá línia výskumu ľudskej duše je ortodoxnou vedou ešte stále zaznávaná, ale ona prekvitá a prináša plody aj napriek kliatbam učených doktorov. Vedie nás skrytými chodníčkami parapsychológie, hypnotizmu, mesmerizmu, okultizmu a ďalších prapodivných experimentov, nenájdeme v nej nič z nespochybniteľnej a hmatateľnej jednoznačnosti fyzikálnych vied, napriek tomu sa vďaka jej úsiliu vynárajú na povrch nové nezvratné fakty a s nimi objav nedozierneho významu. Za našou bdelou povrchovou mysľou existuje „podprahové“ vedomie, vedomé, a nie nevedomé, neporovnateľne dokonalejšie a rozsiahlejšie ako myseľ, vybavené obdivuhodnými schopnosťami, vyspelejšie a účinnejšie v poznávaní i v činnosti. Podprahové vedomie si našu povrchovú existenciu uvedomuje, ono samo však povrchovej mysli uniká. Vynára sa otázka: čo ak žiadne Nevedomie neexistuje a všetko je skrytým Vedomím, všadeprítomným a neohraničeným v sile i v poznaní? Čo ak naša myseľ nie je vrcholom, ale len jeho prvým váhavým a nedokončeným pokusom o sebaodhalenie a samostvárnenie vo svete Hmoty? V tom prípade by ono bolo skrytým vzorom a ideálom, o ktorý sa naša nedokonalá mentalita môže a má usilovať. Také zovšeobecnenie je rovnako možné a platné ako ktorékoľvek iné, a navyše objasňuje doteraz známe fakty oveľa presvedčivejšie než bezcieľny determinizmus materialistickej teórie.

Postupujúc v bádaní týmto smerom, pôjdeme po ceste, ktorou šli naši dávni predkovia. Lebo aj oni, keď začali pozorne skúmať, experimentovať a nazerať pod povrch vecí, voľky-nevoľky dospeli k záveru, že povrchový človek je len formou a zdaním, že skutočné „ja“ leží hlbšie a neporovnateľne ho presahuje. Aj oni prekonali materialistické fázy svojej vedy a filozofie. Tak napríklad v Ajtareja upanišáde čítame, ako sa puruša - vedomý duch - pri vstupe do hmotného tela a sveta pýta sám seba: „Ak slovo je z reči, život z dychu, zrak z oka, sluch z ucha, myšlienka z mysle,“ - skrátka, ak sa všetky viditeľné činnosti dajú vysvetliť automatickým fungovaním Prírody - „potom čo som ja?“ A upanišáda pokračuje: „Lebo zrodený do hmotného sveta vnímal len aktivitu hmotných prvkov, veď čo iné v ňom bolo, o čom by mohol uvažovať a uzatvárať súdy?“ A napriek tomu nakoniec „objavil bytie obdarené vedomím, ktoré je všadeprítomným brahman, a uspokojený si vydýchol: ,Tak teraz som naozaj videl.’“ Podobne v Taittirija upanišáde Bhrigu Varuní meditujúc na brahman dochádza najprv k záveru: „Hmota je brahman,“ až potom objavuje Život, ktorý je brahman - stúpajúc od materialistického k vitalistickému poňatiu sveta, ako to vidíme v dnešnom európskom myslení - potom odhaľuje Myseľ ako brahman, za ňou Poznanie ako brahman - vystupujúc cez senzualistickú a idealistickú realizáciu Pravdy k vrcholu svojej cesty, kde objavuje Blaho, ktoré je brahman, a v ňom zostáva naplnený a uspokojený, pretože dosiahol najvyššiu duchovnú realizáciu, najvyššiu formuláciu poznania dostupnú človeku.

Poslednou inštanciou, ku ktorej dospela staroveká psychológia, je preto Vedomie, nie Nevedomie. V človeku rozlišovala tri úrovne: bdelé „ja“, snové „ja“ a „ja“ hlbokého spánku. Inými slovami, našu bdelú povrchovú existenciu, za ňou podvedomie, či skôr podprahové vedomie, a nakoniec nadvedomie, ktoré sa iba zdá byť nevedomím, pretože jeho prirodzený status je opakom nášho: naše vedomie je ohraničené, založené na rozdeľovaní a mnohosti, toto druhé je však „tým, v ktorom sa všetky veci zlievajú v jedno.“ Naše sa stráca v poznaní, jeho poznanie je však vedomé, sústredené a pokojné. Naše vedomie je vklinené medzi duálne zážitky radosti a bolesti, toto druhé je nemenným a čistým blahom, v hĺbke nášho srdca čelí všetkému svojím nepoškvrneným a nepremožiteľným vedomím, nepretržite vychutnávajúc blaho bytia. A preto, hoci sídli vo vrstve vedomia, ktorá je pre nás hlbokým spánkom - lebo myseľ tam nevie udržať v chode svoje funkcie a stáva sa nevedomou - jeho meno znie „Ten, ktorý vie“ a „Múdry“ - prádžňa. „Toto,“ hovorí Mándukja upanišáda, „je vševediaci a všemocný vládca, neviditeľné lono, z ktorého sa všetko zrodilo a do ktorého sa každý navracia, keď opúšťa tento svet.“ Zodpovedá teda dosť presne novodobej predstave Nevedomia poopravenej rovnako modernou koncepciou podprahového vedomia; ako nevedomé sa totiž javí iba povrchovej mysli - práve preto, že je voči nej nadvedomé a myseľ je schopná zmocniť sa jeho produktov, nie však jeho samého. Aký lepší dôkaz hĺbky a pravdivosti starovekej psychológie možno podať než fakt, že keď moderné myslenie, tak hrdé na svoje exaktné vedecké metódy poznávania, začalo konečne mapovať priepasti našej subjektívnej existencie, bolo nútené iným jazykom zopakovať to isté, čo naši predkovia písomne zaznamenali pred takmer tritisíc rokmi?

Ideu neviditeľného vnútorného usmerňovateľa vecí nájdeme aj v Bhagavadgíte, kde sám Pán a Vládca vesmíru „sídli skrytý v srdci každej bytosti a silou máje vrhá všetko živé do kolobehu života a smrti.“ Upanišády toto skryté „ja“ miestami opisujú ako „mentálne vedomie riadiace život a telo“, čo by bola podprahová myseľ novovekých psychológov, je to však relatívny popis, lebo védántová psychológia poznala aj hlbšie úrovne presahujúce túto formulu, voči ktorým je podprahová myseľ v rovnakej pozícii ako bdelá myseľ voči podprahovej. Po mnohých zmenách a zvratoch v myslení opäť prichádza čas, keď tieto hlbiny treba zmerať a prebádať. Moderná psychológia bude nútená pod tlakom pravdy, ktorú sa rozhodla odhaliť, ešte raz prejsť cestu, po ktorej kráčali jej dávni predchodcovia. Na našej nekonečnej púti za Pravdou sa schyľuje k novému svitaniu a jeho svetlo nás bude sprevádzať k cieľu všetkých úsvitov, ktoré mu predchádzali, veď kto sa odváži povedať, koľko ich už bolo?

Lebo toto poznanie nie je plodom pozdného staroveku, ktorý nám zanechal Upanišády. Nájdeme ho v najstarších, nedatovateľných veršoch Rig Védy, a védski mudrci o ňom hovoria ako o objave ešte starších mysliteľov, voči ktorým sú oni noví a moderní! Prebúdzajúc sa z období tmy a úpadku, ktoré periodicky zachvacujú ľudstvo, vždy sa domnievame, že objavujeme čosi nové, v skutočnosti však znovuobjavujeme a znovukonštituujeme, čo vedeli a dosiahli minulé epochy. Znovu prijímame z „Nevedomia“ svetlo, ktoré ono v istom bode minulosti stiahlo späť do svojej bezpečnej a tajnej skrýše, aby ho neskôr opäť uvoľnilo pre ďalší deň, ďalší úsek našej dlhej a namáhavej cesty.

A čo iné môže byť jej cieľom než „najvyššie dobro“, ktoré starovekí psychológovia postulovali pre náš život a dušu? Akonáhle si človek, mentálna bytosť, uvedomí existenciu hlbšieho, rozsiahlejšieho, skrytého „ja“, najvnútornejšej reality svojho bytia, neodolateľne je nutkaný vstúpiť doň, trvale sa v ňom usídliť, vnímať svet z jeho hĺbky, nie z povrchu, osvojiť si jeho dokonalejšiu duchovnú prirodzenosť, zdieľať s ním jeho neohraničené možnosti, definitívne a neodvolateľne s ním splynúť a stať sa Skutočným, nie iba Zdanlivým Človekom.

Nezodpovedaná zostala jediná otázka - či možno tento veľký boj úspešne zavŕšiť a jeho plody zožať už v pozemskom živote a fyzickom tele, alebo sa tak môže stať len v inom svete, v inej realite. Ide vlastne o problém, či ľudské vedomie je tým vyvoleným nástrojom na progresívne sebaodhalenie „Nevedomia“ - nášho najvnútornejšieho a najskutočnejšieho „ja“ - alebo len beznádejne hrubým, neúplným a nedokonalým náčrtom, ktorý nikdy nedosiahne dokonalosť svojho božského pravzoru.

Moudrost života

Moudrost života
1. DOSTANETE TĚLO

Ať je milujete, nebo nenávidíte, bude vaše po celou dobu.

2. BUDETE DOSTÁVAT LEKCE

Jste ve stálé neformální škole zvané Život. Každý den budete v této škole mít příležitost se učit. Lekce můžete mít rádi, nebo si myslet, že jsou nepodstatné, nebo že jsou hloupé.

3. NEMŮžETE CHYBOVAT, JEN SE UČIT

Růst je proces zkoušek a omylů. Experimentování. Experimenty, které se nepovedou, jsou stejně důležitou částí tohoto procesu jako ty, které se podaří.

4. LEKCE SE OPAKUJÍ, DOKUD SE NEPOUČÍTE

Každá lekce vám bude předkládána v různých formách, dokud se ji nenaučíte. Když ji zvládnete, můžete přejít k další lekci.

5. UČENí NIKDY NEKONČÍ

Každá část života obsahuje lekce. Dokud jste naživu, máte se co učit.

6. "TAM" NENÍ LEPŠÍ NEŽ "TADY"

Když "tam" se stane "zde", objeví se prostě jiné "tam", které

bude zase vypadat lepší, než "zde".

7. OSTATNÍ LIDÉ JSOU POUZE ZRCADLY VÁS SAMÝCH

Na jiné osobě nemůžete milovat nebo nenávidět nic než to, co milujete, nebo nenávidíte v sobě.

8. JEN NA VÁS ZÁLEŽÍ, CO UDĚLÁTE ZE SVÉHO ŽIVOTA

Máte v sobě všechny zdroje a nástroje, které potřebujete. Co s nimi dokážete, záleží jen na vás.

9. ODPOVĚDI MÁTE V SOBĚ

Všechny odpovědi na otázky, které klade život, jsou ve vás. Stačí jen se dívat, naslouchat a důvěřovat.

10.Všechna tato pravidla zapomenete. Kdykoliv je budete

potřebovat, vzpomenete si na ně.

Svámi Šivananda

Kritika, nároky a nespokojnosť
Pýcha

Naše choroby sú odrazom našich myšlienok a pocitov. Pozrime sa teraz bližšie na niektoré negatívne stavy, ktoré – najmä ak ich pestujeme dlhodobo – môžu viesť k zdravotným ťažkostiam a rôznym chorobám. Niektoré negatívne formy vedomia v skutočnosti môžu vychádzať z pozitívnych zámerov. Ide o to, aby sme si tento skutočný, pozitívny zámer uvedomili a našli vhodnejšie spôsoby, ako ho dosiahnuť a neškodiť pritom sebe ani druhým.

Kresťanstvo ju považuje za jeden zo smrteľných hriechov. Práve pýcha, pocit vlastnej dôležitosti je príčinou trápenia a chorôb, často nevyliečiteľných a aj smrti. Práve ona je prameňom všetkých zhubných myšlienok a emócií. Keď sa človek vyvyšuje, začína odsudzovať, opovrhovať, nenávidieť, rozčuľovať sa, mať nároky. Pocit vlastnej prevahy nad ostatnými rodí povýšenosť a želanie ponížiť druhých – slovom, myšlienkou, skutkom. Pocit vlastnej dôležitosti rodí ohromnú podvedomú agresivitu, ktorá sa potom obracia proti samotnému pôvodcovi.Tento pocit znamená snahu človeka postaviť seba, svoj rozum, svoju múdrosť nad Vesmír, Boha, nad čokoľvek v tomto svete. Povýšený človek za žiadnu cenu nemôže a nechce prijať zraňujúce situácie, teda tie, ktoré sa nezhodujú s jeho očakávaním. Má svoje chápanie okolitého sveta a myslí si, že práve to je najsprávnejšie a najlepšie. Snaží sa podmaniť si okolitý svet, často pomocou násilia. Preto akýkoľvek rozpor s jeho predstavami o tom, aký má byť okolitý svet, vyvoláva v jeho duši búrku agresívnych emócií: zlosť, urážku, nenávisť, pohŕdanie, závisť, ľútosť – to všetko zasa vedie k rôznym chorobám a smrti. Pýcha je pocit vnútornej prevahy nad ostatnými alebo naopak, poníženie seba.. Je to v prvom rade výsledok nepochopenia svojho pravého miesta vo Vesmíre, svojho predurčenia v tomto živote, neuvedomenie si cieľa a zmyslu života. Vyzerá to tak, že sa všetka energia vynakladá na dokazovanie svojej pravdy, na boj s okolitým svetom. Prestavme si, že bunka začína bojovať s celým organizmom a brániť svoje záujmy, neprihliadajúc k záujmom celého organizmu. Potrebuje organizmus takúto bunku? Môže bunka určovať svoje podmienky organizmu? Nie. Organizmus sa bude snažiť zbaviť sa jej, inak sa táto bunka premení v rakovinovú a zničí celý organizmus.Pritom je každá bunka jedinečná, pretože plní svoju špecifickú funkciu pre blaho celého organizmu. A pokiaľ bunka dobre zvláda svoje povinnosti, dostáva od organizmu všetko, čo potrebuje. Na jemnej, podvedomej rovine je každý človek časťou Vesmíru. A nielen človek, ale akýkoľvek živý tvor, akýkoľvek predmet. Teda sme si všetci rovní. Všetko v tomto svete je spojené jedným spoločným cieľom, smerovaním k celku, teda k Bohu, Vesmíru, Vyššej inteligencii. A každý na tejto ceste vnáša svoj jedinečný vklad do celkového vesmírneho procesu vývoja. My všetci ideme jedným smerom, ale každý svojou vlastnou cestou. Je dôležité, aby človek cítil svoju hodnotu, významnosť a jedinečnosť na tomto svete. Nie však prostredníctvom vyvyšovania sa nad ostatných, pretože každý človek a predmet je významný po svojom, ale prostredníctvom uvedomenia si vlastnej jedinečnosti v spoločnom vesmíre. Pokiaľ je človek pyšný buď sa povyšuje alebo sa ponižuje a myslí si že je niečím menej, tým pádom sa od jednoty v jednom či druhom prípade oddeluje.

Vliv lidského myšlení a jednání na vznik nemocí

Jednoduché se neustálým skládáním, kombinováním a zkoumáním může stát složitým. A naopak: zdánlivě složité má obvykle jednoduchý základ, lehce pochopitelný princip a podstatu. Různé nemoci provázejí člověka od nepaměti. Zprvu žili lidé opravdu v přírodě a pouze v ní hledali příčiny svých bolestí i zdroje uzdravování. Vývojem jsme se ale od přírody vzdálili.

Koloběh života na Zemi přizpůsobujeme stále více svým představám. Ale přesto se nedá říci, že jsme šťastnější. I přes obrovský rozvoj technického poznání a velkou míru proniknutí k zákonitostem různých jevů a dějů člověk ustavičně řeší jeden velký, jím dosud spíše nezvládnutý hlavolam. Jak je to s nemocemi, které ho sužují? Může je všechny zcela vyléčit, může jim nějak zamezit?

Pro určité podmínky a působení jsou zákonité určité výsledky. Sůl se ve vodě rychle rozpustí, dřevo v ohni shoří, teplem se voda postupně odpařuje. Je pevný řád a jistá zákonitost také ve zdravotních potížích, které lidi potkávají? Zjišťujeme, že ano. Přejídáním tíhneme k obezitě, přemírou tuků ve stravě velmi zatěžujeme srdce a cévní systém. Velmi aktivním sportováním a těžkou fyzickou prací klademe vysoké nároky na lymfatický systém, klouby a páteř. Ale co naše jednání? Jaký vliv má na naše zdraví klid, rodinná pohoda, vnitřní spokojenost a jak zdravotně prospíváme, jsme-li naopak ve stresu, shonu a neustále přetíženi?

I lidské jednání velmi ovlivňuje zdravotní stav člověka. Při pozorném sledování konání i osudů více lidí asi každý uzná, že nesprávné jednání je základem oslabování lidského organismu. Příjem nevhodné stravy a hektické využívání vitálních sil ho sice těžce zkouší a řádně zeslabuje, ale kde nám tělo najednou více či méně vypoví službu a omezí nás, o tom rozhoduje naše jednání - další a nejmohutnější ze tří kořenů všech nemocí. Naše myšlenky, postoje k prožívanému a konkrétní skutky rozhodují, který orgán nás na souhrn chyb ve stravování, výdeji energie i v našem konání upozorní. Zda onemocníme, jakou chorobou a nakolik vážně určí hlavně to, jak se chováme, jak svět i lidi kolem sebe (laskavě nebo odmítavě) vnímáme. Následky nekvalitní stravy i hazardování se silami se na celý organismus rozdělují o něco rovnoměrněji než chyby v jednání.

www.celostnimedicina.cz

Léčení mysli a těla

Chceme-li najít pravou pohodu, nejlepší místo k hledání je blízko domova. Můžeme stokrát cestovat kolem světa a obrátit na cestě za štěstím každý kámen na zemi, přesto nemusíme nalézt to, po čem toužíme. Ani peníze, ani mladé a zdravé tělo nezbytně nezaručují pohodu. Zdraví a peníze nám mohou pochopitelně pomoci. Skutečným zdrojem klidu a radosti je ale naše mysl.

Mysl touží po klidu, je to její přirozený stav. Existuje však spousta rušivých momentů a tužeb, které mohou naši klidnou přirozenost zatemnit. Charakteristickou vlastností naší doby je rychlost všedního života, platí to zejména na Západě. Všechno žije ve shonu. Meditace nás může zpomalit a umožnit nám tak dotknout se naší pravé podstaty. Každá meditace nám pomůže, předmětem našeho rozjímání může být květina, náboženský obraz či pozitivní pocit. Nebo naše vlastní tělo.

Meditovat o těle je zvlášť vhodný způsob, jak rozvíjet klidnou mysl. Takovou meditací přispíváme k pohodě celé naší bytosti.

Prostřednictvím meditace se můžeme naučit, jak v těle vytvořit pocit klidu. Může to být velmi jednoduché, stačí se uvolnit a říct si: „Ať je teď moje tělo klidné a pokojné“. Měli bychom skutečně cítit, jak se to děje. Takový je začátek meditace – a rovněž cesty k moudrosti.

Popsaný přístup připomíná návrat domů. Znovu se ředstavujeme svému tělu a navazujeme pozitivní spojení mezi myslí a tělem. Poměrně často se stává, že máme ke svému tělu napjatý a odtažitý vztah. Myslíme si o něm, že je nepřitažlivé či ošklivé nebo nemocné. Své tělo však můžeme mít rádi, pečovat o ně a posilovat tužby s tělem související. Ale přestože tělo opatrujeme s láskou, trápíme se pomyšlením, že by mohlo být lepší, nebo se bojíme, že onemocní a zestárne. Žijeme tedy v konfliktu a rozpolcenosti. Tělo se stává předmětem úzkosti.

Meditace uvedené v této knize nám pomohou přistupovat k tělu realisticky, přijímat je takové, jaké je. Potom se naučíme, jak vnímat tělo jako něco velmi klidného, tělo, naplněné světlem a teplem. Tělo může trpět mnoha mentálními a fyzickými postiženími a meditace přispívá k jeho zdárnému léčení.

Mysl a tělo jsou intimně spojeny a vztah mysli k tělu při meditaci je velmi zajímavý. Jestliže své tělo vnímáme jako mocné a krásné, kdo nebo co je za těmito pocity? Je to mysl; a pocity klidu a míru, které v těle vytváří, prostupují i ji samu. A tak přestože je tělo předmětem, který má být léčen, stává se zároveň prostředkem léčení mysli – což je nejvyšší cíl meditace.

Jestliže je naše mysl při meditaci klidná, neexistuje pro ni v té chvíli žádný jiný možný stav. I když později pocit klidu vymizí, dosažením stavu klidu mysli jsme udělali krok k tomu, aby se klid stal pro naši mysl zvykem. Naše mysl si začne zvykat na svou pravou podstatu. Všechno se skutečně vrací k mysli. Tam je naše opravdové štěstí. Buddha řekl:

Mysl je hlavním faktorem a předchůdcem všech činů.

Každý, kdo jedná nebo mluví s čistou myslí,pocítí štěstí.

Buddhismus zahajuje léčení mentálních, emocionálních a fyzických potíží určením jejich příčiny, postupuje tedy stejně jako lékař při určování pacientovy diagnózy.

V našem světě neustálých změn mívá mysl sklon lpět na všech možných iluzorních touhách a přáních. V tom je kořen našeho utrpení. Musíme se léčit, abychom se zbavili tohoto lpění.

Tibetská medicína se začala používat v devátém století a tehdy se mělo za to, že lidské tělo je složeno ze čtyř živlů – země, vody, ohně a vzduchu – a že má horkou a studenou povahu. Západní moderní medicína nám poskytla úžasně podrobné poznatky o lidském těle a o tom, jak funguje. Můžeme a musíme jich využít. Přesto i dnes je starý tibetský obraz těla velmi užitečný. Slouží jednak jako pomůcka k meditaci, ale i jako cesta k pochopení různých vlastností mysli.

Podle tohoto obrazu je podmínkou přirozeného zdravého stavu rovnováha všech čtyř živlů. Jakmile mezi nimi dojde k disharmonii, může duševní nebo tělesná nemoc v těle zapustit kořeny a rozvíjet se. Třetí Dodrupčhen píše:

„Staří mistři tvrdili, že pokud člověk nebude podporovat myšlenky nelibosti a smutku, v jeho mysli nemůže vzniknout zmatek. Při klidné mysli (energii těla) není narušen vzduch. Nenarušený vzduch zajišťuje, že ani ostatní tělesné živly nepociťují disharmonii. Živly v harmonické rovnováze pomáhají mysli udržet se ve stavu klidu a vyhnout se zmatku. Za takového stavu se kolo radosti bude stále otáčet...“

Pravé léčení a pohoda se projevují v radosti z vědomí klidu, nejvyššího míru existence. Mysl není pasivní v tom smyslu, že by napůl spala. Naopak je otevřená myšlence a pocitu naprostého klidu…

Základní technikou je představit si tělo naplněné světlem, které vyzařuje do vesmíru. Představa těla jako něčeho neomezeného, nekonečného může být velmi pozitivní. Pomůže uvolnit sevření mysli….

Cestou k opravdovému léčení života je probudit se tak, abychom vnímali prosté radosti a přijali otevřený a vřelý postoj ke všem činnostem a setkáním s jinými lidmi. Měli byste se dobře bavit a plně se zapojit do všeho, co děláte.

Jestliže si uvědomujete klid, má šanci stát se součástí vašeho života.

Tulku Thondup Rinpočhe: Léčba bez hranic

O VNITŘNÍ KRÁSE

Náš opravdový osud spočívá v našem pojetí života, ve vyrovnanosti. Všude, kam půjdeme, plyne pod oblohou marnotratně bohatý proud života. Proudí v paláci i mezi stěnami vězení, i když jeho tok není vždy prozářen sluncem. Co je pro nás důležité, to není hloubka, šířka nebo mohutnost řeky, která patří všem a proudí všude, nýbrž čistota a uchopení misky, kterou do ní ponoříme. Všechno, co čerpáme z toku života, přijímá nutně tvar této misky, a ta byla zformována

z našich pocitů a myšlenek. Zkrátka člověk má takovou misku, jakou si udělal, a má téměř vždy takovou, o kterou usiloval.

Na osud bychom si mohli stěžovat jen z toho hlediska, že jsme v myšlenkách neusilovali o dokonalejší misku.

Šťastná nebo nešťastná podstata události spočívá v představě, kterou z ní čerpáme. Událost sama je čistá voda, kterou nám štěstí daruje. Nemá obličeje, chuti, barvy ani zápachu.Stává se krásnou nebo zakalenou, sladkou nebo hořkou, smrtící nebo oživující, podle vlastností duše, která ji přijímá.

Lásky zlomí v srdci jen to, co je zlomitelné, a když v něm všechno zlomí, tak v něm bylo všechno zlomitelné. Člověk musí být šťastný, aby dělal lidi šťastnými, a musí druhé obšťastňovat, aby zůstal šťastným.

Je vinou každého člověka, když je nešťasten, neboť všechno skutečné utrpení je vnitřní a způsobeno námi samými. Myslíme, že neštěstí pochází z venku, ale my si ho sami tvoříme v sobě, ze své vlastní podstaty. Neštěstí k nám přichází, ale dělá v nás jen to, co mu dovolíme. Zasívá, ničí nebo sklízí podle pokynu, který našlo napsaný uvnitř nás.

Hodina je váhající a úzkostlivý poutník, který se těší nebo rmoutí podle smějícího se nebo zarmouceného pohledu hostitele. Je naší věcí udělat šťastnou hodinu, která hledá útočiště v naší duši. Moudrý je ten, kdo jí pokaždé řekne něco přívětivého na jednoduchém prahu. Být šťastným znamená naučit se vidět skrytý úsměv a tajemný klenot bezejmenných hodin, a tento klenot se dá nalézt jen v nás samých.

Maurice Maeterlinck

Tři rádci

V jedné daleké zemi žil moudrý král, který příliš nevěřil šlechticům, a tak si vybíral své rádce mezi prostými lidmi. Dal po celý život na jejich rady a žil šťastným životem.

Jednou se mu však stalo neštěstí, kde byla každá rada drahá: zemřel mu jediný syn, který se měl stát jeho nástupcem. Král pak chodil celé dny jako tělo bez duše, až se nakonec přece jen odhodlal, že i tentokrát se zeptá svých oblíbených rádců:

„Milí přátelé, jistě víte, co se v královském paláci stalo. Nejsem už tím, kým jsem býval dřív, chybí mi kus duše a nevím, co si mám počít. Zkuste mi prosím něco poradit! Vždycky jsem si vašich rad vážil a tomu, kdo mi opravdu poradí, jsem ochoten odkázat svůj trůn.“

První se přihlásil zedník:

„Ctěný králi, já bych udělal to, co dělám vždycky. Když vidím dům a někde ho kus chybí, tak se to přece musí zazdít! A stejně tomu bude i s duší… tam, kde kus chybí, je třeba to něčím vyplnit – ať tedy Jeho Veličenstvo pořádá zábavy, jezdí na lov, přijímá vyslance ze zámoří a pilně se stará o dvorní dámy – a všechno bude zase v pořádku.“

To krále příliš nepovzbudilo, a tak se obrátil na krejčího. Ten řekl:

„Jasnosti, já bych udělal pravý opak. Totiž tak to také dělám vždycky: přece když je v šatech díra, tak se musí zašít, dát oba konce k sobě a stáhnout to! S Vaší královskou duší to bude jistě podobné – musíte se chovat tak, jakoby se nic nestalo, jakoby vám nikdy nic nechybělo – a ne všude ukazovat, co máte kde děravého! Když to vydržíte, každý si pak bude říkat, jaký jste šťastný člověk, a nakonec tomu uvěříte i vy sám.“

Král byl však ještě mrzutější. Byl to upřímný člověk a kdyby musel něco předstírat, to by ho zarmoutilo ještě víc. S poslední nadějí, že se něco dozví, se tedy obrátil na zahradníka. Ten ale mlčel a nic neříkal. Pokynul mu tedy, ať také něco řekne. Konečně zahradník začal:

„Milý králi, já toho moc neumím. Stejně jako moji přátelé bych musel dělat to, co dělám vždycky, na co jsem v životě zvyklý. Co bych tedy udělal? Nechal bych to zarůst!

Já jsem na zahradě jenom od toho, abych okopával a zaléval - ale jak pěkně mi to vyroste, v to mohu jenom doufat, to už je vůle Boží. Proto bych ti radil, můj milý králi, abys neztrácel naději a v důvěře čekal, třeba i tobě má vyrůst v duši něco krásného.“

Dál už toho o králi mnoho nevíme. Snad jenom to, že v té zemi pak po mnoho let vládli zahradníci. Byla to šťastná doba a země tenkrát vzkvétala.

Petr Pavlík

"Nie“ zákon liečenia

Slávny komik bol informovaný svojim lekárom: „Vaša choroba je vo vašej mysli.“ Komik odpovedal: „Aké nádherné miesto si vybrala.“ Môže sa zdať, že vaše telo a vonkajšie okolnosti ovládajú vašu myseľ, pravdou je však opak.

Vaše myšlienky ovládajú vaše telo a podmienky, v ktorých sa nachádzate.

„Človek sa stáva tým, na čo myslí.“

Silu mysli demonštruje aj následujúci prípad: Lekár diagnostikoval prípady dvoch mužov, ktorí ho požiadali o pomoc. Sľúbil im, že im výsledky vyšetrenia pošle následujúci deň poštou. Jednému napísal, že je celkom zdravý, ale druhému povedal, že jeho stav je veľmi vážny. Že si svoj život môže o nejaký mesiac predĺžiť, aj odíde do hôr, ale že jeho srdce je natoľko slabé, že skôr či neskôr zomrie. Omylom dopisy poslal na nesprávnu adresu a zdravý muž obdržal dopis v ktorom bol jeho prípad opísaný ako beznádejný. Okamžite prestal pracovať a odišiel do hôr, kde po krátkej dobe zomrel. Pacient, ktorému bola spomínaná diagnóza určená, namiesto toho obdržal správu, že je zdravý a zakrátko bol obrazom dokonalého zdravia.

Príčina choroby je vo vás

Ako už bolo povedané, choroby si spôsobujeme my sami svojimi obavami, strachom, nenávisťou a vierou v zlo. V hinduistických textoch sa dočítame: „ Ak sú naše skutky či slová zlé, nasleduje bolesť.“

Pocity strachu napríklad vylučujú do krvného obehu hormóny schopné paralyzovať vitálne nervové centrá v tele. Extrémny strach doslova „uvarí“ krvinky. Experimenty tiež ukázali, že ten, kto klame, vystavuje svoje telo značnej záťaži. Metabolizmus, pulz, krvný tlak a dýchanie sa zrýchli, ak nehovoríme pravdu, a máme tendenciu sa vyhýbať svojimi očami pohľadu druhých. Takto lož poškodzuje náš organizmus!

Otvárame sa tomu, čoho sa obávame. To, z čoho máme strach, násobíme. Ak sa nám podarí naše negatívne myšlienky potlačiť, choroba zahynie z nedostatku potravy, ktorú vytvorili naše myšlienky. Musela zmiznúť, pretože nemala z čoho žiť.

Človek a strom života

Tajomstvo zdravia je symbolicky znázornené rajom Eden. Na počiatku Boh stvoril človeka ku svojmu obrazu a dal mu moc nad celou zemou, vrátane jeho zdravia. Človek si však tohto nebeského dedičstva nevážil, vedome ochutnal plody zo stromu poznania a tak sa otvoril zlu a jeho reakciám na svoje telo.

Mohol sa opäť vyliečiť, lebo v záhrade bol aj strom života. Pretože však ochutnal plody z prvého stromu a vedome sa otvoril zlu, nebolo mu dovolené, aby požil ovocie zo stromu života.

Toto podobenstvo je aktuálne aj v dnešnej dobe. Ak zameriame svoju pozornosť na dobro okolo nás, sme mocnými ale v okamžiku, kedy zbadáme zlo, sme temnotou našej mysli paralyzovaní. Zlo a život nejdú dohromady, zlo je forma temna, ktoré mizne v prítomnosti svetla a osvietenia.

Toto osvietenie prichádza, ak si pripomenieme fakt, že žiadne zlo netrá večne. Zlo môžeme zmeniť v dobro a započať tak nový a šťastnejší cyklus. Všetká moc, ktorú zlo má, mu bola daná človekom a je to opäť človek, ktorý mu ju môže odobrať. Človek má schopnosť a moc zlo poprieť a vypudiť ho zo svojho života.

Prvý zákon liečenia

Poprenie je prvým zákonom liečenia. Poprením odstránime z našej mysli negatívne postoje a emócie, ktoré v našom zdraví spôsobili taký zmätok. Poprenie je prvým praktickým krokom na ceste k vyhnaniu všetkých chybných myšlienok z našej mysli. Ak zmeníme svoje názory a chybné postoje, zistíme, že v situácii, v ktorej sa nachádzame, a v našom telesnom stave dochádza ku zmene. Vedci nie sú schopní vysvetliť, prečo by naše telo malo vôbec niekedy zomrieť, ak sa o neho správne staráme. Poprenie očistí vašu myseľ a vaše telo od viery v zlo a následných fyzických reakcií v organizme.

Poprením môžete rovnako urobiť ešte ďalší krok a prehlásiť, že bolesť a choroba, ktoré vás môžu po istú dobu trápiť, neexistujú. Aktom poprenia si začíname uvedomovať, že nechcené stavy sú výsledkom nášho negatívneho myslenia, a snažíme sa s tím niečo urobiť. Začíname rozumieť porekadlu: „Ak môžete do vašej mysle niečo zasadiť, môžete z nej aj niečo odstrániť.“

Akákoľvek myšlienka či modlitba, ktorá vám napomôže prehlásiť: „Nie, neprijímam túto vec ako súčasť svojho života,“ je poprenie. Rad chorých sa uzdravili, keď si v duchu povedali: „Nie, nie, nie,“ zatiaľčo iný hovorili o možných problémoch.

Môžete sa zbaviť najrôznejších druhov problémov, ak im začnete hovoriť „nie“, namiesto toho, aby ste sa nimi zaoberali. Pomliaždený členok sa cez noc celkom uzdravil, keď postihnutý bolesti neustále hovoril svoje „nie“. Behom noci, keď sa bolesť znovu ozvala, povedal: „To nemôže bolieť, tento stav neprijímam. Nič to nie je. Nemá to nado mnou moc.“ Jeho slová sa ukázali ako pravdivé.

Naši predkovia označili poprenie za „božskú indiferenciu“. Hovorili o poprení ako o „nie“ či „žiadnej“ sile, zdôrazňujúc, že jeho využitím v nepríjemných situáciách sa tieto situácie menia, pretože poprenie nás oslobodzuje. Ak prehlásime „nie, nie, nie“ – vyšleme svojej mysli a svojmu telu signál, ktorý zmení stav mysli, ktorý chorobu spôsobil. Keby sme tieto poprenia využívali častejšie, boli by sme zdravší. Telo má schopnosť sa samo vyliečiť, ak potlačíme negatívne stavy, ktoré chorobu spôsobili. Príčiny nádorov, opuchov, horúčiek zmizli, keď im dotyčný človek povedal „nie“.

O sile slova „nie“ vedela sekretárka, ktorá sa dozvedela, že čaká dieťa. Rozhodla sa, že bude pracovať čo najdlhšie, ako to len bude možné, a že zdravotné problémy nie sú nutnou súčasťou tehotenstva. Keď sa tieto problémy spájané s tehotenstvom objavili, povedala svojej kolegyni v práci: „To je smiešne. Nie je dôvod, aby som trpela. Zajtra zostanem doma a dám svoje myslenie do poriadku. Odmietam tieto problémy prijať.“ Následujúci deň zostala doma a spoľahla sa na liečivú moc poprenia. V duchu opakovala na akékoľvek známky nevoľnosti „nie“ a zo svojej mysli vypudila všetky myšlienky, že akékoľvek problémy sú nevyhnutnou súčasťou tehotenstva. Následujúci deň sa táto sekretárka pustila do práce a pracovala ďalších niekoľko mesiacov. Do práce prestala chodiť niekoľko týždňov predtým, než sa jej dieťa narodilo. Výsledkom bol celkom zdravý chlapček.

Poprenie potrebujeme všetci

Niektorí ľudia zaujímajú voči popreniu negatívny postoj. Hovoria: „Nevyužívam liečivé účinky zákona poprenia. Nepotrebujem to.“ Takéto pomýlené duše sú väčšinou tí, ktorí to potrebujú najviac! Každý potrebuje využívať tento zákon poprenia, pretože každý z nás je pod vplyvom negatívnych myšlienok, ktoré je nutné odstrániť. Naši predkovia verili, že v mysli človeka sa nachádza sedem vrstiev negatív stojacich medzi ním a jeho dobrom a že tieto vrstvy je nutné neustále oslabovať našimi „nie“ postojmi v mysli.

Nebojte sa slova „poprenia“. Neznamená to odopieranie si dobrých vecí v našom živote. Neznamená to , že sa vzdávame niečoho hodnotného. Skutočné poprenie znamená, že v našej mysli vytvoríme miesto pre pozitívne myšlienky a postoje. Poprenie je mentálny proces, kedy zo svojej mysli vypudíme všetky strašidlá strachu, obáv, chorôb, hriechu a utrpenia, ktoré nás prenásledovali a bránili nám, aby sme sa cítili dobre. Tieto strašidlá sú plodmi našej predstavivosti. Ich poprením ich zo svojej mysli vytesníme a pripravíme ich o moc.

Pozitívne myšlienky nemôžu nahradiť poprenie zla

Niektorí ľudia sú toho názoru, že zákon liečenia „áno“ stačí. Tvrdia, že pozitívny prístup nie je nutné dopĺňať popieraním zla. Najskôr je však nutné zbaviť sa negatívnych myšlienok, ktoré chorobu vyvolali. Najskôr je nutné vykonať duchovné a duševné upratovanie.

Podnikateľka ponúkala priestory na prenájom celý rad mesiacov. Peniaze potrebovala na školné pre svoje deti, a preto sa v duchu často ubezpečovala o tom, že sa vhodný prenájomca nájde. Nič sa však nedialo. Keď sa dozvedela o moci poprenia, uvedomila si, prečo sa jej stav nezmenil – nezbavila sa obáv. Kedykoľvek si na záležitosť s neprenajatými prieistormi spomenula, okamžite si v duchu povedala: „Nie, nieje treba sa ničoho obávať. Nájomca sa čo nevidieť objaví a tento dom sa prenájme.“ Aj keď pozitívny prístup nepriniesol mesiace výsledky, behom troch dní potom, čo zaujala k tejto veci nový prístup, sa dom prenajal.

Jedna matka mi napísala: „Nerozumiem tomu. Mesiace som používala pozitívne afirmácie týkajúce sa mojej dcéry a jej rodiny, a veci sa napriek tomu len ďalej zhoršovali. Je duševne chorá. Jej psychiatrická liečba neprináša očakávané plody. Jej manželovi hrozí výpoveď. Ich deti boli choré. Nedávno v ich dome dokonca horelo. Prečo pozitívne afirmácie v tomto prípade nepomohli?“ Keď sa dozvedela o liečivej moci poprenia, uvedomila si prečo. akonáhle v duchu začala hovoriť „Nie, nie, nie, nie je to možné,“ postupne sa začala zbavovať obáv a strachu. Stav jej dcéry sa zlepšil. Jej manžel si našiel lepšiu prácu. Zlepšilo sa aj zdravie ich detí. Poisťovňa jej vyplatila poistné, z ktorého bola schopná zaplatiť všetky výlohy spôsobené požiarom.

Poprenia sú schopné prekonať najobtiažnejšie situácie, pretože v sebe majú oslobodzujúcu a očisťujúcu silu. Nič neposilní našu myseľ tak, ako to, keď sa pozrieme nepríjemnej situácii tvárou v tvár a v duchu si povieme: „Nie, nie, nie. Nie je to tak.“ Ak neveríme zlu, potom zlo nad nami stráca svoju moc.

Ako poprenie vyliečilo srdečné problémy

Po rokoch tvrdej práce postihla jedného podnikateľa srdečná príhoda. Keď lekár jeho manželke povedal, že by mohol zomrieť, obidvaja sa začali modliť za jeho vyliečenie. Jednej noci ho na nemocničnom lôžku prebudili veľké bolesti. Vstal a nahlas povedal: „Pane, odmietam zostať v tomto stave. S Tvojou pomocou sa uzdravím.“ Na pokračujúce bolesti povedal: „Nie, nie, nie.“ Behom tejto noci došlo ku zlomu. Uzdravil sa a opäť začal viesť normálny život. Našiel si menej náročné zamestnanie a spolu so svojou rodinou sa presťahoval do iného mesta. O niekoľko rokov neskôr jeden z jeho príbuzných stretol podnikateľovho rodinného lekára. Lekár sa ho spýtal: „Kedy pán „X“ zomrel?“ Prekvapený príbuzný zvolal: „Zomrel? Nezomrel! Je aktívnejší než kedykoľvek predtým!“ Tento podnikateľ dokázal, že zlo nás môže sužovať, len keď mu to dovolíme.

Ako poprenie pomohlo ďalším ľudom

Po mojej nedávnej prednáške o moci poprenia niekoľko ich účastníkov mi rozprávalo o svojich zážitkoch, keď niekto svojej chorobe povedal rezolútne „nie“. Podnikateľ sa zbavil astmatických ťažkostí, ktoré ho sužovali celé roky, potom, čo na tieto ťažkosti začal reagovať rozhodným „nie, nie, nie“.

Zdravotná sestra, ktorá často využívala liečebnú moc „nie“ postojov, bola rovnako svedkom výsledkov takéhoto prístupu v prípade niekoľkých členov svojej rodiny. Jej brat sa vážne zranil pri automobilovej nehode. Najskôr sa lekári domnievali, že bude nutná operácia, a jej výsledok bol dokonca neistý. Na túto správu zdravotná sestra reagovala slovami: „Nie, nie, nie.“ Keď sa za neho pomodlila, mala pocit, že všetko bude v poriadku. Uistila preto svojho brata, že sa uzdraví. Ďalšie rontgonové snímky odhalili, že mala pravdu. Operácia bola zrušená a jej brat sa vyliečil.

Inžinier na dôchodku sa zúčastnil stretnutia veriacich. Pekná pani sediaca neďaleko neho zrazu začala plakať. Tento muž sa začal potichu modliť: „Nie, nie, nie. V Bohu nie je zármutok. Nikto z nás sa nemusí trápiť.“ Naraz si pani utrela slzy. Duševná bolesť zmizla. Po stretnutí sa jej muž predstavil, aby jej mohol povedať, že sa z ňu modlil. Odpovedala: „Tak tým to bolo. Vedela som, že sa čosi stalo, pretože odrazu ma všetka bolesť opustila.“

Predavač sa dozvedel, že dvaja jeho bývalí spolupracovníci majú v úmysle prísť z neďalekého mesta, aby mu v jeho novom zamestnaní spôsobili problémy. Jeho priateľ sa o tomto ich pláne dozvedel a zavolal mu. Títo dvaja muži mali prísť v priebehu dvoch či troch dní. Ako predavač, tak aj jeho priateľ si boli vedomí moci poprenia. Dohodli sa, že im ich plány zhatia. Použili túto formuláciu: „Nie je čoho sa obávať, pretože zlo môže uškodiť iba vtedy, ak sa mu otvoríme.“ Tento ich postoj priniesol očakávané výsledky. Ľudia, ktorí chceli predavača poškodiť, „zmenili svoje názory“ a do mesta neprišli.

Žena v domácnosti sa dopočula o manželských problémoch svojich susedov. „Nie, nie, nie je to pravda. Odmietam tomu veriť. Je to lož,“ opakovala si niekoľkokrát v duchu. Čoskoro jej jej priatelia povedali: „To je neuveriteľné. Nechápeme, čo sa stalo. S týmto manželským párom je opäť všetko v poriadku. Zmena bola natoľko rýchla, že vyzerá ako zázrak.“

Vyliečená rakovina

Pred niekoľkými rokmi mi jedna zdravotná sestra rozprávala o rozhlasovom hlásateľovi v jej rodnom meste, ktorý mal údajne umrieť na rakovinu. Jeho manželka však poznala liečebné účinky poprenia a našla v sebe dostatok odvahy, aby tejto diagnóze povedala svoje „nie“. Keď sa ju lekári pokúšali pripraviť na najhoršie, odpovedala: „Nechcem o tom nič ďalšie počuť. Odmietam túto diagnózu prijať. Môj manžel je príliš dobrý človek, než aby zomrel. Tomuto svetu má toho stále veľa čo dať.“ Keď pre neho lekári neboli schopní už nič urobiť, poslali ho domov, aby údajne zomrel. Namiesto toho však žil. Začal navštevovať miestnu modlitebnú skupinu a jeho zdravie sa začalo postupne zlepšovať. Za niekoľko mesiacov sa celkom vyliečil a vrátil sa späť do práce. Po jeho vyliečení tomuto rádiovému hlásateľovi napísala známa televízna osobnosť, ktorá nedávno podstúpila protirakovinovú liečbu a požiadala ho o jeho tajomstvo. „Za prvé nesmiete čo sa vašeho zdravia týka veriť ničomu, pokým vám nepovedia, že sa uzdravíte. Ak vám povedia niečo iné, nepočúvajte ich. Potom požiadajte Boha, aby vám vyjavil, čo od vás očakáva, aby ste v tomto živote robil. Nestrácajte jedinú minútu. Zariaďte sa podľa toho.“ Tak ako televízna osobnosť, tak aj rozhlasový hlásateľ rakovinu prekonali.

Poprením je aj ticho

Ak prestanete vyživovať svoje negatívne myšlienky, zomrú na nedostatok pozornosti a zmiznú z vášho života. Ak čelíte údajnému zlu, v duchu si povedzte: „Žiadne zlo neexistuje.“ Ku všetkým rečiam týkajúcich sa vašej osoby, zaujmite postoj: „Nie je to pravda.“ Týmto spôsobom boli vyriešené najrôznejšie problémy.

Dobro je všadeprítomné, a je preto súčasťou aj údajného zla. Nič nie je zlé, čo prináša dobro, a čosi dobré môže vzísť z každého zážitku, ak má dotyčný jedinec odvahu dané dobro hľadať. Vedomý si tejto skutočnosti, Emerson napísal: „Každé zlo, ktorému podľahneme, je pre nás svojim spôsobom dobrom.“

Vyhýbajte sa konverzáciám, v ktorých sa ľudia zaoberajú negatívnymi stránkami života. Ticho je lepšie, než pripustiť zlo. Ticho je nie len cnosť, ale aj jednou z najvyšších foriem poprenia.

Ďalšej žene v domácnosti lekár povedal, že jej manžel má rakovinu a že bude žiť najdlhšie 6 mesiacov. Táto múdra žena, vedomá si zákona poprenia, túto diagnózu nikomu, vrátane svojho manžela, nepovedala. Namiesto aby mu povedala, že bol poslaný domov, aby tam zomrel, povedala mu, že operácia bola úspešná a že bude v poriadku. Veril jej. To isté povedala aj príbuzným, priateľom, a susedom. Namiesto šiestich mesiacov tento muž žil ďalších desať rokov. Keď zomrel, bolo to v dôsledku zápalu pľúc.

Jedným z najlepších spôsobov, ako je možné využiť zákon poprenia, je:

- Nespomínať sa o danom probléme tak, ako to bolo v prípade tejto ženy.

- Snažte sa tak isto, aby ste dotyčného človeka nekritizovali a nehľadali na ňom chyby vo svojej myslí.

- Prestaňte sa sťažovať.

Gréci sa tým, ktorí sa večne sťažovali či predpovedali nejaké nešťastie, vyhýbali, veriac, že by im priniesli smolu.

Čo sa vás samotných či druhých týka, nepoužívajte negatívne výrazy.

- Nehovorte napríklad svojim deťom, že sú neschopné atď.

- Nenachádzajte chyby a nedostatky na členoch vašej rodiny, priateľoch, susedoch a spolupracovníkoch.

- Pochváľte sami seba a druhých, alebo buďte ticho. Ticho je poprením zdanlivého zla.

Liečivá sila je odoprená tým, ktorý sa zaoberajú bolesťami a urážkami či údajným zlom. Zlo môže existovať iba vtedy, ak v neho veríme.

Na moci poprenia nie je nič nového

Na moci poprenia zbaviť nás problémov nie je nič nové. Všetky náboženstvá uznávajú, že poprenie zla je súčasťou viery. Ako Židia, tak aj Gréci očakávali od svojich kňazov, že vymažú (poprú) ich hriechy. Verili, že ak sa tak stane, potom ich choroba zmizne a vyliečia sa. Hebrejské slovo pre „zlo“ je „aven“, čo znamená „nič“. Vedeli, že zlo nemá samo o sebe žiadnu moc.

Jeden z ranných kresťanov, Anthanasius, v roku 373 povedal: „Zlo neexistuje, pretože existuje iba Dobro, ktorého autorom je Boh.“

Sv. Augustín prehlásil: „Zlo nie je.“ Sokrates povedal, že ľudia sa nechovajú správne, pretože ich myslenie je chybné. Platón zistil, že zlo je iba spôsob myslenia a že nie je omnipotentné (schopné byť samo o sebe). Emerson napísal: „Boh je pozitívnou silou. Zlo je iba privátnou záležitosťou, nie je absolútnej povahy. Zlo je iba ako chlad, čo je nedostatok tepla.“

Títo veľký muži vedeli, že ak povieme zlu a jeho prejavom v živote „nie“, potom sa zbavíme akýchkoľvek obáv, ktoré sme z neho mohli mať. Údajné zlo tak stratí svoju silu na nás akýmkoľvek spôsobom pôsobiť. Ak zmizne strach, zmizne aj daný problém. Sám o sebe nemal nad nami moc, s výnimkou našich vlastných obáv a nášho strachu.

Keby ľudia na celom svete boli schopní využívať silu poprenia, ich zdravie by sa výrazným spôsobom zmenilo k lepšiemu. O liečebnom zákone poprenia sa hovorí aj v biblii. Počas kázania na hore Ježiš povedal: „Buď reč vaša. Iste, iste (afirmácia) a vôbec, vôbec (poprenie).“

O moci poprenia takisto hovoril, keď radil: „Nesúďte podľa zjavu, ale spravodlivý súd súďte“

Od počiatku našej civilizácie ľudia používali kríž ako formu poprenia. Je to symbol poprenia a ukrižovania našich problémov a poťiaží. Keď Ježiš povedal, aby sme vzali svoj kríž a následovali Ho, mal na mysli, aby sme v našej mysli ukrižovali chybné myslenie, pretože len tak si budeme môcť nárokovať na znovu vskriesené dobro. Dlho pred Kristom filozofi tvrdili: „Bez kríža nie je koruny.“

Ako môžete zo svojho kríža urobiť korunu

Zo svojho kríža môžete urobiť korunu, ak budete denne využívať niektoré z následujúcich spôsobov poprenia zla:

1. Zlo neexistuje. Nie je zlé to, čo v konečnom dôsledku prináša dobro.

2. Nie je treba sa ničoho báť. Žiadna moc mi nemôže ublížiť. Čokoľvek, čo je treba v mojom živote zmeniť, sa zmeniť dá.

3. Nie, nie. Nie je to tak. Neprijímam to. Všade vládne božie dobro.

4. Môj život (moje zdravie, moje šťastie, moje dobro) sa nedá obmedziť.

5. V tomto vesmíre existuje iba Božie dobro. Zaujímam ku všetkým ľuďom a ku všetkým situáciám správny postoj.

6.Nie je treba sa ničoho obávať, pretože ten, ktorý sa nachádza vo mne, je väčší než ten, ktorý sa nachádza mimo mňa.

Catherine Ponderová

Zákon odpustenia

Zákon odpustenia je duchovným „zákonom“ ak čelíme zdravotným problémom, potom naším problémom je často odpustenie. Ak sa chceme vyliečiť, musíme druhým odpustiť. Bez odpustenia nemôžeme očakávať, že naše uzdravenie bude permanentného rázu.

Je prekvapujúce, koľko ľudí sa snaží uzdraviť, bez toho že by sa predtým snažili zbaviť emócií, ktoré ich chorobu spôsobili. Zdravie nemôže prebývať v tele, ktoré je plné jedov vytvorených neschopnosťou odpúšťať.

Nenávisť môže spôsobiť rakovinu

Jedna pani povedala svojej priateľke: „Nerozumiem tomu. Mám milú susedku, ktorá umiera na rakovinu. Pripadá mi to tak neférové, pretože je to jedna z najláskavejších žien, aké poznám.“ Priateľka jej odpovedala: „Môže ti pripadať láskavá a milá, ale ak umiera na rakovinu, potom je pravdepodobné, že bunky jej tela ničia nejaké staré negatívne emócie. Asi niekoho nenávidí.“ Keď pani namietla: „Nie, to nie je možné,“ bolo jej doporučené: „Hľadajte ďalej a zistíte, že v jej živote je niekto, komu by mala odpustiť. Každý, kto má nejaký zdravotný problém, by mal niekomu odpustiť.“ Neskôr sa táto vec vysvetlila. Tá pani prehlásila: „Mala si pravdu. Zhodou okolností som sa dozvedela, že táto susedka má príbuzného, ktorého veľmi nenávidí. Tridsať rokov už spolu nehovorili.“

Rakovina často vypovedá o pocitoch nepriateľstva či horkosti. Aj keď nám dotyčný jedinec môže pripadať ako kľudný a láskavý, jeho vnútorný život je poznamenaný negatívnymi emóciami a kritickými postojmi. Odpustenie rozpúšťa negatívne emócie a spomienky. Pokiaľ k duševnej očiste nedôjde, takéto nechcené pocity nám bránia v uzdravení sa. Napriek všetkému pokroku na poli medicíny, žiadna tabletka nie je schopná urobiť to, čo by mal urobiť chorí, tj. odpustiť.

Na odpustení nie je nič nepríjemné

Medzi najväčších liečiteľov všetkých dôb patrili Kahunovia z Havaja, ktorí boli prostredníctvom svojich jasnovidných schopností a ďalších neštandardných techník schopní chodiť po rozžhavenom drevenom uhlí, predpovedať budúcnosť, meniť počasie a zázračným spôsobom liečiť chorých.

Max Freedom Long strávil dlhé roky skúmaním ich tajomstiev, o ktorých píše vo svojej fascinujúcej knihe „Tajomná veda ukrytá za zázrakmi“. Zistil, že poznajú liečebné princípy doporučované modernou psychológiou. Kahunovia si boli napríklad vedomí skutočnosti, že odstránenie pocitov viny (čo popisovali ako „čosi, čo človeka vo vnútri hlodá“) je jedným z prvých zákonov liečenia. Tento stav dosahovali prostredníctvom „obradu odpustenia“, ktorý sa ukázal ako veľmi účinný rituál prispievajúci k vyliečeniu.

Na akte odpustenia nie je nič nepríjemného či zahanbujúceho. Váš „obrad odpustenia“ môže byť jednoduchý. Odpustiť druhému neznamená, že sa musíte pred tými, ktorý vám nejakým spôsobom ublížili, ukláňať. Znamená to ale, že by ste sa mali vzdať pocitov, ktoré nie sú namieste. Vo väčšine pripadov nie je nutný fyzický kontakt s tými, ktorým si prajete odpustiť. Ak sa tak stane, potom to bude súčasťou liečebného procesu. Ak zmeníme svoje postoje voči druhým, podvedome zmenia svoje postoje voči vám.

Podnikateľ sa začal snažiť niekoľkým svojim spolupracovníkom odpustiť, pretože s nimi nevychádzal príliš dobre. Negatívnym spôsobom to ovplyvňovalo jeho zdravie. Po istej dobe sa stala zujímavá vec: títo ľudia sa ku nemu začali chovať ako ku svojmu priateľovi, než ako ku svojmu starému nepriateľovi. Uvedomil si, že aj oni mu podvedome odpustili a jeho zdravie sa zlepšilo.

Ako odpúšťať

Existuje veľmi jednoduchý spôsob, ako odpustiť. Každý deň povedzte a premýšľajte o týchto slovách: „Tým, ktorí mi nejakým spôsobom ublížili, odpúšťam.“ Niekedy je nutné byť vytrvalý a dôsledný. Prvé slová odpustenia nemusia zmeniť naše postoje a priniesť kľud, ktorý hľadáme, aj keď môže dôjsť k istému zlepšeniu. Tieto negatívne pocity nevznikli behom jedného dňa a jeden deň nestačí na to, aby sme sa ich zbavili.

Frustrovaná, obézna, rozvedená žena sa dozvedela o liečivej moci odpustenia a došla k záveru, že je to liek na kopu jej problémov. Rozhodla sa, že odpustí. O týždeň neskôr s nadšením povedala svojej priateľke: „Každému som odpustila!“ Avšak niekoľko týždňov potom, čo liečivá sila odpustenia začala prinášať prvé výsledky, si svojej priateľke posťažovala: „Nevedela som , že som nenávidela toľkých ľudí.“ V snahe prekonať svoje zdravotné problémy táto žena v domácnosti pravideľne opakovala slová odpustenia: „Odpúšťam všetkým, ktorí potrebujú moje odpustenie. Ja aj oni sme slobodní.“ Tej noci mala sen, v ktorom si spomenula na svoje silné pocity nenávisti voči jednej príbuznej, ktorú naposledy videla pred dvadsiatimi rokmi. Zvolala: „To nie je pravda. Nič proti tebe nemám. Odpúšťam ti.“ Keď hovorila tieto slová, prebudila sa a uvedomila si, že došlo k aktu odpustenia. Napriek tomu, že si tejto nenávisti nebola vedomá, ani si ju nepamätala, keď sa snažila všetkým odpustiť, jej podvedomie si na ňu spomenulo, aby tento vzťah mohol byť vyliečený.

Nemusíte si byť vedomí toho, komu by ste mali odpustiť. Ako je vidieť, nie je to nutné, často krát je nám to odhalené našou snahou odpustiť. Jedinou požiadavkou je, aby sme boli ochotní opakovať slová odpustenia a tie sa potom postarajú o zbytok.

Skutočné odpustenie nie je záležitosťou jedného dňa. Vyžaduje to čas a vytrvalosť, pretože ku zmene musí prísť aj na úrovni nášho podvedomia.

O liečebnej sile odpustenia sa dozvedela aj ďalšia žena v domácnosti a začala túto silu využívať v nádeji, že sa jej zdravotný stav zlepší. Rok každý deň opakovala tieto slová: „Všetkým odpúšťam, dovolím Bohu, aby vyliečil moju myseľ, moje telo a dal v mojom živote všetko čo treba do poriadku.“ Keď jej dlhodobé zdravotné problémy postupne zmizli, jej lekár prehlásil, že je to zázrak. Povedala, že je to zázrak odpustenia. Na konci toho roku sa stal ešte jeden zázrak – zdedila značný majetok od jedného z tých, ktorým odpustila.

Milionarové tajomstvo zdravia

Pocity závisti, odsudzovanie, hnev, túžba odplatiť zlo či niekoho poškodiť sú veci, ktoré sú zhubné pre vašu dušu a vaše zdravie. Musíme odpustiť rany minulosti, nie pre dobro druhých, ale pre naše vlastné dobro. Milionár na dôchodku, ktorý nedávno oslávil sedemdesiatku, sa so mnou podelil o svoje tajomstvo neuveriteľnej vitality, úspechu v podnikaní a osobného šťastia, ktorého súčasťou bola aj jeho mladšia nevesta:

„Niekoľkokrát do týždňa hrám s niekoľkými mojimi priateľmi golf. Nie sú to rovnocenný súperi, pretože počas desiatich rokov sa ich zdravotný stav podstatne zhoršil. Dôvod ich problémov je takýto: neustále sa pozerajú do minulosti, hovoria o problémoch, ktoré mali ako podnikatelia pred mnohými rokmi, a o ľuďoch, ktorý im ublížili. Neustále druhých kritizujú a nachádzajú na nich chyby. Tieto ich postoje zničili ich zdravie, aj ich schopnosť hrať golf.Už pred mnohými rokmi som objavil, že musím neustále odpúšťať, ak chcem zostať zdravý a šťastný. Odpustenie je jednoduchšie, než si väčšina ľudí myslí, hlavne ak sa to stane našim zvykom. Všetko čo teraz mám, čo sa týka zdravia a osobnej spokojnosti, dlžím svojej schopnosti odpúšťať rany minulosti.

Odpustenie odstránilo nádor

Nenávisť akéhokoľvek druhu poškodzuje dušu a je príičinou telesných problémov. Nemôže dôjsť k úplnému vyliečeniu, ak nezmeníme svoje postoje a neodpustíme.

Žena vo svojom prsníku objavila nádor. Namiesto toho, aby sa poddala pocitom zúfalstva a zmätku, rozhodla sa, že situáciu v ktorej sa ocitla, analyzuje a že požiada vyššie sily o pomoc. Uvedomila si, že jej neutešený telesný stav vypovedá o neutešenej mysli. Modlila sa:

„Otče, akých pocitov nenávisti, závisti a odsudzovania by som sa mala vyvarovať? Komu by som mala odpustiť?“

Vzhľadom k tomu, že odpoveď neprišla hneď, svoje modlitby každý deň opakovala: „Akých postojov by som sa mala zbaviť, aby mi bolo odpustené?“ Jedného dňa si uvedomila, že premýšľa o svojom manželovi a žene, s ktorou mal pred niekoľkými rokmi vzťah. V tej dobe k tejto záležitosti zaujala zhovievavý posotj a s postupom času stratila pre ňu význam. Ona aj jej manžel boli spoli teraz šťastní, ale teraz si uvedomila, že tej žene úplne neodpustila. „Druhej žene“ vyslala tieto myšlienky: „Odpúšťam ti. Je to navždy preč.“ Svojmu manželovi v duchu povedala: „Odpúšťam ti. Si verný, láskavý manžel a máme úžasné manželstvo. Z tohto zväzku môže vzísť len dobro.“ Tieto slová potom opakovala počas svojich každodenných modlitieb počas niekoľkých týždňov. Jedného dňa zistila, že nádor zmizol; nevedela kedy sa to stalo.

Zväzujúca moc nenávisti

Ak niekoho nenávidíte, potom ste ku nemu pripútaný citovým putom, ktoré je silnejšie ako oceľ. Jediným spôsobom, ako sa dá toto puto zničiť, je odpustenie.

Počas automobilovej nehody bola vážne zranená zdravotná sestra. Keď sa uzdravila, vrátila sa do práce. Muž, ktorý bol za nehodu zodpovedný, bol opakovane opitý prijímaný do nemocnice, kde pracovala. Nenávidela ho a odmietla sa o neho starať. Jej nadriadení ju uistil, že v tomto prípade nebude zverený do jej starostlivosti. Jednej noci nebol na jej oddelení dostatok ošetrujúceho personálu a keď sa na dispečingu rozsvietilo svetlo izby, kde bol onen muž hospitalizovaný, bola jedinou sestrou, ktorá mu mohla pomôcť. Vzhľadom k tomu, že jej nič iného nezostávalo, priniesla mu potrebné lieky. Keď vstúpila do izby spoznal ju a začal hovoriť o nehode. Povedal jej, že mal obavy o jej finančnú situáciu, pretože vie, že je vdova s niekoľkými deťmi. Keď onej noci spolu hovorili, požiadal ju o odpustenie a ona mu vyhovela. V jej duši zavládol pokoj. Udivujúcou vecou je, že krátko potom bol onen muž z nemocnice prepustený a už sa do nej nikdy nevrátil. Je zrejmé, že si prial, aby mu odpustila, a keď sa tak stalo, zmizol z jej života.

Nenávisť priťahuje to, čo si neprajeme

Podnikateľka sa presvedčila o moci nenávisti priťahovať k nám situácie, ktorým by sme sa najradšej vyhli. Jej milenec zomrel, a napriek tomu že sa poznali desať rokov, na smrteľnej posteli bol stále ženatý. Jeho nečakaná smrť v nej prebudila nenávisť voči jeho mnaželke, pretože zdedila celý jeho majetok. Ako nenávisť tejto podnikateľky rástla, prehlbovali sa aj jej problémy. Začala svoje telo ničiť pitím a drogami. Napriek tomu, že sa nachádzala vo veľmi zlej duševnej kondícií, bola nútená nastúpiť do zamestnania, aby bola schopná splácať svoje narastajúce dlhy. Začala pracovať ako predavačka. Iróniou je, že manželka jej bývalého milenca začala v tomto obchode nakupovať a obzvlášť ju priťahovalo oddelenie, kde bývalá podnikateľka pracovala. Vdova o jej spojení s jej manželom nemala najmenšie tušenie a neuvedomovala si, aké pocity jej prítomnosť v onej žene vyvoláva. Táto predavačka sa v duchu pýtala: „Prečo to stretlo práve mňa? Ako keby toho už nebolo dosť.“ Potom si uvedomila iróniu nenávisti a jej neuveriteľnú moc priťahovať to, čo si prajeme najmenej. Potom, čo denne opakovala slová odpustenia, sa táto bohatá vdova z jej života vytratila. Keď po istej dobe svoju myseľ celkom očistila od pocitov nenávisti, začala žiť celkom normálny život a neskôr sa šťastne vydala.

Formule odpustenia

Tým, ktorých máme tendenciu nenávidieť, či ich kritizovať, odpustíme ľahšie, ak si uvedomíme následujúcu vec: sú to božie deti, ktorí dočasne zišli z cesty. Ak vstúpili do vášho života, je to preto, ž podvedome od vás očakávajú, že im pomôžete nájsť cestu, z ktorej zišli.

Dajte im to najlepšie, čo im nôžete ponúknuť, a nebudú vám znepríjemňovať život.

O pravdivosti týchto myšlienok sa presvedčila zdravotná sestra. Bol vydatá za muža, ktorý bol už raz ženatý. Keď sa jeho bývalá manželka dozvedela, žesa znovu oženil, začala ho ohovárať. Jedného dňa vážne ochorela a bola hospitalizovaná v nemocnici, kde pracovala manželka jej bývalého manžela. Tejto zdravotnej sestre bolo jej nadriadenými oznámené: „Je tu prvá manželka vášho manžela. Nemusíte sa o ňu starať.“ Zdravotná sestra odpovedala: „Radšej by som sa o ňu nestarala, ale ak to bude nutné, neodmietnem.“ Jedného dňa sa jej táto možnosť naskytla. Keď videla, v akom zúfalom stave sa bývalá manželka jej manžela nachádza, uvedomila si, akú cenu táto žena za svoje predchádzajúce kritické postoje platí. V duchu si povedala: „Pane, zmiluj sa nad ňou, pretože vie, čo urobila.“ Keď sa táto pacientka vyliečila, nikdy ju už zdravotnú sestru neohovárala.

Ak odpustíme druhým, potom tento náš akt má vplyv na druhých a skôr či neskôr oni odpustia nám.

Mnohokrát sa ľudia zriekajú svojej zodpovednosti odpustiť: „To nie je môj problém. Nemám, čo odpustiť.“ Ak máme však nejaký problém, je zrejmé, že je tu niečo, čo by sme mali odpustiť. Každý, kto čelí nejakým problémom, má potrebu odpustiť. Každý, kto sa nachádza v nepríjemnej situácií musí odpustiť. Kedykoľvek máme čo dočinenia s bolesťou, nedostatkom toho či onoho, nepríjemnosťami akéhokoľvek druhu, jen nutné, aby sme odpustili. Jedno príslovie znie: „Ten, ktorý nie je schopný odpustiť, ničí most, cez ktorý musí prejsť.“ Ak sa nemení naša situácia k lepšiemu, je načase, aby sme odpustili. Často sa daný stav nemení do tej doby, než daný človek druhým odpustí.

Mladý pár sa dlho snažil adoptovať dieťa. Boli to mladí, šťastní a inteligentní ľudia; napriek tomu im príslušné agentúry neboli schopné pomôcť. Jedného dňa sa manželka dozvedela, že ak je nám odopierané nejaké dobro, potom to vypovedá o tom, že by sme mali odpustiť. Keď si denne v duchu opakovala: „Odpúšťam každému, kto potrebuje moje odpustenie,“ spomenula si na staré pocity závisti, nepriateľstva, nepríjemné zážitky. Každému človeku vyslala slová: „ Odpúšťam ti.“ V jej mysli zavládol pokoj.

Neskôr sa dozvedela o novej agentúre. Kontaktovala ju a výsledkom bola adopcia roztomilého dieťatka. Odpustenie je schopné z cesty odstrániť všetko, čo nám bráni v prístupe k dobrým veciam. Táto „matka“ to potvrdila.

Keď sa opakuje stále jeden problém

Často sa jeden problém opakuje do tej doby, než odpustíme. Ďalšia žena v domácnosti čelila problému, ktorého pôvod sa snažila pochopiť. Jej predchádzajúce manželstvo skončilo úradným úmrtím jej mladého manžela. Behom druhého manželstva, ktoré nasledovalo, si čoskoro uvedomila, že čelí rovnakým problémom ako vo svojom prvom manželstve ak keď žila v inom meste a s inými ľuďmi.

Jej hlavným problémom bola jej svokra, ktorá nebola ochotná ju prijať; neustále zasahovala do chodu jej domácnosti a snažila sa jej manžela ovládať. Jedného dňa sa táto žena začala modliť: „Otče, čo je príčinou tejto situácie?“ Na myseľ jej prišla myšlienka: „Mala si problémy so svojou prvou svokrou. Aj ona sa snažila vraziť klín medzi teba a tvojho manžela. Nikdy si jej neodpustila. To je dôvod, prečo čelíš opäť tomu istému problému.“

Uľavilo sa jej, že na svoje problémy našla odpoveď a denne vysielala svojej prvej svokre tieto slová: „Odpúšťam ti. Všetko, čo medzi nami stále je, je preč.“ Rovnaké slová adresovala aj svojej terajšej svokre. Jej situácia sa potom začala postupne zlepšovať.

Jeden duchovný prehlásil, že keby Ježiš na kríži nepovedal: „Otče, odpusti im, lebo nevedia čo činia,“ nedošlo by k Jeho vzkrieseniu. Ten, ktorý odpustí, získava nad danou situáciou kontrolu. Situácia sa začne meniť. Odpustenie je magnetická sila priťahujúca k sebe dobro.

Účinný liek

Odpúšťať musíme nie len druhým, ale aj sami sebe. Sebeodsudzovanie vedie k nechceným zmenám týkajúcich sa zdravia, aj našich financií. Niekedy máme pocit, že nám život nedoprial to, na čo máme právo, ale dal nám nešťastné detstvo, úmrtie rodiča či nedostatok vecí materiálneho rázu. Niekedy viníme za svoje problémy Boha namiesto toho, aby sme si uvedomili, že za svoje problémy si môžeme sami.

Kansaský podnikateľ Charles Fillmore popísal liek, ktorému vďačí za svoje uzdravenie, následovne:

„Každému z nás sa ponúka následovný liek na každú chorobu: Vyhraďte si každú noc polhodinu na to, aby ste odpustili každému, ku komu cítite antipatie. Ak sa bojíte nejakého zvieraťa, vyšlite mu pocity lásky. Ak ste niekoho obvinili z toho či onoho, ak ste o niekom nehovorili dobre, ak ste niekoho kritizovali, v duchu ho požiadajte o odpustenie. Ak s niekým nevychádzate, urobte všetko pre to, aby ste tento vzťah zlepšili. Uvedomte si, že všetci ľudia sú v podstate dušami, a vyšlite im svoju lásku. Žiadnu noc nezaspávajte s pocitom, že máte nejakého nepriateľa. V duchu niekoľkokrát opakujte:

„Odpúšťam každému, kto potrebuje moje odpustenie. Boh je láska a bolo mi odpustené. Božia láska je schopná vyriešiť všetky moje problémy. S vedomím tejto skutočnosti sa nemusím ničoho obávať.“

Ako už bolo povedané, naše slová môžu spôsobiť, že nám druhí odpustia. Žena v domácnosti mala pod každou pažou nádor. Mala strach navštíviť svojho lekára, uvedomujúc si, že by jej mohli oznámiť nevyliečiteľnú diagnózu. To tej doby, než sa dozvedela o liečivej moci odpustenia, mal pocit, že jej modlitby nie sú vypočuté. K ničomu dramatickému, čo sa jej zdravotného stavu týka, nedošlo ani potom, čo druhým každý večer odpustila. Ku zmene došlo až potom, ako v duchu druhých požiadala, aby je odpustili. Nádory sa začali postupne zmenšovať až nakoniec celkom zmizli.

Ak chcete, aby vám druhí odpustili, použite tieto slová: „Odpustili mi všetci tí, ktorí majú potrebu, aby mi odpustili.“ Môžete si byť istý tým, že: Odpustenie lieči všetky choroby. Odpustenie robí slabých silnými. Odpustenie mení zbabelcov na odvážnych mužov a ženy. Odpustenie nás činí múdrymi. Vďaka odpusteniu sa smutní ľudia stávajú šťastnými. Odpustenie je schopné odstrániť čokoľvek, čo stojí medzi vami a vašim dobrom.

Catherine Ponderová

Smiech otázka voľby

Když byl starý, když umíral - na smrtelném loži, radoval se ze smrti a ohromně se smál - tak se ho jeden žák zeptal: "Jsme zmateni. Ty teď umíráš. Proč se směješ?

Co je na tom tak legračního? My cítíme smutek. Mockrát během tvého života jsme se tě chtěli zeptat, proč jsi nebyl nikdy smutný. Ale teď, tváří v tvář smrti, bys měl být smutný. A ty se stále směješ! Jak to dokážeš?"A ten starý muž řekl: "Je to velmi prosté. Zeptal jsem se svého mistra.

Přišel jsem ke svému mistrovi, když jsem byl mladík; bylo mi tehdy pouhých sedmnáct a pořád jsem se cítil strašně. A můj mistr byl starý, seděl pod stromem a smál se, aniž by k tomu měl nějaký důvod. Nikdo jiný tam nebyl, nic se nedělo, nikdo neřekl žádný vtip.

On se prostě jenom smál, až se za břicho popadal. A já se ho zeptal: "Co je to s tebou? Copak ses zbláznil?"Mistr řekl: "Kdysi jsem býval stejně smutný, jako jsi ty. Pak mi došlo, že je to moje volba, že je to můj život. A od té doby, každé ráno, když vstanu, dřív než otevřu oči, tak si prostě řeknu: "Abdulláhu" - tak se jmenoval - tak co chceš? Utrpení? Blaženost? Copak si dneska vybereš?" A já jsem si vždycky vybral blaženost."

Otázka voľby

Je to otázka volby. Zkuste to. Hned v té první chvíli, když se ráno probudíte ze spánku, sami sobě řekněte: "Abdulláhu, je tu další den! Jaká je tvoje volba? Vybereš si utrpení, nebo blaženost?"

Kdo by si volil utrpení? A proč? Není to přirozené.

Prestaňte pôsobiť bolesť v prítomnosti

Nikdo není úplně oproštěn od bolesti a zármutku.

Není lepší naučit se s nimi žít než se snažit vyhnout se jim? Většina lidské bolesti je zbytečná. Bolest si způsobujete sami, dokud se necháte ovládat svou myslí.

Bolest, kterou si způsobujete v přítomnosti, je vždycky formou rezistence proti tomu, co je. Na myšlenkové úrovni je to určitá forma posuzování reality. Na emoční úrovni je to určitá forma negativity. Intenzita bolesti závisí na stupni rezistence a ta závisí na tom, do jaké míry se ztotožňujete se svou myslí. Vaše mysl odmítá přítomný okamžik a snaží se mu uniknout. To znamená, že čím víc se ztotožňujete se svou myslí, tím víc trpíte.

Lze to vyjádřit také obráceně:

čím ochotněji přijímáte přítomný okamžik, tím méně trpíte - a tím méně jste závislí na své mysli. Proč mysl odmítá přítomný okamžik? Jelikož je schopna fungovat pouze v čase, to jest v minulosti a budoucnosti, proto vnímá přítomný okamžik jako hrozbu. Čas a mysl jsou neoddělitelné. Představte si, že by na Zemi nebyl žádný člověk a že by tu byly jen rostliny a zvířata. Existovala by minulost a budoucnost? Existoval by čas? Otázky jako „Kolik je hodin?" nebo „Kolikátého je dnes?" by ztratily smysl? Dub nebo orel by se takovým otázkám pobaveně zasmál. „Kolik je hodin?" zeptali by se. „No přece teď.

Copak existuje něco jiného?" Samozřejmě že potřebujeme mysl a čas, abychom mohli fungovat v tomto světě, ale když nás mysl a čas začnou ovládat, začneme trpět. Mysl, jež si chce udržet svou nadvládu, se ustavičně snaží zastřít přítomný okamžik minulostí a budoucností, takže vaše skutečná přirozenost, která je neoddělitelná od přítomného okamžiku, je zastíněna vaší myslí.

V lidské mysli se hromadí stále větší břemeno času. Pod tímto břemenem úpějí všichni lidé, ale stále k němu přidávají, když odmítají přítomný okamžik nebo jej redukují na prostředek k tomu, aby se dostali do nějakého budoucího okamžiku, který existuje jen v jejich mysli - nikdy ve skutečnosti. Nahromadění času v kolektivní i individuální lidské mysli obsahuje také re-ziduální bolest z minulosti.

Chcete-li přestat působit bolest sobě a druhým lidem, nechcete li už přidávat k bolesti z minulosti, ignorujte čas; aspoň do té míry, aby vám to nebránilo v každodenním životě.

Jak můžete ignorovat čas? Uvědomte si, že neexistuje nic než přítomný okamžik. Proto jej neodmítejte. Soustřeďte se na něj. Žijte v přítomném okamžiku a do minulosti se vracejte, jen když musíte řešit praktické problémy života. Co by mohlo být nesmyslnější než odmítat něco, co je? Co by mohlo být nesmyslnější než bránit se životu, který existuje pouze v přítomnosti.

Vzdejte se tomu, co je. Přijměte život - a uvidíte, jak vám začne pomáhat, místo aby vám škodil.

Přítomný okamžik je někdy velmi nepříjemný, nepřijatelný a strašný. Přítomnost je taková, jaká je. Pozorujte, jak ji vaše mysl ustavičně klasifikuje a posuzuje, a tím způsobuje bolest a utrpení. Nezaujatým pozorováním své mysli se distancujete od jejích rezistenčních mechanismů a dovolujete přítomnému okamžiku existovat. To vás osvobozuje od vnějších vlivů a dává vám to opravdový vnitřní klid. Sledujte, co se děje, a jednejte, když je to nutné nebo možné. Přijměte přítomný okamžik - a pak jednejte. Přijímejte přítomný okamžik, jako byste si jej zvolili. Nebraňte se mu. Učiňte z něj svého spojence, nikoli svého nepřítele. Tím změníte celý svůj život.

ECKHART TOLLE

Naše neduhy sú výsledkom našich myšlienok

Každá ľudská bytosť je časťou vesmíru. A ako časť vesmíru plní tu v tomto svete, určitú funkciu. Práve vyššia moc vesmíru nám ľuďom, dáva uvedomelosť, ktorou obohacujeme samotným procesom života a potom si ju berie naspäť. To teda človek svojím životom vnáša svoj vklad do vesmírneho procesu evolúcie a vývoja. Rovnako ako v každom živom organizme, vo vesmíre sa stále odohrávajú dva procesy:asimilácia a disimilácia, alebo tvorenie a ničenie. Zdravie sa určuje dynamickou rovnováhou týchto dvoch síl.

Akonáhle sa rovnováha porušuje, ihneď sa objavuje signál v podobe choroby, ktorý ukazuje na akom mieste a kvôli čomu je porušená rovnováha. Tak teda ako môžu myšlienky pôsobiť na tieto procesy?

Myšlienka je univerzálna forma energie, ktorá vlastní tvorivú energiu rovnako, ako ničivú. Každý vie, ako na človeka pôsobí láska, vľúdnosť, starostlivosť, pochvala a pozornosť. Takýto človek sa cíti byť spokojný, zdravý, šťastný a veselý. Ale pokiaľ by sme človeku vyhrážali, stále ho udržiavali v strachu, pokiaľ on sám bude udržiavať v hlave ničivé myšlienky, veľmi rýchlo sa jeho zdravie podlomí.

Ľudia podceňujú význam svojich myšlienok a potom sa divia odkiaľ sa berú ich problémy.

Ľudia si sami vytvárajú svoj svet a majú vziať na seba zodpovednosť za svoj život. Lenže sú zvyknutí obviňovať iných ľudí za svoje problémy, alebo seba za hriechy, ktoré nikdy nespáchali. Pokiaľ nejaká bunka začne ničivo pôsobiť na seba, alebo na ostatné bunky alebo na organizmus celkovo, rýchlo ochorie alebo sa premení na rakovinovú. Takže pokiaľ si myslíte, že ste zlý, alebo máte pocit viny, nadávate si, spúšťate program sebazničenia. Keď posielate ničivé myšlienky inému človeku aj tak ničíte sám seba, ale sprostredkovane. Veď ste čiastočkou vesmíru a iný človek je tiež čiastočkou toho istého vesmíru. A keď posielate negatívne myšlienky jemu, týmto popierate existenciu samého seba.

O zdraví a liečení

Většina lidí, ať už materiálně nebo duchovně zaměřených, si nejvíce cení vlastního zdraví. Jakmile se v jejich životě objeví zdravotní problém, začnou si uvědomovat hodnotu dobrého zdraví a není pro ně nic tak důležité, jako samotné uzdravení. Je všeobecným názorem, že zdraví je základem pro lidské štěstí. To je však třeba doplnit ještě o mentální, citové a duchovní zdraví. Tělo je téměř pro všechny zdrojem dočasných radostí i starostí. Měli bychom maximálně dbát o udržení dobrého zdraví tím, že budeme správně fyzicky žít, dodržovat vhodnou životosprávu podle vlastní zkušenosti nebo rad odborníka.

Animální neboli fyzická část člověka je odsouzena k zániku, ale jeho duchovní část je nestárnoucí a nesmrtelná. Svět kolem nás je plný nemocí a utrpení, jako by se nám život sám snažil vštípit, že vše v tomto světě je odsouzeno k rozkladu a smrti. V pozadí utrpení, které provází fyzický život, existuje mír, který prostupuje život vnitřní. Pouze v našem těle a v jeho fyzickém bdělém stavu můžeme dosáhnout a realizovat nejvyšší vědomí. Žádná choroba nemůže ovlivnit Božskou Duši člověka, ani žádná nemoc ji nemůže zničit.

Není správné přijímat nemoci a choroby, jen proto, že jsou boží vůlí. Jsme oprávněni proti nim bránit své tělo a předcházet jejich vzniku. Proto byly vytvořeny systémy, které vytvářejí podmínky pro zdraví a sílu potřebnou k duchovnímu úsilí aspiranta a také pro jeho službu spolubližním. Filozofie se snaží pomoci svým studentům, když je vede k lepšímu zdraví a k překonání jejich těžkostí. Ukazuje nám, jak žít abychom předešli nemocem, kterým se lze vyhnout, a jak se vypořádat s těžkostmi a komplikacemi.

Pokud chceme, aby nám tělo sloužilo do té doby, než dosáhneme hlubšího duchovního vědomí, musíme se více starat o své zdraví a tělesnou kondici. Neměli bychom odmítat uzdravující dary přírody, které pomáhají tělu. Je důležité používat ty nejrozumnější léčebné prostředky, které jsou dostupné, včetně systému hathajógy. Jakmile jsme je použili a zdraví se nezlepšilo, pak už nemůžeme udělat nic víc než pokládat své utrpení za připomínku nutnosti hledat štěstí spíše v duchovním než fyzickém jáství. Pokud nejsme schopni zajistit nezbytné podmínky pro udržení zdraví, pak naše vyšší Já nám může vnutit určité změny narušením pořádku v našem okolí nebo našem těle. To se děje uvolněním určité karmy, což se může projevit jako nemoc nebo nehoda. Někdy to může být způsobeno pouze karmickým následkem dřívějšího porušování vlastního zdraví.

Bolesti a neduhy, které provázejí fyzickou existenci, nejsou odejmuty ani od duchovně probuzeného člověka. Ten nemusí být osvobozen ani od fyzických chorob, neboť karma končí až s koncem života těla. Pokud žije v lidském těle, bude procházet zkušeností smyslů. Ale jeho vnitřní mír nemůže být narušen bolestnými a nepříjemnými vjemy. On se neztotožńuje s trpícím tělem, a tak může vnímat současně bolest svého těla i mír ve svém nitru. Dokonalý člověk neexistuje nikdy v těle, ale pouze v duchu.

Chorobné podmínky v lidském těle jsou často důsledkem chorobných podmínek v lidské duši. Tělo je vlastně jen nástroj, který používáme. Uzdravení duše může znamenat i tělesné uzdravení. Pokud jsme člověkem nevyrovnaným a plným rozporů, pak se to projeví i ve fyzickém těle jako určitá nemoc nebo funkční poruchy. Člověk se stává nevyrovnaný především proto, že nevěnuje pozornost vnitřnímu životu. Nalezení vnitřního míru odstraní morální neduhy, které mohou být příčinou fyzických nemocí. Zhoršení zdravotního stavu může také nastat vlivem nedokonalosti života na zemi, kde je vše odsouzeno k rozkladu a zániku.

Moderní člověk trpí fyzickými chorobami a některými mentálními potížemi, které si sám přivodil. Příčinou jsou myšlenky a emoce, které jsou stále soustředěné na jeho osobní ego. Neuvědomuje si, že jeho destruktivní nálady, myšlenky a city negativně ovlivňují fyzické orgány, a že to škodí jeho fyzickému i duchovnímu zdraví. Změněná tělesná funkce má jen velmi nepatrný vliv na mysl, ale změna v myšlení může ovlivnit tělo do značné míry. Udržované myšlenky mají vliv na naši vnitřní bytost stejně tak, jako vnější podmínky na naši fyzickou bytost. To se může dříve či později projevit jako fyzické onemocnění a pokud ne, pak bude člověk vystaven důsledkům ve formě karmy, která se projeví v některé příští inkarnaci.

Většina zdravotních problémů je následek karmy. Současný druh stavby našeho těla byl připraven v minulých inkarnacích. Některé choroby nám přináší sám osud, jehož strůjcem je člověk a jeho jáství. Jejich vznik může být také důsledkem nadměrné nenasytnosti nebo neukázněných vášní. Veškeré utrpení, které jsme si karmicky vysloužili přináší určité poselství. To je třeba přijmout, abychom utrpení zmírnili nebo odstranili. Změna myšlení i citů velmi napomáhá k odstranění nemoci. Nemoci mohou být také formou zkoušky, které na hledajícího sesílá bůh. Utrpení kterým takto procházíme nás může duchovně posílit.

Dokud budeme odděleni od Nadjá, do té doby budeme prožívat utrpení a způsobovat si problémy v životě. Zhoršení zdraví se může projevit u všech, kteří porušují zákon svého vlastního bytí. Každá nemoc má nápravný záměr, a proto by léčení mělo vést k odstranění příčiny vzniku této nemoci. Náprava nebo pročistění charakteru stejně jako pozitivní a harmonické city vedou k lepšímu zdraví těla. Důležité je, aby byla rozpoznána prvotní příčina nemoci, kterou může být myšlenka nebo čin pacienta. Pomoci může modlitba, prosba o osvícení o pravé prvotní příčině nemoci.

Podle filozofie existují tři příčiny vzniku nemoci. Jsou to nesprávné myšlení, špatný způsob života a špatná karma. Nevyváženost citu a rozumu se může projevit nežádoucí reakcí v našem těle. Trvalá zatrpklost, zloba, nelaskavost a neschopnost projevit soucit mají negativní dopad na fyzické zdraví. Negativní stavy mysli a citů poškozují orgány těla nebo narušují jeho správnou funkci. Udržování nenávisti a pomstychtivosti zkracuje život fyzického těla. Nespavost a rakovina, které jsou tak rozšířené v dnešní době, mají příčinu v nedokonalém lidském charakteru, ve špatných návycích nebo okolí. Proto je pro zachování zdraví důležitá fyzická i duševní hygiena.

Nadjá je aspektem životní síly Duše, která uvedla tělo v existenci, udržuje jeho vegetativní funkce, léčí nemoci a hojí jeho rány. To je prováděno zcela automaticky. Cílem fyzických léčebných prostředků je zabezpečení příznivých podmínek pro činnost životní síly. Tato léčivá síla dokáže zázračně působit v chorém těle, pokud jí nepřekážejí pošetilé metody člověka. Není to množství léků, co léčí naše choroby, ale stupeň kontaktu navázaný s životní silou Přírody. Můžeme také provádět samoléčbu, když navážeme kontakt s touto nekonečnou životní silou v meditaci a relaxaci.

Lidé většinou vidí ve všem pouze hmotu a očekávají úspěšnou léčbu pouze od vědecky vzdělaných lékařů. Proto jsou většinou skeptičtí k mentálním principům léčby a nedůvěřiví k duchovnímu léčení. Duchovní léčba by měla být doplňkem ostatních léčebných systémů. V případě, že příčinou onemocnění bylo nesprávné myšlení nebo špatné city, přinese pravé duchovní uzdravení fyzického těla vnitřní změnu v charakteru léčeného člověka. V případě mentálního léčení k takovéto změně nemusí dojít, protože uzdravení je způsobeno mocí mysli nad tělem, ať už jde o naši vlastní mysl nebo mysl léčitele.

Duchovní léčení je uskutečněno výhradně prostřednictvím Nadjá, které má sílu vyléčit choroby těla svou milostí. Jestli jeho milost bude udělena nebo ne, je nepředvídatelné. Udělá jen to, co je pro nás nejlepší v nejvyšším smyslu, a ne to, co si přeje naše ego. Nestačí si jen uvědomovat závislost na Nadjá, ale je třeba si k němu vybudovat vztah, zasloužit si jeho milost, která může zahrnovat i vyléčení zdravotních problémů. Je třeba mít plnou důvěru v přítomnost Nadjá v našem nitru, abychom poznali jeho léčení a jeho pomoc.

Rozvoj lékařské vědy nám nikdy nemůže zaručit život bez zdravotních problémů, utrpení a v žádném případě nám nezajistí fyzickou nesmrtelnost. S postupem času lidské tělo chátrá, mládí a krása mizí a jeho zdraví se stává nejisté. Proto je lépe hledat lepší a trvalejší stav v mysli. Příroda vybavila naše tělo správnými instinkty, které ho mají udržovat a chránit. Pokud tyto instinkty nenásledujeme nebo je potlačujeme z důvodu špatných zvyků, budeme nuceni snášet nemoci a utrpení. Uzdravující síla vychází z nekonečného zdroje a neexistuje nemoc, kterou by nemohla vyléčit. Může však působit pouze v podmínkách vyvolaných samotnou přirozeností lidského těla. Léčebný proces může být zahájen pokud změníme negativní myšlení v pozitivní a pokud zajistíme tělu a mysli dokonalý odpočinek postem a meditací.

Když se naučíme správně používat své jáství po stránce fyzické, citové, rozumové a duchovní, předejdeme špatnému zdraví nebo budeme schopni více či méně se uzdravit. Také pročistění podvědomé mysli, kázeň tělesných smyslů a ztišení citové přirozenosti podporuje dobré zdraví. Mnohým nemocem se můžeme vyhnout, pokud do svého života vneseme zásady mentální, morální a duchovní hygieny. Zjištění vážné choroby může u někoho způsobit zatrpklost, ale u jiného prohloubí pokoru. Osvobodíme se od utrpení , pokud budeme svou pozornost obracet do neosobní atmosféry vyšší přirozenosti. Světské utrpení nás nutí k hledání útočiště mimo svět, a tělesné nemoci k hledání duchovní radosti a k potřebě vnitřního klidu.

„ Tělo nevykonává své funkce slepě jako stroj. Naopak, je výrazem božské moudrosti a božské síly, které se starají o každou buňku v těle, od hlavy až k patě. Kdyby osobní ego se svou materialistickou nevědomostí a slepými touhami nezasahovalo umíněně a záměrně do přirozených tělesných pochodů při zdraví i nemoci, měli bychom s tělem mnohem méně starostí. I tak, navzdory stálému zasahování ega, je tělo přesto pozoruhodným holdem moudrosti a síly v něm obsažené.“

www.paulbrunton.cz

Uzdravujúca havajská technika HOOPONOPONO

Touto havaiskou technikou vyliečil teraz už známy psychológ Dr.Hew Len celú psychiatrickú liečebňu plnú trestne stíhaných osôb a pritom sa zo žiadnym z nich osobne nestretol. Jediné čo urobil je , že čistil tú časť samého seba, ktorú s nimi zdieľal. Použil Havajskú liečebnú techniku Ho´oponopono.

Ho´oponopono z havajčiny zjednodušene znamená, narovnanie či náprava chýb. Podľa starých Havajcov vzniká hriech z myšlienok zaťažených bolestnými spomienkami na minulosť. Ho´oponopono je spôsob, ako uvoľniť energiu týchto bolestí, ktoré vyrovnávajú nerovnováhu a neskoršie chorobu.

Klasický prístup k riešeniu problémov a liečenia tkvie v presvedčení, že jadro problému leží v pacientovi, nie v terapeutovi. Terapeut verí, že jeho úlohou je pomôcť klientovi vyriešiť problém.

Aby bol terapeut schopný úspešne riešiť problémy a to je aj základom ho´oponopono musí uznať stopercentnú zodpovednosť za vytvorenie ťažkej situácie. Musí si totiž uvedomiť, že jadrom problému je jeho vlastné chybné uvažovanie nie chybné uvažovanie pacienta.

Stopercentná zodpovednosť terapeuta za ťažkosti mu dáva stopercentnú zodpovednosť za jeho vyliečenie. Keď je chybné uvažovanie terapeuta a jeho úzkej a širšej rodiny a príbuzenstva nahradené láskyplnými myšlienkami, je chybné uvažovanie tiež nahradené u klienta a jeho rodiny. Obnovený proces ho´oponopono je umožňuje terapeutovi pracovať priamo s Pôvodným zdrojom , ktorý dokáže premeniť chybné vzorce na lásku. Liečenie pomocou ho´oponopono vyžaduje, aby terapeut najskôr zobral svoju vlastnú identitu a svoju vlastnú myseľ a spojil ju s pôvodným zdrojom taktiež nazývaným Láska alebo Boh. V tomto prepojení potom poprosí lásku, aby v ňom vyliečila všetky chybné myšlienkové vzorce, ktoré sa najskôr zhmotňujú, ako jeho vlastný problém. A potom, ako problém klienta. Táto prosba je proces pokánia a odpustenia zo strany terapeuta. Odozvou na terapeutovo pokánie a prosbu a odpustenie je tajomný proces premeny chybných myšlienkových vzorcov. V priebehu takéhoto liečenia Láska najskôr zneutralizuje nesprávne emócie, ktoré problém spôsobili nech sa už jedná o zlosť, strach, hnev, výčitky či zmätok. V ďalšej fáze uvoľní tieto neutralizované energie z mysle a zanechajú ju v stave prázdneho nič a čistej slobody. Prázdnu a čistú myseľ vyplní nakoniec láska. A výsledok ? Terapeuta i pacient sa cítia sviežo, akoby znovuzrodení, plný Lásky.

Nájdenie vlastného ja pomocou ho´oponopono znamená uvoľnenie spomienok z podvedomia, ktoré vidí problémy vonku, nie vo vnútri. Zmyslom tejto havajskej techniky je uzdraviť svoje vlastné Ja svoj vlastný prirodzený súlad s Božskou inteligenciou.

Jednoducho povedané liečenie touto technikou je v podstate milovať sám seba. Otázka, ktorú si položte znie :Čo vo vnútri mňa spôsobilo, že som zapríčinil tento problém? A ako tento problém môžem v sebe napraviť?

Život spočíva v absolútnej zodpovednosti za všetko čo sa nám deje. Dr. Len tvrdí, že jeho práca spočíva v očisťovaní seba samého. Tým, že očisťuje seba, čistí svet, lebo svet je on. Všetko vonku je len projekciou a ilúziou, čo dokazuje už aj najmodernejšia veda v popredí s kvantovou fyzikou.

"Kto sa pozerá von, sníva a kto dovnútra, ten sa prebúdza" Carl jung

Joe Vitale

Základné princípy zdravia

2. Zdravie je rovnováha medzi naším spôsobom existencie a okolitým svetom. Je to harmónia so sebou samým a s okolitým prostredím.

3. Naše telo je v stálom kontakte s rôznymi prejavmi prírodných síl. Všetky spoločne sú neoddeliteľnou časťou okolitého prostredia. Každá z týchto síl môže pre nás byť prospešná.

4. Ochorenie je príznakom porušenia rovnováhy. Musíme byť pozorní voči signálom svojho tela.

5. Svojimi činmi, myšlienkam ia emóciami sami porušujeme rovnováhu a vytvárame choroby.

6. Človek môže ovplyvňovať svoje myšlienky, emócie a chovanie. Môže pôsobiť na okolitý svet. Keď sa staráme o čistotu svojich úmyslov, staráme sa o svoje zdravie.

7. Ochorenie je príznakom zdravého organizmu, je to vymoženosť človeka a prírody. Obnovuje rovnováhu, ktorú sme porušili. Ochorenie je prejavom liečivých síl prírody.

8. Organizmus sám usiluje o obnovenie rovnováhy. A vyliečenie je prirodzeným procesom. V niektorých prípadoch môžeme potrebovať vonkajšiu pomoc, pokiaľ sme sa príliš vychýlili z rovnováhy.

9. Úlohou lekára je pomôcť liečivým silám prírody v ich konaní pre obnovenie rovnováhy. Úlohou lekára je naučiť človeka byť zdravým.

Valerij Sinelnikov

Sila sugescie

Naše myšlienky sú nám vnútené v určitom období nášho života. K niektorým názorom sme dospeli samostatne, cestou logických úsudkov, ale pritom sme sa opierali o skúsenosti, ktoré sme zažili. Teda náš podvedomý program je vytvorený za pomoci iných ľudí a našej bezprostrednej účasti cestou sugescie alebo presvedčení. Najskôr nám naši rodičia vštepovali tie či oné myšlienky a mnohokrát ich opakovali, my sme im samozrejme verili a potom učitelia a vrstevníci, teraz všetko preberáme v hlave. Ale nato, aby bola vsugerovaná nejaká myšlienka, nie je vždy treba ju mnohokrát opakovať. Určitú informáciu v sebe majú nie len slová. Deti často napodobňujú chovanie rodičov a spolu s ním tiež choroby. A tak dievča môže mať bolestivú menštruáciu len preto, že celý život videla ako týmito bolesťami trpí jej matka. Občas sa myšlienky vštepujú do podvedomia okamžite, trebárs pri silnom emocionálnom otrase.

Podvedomie vníma všetky informácie doslova, teda pokiaľ nejaké slovo alebo veta má dvojitý zmysel, vnútorný rozum prepracováva oba významy. Kontrolujte tie slová a vety ktoré vyslovujete v každodennom živote. Pokiaľ vaša reč obsahuje vety ako: ja sa z toho zbláznim, nemôžem sa na to pozerať, bolí ma z toho hlava, mám toho po krk, atd., je na čase aby ste sa nad tým zamysleli. Tieto vety s dvojitým zmyslom odrážajú váš vzťah k čomukoľvek, preto je treba v prvom rade zmeniť vzťah, súčasne sa vo vašom slovníku objavia tiež nové slová.

Metóda podvedomého programovania

Viete, že choroba je vonkajším prejavom určitých myšlienok a emócii. A vôbec všetko v tomto svete je výsledkom našich myšlienok. Svojím chovaním si sami vytvárame svoj svet. Naše myšlienky sa materializujú. Takže môžeme vytvárať vo svojom svete príjemné aj nepríjemné veci. Choroba je prejavom disharmónie a patrí k veciam nepríjemným, preto sa jej človek snaží zbaviť. Aby sme sa od nej oslobodili treba prejsť určitými etapami.

1. V prvom rade je treba vziať na seba zodpovednosť a určiť akými myšlienkami a akým svojím chovaním sme túto chorobu vytvorili. Za týmto účelom sa obráťte do svojho vnútra a nájdite tie ničivé myšlienky a emócie. V hľadaní vám pomôže zoznam negatívnych emócii.

2. Potom čo ste našli zhúbne chovanie, ktoré viedlo k trápeniu, zistite aký pozitívny zámer pre vás plnilo. Pozitívne nie negatívne. To znamená zámer musí byť sformulovaný bez záporu bez častice „ne“. Napríklad pozitívny zámer pocitu urazenosti je prianie zmeniť chovanie k sebe, pocitu viny-zmeniť svoje chovanie podráždenosti a zlosti-zmeniť okolitý svet podľa svojho očakávania. Je zrejmé, že v súčastnosti sú ľudia zvyknutý myslieť v negatívnych pojmoch. Skôr vedia čo si v živote neprajú, ale nevedia, čo potrebujú.

3. Po tom ako ste sformulovali svoj zámer je treba vytvoriť nové spôsoby chovania pre jeho uskutočnenie. Popremýšľajte o nasledujúcom. Po dlhé obdobie ste v určitých situáciach používali nejaký spôsob chovania. Pôsobil vám bolesť a trápenie no vy ste ho stále používali, pretože:ste nevedeli prečo to robíte a nevedeli ste čo máte robiť miesto toho. Teraz sa vám naskytla možnosť zmeniť svoj podvedomý program chovania. Určite čo bolo do vás uložené v dectve, aké princípy a aké pravidlá. Čomu veríte a odkiaľ máte túto vieru? Keď sa v dectve niečo naučíte robiť nejakým spôsobom v dospelosti budete používať iba tento spôsob a budete ním obmedzení a ohraničení. Na to aby ste sa zbavili týchto obmedzení musíte vyskúšať iný spôsob, experimentujte. Nebudte obmedzení len jedných spôsobom, alebo smerom. Ľudia tieto naučené spôsoby dookola opakujú vo svojom vedomí a podvedomí a tak si vytvárajú svoj život. Tieto myšlienky im pôsobia bolesť a trápenie a obviňujú ostatných, alebo takzvané okolnosti.

Pokiaľ sa objavil vo vašom živote problém alebo choroba je to znamenie, že vo vašich myšlienkach a vo vašom živote došlo ku stagnácii. Je potreba sa vyvíjať, meniť svoje chovanie. Veľa ľudí, ktorí mali takzvané „nevyliečiteľné“ choroby a podarilo sa im z nich dostať, spomínajú na obdobie svojej choroby z vďačnosťou.

Pokiaľ sformujete pozitívny zámer, vytvorte nové spôsoby chovania pre jeho uskutočnenie. Ale nech sú lepšie ako tie staré. A čím viac variant vytvoríte, tým väčšiu slobodu voľby budete mať.

No a keď sú nové varianty chovania lepšie než staré,ktoré viedli ku chorobe, znamená to, že choroby už nie je potreba. Schopnosť vytvárať nové spôsoby chovania je základom umenia byť slobodným a zdravým.

Trýznivé skúsenosti minulosti

Veľká časť príčin chorôb sa nachádza v minulosti. V podvedomí sa uchováva celá a kompletná informácia o našom živote. Udalosť prežitá pred niekoľkými rokmi a negatívny vzťah k nej, ktorý sa vtedy vytvoril, bude ovplyvňovať váš život v súčastnosti a vytvárať osobné problémy, alebo choroby.

Podvedomie má obdivuhodnú schopnosť sa učiť. Môže sa naučiť čomukoľvek a po prvý krát. Môže sa to stať v priebehu silného emocionálneho otrasu: prežitá hrôza, šok, strata blízkeho človeka alebo zrada a sklamanie. Potom v určitých situáciach podvedomie veľa krát premieta túto udalosť. Napríklad pocit viny kvôli nejakému skutku môže zmeniť celý život.

Človek keď nemôže zvládnuť situáciu, snaží sa potlačiť emocionálnu bolesť a zahnať ju tak hlbšie do podvedomia. Ale v určitých situáciach sa tieto emócie vynárajú na povrch bez ohľadu na vedomie človeka. V takých prípadoch tkvie úloha v tom, aby tieto ohniská boli detailne preskúmané a odstránené.

Valerij Sinelnikov

Trýznivé skúsenosti minulosti

1. skrytá motivácia, t.j. podvedomie pomocou chorôb uskutočňuje nejaký pozitívny zámer

2. pôsobenie zhúbnych myšlienok:choroba je vonkajším odrazom našich myšlienok a chovania

3. bolestné skúsenosti minulosti – prežitý emocionálny otras

4. účinok sugescie-vytvorenie choroby cestou vštepovania

To znamená že

1. ľudia si sami vytvárajú svoje choroby a tak si ich sami môžu vyliečiť po odstránení príčin

2. príčiny chorôb sú v nás samotných, nie mimo nás a sú následujúce

a) nechápanie cieľa, zmyslu a predurčenia svojho života

b) nechápanie a nedodržiavanie vesmírnych zákonov

c) prítomnosť zhúbnych myšlienok, citov a emócii v podvedomí a vedomí

3. choroba je signálom o porušenie rovnováhy, harmónie s vesmírom

4. choroba je vonkajším obrazom našich zhúbnych myšlienok, nášho chovania a zámeru, je to podvedomá ochrana nás samých práve pred našim zhubným chovaním, alebo myšlienkami

Ničivé myšlienky

Naše choroby sú odrazom našich myšlienok a onemocnení. Myšlienka je univerzálnou formou energie. Vlastnia tvorivú ako aj ničivú silu. Vždy si treba pamätať, že naše myšlienky sa rozhodne materializujú v tomto fyzickom svete. A práve naše ničivé zhubné myšlienky nám vytvárajú choroby a osobné problémy, signalizujú to, že v našom podvedomí je spustený mechanizmus sebazničenia.

Mnohí z nás jednoducho netušia, aká obrovská sila je skrytá v slovách, ktoré prenášame nahlas, alebo pre seba. Nezamýšľame sa nad výberom slov, jednoducho ich prenášame mechanicky, teda nevedomky. Slovami prenášame city a emócie. No nikto nás nenaučil tomu, že to čo hovoríme slovami sa k nám potom vracia v podobe odpovedajúcej skúsenosti.

Všetci poznáme zákony prírody ohľadom energie –nemôže byť zničená, môže sa len transformovať do iného druhu. Preto keď posielate niekomu takzvané negatívne, alebo ničivé myšlienky, niekto iný ich má prijať. Váš hnev a nenávisť sa k vám vo finále vrátia . V snahe zbaviť sa týchto myšlienok ich budete znova a znova posielať niekomu ďalšiemu a bude to trvať do tej doby, pokiaľ sa tento začarovaný kruh neroztrhne chorobou, úrazom, alebo samotnou smrťou.

Takzvané zlé myšlienky vôbec nie sú zlé , nakoľko sa ich pomocou podvedomie snaží uskutočniť pozitívne zámery. A ten človek čo ich používa nie je o nič horší, ako svätec. To znamená, že zlý človek v ničom nie je horší než dobrý. Svätec nie je lepší než vrah. Pred bohom sú si všetci rovní. Jednoducho tieto agresívne myšlienky sú vo svojej podstate ničivé a pokiaľ ich človek používa vo svojom živote, musí vziať na seba zodpovednosť za následky, ktoré zo sebou nesú tieto emócie. Preto voľba je vždy na vás.

Cesta uzdravenia

Pokiaľ ste pripravení nastúpiť cestu uzdravenia, prvé a najdôležitejšie čo je treba urobiť je vziať na seba zodpovednosť za svoju chorobu a zmeniť k nej vzťah. Znamená to, že za vznik chorôb nikto nenesie vinu, ani vy nie ste vinní.

Choroba je vonkajším obrazom vašich myšlienok a chovania. Je to signál vašeho podvedomého rozumu, že niečo robíte zle, že vaše chovanie a reakcia na udalosti sú pre vás škodlivé. Je to spôsob uskutočňovania vašich pozitívnych zámerov. Choroba vás podvedome chráni pred nejakým vašim ničivým chovaním. Nakoniec je to rozhovor Boha, Vesmíru, Vyššiej Inteligencie s vami.Veľa ľudí ťažko príjma myšlienku zodpovednosti.

Vziať na seba zodpovednosť totiž znamená vzdať sa pocitu ukrivdenosti, kritiky, obviňovania seba a ostatných. To vyžaduje určité zmeny a úsilie.

Vziať na seba zodpovednosť je prvý krok k uzdraveniu. Len keď na seba vezmete zodpovednosť , dokážete sa uzdraviť trvale a s ktorejkoľvek choroby v rátane tých, ktorých oficiálna medicína považuje za neviliečiteľné.

Ako si ľudia vytvárajú choroby

Hlavným životným zákonom je udržiavanie dynamickej rovnováhy, alebo homeostázy. A každý živý organizmus, podľa vnútorných životných zákonov, usiluje o homeostázu. Tento zákon funguje od prvých dní života ktorejkoľvek živej bytosti. Táto rovnováha životných procesov sa má uskutočňovať stále a v akýchkoľvek podmienkach. Na živý organizmus z vonku pôsobí Realita, Bytia. A on reaguje na toto pôsobenie. Zdravý organizmus je ten, ktorý prebýva v harmónii, alebo dynamickej rovnováhe.

Samozrejme, že udržiavanie harmónie v súčasných podmienkach nie je nijak jednoduché. Ale keď je porušená, možno ju obnoviť, a naviac sám organizmus o to usiluje.

Choroba je znamením porušenia rovnováhy. Nervové zakončenia nám dávajú vedieť, že na určitom mieste nášho organizmu niečo nie je v poriadku. Bolesť je len zdravou reakciou nervov, ktorá nám chce naznačiť“Počuj drahý, existuje niečo, na čo by si mal zamerať svoju pozornosť“. A pokiaľ človek neprejavuje náležitú pozornosť, alebo tlmí bolesť len tabletkami, jeho podvedomie bolesť zosilnie. Veď takto pomocou takýchto signálov, ako je bolesť sa o nás podvedomie stará a sleduje určitý pozitívny cieľ. Hovorí nám, že niečo nie je v poriadku. Preto sa chovajme k svojej chorobe s úctou. A vôbec skôr než pristúpime k vyliečeniu, zmenme svoj vzťah k chorobe. V žiadnom prípade sa k nej nechovajme ako k niečomu zlému, dokonca aj keď je choroba smrteľná. Nezabúdajte, že túto chorobu vytvoril váš podvedomý rozum, ktorý sa o vás vždy a všade stará. Znamená to že k tomu boli náležité dôvody. Nenadávajte svojmu organizmu a chorobe. Vzdajte sa boja s ním. A naopak poďakujte Bohu svojmu podvedomému rozumu za túto chorobu. Poďakujte samotnej chorobe. I keď to znie podivne, urobte to. Súčasná ortodoxná medicína neuzdravuje ľudí práve preto, že s chorobu bojuje. Teda snaží sa ju potlačiť, alebo odstrániť dôsledky. Príčiny ale ostávajú hlboko v podvedomí a stále pokračujú vo svojom ničivom pôsobení. Vzniká nasledujúce situácia: podvedomie vytvára chorobu ako signál pre náš vedomí rozum , teda pokúša sa nám zdeliť určitú informáciu svojou rečou, ale my ideme k lekárovi a tlmíme tento signál tabletkami. Váš organizmus sám usiluje o rovnováhu. Je treba mu pomôcť. Tak prečo by ste nemohli byť týmto pomocníkom. Každý máme svojho „vnútorného lekára“. V našej kultúre je choroba považovaná za zlo, za niečo čo nezáleží na nás, a je zvykom hľadať príčinu vzniku choroby mimo človeka. Toto dáva možnosť zaujať velice pohodlnú pozíciu:“Ja za svoje choroby nemôžem. Nech tento problém riešia lekári“. No a keď človek na seba nechce vziať zodpovednosť za svoje choroby, stávajú sa nevyliečiteľnými, alebo prechádzajú na iný orgán. Potom obviňujeme okolnosti, zlé počasie, príbuzných, ľudí vôbec, prácu a lekárov. A to miesto toho, aby sa obrátil do svojho vnútra a pomohol sám sebe. Aj keď sa možnosti vďaka najnovším chemickým preparátom a výkonným prístrojom akokoľvek rozširujú podstata zostáva rovnaká: je to uľahčenie stavu potlačením choroby. Príčiny sa stále neodstraňujú a samotná choroba sa presúva na jemnejšie úrovne človeka a dokonca na jeho deti.

Existujú príčiny chorôb, ktoré sú na hlbšej a jemnejšej úrovni než je fyzická a chemická. Je to úroveň informačno energetického poľa. V skratke sú to naše myšlienky, city a emócie, naše chovanie náš názor na svet. Vedomie a telo človeka obsahujú len 1-5% informácií. Vždy sa malo za to, že človek využíva len štipku svojich schopností, ale hlavná informácia ľudskej bytosti je v jeho informačno-energetických štruktúrach, ktoré boli pomenované podvedomie.

Podvedomie človeka obsahuje celú radu programov, jeho chovania, ktoré zdedil od jeho rodičov a priniesol do tohoto sveta. Inými slovami v jeho podvedomí je zakódovaná informácia o jeho predkoch a potomkoch. Tieto štruktúry vytvárajú budúcnosť človeka. Vzniká následujúci obraz: existuje podvedomí program chovania človeka a informačno energetické štruktúry vesmíru. Pokiaľ sa myšlienky človeka a jeho chovania dostávajú do konfliktu s jediným organizmom vesmíru, dochádza v človeku k porušeniu rovnováhy a harmónie. To sa zase odráža na jeho osude a zdravotnom stave. Predstavte si, čo sa stane, keď bunka organizmu prestane žiť podľa zákonov samotného organizmu. Pre neho sa stane chorou bunkou a bude sa ju snažiť najskôr vyliečiť, ale keď to nepomôže, zničí ju. Takže choroba je správa vášho podvedomia o tom, že nejaké vaše chovanie a nejaké vaše myšlienky a city sa dostali do konfliktu so zákonmi vesmíru. Teda preto, aby sme sa vyliečili z akéjkoľvek choroby, je treba priviesť svoje myšlienky a emócie do súladu s vesmírnymi zákonmi. Je na čase pochopiť, že príčiny chorôb a našich trápení nie sú mimo nás, ale vnútri v nás. Sú skryté v našom chorobnom názore na svet. Aby sme sa vyliečili, potrebujeme ho zmeniť. Každý človek je súčasťou vesmíru, a preto má žiť v súlade s jeho zákonmi. Pokiaľ sa vytvorí harmónia vnútri bude aj navonok. Myšlienka sa rodí v človeku a má univerzálnu energiu. Sila myšlienky je obrovská. Vedci približne spočítali, že energia informačného poľa človeka je v porovnaní s energiou rozpadu rádioaktívneho jadra o toľko silnejšia, že pre toto číslo jednoducho nie je názov. Množstvo núl v tomto čísle presahuje sto. Ľudia netušia aké zdroj sú skryté v každom človeku. Vlastnia tvorivú a ničivú silu. Človek sa urazil - poslal druhému ničivú myšlienku a tá sa k nemu vracia ako bolesť a trápenie. Vyjadril lásku – poslal tvorivý pocit a ten sa mu vracia v podobe radosti a úspechu. Vyzerá to, že ľudia sa na podvedomej úrovni navzájom doslova ničia a potom sa čudujú, prečo neubúda chorôb a prečo je na svete toľko násilia.

Neutralizácia negatívnych podvedomých programov vedie nie len k liečeniu, ale aj ku zmene osudu človeka, dokonca osudu a zdravia jeho detí. Pokiaľ sa človek začína meniť vnútorne, uzdravuje sa sám a vytvára okolo seba neobyčajný priestor, ktorý blahodárne pôsobí na jeho okolie

Zhrnutie

Pokiaľ máme nejakú chorobu, znamená to, že váš podvedomý rozum vás upozorňuje na to, že vo vašom podvedomí, je také chovanie a myšlienky, ktoré sa dostávajú do konfliktu so zákonmi vesmíru. Pre vyliečenie je potreba: 1.zistiť čo je to za chovanie a myšlienky, 2. poznať samotné vesmírne zákony tj. poznať pravdu.

Príčiny vzniku akýchkoľvek chorôb a trápení v osobnom živote môžme zhrnúť do troch hlavných bodov:

1) nechápanie cieľa, zmyslu a predurčenia svojho života

2) nechápanie a nedodržiavanie vesmírnych zákonov

3) existencia zhubných myšlienok, citov a emócii v podvedomí a vedomí človeka.