O ROZKOŠI

Potom vystoupil vpřed poustevník, jenž navštěvoval město jednou za rok, a řekl, Promluv k nám o rozkoši. A on odpověděl:Rozkoš je písní svobody, ale není to svoboda. Jsou to květy vašich tužeb, ale nejsou to jejich plody. Je to hlubina volající do výšin,ale není to ani hloubka, ani výška. Je to rozprostření křídel v kleci, ale není to nekonečný prostor. Ano, rozkoš je opravdu písní svobody. A já budu rád, jestliže ji zazpíváte z plnosti svého srdce; a přesto bych nechtěl, abyste ztratili svá srdce v tomto zpěvu. Někteří z vašich mladých hledají rozkoš, jako by to bylo vše, a jsou za to ostatními odsuzováni a káráni. Já bych je neodsuzoval ani nekáral. Já bych je naučil hledat....

Ako dosiahnuť slobodu vo vzťahu?

Většina lidí dělá ve vztazích s druhými lidmi jednu chybu. Snaží se vybudovat nějaké stálé a bezpečné místo v neustále se měnícím proudu života. Pomyslete na někoho, po jehož lásce toužíte. Chcete hrát v životě toho člověka nějakou roli, být pro něj jedineční, mít pro něho význam? Chcete, aby tomu člověku na vás záleželo, aby se o vás zajímal víc než o ostatní? Jestli ano, otevřete oči a vizte, že nerozumně vybízíte druhé, aby si vás zabrali pro sebe, aby omezili vaši svobodu ve svůj vlastní prospěch, aby řídili vaše chování a váš růst a vývoj směrem, který jim vyhovuje. To je jako kdyby ten druhý řekl: ...

Atlantída konečne objavená

Hnev je vždy pokusom o ovládnutie situácie prostredníctvom pocitu viny

Hnev s ktorým je spojená agresivita a niekedy aj násilie, je vždy pokusom o ovládnutie situácie. Vždy sa jedná o snahu usmerniť situáciu podľa naších predstáv a tiež vzbudiť v druhom človeku pocit viny. Vlastne je to určitá forma vydierania. Hnev hovorí:"No len sa pozri, čo si mi urobil! Mal by si sa viac snažiť. Je to tvoja vina, že som na tom takto! Viac sa snaž a lepšie sa o mňa staraj!"...

Dôvernosť dokáže vyliečiť čokoľvek

Či už nás vo vzťahu postihne čokoľvek, či už čokoľvek vyvolá otázky, pochybnosti či bolesť, či už tkvie jadro problémov kdekoľvek, odpovedi sa nám dostane, keď sa úprimne prikloníme k partnerovi. Spojenie s partnerom a poznanie nového stupňa spojitosti je vlastne liekom na všetko. Dokáže vyliečiť všetko, čo sa niekedy do vzťahu vlúdi: chlad, pochybnosti, nudu, strach, prázdnotu, pocit, že sme bezcenní...

Lidské vztahy

Jak rychle si tvoříme názory na druhé lidi, jak rychle docházíme k závěrům. Naše egoistická mysl velice ráda klasifikuje a vynáší soudy nad ostatními.
Každý člověk je veden k určitému způsobu myšlení a chování – kromě toho je ovlivněn nejen svým kulturním prostředím a zážitky z dětství, ale také genetickými faktory.
Tak se nám lidé jeví, ale ve skutečnosti takoví nejsou. Když nad někým vynášíte soudy, obvykle hovoříte o jeho způsobu myšlení, nikoli o něm samém. To ukazuje na velice nevědomý způsob myšlení z vaší strany. Přisuzujete druhým určitou totožnost a ta se pak stává vězením nejen pro ně, ale i pro vás.
Přestat posuzovat druhé neznamená přestat vidět, co dělají. Ale znamená to, že chápete jejich chování jako určitý návyk, a tak je přijímáte. Na základě jejich chování jim nepřipisujete žádnou totožnost.
To osvobozuje vás i druhé od ztotožňování se s myslí a formou. Ego už neřídí vaše vzájemné vztahy.
Dokud ego řídí váš život, většina vašich myšlenek, emocí a činů vychází z vašich přání a obav. Ve vztazích s lidmi od nich buď něco chcete, nebo se něčeho obáváte.
Obvykle od nich vyžadujete nějaký materiální zisk nebo chválu a pozornost. Nebo chcete, aby posílili vaši představu o sobě samých uznáním, že jste, máte nebo víte víc než oni. A na druhé straně se obáváte, aby vaši představu nějakým způsobem nenarušili.
Když se soustředíte na přítomný okamžik – místo abyste jej používali jako prostředek k dosažení cíle – překonáte hranice ega a zbavíte se nutkání používat jako prostředek druhé lidi. Jestliže věnujete celou svou pozornost komukoli, s kým se právě stýkáte, nezatahujete do vašeho vzájemného vztahu jeho minulost ani budoucnost. Zbavíte se představy, kterou jste si o něm utvořili, a jednáte s ním beze strachu a očekávání. Pozornost neboli bdělý klid je klíčem.
Jak krásné je překonat strach a očekávání ve vztahu mezi partnery. Láska nic nechce a ničeho se nebojí.
Kdyby minulost vaší partnerky byla minulostí vaší, kdyby její bolest byla vaší bolestí a její vědomí vaším vědomím, pak byste přemýšleli stejně jako ona. S tímto uvědoměním přichází soucit, odpuštění a klid.
Vaše ego to však nechce slyšet, protože pokud nemůže druhého posuzovat, ztrácí sílu.
Přijímáte-li každého jako vznešeného hosta, dovolíte-li každému, aby byl sám sebou, lidé se začnou měnit.
K tomu, byste někoho poznali v jeho podstatě, nepotřebujete znát jeho minulost. Obvykle si pleteme povrchní znalost s hlubším poznáním, které není pojmové. Vědět o něčem a něco opravdu znát jsou dva rozdílné způsoby poznání. Jeden se týká formy a druhý ne. Jeden funguje skrze myšlení a druhý skrze ticho.
Vědět o něčem je užitečné pro praktické účely. Zde se bez takové znalosti neobejdeme. Ale pokud to je hlavní způsob poznání v lidských vztazích, pak je velice omezující nebo dokonce destruktivní. Myšlenky a pojmy vytvářejí umělou bariéru mezi lidmi. Vaše vztahy pak nejsou zakořeněny v Bytí, neboť jsou založeny na myšlení. Jestliže neexistují pojmové bariéry, láska je přirozenou součástí lidských vztahů.
Většina lidských interakcí se omezuje na výměnu slov – to znamená, že existují ve sféře myšlení. Do lidských vztahů, zejména do vztahů intimních, je třeba uvést trochu klidu.
Žádný vztah nemůže vzkvétat bez prostoru, který přichází s tichem. Meditujte společně s partnerem nebo spolu choďte do přírody. Ať už jste na procházce, v autě nebo doma, naučte se být spokojení, být v tichu. Ticho a klid nemůžete a ani nemusíte vytvářet. Prostě vnímejte ticho, které existuje, ale je přehlušeno mentálním hlukem.
Jestliže váš vztah postrádá ticho a klid, pak je ovládán myslí a snadno podléhá problémům a konfliktům. Vztah, v němž je klid, obsáhne všechno.
Pozorné naslouchání je další způsob, jak můžete uvést klid do svých vztahů. Nasloucháte-li někomu opravdu, vzniká prostor ticha, jenž se stane základní součástí vašeho vztahu. Opravdové naslouchání je velice vzácná dovednost. Větší část své pozornosti obvykle věnujeme myšlení. V nejlepším případě hodnotíme partnerova slova a připravujeme si odpověď. Častěji jsme však ponořeni v myšlenkách a druhého vůbec neposloucháme.
Opravdové naslouchání je mnohem víc než sluchové vnímání. Je to bdělá pozornost, vědomá přítomnost, v níž přijímáme slova. Slova se stávají druhořadými. Mohou mít smysl, ale také žádný mít nemusejí. Akt naslouchání či prostor vědomé přítomnosti je mnohem důležitější než to, čemu nasloucháte. Je zároveň sjednocujícím polem vědomí, v němž se setkáváte s druhým člověkem, neboť pojmové myšlení mezi vámi už nevytváří bariéry. A druhý člověk už není „druhým". V tomto prostoru jste spojeni v jediném vědomí.
Prožíváte ve svém partnerském vztahu často opakovaná dramata? Vznikají mezi vám divoké hádky z relativně malicherných důvodů?
Hlavní příčinou takových hádek jsou základní egoistické návyky: ztotožňování se s určitými názory a potřeba mít za každou cenu pravdu. Kromě toho má ego potřebu být občas s někým nebo s něčím v konfliktu, protože tak posiluje své vědomí oddělenosti, bez něhož nemůže existovat.
Další příčinou je nahromaděná emoční bolest z minulosti, ať už individuální nebo kolektivní, kterou má v sobě každý člověk. Toto „emoční tělo" je energetické pole ve vašem nitru, jež vás občas ovládá, protože potřebuje prožívat emoční bolest, kterou se živí. Emoční tělo se snaží ovlivnit vaše myšlení negativním způsobem, protože miluje negativní myšlenky. Vyvolává také negativní citové reakce v lidech vám blízkým, protože ke své existenci potřebuje drama a emoční bolest.
Jak se osvobodit od hluboce zakořeněného ztotožnění se s bolestí, které způsobuje takové utrpení ve vašem životě?
Především si to uvědomte. Uvědomte si, že nejste svou bolestí a že to je bolest z minulosti. Jakmile se přestanete se svou bolestí ztotožňovat, jakmile ji dokážete nezaujatě pozorovat, ztratí svou energii.

Lidské vztahy mohou být učiněným peklem nebo úžasným duchovním cvičením.
Jestliže se na někoho podíváte a cítíte k němu velkou lásku nebo jestliže pozorujete přírodu a najednou se něco ve vašem nitru rozechvěje, zavřete na chvíli oči a vnímejte esenci lásky neoddělitelné od toho, čím jste. Vnější formy jsou jen přechodným odrazem vašeho nitra. Proto vás nikdy neopustí láska a krása, jež jsou vaší přirozeností, i když vás opustí vnější formy.

Jaký máte vztah k předmětům, které vás obklopují a které každý den používáte? Jaký vztah máte k židli, na níž sedíte. Jaký vztah máte k peru, autu nebo šálku? Jsou to pro vás jen nástroje, nebo si jich občas všimnete a uznáte jejich existenci?
Používáte-li předměty k tomu, abyste zvýšili svou cenu ve vlastních očích i v očích druhých lidí, takový zájem o tyto věci může snadno začít ovládat váš život. Když se ztotožňujete s předměty, neoceňujete je pro ně samé, ale hledáte v nich sami sebe.
Jestliže však oceňujete nějaký předmět pro něj samotný, když uznáváte jeho bytí, aniž mu připisujete své vlastnosti, nemůžete necítit vděk za jeho existenci. Dokonce můžete cítit, že vlastně není neživý, přestože se tak jeví vaším smyslům. Každý fyzik vám řekne, že na molekulární úrovni jsou všechny předměty pulzující energetická pole.
Oceňujete-li nezištně svět předmětů, všechno kolem vás najednou ožije tak, že si to vaše mysl neumí ani představit.

Když se s někým setkáte, byť i jen letmo, věnujete mu celou svou pozornost? Nebo ho považujete za pouhý prostředek k dosažení nějakého cíle?
Jaký máte vztah k prodavačce v supermarketu, k hlídači parkoviště, k opraváři televizorů nebo k „zákazníkovi"?
Okamžik pozornosti dokonale stačí. Jestliže se na někoho podíváte, nastane mezi vámi okamžik bdělého ticha – tak dvě tři vteřiny, možná o něco déle. To je dostatečně dlouhá doba, aby se projevilo něco skutečnějšího, než jsou navyklé role, které hrajete v každodenním životě a se kterými se ztotožňujete. Všechny role jsou součástí vaší mysli, jež je ovlivněna výchovou. To, co se projeví v okamžiku pozornosti, je vaše opravdové já. Už nehrajete žádnou roli, stáváte se skutečnými. Když se tato dimenze vynoří z vašeho nitra, přitahuje stejnou dimenzi z nitra druhého člověka.
Nakonec si však uvědomíte, že žádný druhý neexistuje a že se vždycky setkáváte sami se sebou.

Eckhart Tolle

Božská cesta sexuální lásky

Klíčem k tajemství božské lásky je vidět lásku takovou, jaká je, a ne takovou, jakou si ji vysníte, nebo vymyslíte.

Příčinou většiny neštěstí na zemi je, že muž a žena zapomněli jak se fyzicky milovat. To je ta největší tragédie. A toto zapomnění trvá už mnoho tisíc let, a pomalu se zhoršuje, takže dnes je to tragédie celého lidstva. Není možné ji vyřešit v masovém měřítku. Na to je problém příliš osobní a příliš hluboký. Musíme to udělat každý sám – a každá sama – jiná cesta není.

Základní neštěstí ženy – její věčná nespokojenost – pramení z toho, že muž přestal být schopen se jí opravdově přiblížit, dotknout se jí na fyzické úrovni. Její přemíra emocí, deprese, plačtivá frustrace, dokonce i premenstruační tenze – a okolnosti vedoucí k hysterektomii a dalším nemocem dělohy pramení v sexuálním selhání muže, v tom, že on není schopen při milování uvolnit její nejkrásnější, nejhlubší ženské energie. Tyto neobyčejně krásné božské energie jsou velmi intenzivní a vyjmečné. Pokud v ženě zůstávají nedotčeny a nevyužity, jak je tomu ve většině případů, degenerují v duševní a emoční poruchy a časem vykrystalizují do fyzických potíží. Lůno je matkou všech věcí.

Základní neštěstí muže – jeho věčný neklid – existuje, protože zapomněl, jak se milovat, a tím ztratil a opustil svoji božskou autoritu a sexuální vládu nad sebou samým. Jeho emoční a duševní úpadek se projevuje jako posedlost sexem. Všichni muži bez výjimky jsou posedlí sexem. To znamená nutkavé sexuální fantazie, chronická masturbace (i když žijí s partnerkou), sexuální potlačování vedoucí k hněvu a násilí, všeobecné symptomy honby za bohatstvím a hledání zapomnění v práci. Zaneprázdněnost a shromažďování majetku jsou kompenzací – kompenzují neschopnost být dobrým milencem a ( u obou pohlaví) jsou to zástěrky neschopnosti milovat nebo strachu z lásky.

Kvůli zanedbávání lásky a zanedbávání ženy muž trpí předčasnou ejakulací, vinou, úzkostí, sebepochybností, impotencí, odumíráním sexuální touhy, maskovaným jako nezájem. Potlačený strach ze selhání se projevuje sexuální zdrženlivostí, nebo sexuálním siláctvím a nedostatkem skutečné moudrosti. S tím vším musí žít žena a prohlubuje se tak její hluboká nespokojenost a prohlubuje se i základní neklid muže. Bez ohledu na to, jak moc žena miluje svého muže, jak moc mu chce dát svou lásku, nemůže se pro něj vzdát svých božských energií, pokud on není sám sebou, celistvý, pokud nežije v souladu s láskou. A protože jen málo mužů je samo sebou, propast nespokojenosti mezi mužem a ženou se zvětšuje. Aby se muž stal úplným, musí do svého těla vstřebat božské ženské energie, které může žena v sobě uvolnit jen skrze opravdu dobré fyzické milování. Ale k tomu muž musí být skutečně mužem. Musí být schopen ženu skutečně milovat, to znamená milovat ji nesobecky během fyzického milování. Musí být schopen přijmout a vyjádřit dostatek lásky svým tělem, aby se mohl dotknout té nejvyšší části ženy, musí milovat natolik, aby uvolnil božské energie z jejího nejhlubšího středu. Být schopen milovat tímto způsobem je jediná autorita, kterou muž nad ženou může mít – a tu ztratil.

Tato schopnost vyžaduje čistou lásku. Nezávisí na technice. Muž může rozvinout svoji sexuální techniku, ale ta nestačí k božskému milování. Vzrušující pocity jsou jistě velmi uspokojující a dávají mu určitou autoritu, ale nejsou tou láskou, po které žena touží. Může ji to uspokojit, tak jako dobré jídlo. Ale brzy bude znovu hladová a za nějaký čas zanevře na svůj apetit, nebo na sebe sama, protože bude vědět, že není milována. Muž zklamal v těchto staletích ve službě lásce, zklamal fyzicky ve službě ženě, která je zosobněním lásky. Trestem pro muže je její tyranizující emocionalita. Jednoho dne jej omráčí, šokuje a někdy také zničí.

Pro muže jsou silné emoce ženy velmi těžce zvladatelné a pochopitelné. Je to ta část ženy, které nerozumí a neumí ji zvládat. Muž má z ženských emocí hrůzu. Snaží se pro celou situaci najít alibi, vykřičet se na různých úrovních, ale nakonec často ve vztahu zestárne a vzdá to, aby měl klid. A tak společně zestárnou v pocitu bezpečí a jistoty, ale jsou bez života a v kompromisu. Žena musí být milována. Budoucnost lidstva závisí na tom, aby byla žena milována, protože pouze když je žena skutečně milována, pak může muž být skutečně sám sebou a získat ztracenou autoritu. Jedině tehdy zavládne na zemi klid a mír. Ale ženu, jaká je teď, nemůže muž, jaký je teď, milovat dlouho. Spolu jsou uvězněni v bludném kruhu, a pokud zůstanou ponecháni svým vlastním představám o lásce, není pro ně cesty ven.



Žena se naučila, jak se milovat, skrze muže, který neví, jak se milovat. To je důvod, proč milování nestojí za nic. Od počátku věků byla žena manipulována a učena, že nejvyšším vyjádřením její lásky je sexuálně uspokojit muže. Opak je pravdou. Nejvyšším vyjádřením lásky je, když muž poskytuje ženě sexuální rozkoš. A toho je muž schopen, jen když dokáže zapomenout na svou posedlost orgasmem a dokáže být dostatečně nesobecký a přítomný v lásce, aby pomohl ženě shromáždit její božské energie a aby je od ní mohl přijmout. Ony jsou pro muže tím nejvyšším vyjádřením lásky.

Muž ženu po dlouhé věky učil, aby ho uspokojila a byla mu po vůli. Tím ji naučil, aby po něm toužila, aby promítala svoji touhu na něj, aby se snažila být pro něj atraktivní. Přivedl ji k závislosti na emočním a fyzickém hladovění po jeho sexuální pozornosti. Dokázal to tím, že zanedbával lásku k ní. Žena nedostávala potvrzení lásky – své skutečné podstaty – protože nebylo muže, který by ji opravdu dobře miloval. Spokojila se proto s pouhým pohlavním vzrušováním, o kterém jí muž tvrdil, že je to láska. Muž ji naučil, že fyzické milování nemá jiný účel, než dělání dětí nebo sobecké potěšení. Muž skrze své sobectví naučil ženu být sobeckou. Naučil ji, aby ho vzrušovala, když láska nebyla přítomná. Naučil ji sexuálně se předvádět svým oblečením, líčením, pózováním pro jejich společnou zábavu. Povzbuzoval ji, aby se nechala od něj vzrušovat (a aby on sám se mohl vzrušovat) až k orgasmu skrze manuální dráždění klitorisu, místo aby miloval krásu celého jejího těla.

Droga sexu bez lásky umrtvila ženu, a tak jako všechny závislosti v sobě nese strach – strach ze ztráty muže, ze ztráty jeho pozornosti, strach z jiných žen ve formě žárlivosti a ženské konkurence. Pokud ho neuspokojí ona, udělá to brzy jiná žena. S tím se pojí myšlenka, kterou do ní zaseli její sexuální partneři: když nevyhoví, bude opuštěna. Jako reakci na tuto mužskou hanebnost objevila žena moc svého pohlaví – kundí moc (pochází z pojmenování energie „kundalini“ ) – svoji moc provokovat, vzrušovat, škádlit a manipulovat muže aniž by mu z toho něco káplo, tím že mu odepře to, po čem touží. Ale kouzlo kundí moci brzy přestane působit, poté co mu dovolí vstoupit do jejího těla, protože ta moc je z velké části imaginární. Brzy jí bude unaven a uteče za jinou.

Nevědomá závislost ženy na proměnách mužova sexuálního zájmu určuje její volbu partnera. Buď si vybírá vzrušujícího muže, o kterém si myslí, že ho bude mít pod kontrolou, nebo příjemného a bezpečného partnera, kterého může nenápadně ovládat. Oba typy vztahu obvykle končí – buďto katastrofou, nebo nudou a nezájmem.

Mužská sexualita vstupuje do ženy během pohlavního styku, a protože je hmotná, zůstává v ní. Důsledkem je neustálý lehký stín deprese, kterou žena nemůže vysvětlit a pokládá ji za normální. Zamlžuje její vnímavost, zanechává ji ve vleku emocí a s pocitem, že není sama sebou. Tato mužská sexualita je aktivním, sobeckým pudem, který ze světa učinil místo plné násilí, místo bez lásky. Tento destruktivní stín muže, který zůstává v ženě, ovlivňuje její volbu partnera. Tak, že si zřídka kdy vybere „toho pravého“. Stín muže v ní je pochybnost. A je to ten stín, kdo si volí. Když chce mít žena právo volby, musí si zvolit a pak žít s tímto stínem, s touto pochybností o muži a o sobě.

Žena, je-li ve své přirozenosti, není závislá na muži. Ona ho miluje. V lásce není přítomná závislost ani strach ze ztráty. Žena je ze své podstaty pasivním, přitahujícím principem. Je neodolatelným živoucím magnetem. Přitahuje k sobě skrze svoji přirozenost takového muže, který je schopen milovat ji pravdivě a božsky. Není to otázka volby. K tomu, aby se žena mohla vrátit do stavu své zářící přirozenosti, stavu čisté lásky, bude potřebovat dost času. Ale protože si už dost vytrpěla díky mužské sexualitě, pomalu se učí, jak nedělat kompromisy, když nedostává dostatek lásky. A to k ní nakonec přivede muže, který dokáže odstranit stín ze své lásky.

To, co ženu odvádí od její pravé přirozenosti, je pouze mužův nedostatek lásky. Aby unikla jeho sexualitě, oddává se svému snu o lásce. Její děti jsou pro ni náhražkou jeho lásky. Na rozdíl od muže, skutečná žena může existovat bez pohlavního styku a bez masturbace. Čeká na lásku, ne na sex. Žena je nadržená, jen když se identifikuje s mužskou sexualitou, kterou on v ní povzbuzuje. Nymfomanie je mužský vynález a projekce jeho fantazií, stejně jako sex-shopy, pornografie a prostituce. Všechny jsou důsledkem mužské sexuality a nedostatku lásky všech zúčastněných. Žena se stala obětí mužovy nadvlády. Moderní žena je dnes pyšná na svůj pokrok v překonání mužské nadvlády ve světě, ale neuvědomuje si, že je pořád svázaná jeho orgasmickou sexualitou a klitorální náhražkou lásky. Její protesty se ve skutečnosti týkají lásky, ne rovnoprávnosti – ale to není slyšet v hlučné mužské aréně.

Tohle je mužský svět a je postaven na síle sexuální agrese. Mužská nadvláda začala v sexu a v sexu dál trvá v nezmenšené míře. To žena nezmění pochodováním s transparenty, nebo vyhýbáním se sexu. Po staletí už zkouší všechno, co může. Nic z toho nefungovalo a nebude fungovat. Řešením je, že se ujme vedení v lásce. To neznamená ovládat muže. Znamená to hluboko uvnitř vědět co je správné a pravdivé a držet se toho, i když to bude třeba znamenat, že ji muž opustí. Žena je láska. Všechno, co musí udělat, je uvědomit si to a odhodit své sebepochybnosti a strach.



Skvělá kniha o sexualite – Schulman Martin – Astrologie sexuality

O bolesti

A promluvila jedna žena a řekla, Hovoř o bolesti.

A on pravil:

Vaše bolest je rozlomením ulity, v níž se skrývá vaše pochopení.

Tak jako se musí rozlomit jádro ovoce, aby se jeho srdce mohlo vystavit slunci, tak i vy musíte poznat bolest.

A bude-li vaše srdce v úžasu pozorovat každodenní zázraky života, stane se vaše bolest stejně úžasná jako vaše radost;

a měli byste vnímat různá období svého srdce, právě tak, jako vnímáte a přijímáte roční období přecházející přes vaše pole.

A měli byste s klidem pozorovat zimy svého zármutku.

Mnohé své bolesti jste si zvolili vy sami.

Je to hořký lektvar, s jehož pomocí lékař, skrývající se uvnitř vás, léčí vaše nemocné já.

Důvěřujte proto tomuto lékaři a pijte jeho lék v tichosti a poklidu.

Neboť jeho ruka, ač je těžká a tvrdá, je vedena něžnou rukou Nespatřeného.

A pohár, jenž přináší, ačkoliv spaluje vaše rty, byl vykroužen z hlíny, kterou Hrnčíř zvlhčil svými vlastními posvátnými slzami.

Kahlil Gibran

O manželství

Pak Almitra znovu promluvila a řekla, A co manželství, pane?

A on odpověděl těmito slovy:

Byli jste společně zrozeni a spolu zůstanete navěky. Budete spolu, když bílá křídla smrti rozmetou vaše dny. Ano, budete spolu dokonce i v tiché vzpomínce Boha. Ale nechť je volný prostor ve vašem společném bytí a větry nebes ať tančí mezi vámi.

Milujte jeden druhého, ale nevytvářejte z lásky pouto:

Ať je raději mořem vlnícím se mezi břehy vašich duší. Naplňte vzájemně své poháry, ale nepijte jen z jednoho z nich. Dávejte si navzájem chléb, ale nejezte ze stejného bochníku.

Zpívejte a tančete společně a radujte se, ale dopřejte tomu druhému i chvíle samoty.

Přestože jsou struny loutny odděleny jedna od druhé, zachvívají se společně stejnou melodií.

Dávejte svá srdce, ale neodevzdávejte je tomu druhému do vlastnictví. Neboř jen ruka Života může uchopit vaše srdce. A stůjte při sobě, ale nestůjte vedle sebe příliš blízko; neboť pilíře chrámu mají mezi sebou rozestup a dub a cypřiš nerostou ve stínu toho druhého.
Kahlil Gibran

Nikdo není daleko

Rae! Díky za pozvání k oslavě Tvých narozenin. Mezi naším a Vaším domovem leží tisíc mil, a tak se vydávám na cestu jen proto, že pozdravit Rae, to je přece důvod! Už se nemohu dočkat, abych u Tebe byl.

Začal jsem cestu v srdci kolibříka, kterého jsme spolu kdysi potkali. Byl přátelský jako vždycky, ale když jsem mu pověděl, že malá Rae vyrostla a že jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin, zarazil se. Letěli jsme dál tiše a kolibřík nakonec řekl: "Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale že jdeš na oslavu narozenin, tomu už nerozumím vůbec.

"Samozřejmě, že jdu na oslavu narozenin," řekl jsem. "Co je na tom divného?" Kolibřík mlčel a když jsme dorazili k místu, kde bydlí sova, řekl: "Myslíš, že vzdálenost může dělit přátele? Když chceš být s Rae, nejsi už vlastně s ní?"

"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem sově. Bylo mi divné říkat jdu potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem, ale řekl jsem to, aby sova chápala, oč běží. I ona letěla dlouho tiše. Bylo to přátelské ticho, ale když mě bezpečně donesla k místu, kde hnízdí orel, řekla: "Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale proč říkáš své přítelkyni malá, tomu už nerozumím vůbec."

"Je přece malá," řekl jsem. "Není ještě dospělá. Co je na tom divného?" Sova se na mě podívala hlubokýma jantarovýma očima, usmála se a potom řekla: "Zamysli se nad tím."

"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem orlovi. Bzylo mi divné říkat jdu a malá potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem a se sovou, ale řekl jsem to, aby orel pochopil, oč běží. Letěli jsme nad hřebeny hor, nadnášeni horským větrem. Konečně orel řekl: ""Moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale cos' myslel slovem narozeniny, tomu už nerozumím vůbec."

"Samozřejmě že narozeniny," řekl jsem. "Oslavíme hodinu, v níž Rae začala být, hodinu, až do které nebyla. Co je na tom divného?" Orel se obrátil mocným záběrem křídel kolmo dolů a pomalu začal přistávat na písku pouště. "Myslíš opravdu, že je nějaká hodina, ve které život Rae začal? Nezdá se ti, že její život tu byl dávno před tím, než vůbec nastal čas?"

"Malá Rae vyrostla a já jdu s dárkem na oslavu jejích narozenin," řekl jsem sokolovi. Bylo mi divné říkat jdu a malá a narozeniny potom, o čem jsme mluvili s kolibříkem, se sovou a s orlem. Ale řekl jsem to, aby sokol pochopil, oč běží. Pod námi se do všech stran rozkládala poušť a sokol konečně řekl: "Víš, moc tomu, cos' říkal, nerozumím, ale že malá Rae vyrostla, tomu už nerozumím vůbec."

Samozřejmě že Rae vyrostla," řekl jsem. "O rok se přiblížila dospělosti a vzdálila se o rok dětství. Co je na tom divného?" Sokol konečně dosedl na prázdnou pláž: "O rok se vzdálila dětství? Tomu bych ještě neříkal dospělost." A vznesl se do vzduchu a byl pryč.

O rackovi jsem věděl, že je velmi moudrý. Když jsme spolu letěli, pečlivě jsem hledal a vážil slova, aby bylo jasné, že jsem se poučil, až zase začnu mluvit. "Racku," řekl jsem konečně, "proč se mnou letíš k Rae, když víš, že jsem už vlastně u ní?"

Racek kroužil nad mořem, nad kopci, nad ulicemi, až lehce přistál na hřebeni Vaší střechy. Protože je důležité," řekl, "abys tuhle pravdu poznal. Dokud ji nepoznáš, dokud ji opravdu nepochopíš, můžeš ji projevovat jen částečně, s vnější pomocí strojů nebo lidí nebo ptáků. Ale pamatuj si, že pravda není o to méně pravdou, když ji lidé neznají." A odletěl.

A teď je čas, abych rozbalil svůj dárek. Tretky z kovu nebo ze skla rychle omrzí a člověk je pak odloží. Mám pro Tebe něco lepšího.

Je to prstýnek. Září zvláštním světlem a nikdo na světě Ti ho nemůže vzít; nic ho nemůže zničit. Jsi jediný člověk, který ho vidí, jako já ho viděl, dokud patřil mě.

Ten prstýnek Ti dá zvláštní sílu. Až ho budeš mít na prstě, vzneseš se, vzlétneš na křídlech ptáků, kteří v té chvíli nad Tebou poletí, uvidíš jejich zlatýma očima, ucítíš vítr, který proniká jejich hebkým peřím, poznáš, co je to za radost, vydat se na cestu nad světem a nad jeho starostmi. Zůstaneš pod oblohou jak dlouho budeš chtít, strávíš tam celou noc i východ slunce a až ucítíš, že se vracíš dolů, budou otázky, které jsi měla, zodpovězeny, Tvoje úzkosti se rozplynou.

Jako každá věc, které se nelze dotknout a kterou nelze vidět očima, bude i Tvůj dárek tím mocnější, čím více ho budeš užívat. Zprvu to možná bude jen venku, při pohledu na letící ptáky, se kterými se vydáš na cestu. Ale později, budeš-li dárek užívat správně, poletíš s ptáky, které není vidět, a nakonec poznáš, že nepotřebuješ ani prstýnek, aby ses vznesla a letěla tichým prostorem nad mraky.

Až ta chvíle nastane, musíš darovat prstýnek někomu, o kom víš, že ho bude správně užívat. Někomu, kdo ví, že jediné, co stojí za to, je z pravdy a z radosti, nikoli z kovu nebo ze skla.

Rae, dnešní den, poslední v roce, je ničemu nepodobná slavnost, na které jsem s Tebou a kde Tě naučím, čemu já sám se naučil od svých přátel ptáků. Nemusím za Tebou jít, už u Tebe jsem. Nejsi malá, dospěla jsi a jako my všichni si hraješ uprostřed svých životů a raduješ se z bohatství být živ.

Nemáš narozeniny, vždycky jsi byla; nikdy jsi se nenarodila, nikdy nezemřeš. Nejsi dítě lidí, kterým říkáš otec a matka, jsi jejich druh v nádherném dobrodružství, na cestě za poznáním toho, jak věci jsou.

Dárek je vždy přáním štěstí, a tak je to i s tímto prstýnkem.

Leť svobodná a šťastná nad narozeninami, leť širokým Navždycky, a budeme-li si to přát, potkáme se tu a tam na slavnosti, která nikdy nekončí.

Richard Bach

O dávání

Pak řekl jeden boháč, Promluv k nám o dávání.A on odpověděl:

Dáváte jen trochu, když rozdáváte ze svého majetku.

Jen tehdy, dáváte-li sami sebe, rozdáváte opravdově.

Co je váš majetek jiného než jen věci, které uchováváte a střežíte ze strachu, že byste je mohli zítra potřebovat?

A zítřek, co přinese zítřek příliš opatrnému psovi, jenž si zahrabává kosti do nedotčeného písku, když běží za poutníky do svatého města?

A co je strach z chudoby jiného než chudoba sama?

Není obava ze žízně, když je studna plná, samotnou žízní, jež se nedá uhasit?

Jsou ti, co dávají málo z mnoha, které mají - a rozdávají jen proto, aby se jim dostalo uznání a jejich skrytá touha mění dary v cosi ošklivého.

A jsou ti, co mají málo a rozdají to všechno.

Ti věří v život a v štědrost života a jejich pokladnice není nikdy prázdná.

Jsou ti, co rozdávají s radostí a radost je jim odměnou.

A jsou ti, co rozdávají s bolestí a bolest je jejich křestem.

A jsou ti, co dávají a neznají bolest rozdávání, nehledají radost, ani nerozdávají s pocitem vykonaných zásluh;

rozdávají, jako když ve vzdáleném údolí myrta vydechne svou svěží vůni do vesmíru.

Prostřednictvím takových promlouvá Bůh a zpoza jejich očí se usmívá na zem.

Je dobré dávat, jste-li o to žádáni, ale lepší je dávat bez požádání, z pocitu porozumění;

a pro ty, kteří mají ruce otevřeny, je hledání někoho, kdo bude přijímat, větší radostí než dávání.

A je snad něco, co byste měli odepřít?

Vše, co máte, by mělo být jednoho dne rozdáno;

proto dávejte hned teď, doba rozdávání přísluší vám, nikoliv vašim potomkům.

Často říkáte, "Dával bych, ale jen těm, kdo si to zasluhují."

Stromy ve vašem sadu tak však nepromlouvají, ani stáda na vašich pastvinách. Dávají, aby mohly žít, protože odepírat znamená zahynout.

Ten, kdo je hoden toho, že získal své díly i své noci, si zajisté zaslouží získat od vás i vše ostatní.

A ten, kdo je hoden toho, že může pít z oceánu života, si zaslouží, abyste naplnili jeho pohár vodou ze svého čirého proudu.

A jaká může být větší zásluha než to, co spočívá v odvaze a důvěře, nikoliv v dobročinnosti, ale v opravdovém dávání?

A kým jste, že by si druzí měli rozdrásat svou hruď a odhalit svou hrdost, abyste vy mohli spatřit v nahotě jejich pravou cenu a neskrývanou pýchu?

Nejprve se snažte, abyste si zasloužili poctu stát se dávajícími a být nástrojem dávání.

Neboť v pravdě je to život, jenž dává životu - zatímco vy, kteří se považujete za dávající, nejste ničím jiným než pouhými svědky.

A vy přijímající - a vy všichni jste přijímající - nezvažujte nijak hodnotu vděčnosti, jinak spoutáte pevným jhem sebe i toho, kdo dává.

Raději se vzneste s dávajícím na jeho darech jako na křídlech;

Rozvažovat o svých dluzích totiž znamená pochybovat o štědrosti, jež je zemí otevřeného srdce pro matku a Bohem pro otce.

Kahlil Gibran

Rozdiel medzi ľuďmi

Otec jednej veľmi bohatej rodiny zobral raz svojho syna na vidiek s úmyslom ukázať mu, v akej biede niektorí ľudia žijú.

Pár dní a nocí strávili na istom malom hospodárstve, ktoré vlastnila pomerne chudobná rodina. Keď sa vracali domov, otec sa syna pýta, ako sa mu výlet páčil. "To bolo úžasné, ocko!" "Videl si v akej biede tí ľudia žijú?", hovorí otec. "Videl."

"Tak mi povedz, čomu si sa na tomto výlete naučil?"

A syn mu nato odvetil:

"Videl som, že my máme jedného psa a oni štyroch. My máme bazén do polovice záhrady a oni potok, čo nikde nekončí.

My sme si kúpili do záhrady lampáše a im v noci svietia hviezdy. Naša veranda siaha až po prednú záhradku a im patrí celý horizont. My žijeme na malom pozemku a oni majú polia, ktorým nedovidíš konca.

My máme sluhov, čo nás obsluhujú, ale oni slúžia druhým. My si svoje potraviny kupujeme, kým oni si pestujú svoje vlastné. Náš pozemok je obohnaný ochranným múrom; ich chránia priatelia." Otca to načisto umlčalo. A potom syn dodal: "Ocko, ďakujem ti, že si mi ukázal, akí sme biedni."

No nie je to úžasné, keď sa človek dokáže pozrieť na veci z nadhľadu? To vás potom núti zamýšľať sa, čo by sa stalo, keby sme dokázali byť vďační za to, čo máme a nerobili si starosti kvôli tomu, čo nemáme. Vážte si čo máte a zvlášť svojich priateľov!

Interview s Bohem

"Pojď dál," řekl Bůh. "Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?"

"Jestli máš čas," řekl jsem.

Bůh se usmál a odpověděl: "Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?"

"Co tě na lidech nejvíc překvapuje?"

Bůh odpověděl: "To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi. Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku své zdraví. Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.

Překvapuje mě, že žijí, jakoby nikdy neměli umřít, a že umírají, jako kdyby nikdy nežili."

Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal:

"Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?"

Bůh se usmál a odpověděl: "Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali. Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní. Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.

Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem. Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit. Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí. Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád. Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět."

Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval,že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá.

A Bůh odpověděl: "Kdykoli. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně. Jen se zeptej a já ti odpovím."

Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.

Osho o lásce

Je něco velmi hlubokého v pocitu být pochopen, velmi významného. Láska s sebou vždy přináší osamění. Samota vždycky přináší lásku. Láska a samota nejsou nikdy odděleny. Lidé myslí něco jiného. Myslí, že když jsi zamilován, jak můžeš být sám? Nedělají rozdíl mezi samotou a osamělostí. Když jsi zamilován, netrpíš pocitem osamělosti. Osamělost je negativistický pojem, znamená to, že nemůžeš být bez druhých. Bojíš se být sám. Cítíš se osamělý, zbytečný, přehlížený, nikdo tě nepotřebuje. Bolí to. Naproti tomu samota je jako květina. Slovníky tvrdí, že samota a osamění (lonelliness a aloness) jsou synonyma. Nejsou. Jsou to naprosto odlišné fenomény. Osamělost je poranění a může se vyvinout v rakovinu. Na osamělost umírá více lidí, než na jakoukoliv jinou nemoc. Svět je plný osamělých lidí. A protože jsou osamělí, dělají spoustu hloupostí. Osamělý člověk se začne přejídat, jen aby se cítil více "plný". Osamělý člověk začne pít alkohol nebo brát drogy, protože na sebe chce zapomenout. Osamělost je tak škaredá, strašidelná, smrtelně vyhlížející, že před ní chce uprchnout. Osamělý člověk sedí hodiny před televizorem. Až ho pálí oči, ale kam má jít? Co má dělat? S kým komunikovat? Lidé přestávají komunikovat. Přestávají mluvit jeden s druhým: ve většině případů mluví jeden na druhého. Lidé zapomínají, jak se dotknout druhého. Žijí blízko, vedle sebe, ale nikdy se nepotkají. Dokonce i přátelé, manželé, milenci se nikdy nepotkávají. Lidé běží životem vedle sebe a doufají, že třeba zítra už se potkají. Ale to je jen naděje, to je iluze, která udržuje věci v chodu. Svět je plný osamělosti, a proto lidé utíkají k drogám, sexu a nejrůznějším zábavám, kterí jim alespoň na chvíli pomůžou zapomenout na jejich osamělost. Rány osamělosti skrýváme - za velký majetek, barvy představení, hodně peněz, ale nic z toho jizvy osamělosti nezahojí. Můžete vlastnit největší dům na světě a stejně se uvnitř budete cítit stejně osamělí, jako v malé chatrči. Lidé hledají spojence, přátele, ale protože jsou všichni osamělí, pravý vztah nedokáží navázat.

Vztah nemůže vyrůstat z potřeby. Vztah je založen na přebytku vnitřní energie, nikdy na nedostatku něčeho. Jestliže je jeden člověk potřebný a druhý také, pak se budou oba snažit využít toho druhého, pak to nebude vztah, ale vykořisťování, využívání. Nebude to soucítění, nebude to láska, přátelství, bude to oslazená hořkost. Cukr rychle vyprchá: byli to jeden a druhý osamělí, dnes jsou osamělí společně, a to bolí ještě víc. Nejsmutnější věc na světě je vidět pár, milence, kteří jsou oba osamělí.

Samota je něco naprosto jiného. Samota je květina, lotos ve vašem srdci. Je to něco pozitivního, zdravého. Je to radost být sám sebou. Radost vlastního prostoru. Když má člověk rád, je sám. Samota je nádherná. Je to požehnání. Ale cítí a vědí to jen ti, kteří milují. Protože jen láska dává odvahu k samotě. Jen láska vytváří kontext, podstatu samoty. Jen láska vás naplní tak hluboce, že nepotřebujete druhé. Láska vás naplní tak, že můžete být sami a v extázi. Láska a samota jsou dva póly stejné energie. Je dobré to pochopit, protože někdy se stává, že milenci si neposkytují navzájem prostor pro potřebnou samotu. Protože ze samoty láska čerpá čerstvou energii. Když jsi sám akumuluješ energii, až do okamžiku, kdy začneš přetékat - a právě to se pak stane láskou. Pak jdeš a sdílíš to se svým přítelem, s kýmkoliv, koho miluješ. Máš teď dost, aby ses podělil. Máš dokonce příliž mnoho a nemůžeš se podělit. A není to tak, že těšíš druhé - druzí těší tebe. Když je mrak těžký, musí pršet. To je prospěšné poli. Déšť je vítán, přijat. Když se květ otevře, vůně se začne šířit do okolí a je vděčna větru, který ji roznáší do všech směrů. Když je někdo sám, shromažďuje energii.

Energie je život, potěšení, rozkoš, láska. Tanec, oslava. Když je dost energie, vše je možné. Někdy se pak stane písní, jindy láskou, a jen je.li příliš mnoho energie, může se stát orgastickou. Mnoho lidí se miluje, ale nemají nejmenší ponětí o tom, co je to orgasmus. Protože jsou už vyprázdněni. Když se milují, jsou už prázdní. Nemají energii, kterou by mohli sdílet s druhým. Jejich orgasmus je nanejvýš genitální. Malá, běžná věc. Nic s duchovní úrovní. Je to jako vysmrkání. Když se vysmrkáš, cítíš se líp. Je to jako podrbat se na zádech. Je to příjemné. Jsi uspokojen. Orgasmus ale není uspokojení. Orgasmus je oslava. Orgasmus je setkání. Setkání tebe skrze jiné, se vším. Orgasmus je vždy božský. Ten druhý je dveře a ty vejdeš. Orgasmus je věc duchovní, ne sexuální. Ti, kteří považují orgasmus za problém sexuální, nic nepochopili. Nevědí nic o sexu, o orgastické zkušenosti. Orgasmus je samádhi. To ale lidé nevědí, protože se potkávají, protože se potřebují, ne proto, že překypují energií.

Tedy (paradoxně): když miluješ, zjeví se hluboká potřeba být sám. Praví milenci jsou ti, kteří svému partnerovi poskytují dostatek svobody být sám. Brzy tak budou plni energie a mohou si ji navzájem nabídnout. Jsi-li sám, vyvstane velká touha sdílet. Všimněte si toho rytmu! Když miluješ chceš být sám. Jsi-li sám, brzy budeš chtít milovat. Milenci se setkají a rozejdou, setkají a rozejdou, je v tom rytmus. Rozchod zde není konec lásky. Rozchod je setkání se samotou a následně s krásou, radostí, energií. A když jsi pln radosti a energie, vyvstane nevyhnutelně potřeba podělit se. Radost, kterou si člověk hlídá a zadržuje, není k ničemu. Radost je větší než člověk, a proto se nedá schraňovat. Je to povodeň. Nemůžeš to zastavit. Musíš se zvednout a hledat lidi, se kterými se podělíš. A to je to, co se stává zamilovaným i osvíceným. Když byl Buddha osvícen, byl tak přeplněn energií, že se musel podělit, čtyřicet dva let chodil od vesnice k vesnici a nepřetržitě se dělil o svou radost. To je to, co já dělám s vámi. Nejsem učitel. Nemám co bych vás učil. Jsem tu, abych se podělil. Jsem přeplněn. Dokážete-li mne přijmout, budu vám vděčen.

Sdílení povstává s přebytku. Osvícení, buddhovství, vědomí Krista, to jsou mosty k Bohu. Nekonečný zdroj energie vám bude k dispozici. Můžete pak rozdávat donekonečna. A čím více rozdáte, tím více dostanete. Samota v tomto bodě dosáhla svého vrcholu. Mistr je ta nejosamělejší osoba na světě. A mistr je ten, kdo nejvíc na světě miluje.

Podvědomě je to s citem a soucitem. Cit, vášeň, to je něco běžného. Stane-li se ale cit nekonečný, přeměňuje se na soucit. Zkušenost, že láska je i samota, je nádherná, Jsou to dva aspekty stejné kvality. Řeka jsi děkuji. Pochopilas. Jsem šťastný, žes dokázala pochopit to spojení mezi láskou a samotou. A ty jsi obé - nikdy nesklouzni jen k jednomu. Vybereš-li si jen jedno, obojí zemře. Dovol obému být být šťastné. Stane-li se a budeš-li sama, využij toho. Stane-li se a budeš milovat, využij toho a žij. Samota je vdech, láska je výdech. Zastavíš-li jedno nebo druhé, zemřeš.

Bhagwane, nikdy předtím jsem necítila tolik lásky a nikdy jsem se necítila tak sama. Děkuji Ti.

Žárlivost a důvěra

Jestli jsi někdy cítil, že žárlivost je bolestí lásky, čti dál. Muka žárlivosti jsou vedlejším produktem sexu, ne lásky..

Žárlivost není primární emoce. Je to druhotná část sexu. Žárlivost přichází, protože nemiluješ. Když miluješ, žárlivost nikdy nepřijde.

Když jsi spojen se ženou nebo mužem sexuálně, pořád se bojíš, že mohou jít k někomu jinému. Využíváte jeden druhého; nemilujete a víte to, a proto se bojíte. Z tohoto strachu se stává žárlivost. Provedeš všechna bezpečnostní opatření, aby se tento muž nemohl podívat na jinou ženu. Dokonce pohled se stává nebezpečným znamením. Neměl by mluvit s jinou ženou, protože mluvení? a ty máš strach, že by mohl odejít.

Ale nyní vyrůstá problém. Nejprve uděláš bezpečnostní opatření, a poté se ten druhý stává mrtvým objektem, který je hlídán, ovládán, kontrolován. A čím víc kontroluješ, tím víc zabíjíš - protože svoboda je ztracena. Ten druhý člověk může zůstat z jiných důvodů, ale ne z lásky. Jak můžeš milovat člověka, který tě vlastní?

Sex vytváří žárlivost. Otázka není, jak zahodit žárlivost; nemůžeš ji zahodit, protože nemůžeš zahodit sex. Otázka je, jak přetvořit sex v lásku; potom žárlivost zmizí.

Když člověka miluješ, věříš, že nemůže jít k nikomu jinému. A když jde, jde. Co můžeš dělat? Můžeš toho člověka zabít, ale mrtvý člověk nebude k ničemu. Jestliže jde, není tu láska a nic se nedá dělat. Láska přináší toto porozumění. Takže když je tu žárlivost, uvědom si, že tu není láska. Hraješ hru; láska je jenom namalované slovo, realitou je sex.

V Indii, protože láska není povolena - manželství je sjednáno - existuje velká žárlivost. Muž i žena, oba ví, že jejich manželství je dohoda. Rodiče sjednali, astrologové sjednali, společnost sjednala. Muže a ženy se nikdo nikdy neptal. V mnoha případech se manželé před sňatkem nepoznali, nikdy jeden druhého ani neviděli, a proto je tu strach. Oba se bojí a oba se navzájem špehují. Ztráta je v lásce velmi pravděpodobná.

Jak může láska vyrůstat ve strachu? Mohou spolu žít, ale pouze tolerují jeden druhého. Je to pouze užitečnost a z užitečnosti nemůže vzniknout extáze. V takovém vztahu nemůžeš oslavovat, nemůže se stát radostným, bude to jen obtížná záležitost. Jsou tu pouze dva mrtví lidé, kteří se mstí jeden na druhém, protože každý z nich si myslí, že ten druhý ho zabil. Pomsta, vztek, žárlivost - celá ta věc se stává odpornou.

Na západě se setkáme s druhým extrémem. Zde zahodili ujednané manželství, a to je dobře. Taková instituce nestojí za udržování. Ale tím, že ji zahodili, nevyrostla láska; pouze sex se uvolnil. A když sex je volný, máš stále strach, protože je to pouze přechodná záležitost. Dnes v noci jsi s touhle dívkou, která bude zítra s někým jiným a včera byla také s někým jiným. Jak může být tohle intimní a hluboké?

Sex se stane všední záležitostí, ve které se setkávají dvě oddělené bytosti jenom na povrchu a jejich hlubiny zůstanou nedotčené. Něco významného postrádáš, nějaké velké mystérium. Protože tvé vlastní hloubky, tvého vnitřního bytí, jsi si vědom jen tehdy, když se jich dotýká někdo jiný. Jenom v hlubokém vztahu se v tobě rozezní něčí láska a přiměje tvé hlubiny k bytí. Jenom skrze někoho jiného objevuješ sám sebe.

Jsou dvě cesty objevování. Jednou je meditace, kdy bez druhého hledáš svou hloubku. Druhou cestou je láska, kdy s druhým hledáš svou hloubku. On se stává cestou k dosažení tebe. S tím druhým vytváříš kruh a dva milenci tak pomáhají jeden druhému. Čím hlouběji jde láska, tím více z jejich vnitřních já se odhaluje. Ale nyní zde není žádná žárlivost. Láska nemůže být žárlivá, to je nemožné.

Důvěra se nedá vynutit. Žárlivost se ji snaží znásilnit: všemožně se snažíš, abys udržel důvěru. Ale důvěra není nic, co by mohlo být udržováno. Buď tu je anebo není, proto se nic nedá udělat. Jestliže tam je, pokračuj dále, jestli tam není, je lepší se rozejít. Ale nikdy se ji nesnaž vybojovat, protože tak akorát ztrácíš čas, plýtváš životem.

Jestliže někoho miluješ a tvé hlubiny mluví s jeho, setkáváte se v bytí, je to krásné. Jestliže se tak neděje, rozejděte se. Jestliže tu není žádná důvěra, rozejděte se. Čím dříve, tím lépe.. abyste ještě nebyli zničeni, aby vaše schopnost milovat zůstala svěží a vy jste mohli milovat někoho jiného. Toto není to místo, ten muž nebo ta žena pro tebe. Pohněte se, ale neničte jeden druhého.

Neplýtvejte svou energií v bojování, žárlení, konfliktech. Pohybujte se, pohybujte se v přátelské atmosféře. Hledejte někde jinde člověka, který existuje, který vás bude milovat. Neupínejte se na někoho, kdo pro vás není ten správný. Nezlobte se, to nemá žádný smysl. Pohybujte se. Buď důvěřujte nebo se pohybujte.

Láska vždy důvěřuje, a když pozná, že důvěra není možná, jednoduše se pohybuje dál v přátelské atmosféře. Není tu žádný konflikt nebo boj. Sex dává vzniknout žárlivosti. Objevuj lásku, nedělej ze sexu hlavní věc, není jí.

Skrze sex Západ postrádá lásku; skrze manželství ji ztratil Východ. Ale když jsi bdělý, nepotřebuješ být z Východu nebo ze Západu. Láska není ani z Východu, ani ze Západu.

Pokračuj v objevování lásky v sobě. A když budeš milující, dříve nebo později potkáš toho druhého, protože milující srdce přichází k milujícímu srdci - to se vždy stává. Najdeš toho pravého. Ale když jsi žárlivý, nenajdeš lásku. Když jsi jenom pro sex, nenajdeš lásku. Když žiješ jenom pro bezpečí, nenajdeš lásku. Láska je nebezpečná cesta a jenom ti, kteří mají odvahu, po ní mohou jít.

Výňatek z knihy A Bird on the Wing, Osho

O MUŽI, KTERÝ NEVĚŘIL V LÁSKU

Kamkoliv přišel, každému říkal, že láska je pouhým výmyslem básníků či náboženství, které se snaží ovlivňovat slabou mysl lidí, aby je mohlo ovládat. Tvrdil, že láska neexistuje, a proto ji tedy nikdo nemůže najít, i kdyby ji hledal sebevíc...

Tento muž byl velice inteligentní a mluvil velice přesvědčivě. Přečetl spoustu knih, studoval na nejlepších univerzitách a stal se uznávaným učencem. Byl schopen hovořit k jakémukoli publiku a jeho logika byla velice silná. Říkal, že láska je jako droga, neboť poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí, ale co máte pak dělat, když neobdržíte svou denní dávku?

Tento muž říkal, že většina vztahů mezi milenci je jako vztah mezi narkomanem a prodavačem drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a partner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner, který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte, protože v každém vztahu je obvykle jeden partner, který miluje, a druhý, který nemiluje a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.

Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustálém strachu, že nedostane další dávku lásky nebo drogy. Narkoman si říká: „Co budu dělat, když mě partnerka opustí?" Tento strach ho činí velice sobeckým. „To je moje!" Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že nedostane další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší dávky, menší dávky nebo žádné dávky. Ten, kdo má větší potřebu, je nakonec ochoten udělat cokoli, aby ho partner neopustil.

Tento muž lidem vysvětloval, proč láska neexistuje. „To, čemu lidé říkají láska, není nic jiného než vztah, založený na strachu a ovládání. Kde je vzájemná úcta? Kde je láska? Žádná láska neexistuje. Mladí manželé dávají jeden druhému spoustu slibů před Bohem i před rodinou: „Zůstaneme vždycky spolu, budeme jeden druhého milovat a ctít v dobrých i špatných časech." Slibují si všechno možné. Zajímavé je, že svým slibům opravdu věří. Nicméně pár týdnů či měsíců po svatbě je jasné, že žádný ze svých slibů nedodržují.

„Snaží se ovládat jeden druhého. Snaží se zjistit, kdo bude závislým a kdo ovládajícím. Veškerá úcta, kterou si slibovali, je nenávratně pryč. Jejich vztah je plný nenávisti a emočního jedu. Jeden druhého zraňuje, až nakonec nevědí, kam se poděla jejich láska. Zůstávají spolu, protože se bojí být sami a protože mají strach z mínění druhých. Ale kde je láska?"

Tento muž říkal, že znal mnoho starých manželů, kteří spolu žili třicet, čtyřicet nebo padesát let, a byli hrdí, že to vydrželi tak dlouho. Když však hovořili o svém vztahu, říkali: „Přežili jsme své manželství." To znamená, že jeden z nich se podřídil druhému a rozhodl se snášet všechno utrpení. Válku vyhrál ten z partnerů, který měl silnější vůli a menší potřebu lásky. Ale kam se poděl onen plamen, kterému říkali láska? Dnes zachází jeden s druhým jako se svým majetkem: „Ona je moje." „On je můj."

Muž každému vysvětloval, proč si myslí, že láska neexistuje. Říkal jim: „To všechno mám dávno za sebou. A už nikdy nikomu nedovolím, aby ovládal mou mysl ve jménu lásky." Jeho argumenty byly docela logické, takže přesvědčil mnoho lidí. Láska neexistuje.

Pak se jednoho dne procházel v parku a uviděl na lavičce krásnou ženu, která plakala. To probudilo jeho zvědavost. Posadil se vedle ní a zeptal se, zda jí může nějak pomoci. Pak se zeptal, proč pláče. Neumíte si představit, jak byl překvapený, když mu řekla, že pláče proto, že neexistuje láska. „To je zajímavé _ žena, která nevěří, že existuje láska!" Samozřejmě se chtěl dovědět víc. „Proč říkáte, že láska neexistuje?" zeptal se jí.

„To je dlouhý příběh," odpověděla žena. „Vdala jsem se, když jsem byla ještě velice mladá. Byla jsem plná iluzí a naděje, že budu sdílet svůj život s jedním mužem. Přísahali jsme si věrnost a založili rodinu. Ale brzy se všechno změnilo. Byla jsem oddaná manželka; starala jsem se o děti a domácnost. Pro manžela byl však důležitější úspěch v zaměstnání než rodina. Přestal si mě vážit a já si přestala vážit jeho. Jeden druhému jsme ubližovali, až jsem si nakonec uvědomila, že ho nemiluji a on nemiluje mne.

Děti však potřebovaly otce, a proto jsem s ním zůstala a snažila se ho podporovat. Dnes jsou děti velké a odešly z domova. Už nemám žádný důvod žít s manželem. Mezi námi není žádná úcta ani láska. Vím však, že i kdybych si našla někoho jiného, nic by se nezměnilo, protože láska neexistuje. Nemá smysl hledat něco, co neexistuje. A proto teď pláču."

Muž to chápal velice dobře, objal ji a řekl: „Máte pravdu, láska neexistuje. Všichni hledáme lásku, otvíráme své srdce, stáváme se zranitelnými, a nakonec najdeme jen sobectví. To nám ubližuje, i když si myslíme, že ne. Nezáleží na tom, kolik máme vztahů; každý vztah končí stejně. Proč tedy hledat lásku?"

Muž a žena se stali přáteli, protože si byli velice podobní. Byl to krásný vztah. Jeden druhého si vážili a nikdy se neuráželi. Kdykoli byli spolu, byli štastní. Nebyla mezi nimi žádná závist ani žárlivost. Ani jeden se nesnažil ovládat druhého. Jejich vztah se postupně prohluboval. Trávili spolu stále více času, protože když nebyli spolu, stýskalo se jim.

Jednou, když byl muž na nějaké cestě mimo město, napadla ho podivná věc. Říkal si: „Možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je to něco jiného než to, co jsem dosud poznal. Není to takové, jak to popisují básníci, a není to takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu; nepotřebuji, aby se o mne starala; nemám potřebu svádět na ni vinu za své vlastní problémy. Cítíme se spolu dobře; máme se rádi. Respektuji její způsob myšlení a cítění. Nikdy mě nepřivádí do rozpaků a nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch: Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí."

Nemohl se dočkat, až se vrátí a řekne jí o svých podivných myšlenkách. Když začal hovořit, žena mu řekla: „Vím přesně, o čem mluvíš. Už dávno mám podobný pocit, ale nechtěla jsem ti to říci, protože vím, že v lásku nevěříš. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než jsme si myslili." Po tomto rozhovoru se rozhodli, že spolu začnou žít jako milenci. Bylo zajímavé, že se mezi nimi nic nezměnilo. I nadále si vážili jeden druhého a jejich láska byla stále silnější. I ty nejprostší věci jim dělaly radost, protože byli tak štastní.

Muž byl tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec přistála v jeho dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž byl velmi šťastný a nemohl se dočkat, až se vrátí k ženě a položí jí hvězdu do dlaně, aby jí dokázal svou lásku. Když jí položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti. Byla to nesmírná láska a v tom okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.

Dnes chodí po světě jeden starý muž, který tvrdí, že láska neexistuje. A doma na něho čeká jedna krásná stará žena, která pláče pro hvězdu, kterou jednou měla v ruce a kterou v okamžiku pochybností upustila. Tohle je příběh o muži, který nevěřil v lásku.

Kdo udělal chybu? Uhodnete, co se stalo? Chybu udělal muž, protože si myslil, že může dát ženě své štěstí. Hvězda byla jeho štěstím a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází zvenku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše; žena byla štastná díky lásce, která vycházela z její duše. Jakmile však učinil muž ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.

Přestože ho velice milovala, nemohla ho učinit šťastným, protože nikdy nemohla vědět, co si myslí. Nemohla vědět, jaká jsou jeho nejhlubší očekávání, protože nemohla znát jeho sny.

Vezmete-li své štěstí a dáte-li je do rukou partnerky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám ho může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své vlastní štěstí, ale přesto když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do rukou druhého a očekáváme, že ho učiníme štastným a že on učiní štastným nás. Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tím, co si druhý přeje.

To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit, a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.

Co je to láska?

Snaha o jistotu ve vztahu k druhým s sebou přináší utrpení a strach. Hledání jistoty vyvolává nejistotu. Našli jste snad někdy ve svých vztazích jistotu? Opravdovou? Většina z nás hledá jistotu v lásce k nějakému člověku. Je to však láska, když usilujeme o vlastní naplnění a zabezpečení? A protože neumíme mít rádi, nemilují nás ani druzí.

Co je to láska? Lidé to slovo tolik zkorumpovali a nalepili na ně tolik nesmyslů, že se mi je nechce ani používat. Omílají je donekonečna hory novin a časopisů, o lásce mluví kdejaký misionář. Jednou jde o lásku k vlasti, nebo o lásku ke králi, jindy o lásku ke knihám, k horám, k manželce, k bohu. Je láska pouhá idea? Jestliže ano, pak je možné ji pěstovat, živit, chránit, přemisťovat a nakládat s ní podle libosti. Když například tvrdíte, že milujete boha, co to znamená? Znamená to, že milujete svou PŘEDSTAVU, projekci sebe sama, zabalenou do určité počestné formule toho, co je podle vás vznešené a svaté. Tvrzení, že milujete boha, je naprostý nesmysl. Kdo uctívá boha, uctívá sebe sama - a to není láska.

Jelikož nevíme, co si počít s tím, čemu říkáme láska, utíkáme se k abstrakcím, k představám,, jak by láska měla vypadat podle toho, jak se nám to zrovna hodí.

Abychom tedy zjistili, co je to láska, musíme ji nejdříve zbavit nánosů staletí a ODSUNOUT VEŠKERÉ IDEOLOGIE A PŘEDSTAVY, jak by láska měla anebo neměla vypadat. Dělit věci podle toho, jaké by měly nebo neměly být, je asi nejzrádnější způsob, jak nakládat se životem.

Ptáte-li se tedy, co je to láska, je možné, že se zároveň obáváte najít odpověď. Mohla by znamenat naprostý převrat. Mohla by rozbít vaši rodinu. Mohli byste zjistit, že nemilujete svou ženu, muže, své děti (a milujete je?). Třeba byste už nikdy nešli na mši. Možná byste museli rozbořit, co jste doposud vybudovali.

Ale jestli stále ještě budete chtít zkoumat, pak zjistíte, že strach ani závislost nejsou láska, a není jí ani žárlivost, ani snaha někoho ovládat a vlastnit. Láska není závazek, ani povinnost, ani sebelítost, láska není zoufalství z toho, že mě někdo nemiluje, láska není opak nenávisti, jako pokora není opak pýchy. Jestliže se dokážete toho všeho zbavit - ne přinutit se k tomu, nýbrž smýt to ze sebe, jako když déšť smývá dlouho usazený prach -, pak se vám možná dostane té zvláštní květiny, po níž člověk vždycky toužil.

Protože pokud ve vás nebude - a nemluvím o pár kapkách, nýbrž o hojnosti lásky -, když jí nebudete plní, svět se zřítí do zkázy. Rozumově už možná víte, že je nezbytné, aby se lidstvo sjednotilo a spojilo, ale provést to lze pouze s láskou. Kdo vám však poví, jak na to? Jaká autorita, metoda nebo systém? Dá se to naučit? Je snad možné se k lásce nutit a milovat silou vůle? Jakmile se o to pokusíte, proteče vám skrz prsty. Na základě metod a umění milovat získáte možná jistou galantní zběhlost, naučíte se příjemnému vystupování anebo začnete vyznávat nenásilnost. Ale to nemá s láskou nic společného.

Láska není tam, kde není krása.

Krása není něco, co vidíte. Není ve skvostném obrazu ani v pohledu na nádherný strom, není v úžasné stavbě ani v půvabné ženě.

Je tehdy, když vaše srdce a mysl vědí, co je to láska. Bez lásky a krásy tohoto druhu neexistuje ctnost, a vy už víte, že ať se snažíte jakkoli zlepšit svět a nakrmit chudé, vzejde z toho jen další zmatek, neboť bez lásky má člověk v mysli a v srdci jenom ošklivost a bídu. A naopak, když je ve vás láska a krása, všechno co děláte, je správné a v pořádku. Kdo miluje, může dělat co chce, protože láska řeší úplně všechno.

Přicházíme tedy k tomuto bodu: Bylo by možné, aby se naše mysl rozevřela, a to beze vší disciplíny, bez přemítání, bez nátlaku, bez vlivu nějaké knihy, učitele anebo vůdce; bylo by možné, aby se rozzářila v lásce, jako se před vámi rozzáří západ slunce?

Zdá se mi, že je k tomu absolutně nutné jedno: vášeň bez příčiny - vášeň, kterou nerodí oddanost ani lpění, vášeň, která není pouhý chtíč. Člověk, který neví, co je vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska do něho vstoupí, jen když se vytratí "já".

Mysl, která hledá, není vášnivá a rozevřít se lásce bez hledání je jediný způsob, jak k ní dospět - rozevřít se jí neúmyslně, bez úsilí a bez veškerých zkušeností. Potom zjistíte, že láska nezná čas a že je osobní i neosobní, patří jednomu i mnohému.

Láska je něco živého, nového, čerstvého. Nemá včerejšek ani zítřek, je mimo myšlenkovou vřavu. Zná ji pouze nevinná mysl a ta ví, jak žít ve světě, který nevinný není.

Nalézt tuto mimořádnou věc, kterou člověk nekonečně hledal v uctívání a sebeobětování, ve svých vztazích a v sexu, v nejrůznějších potěšeních a bolestech, je možné pouze tehdy, když mysl porozumí sama sobě a dospěje tak k svému přirozenému konci. Láska pak nemá protějšek a není s ničím v rozporu.

Mohli byste se zeptat: Když takovou lásku najdu, co se stane s mou ženou, dětmi, s mojí rodinou? je přece nutné je zabezpečit. Jestliže si kladete takovou otázku, pak jste nestanuli mimo pole myšlení, mimo pole vědomí. Kdo tam stanul, ten se takto neptá, protože ví, co je láska, v níž není myšlenka a proto ani čas. Možná že vás tyto věty okouzlují nebo hypnotizují, ale dojít opravdu za myšlení a čas - tedy za všecky starosti - znamená být si vědom toho, že existuje ničemu nepodobná dimenze nazývaná láska.

Ale vy nevíte, jak se k té podivuhodné fontáně dostat. Co tedy uděláte? Když nevíte, neuděláte přece nic. Naprosto nic. Tak ve vás vzejde naprosté ticho. Rozumíte, co to znamená? Znamená to, že už nehledáte, nic nevyžadujete a za ničím se neženete. Střed, kterým jste byli, přestal existovat. Je láska.

Krishnamurti - Volnost, která neví

ZISK A ZTRÁTA

Vybavte si ten pocit, který míváte, když vás někdo pochválí, když vás přijímají, uznávají, když vám tleskají.

A teď naproti němu postavte pocit, který zažíváte, když pozorujete západ nebo východ slunce, nebo prostě přírodu, nebo když čtete knihu nebo se díváte na film, který se vám hodně líbí. Plně se do toho pocitu vžijte a pak ho porovnejte s tím prvním, třeba s tím, který ve vás vzbudila čísi pochvala.

Uvědomte si, že ten první pocit vychází z jistého sebezbožnění, nadřazování se. Je to světský typ pocitu. Ten druhý vychází z naplnění, a je to něco, co cítí vaše duše.

Zde je další kontrast: Vybavte si ten pocit, který máte, když něčeho dosáhnete, když se vám něco podaří, když máte úspěch, když vyhrajete v nějaké hře, v sázce nebo v hádce.

A teď naproti němu postavte pocit, který míváte, když vás opravdu baví to, co zrovna děláte, když jste naprosto pohlceni tím,čím se zrovna zabýváte. A znovu si všimněte toho rozdílu mezi pocitem světským a pocitem duševním. Další kontrast: Vzpomeňte si, jak jste se cítili, když jste měli moc, když jste něemu šéfovali, lidé k vám vzhlíželi a poslouchali vás; nebo když jste byli populární. A porovnejte ten světský pocit s pocitem blízkosti, soudržnosti s chvílemi, kdy vám bylo krásně a těšili jste se ze společnosti přítele nebo nějaké party lidí, ve které bylo hodně radosti a smíchu.

A teď se snažte porozumět pravé podstatě těch světských pocitú, tedy pocitúm nadřazování se, sebezbožnění. Nejsou přirozené. Vymyslela si je na vás vaše kultura a společnost, jež vás chce mít výkonné a ovladatelné. Tyto pocity nepřinášejí tu výživu a štěstí, které přináší pozorování přírody, nebo potěšení z posezení s přáteli či potěšení z práce. Byly vynalezeny, aby přinášely požitky, vzrušení - a prázdnotu.

Pak se v pruběhu dne či týdne pozorujte a všímejte si, kolik z toho, co jste vykonali, a které z činností, kterým jste se věnovali, jsou nezasažené touhou po těchto vzrušeních, po těchto chvějivých požitcích, jež přinášejí pouze prázdnotu, touhu po pozornosti, uznání, slávě, popularitě, úspěchu a moci.

A rozhlédněte se teď a pohlédněte na lidi kolem sebe. Je mezi nimi alespoň jeden jedinýčlověk, který není na těchto světských pocitech závislý? Někdo, kdo jimi není ovládán, netouží po nich, netráví každou bdělou minutu svého života, ať už vědomě či nevědomě, tím, že za nimi jde? Když toto zhlédnete, pochopíte, jak se lidé snaží získat svět a ztrácejí při tom duši. Protože žijí prázdný, bezduchý život.

A zde je podobenství, nad kterým se múžete zamyslet: Skupinka turistú sedí v autobuse, který projíždí přenádhernou zemí - kolem jezer a hor, zelených polí, řek. Ale v autobuse jsou zatažené záclonky.

Ti lidé nemají ani potuchy o tom, co je za okny, a tak tráví cestu tím, že se handrkují o to, kdo bude sedět na čestném místě, komu se bude tleskat a na koho se bude pohlížet s úctou. A v tom také setrvají až do konce cesty.

ANTHONY DE MELLO, CESTA K LÁSCE

Bez lásky bude vaše srdce prázdné

Člověk oblečený jako sannyasi chodíval každé ráno sbírat květy stromů do nedaleké zahrady. Jeho ruce i oči byly chamtivé po květech a otrhal každý květ ve svém dosahu. Očividně se ty květy chystal obětovat nějakému mrtvému obrazu, věci vyrobené z kamene. Ty květy byly překrásné, křehké věci, které se právě otvíraly rannímu slunci, a on je netrhal s citem, ale rval je ze stromů, neurvale plenil zahradu od všeho, co v sobě měla. Jeho bůh vyžadoval spousty květů – spousty živých věcí pro mrtvý obraz z kamene.

Jindy jsem pozoroval nějaké malé chlapce, jak trhali květiny. Oni se ty květiny nechystali nabídnout žádnému bohu; jen spolu rozmlouvali a ledabyle ty květy trhali a odhazovali je pryč. Pozorovali jste někdy sami sebe, jak něco podobného děláte? Zajímalo by mne, proč to děláte? Když procházíte kolem, tak ulomíte větvičku, strháte z ní všechny listy a zahodíte ji. Nepozorovali jste takové bezohledné jednání sami u sebe? Dospělí to dělají také, mají své vlastní způsoby k vyjádření své vnitřní brutality, této úděsné neúcty k živým věcem. Mluví o neubližování, ale vše, co činí, je destruktivní.

Lze pochopit, když si utrhnete květ nebo dva, abyste si ho dali do vlasů, nebo abyste jej někom dali s láskou; ale proč ty květy škubete jen tak? Dospělí lidé jsou oškliví ve své ctižádosti, vraždí jeden druhého ve svých válkách a kazí jeden druhého penězi. Mají své vlastní způsoby zlého jednání; a mladí lidé tady i jinde jdou očividně v jejich šlépějích.

Nedávno jsem šel kus cesty s jedním chlapcem a narazili jsme na kámen ležící na silnici. Když jsem jej odstranil z cesty, tak se mne zeptal: „Proč jste to udělal?“ Co taková otázka značí? Není to nedostatek úcty, respektu? Respekt prokazujete ze strachu, nebo ne? Rychle vstanete, když někdo starší vstoupí do třídy, jenže to není respekt, ale strach; protože kdybyste opravdu cítili respekt, tak byste neničili květiny, tak byste odstranili kámen ze silnice, tak byste se starali o stromy a pomáhali pečovat o zahradu. Ať už jsme mladí nebo staří, tak v sobě nemáme žádný opravdový pocit úcty. Proč? Není to proto, že nevíme, co je to láska?

Rozumíte tomu, co je to prostá láska? Ne celý složitý komplex sexuální lásky, ne láska k Bohu, ale prostá láska - být citlivý, opravdu něžný v celém svém přístupu ke všem věcem. Ve svých domovech tuto prostou lásku ne vždy dostáváte, vaši rodiče jsou příliš zaneprázdněni; ani doma nemusíte mít žádnou skutečnou lásku, žádnou něhu, a pak přicházíte sem s tímto pozadím necitlivosti a chováte se jako všichni ostatní. Jak má člověk tuto citlivost v sobě získat? Ne že byste měli mít zákazy proti trhání květin, protože kdybyste byli omezeni pouhými zákony, tak by ve vás byl strach. Ale jak se může v člověku probudit tato citlivost, díky které zcela přirozeně nebude ubližovat druhým lidem, zvířatům, květinám?

Zajímá vás to všechno? Mělo by. Pokud vás nezajímá, abyste byli citliví, tak byste rovnou mohli být mrtví – a většina lidí i je. Ačkoliv jedí třikrát denně, mají svá zaměstnání, plodí ději, jezdí v autech, chodí v drahých šatech, tak většina lidí je víc mrtvá než živá.

Víte, co to znamená být citlivý? Znamená to být vnímavý ke všem věcem: vidět zvíře trpět a něco s tím udělat, odstranit kámen z cesty, protože tudy prochází tolik bosých nohou, zvednou hřebík ze silnice, protože někdo by si mohl propíchnou pneumatiku. Být citlivý znamená soucítit s lidmi, s ptáky, s květinami, se stromy – ne protože vám patří, ale protože jste si vědomi neobyčejné krásy všech věcí. Jak v člověk takovou citlivost probudit?

V okamžiku, kdy bude člověk hluboce citlivý, tak květiny nebude trhat zcela přirozeně; bude v sobě mít spontánní touhu neničit věci, neubližovat lidem, což znamená, že v sobě bude mít skutečný respekt, lásku. Milovat je tou nejdůležitější věcí v životě. Ale co mám na mysli láskou? Když někoho milujete proto, že on na oplátku miluje vás, tak to určitě není láska. Milovat znamená mít v sobě tento neobyčejný pocit sympatií, aniž by člověk cokoliv žádal nazpět. Můžete být velmi chytří, můžete složit všechny své zkoušky, můžete získat doktorát a dosáhnout vysokého postavení, ale pokud v sobě nebudete mít tuto citlivost, tento pocit prosté lásky, tak bude vaše srdce prázdné a budete trpět až do konce svého života.

Takže je obrovsky důležité, aby bylo vaše srdce naplněno tímto pocitem lásky, protože pak nebudete ničit, pak nebudete bezohlední, a pak přestanou existovat války. Pak z vás budou šťastné lidské bytosti; a protože budete šťastní, tak se nebudete modlit, tak nebudete hledat Boha, protože to štěstí samo bude Bohem.

Jak má v člověku tato láska vzniknout? Tato láska musí dozajista začít u vychovatelů, u učitelů. Kdyby učitel krom toho, že vám bude poskytovat informace o matematice, o zeměpisu, o dějepisu, měl ve svém srdci také tuto lásku a mluvil s vámi o ní, kdyby zcela spontánně odstranil kámen z cesty a nenechával všechnu špinavou práci na služebnictvo; kdyby při svých konverzacích, při své práci, při svých hrách, při jídle, když je s vámi nebo sám se sebou, v sobě cítil tuto podivuhodnou věc a často vám na ni poukazoval, pak byste také poznali, co to znamená milovat.

Můžete mít světlou kůži, hezký obličej, můžete nosit nádherné sari nebo být velkým sportovcem, ale bez lásky ve svém srdci budete ošklivou lidskou bytostí, ošklivou nad všechna slova; avšak když budete milovat, pak ať už bude váš obličej obhroublý či krásný, tak v sobě bude mít zář. Milovat je tou největší věcí v životě; a je velmi důležité o lásce mluvit, cítit ji, živit ji, chránit ji jako oko v hlavě, protože jinak o ni rychle přijdete, neboť náš svět je velmi brutální. Pokud nebudete cítit lásku, když jste mladí, pokud se s láskou nebudete dívat na druhé lidi, na zvířata, na květiny, pak až dospějete, tak shledáte, že váš život bude prázdný; budete velmi osamocení a temné stíny strachu vám budou neustále v patách. Ale v okamžiku, kdy budete ve svém srdci mít tuto neobyčejnou věc zvanou láska a budete cítit její hloubku, její rozkoš, její extázi, tak objevíte, že svět se pro vás změnil.

J. Krišnamurti - "Think on these things"

Sokratove tri sitá

“Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?”

“Počkej chvilku,” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.”

“Tří sít?” “Přesně tak,” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš.

První síto se jmenuje Pravda . Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?”

“Ne,” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a…”

“Dobře,” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?”

“Ne, naopak…”

“Takže,” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost . Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct užitečné?”

“Ne, moc ne.”

“Dobrá,” uzavřel Sokrates, “to co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?”

To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.

To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.

Vďaka odpusteniu sa mení spôsob vnímania

Krása odpustenia tkvie v tom, že nás vyslobodzuje zo vzorcov v ktorých sme uviazli. Vyslobodzuje nás s role obeti a zo situácii, ktoré sa nám nepáčia. Vďaka odpusteniu sa mení náš spôsob vnímania. Keď vidíme určitú situáciu inak, veci sú pre nás naozaj iné. Celé liečenie v podstate spočíva v tom, že dôjde k zmene nášho vnímania, takže veci uvidíme v novom svetle. Odpustenie nám umožňuje žiť spôsobom , ktorý nás nad danou situáciou povznesie a preto sa tá situácia mení. Niektorí ľudia majú strach, že odpustenie ich vmanipuluje do pozície obeti, kde budú aj naďalej zneužívaní. To však nie je pravda, pretože odpustenie v skutočnosti posunie ich vzťahový vzorec a premení nás a náš proťajšok. Každá oblasť, kde sa cítime ako v slepej uličke , alebo priestor v ktorom nás niekto znepokojuje je miestom volajúce o odpustenie. Všetky starosti , pokušenia, nezhody a námaha, ktorými prostredníctvom pred niečim uhýbame vznikajú, pretože sa bojíme zmeniť. Pod ťarchou viny sa skrýva miesto plné strachu a keďže sme v ňom uviazli a máme zlý pocit, neuznávame,že odpustenie by nám prinieslo uzdravenie a zmenu. Ale vinu a strach nám pomôže prekonať práve odpustenie.

Cvičenie

Dnes sa pozri na svoj život. Pozri sa, v akom ohľade prežívaš nedostatok, a na to, kde zažívaš konflikty: práve tu sú miesta, kde si uviazol, a bojíš sa pozrieť dopredu. Preskúmaj všetky choroby či zranenia, ktoré ťa postihli, pretože v nich sa skrýva situácia, v ktorej si sa rozhodol niekomu neodpustiť. A teraz chvíľku uvažuj o tom, aká je to choroba. maj na pamäti, že všetky problémy sú problémy so vzťahmi, takže každá situácia, ktorá zdanlivo súvisí s niečím iným, sa nakoniec vráti do interpersonálnej roviny. Každú hodinu dnes trénuj odpustenie v určitej oblasti, nech už súvisí s nejakou situáciou, či osobou. Povedz si: " Za týchto okolností ti odpúšťam (tu dotyčnú osobu pomenuj) takže som slobodný. Za týchto okolností odpúšťam ( pomenuj konkrétnu situáciu) takže som slobodný". Keď tieto slová povieš v okamžiku rýdzej úprimnosti môžu ťa oslobodiť. Určite ti stojí zato vynaložiť na toto cvičenie trochu času.

Chuck Spezzano

Spojenie

"Bytie" je prejavom duše a mysle.

"Činnosť je prejavom tela.Všetky telesné zážitky vyplývajú zo zážitkov duše a mysle. Musíte si vybrať.Jedno, alebo druhé.Pokiaľ si zvolíte myseľ, telo sa bude cítiť rovnako ako myseľ. Ak si zvolíte dušu, telo sa bude cítiť rovnako ako duša.

Duša vždy cíti lásku, pretože duša je láska. Duša cíti spojenie s krásou života, pretože duša je krása života.Ak sa teda chcete takto cítiť, musíte sa dostať zo "svojej hlavy" a vstúpiť do "svojho srdca".Srdce je most, ktorý spojuje myseľ a dušu. Preto sa musíte dostať najskôr do svojho srdca a odtiaľ je to už len krátky skok do vašej duše.Ak ste spojení so svojou dušou, v tom okamžiku ste spojení s Bohom.Keď zostanete vo svojej mysli, budete ovplyvňovaní racionálnou konštrukciou mysle. A aká je vaša myseľ, také bude i vaše telo.Svet zmeníš iba vtedy ak zmeníš sám seba.Proces vnútornej zmeny ovplyvňuje svet okolo teba. To čím si a ako tým si, ovplyvňuje svet omnoho viac, ako si myslíš. Ale uvedom si, že nemôžeš dosiahnúť vnútorný kľud, pokiaľ ťa rozčuľuje to, že nie si schopný dosiahnúť vonkajší kľud.Preto nespájaj osobnú transformáciu s výsledkami planetárnej transformácie.Neraď druhým ako by mali žiť a ako by sa mali cítiť, hovor im, čo prežívaš a cítiš ty. Pokiaľ má niekto záujem, môžeš ho poučiť, ale nikdy mu nehovor, že poznáš jeho odpoveď, pretože každý má svoju vlastnú odpoveď.Neočakávaj, že tvoje rozhodnutia o tom čo si a čím sa chceš stať, budú mať vplyv na druhých. Nevyžaduj žiadne výsledky, pretože nedostatok výsledkov ti môže priniesť sklamania a znemožniť ti pokračovanie v tom, čo robíš.Musíš si ujasniť, prečo si tým čím si a prečo robíš to, čo robíš. Musíš sa snažiť realizovať svoje ja na vyššej úrovni. Uvedomovať a prežívať to, čím naozaj si.

Tomu sa hovorí evolúcia. To je cieľom ľudstva. To spôsobuje najväčšiu radosť. Pretože človek má radosť, keď sa stáva väčším než je, a keď si to aj uvedomuje.

Skutočná zmena je slobodný akt, nie akt z poslušnosti. Preto sa nesnažte zmeniť svet. Snažte sa byť zmenou, ktorú chcete vidieť vo svete.

Ak sa rozhodneš dopredu, že tvoj vnútorný stav bytia bude mierumilovný, láskavý, milujúci a súcitný bez ohľadu na to, čo ti to v nasledujúcom okamžiku prinesie, potom vonkajší svet stratí nad tebou i nad tvojim životom akúkoľvek moc. Nikto, len ty sám, ťa nemôže prinútiť chovať sa určitým spôsobom, ktorý by neodpovedal tvojmu vnútornému presvedčeniu.

UMĚNÍ NASLOUCHAT

Když vám někdo něco říká, poslouchejte celým tělem, nejen svou myslí. Vnímejte energetické pole svého vnitřního těla. To odvrátí vaši pozornost od myšlení a vytvoří klidný prostor, který vám umožní opravdu naslouchat. Dáváte druhému člověku prostor - prostor být. To je ten nejcennější dar, jaký můžete darovat. Většina lidí neumí naslouchat, protože jejich pozornost je soustředěna na myšlení. Proto nevnímají to, na čem opravdu záleží: Bytí druhého člověka pod povrchem mysli a slov. Samozřejmě že Bytí druhých můžete vnímat pouze skrze své vlastní Bytí. Tohle je počátek vědomí jednoty, kterou je láska. Na nejhlubší úrovni Bytí jste totožní se vším, co existuje. Většina lidských vztahu je založena na interakci lidských myslí, nikoli na komunikaci lidských bytostí. Proto je v lidských vztazích tolik konfliktů. Dokud jste ovládáni svou myslí, nevyhnete se problémům. Spojení s vnitřním tělem vytváří volný prostor, v němž lidské vztahy mohou vzkvétat.

Ekhart Tolle MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

V tom, čo je bezcenné, ma väzní usilovanie

Žijeme v rušnej dobe. Aj keď máme k dispozícii techniku, ktorá nám má šetriť čas, projekty, do ktorých sa púšťame, teda práce, koníčky, aktivity a rôzne ďalšie akcie, ako by sa v jednom kuse rozširovali. Čím viacej techniky máme, tým zamestnanejší si pripadáme. Presúvame sa od jednej činnosti ku druhej a nezostáva nám čas na to, aby sme sa radovali zo svojho partnera, aby sme prijímali a prežívali, akým je človekom. Uprostred všetkého toho usilovania by sme si mohli urobiť čas na to, aby sme si uvedomili, čo má pre nás cenu, čo nás pretrvá – a čo je obyčajným čľupnutím do vody.

Cvičenie

Dnes sa pozri, akým usilovaním sa rozptyľuješ, aby si nemusel tráviť čas s partnerom. Možno robíte všeličo spoločne, ale možno, že len kráčate vedľa seba. Buď ochotný si uvedomiť, že ťa takáto horlivá činnosť a bezcennosť odvádza od toho, aby si budoval vlastné srdce, aby si budoval zmysel svojho života. Pomysli na to, aký budeš odo dneška za dvadsať rokov. Bude mať táto aktivita nejaký zmysel? Pomysli na posledný deň svojho života. Bude mať táto aktivita význam v porovnaní s tým, že by si trávil čas s ľuďmi, ktorých miluješ? Buď ochotný vzdať sa vonkajšieho usilovania a oceň to, čo má skutočnú hodnotu.

Zmena reality

To, že človek nad niečim rozmýšľa, alebo na niečo myslí, tým spôsobom, že mu niečo vadí, niečo ho obmedzuje, alebo odmieta vytvára príčinu smerom do budúcnosti, aby sa mu dialo presne to čo mu vadí a obmedzuje. To znamená, že sa mu daná vec, alebo dej zhmotní a pocíti podobné stavy opäť. V budúcnosti sa mu vytvoria také situácie, ktoré potvrdia jeho očakávania a presvedčenia o týchto veciach a dejoch. Potvrdí sa mu presne to, ako o nich v minulosti rozmýšľal. Napr. sťažovanie si na niečo čo nás obmedzuje a pocitom, že nám niečo vadí zadávame príčinu do budúcnosti, že nám budú ľudia a život svojimi skutkami a situáciami vytvárať tento pocit. Budeme sa cítiť obmedzovaní a budeme sa sťažovať.

Takto to pôjde dookola. Keď chceme zmenu je treba prestať sa sťažovať, cítiť sa obmedzene a vyhodnocovať situácie týmto starým spôsobom. Treba sa na to pozrieť tvorivo a vyhodnotiť situáciu už inak, po novom. Zasmejme sa, poďakujme a staňme sa zodpovednými. Budme si vedomí toho, že sme si to do života pritiahli sami a zoberme za to zodpovednosť. Tým príjmeme postoj tvorcu svojho života a budeme si vytvárať život podľa svojich predstáv práve tým, že zareagujeme už po novom. Naučme sa na sebe zasmiať, je to najsilnejšia energia na svete. Nestratíme nič práve naopak. Začneme sa cítiť lepšie, pribudne nám energia, ktorá pred tým od nás odchádzala. Zbavíme sa svojej obmedzujúcej sebadôležitosti, ktorá nás nútila reagovať tak aby sme náhodou nestratili tvár, alebo aby sme netrpeli. Nejde o nič. Vyskúšajte tento nový postoj a budete prekvapení.Vaša realita tak, ako aj situácie sa zmenia, začnú reagovať po novom. My máme tu možnosť už niečo neurobiť, už nejako nezareagovať. Máme možnosť si vybrať. Máme možnosť zmeniť svoju realitu.

Za pocitom viny sa vždy skrýva strach

Vina je územie, kde sme postavili pamätník nejakému omylu, a zišli sme zo životnej cesty, aby sme pri tomto pamätníku mohli vykonávať zbožné obete. Vina nás odvliekla od tých, ktorých milujeme a od tej doby nás drží v ústraní. Snáď máme pocit, že sme sa dopustili chyby v súvislosti s partnerom a teraz nás zužuje pocit viny. Previnilosť takúto chybu nie len podtrhuje, ale naviac pripravuje nášho partnera o lásku a starostlivosť, ktoré toľko potrebuje. Putá viny presekne odpustenie, ktorým obdarujeme sami seba – toto odpustenie nám umožní rozdávať lásku a starostlivosť. Vina je ako silné lepidlo a zväzuje nás: hlavným dôvodom, prečo sa pohnúť z miesta a urobiť ďalší krok. Naša ochota urobiť tento ďalší krok, aby sme sa oprostili od strachu, funguje rovnako ako odpustenie, ktoré nás zbaví viny.

Cvičenie

Dnes zauvažuj, ako využívaš pocit viny či iných zlých pocitov na to, aby si sa mohol držať v úzadí, pretože sa bojíš budúcnosti. Zváž, ako si žil v minulosti, pretože máš strach, že budúcnosť bude rovnaká. Buď ochotný zbaviť sa vinz, aby ti budúcnosť mohla ponúknuť širšie obzory a zavolala ťa vpred – budúcnosti sa predsa nemusíš báť!

Rozhodni sa, že už ďalej nebudeš rukojemníkom chyby, ktorú si premenill na sebatrýzeň tým, že si sa arogantne ponižoval a nútil si život, aby sa točil výhradne okolo teba. Život, to predsa nie si len tz osobne – v živote ide o šťastie či uzdravenie, ktoré ťa dovedie ku šťastiu. Pocit viny však toto nechce chápať. Ak si ochotný byť šťastný, rozhodni sa zbaviť sa viny (aj skrytej, spočívajúcej v tom, že človek obviňuje ostatných, že v ňom previnilosť vyvolávajú).

Vzťah je záležitosť rozširovania, nie medzníkov

Vzťah je záležitosť rozširovania vlastnej osobnosti smerom k ostatným. Ak sme ochotný uznať túto pravdu o vzťahoch, pochopíme, čo sme sa naučili a o koľko sme vo vzájomnej blízkosti podrástli. Podstatou vzťahov je zbaviť sa chybných predstáv o vlastnej osobe, pričom stále viac objavujeme a prijímame toho, kým naozaj sme.

Cvičenie

Dnes venuj chvíľu úvahám o svojom vzťahu. Pripomeň si, kým si bol predtým, než tento vzťah začal, čo ti v živote chýbalo a čo v ňom bolo prítomné, a pritom sa ti to nepáčilo. Teraz sa pozri na to, ako si ty a tvoj partner od začiatku vzťahu vyrástli, o koľko ste zrelší, koľko teraz máte pochopenia a trpezlivosti. Koľko skrytých pocitov sa vyplavuje na povrch, aby sa dali liečiť? Uznaj, akú veľkú guráž vyžaduje ich liečenie aj to, že sa musíš zaoberať niektorými rozporuplnými územiami vo vlastnej mysli: pocitmi týkajúcimi sa teba, ktoré sa ukrývali pod nejakou rolou, pod tým, čo síce vyzeralo sľubne, ale pritom veľmi nepríjemne zaváňalo. Uvedom si, čo všetko si dosiahol s partnerom a vďaka nemu. Keď toto všetko urobíš, objavíš, že sa v tebe rodí prirodzená vďačnosť – vďačnosť za teba, za tvojho partnera a za váš vzťah.

Chuck Spezzano

Dva bratři

V malém kášteře v severním Japonsku žili dva bratři. Starší byl vzdělaný, zato mladší byl hloupý a navíc měl jen jedno oko.

Bývalo zvykem, že když přijde poutník a vyhraje v debatě o nejvyšších pravdách, nechají ho za to přespat.

Jednoho večera zaklepal na dveře putující mnich. Starší bratr byl už unaven od čtení posvátných písem a tak řekl mladšímu, aby ho zastal v rozpravě s cizincem.

"Pokud možno potichu...", volal za ním.

A tak mladší bratr uvedl cizince do chrámu a tam oba usedli. Po chvíli však přiběhl poutník ke staršímu bratrovi a oznámil mu:

"Váš bratr je skvělý. Porazil mě."

"Vyprávějte, jak to bylo," naléhal starší bratr.

"Tak se podívejte," začal poutník. "Nejdříve jsem zvedl jeden prst, to jako že Buddha je jeden. On zvedl dva, tedy že Buddha a jeho učení. Tak jsem zvedl tři, že přece Buddha, jeho učení a žáci, kteří podle něj žijí. Vtom mi zamával pěstí před obličejem na znamení toho, že všechno přece pochází z jednoho! Čímž on vyhrál a já si musím jít hledat nocleh jinam. S těmy slovy se cizinec rozloučil a zmizel.

"Kde je ten drzoun?," sháněl se po něm mladší bratr.

"Mám dojem, že prohrál v debatě," odpověděl mu starší.

"Nic nevyhrál. Chystám se mu namlátit," vykřikoval mladší.

"Tak pověz, o co šlo," uklidňoval ho starší.

"No jak mě uviděl, zvedl jeden prst. To mě chtěl urazit, že mám jen jedno oko. Že byl cizinec, chtěl jsem na něj být zdvořilý. Zvedl jsem dva prsty, abych mu blahopřál, že on má dvě oči. Ten nezdvořák však vzápětí zvedl tři prsty, jako že my oba dohromady máme jen tři oči. To už mě dopálilo a chtěl jsem mu dát pěstí, ale on si utekl. No a to je vlastně všechno."

Všetka bolesť pochádza z lipnutia

Keď strácame to, na čom lipneme, trpíme. Avšak to , s čím sme naozaj v spojení, sa nikdy nedá odpojiť; láska, ktorú dávame, sa nikdy nestratí. Ak sa chceme uchrániť pred bolesťou, je najdôležitejšie prestať na niečom lipnúť. Pokiaľ sme ochotní nadviazať s človekom kontakt, namiesto toho aby sme na ňom či na určitých okolnostiach lipli, umožní nám to radovať sa z človeka, s ktorým práve sme. Situáciu potom prežívame bez pocitu bolesti vo chvíli, kedy sa zmenia a pohnú dopredu. Bolesť z nášho zážitku mizne v dôsledku toho, že na veciach nelipneme, pretože dokážeme prijímať a radovať sa.

Cvičenie

Dnes si vždy, keď trpíš, polož otázku: "Na čom lipnem?" Potom sa pozri, na čom lipnem práve teraz, pretože práve tu v budúcnosti pocítiš bolesť. Buďte ochotní zbaviť sa takéhoto lipnutia a spojiť sa s ľuďmi, ktorých sa týka. Buďte ochotní dať im lásku a pocítiť, ako sami postupujete vpred.

O odpustení

Prijatie je formou súladu s Vaším ja, či vaším poslaním. Je to totožné ako keby ste chceli vyzdravieť, bez toho, aby ste sa nad sebou zamysleli, prečo sa mi choroba stala a odkiaľ prišla.

V Odpustení sídlia Bohovia

Viem, že sa Vám to bude javiť ako bláznivý nápad písať práve o takom povedzme si jednoduchom úkone akým je odpustenie si. Lenže úkon nie je ako úkon. Odpustenie je symbolika vašej jednoduchosti, múdrosti a prihliadania na život. V odpustení drieme veľa Vašej sily schopnej sa pretaviť do vyšších konaní. V odpustení sídlia Bohovia a Všehomír. Poviete si, že možno lietam privysoko, či padám nízko, ale toto sa ani inak napísať nedá. Snažím sa písať /až na malé výnimky./ o tom, čo mám prežité a vyskúšané. Viem, že odpustenie znamená zhodiť bremeno. Je ľahké dostať sa k bremenu, no ťažšie je ho už prijať za svoje. Preto začnem práve prijatím.

Prijatie

Nič nemôžete zmeniť, zahodiť, využiť, či akokoľvek usmerniť, aby ste to najprv neprijali. Prijatie je formou súladu s Vaším ja, či vaším poslaním. Je to totožné ako keby ste chceli vyzdravieť, bez toho, aby ste sa nad sebou zamysleli, prečo sa mi choroba stala a odkiaľ prišla. Tým ste ju ešte neprijali. Prijať ju môžete až po tomto vnorení sa do seba. Pretože už viete ČO máte prijať. Prijať treba všetko. Hovoríte si, že to máte prijať aj smrť človeka, či vytopený byt? Áno! Všetko. Pretože veci sa dejú podľa Vášho smerovania, podľa Vašej energie, ktorú vyžarujete, Vašich myšlienok, ktoré tvoríte a ku komu ich smerujete. Nič Vás neminie. Nič. Všetko si pripravujete Vy sami. Aj obeť vraždy si vraha vybrala. Netreba sa nad ničím čudovať... Prijatie akejkoľvek situácie však nie je tak jednoduché akým sa môže javiť. Mnoho ľudí na to nie je pripravených a buď si myslí, že očividne situáciu prijalo, alebo si chcú len vylepšiť svoje svedomie tým, že sa nad tým nebudú rozčuľovať. Napríklad človek na vozíku. Pokiaľ vedome a s celou dušou nepoďakuje Bohu za jeho stav a s otvoreným naručím neprijme svoj údel, nestotožní sa s jeho novým životom, už nikdy neurobí to /aj keď v samozrejme obmedzenej miere/, čo si predsavzal. Prijatie nie je forma slabosti ako sa to môže zdať. Myslíte si, že stačí si povedať - Prijímam všetko čo mám - a je to v poriadku? Nie. To ste vedľa, pretože toto je len opäť maľovanie farieb na oblohu. Prijatie zahrňuje súhrn duchovných, vnútorných a prežitých, odovzdaných a zmierených vecí vo Vás - do Vás. A odtiaľ do Vesmíru k Bohu. Meditácia, precítenie danej situácie je samozrejmosť.

Až do hĺbok…

Použijeme prípad vozičkára. Keď chce skutočne prijať jeho stav, treba si vyvolať v mysli danú situáciu, ktorá sa mu stala a keď sa na ňu pamätá, v mysli si ju opäť prežiť a obnoviť. Všetko tam obsiahnuté oživiť presne takým pocitom, ako keď vstúpite do vlhkého lesa po daždi a z hĺbky pľúc sa tam nadýchnete. Dýchate s radosťou, vďakou. Tak tam dýchate a takto prijmite všetko, celú situáciu na mieste nehody vozičkára. Prijatie je stav sily. Bez nej to nejde a ani bez lásky v sebe. Lenže sila sa nedá nájsť bez lásky. Darmo cítite silu búrky, keď ju nemilujete. Ale keď ste v lese a okolo Vás to len tak rachotí hromami a bleskami Perúnovými, môžete a mali by ste cítiť rešpekt. Je to živel, božský! Ale nepocítite silu búrky, pokiaľ ju nemilujete. Len strach. Ten nesúvisí s láskou, ani silou. Súvisí s nepoznaním. Preto je najprv dôležitejšia láska ako sila. Sila je hneď po láske. Takže keď nemilujete seba takého akým ste, neprijmete sa. Keď nemilujete druhého dostatočne hlboko, tiež ho nemôžete ani prijať láskou, ani precítiť jeho silu. Pretože ju nevidíte. A už tobôž sa nedá odpustiť. Je to akoby ste chceli prejsť z prízemia na piate poschodie bez schodov, či výťahu. Nedá sa... Ak ste našli v sebe lásku a silu prijať vašu situáciu, alebo prijať človeka, ktorému chcete odpustiť, pokračujeme do finále. Finále je samotný proces a priebeh odpustenia. Ako funguje Neodpustenie? Je to ťarcha, ktorá má istý energetický potenciál, povedzme ako zubný kaz v zube. Zubný kaz je veľmi všeobecné prirovnanie, ale dobre vystihujúce.

Seba analýza

Vy ste zubom a obsahujete zubný kaz. To je neodpustenie. Vytvorí sa najprv dotknutím sa niečoho, dajme tomu, niekto Vás urazí, alebo povie, urobí niečo, čo sa Vás dotkne. Jedna časť vo Vás, buď je to nevyriešená časť duše, alebo psychocysta v poli vedomia sa napojí na vyslanú urážku. Podotýkam, že nič by sa Vás nikdy nedotklo, keby máte Vaše pole vedomia čisté a jasné. Pole vedomia sa čistí cirkulačným dýchaním, ktorého systém som opísal na mojej stránke v článku Cirkulačné dýchanie a psychocysty. Iste ho tam nájdete. Máte v sebe zárodok zubného kazu, ktorého frekvencia kmitá rovnakým pôsobením aké má vyslaná urážka na Vás, od inej osoby. Ak by ste tam tento zárodok nemali, nemohlo by sa Vás to dotknúť. Takže je to aj dobrá seba analýza. Čokoľvek sa ma dotkne, či urazí, to treba v sebe riešiť. Odpustenie je stotožnenie sa so sebou samým, stotožnenie sa a prijatie Vášho zubného kazu vo Vás a prijatie aj osoby, či udalosti, ktorá Vám ho pritiahla. Podotýkam, nie spôsobila. Pretože neodpustenie ste si spôsobili len Vy sami. A živíte ho tým, že pozeráte sa na Váš zubný kaz a tešíte sa, že máte niečo pre niekoho schované. V skutočnosti je to len Vaše osobné bremeno.

Ideme do tuhého

Proces samotného odpustenia je ťažko definovateľný. Prirovnám ho k tomu ako sa pozeráte do Vášho odporne páchnuceho zubného kazu vo Vás a tešíte sa s ním predtým ako ho prijmete a poďakujete sa zaň. Takže najprv meditácia a náhľad do seba, vyvolanie si udalosti, ktorá neodpustenie spôsobila. Potom nájdenie riadnej porcie lásky a vďaky vo Vás smerom k danej situácii. Láska vo Vás vyvolá silu, ktorou zvládnete búrku v lese bez toho, aby ste sa jej báli a toto všetko prijmete do seba ako nadýchnutie vlhkého, lesného vzduchu. Vďaka súvisí s pokorou. Bez nej neodpustíte nič, keď sa za všetko nepoďakujete. Je dobré si človeka, či danú situáciu predstaviť a v mysli aj PREŽIŤ vo Svetle a porozumení. Objímte ten páchnuci kaz vo Vás a tešte sa z neho, pretože to je tá pravá radosť. A aj prijatie. Ak pocítite rešpekt a pokoru, ticho vo Vás, keď nájdete doma vytopený byt, či čokoľvek iné, prijali ste to. Akt odpustenia je všeobecný a mne ho ani v najmenšom neprináleží ho tu opisovať ako návod pre každého z Vás. Každý človek je iný a výnimočný a tak bude výnimočné aj jeho odpustenie. Základom odpustenia je prežitie, prijatie, poďakovanie sa a následné odstránenie kazu. Vaša frekvencia sa spojí s frekvenciou kazu a tým sa vyrovnajú. Kaz mizne a Vy sa stávate ľahším. Odpustenie precítite sami. Nie je nijaká definícia ako cítiť, že už som odpustil. To je na Vás, keď sa tak stane, pocítite to. Iste ako úľavu a zmierenie. Odpúšťajte zo srdca. Nie z brucha, ega. Ego sídli v bruchu. Spojením frekvencií, ktoré vyvolá prežitie a dôkladné usmernenie danej situácie Vašou láskou a silou, objatím, pochopením sa uvoľnia ťažké bloky a Vy sa budete cítiť úžasne. Toto je odpustenie, ktoré stojí za to....Odpustiť je plávať v oceáne, dýchať vzduch na mori, či lese. Odpustiť je priblížiť sa k svojmu stredu. K svojej duši. Pravé odpustenie často sprevádza bolesť a plač. Hlboký ako karpatské rokliny. Je to také aké je, ale bez odpustenia sa často krát nedokážete pohnúť z miesta. Odpustenie je prvým odrazovým mostíkom na Vašej ceste... Odpustenie ku všetkému i k sebe samému. Veľa síl Vám prajem a veľa toho, na čo ste práve teraz pripravení...



P.S. Viete, prečo si nepamätáme naše minulé životy? Pretože by sme asi nikdy neodpustili našim blízkym, partnerom, rodičom to, čo nám v minulých životoch urobili. A samozrejme aj my im... Preto je to takto zariadené a odpustenie je naozaj jedným z najvyšších prejavov múdrej slobody duše.

http://www.petogasparik.estranky.sk/.

Tajemný a netušený dar úsměvu

1. Upřímný a spontánní úsměv nás nic nestojí, zato je zdrojem mnoha blahodárných účinků jak pro osobu, která ho věnuje, tak pro toho, komu je směřován.

2. Úsměv obohacuje svého příjemce skrze tajemný proces blahodárné rezonance aniž se kdy stane, aby o něco ochudil svého dárce.

3. Také osoba, která úsměv dává, čerpá užitek z harmonického stavu uvnitř svého vnitřního vesmíru, který v ní úsměv vyvolává.

4. Úsměv může trvat vteřiny, hluboká a okouzlující vzpomínka může vydržet celý život, aby pokaždé když je vyvolána odhalila nevyslovitelný stav touhy a stesku po něm.

5. Nikdo není natolik bohatý, aby se obešel bez toho co mu může okouzlující představa spontánního a upřímného úsměvu nabídnout. Nikdo není natolik chudý, aby nemohl darovat spontánní úsměv.

6. Úsměv vykouzlený na lidské tváři je všude vítaný.

7. Spontánní a upřímný úsměv dělá tvář ženy jakoby mávnutím kouzelné hůlky krásnější a přitažlivější.

8. Každý kdo se často směje zjišťuje, že život mu odpovídá jako zrcadlo. Pokud se lidé často smějí, život jim v pravý okamžik nabídne jejich vlastní obraz, který vyzařuje tajuplnou euforii.

9. Krásná a vitální žena, toužící v sobě probudit stav Shakti, by měla spontánně být úsměvná, protože skoro každý okamžik jejího života se musí stát usměvavým štěstím.

10. Věčně sevřená a rozmrzelá tvář, která se nikdy neusměje, je nepřímým důkazem ztvrdlého srdce v němž a skrze nějž se nemanifestuje žádná láska.

11. Všechny úsměvy, které kolem sebe dnes šíříme, v sobě obsahují zárodek nevyhnutelného štěstí, které nastane v blízké budoucnosti.

12. Nikdy bychom neměli plně důvěřovat někomu, kdo se nikdy nesměje.

13. V případě nádherné, sympatické ženy, vyzdvihuje úsměv její kouzlo a činí ji takřka neodolatelnou.

14. Přirozeně, skrze magické kouzlo, úsměv volá po úsměvu.

15. Krásná odhalená žena se vždy stane ještě kouzelnější, když nechá na své tváři zářit spontánní a účastný úsměv.

16. Lidé kteří se v životě často smějí s radostí zjistí, že také život se na ně usmívá nazpět.

17. Život vítá ty, jež přicházejí s úsměvem. Usměvavá tvář je skoro vždy známkou usměvavého srdce.

18. Spontánní a upřímný úsměv probouzí v bytosti optimismus, protože optimismus vpravdě vyvěrá ze srdce.

19. Nečekejte až budete šťastní, abyste se mohli začít usmívat! Nabídněte svůj úsměv všem, kteří si to zaslouží, k jejich štěstí.

20. Spontánní a upřímný úsměv je v porovnání s elektřinou zcela zdarma, přesto vytváří tajuplné andělské světlo.

21. Lidé si většinou neuvědomují dobro, které jim spontánní a upřímný úsměv může nabídnout.

22. Spontánní a upřímný úsměv je nepeněžitým darem, který může dát kdokoliv, ať bohatý či chudý, mladý či starý, šťastný či nešťastný.

23. Spontánní a upřímný úsměv může být darován kdykoliv a je každým přijat s radostí.

24. Spontánní a upřímný úsměv je nevysloveným půvabným sdělením, které je projeveno univerzálním jazykem, kterému každý rozumí.

25. Spontánní a upřímný úsměv zahrnuje v tajuplné sféře svého projevu poselství, které nikdo kromě zlých lidí nemůže odmítnout.

26. V případech lidí, kteří se mají rádi, dává spontánní a upřímný úsměv vzniknout radostným a milým emocím.

27. Spontánní a upřímný úsměv navozuje stav rodinného štěstí.

28. Spontánní a upřímný úsměv je citlivým a univerzálním znamením opravdového přátelství.

29. Spontánní a upřímný úsměv je pro znaveného oázou klidu.

30. Spontánní a upřímný úsměv vyvolává odvahu a naději v deprimované a zkroušené duši.

31. Spontánní a upřímný úsměv je útěchou zarmoucenému srdci.

32. Spontánní a upřímný úsměv je opravdovým přírodním lékem, který má matka Příroda vždy k dispozici na všechna trápení.

33. Pokud se dostaneš do situace kdy ti někdo odpírá úsměv jenž si zasloužíš, prokaž svoji štědrost a usměj se na něj bez zaváhání.

34. Nikdo vskutku nemá větší potřebu úsměvu než ti, kdo zrovna nevědí jak ho nabídnout ostatním.

35. Spontánní a upřímný úsměv, který je nabídnut a také řádně přijat, probouzí bezprostředně mezi jeho účastníky stav tajuplné jednoty a sympatie.

36. Kdykoli můžeme dát našemu andělu strážnému nádherný dar tak, že si jej budeme s láskou v naší tváři vybavovat a jakmile ucítíme jeho přítomnost, nabídneme mu spontánní a upřímný úsměv plný vděčnosti za jeho pomoc a ochranu, kterou nám poskytuje.

37. Každodenní projevování spontánního a upřímného úsměvu nám usnadní přístup k určitým duchovním odhalením a v pokročilé fázi, když se naše zkušenost v tomto směru stane značnou, vytvoří v našem vnitřním vesmíru záhadný úsměv moudrosti.

Gregorian Bivolaru Jogín.cz YogaEsoteric.net

Dôvodom k rozrušeniu nikdy nie je to, čo si myslím

Sme tak málo v kontakte s vlastnou osobou, že keď nás niečo rozruší, neuvedomíme si, čo to vlastne bolo. Často mätieme sami seba, rozpitvávame pocity, simulujeme a predkladáme si rozmanité racionálne odôvodnenia toho, čo sa deje. Sebe aj ostatným vykladáme lacný príbeh. Dôvod prečo sa naozaj rozčuľujeme, vychádza z ďaleko hlbšej roviny mysle ( z mylse podvedomej či nevedomej). Keď sa rozčuľujeme v rámci vzťahu, prospeje nám, ak sa pozrieme hlbšie. Súčasné rozrušenie je iba spúšťací mechanizmus, ktorý nás má prinútiť k nadviazaniu kontaktu s pocitmi, ktoré v sebe nosíme už dlho, aby sa mohli dostať na povrch a potom boli odstránené. Pokiaľ sme so sebou skutočne v spojení, potom v situácii, kde pociťujeme nejakú bolesť, rozpoznáme, do akej miery má táto bolesť korene v minulosti - a z minulosti pochádza skoro všetka naša bolesť. Až začneme o tejto pôvodnej bolesti hovoriť a zveríme sa s tým, kde sa vzala, nielenže sa z nej vyliečime, ale naviac znovu získame možnosť prirodzene sa vyjadriť a komunikovať.

Cvičenie

Dnes začni hovoriť o jednej udalosti, ktorá ťa rozčuľuje. Zver sa s ňou niekomu, bez toho že by si sa pokúšal čokoľvek meniť. Až všetko vypovieš, zahľaď sa do seba a vnímaj pocity, ktoré sa skrývajú pod touto sťažnosťou, a zver sa svojmu proťajšku aj s nimi. Stále pozeraj sám do seba, pátraj v pocitoch, ktoré práve prežívaš, a hovor o nich. Možno ti na myseľ dokonca príde situácia, v ktorej majú tieto pocity svoj prapôvod. Zotrvaj pri nej. Nenechaj sa polapiť lacným príbehom. Čím viac sa zveruješ s tým, čo cítiš, tým viac sa od onej dávnej bolesti oslobodzuješ.

Vzhľadom k tomu, ako obtiažne nám pripadá sa vnútorne zmeniť, je naivné ...

Keď uvážime, aké obtiažne nám pripadá pomyslenie, že by sme mali zmeniť vlastné vnútro, naša túžba po tom, aby sme zmenili niekoho iného, je čisté bláznovstvo. V tejto oblasti musíme len študovať súhrn vlastných úspechov a neúspechov, aby sme vedeli ako si vedieme. I keď máme napríklad ozajstný úspech, prehrávame pretože, náš proťajšok pre nás stráca na príťažlivosti. Najľahším spôsob, ako niekoho prinútiť k zmene je zmeniť seba. Pokiaľ sa sami pohnete dopredu, partnera to neodvolateľne vábi, aby sa k vám pridal.

Cvičenie

Dnes prejav ochotu zmeniť sám seba. Ktorá z osôb čo hrá hlavnú úlohu v tvojom živote, by sa mala podľa teba zmeniť a byť iná? Práve ona predstavuje oblasť, v ktorej si zatvrdnutý a neochotný sa zmeniť. Požiadaj vesmír, aby ti pomohol pohnúť sa z miesta, aby si dokázal tejto osobe dať tento dar, ktorý ju prinúti, aby bola iná. Urob sám krok dopredu a buď ochotný dať to, čo chceš od niekoho iného. V stávke je tvoje šťastie - a to máš v rukách len ty sám.

Chuck Spezzano

To čo očakávam od ostatných, si sám nedávam

Pokiaľ očakávame, že nás ostatní budú milovať či uznávať, môže to byť spôsobené len tým, že my sami si lásku ani uznanie neposkytujeme. Avšak nepretržitým frflaním, že okolie je k nám skúpe, si nepomôžeme – naše sťažnosti v skutočnosti zabraňujú tomu, aby sme od okolia dostávali. Aby sme si lásku a uznanie dávali sami, otvorili by sme tým dvere ostatným, aby nás aj oni milovali a uznávali. Zistili by sme, že mnohí ľudia sú nielen schopní, ale aj ochotní dávať nám to, po čom túžime.

Cvičenie

Dnes si hodinu čo hodinu daj to, po čom túžiš. Nezabudni: nemusí ísť len o hmotnú podobu onej veci, ako je napríklad sex, peniaze a tak ďalej. Jedná sa aj o ich energiu.

Chuck Spezzano

Závislosť

Závislosť sa v súčasnosti snaží naplniť potreby, ktoré neboli naplnené v minulosti.Závislosť sa v súčastnosti snaží prerobiť minulosť, čo je pokus, ktorý bude raz a navždy odsúdený k neúspechu. Závislosť sa snaží naplniť staré potreby, ale pretože ide o potreby staré, v súčasnej situácii sa nikdy naplniť nedajú. Pokiaľ sme napríklad včera potrebovali dvadsať korún, aby sme mohli zavolať na tiesňovú linku, a dostali sme ich dnes, včerajšiu potrebu to neuspokojí. Od minulosti nás oslobodí len to, že si tento fakt uvedomíme a že si odpustíme. Od závislosti môžeme postúpiť ďalej, až keď sa zbavíme minulosti a v súčasnej dobe sa zbavíme od minulých potrieb.

 

Cvičenie

Dnes preskúmaj oblasti, kde u niekoho hľadáš súhlas, alebo kde máš pocit, že si na niekom závislý. Od koho sa vlastne pokúšaš dostávať lásku? Predstav si sám seba ako malé dieťa, ktoré nedostávalo lásku, a potom daj tomuto rodičovi alebo tejto osobe presne to, čo od neho podľa svojho názoru potrebuješ.

Desať tajomstiev lásky

Navzdory predstavám, že láska je výsledkom osudu alebo úspechu ona neprichádza ani neodchádza. My ju totiž vytvárame, je to náš účel. U každého z nás je schopnosť ju vytvoriť. Nie je dôležité ako teraz žijeme, či sme osamote alebo v pasci prázdnych nešťastných vzťahov, život sa môže zmeniť a práve my to môžeme urobiť. Láska je možná pre každého. Ale musíme si to zvoliť. - vždy mať pravdu alebo byť milovaný? Odpustiť, alebo sa mstiť? Byť sám alebo v spoločnosti? Ľudia ktorí nežijú lásku, dosť často vedome alebo podvedome volia svoju životnú situáciu sami. Každá naša situácia je taká akú sme si zvolili.

Prvý omyl – ľudia sa mýlia že do ich života vstúpi láska keď ju nájdu v inom. Naozaj ju nenájdu nikdy, pokiaľ ju nenájdu v sebe. My dostávame od života to, čo mu dávame. Nie vzťahy nám dávajú lásku, ale my vytvárame lásku vo vzťahoch. Keď sa naučíme milovať, vytvoríme vzťahy naplnené láskou. Osud môže pritiahnuť pomocnú ruku, ale my musíme zahrať svoju úlohu. Keď chcete lásku, odhoďte svoje strachy a použite možnosti, ktoré vám umožňuje život. Milovať to je najprirodzenejší stav. Milovať seba, iných a život.

1.Sila mysle

Láska sa začína v mysli. My sa stávame tým, o čom premýšľame. Naplnený myšlienkou lásky vytvárame život a vzťahy plné lásky. Pozitívne utvrdzovania môžu zmeniť naše presvedčenie o sebe. Keď chceš niekoho milovať, uznávaj jeho potreby a priania. Myšlienky o svojom ideálnom partnerovi pomôžu spoznať ho keď ho stretneš.

Zabúdame myslieť na lásku. Obsah našej mysle- peniaze, kariéra.. dnes budem pracovať nie pre peniaze ale pre lásku. Keď máme zlé myšlienky žijeme zlosť, keď radostné prežívame radosť. Zmeňte myšlienky a zmeníte svoje zážitky v živote. My vždy volíme sami svoje myšlienky. No od detstva nás učili voliť nesprávne myšlienky. 3x denne afirmácia. Najprv pochopiť to, čo ten druhý potrebuje. Každý má svoju úroveň chápania. Pozrite sa na svet jeho očami. Popremýšľajte o kvalitách, ktoré sú príjemné pre vás, aký má byť váš partner.

2.Sila úcty

Aby sme niekoho milovali naučme sa ho vážiť. Na prvom mieste je úcta k sebe. Nájdite to, za čo môžete seba ctiť. Aby sme ctili iných musíme skonkretizovať, čo máme v nich ctiť. Prijímať a ceniť sa nezávisle na tom, čo o nás hovoria. Keď stratíme úctu k iným, stratíme aj úctu k životu. Keď hľadáme úctyhodné vlastnosti v iných ľahko s nimi komunikujeme. Treba v sebe rozviť sympatiu a tá je mostom k sebe. Keď ju rozvinieme, nemôžeme v sebe prežiť harmóniu a mier. Keď sa neodsudzujeme a netrestáme, ale viac sa uvoľníme a oceníme svoje telo a myseľ, začneme mať kontakt so základným dobrom, múdrosťou a láskou k sebe. Dôležité je, aby sme boli ochotní sa sebe otvoriť. Umožní nám to uvidieť ako svoje problémy, tak aj svoj potenciál. Láskavosť k sebe je nepreháňať svoj potenciál, ale ani neignorovať svoj problém.

3.Sila darovania

Každý problém prináša aj dar obohatenia. Keď chcete žiť lásku, dávajte ju. Milovať znamená bez podmienok a očakávania darovať seba. Praktikujte prejav dobrotivosti a darovania len tak. Pred tým keď pôjdete do vzťahu premýšľajte o tom, čo môžete darovať vy a nie čo môže dať druhý. Tajná formula milostného vzťahu na celý život je v tom, aby sme premýšľali nie o tom čo môžeme získať, ale o tom čo môžeme dať.

Dávajte lásku – slovne, pozornosť, telefón.

Najväčší a najlepší spôsob ako stratiť lásku je nedávať. Aby sme sa usmievali potrebujeme rovnaké úsilie aj na mračenie, na pochvalu to isté ako na kritiku. Vždy to je len otázka voľby.

4.Sila priateľstva

Aby sme našli skutočnú lásku musíme nájsť skutočného priateľa. Milovať znamená nepozerať sa len jeden na druhého, ale pozerať sa jedným smerom. Milovať niekoho preto aký je a nie preto, ako vyzerá a ako ho chceme vidieť. Priateľstvo a kamarátstvo je pôda, na ktorej rastú semená lásky. Keď chceš dostať lásku, najskôr daj do toho priateľstvo. Podstata lásky je v romantike, ale láska to je aj kopu ďalších vecí. Partner je najlepším priateľom, spoločné záujmy, ciele, hodnoty, smer. ľudia hľadajú partnera miesto toho, aby vytvorili priateľstvo.

5.Sila dotyku

Dotyk je najsilnejší prejav lásky. Dotyk mení emocionálny aj fyzický stav a ľudia sa otvárajú láske. Dotyk môže vyliečiť telo a ohriať srdce. Keď otvárate náruč otvárate aj srdce.

6.Dať slobodu

Keď niekoho milujete pustite ho na slobodu. Keď sa vráti je váš, keď nie nikdy vašim nebol. Keď ho nemôžete pustiť na slobodu, nikdy ste ho nemilovali. My sami píšeme knihu svojho života. Hviezdy osud neriadia, sú to naše myšlienky, rozhodnutia a činy. Nie je možné niekoho prinútiť milovať. Musíme púšťať ľudí, ktorých milujeme. Keď miluješ niekoho, dovoľ mu byť slobodný. Slobodným prijímať vlastné riešenia, slobodne žiť tak ako chce on a nie ako chceme my. Hovoríme nielen o dokázať pustiť partnera na slobodu, ak už vzťah nefunguje a je na konci, ale aj vtedy, keď vzťah pretrváva a je kvalitný. Každý z nás potrebuje svoj priestor inak sme v pasci. Vedieť dať slobodu sami sebe.

1.keď milujeme niekoho dávame mu slobodu.

2. ľudia potrebujú svoj vlastný priestor.

3. naučme sa odpúšťať a oslobodzovať sa od minulých krívd a smútkov.

4. láska znamená byť slobodný od strachu – predpojatosti, ega a výhovoriek

5. dnes sa oslobodzujem od všetkých strachov, minulosť nemá nado mnou silu, dnes je môj nový začiatok života.

7.Sila komunikácie

Jeden z najväčších problémov nie je to, že nevieme milovať, ale to že nevieme vyjadriť a prejaviť svoj cit. Aby sme vytvárali lásku a milostné vzťahy potrebujeme vedieť vyjadriť svoje city. Nevieme komunikovať jeden s druhým a tým trpíme. kedy sme naposledy povedali partnerovi, že ho milujeme? Alebo poďakovali mame, manželke. My si ani nevieme predstaviť, ako je to cítiť, že si nás niekto váži a uznáva. Nehovoríme o svojich citoch, nehovoríme to, čo nám chce ten druhý povedať, keď sa to deje každý deň vo výsledku strácame lásku. Aby sme žili v priestore lásky, nedržať svoje problémy pre seba a zdieľať city partnerovi. Keď nevieme komunikovať a zdieľať svoje city nevieme dávať a prijímať lásku. Keď začneme prejavovať svoje city, dávať najavo blízkym ľudom, že si ich vážime a máme ich radi, ich chovanie sa razantne zmení. Milovať znamená vedieť sa podeliť a hovoriť. Neobmedzuje sa to na to čo cítite len vo vzťahu k niekomu. Vzťahuje sa to k problémom, obavám a vašim nádejám. Keď držíte všetky svoje city vnútri uzavierate sa a potlačujete to do seba a nedovoľujete svojim blízkym poskytnúť svoju pomoc sympatiu a oporu. Ľudia potrebujú vedieť, že si ich niekto cení, aby sa cítili milovaný. Láska nie je fixovanou vecou. Myslíme si, že keď niekoho milujeme je to navždy a až v budúcnosti nás čaká život plný šťastia, v skutočnosti láska nie je nehybná ona je podobná rastline ktorá rastie a kvitne, alebo vädne a umiera. Niektorý ľudia sa obávajú, že ich slová vyzerajú hlúpo ,alebo že ich druhí odmietnu. Hovoríme o výhradách a problémoch, ale dôležité je hovoriť o tom. Vo výsledku držíme zlosť podráždenosť krivdu a potom vybuchujeme. Takto sa predíde väčším krivdám. Nie je dôležité len hovoriť, ale vedieť aj počúvať.

1. Keď sa naučíme komunikovať otvorene a úprimne život sa mení

2. milovať znamená komunikovať

3. ukazujte ľudom, že ich máte radi a milujete. Nebojte sa povedať čarovné slová milujem ťa, ďakujem.

4. vždy vyhľadávajte možnosť pochváliť niekoho za niečo

5. nenechávajte slová lásky pre toho koho máte radi na poslednú chvíľu.

8.Sila vernosti a odovzdanosti

Ľudia si myslia, že láska je len romantika a nežné city – láska to je aj vernosť a odovzdanosť (nie obeť). Jedna z príčin je mať strach zo záväzkov a zodpovednosti.

Strach je vôbec najväčšia prekážka lásky. Väčšina tajomstva skutočnej lásky je spojená s odbúraním strachu – z odmietnutia, zo zrady, z posmechu. Pokiaľ neodovzdáme seba, nemôžeme vytvoriť dlhodobý milostný vzťah, keď naozaj niekoho milujete ste verný a odovzdaný aj vo vzťahu k nemu. Vernosť to je veľmi dôležitý okamih v živote.

Milujúca matka nehovorí svojmu dieťaťu, dnes ťa budem milovať, ale neviem čo budem cítiť zajtra. Vždy miluje svoje dieťa, či je zlé alebo dobré. Keď niečo v živote chcete obzvlášť lásku, snažte sa prekonať svoje obavy a byť pripravený odovzdať sa všetkému, čo pre vás má v živote

Hodnotu. Preto ľudia, ktorý prežili bolesť v minulosti sa podvedome rozhodnú, že si nedovolia príliš blízky vzťah s iným človekom. Oni nie sú pripravený na riziko emocionálnej traumy straty a odlúčenia. Ich strach je väčší, ako prianie milovať. Takže žijú v šedom svete bez lásky, nikdy nezažijú ani bolesť straty, ale ani radosť z lásky. V konečnom dôsledku v nich umiera cit a žijú v tichom zúfalstve. Vedia, že láska je možná, ale boja sa rizika a bolesti rozlúčenia. Láska má svoje fázy dobré časy a aj tie horšie. Životaschopnosť vzťahu závisí práve na tom, ako budeme zvládať tie časy horšie. Každý chce lásku a milostné vzťahy. Otázka je nakoľko ste tomu odovzdaný a nakoľko ste ochotný vytvoriť svoje jedinečné vzťahy. Len fyzická príťažlivosť nestačí. Preto keď prijímate rozhodnutie byť s človekom a žiť s ním, spýtajte sa sami seba: som spokojný, je to to, čo hľadám, som tomuto človeku verný a odovzdaný? Problém začína tam, kde nie sme schopní zaistiť takúto odovzdanosť. Vernosť a odovzdanosť je jednou zo skúšok a previerok ozajstnej lásky. Je to jednoduchá pravda. Keď nie ste verný tomuto človeku, nie je to ozajstná láska. Preto aby láska bola ozajstná, musíme jej byť verní a odovzdaní. Naša odovzdanosť sa odráža v našich myšlienkach a citoch. Keď sme odovzdaní niekomu alebo niečomu, nechať to nie je riešenie. Odovzdanosť odlišuje silný vzťah od krehkého.

9.Sila vášne

To je hlboký entuziazmus a záujem. Neobmedzuje sa len na sexualitu. Keď niekoho alebo niečo vášnivo milujete, máte o neho úprimný záujem a staráte sa o jeho blaho. Keď strácate záujem a entuziazmus k sebe, alebo niekomu vtedy je ho zložité milovať. Pre ozajstné milostné vzťahy potrebujete vášeň. Väčšina vzťahov začína pekne, milujeme jeden druhého, pripravujeme sa na stretnutie, sme v očakávaní dotyku, pohľadu sme radostní. Problém začína v tom, že sexuálna vášeň netrvá dlho začíname sa nudiť a strácame záujem. Vášeň to je magická iskra, ktorá zapaľuje lásku a vyživuje ju. Keď strácaš túto iskru, vzťah pomaly umiera. Keď ste ju stratili, môžete ju vytvoriť znovu. Vášeň to je jednoducho neprekonateľná radosť a nadšenie, ktorá nasmeruje vášeň na niečo konkrétne. Vášeň môžu stimulovať aj chemické látky v tele alebo sexuálna príťažlivosť, ale fyzická príťažlivosť je krátka. Oveľa silnejšia vášeň sa môže vytvárať v myšlienkach a citoch než prostredníctvom chemických látok. Vo vzťahoch to znamená, že vidíte tie vlastnosti iného čo vás zaujímajú a prinášajú radosť- takisto vlastnosti nás samých. Keď už ťa nič nezaujíma, môžeš to nájsť inak vzťah nebude vášnivý. Dôležitá je spontánnosť, prekvapenie. Vyvolávajte smiech, humor. Váš partner Vám určite odpovie. Každý potrebuje ľudí a veci ktoré môže vášnivo milovať, aby sme boli vášniví v živote. Môžeme milovať prácu, odpočinok, ale najviac by sme mali milovať ľudí, ktorý sú pre nás dôležití. Podstata šťastia a lásky je každý deň žiť vášnivo.

1. vášeň zapaľuje lásku a nedovoľuje jej zhasnúť.

2. dlhodobá vášeň sa prejavuje nielen fyzickou príťažlivosťou ale aj hlbokou odovzdanosťou, záujmom a radostným vzrušením.

3. spontánnosť a prekvapenie vytvára vášeň. Podstata je každý deň prežiť vášnivo.

10.Sila dôvery

Každý zážitok má v sebe hodnotu ktorá môže obohatiť život. Aj keď máme problémy v živote alebo vo vzťahoch vždy je v tom hodnota, potrebujeme to len uvidieť a pochopiť. Naše ťažkosti vo vzťahoch sú výsledkom týchto problémov a zážitkov, ktoré sme mali v detstve. Všetci sa nachádzame vo svojich minulých zážitkoch keď dovolíme, aby nás minulosť ovládala. Budúcnosť nemusí byť rovnaká ako minulosť, nezávisí od našich skúseností, môžeme sa meniť. Keď nedôverujeme vesmíru, sebe, ľuďom, nemôžeme ich milovať. Bez dôvery sa stávame podozrievaví, nekľudní a neustále sa bojíme, že ten druhý nás zradí. To môže byť pre nás obrovským tlakom obzvlášť vo vzťahoch, keď jeden cíti napätie a nepokoj od toho druhého a cíti sa v pasci. Keď nedôverujeme nikomu, náš vzťah je v mŕtvi. Musíme nielen dôverovať vesmíru, sebe, životu a človeku, ale aj tomu, že je možné mať vzťah založený na dôvere. Myšlienky a strachy sa môžu zrealizovať, pretože si ich vizualizujeme. Strach sa odráža v chovaní a „máme problém“. Vytvárame problém pred tým, než sa prejavuje. Život sa mení, keď sa meníme my. My môžeme, ale nemusíme byť obeťou minulosti. Každý z nás je schopný sa zmeniť. My sami píšeme knihu života. Tvoje prianie mi je rozkazom, ako hovorí Aladin. Môžeme začať novú kapitolu práve teraz. Keď sa cítime obeťou, stávame sa obeťou či už zákonov, štátu, ľudí. Jediný človek , ktorý môže niečo zmeniť ste vy a nikto iný.

Muž

Muž je tajomstvo. Muž je ten, kto sa neobzerá, nepozerá sa, čo robí druhý, neopakuje sa. Kráča svojou cestou a buduje svoj život. Práve pre toto je tu na Zemi. Len takto môže získať nové skúsenosti a priniesť ich otcovi (Bohu). Preto je medzi mužmi viac géniov, či už pozitívnych alebo negatívnych. A podľa toho, aká žena je vedľa muža môže sa prejaviť ako tvorca, alebo ničiteľ. Muž musí byť vždy sám sebou, rozvíja svoj vlastný potenciál, nech je akýkoľvek. V skutočnosti je to veľmi ťažká úloha, pretože je okolo veľké množstvo príkladov, aký úspešní by sme mohli byť ako sa iní rozvíjajú, akých výšok dosiahli a ako sa realizujú. Ženám sa páčia muži úspešní, bohatí a originálni. Toto všetko prebúdza závisť, žiarlivosť a podnecuje to v mužoch prenasledovanie iných. Spokojný a zdravý muž nikdy nezačne vojnu. Veľmi zložité je byť samým sebou vo svete, kde medzi ľuďmi existuje takéto vzájomné prepojenie. Spoločnosť potrebuje skrutky – živé roboty, ktoré presne plnia svoje funkcie. Muži chcú byť samými sebou, individuálnymi a neopakovateľnými. Len vtedy sa cíti byť muž realizovaný len vtedy sa cíti dobre. Práve preto sa muži snažia o niečo veľké a nebeské. Vystupujú na Mount Everest, preplávajú more, lietajú na balónoch, stavajú mrakodrapy, zarábajú milióny.

Žene stačí byť ženou, ale muž musí byť individuálny a výnimočný.

V súčasnom svete je ťažké vytvoriť niečo nové, no on musí. Lebo vedľa neho existuje žena, ktorá od muža niečo očakáva. Aj keď o tom nehovorí, muž to cíti. A k tomu ešte pôsobí vnútorný impulz tvorcu. Toto všetko poháňa mužov do hľadania niečoho nového.

Vytvoriť a tvoriť niečo nové je pre mužov veľmi ťažká úloha. Príčinou nie je dojem, že všetko je už stvorené, ale aj to, že veľké množstvo mužskej energie mužom odoberá vnútorný boj disharmónie mužského a ženského prvopočiatku na boj so ženou, v ktorej jasne znie súper, teda nepriateľ. Spravidla ním sú najbližší ľudia - matka, sestra, stará mama. Muž je nútený prežiť v tomto okolí a preto boj spravidla začína už v detstve. Pomerne často chlapec rastie a nemá sa o koho oprieť, rastie bez otca, alebo je otec v takom stave, že vytvára skôr negatívny obraz. Súčasný školský systém taktiež neprispieva k harmonickému rozvoju človeka. Pre muža je to boj o prežitie, ktorý začína už v rannom detstve a pokračuje aj v mladosti. Do života potom vstupuje s oslabeným a zaduseným mužským prvopočiatkom.

Prvý krok do samostatného života robil mladý človek na vojne. Tam všade je tiež násilie. Na vojne sa neučí milovať seba. Harmónia sa tam v človeku nemôže vytvárať, skôr opačne. Dosť často tam chlapci zažívajú poníženie svojej dôstojnosti. Hovorí sa, že vojna robí z chlapov mužov, ale nie je to tak. Opak je pravdou. Hoci sa chlapci stávajú silnejšími, disciplinovanejšími, skúsenejšími, fyzicky zdatnejšími, čo sa hodnotí ako mužnosť, v skutočnosti je v človeku potlačená láska k sebe, je zadusená sloboda a tvorivosť. Vojna smeruje chlapcov k stavu biorobotov, pripravených podľa príkazov zabiť. Takáto výchova je obrovským vesmírnym násilím. Odporuje to samej podstate života a vesmíru. Odporuje to evolúcii života. Na danom stupni vývoja je vytvorenie profesionálnej armády dôležitý a nutný krok. Chlapci musia mať možnosť voľby ísť či neísť na vojnu.

Mnohí chlapci vstupujú do života prostredníctvom štúdia a študentských rokov. Táto cesta je o niečo ľahšia, no tiež nerozvíja mužské kvality. Študenti nadobúdajú profesijné znalosti, ale školu života a vzájomné vzťahy prechádzajú samostatne. Na vysokej škole sa rozvíja rozum. V konečnom dôsledku do života vstupuje neharmonický muž, ktorý priťahuje totožnú slečnu (podobné sa priťahuje s podobným). Spravidla sa podobá jeho matke. Začína sa nová etapa boja o prežitie svojho mužského prvopočiatku medzi blízkymi ženami. Teraz to už bude žena, matka, dcéra, kolegyňa. Tu už nehľadá nové cesty v tvorení už nejde o hľadanie, ale o prežitie. Mnohí sa zlomia, začínajú hľadať úteky v alkohole či v inej žene.

Ako sa z tejto situácie môže dostať, ako sa stať mužom ? Cesta je len jedna. Cez sebauvedomenie a lásku k sebe. Pre muža je zvlášť dôležitá láska k sebe, preňho je to životná nutnosť. Kráčať do diaľky bez lásky k sebe je pre mužov nebezpečné, preto toľko mužov (umiera). Egoizmus a sebeláska nie je to isté. Egoizmus vyplýva z nerozvinutej lásky k sebe. Keď muž seba skutočne miluje, je veľkomyselný a veľkodušný.

To je 1. kvalita muža – veľkodušnosť.

Z muža stále vychádzajú impulzy v podobe nových myšlienok, činov a tvorivých dejov. Je aktívny, zaujímavý, on znie. Je to silná osobnosť. Žena je osobnosť čarovná. Milovať sa takí aký sme sa musíme učiť od detstva. Detskú lásku má v sebe každý. Deti milujú seba nekonečne. Láska k sebe sa v detstve prejavuje napr. tak, že dieťa chce jesť práve teraz, chce pozornosť práve teraz – je to okamžité vyžadovanie, bez čakania. To je láska k sebe. Až do okamihu, keď dospelí, spoločnosť a náboženstvo začnú túto lásku ničiť a začínajú ich učiť milovať druhých.

Rodičia učia deti milovať a vážiť si dospelých a seba rodičov v prvom rade. Veľmi sú rozhorčení, keď dieťa miluje seba viac než ich. Spoločnosť robí všetko preto, aby dieťa milovalo svoju vlasť, národ, systém, hymnu, vlajku a existujúcu vládu.

Náboženstvo chce, aby dieťa milovalo cirkev, kňazov, Krista, Boha aj napriek tomu, že má jeho čiastočku v sebe, no vštepujú nám, že je natoľko hriešna a malá, že by sme na svoj božský pôvod nemali ani len pomyslieť.

Tak ako premýšľame, tak žijeme. Kým sa neuvedomíme ako jednota a Boh, nemusíme ako Boh žiť a činiť. Veľa síl presviedča človeka, aby nemiloval seba, ale vonkajší svet. Všetci okolo ho učia milovať to vonkajšie a odvádzajú ho od ozajstnej lásky k Bohu, ktorý je v ňom a ktorým je on sám. V dieťati vzniká vnútorný rozpor. Narušuje sa stav lásky, v ktorom sa narodilo. Jeho prirodzenosť odchádza a prejavuje sa umelosť. Dieťa stráca svoju božskosť, svoju jedinečnosť, rastie v ňom nesúlad spolu s protestom a vzburou, a tak sa rodí diablik. Sócium, to sme my. Každý z nás vytvára sócium, ktoré existuje. Musíme sa rozpamätať a vychovávať v sebe zabudnutú detskú lásku. Vtedy sa budú diať aj zmeny. Keď budeme žiť s láskou k sebe a budeme touto láskou preplnený vtedy ju môžeme prirodzene rozdávať a tak isto prijímať prebytky z okolitého sveta. To je rovnocenné, slobodné a vzájomné pôsobenie so svetom.

Keď sa muž dokáže milovať, stáva sa sebestačným a môže vytvárať impulzy, ktoré sú tak potrebné pre ženy. Vtedy aj žena môže tvoriť priestor lásky.

„Buďme ako deti“, v tom je hlboká múdrosť. Takto sa tvorí harmónia vo vnútri.

Čo je plná harmonizácia? Čo sa stane? Medzi mužským a ženským prvopočiatkom preteká energia lásky a napĺňa človeka. Z lásky k sebe, sa začína hlavná kvalita muža – jeho veľkorysosť a veľkomyselnosť.

Ideál muža: Veľká láskavá duša, ktorá od prebytku preteká do sveta. Veľká duša sa postaví na obranu slabšieho, zabezpečí spoľahlivosť a vernosť slova a činu, vezme na seba zodpovednosť, pridá spravodlivosť myšlienkam a činom. Veľkorysosť v spojení s aktivitou zrodí odvahu, istotu, naliehavosť a podnikavosť. Takýto muž vytvára dosť impulzov na prebudenie lásky v žene. Žena vytvára priestor lásky a muž si v ňom potom hovie.

Muž, ktorý miluje, sám seba nebude nikoho zabíjať a jeho tiež nikto nezabije. Kvôli nedostatku sebelásky sa vytvára veľa komplexov, ktoré muža urobia neúplným a menejcenným. Keď žena vycítila túto jeho menejcennosť, podriadila si muža a vznikol matriarchát. Muž si potom silou vzal vládu späť a vznikol zase patriarchát. No v podstate sa nič nezmenilo. Lásky k sebe nepribudlo. Mužovi je nutné pripomenúť, že keď niekoho zotročí, sám sa stáva otrokom. V prvom rade sa to týka ženy. Neslobodná žena nemôže porodiť a vychovať slobodné deti a mužov. Ak chce byť muž slobodný, musí dať slobodu aj žene. Mužovi nepotrebuje dokazovať svoju nadvládu, svoju silu. Láska k sebe samému zbavuje priania a snahy niečo niekomu dokazovať. Ak sa každý bude milovať a starať sa o seba, ale bez strachu (láska nemá v sebe strach, je to sloboda), bude sa stále rozvíjať, láska ho bude prestupovať skrz naskrz a bude ju môcť rozdávať spolu s radosťou. Milujúci muž preberá na seba všetku zodpovednosť a takáto zodpovednosť mu prináša len radosť, pretože je slobodná.

Takže: Milujúci, zodpovedný, slobodný a radostný – to sú charakteristiky skutočného muža.

Skutočne zodpovedných mužov je veľmi málo. Tých, ktorí majú povinnosti je veľa. (no to už nie je sloboda). V dnešnej dobe sú chlapci, ktorí nemajú ani povinnosti ani zodpovednosť. Sú to paraziti !

Počas vojny museli ženy prevziať úlohu mužov v zložitých podmienkach. (represie, vojny), ženy museli prejaviť veľkú aktivitu a zaujať úlohu mužov stavba domov a pod. Dnes už ženy ťahajú rodinu, deti, prácu a niektoré aj mužov, takže v takomto prípade o žiadnom priestore lásky hovoriť nemôžeme.

Skutočný a zodpovedný muž je taký, ktorý môže zodpovedať za všetko, čo sa deje okolo. Byť zodpovedným znamená byť uvedomelým, hlboko chápať príčiny udalostí vo svojej rodine, práci, štáte, a ľudstve. Uvedomelý muž vždy zaujme svoj postoj ku každej otázke. Má na všetko odpoveď, dokáže byť za všetko zodpovedný.

Kvality muža

Muž sa snaží žiť na ostrí noža (ostrie dejov; žena nie), je to jeho živel, jeho podstata. Ak z muža nevyžaruje sebeláska a okolo neho nie je ženou vytvorený priestor lásky, môže to pre neho dopadnúť veľmi nepekne. Muž je vo svojej podstate vzbúrenec a ak ho nechráni láska, stáva sa z neho ničiteľ, agresor, tyran a despota. Keď sa nachádza v priestore lásky, je tvorcom a realizátorom nového. Aktívna podstata robí z muža hráča, veľa riskuje. Keď si človek neuvedomuje zmysel života, vo vonkajšom svete riskuje, aby získal ďalšiu dávku adrenalínu. RISK to je podstata mužov. Nebyť ako všetci – to je podstata muža. Nemal by riskovať vo vonkajšom svete, ale vo vnútri. Strach mu bráni zložiť masku a byť originálny (tradície). Tento strach je o veľa silnejší než chuť zvíťaziť nad vrcholom a človek podvedome vyberá cestu menšieho rizika. Preto je tak málo tých, ktorí riskujú vkročiť do seba a mnoho tých, ktorí zabíjajú čas v nezmyselných súťažiach a na hracích automatoch. Človek sa rád hrá. Skutočná hra je hra života.

Ženy riskujú málo. Ich živlom je stabilita a kľud. Riziko – je kvalita muža, a preto je aj tvorivý proces aktívnejší u mužov a nie u žien. Skutočným tvorením je vzbura života (eufória života). Odchod od noriem, pravidiel a podmienok je vždy rizikom. To všetko by mali začínať muži. Skutočné tvorenie môže prejaviť len individualita. Skupina tvoriť nemôže. Muž sa prvotne snaží o individualizáciu, rozdeľovanie a žena o spájanie, prilnutie. To je napísané v ich prirodzenosti. Muž potrebuje voľný priestor, inak začne strácať mužskú kvalitu.

Žena

Cesta radosti a súcítenia to je cesta a vyššie poslanie ženy. Proces zmeny v stvorení musí začať žena. Je to jej predurčenie.

Všetci sme už lásku zažili. Láska je cit, ktorý prežívame a je spojený s druhým človekom, so Zemou a v konečnom dôsledku so svojim vyšším Ja. Kdekoľvek a v čomkoľvek sa stretávame, túžime vlastne prehĺbiť svoj vzťah k svojmu vlastnému Ja. To je tou podvedomou nekonečnou túžbou. Je veľa ciest, ako milovať seba samú a každá udalosť je príležitosťou prežívať lásku. Keď sa budeme v akejkoľvek situácii, na ňu pozerať zo správneho uhlu, máme možnosť prežívať lásku. Situácie, v ktorých ide všetko akoby proti nám, vznikajú len preto, aby nám ukázali miesta, kde máme silu zablokovanú, a mohli by sme ju použiť niekde inde.

Milovať sa, znamená prijať sa takú, aká som práve v tomto momente.

DOHODA: Táto dohoda platí bez výnimiek ! Uzatvárame ju samy so sebou a zaväzujeme sa v nej, že sa budeme vážiť a ceniť, že sa prijímame a budeme sa podporovať, také aké sme práve teraz.Jediná cesta na osobnosť je sebaláska - lebo osobnosť má chrániť našu dušu.

Jednou z ciest ako sa viac milovať je: Prestať sa porovnávať s ostatnými. I keď sme súčasťou celku, sme zároveň individualitou a máme svoju vlastnú cestu.

Systémy viery prevzaté od rôznych skupín, alebo od našej rodiny nám môžu brániť v láske k sebe samej.

Možno okolo seba počujete čo máte robiť a máme z toho zlý pocit, že to nerobíme. Výzvou na ceste milovania svojho Ja je dať nabok to, čo nám ľudia hovoria a pýtať sa – vyhovuje to i mne ? Mám z toho radosť ? Cítim sa pri tom dobre ? V konečnom dôsledku odpoveď má len naša vlastná skúsenosť.

Milovať seba znamená prekročiť kruh viny. Mnoho medziľudských vzťahov vychádza zo solar plexu, centra moci, odkiaľ sa ľudia snažia navzájom presvedčovať, prehovárať, kontrolovať a manipulovať. Ľudia by sa mali navzájom povznášať a nie utlačovať. Zákon príčiny a následku spúšťa naše myšlienky, nasledujú činy a z činov zas príčiny, atď.

Milovať seba znamená odísť z tohto typu vzťahu. Aby sa nám to podarilo, budeme sa potrebovať odpútať od pocitu viny. Ľudia, ktorí nás chcú manipulovať, sa v nás snažia vyvolať pocit viny. Ľudia okolo nás sa napr. môžu cítiť nejakým spôsobom ohrozený ak nehráme rovnakú hru ako oni. Chcú, aby sme si mysleli a jednali spôsobom, ktorý zapadá do ich predstáv, a preto v nás skúšajú vzbudiť pocit viny a získať tak nad nami moc. Ak sa im nedarí končia vetou: Vieš koľko som pre túto ideu obetovala ? a pod.

Sebaláska zahŕňa tiež pokoru. To znamená sebavyjadrenie vychádzajúce zo srdca, nie z osobnosti. Pokora hovorí: som otvorená, som ochotná počúvať. Možno, že nepoznám všetky odpovede. Pokora je jednou z vlastností, ktorá nám dovoľuje viac prijímať, lebo vedie k otvorenosti. Pokora neznamená nedostatok sebavedomia, ale hlbokú vieru a dôveru v seba samú. Ozajstná pokora otvára bránu pre rozvoj. Pokoru môžu prejavovať len ľudia, ktorí majú dobrý pocit zo seba samého. Jeden z najväčších darov, ktorý môžete ľuďom dať je otvoriť sa ich láske k nám.

Ak chceme priviesť svoje vyššie Ja do svojho každodenného života a viac milovať seba samú, vyberme si niektorú z vlastností duše a kedykoľvek budeme mať chvíľku času, zamyslime sa nad ňou. K vlastnostiam duše patrí: mier, úcta, pokora, harmónia, radosť (tieto chýbajú najviac v živote),veľkorysosť, zdravie, hojnosť, sloboda, kľud, sila, integrita, pôvab, múdrosť a láska. Realizácia znamená, byť touto kvalitou v živote.

Ak chceme byť slobodné, je dôležité, aby sme ani my nikým nemanipulovali a nechali ľuďom ich slobodu. Nezávislosť je odtrhnutosť. Zatvára priestor pre slobodu. Sloboda otvára priestor pre slobodu. Naše presvedčenie o svete nám vytvára realitu, ktorú budeme zažívať. Môže k tomu dochádzať na veľmi jemnej úrovni. Keď si napr. myslíme, že nás ľudia neberú takých akí sme a že sa musíme veľmi snažiť, aby s nami boli spokojní, potom si takých ľudí do svojho života pritiahneme. Aby sme sa posunuli na novú úroveň sebalásky, začnime si všímať, čo považujeme za pravdivé fakty o fungovaní sveta. Ak si myslíme, že svet je chladný a nehostinný, alebo že sa musíme o všetko usilovne snažiť, potom nám toto presvedčenie znemožňuje milovať seba samých.

Presvedčenie je to, čo pokladáme za pravdu o realite.

Možno si hovoríme: pravda je, že keď sa smejem na ľudí, smejú sa ony na mňa. To môže byť naša realita, ale nie realita druhých. Vďaka tomuto presvedčeniu sa totiž naozaj môžeme podvedome obracať a smiať sa len na tých, ktorý náš úsmev opätujú. Pokiaľ veríme, že sa na nás druhí nikdy späť neusmejú, budeme si automaticky vyberať a smiať sa na ľudí, ktorí nám úsmev nikdy nevrátia.

Keď chceme zažívať svet, ktorý bude mať o nás záujem a bude nás podporovať v našej predstave a sebeláske, začnime si všímať, čo si o svete myslíme a hovoríme. Toto môže byť dosť veľká práca, lebo niektoré presvedčenia získavame už ako deti. Svoje skúsenosti s ľuďmi a aj svoj svet môžeme zmeniť tým, že zmeníme svoje očakávania. Naše presvedčenia vychádzajú s našich predstáv a očakávaní. Keď sa otvárame naším očakávaniam, otvárame sa nášmu vnútornému svetu a tomu čo vlastne chceme. Svet možno nie je spravodlivý, ale je presný. Čo znamená, že všetko čo sme dostali je presne to, v čo sme naozaj verili a čo sme očakávali, že dostaneme. Držíme sa určitého názoru na realizáciu a takáto bude i naša skúsenosť. Nielen v našej vlastnej kariére, ale i s ľuďmi. Keď lipneme na čomkoľvek, na zlobe, urazenosti, nenávisti atď. alebo máme odpor voči niekomu niečomu udržujeme si to vo svojej aure. Človek, na ktorého sa zlostíme, tým bude ovplyvnený, ale nie toľko, ako my. Nám bude horšie. Všetko, čo cítime voči druhým, sedí v našej aure a funguje, ako magnet priťahujúci toho ešte viac. K odpusteniu existuje rozhodne dobrý dôvod: prečisťuje to a lieči to našu auru.

Keď o niekom premýšľame, splývame s priestorom tohto človeka. Človek je cez myšlienky, emócie a city spojený s celým vesmírom a s každým človekom.

Budeme musieť v sebe prehodnotiť a zmeniť veľa svojich zvykov, presvedčení a mylných názorov. Žena je aktívna, ale musí vedieť, že jej nik nepomôže, keď ona nepomôže sama sebe. Každý hľadá v sebe mier a vnútornú naplnenosť. Ciest je niekoľko. Cesta vôle, cesta zápasu, cesta mieru, cesta radosti. Prehlbovanie pochopenia, to je cesta mieru a radosti a my sa musíme rozhodnúť.

Duch, ako naša božská iskra je tak číra a jemná, že nie je možné, aby sa bezprostredne zviditeľnila vo fyzickej rovine. Preto sa zrkadlí cez medzistupeň, ktorému hovoríme individualizovaná ľudská duša. Duša sa postupne prejavuje cez osobnosť človeka, a tá sa skladá z fyzického, emocionálneho a mentálneho tela. Pomocou ľudskej osobnosti duša tak dlho uskutočňuje a dohliada na inkarnačné procesy vo fyzickej rovine, až človek začne celkom a úplne prejavovať jej kvality. Duša je súčasne i muž i žena. Čím viac náš rozum dáva možnosť duši hovoriť, tým viac pravdy je v našich slovách a činoch. Každá žena chce byť viac milovanou, viac šťastnou a preto je nutnosťou prijať svoje problémy a pochopiť seba. Pochopiť, čo nám prekáža k radosti zo života. Len keď pochopíme a prijmeme svoje nedostatky, môžeme ich zmeniť. Existuje len jedna jediná cesta – a to vytvorenie harmonických vzťahov medzi mužom a ženou a v prvom rade cez otvorenie ženského prvopočiatku – ženskosti. Život je natoľko tajomný, že uvedomiť si úplne všetko, nie je možné. A preto ženu pochopiť nejde. No keď ju milujete, približujete sa k pravde. Tento princíp sa týka i žien, pretože ženy sa častejšie nemajú rady ako muži. Je pravdou, že ženy sú viac otvorené duchovným náukám. V literatúre básnici často hovoria o božskej podstate ženy, no realita vypadá úplne inak. Z toho vyplýva i podvedomý strach. Ženy sa boja dotknúť tejto ozajstnej podstaty porovnať a uvidieť ten obrovský rozdiel v realite. To, čo je vnútri sa veľmi líši od toho, čo je vonku. Ale tá žena, ktorá sa nezľakne a dostane sa do svojej pravdivosti, dostáva kúzelný stav lásky a ženskosti. Na tejto ceste existuje obrovská prekážka. Je to rozum – mentálne telo človeka, ktoré je dané pri narodení a napracované v živote. Mentálne telo, alebo rozum chráni dušu od tvrdých životných situácii, no v určitom období života a v určitom okamžiku sa stáva prekážkou vzájomného pôsobenia s okolitým svetom, tak ako každá obrana. Mentálne telo hlavne Európaniek je rozvinuté natoľko, že sa rodí monštrum „OSUDOVÁ ŽENA“. V každej žene je aspoň trošku z tejto časti. Veľmi často, sa dokonca takáto žena nevedome snaží zvíťaziť nad každým, nech je to muž, alebo žena. Rozum, ktorý ovláda touto ženou sa snaží vládnuť nad tými, ktorí sa nachádzajú v jej blízkosti. Ona vytvára životné hry, v ktorých je nútený chybovať niekto iný a ona vypadá ako nevinná obeť. Dokonca sa snaží (a darí sa jej to) navlieknuť si svätožiaru. A kolobeh príčiny a následku osudov sa točí a zaťahuje dolu po špirále ľudí, celé rody, národy a ľudstvo ako celok.

Pochopiť seba a nájsť svoju prirodzenosť, ide len vtedy, keď prekročíme všetky strachy, krivdy, pyšnosť, negatívne prejavy osobnosti a individuality.

V hĺbke každej ženskej duši znie:

„Ty si prišla do života prežiť svoju podstatu, lásku, vytvoriť priestor lásky, milovať muža a cez neho stvoriť prekrásny svet. Aký priestor lásky ty stvoríš, v takom budeš žiť sama a takto spolu s tebou bude žiť tvoj muž a deti“

Predurčenie ženy

Všeobecné presvedčenie o tom, že zmysel života a predurčenie ženy je byť v kuchyni a ochrankyňou domácnosti, to je obmedzený pohľad, ktorý vytvára veľa problémov. Nesprávne pochopenie zmyslu života sa negatívne odráža na osude nielen žien, ale aj jej detí, ktorými sme my sami. Zmysel života ženy je byť ženou a nie je to hra slov. Je to veľmi zložitá úloha. A veľmi málo žien od dôb patriarchátu túto úlohu (žena vytvára priestor lásky a muž ho chráni) vyriešilo. Byť ženou znamená milovať a všetko vytvárať cez lásku. Milovať seba, starať sa o svoje zdravie, udržovať krásu do hlbokej staroby a milovať mužov. To znamená, že vedľa nej nesmie a nemôže byť muž, s ktorým má žena negatívny vzťah ( v práci, v okolí, doma – otec, syn, atď...). Predurčením každej ženy je neľutovať, neponižovať a nebyť ľahostajnou, ale milovať a cez lásku pomáhať mužovi byť chlapom. Ozajstná ženskosť to je bohatá intuícia, vysoká schopnosť k pochopeniu iných, súcítenie, jemnosť citov, nežnosť, bohatá emocionálnosť, schopnosť prijímať a vnímať krásu, ozajstný vkus, estetika, gracióznosť, pôvab, ladnosť, vznešenosť, nekonečná premenlivosť, ľahká jemná koketnosť, večná ženská tajomnosť, pružnosť vo všetkom (v mysli, emóciách, fyzickom tele), kompromis, opatrnosť, snaha k stabilite, trpezlivosť a zmysel pre domácnosť.

Ďalší stupeň predurčenia ženy je bohotvorenie muža (robiť muža bohom). Tvoriť, nie vidieť. Tvoriť, to je zmysel ženskosti. Takýto vzťah k mužovi pretvára ženu. Jej ženskosť, začína žiariť a vyžarovať. Pretvára to mužov, ktorí sú okolo nej. Keď žena v mužovi vidí boha, sama sa stáva bohyňou. Ale v realite súčasného života žien je veľmi ťažké uvidieť v mužovi boha. Ale iné východisko nie je. Práve cesta bohotvorenia muža privedie ženu k sebe samej. Po kvapke zbierať to najlepšie v sebe a na tomto vytvárať svoj vzťah k mužovi. Niekomu je blízka cesta cez sexualitu, niekto môže začať tvoriť muža bohom cez kamarátsky vzťah, cez vzťah k otcovi, alebo synovi. Niektoré ženy dokážu urobiť z bezdomovca muža, ale väčšinou je to naopak. Niektorým ženám pomáhajú materské city. Žena uvidí v mužovi dieťa. V každej žene sú materské city nezávisle na tom, či fyzicky dieťa porodila, alebo nie. Tieto city sú dané prírodou a preto môže žena vidieť v každom človeku dieťa. Ale stať sa ozajstnou matkou je veľmi zložité. Byť matkou neznamená byť starou ženou. Je potrebné prejaviť materstvo ku všetkým pozemským a kozmickým hodnotám.

Byť matkou (sveta) to je ďalší zmysel a predurčenie ženy. Je to veľmi vysoký stupeň prejavenia bohyne a matky. Ľudí je nutné prijímať takých, akí sú, pretože každý, vo svojom živote rieši v prvom rade úlohu svojho vlastného rozvoja a vzťah k iným ľuďom. Toto je ukazovateľom jeho rozvoja. Takýmto ukazovateľom je tiež vzťah k sebe. Vyskúšajme sami seba presvedčiť, že v každej žene je 100 % skutočnej ženy.

Ako premýšľame, tak aj žijeme. Toto sa týka hlavne ženy, pretože práve jej priania, myšlienky a city vytvárajú priestor (lásky). Jemné a hlboké priania žien vytvárajú priestor, v ktorom sa deje všetko (rodina, práca, atď). Muž plánuje a programuje. Bez prianí ženy sa nestane nič a na ceste k realizácii vznikajú veľké prekážky. Pamätajme si, že žena je pre mužov bohyňa FORTUNA. My ženy musíme poznať svoje vnútorné hlbinné priania. Tak ako sa vidím ja, tak ma bude vidieť aj môj muž !

Žena si musí uvedomiť svoju veľkú silu a vziať zodpovednosť za vlastný život.

Na ceste k pravde a zmyslu vlastného života je kopa nepochopení, ktoré sa vytvárajú vo vzťahoch s mužmi. Dosť často počujeme, že žena je hračkou v rukách muža. To je veľké nepochopenie, ktoré je pre ženy prospešné. Chcú dokázať svoju slabosť, obetavosť, vyvolať pocit viny a preložiť zodpovednosť na mužov. V skutočnosti je žena častejšie režisérom divadla života. Keď je hračkou, tak svojich vnútorných síl (presvedčení, názorov, dvojitosti). I keď vidíte poníženie žien, pripusťte to a uvedomte si, že ponižuje sa nie žena, ale to, čo prekáža tejto žene byť ženou. Je pravdou, že najväčšie problémy žene prinášajú muži. Ale to je projekcia vnútorných problémov, ktoré sú založené tradíciami, výchovou a nevyriešenými rodovými záležitosťami, ktoré prichádzajú cez mužskú polaritu v tejto tragickej podobe. Veľa problémov má korene v rodine a v rode. Ako u ženy tak i u muža. Častejšie sa tieto problémy predávajú cez materskú líniu. Práve matka sa najviac podieľa na výchove. Jej úlohou je vytvorenie priestoru, v ktorom sa deje všetko. Žena vytvára atmosféru (informačné pole, priestor domova) a cez toto energoinformačné pole prenáša všetky tieto kvality, do vnútorného sveta dcéry. Cez priestor matka zakladá a predáva základné informácie, spôsoby, kultúru prejavu, systém hodnôt a reakcie na životné situácie. Keď matka zo situácie uteká dcéra bude robiť to isté. Všetko toto sa ukladá na hlbokú úroveň podvedomia a prenáša sa na ďalšie pokolenia. Matka predáva dcére svoje nevyriešené úlohy a svoje priania, ako to čo ona (jej dcéra) naozaj potrebuje pre samostatnosť. Úloha matky môže byť zrealizovaná aj babičkou a staršou sestrou. Už v štyroch rokoch má žena v podvedomí materský model. Samozrejme, že náhoda neexistuje. Dieťa sa dostáva do rodiny, pretože od začiatku má v sebe rovnaké úlohy a podobné osobné kvality. Niekedy sa dostáva do rovnakého rodu, v ktorom zanechala svoju informačnú stopu a nevyriešené veci. Preto, keď sa pozrieme na ženskú líniu rodu, môžeme ľahko uvidieť príčiny problémov (ako u mužov tak i u žien). Pozorne vysledujte problémy matky, babičky, staršej sestry, a uvidíte odpovede na mnohé otázky vo svojom živote. No potom, keď to zistíme, je dôležité prevziať na seba zodpovednosť. Je nemožné zbaviť sa pôsobenia a vplyvu svojej matky, pretože to už nie je matka v dcére, ale to sú problémy dcéry, prebudené matkou. Matka vystupuje, ako katalyzátor (spúšťač) problémov dcéry samotnej. Keď matka svojim životom rieši a vyrieši problémy rodu, dcéra pokračuje ďalej na inú rovinu. Vtedy vidíme evolúciu človeka a rodu. Ale aby sme našli riešenie, musíme tento problém pomenovať. V mytológii, legendách a religióznych textoch je veľa negatívnych energií, ktoré sú nasmerované na ženu. Tieto energie cez ženu prechádzajú a vybíjajú sa cez konkrétne situácie. Ženy si zatiaľ neuvedomujú svoju kúzelnú podstatu a stavajú na prvé miesto materstvo a manželstvo. Práve týmto smerom sú nasmerované všetky jej priania, sny a činy. Mať rodinu a deti, je v poriadku, no nie je to hlavnou prioritou ženy, aj keď to tak niekedy môže byť. V poslednej dobe hľadajú ženy svoju realizáciu vo vede, politike, podnikaní a dosahovaní úspechov. No ani toto nie je to hlavné.

Hlavnou perlou ženy je ženskosť. Môžeme robiť čokoľvek. Dôležité je robiť to, čo jej pomôže otvoriť sa a byť viac a viac ženskou (otvoriť ženskosť). Ženskosť sa zrodí len pri dotyku svojej hlbinnej podstaty a pri maximálnom prejavení lásky. Veľmi dôležitý okamžik ženskosti je mnohotvárna dynamika, nekonečná zmena a množstvo spôsobov prejavenia lásky. Tam môže byť: zmena záujmov a vzťahov. Toto je pre ženu nutný element – tvorenie seba. Stála nutnosť sa meniť a byť iná. Keď žena vytvára zmenu má v sebe rovnocenný mužský prvok. Vedľa ženy, jej atmosféry a priestoru, nemôže byť stagnácia. Inak sa muž, ako faktor činenia, nebude cítiť dobre a pohodlne a bude hľadať zmenu niekde inde. Prečo sú niektoré ženy samy ? Osamotené ženy majú niekoľko príčin. Hlavná príčina je skrytá hlboko v podvedomí. Takáto žena nemá rada mužov, neváži si ich a pohŕda nimi. No z druhej strany hľadá stále svojich princov. Svet jej dáva jedného, druhého, presne takých, ktorý sú totožný s jej vnútorným stavom, alebo úrovňou, jej ozajstného vzťahu k mužom. A to ju vydesí. V skutočnosti je to jej zrkadlo. To sú jej vnútorné problémy vo vzťahu k mužom. Ona takéhoto muža nechce. Nepochopila tieto ukážky a varovania. Zmeniť sa musí ona. A keď chce princa musí sa stať princeznou. Hlavnou príčinou je nesúlad svojho vnútorného stavu s jej požiadavkou. Svet jej ponúka muža, podľa jej skutočných predstáv a podľa jej skutočného vzťahu. Svet plní len naše hlbinné priania. Napr. keď znie v žene voči mužom pohŕdanie a jemná ľútosť svet jej ponúkne úbohých chlapcov. Dosť často ženy očakávajú od mužov lásku, čo je proti prírode, pretože ona tvorí priestor lásky. To znamená, že žena vlastne neplní svoju úlohu. To, že muž začne plniť a formovať priestor lásky znamená, že má príliš silný ženský prvopočiatok. Takýto muž nedokáže plniť svoju úlohu byť tvorcom. Jeho mužstvo bude zatlačené a po nejakom čase sa stane pre ženu nezaujímavým. Každý úspech je založený na samostatnosti a zodpovednosti čo platí i pre ostatné sféry života (podnikanie atď.) V boji proti mužom, žena stráca svoju sexuálnu silu. Používa ju na ničenie a nie na tvorenie. Toto porušenie kozmického princípu privádza k mnohým ochoreniam (ženské choroby) a rozvoju homosexuality v globále. Ženy, nezabúdajme, že všetci muži sú vytvorení ženami. V skutočnosti určuje povahu a chovanie svojho muža práve žena, pretože ona vytvára priestor lásky. Agresívna politika ženy voči svojmu stvoreniu škodí viac žene, pretože spúšťa špirálu jej rozvoja smerom dolu. Ona viac a viac odchádza od svojej podstaty a preto prežíva pocit márnosti, beznádeje, bezvýchodnosti a sklamania. Okrem toho, vnútorný boj viac a viac zosilňuje jej mužský prvopočiatok a to i v jej vnútri vyvoláva boj medzi jej ženským a mužským . Tento duch boja vytvára priestor, v ktorom všetko začína bojovať medzi sebou i samotnou ženou (ako stvoriteľom). Láska je najdôležitejšia energia v živote. Bez nej by sme umreli. Láska je energia obiehajúca okolo sveta. Existuje všade a vo všetkom. Nie je jediný aspekt života, ktorý by nezahrňoval lásku. Aj ten najtemnejší okamžik v našom živote má v sebe element lásky. Môže to byť potreba, alebo nedostatok lásky. Môže to byť potreba viac lásky, alebo túžba vytvoriť jej viac. Na tejto planéte venujeme veľmi vela energie a úsilia na získavanie lásky. V našej kultúre existuje veľa myšlienkových foriem, ktoré nám lásku zneprístupňujú. Sú to naše presvedčenia. Keď hovoríme o láske, musíme hovoriť o bežných myšlienkových formách, ktoré o nej vo svojej mysli udržujeme.

Akékoľvek myšlienky iných ľudí sú nám prístupné telepaticky. Akékoľvek myšlienky iných ľudí, kedykoľvek na čokoľvek, pomyslíme, vyladíme sa na všetkých ľudí, mysliacich na to isté.

Takže, keď myslíme na lásku, na to ako sme milovaní, koľko lásky je vo vesmíre a i v nás, alebo akú máme radosť a vnútorné svetlo, spojujeme sa so všetkými, ktorí žijú na tejto frekvencii mysli (6.čakra).

Keď máme pochybnosti, napojíme sa prostredníctvom nich na vibrácie a myšlienky ľudí žijúcich v odpovedajúcej rovine strachu. Tieto myšlienky neodsudzujte, ale tiež v nich nezostávajme. Je dôležitý uvedomiť si okamžik, keď sa dostávame na iné frekvencie. Existujú egregory svetlých a temných myšlienok.

Nevenujme svoj čas neustálemu premýšľaniu prečo by niečo nemuselo vyjsť. Sústreďte sa radšej na to, prečo to vyjsť môže. Koľko je v nás lásky, ktorú môžeme ponúknuť všetkým: svojim deťom, rodičom, priateľom, spolupracovníkom, i tým ktorých milujeme hlboko a intímne.

Láska je vnem v tele, v emóciách, a konečne aj v duchovných rovinách. Láska je sila ako gravitácia a magnetizmus. Zatiaľ ale nie je ako sila chápaná. Všetci túžime po vyšších formách lásky, ale uviazneme mnohí v bežných myšlienkových formách, ktoré o nej panujú. Lenže keď usilujeme o vyššie formy (roviny) lásky, ozve sa často naša osobnosť s jej pochybnosťami, strachmi a očakávaniami napr. vydrží nám to ? Čo povie moja rodina ? Aby sme mohli mať viac lásky, budeme potrebovať prekročiť svoje hranice. V živote môžeme mať viac lásky, keď sa vzdáme svojich starých vzorcov chovania a uveríme, že vieme ešte viac milovať než sme kedy milovali.

Ďalšia z ciest, ako prežívať viac lásky je spomenúť si na obdobie svojho života, keď sme boli silný plný svetla a lásky.

Ak budeme svoju minulosť využívať na spomínanie na svoje ťažkosti a neúspechy, vytvoríme si svoje minulé obmedzenia vo svojich súčasných vzťahoch.

Koľko z nás, ktorí sme sa zamilovali alebo prežili chvíľu hlbokej lásky, sme sa vzápätí stiahli alebo uzavreli. Vzdialili sme sa jeden od druhého, alebo prestali sme svoju lásku prejavovať. Do hry možno vstúpila naša osobnosť a prehovorila k nám so svojimi pochybnosťami a obavami. Čo keď nebudem pre neho dostatočne pekná? Prečo sa pozerá na moju kamarátku? Pokiaľ sa nám niečo také stane, môžeme sa s tým vyrovnať tak, že budeme svoju osobnosť milovať a uisťovať, že všetko je v našom partnerovi v poriadku. Kedykoľvek prechádzame bránou do väčšej lásky, do jej novej dimenzie, vždy vyjde na povrch nejaká naša časť, ktorá sa necítila byť milovaná. Možno, že ju premietneme do svojho partnera a budeme si myslieť, že je to práve on, kto sa vzďaľuje alebo si vytvoríme nejaké okolnosti a situácie, kvôli ktorým nebudeme môcť toho druhého milovať. Je to však v nás. To my samy si vytvárame toto odcudzenie. Keď sa objaví pochybnosť, strach alebo sklamanie, hľadajme radšej v sebe namiesto hľadania v druhých a pýtajme sa seba: Mám nejakú časť, ktorá vytvára dôvod k obavám ? Keď sa obrátime dovnútra a prehovoríme s touto časťou, ktorá nebola milovaná uistite ju, že na jej strachu nie je nič zlé. Keď jej ukážete novú prejasnenú budúcnosť do ktorej smerujete, pôjde sa nám ďalej s touto láskou oveľa ľahšie. Láska je priestor, ktorý existuje ako energia. Tak, že si na niekoho s láskou pomyslíme môžeme sa na ňu kedykoľvek napojiť a tým doslova zdvihneme svoje vlastné vibrácie. Láska otvára dvere rastu a vitalite. Zo svojej skúsenosti vieme ako sa zamilovaní dokážu prebudiť k životu. Vyžiarená energia sa vráti a zdvojnásobí sa. Oddanosť myšlienke lásky nám ju prinesie. Nemusíme zostupovať na osobnostnú rovinu, kde si hovoríme: Vydrží nám to ? Bude nám to fungovať ? Radšej sa hneď teraz spýtajme osobnosti, ako môžem prehĺbiť lásku, ktorú v tomto vzťahu máme ? Osobnosť je tvorivá.

Láska pôsobí v prítomnosti a sústredením sa na ňu v prítomnosti si ju posielame do budúcnosti a uvoľňujeme pre minulosť. Ak žijeme v pocitoch lásky, a dokážeme ju nájsť vo všetkom, čo robíme, predávať ju cez dotyk, slovo, oči a pocity, potom môžeme jedným aktom lásky (aj fyzický akt) vyriešiť tisíce činov nižšej povahy. Jeden z najväčších darov, ktoré môžeme ľuďom dať, je otvoriť sa ich láske k nám.

O MANŽELSTVE

Pak Almitra znovu promluvila a řekla, A co manželství, pane? A on odpověděl těmito slovy: Byli jste společně zrozeni a spolu zůstanete navěky. Budete spolu, když bílá křídla smrti rozmetou vaše dny. Ano, budete spolu dokonce i v tiché vzpomínce Boha. Ale nechť je volný prostor ve vašem společném bytí a větry nebes ať tančí mezi vámi...