TOVAR V AKCII

NAJPREDÁVANEJŠÍ

KONTAKTY

GSC, s.r.o.
Rajčianska 32
82107 Bratislava
tel: 0910 908 219
info@sebapoznanie.sk


SEBAPOZNANIE

O pomíjivosti

O pomíjivostiCesta k Pravdě je vždy fenomenální, osobitá, jedinečná. Avšak jsou na ní jisté klíčové body, kterými všichni poutníci musí projít. Jedním z těchto „povinných“ poutních míst je uvědomění si vlastní pomíjivosti a absolutní nemohoucnosti. Není síly v tomto vesmíru, která by mohla zaručit, že tyto řádky dopíši do konce. Není síly ve vesmíru, která by mi mohla zaručit příští nádech. Není síly ve vesmíru, která by mi mohla zaručit, že dnešní spěšné rozloučení s vlastními dětmi nebyl ten poslední okamžik, kdy jsem je viděl. Není síly ve vesmíru, která by mi mohla zaručit, že dnes neusnu a neodejdu z tohoto světa pohlcen úplně jiným příběhem a vzpomínka na tento život, včetně vzpomínky na mé nejbližší, utone v hlubinách Všehomíra, jako by se nikdy nic nestalo...


Dnes začal rok koňa - ako na tom bude vaše znamenie tento rok?

ROK KONA

V tomto roku podľa čínskeho lunárneho kalendára Kôň nahrádza Hada. Čínsky rok Koňa začína 31. januára 2014 a trvá do 18. februára 2015. Podľa elementov bude roku 2014 vládnuť drevený Kôň. Drevo je pokrmom ohňa, aby viac a dlhšie horel, takže sa bude jednať svojím spôsobom o dosť energický rok.Novom Mesiaca vo Vodnárovi odštartuje koncom januára v ázijských krajinách nový rok, ktorého symbolom bude Kôň. Je to najvýznamnejší sviatok, ktorý nazývajú aj Sviatok jari. Podľa čínskeho kalendára vládne Kôň nasledujúcim rokom: 1906, 1918, 1930, 1942, 1954, 1966 1978, 1990, 2002, 2014, 2026, ... V našom článku sa tiež dozviete, aké čínske roky nás čakajú po roku Koňa...

Buddhova slova o třech charakteristikách existence

Buddhova slova o třech charakteristikách existenceMnichové, toto pamatujte: · Všechny věci jsou pomíjivé, · všechny věci jsou neuspokojivé, · všechny věci jsou bez pevného já.To, co je pomíjivé, nemůže být trvale uspokojivé.Rovněž o ničem, co je pomíjivé a nedokáže trvale uspokojit, nemůže nikdo doopravdy říci: “Toto jsem já, toto patří mně, toto je mé já...

Posledný deň

Vstúpte do brány večnosti

Brána do večnostiK této změně vnímání někdy dochází v životu nebezpečných situacích. Osobnost, která má svou minulost a budoucnost, dočasně ustupuje a je nahrazena intenzivním vědomím přítomného okamžiku. Všechno, co je potřeba udělat, pak vychází z tohoto stavu vědomí. Proto někteří lidé mají rádi nebezpečné aktivity, jako je například horolezectví nebo závodění v autech, aniž si to uvědomují, neboť nebezpečí je nutí žít v přítomném okamžiku - v onom intenzivním stavu, v němž neexistuje čas, osobní problémy ani myšlení...

O osvietení

o osvisteniŽil kedysi jeden človek, ktorý sa živil lámaním kameňa. Každý deň odchádzal do hôr lámať skalu. Pri práci si pospevoval, a ja keď bol chudobný, netúžil toho mať viac, a tak sa o svet nezaujímal. Jedného dňa bol najatý na stavbu šľachtického sídla. Keď uvidel veľkoleposť zámku, pocítil prvý krát v živote osteň túžby a riekol si s povzdychom: „Keby som tak len bol bohatý! Potom by som si nemusel zarábať na živobytie v pote a drine.“


Banky nám kradou duši. Rozhovor Jany Ciglerové s Jaroslavem Duškem

Banky nám kradou dušiPopulární herec začal svět vykládat po svém a je zážitek ho poslouchat. Peníze neexistují, ztratili jsme duši, děti vychováváme špatně... Má čím dál víc obdivovatelů, jeho představení Čtyři dohody je pořád vyprodané. A to bez jediné reklamy.S lístky na Čtyři dohody se také obchoduje na aukci, viděla jsem je prodávat i za tisíc korun.My jsme se o tom taky dozvěděli. Mrzelo nás to, ale bohužel s tím prý nemůžeme nic dělat...

ODHALTE PRAVDU - PODMIENKY NEEXISTUJÚ

ODHALTE PRAVDU - PODMIENKY NEEXISTUJÚMyslíme si, že všetko musí mať svoj dôvod, aj láska Boha, veríme tomu, že si ju musíme zaslúžiť. Podmienenosť lásky je veľmi rozšírený jav. Svoje zdeformované predstavy preniesol človek aj na Boha. Keď sa bude človek modliť, Boh ho zachráni.Zákon karmy existuje iba na určitom stupni uvedomenia. To znamená, že zákon príčiny a následku musí byť konečný. Príčina a následok je prejav ilúzie, podmienenosti. V realite neexistuje podmienenosť...

Čas neexistuje. Všechno probíhá najednou, tvrdí respektovaný fyzik

time spiralČas – existuje snad záhadnější a podivnější fenomén našeho vesmíru? Přestože se s ním každý z nás setkává každý den a fyzici ho usilovně zkoumají už sto let, vlastně jeho podstatu pořád nechápeme. Jeden z respektovaných fyziků přišel s neobvyklou teorií. Místo, aby se ptal, co je vlastně čas, říká: „Nic jako čas neexistuje.“...

O prasknutom džbáne a kvetinách pri ceste



Prečo sme uverili v ilúziu nadvlády ?

Ilúzia nadvládyAk existuje podmienenosť, znamená to, že ak poznáme podmienky, môžeme žiť lepšie, ako keď podmienky nepoznáme. To znamená, že ten kto pozná podmienky vyhráva a má prednosť nad tými, ktorý podmienky nepoznajú, tak vznikla ilúzia nadvlády. Táto ilúzia jedných nad druhými vytvorila obrovský iluzórny priestor, v ktorom existujú vedecké, duchovné a iné elity, civilizácie a necivilizácie, národy, štáty, náboženstvá, vyvolené národy a kasty...

Skeptik, pochybovač a věřící

To čo zasejeme dnes bude tvoriť náš život v budúcnosti - RODIACA SA KARMA

Rodíci se karmaTento druh Karmy je neustále vytvářen našimi myšlenkami, tužbami a činy. Je to setba, jejíž plody budeme sklízet v budoucnosti. Právě tato Karma představuje tvůrčí sílu člověka. Člověk, který vědomě buduje svoji Karmu, je úplným pánem svých myšlenek a nikdy nejedná pod vlivem nálady. Všechny jeho činy odpovídají jeho ideálům a dává přednost nikoliv těm činům, které jsou mu příjemné, nýbrž těm, které jsou lepší...

Čas neexistuje, vymysleli jsme si ho, tvrdí fyzikové

Čas neexistuje, vymysleli jsme si ho, tvrdí fyzikovéPro každého člověka čas určitě existuje: ráno se probudíme, v průběhu dne se pohybujeme v čase, v určitém okamžiku jdeme spát a i během spánku se nadále pohybujeme v čase. Někteří fyzikové ale tvrdí, že něco takového, jako je čas, ve skutečnosti neexistuje. Vědcům už řadu let nedá spát nesoulad mezi Einsteinovou obecnou teorií relativity, která popisuje fyzikální zákony ve velkém měřítku, a kvantovou fyzikou, která se snaží popsat nejmenší částice ve vesmíru. Například světlo se podle teorie korpuskulárně vlnového dualismu dá popsat buď jako vlna nebo jako částice...

Ilúzia súdu

Ilúzia súduČo sa deje s tými, ktorí neplnia stanovené podmienky? Taký človek je čiernou ovcou. V tomto okamihu na scénu vstupuje šiesta ilúzia. Existuje súd, ktorý môže určiť, či človek plní svoje podmienky, alebo nie? Ilúzia v ľudskom vedomí ide tak ďaleko, že zasahuje aj Boha a Boh sa stáva hlavným sudcom. Vynájdenie súdu je perfektný atribút hry života. Mnohí tomu uverili a žijú v strachu, že budú potrestaní. Súd a odsúdenie hlboko zraňujú človeka, a preto je táto ilúzia tak účinná. Prekáža prežívaniu toho, kto je človek v skutočnosti...


SPÁČI A SNIVCI

Snivci a spáčiExistuje svet plný spiacich ľudí, ktorí snívajú svoj sen menom"môj život". Niektorým sa sníva o šťastí, blohobyte, bohatstve, rodine či vysnívanom partnerovi  iní snívajú o utrpení, bolesti, krivde a nešťastí. Milióny spiacich ľudí snívajú milióny snov. Nájdu sa aj takí, ktorí sa naučili svoje sny ovládať a snívajú o niečo vedomejšie ako ostatní. Pochopili pravidlá snových svetov a začali si sny vedome utvárať a riadiť. Pochopili, že ich sny sa odohrávajú v ich vlastných mysliach, pochopili, že oni sú režisérmi svojich príbehov a začali iných spáčov využívať pre dosiahnutie svojich cieľov. Vymysleli pravidlá podľa ktorých sa museli ostatní spáči začať riadiť. Zriadili takzvané manuály na snívanie a začali diktovať ostatným, ako môžu či nemôžu snívať. Oni sa stali tými, ktorí rozhodujú čo bude v snoch povolené a čo nie, čo bude v snoch možné a čo už nie. Stanovili hranice v rámci ktorých sa spiaci mohli pohybovať...

Relaxácia je alfou i omegou nášho zdravia – tak prečo ju necvičíme?

Relaxácia je alfou i omegou nášho zdravia – tak prečo ju necvičímeDobrá rada, ktorú jogíni dávajú ľuďom cvičiacim jogu znie: „Zhlboka sa nadýchnite a relaxujte. Sledujte, ako sa napätie rozpúšťa, a všetky vaše starosti miznú.“ Všetci akosi cítime, žerelaxácia je pre nás dobrá. Stále ju však potláčame do úzadia, dávajúc prednosť „dôležitejším“ veciam, ktoré vyžadujú našu okamžitú pozornosť....

10 příznaků, že globální elita ztrácí kontrolu

GlobalismKarma dohání globální elitu mílovými kroky. Spolu s tím, jak Ti u moci směřují ke zničující porážce se svými plány války v Sýrii, objevují se příznaky, že jejich vláda nad lidstvem rychle slábne.Během posledního desetiletí byla globální elita šílená ve své štvanici za konsolidací moci nad světem. Byl to vždy jejich plán stejně jako u šílených zlosynů z komických knih, ale po 11.9 jejich plány přejely do rychlého pruhu a pak během finanční krize 2008 přešly na turbo...

Tak toto je pravé BOHATSTVO

Tak toto je pravé bohactvoOtec jednej veľmi bohatej rodiny zobral raz svojho syna na vidiek s úmyslom ukázať mu, v akej biede niektorí ľudia žijú.Pár dní a nocí strávili na istom malom hospodárstve, ktoré vlastnila pomerne chudobná rodina. Keď sa vracali domov, otec sa syna pýta, ako sa mu výlet páčil. "To bolo úžasné, ocko!" "Videl si v akej biede tí ľudia žijú?", hovorí otec. "Videl." "Tak mi povedz, čomu si sa na tomto výlete naučil?"

AKÚ LÁSKU POZNÁTE VY?

Tri druhy láskyPrvní typ lásky je pro mnoho lidí jediný, jaký vůbec znají. Nazývám tuto lásku „láska jestliže“. Tuto lásku můžeme přijímat nebo dávat, pokud jsou splněny určité požadavky. Musíš něco udělat, aby sis takovou lásku zasloužil. “Jestliže budeš hodné děťátko, tatínek tě bude mít rád.” “Jestliže uspokojíš mé očekávání jako milenec…” “Jestliže vyhovíš mým představám…” “Jestliže se se mnou vyspíš…” – budu tě mít rád. Rodiče často učí své děti tomuto druhu lásky, když jim říkají.....

OSVOBOZENÍ OD NESPOKOJENOSTI

OSVOBOZENÍ OD NESPOKOJENOSTINelíbí se vám to, co děláte? Cítíte nevyslovený odpor k někomu blízkému? Uvědomujete si, že negativní energie, která z vás vyzařuje, otravuje vás i lidi ve vašem okolí? Dobře se soustřeďte. Cítíte sebemenší odpor či neochotu? Jestliže ano, pozorujte ji na myšlenkové i emoční úrovni. Jaké vás napadají myšlenky? Pak se soustřeďte na své emoce, které jsou reakcí vašeho těla na vaše myšlenky. Uvědomujte si své emoce. Jsou příjemné, nebo nepříjemné? Je to energie, kterou byste v sobě chtěli mít? Máte na vybranou? Možná vás někdo využívá...

Boh v nás

BOH V NÁSJedného dňa za mnou prišiel jeden muž a povedal:" Rád by som sa dozvedel niečo o Bohu."Prečo o Bohu? A ako vám to pomôže? Áno, získate určité informácie, budete trocha chytrejší, ale to Vám nepomôže, to Vás nezmení, nenaplní Vás to vnútorným svetlom. Ostanete rovnako nevedomý ako pred tým...

ZOZNÁMTE SA S BOHOM

Zoznámte sa s BohomVšichni víte, čím opravdu jste. Jste podstatou lásky. Nemusíte se nic učit. Stačí se rozpomenout. Vaši teologové vám říkají, že mně nemůžete poznat. Říkají vám, že už vaše otázky Mě urážejí. To ale není pravda. Bylo vám řečeno, že od vás něco potřebuji a že když mi to nedáte, nemusíte se ke Mně vrátit. To ale není pravda. Bylo vám řečeno, že jste ode Mě odděleni a že jste odděleni jeden od druhého. To ale není pravda. Bylo vám řečeno, že na světě je nedostatek a že musíte o všechno bojovat. Musíte bojovat dokonce i o Boha. To ale není pravda...

Majster snov

Majster snovKaždý vzťah vo vašom živote možno napraviť a každý vzťah môže byť krásny ale záleží to len na vás. Musíte mať odvahu vysloviť pravdu nie len pred inými ale aj pred sebou. Možno nemusíte byť úprimný ku každému koho stretnete no môžete byť úprimní samy k sebe. Možno nemôžete kontrolovať všetko čo sa okolo vás deje, môžete však ovládať svoje reakcie. Práve ony usmerňujú sen vášho života, váš osobný sen. Vaše reakcie vás robia šťastnými alebo nešťastnými. Vaše reakcie sú kľúčom ku krásnemu životu. Ak sa naučíte ovládať svoje reakcie potom môžete zmeniť návyky. A tým zmeniť svoj život...

Viete čo v skutočnosti vidíte keď sa pozeráte na svet ?

Viete čo v skutočnosti vidíte keď sa pozeráte na svet ?Na podnety môžeme reagovať len na základe našich zmyslových vnemov. Vnímanie je jednou s najdôležitejších funkcií uvedomovania. Ako prebieha naše vnímanie? Máme päť nám veľmi dobre známych základných zmyslov prostredníctvom, ktorých vnímame svet okolo seba. Vďaka zraku vidíme svet, vďaka sluchu počujeme zvuky. Prostredníctvom čuchu rozoznávame vône. Vieme vnímať chute a hmatom spoznávať svet. Týchto päť zmyslov nám sprostredkováva náš celkový obraz o svete, živote a prostredí v ktorom žijeme...

Akú masku používate?

Akú masku používate? Pochopení toho, co jsou to vztahy, může znamenat revoluci v kvalitě lidského života i v celkovém působení naší civilizace. Zdá se, že většina lidí bere vztah jako závazek. Pak se není čemu divit, když tu nemáme šťastné lidi, ale jen tvůrce (a oběti) závazků. Závazky vytváříme za účelem získání pocitu jistoty. Jenže buďte si jistí někým druhým. Z této nesrovnalosti vychází naše snaha kontrolovat vše kolem. To nás přivádí skoro všude, jenom ne do šťastného a spokojeného vztahu. Od Stvořitele jsme dostali vztahy jako nástroj ku projevení se...

ČAS JE ILÚZIA PSYCHIKY

ČAS JE ILÚZIA PSYCHIKYNaučte se užívat čas v praktických situacích - můžeme to nazývat „chronologickým časem" -,ale jakmile vyřešíte daný problém, okamžitě se soustřeďte na přítomný okamžik. Pak nebude docházet k hromadění „psychologického času", což je způsobeno vaším ztotožňováním se s minulostí a neustálým předjímáním budoucnosti. Chronologický čas se netýká jen plánování budoucích akcí. Zahrnuje také učení se z chyb minulosti a předvídání budoucnosti na základě fyzikálních a matematických zákonů...


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár

VEDELI STE ŽE SLOVANSKÝ NÁROD JE NAJSTARŠÍM NÁRODOM V DEJINÁCH

VÉDYSlovanské, predkresťanské ponímanie sveta bolo stáročia potláčané nielen mocou štátno-kresťanskou ale aj komunistickou vládou. Slovanské obrady a tradície boli takmer vykorenené, stratené v zabudnutí, zmenené a zahalené lžou. Preto je v súčasnosti neľahké znovu obnoviť slovanské ponímanie sveta, ba čo i len uveriť aká starobylá je slovansko-árijská kultúra...

Peruánsky šaman prezradil Slovákom, čo sa stane 21. 12.2012

Peruánsky šaman prezradil Slovákom, čo sa stane 21. 12.BRATISLAVA - Smrť a skaza! To sú najčastejšie slová, ktoré sa nám spájajú s dátumom 21. 12. 2012 - koncom mayského kalendára, ktorý má predpovedať zničenie sveta. Peruánec Jorge Luis Delgado Mamani, jeden z desiatich najväčších šamanov dnešnej doby, ktorý nedávno zavítal na Slovensko, však hovorí, že toto proroctvo je iba legenda. Vďaka tomu, že sa do zákrytu dostanú vesmírne telesá s naším vnútorným slnkom, dôjde podľa neho k takému obrovskému prílevu energie, aký sme ešte nezažili. A otvorí sa portál lásky...

Atlantída konečne objavená

AtlantídaPotopené město, které podle kanadských výzkumníků vykazuje znaky vyspělé civilizace, objevili Paul Weinzweig a jeho žena Pauline Zalitzky se svým týmem u východního pobřeží Kuby již před několika lety. Nyní se na naleziště vrátili a s pomocí speciálního podmořského robota zaznamenali ohromující detaily...

Interview s Nikolajem Levašovem

Interview s Nikolajem LevašovemNikolaj Levašov, vědec a fyzikální teoretik, vytvořil zcela novou teorii vesmíru, která poskytuje odpovědi na řadu otázek, které moderní věda považuje neřešitelné. Na základě postulátu anizotropie (nehomogenity) vesmíru vysvětluje nezbytné podmínky pro objevení-se živé hmoty, přírodní zákony, které vedou k nevyhnutelnému vzniku života a později rozumu, a vědomí, které se objeví také nevyhnutelně, pokud jsou splněny určité podmínky. Levašovovy pohledy nemají nic společného s vulgarmaterialismem (něm.), mechanickým materialismem. Silně věří, že hlavní otázka filozofie je absurdní a že duch a hmota ...

Ste vďační za utrpenie?

Ste vďační za utrpenie?Vzpomeňte si na několik bolestných okamžiků svého života. Za kolik z nich jste nyní vděčni, protože jste se díky nim změnili a vyzráli? Zde je prostá životní pravda, která většině lidí zůstává skrytá. Šťastné okamžiky nám činí život radostným, ale nevedou k sebepoznání, růstu a svobodě. Tuto výsadu mají jen věci, lidé a situace, které nám způsobují bolest..

O MENTALISME

MentalizmusČlověk se stále snaží odhalit tajemství stvoření vesmíru i všeho, co je vněm obsaženo a pokouší se vysvětlit svůj vztah ke světu, ve kterém žije. Díky tomu se často objevují různé představy a spekulace o vzniku hmoty a jemnohmotných úrovní, o simulaci na bázi matrixu, virtuální realitě a dokonce i o holografické matrici. Problém je v tom, že náš názor na to, co vytváří realitu, je většinou nesprávně omezen na svět pěti smyslů. Správné odpovědi přitom můžeme nalézt ve studiu mentalismu...

O mentalizme II.

O mentalizme II.Základním principem mentalismu je skutečnost, že nemůže existovat žádný kontakt se světem mimo vědomí. Svět, ve kterém žijeme, je vytvářen naší myslí a existuje pouze na mentální úrovni. Pokud máme pochopit podstatu tohoto vesmíru a jeho vznik, musíme přestat uvažovat v rámci fyzikálních procesů a svou pozornost zaměřit k mysli. Vlastní zkušeností si můžeme ověřit, že vesmír ve své současné podobě je skutečný pouze našim tělesným smyslům, které by nám byly k ničemu, pokud by jejich podněty nevyhodnotila naše mysl. Pokud od nich osvobodíme svou mysl, bere na sebe zcela odlišnou podobu, při čemž ta původní podoba nemá vůbec žádnou další existenci. Ten, kdo svět vnímá, musí být proto odlišen od nástroje vnímání...

MYŠLENÍ UTVÁŘÍ CHARAKTER ČLOVĚKA

MYŠLENÍ UTVÁŘÍ CHARAKTER ČLOVĚKANikdy se člověk nestává tak jasně a nezvratně tvůrcem svého osudu, jako v oblasti duchovní. Díky vysoké pohyblivosti a rychlosti myšlenkových vibrací může myslitel, který vědomě vytváří svůj vnitřní život, pracovat s toutéž přesností a jistotou, s jakou architekt staví budovu podle nakresleného plánu. Každá nová myšlenka přidává nový detail k budované stavbě, ani jedna nepřijde nazmar. Skupiny sourodých myšlenek, které se opakují během několika životů, určují rysy lidského charakteru. A takzvané vrozené myšlenky a dovednosti nejsou ničím jiným, než výsledkem duševní práce minulosti...

Viete ako skončiť s utrpením ?

Koniec utrpeniaPrešli sme si mnohým utrpením, ktoré nás doviedlo tam kde sme. Z utrpenia sa rodí múdrosť a svedomie. Objavte mechanizmus, ako sa utrpenie vytvára a stante sa zase o trochu vedomejší. Eckhart Tolle Vám poradí ako na to...

RAINBOW FAMILY -  SLOVAKIA 2012

RAINBOW FAMILYDúhová rodina je celosvetový "kmeň" ľudí, ktorí sa stretávajú dobrovoľne za účelom výmeny skúseností a poznania. Dúhové stretnutia (Rainbow Gatherings) sú voľné, nekomerčné a otvorené všetkým. Nejestvuje žiadny vstupný poplatok, aktivity na stretnutí (workshopy, liečenie atď.) sú pre všetkých bezplatné, resp. za dobrovoľný príspevok. Stretnutia sa dejú predovšetkým v ...

Každý, kto ku mne prichádza pre pomoc ma prichádza zachrániť

Každý, kto ku mne prichádza pre pomoc ma prichádza zachrániťKeď nás niekto prichádza žiadať o pomoc, prichádza preto, aby nám pomohol vyliečiť tú časť našej osobnosti o ktorej z pravidla ani nevieme, že bola poranená...

ČOHO PRED SMRŤOU ĽUDIA NAJVIAC ĽUTUJÚ?

ČOHO PRED SMRŤOU ĽUDIA NAJVIAC ĽUTUJÚ?Paní Bonnie Ware, sestra, která léta pracovala s umírajícími, zveřejnila svůj seznam hlavních 5 lítostí, které lidé vyjadřují na smrtelné posteli. 1. Kéž bych měl odvahu žít vůči sobě pravdivý život, nikoliv život, který ode mne očekávali ostatní...

Umenie žiť

Umenie žiťKaždý človek by mal mať cieľ. Od jeho kvality závisí hodnota celého života. Zvoľte si cieľ vysoký, rozsiahly, ušľachtilý a nesebecký. Váš život sa tak stane vzácnym pre vás i pre iných. Dokonalosť, s akou uskutočníte svoj ideál, bude závisieť od vašej osobnej dokonalosti. Prvým krokom na ceste k dokonalosti je uvedomiť si sám seba, rozličné časti bytosti a ich typické aktivity. Naučte sa ich odlišovať jednu od druhej, aby ste vedeli určiť ...

O mystických záblescích

O mystických záblescíchMnozí z těch, kteří jsou na počátku hledání se mohou ptát, zdali existuje nějaký důkaz existence Nadjá, který by mohli získat na své cestě ještě před konečnou realizací. Takovýto důkaz je skutečně možné obdržet. Jedná se o dočasné probuzení do existence a skutečnosti duchovního řádu bytí, které přichází ve formě mystického záblesku. Přináší s sebou velkou radost, krásu a pochopení...

O relativite

O relativitePřemýšlivý člověk je fascinován nekonečnou rozlehlostí a neotřesitelnou existencí vesmíru, který sám o sobě není věčný, ale věčné je pouze jeho periodické objevování. Nekonečné opakování všech projevů probíhá ve stoupající spirále a odhaluje relativitu světa jevů v čase, prostoru a v druhu látky z níž je zformován. Pohled lidí na tento svět a vesmír je zcela relativní. Relativita času a prostoru byla matematicky dokázána Albertem Einsteinem, ale indičtí mistři džinismu o ní věděli a sdělovali ji ve svém učení již před třemi tisíci lety. Dávní filozofové vyvinuli určité mentální schopnosti, díky kterým došli ke stejnému závěru jako moderní teorie relativity. Liší se od ní jen formou, nikoli podstatou...

Objetí anděla smrti

Objetí anděla smrti Posledním způsobem, jak dosáhnout osobní svo­body, je připravit se na iniciaci smrti, na přijmutí smrti jako učitele. Anděl smrti nás může naučit, jak být skutečně naživu. Začneme si uvědomovat, že by­chom mohli v kterýkoliv okamžik zemřít; k tomu, abychom byli naživu, máme jen přítomnost. Pravdou je, že nevíme, zda zítra nezemřeme. Kdo ví? Představujeme si, že máme před sebou ještě celou řadu let. Ale máme? Odvezou-li nás do nemocnice a lékař nám řekne, že nám zbývá již jen týden života...

Tajomstvo ľudského mozgu

Tajomstvo ľudského mozguJe zvláštne, že ľudstvo, a to i pri dnešnom vývoji, sa doposiaľ nenaučilo a takmer vôbec nedokáže využívať jednu z najvyšších a najdokonalejších funkcií svojho mozgu. Ide o epifýzu, nazývanú aj šišinka mozgová. Súčasná civilizácia je civilizáciou materialistickou a to so všetkými, tomu zodpovedajúcimi dôsledkami. No a jedným z nich je i tvrdé odmietanie existencie všetkého, čo sa nachádza mimo hmoty. Čiže odmietanie vyšších duchovných svetov a odmietanie jestvovania Stvoriteľa...

Nebe na zemi

Nebe na zemiChci, abyste zapomněli na všechno, čemu jste se za celý život naučili. To je začátek nového pochopení, no­vého snu. Sen, který žijeme, je naším výtvorem. Je to naše vnímání reality, které můžeme kdykoliv změnit. Máme sílu stvořit peklo a máme sílu stvořit nebe. Proč nesnít jiný sen?

Najdôležitejšia vec vašeho života

SEBELÁSKA ZAČÍNÁ SEBEÚCTOU Představte si, jak byste mluvili s někým, kdo si opravdu vážíte. Máte-li psa nebo kočku, jak mluvíte ke svému zvířecímu příteli? Teď se zamyslete nad tím, jak mluvíte sami k sobě. Co si říkáte každý den, když se díváte do zrcadla, když se oblékáte nebo když se koupáte? Mluvíte-li k sobě kriticky, pak jen proto, že jste se to naučili od druhých lidí. Souhlasili jste, že se tak budete chovat, a děláte to už tak dlouho, že jste v tom mistři...

KÁZEŇ VÁLEČNÍKA - Kontrola vlastního chování

KÁZEŇ VÁLEČNÍKA - Kontrola vlastního chování Představme si, že jsme časně ráno vstali plní chu­ti do života. Cítíme se báječně. Jsme šťastní a plní energie. U snídaně se však pohádáme s partnerem a na povrch vyjde záplava emocí. Rozčílíme se a zlost nás připraví o spoustu osobní energie. Po hádce se cítíme vyčerpaní a je nám do pláče. Jsme tak unave­ní, že jdeme zpátky do pokoje, zhroutíme se a po­koušíme se dát do pořádku. Celý den strávíme v oba­lu ze svých vzbouřených emocí. Nemáme do ničeho jiného chuť, chce se nám všeho nechat. Každého dne se probouzíme s jistým množstvím duševní, emocionální a fyzické energie, kterou v prů­běhu dne vyčerpáme...

Rozhovor so spisovateľom a hľadačom duchovného poznania MIROSLAVOM DETKOM

Miroslav DETKOJuniorský šampión v karate a boxe, víťaz svetového pohára, dnes však súčasný tréner, ale najmä spisovateľ a autor štyroch kníh, z toho dvoch románov Miroslav Detko (1989), narodený v znamení rýb.  Jeho vášňou sú knihy, hudba, meditácie a prehlbovanie poznania svojho ducha. Svoju básnickú vášeň prejavil  v emóciami nabitej básnickej zbierke PRI VEDOMÍ (2009). V prvom románe VŠETCI SÚ ANJELI (2010) realistickou, niekedy drsnou formou rozpráva príbeh študenta plného ideálov...

Každé chovanie, ktoré nie je láskou je volanie po láske

Každé chovanie, ktoré nie je láskou je volanie po láskeUvedomte si, ako rôzne sa vo vašom okolí ľudia chovajú. Aké spôsoby chovania sú láskyplné? Aké nie?Také chovanie , ktoré nie je plné lásky, je v skutočnosti volaním po láske. Pokiaľ sa jedná konkrétne o útok na nás je to volanie po našej láske. Keď sme ochotný na také chovanie nie obranou vlastnej osoby, ale tým, že k útočníkovi pristúpime a dáme mu niečo zo seba, získame spojenca...

Bol raz jeden človek

Bol raz jeden človekBol raz jeden človek. Bol celkom nahý, chodil za svojím nosom a pískal si stále tú istú pieseň. Ale ked ho voľakto stretol, hneď sa ho opýtal: A prečo sa neoblečieš? ,,Nikdy ma to nenapadlo", odvetil človek. ,,A kam ideš?" pýtali sa ho. ,,Neviem," povedal človek. ,,A prečo si pískaš stále tú istú pieseň?" vypytovali sa znova a znova. ,,Nikdy som o tom nepremyšlal," hovoril človek. A pískal si ďalej....

Zákon odpustenia

Zákon odpusteniaZákon odpustenia je duchovným „zákonom“ ak čelíme zdravotným problémom, potom naším problémom je často odpustenie. Ak sa chceme vyliečiť, musíme druhým odpustiť. Bez odpustenia nemôžeme očakávať, že naše uzdravenie bude permanentného rázu. Je prekvapujúce, koľko ľudí sa snaží uzdraviť, bez toho že by sa predtým snažili zbaviť emócií, ktoré ich chorobu spôsobili. Zdravie nemôže prebývať v tele, ktoré je plné jedov vytvorených neschopnosťou odpúšťať...

O radosti a žalu

O radosti a žaluPotom jedna žena řekla, Promluv k nám o radosti a žalu. A on odpověděl:Vaše radost je váš neskrývaný žal. A táže studna, z níž pochází váš smích, bývá často naplněna vašimi slzami.Jak jinak by to mohlo být? Čím hlouběji se žal zarývá do vašeho bytí, tím větší radost můžete pocítit.Není to snad tak, že džbán, v němž je vaše víno, je tentýž džbán, jaký byl vypálen v hrnčířově peci?A není to tak, že flétna, jež zklidňuje vašeho ducha, je totéž dřevo, do něhož byly vyřezány dírky nožem?

Moudrost života

Moudrost života1. DOSTANETE TĚLO Ať je milujete, nebo nenávidíte, bude vaše po celou dobu. 2. BUDETE DOSTÁVAT LEKCE Jste ve stálé neformální škole zvané Život. Každý den budete v této škole mít příležitost se učit. Lekce můžete mít rádi, nebo si myslet, že jsou nepodstatné, nebo že jsou hloupé. ...

Tajemný a netušený dar úsmevu

Tajemný a netušený dar úsměvu  1. Upřímný a spontánní úsměv nás nic nestojí, zato je zdrojem mnoha blahodárných účinků jak pro osobu, která ho věnuje, tak pro toho, komu je směřován. 2. Úsměv obohacuje svého příjemce skrze tajemný proces blahodárné rezonance aniž se kdy stane, aby o něco ochudil svého dárce...

REALITU HLEDEJTE ZA SLOVY

REALITU HLEDEJTE ZA SLOVYPodobně jako ukazatel ukazuje na něco jiného. Například slovo med není med. O medu můžete hovořit, jak dlouho chcete, ale dokud jej neochutnáte, opravdu nevíte, co to je. Jakmile med ochutnáte, slovo med ztratí svou důležitost. Přestanete na něm lpět. Podobně je to se slovem Bůh. O Bohu můžete hovořit celý život, ale to neznamená, že znáte realitu, kterou to slovo označuje. Slovo Bůh je často jen duševním idolem. A může to být i naopak: kdyby se vám z nějakého důvodu nelíbilo slovo med, mohlo by vám to zabránit v tom, abyste med kdy ochutnali. Kdybyste měli silný odpor ke slovu Bůh, mohli byste popírat nejen...

Nic a NIC

Nic a NICDůležité je nedat se mýlit slovy. Nenechat se chytit do představ, které slova tvoří. Řeknu-li, že nic je smyslem života, někdo bude znechucen, jiný vyděšen, někdo se začne přít. Někdo se třeba tiše pousměje a pochopí. Zenové nic však není ledasjakým nic. Není to nic nihilismu. Není to nic zklamání. Moc se mi líbí tato zenová příhoda: Jeden zenový mistr ležel v nemocnici. Na pokoji s ním ležel i jakýsi muž. Bohatý člověk, uznávaný přáteli, vážený partnery, milovaný rodinou. Ve svém životě měl všechno, nač si vzpomněl. Peníze, prestiž, ženy, úspěch, rodinu… A teď tady ležel a umíral. Zenový mistr se ho zeptal: "Co je smyslem vašeho života?"...

VĚDOMÁ SMRT

 VEDOMÁ SMRŤKromě bezesného spánku, existuje ještě jedna nevědomá brána do sféry neviditelného Bytí. Ta se otvírá v okamžiku vaší tělesné smrti. I když promarníte všechny ostatní příležitosti k duchovní realizaci, okamžitě po smrti vašeho těla se vám otevře poslední brána.Mnoho lidí, kteří se octli na prahu smrti, hovoří o tom, že viděli zářivé světlo a měli pocit blaženosti a hlubokého klidu...

Skutočná túžba

Skutočná túžbaJeden starý príbeh hovorí o mladíkovi, ktorý prišiel za mužom menom Sokrates a povedal mu: „Chcem vedieť všetko, čo vieš ty.“ „Ak je to tvoje prianie,“ povedal Sokrates, poď so mnou k rieke“. Zvedavý mládenec nasledoval starca. Keď prišli k rieke, Sokrates povedal: „Choď a pozorne sa zadívaj na rieku. Čo vidíš?“ „Nevidím nič, “ povedal mladý muž. „Nakloň sa bližšie,“ naliehal Sokrates.


VNITŘNÍ CÍL VAŠÍ ŽIVOTNÍ CESTY

VNITŘNÍ CÍL VAŠÍ ŽIVOTNÍ CESTYJe jistě dobré vědět, kam jdete, ale nesmíte zapomínat, že jediné, co je na vaší životní cestě reálné, je krok, který děláte v přítomném okamžiku. Nic jiného neexistuje. Vaše životní cesta má vnější cíl a vnitřní cíl.Vnějším cílem je dosáhnout něčeho, pro co jste se rozhodli, což ovšem předpokládá existenci budoucnosti. Stane-li se však váš cíl důležitější než krok, který právě děláte, pak vám unikne vnitřní cíl, který nemá nic společného s tím, kam jdete nebo co děláte, ale s tím, jak to děláte...

O vnitřní kráse

O VNITŘNÍ KRÁSENáš opravdový osud spočívá v našem pojetí života, ve vyrovnanosti. Všude, kam půjdeme, plyne pod oblohou marnotratně bohatý proud života. Proudí v paláci i mezi stěnami vězení, i když jeho tok není vždy prozářen sluncem. Co je pro nás důležité, to není hloubka, šířka nebo mohutnost řeky, která patří všem a proudí všude, nýbrž čistota a uchopení misky, kterou do ní ponoříme...

PROČ JSOU ŽENY BLÍŽE K OSVÍCENÍ

PROČ JSOU ŽENY BLÍŽE K OSVÍCENÍMusejí muži či ženy překonat stejné překážky na cestě k osvícení? Ano, ale pro ženu je obvykle snazší být ve svém těle, takže žena je přirozeně blíže k Bytí, a tudíž k osvícení. Proto v mnoha starých kulturách žena symbolizovala transcendentální realitu. Tato realita byla považována za lůno, které dává život všem bytostem. V knize Taote- ťing (O Tao a ctnosti) je tao neboli Bytí popisováno jako „nekonečné, věčně přítomné", jako „matka vesmíru"...

Vesmír ktorý si tvoríte

Váš filtračný systém skresľuje vnímanie skutočnosti. „tam vonku“ naozaj nič nie je. Vonkajší vesmír sa chová ako veľké zrkadlo, verne odrážajúce váš filtračný systém. Vonkajší vesmír je energetický systém založený na akcii a reakcii. Máme určitú myšlienku alebo predstavu, niečo alebo niekto zdanlivo zareaguje a potom zas my reagujeme na jeho reakcie. Každý z nás má príbeh, ktorý nazýva svojim životom, ale pravdou je, že v ňom okrem nás nikto nie je; všetko.


Príležitosť menom život

Príležitosť menom život“Nezapomínejte, že život není věčný. Dříve či později přijde konec, protože každý z nás je smrtelný. A budeme to my sami, kdo nás bude soudit....

O SLOBODE

O slobodeA pak řečník prohlásil, Promluv k nám o svobodě. A on pravil:Ano, v chrámových hájích a ve stínu citadely jsem viděl, jak nejsvobodnější z vás nosí svou svobodu jako chomout a želízka.A srdce uvnitř mne krvácelo; neboť vy můžete být svobodní jen tehdy, když i touha po hledání svobody se pro vás stane poutem a když přestanete o svobodě mluvit jako o cíli a naplnění.Skutečně svobodní budete, až své dny nebudete prožívat nadarmo a vaše noci nebudou naplněny žádostí a smutkem.Nedopusťte, aby věci spoutávaly váš život, a vzneste se nad ně, nazí a volní...

Zákon zodpovednosti

Zákon zodpovednostiČlovek je stvorený „na obraz Boží" a vo svojej podstate je leda tvorcom. Tvorcom svojho sveta. Je veľmi dôležité uvedomiť si to. Svoj svet si vytvárame svojimi myšlienkami, pocitmi a emóciami. Naše konanie sa nezačína slovami ani činmi, ale našimi myšlienkami. Myšlienka je univerzálnym druhom energie, ktorá ...

Rozdiel medzi ľuďmi

Rozdiel medzi ľuďmiOtec  jednej veľmi bohatej rodiny zobral  raz  svojho syna na vidiek s  úmyslom ukázať mu, v akej biede niektorí  ľudia  žijú. Pár dní a nocí  strávili na istom malom hospodárstve, ktoré   vlastnila pomerne chudobná  rodina. Keď sa vracali domov, otec sa syna   pýta, ako sa mu výlet  páčil. "To bolo úžasné, ocko!" "Videl si v akej   biede tí ľudia žijú?",  hovorí otec. "Videl."


KARMA -Zákon příčin a důsledků

KARMA
Už v dávných dobách byl ve svatých hindských písmech dán klíč k rozluštění nejobtížnějších hádanek lidského života. Podle učení starých mudrců je člověk obdařen nesmrtelným duchem, který pochází od Boha a obsahuje v sobě veškeré božské vlastnosti v zárodku. Aby se tyto božské vlastnosti probudily a aby je člověk sám plně rozvinul...

 

Zralá karma

Zralá karmaJe už připravená ke sklizni a proto je nevyhnutelná. Svoboda výběru je v minulosti, výběr byl udělán. V současnosti zbývá pouze splatit svůj dluh. Příčiny, které se nepřetržitě rodí díky našim myšlenkám, touhám a skutkům, bývají často tak protichůdné, že nemohou existovat zároveň. Mohou být také karmické závazky k určité národnosti nebo společenské skupině, a mezi tím jiné závazky mohou vyžadovat jiné podmínky inkarnace.

 

TAJNÉ DVEŘE

Tajné dverePoutník dlouho putoval a hledal, až se ocitl v dlouhé, tmavé, vlhké a studené chodbě. Jak tak kráčí tou chodbou, najednou se před ním objeví dveře. Jsou zavřené.Poutník si je prohlíží: jsou masivní, dubové, s tepanou klikou. Uvědomí si, že mu brání pokračovat dál. Co je za nimi?Ať je tam co je tam, tady přece nezůstane. Sebere tedy odvahu a nesměle zaklepe. Ticho. Chvíli čeká, pak zaklepe znovu. Nic.Vezme tedy za kliku a zkouší otevřít. Nejde to. Dveře drží jako přibité. Vší silou se tedy opře do dveří. Marné. Zkouší tedy bouchat a křičet: “Kde jste kdo, prosím, otevřete mi!” Bezvýsledně...

 

Druhý zákon Karmy

 

Skrytá karma

 



Rodíci se karma

Rodíci se karmaTento druh Karmy je neustále vytvářen  našimi myšlenkami, tužbami a činy. Je to setba, jejíž plody budeme  sklízet v budoucnosti. Právě tato Karma představuje tvůrčí sílu člověka.  Člověk, který vědomě buduje svoji Karmu, je úplným pánem svých myšlenek  a nikdy nejedná pod vlivem nálady. Všechny jeho činy odpovídají jeho  ideálům a dává přednost nikoliv těm činům, které jsou mu příjemné, nýbrž  těm, které jsou lepší. Buduje pro věčnost, je si toho vědom a pozorně  vybírá svůj ...

 

Duchovní síla uvnitř tebe

 

 

Ticho a kľud

Ticho a kľudKdykoli   je kolem vás ticho – naslouchejte mu. Vnímejte je. Věnujte mu   pozornost. Naslouchání tichu vyvolává ticho ve vašem nitru, neboť ticho   lze vnímat jedině skrze ně samé.Všimněte si, že když vnímáte ticho, tak  nemyslíte na nic.Uvědomujete si, ale nemyslíte. Jakmile  si začnete  uvědomovat ticho, okamžitě se dostanete do stavu klidné  vnitřní  bdělosti. Jste přítomní. Vymanili jste se z dlouhých tisíciletí   kolektivního návyku...

 

 

ILÚZIA PODMIENENOSTI

Ilúzia podmienenostiMyslíme  si, že všetko musí mať svoj  dôvod, aj láska Boha, veríme tomu, že si  ju musíme zaslúžiť.  Podmienenosť lásky je veľmi rozšírený jav. Svoje  zdeformované predstavy  preniesol človek aj na Boha. Keď sa bude človek  modliť, Boh ho zachráni.  Zákon karmy existuje iba na určitom stupni  uvedomenia. To znamená, že  zákon príčiny a následku musí byť konečný.  Príčina a následok je prejav  ilúzie, podmienenosti. V realite  neexistuje podmienenosť...

Když jsem začal skutečně milovat sám sebeKdyž jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mne jen varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká být pravdivý. Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, jak moc druhého zahanbuje, když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není vhodná doba, ani na to není ten člověk připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká sebeúcta...

ČO JE TO CHOROBA?

Čo je choroba?Hlavným  životným zákonom je udržiavanie dynamickej rovnováhy. Zdravý organizmus  je taký, ktorý žije v harmónii alebo v dynamickej rovnováhe.  Samozrejme, že udržiavanie harmónie v súčasných podmienkach nie je  jednoduché. No aj keď sa naruší, dá sa obnoviť...

Výzva

11.11.2011 11:00 VÝZVA11.11.2011 nie je len zaujímavý dátum, ale aj doba keď sa mení svet. Tisíce ľudí po celej planéte sa na chvíľu stíši a vstúpi do svojho vnútra s cieľom atúžbou po lepšom svete, s túžbou spomenúť si na to kto naozaj sme, odkiaľ pochádzame a kam chceme ísť. Pridaj sa aj ty 11.11.2011 o 11:00 aj keď len na chvíľu s tichou a úprimnou myšlienkou a predstavou lepšieho, harmonickejšieho a svetlejšieho sveta...

ITAKA

ItakaKeď sa raz vydáš na cestu do Itaky, želaj si, aby ta cesta bola dlhá, plná napätia a poznávania.Nemaj strach z Laistrygónov ani Kyklopov,neboj sa ani rozhnevaného Poseidona,tých na svojej ceste vôbec nestretneš,ak tvoja myseľ zostane statočná a ak ti v duši i tele vzbĺknu iba ušlachtilé vzplanutia. Nenatrafíš na Laistrygónov ani Kyklopov,ani na rozzúreného Poseidona, ak si sám nimi nepridláviš dušu, ak ich tvoja duša nepostaví proti tebe. Želaj si, aby ta cesta bola dlhá. Nech je veľa takých letných rán keď s nesmiernym pôžitkom a náramnou radosťou vplávaš do prístavov, ktoré si predtým nikdy nevidel, a zastavíš sa na fenických trhoch nakúpiť vzácne tovary...

28.10.2011 Moment rozhodnutia

28.10.2011 Moment rozhodnutia"Mayové nikdy neříkali, že svět skončí… " Dr. Colleman - objevitel Mayského kalendáře říkali, že v tomto dni - 28.10.2011 - "sestoupí 9 bohů", tedy jinak řečeno, že se spojí všech devět vln vývojových cyklů a cykly Tzolkin, a datum tohoto okamžiku, kdy se může stát cokoliv, je 28.10.2011, ne rok 2012. Datum 21.12.2012 je také důležité a představuje svým způsobem konec světa, ale vjiném smyslu! 28.10.2011 je označen v mayském kalendáři jako "vrchol křivky evolučních tvůrčích cyklů", je to den, kdy "velkolepá vesmírná síla bude v souladu s lidstvem, které ...

Taká je podstata Boha

Taká je podstata BohaBoh je podobný dieťaťu. Dieťa sedí pri ceste a hrá sa z drahokamami, ktoré drží v lone na svojej dlhej košeli. Okolo dieťaťa prechádza množstvo ľudí akaždý ho žiada, aby mu dalo tie drahé kamene. No ono ich prikrýva dlaňami a odvracajúc sa hovorí...

Pôvod strachu

PŮVOD STRACHUStrach má mnoho příčin. Bojíme se ztráty, neúspěchu, zranění atd., ale veškerý strach je v podstatě strachem našeho ega ze smrti a neexistence. Naše ego věří, že smrt čeká za každým rohem. Jste--li ztotožněni se svou myslí, strach ze smrti ovlivňuje všechny aspekty vašeho života. Dokonce i něco tak triviálního, jako je potřeba prosadit vlastní názor - to jest obhájit něco, s čím se ztotožňujete -, je důsledkem strachu ze smrti....

O rozkoši

O rozkošiPotom vystoupil vpřed poustevník, jenž navštěvoval město jednou za rok, a řekl, Promluv k nám o rozkoši. A on odpověděl: Rozkoš je písní svobody,ale není to svoboda. Jsou to květy vašich tužeb,ale nejsou to jejich plody. Je to hlubina volající do výšin,alenení to ani hloubka, ani výška...


VIERA

Pár slov o pokoře a její hodnotě pro duchovní praxi

Pár slov o pokoře a její hodnotě pro duchovní praxi

Mezi vlastnostmi, které přísluší skutečným praktikantům směřujícím k dokonalosti, září pokora (spolu s láskou) jako diamant v královské koruně. Čím obtížnější je ji získat, tím je mezi skutečnými hledači duchovna více sledována a ceněna. Vyžaduje totiž především božskou integraci individuálních prvků bytosti v univerzální celek makrokosmu. Všechna tradiční duchovní učení společně vyžadují vzdání se koncepcí „já“ a „moje“, které se v porovnání s božským Já (átman) a s božskou vůlí stávají relativními. Očistný oheň obětování „já“ skrze pokoru spálí nedostatky omezené bytosti a umožní božské jiskře uvnitř nás svobodně zazářit. Člověk takto postoupí od Konečného k Nekonečnému, od potenciálního ke konajícímu, od úsilí k naplnění...

Len si spomenúť

Len si spomenúťKolikrát během dne si na Mne vědomě vzpomeneš? Kolikrát během dne rozpoznáš Moji ruku v tom, co se děje, a vzdášmi díky? Najdi si dnes čas a pokus se zústat po celý den ve spojení se Mnou. Z počátku se ti to nebude zdát snadné, protože budeš bloudit po rúzných bočních cestách života a ani jedna prostá myšlenka na Mne nevstoupí po delší čas do tvého vědomí. Abys s tím mohl začít, musíš se naučit navracet...

Nedělní zamyšlení o nicnedělání

 

Nedělní zamyšlení o nicnedělání“Nejlepší je, když nemusíte nic dělat. Nicnedělání vyžaduje hodně odvahy. K činnosti není odvaha zapotřebí, protože koná mysl. Ego chce neustále něco činit – ať je to v tomhle, či jiném světě, ego stále touží něco dělat. Jakmile něco děláte, ego se cítí skvěle, v pohodě, v pohybu, a má ze seberadost.

 
O dobru a zlu

A jeden muž řekl, Promluv k nám o sebepoznání. A on odpověděl těmito slovy: Vaše srdce znají v tichosti tajemství dní a nocí. Ale vaše uši prahnou po zvuku poznání vašeho srdce. Měli byste objevovat ve slovech to, co jste vždy znali ve své mysli. Měli byste se dotknout prsty nahého těla svých snů. Tohle byste měli skutečně učinit. Skrytý pramen studně vaší duše musí vytrysknout a se zurčením se rozběhnout vstříc moři; a poklad vašich nekonečných hlubin se náhle rozzáří přímo před vašima očima. Nejsou však žádné váhy, které by zvážili váš nepoznaný poklad; a není možné zkoumat hlubinu svého poznání přístroji nebo hloubkovacím lanem.

PLNÝ ŠÁLEK

Mistra Nan-jina navštívil univerzitní profesor a dotazoval se o Zenu. Nan-jin při tom podával čaj. Nalil svému hostu plný šálek a stále pokračoval v nalévání. Profesor sledoval, jak šálek přetéká, a už se nemohl udržet...

 

 

PRÁZDNOTA
PRÁZDNOTA

Myseľ je ctižiadostivá, chamtivá a agresívna. Kontrola mysle nieje dôležitá, dôležité je zistiť, čo zaújma našu myseľ. Myseľ nieje nič iné než húf proti sebe stojacich záujmov.

Prianie, aby sa niekto nedotkol nás, smeruje k tomu, že radšej raníme druhého – tým, že útočíme na druhých, ako by sme bránili seba. Ako ľahké je zraniť druhého. A aká ušlachtilosť je nutná, aký takt, aby sme sa nedotkli druhého. My však zraňujeme druhých preto, že i my sme zraňovaní. A čím viac sa vo vnútri trápime, tým silnejší je v nás pud, prejaviť sa navonok příkrostí a prudkostí. Vnútorný nekľud nás nás ženie k tomu, aby sme vonku hľadali ochranu a čím viac sa chceme chrániť, tým viac útočíme na druhých.

Čo je teda to, čo tak starostlivo strážime a bránime? Je isté, že to je to – nech už na ktorejkoľvek úrovni- vždy idea nás, nás samých, naše ja. Veď ak by sme nestrážili túto ideu, toto centrum, jadro, v ktorom sa všetky naše snahy zbiehajú, v ktorom sa všetko sústredí akumuluje, nebolo by mňa ani môjho. Potom ale, by sme boli úplne senzitívny, vnímaví k všetkým cestám a formám svojej bytosti, k jej prejavom, vedomým i skrytým. No väčšina z nás nechce objaviť proces tohto ja, odporujeme prílišnému priblíženiu sa predstave ja. Táto idea našej osobnosti je síce úplne povrchná, ale keďže väčšina z nás žije iba na povrchu, sme spokojní s ilúziou.

Túžba raniť druhého je inštinktom hlbokým. My svoju nespokojnosť, ľútosť, rany zhromaždujeme, starostlivo uchovávame, lebo oni nám dávajú akýsi pocit vitality, života a činnosti. A čo bolo zozbierané, nazhromaždené, to musí byť vydané za pomoci hnevu, zlosti, zloby, urážky, poníženia, tvrdosti a tvrdošíjnosti, alebo ich opakom: odpustením, ku ktorému by však nedochádzalo, ak by sme svoje ubližovanie neskladovali.

Prečo teda zhromažďujeme všetky tie lichotky, urážky, pohladenia vo svojej duši? Pretože bez znôžky týchto skúseností a našich odpovedí ako by sme neboli; nie sme ničím, nemáme meno, niesme s niekým v spojení, ak nemáme nejakú vieru. A to je práve strach pred tým, že by sme neboli nič, ktorý nás núti k tomuto zhromaždovaniu. Ak by sme však si uvedomili pravdu, skutočnosť tohoto strachu, potom to bude táto pravda, ktorá nás oslobodí a nie naša cieľavedomá snaha oslobodiť sa od strachu.

Člověk je nicota. Může mít jméno a tituly, majetek a bankovní konto, může mít moc a může být slavným, ale přes všechna tato zjištění není nic, je nicota. A ať už si je třeba totálně nevědomý této nicotnosti, prázdnotě, nebo ať o ni nechce vědet, ať dělá cokoliv, aby se jí vyhnul, tato nicotnost, tato prázdnota tu prostě je.

Svoj vztach k ničotnosti a jej strachom nájdeme, iba keď si začneme a to zcela bez výberu uvedomovať svoje úniky pred ňou. Vždyť vy nejste k ní v žadném vztahu izolované, samostatné jedinečnosti; nejste snad nějaký pozorovatel, ji pozorujíci; bez vás, bez onoho myslitele, pozorovatele tohoto, nic není. Vy a nicota jste jednota, jeden jev a ne dva oddělené procesy. Jestliže vy, myslitel, se jí obávate a blížite se k ní jako k něčemu cizímu, k něčemu opačnému od vás, pak jakákoliv akce, kterou vůčí ní podniknete, musí ovšem nutně vést k iluzi a dalšímu konfliktu a strasti. Když však objevíte, když začnete vnímat toto nic, tuto bezpodstatnost a prázdnotu jako sebe sama, pak strach – který vzniká a existuje, jen když se oddělíte jakožto myslitel od svých myšlenek a pokoušíte se pak najít k nim svůj poměr – onen strach odejde sám od sebe. Jenom pak je možné mysl uklidnit, a v tomto klidu, pokoji přichází pravda.

-------

Jak podivná věc je osamělost a jak se jí bojíme! Nikdy si nedovolíme dostat se do její blízkosti. Kdyby se tak náhodou stalo, jak rychle bychom od ní prchali. Uděláme nevím co, abychom se od ní dostali, abychom ji přikryli. Vědomě i podvědomě se snažíme, abychom se jí vyhnuli, nebo ji přemohli.

Avšak jak vyhýbaní se, tak i přemáhaní osamělosti je bezvýsledné. I když potlačena nebo nepovšimnuta, ta bolest, ten problém – zůstávají. Na okamžik se jí vyhnete, ale když skončí smích a vypaří se alkohol, strach z osamění se vrací. Můžete žít třeba jen pro svého syna nebo svému mistru, či abyste dal výraz svému talentu – jako plášť tmy osamělost vás přikryje. Ať milujete, nebo nenávidíte; ať utíkáte od ní podle svého temperamentu nebo psychologických potřeb – vždy tu bude osamělost, bdící, na vás čekající, vzdalující se, jen aby se opět navrátila.

Osamělost je vědomí kompletní odloučenosti; a není snad naše činnost sebeohrazující? Což naše myšlenky a pocity ačkoliv směřují ven, nejsou výlučné a oddělující? Nesnažíme se snad dominovat ve svých vztazích, právech i ve svém majetku, vytvářejíce tak odpor? Neznáme naši práci a vaši práci? Neztotožňujeme se s kolektivem, s vlastí, s několika lidmi? Není celá naše snaha vyčerpávana v izolovaní se, v oddělovaní a separování? Sama činnost našeho já, ať už na kterékoliv úrovni, je zbůsobem izolace; a osamělost je vědomí sebe bez činnosti. Činnosť ať fyzická, nebo duševní, stává se prostředkem k vyjádření sebe; a kde není vůbec žádné činnosti, tam je vědomí prázdnoty Já. Je to tato prázdnota, kterou chceme vyplnit, v jejímž vyplňování trávíme celý svůj život, ať na vznešené, nebo nízké úrovni.

Touha vyplnit tuto prázdnotu – nebo utéci od ní, což je totéž – nemůže být zjemněna, sublimována ani potlačena, protože která je to jsoucnost, která by sublimovala nebo potlačovala? Což není právě toto jsoucno jen jinou formou touhy? Předmět touhy může být různý, ale cožpak si není každá touha podobná? Můžeme změnit předmět svých přání od pití k ideaci, ale bez pochopení procesu toužení bude tu neodvratně zase jen iluze.

Není odděleného jsoucna od touhy, není tu někdo, jenž touží, ale jen toužení. Touha bere na sebe různé masky v různých dobách, v odvislosti od druhu zájmu. Vzpomínka na tyto zájmy setká se s novým zájmem, čímž vznikne konflikt, a již se tu objeví výběrčí, který se tu usadí jako jsoucno, oddělené a odlišné od touhy. Ale tato jsoucnost není různorodá vzhledem k příslušným vlastnostem.

To jsoucno, jež se snaží buď vyplnit prázdnotu, nebo od ní utéci, se nijak neliší od toho, od čeho utíká, čemu se chce vyhnout: od prázdnoty, neúplnosti osamocení, ona jím je. Nemůže utéci sama od sebe; nanejvýš může pouze sama sebe pochopit. Ona je svou vlastní osamělostí, svou vlastní prázdnotou. Pokud se bude na sebe dívat jako na něco od sebe odděleného, potud bude podléhat klamu a nekonečným konfliktům. A jen tehdy, když přímo prožije svou vlastní osamělost, jen tehdy může nastat osvobození od strachu. Strach existuje jen ve vztahu k ideji, a idea je odpovědí paměti ve formě myšlenky. Myšlenka je výsledkem zkušenosti; a ačkoli může hloubat nad nicotou a prázdnotou, a mít vzhledem k ní i určité počitky, nemůže poznat prázdnotu přímo. Slovo „osamělost" s jeho vzpomínkami utrpení a strachu nedovolí, abychom je prožili znovu. Slovo je vzpomínka, a když to slovo přestalo být významné, pak vztah mezi zakoušením a tím, kdo zkušenost prožívá, je zcela jiný. Potom vztah je přímý a ne skrze slovo, skrze paměť pak prožívající je současně i prožitkem, což jedině přináší osvobození od strachu.

Láska a prázdnota nemohou přebývat spolu; když je tu pocit osamění, není tu lásky. Můžete skrýt nicotnost, prázdno pod „lásku", ale jakmile objekt vaší lásky přestane odpovídat nebo ho tu prostě již není, potom si uvědomíte prázdnotu a jste zklamáni. Používáme slova „láska" jakožto prostředku k úteku od nás samých, před naší vlastní nedostatečností. Lpíme na tom, koho milujeme, žárlíme, postrádáme jej, když tu není, a jsme úplně ztraceni, jestliže zemře. Pak hledáme útěchu jiným způsobem, v nějaké víře a náhražce. A toto vše že by mělo být láskou? Láska není idea, představa, výsledek asociace. Láska není něco, čeho by se dalo použít jako úniku před naší vlastní bídou; a jestliže ji takto použijeme, pak nastane řada problémů, které nemají řešení. Láska není nejaká abstrakce, ale skutečnost, která může být použita jen tenkrát, když idea, mysl, přestatne být nejvyšším činitelem.

Jestliže se obávate prázdnoty a blížite se k ní jako k něčemu cizímu, k něčemu opačnému od vás, pak jakákoliv akce, kterou vůčí ní podniknete, musí ovšem nutně vést k iluzi a dalšímu konfliktu a strasti. Když však objevíte, když začnete vnímat toto nic, tuto bezpodstatnost a prázdnotu jako sebe sama, pak strach – který vzniká a existuje, jen když se oddělíte jakožto myslitel od svých myšlenek a pokoušíte se pak najít k nim svůj poměr – onen strach odejde sám od sebe. Jenom pak je možné mysl uklidnit, a v tomto klidu, pokoji přichází pravda.

Ja sám sa nelíšim, alebo niesom oddelený od tejto prázdnoty. Ja sám som onou prázdnotou. Pozorovateľ je pozorovanou prázdnotou. Ak toto sledujeme ďalej, zhliadneme, že to viacej nenazývame osamelosťou, tento výraz prestal. Ak budeme postupovať ešte ďalej, což je vecou neľahkou, zistíme, že to, čo nazývame osamelosťou, neexistuje. Je tu úplný zánik osamelosti, prázdnoty, mysliteľa, ako myšlienky. Tento postup učiní koniec strachu.

Touha po naplnění, po tom něčím se stát, vznikne, uvědomíme-li si, že jsme ničím. Protože jsem nic, nedostatečný, prázdný, vnitřně chudý, snažím se stát se něčím, vně i vnitřně bojuji, abych se naplnil, ať už v nějaké osobě, či věci nebo ideji. Naplnit tu prázdnotu – toť celý proces naší existence. Jsme si vědomi, že jsme vnitřně chudí, snažíme se buď o nabytí věcí vnějších, nebo pěstujeme bohatství vnitřní. Úsilí je zde jen když se jedná o únik z tohoto prázdna uvnitř kontemplací, obohacováním se, dosažením silou atd. To je naše každodenní existence. A tento útěk, toto vyhýbání se, tento pokus zakrýt onu prázdnotu, vyvolává zápas, boj, úsilí.

A co se stane, není-li tu snahy uniknout? Tu žijeme v této osamělosti, žijeme s touto prázdnotou a přijmeme-li tuto prázdnotu uvidíme, že se dostaví tvůrčí stav, v němž není úsilí ani zápasu. Úsilí existuje jen pokud se pokoušíme vymknout se vnitřní samotě a prázdnotě, ale podíváme-li se jí tváří v tvář, pozorujeme-li ji prostě, aniž bychom se jí chtěli vyhnout, přijmeme-li ji, poznáme, že se dostaví stav, v němž přestaly všechny snahy a zápasy. Tento stav bytí je tvořivost a není výsledkem úsilí.

Neboť je-li tu pochopení toho co je, tedy prázdnota, vnitřní nedostatečnost a žijeme-li s touto nedostatečností a plně jí rozumíme, pak dochází k vnitřní skutečnosti, tvůrčí inteligenci, jež přináší štěstí.

Proto tedy akce, jak ji známe, není vlastně než reakcí, neustálým stáváním se, což je popřením toho, vyhnutím se tomu, co je. Je-li tu však vědomí prázdnoty, bez výběru, bez zavržení, bez souhlasného přijetí, pak v tomto pochopení toho co je, dojde k činu, k akci, jež není reakcí, ale tvořením. Pochopíte to, uvědomíte-li si sebe v činnosti. Pozorujte se, jak jednáte – nejen vně, ale pozorujte i pohyb svých myšlenek a citů. Když si toho pohybu budete vědomi, poznáte, jak váš myšlenkový proces, což je cítění a jednání, je založeno na ideji, stát se něčím. Tato idea vzniká jen když je tu pocit nejistoty a k tomuto pocitu dochází, když si uvědomíte svoji prázdnotu. Budete-li si uvědomovat svůj myslivý a citový proces uvidíte, že tu je stálý boj, úsilí změnit, přizpůsobit, proměnit to, co je. Toto úsilí stát se něčím jiným a toto stávání se je přímým vyhýbáním se tomu, co je. Sebepoznáním, stálou bdělostí poznáte, jak úsilí, boj, snaha stát se něčím vede jen k bolesti, strasti a nevědomosti. A jen když si uvědomíme onu vnitřní nedostatečnost – jsme ochotní neunikat jí, ale žít s ní, přijmout ji, poznáme, že jsme objevili stav mimořádného klidu, který není skládán dohromady, ale je to mír, přicházející s pochopením toho, co je. V tomto stavu klidu nastane tvořivé bytí.

Jiddu Krishnamurti


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Sloboda a cesta bojovníka

Sloboda a cesta bojovníka

Čo pre teba znamená sloboda? Je to život oddaný blahobytu – niečo ako veľkolepý zaslúžený odpočinok?

Možno to znamená, nemusieť robiť nič určené, ako starať sa o svojich rodičov, deti, ako pracovať v nejakom zamestnaní, alebo to snáď znamená nemať povinnosť urobiť čokoľvek, takže sa môžeš plne sústrediť na „žitie“?

Je to poňatie, ktoré zvábi väčšinu ľudí. Väčšina z nás by po opýtaní odpovedala, že skutočne voľní by sme boli „ak by sme len nemuseli......“, alebo „ak by sme mohli.....“. Akokoľvek, všetky tieto želania a malé vyhýbania sa majú veľmi málo spoločného so skutočnou slobodou. Nechávajú nás pripútaných k očakávaným výsledkom, a tak zostávame „chytení do pasce“ dovtedy, pokiaľ sa tieto výsledky nedostavia.

Sloboda pre tých, čo si želajú nasledovať Cestu bojovníka, je tak trocha odlišná, a je opísaná v sérii kníh od Théun Maresa, toltéckeho autora a učiteľa.

Bojovník vie, že život je nepredvídateľný, a preto výsledky, po ktorých túžime sa nikdy nemusia naplniť, ponechajúc nás tak smutných a rozčarovaných. Koľko ľudí sa mátožne vlečie do práce, majúc „len“ 5, 10, 15 rokov do dôchodku, utešujúc sa, že potom budú konečne schopní robiť to, čo vždy chceli? A predsa, v prípade, že náš sen sa splní, čoskoro objavíme, že sloboda, ktorú sme hľadali, nám stále uniká – ako väčšina milionárov bez váhania dosvedčí. Dokonca s miliónom dolárov v banke, dokonca po odchode do dôchodku, zisťujeme, že stále máme tie isté brzdy, tie isté obavy, tie isté problémy vo vzťahoch, tie isté hádky s príbuznými, ten istý hlboký pocit ľútosti, že sme mohli žiť život naplno namiesto toho, aby sme ho premárnili.

Bojovník veľmi dobre rozumie nepredvídateľnosti života, a tak nielenže nádeje do budúcnosti sa nikdy nemusia splniť, ale že takisto môže v ktoromkoľvek okamihu zomrieť. Všetci sme náchylní veriť, že budeme žiť aj o týždeň, o rok, či o 5 rokov, nie však bojovník. On, či ona vie, že nemáme žiadne záruky ohľadne života a smrť nám môže zaklepať na plece v hociktorý okamih. Bojovník si cibrí zdravé uvedomovanie si prítomnosti smrti, a používa ho na neustále žitie na okraji, kde je život vždy vznikajúci, vždy nový.

Dosiaľ sme boli, cez náš spoločenský úzus, vedení „žiť pre zajtrajšok“, a tak väčšina ľudí strávi svoje životy v stave podobnom zabudnutiu, čakajúc na výhru v „lotérii života“, ktorá zmení ich životy z obyčajnej existencie na vzrušujúce dobrodružstvo.

Pre bojovníka sloboda neznamená únik, ani čakanie, že život mu poskytne zmenu k lepšiemu, je to preňho stav mysle. Tento stav mysle ti umožní dostať sa z presvedčenia, že si len obeť, a vybuduje v tebe poznanie a istotu, že ty sám môžeš riadiť svoje životné podmienky.

Predsa len, keďže tento postoj mysle je vo veľkom protiklade ku všetkým našim spoločenským úzusom, jeho kultivácia nie je len dlhá cesta, ale i cesta, ktorá je viac podobná neustálemu boju, než prechádzke ružovým sadom.

S ohľadom na to si možno uvedomiť, že ľudia obvykle nazerajú na svoje narodenie ako na niečo mimo ich kontroly. A tak si myslia o svojich životoch, že sú to výsledky pôsobenia ich okolia, sociálneho postavenia, kultúry, náboženstva, vzdelania, atď. Povedané inak, ľudia vidia sami seba ako obete svojich životných podmienok.

Bojovník nikdy nie je obeťou. Bojom o oslobodenie z oslabujúcich následkov spoločenských úzusov, berú bojovníci plnú zodpovednosť za svoj zrod, za svoj život a svoju smrť.

Je to kliatba nášho ľudského podmieňovania veriť, že problémy v našich životoch bránia uskutočneniu nášho plného potenciálu. Bojovník vie, že nech sú jeho alebo jej životné podmienky akékoľvek, či sa objavia akékoľvek „problémy“, neprichádzajú na nás v podobe trestu, ale ako príležitosť vyrásť. Všetky a každý z nich je výzva, ktorá nám dáva príležitosť potvrdiť svoju silu. Nikdy nám nie je dané niečo, čo nie sme schopní zvládnuť, a tak bojovník vie, že čím väčšia je výzva, tým väčší bude dar sily na sklonku dňa.

Čo iné sa predpokladá od bojovníka, že bude prakticky konať na dosiahnutie slobody? Prvé tri knihy od toltéckeho Naguala Théuna Maresa, vytyčujú základy pre oba koncepty, takisto ako pre ich praktickú výuku. Sú to niektoré zo základných nástrojov a techník, ktoré sa učí každý žiak na Ceste slobody. I keď sa spočiatku môžu zdať jednoduché, v okamihu, keď sú pochopené a prakticky používané, okrem toho, že sú veľmi účinné, taktiež vedú k získaniu čím ďalej tým vyššej miery komplexnosti a pochopenia.

Na základe procesu rekapitulácie sa môžeme naučiť, ako si uvedomiť podmienenosť našej minulosti a vidieť náš život taký, aký v skutočnosti je. Odhliadnuc od životnej dôležitosti pozbierať si každý dar sily zo všetkých našich životných skúseností, pokiaľ sa taktiež nenaučíme vidieť pochabosť v našich vzorcoch správania sa, stále budeme namiesto skutočného žitia iba pokračovať v opakovanom hraní našich pochabostí.

Slová sú mocné nástroje pre bojovníka, ktoré doslovne tvarujú náš svet. Preto sa tiež učíme, ako bojovník pristupuje k správnemu používaniu slov.

Všetci sme stvorenia podliehajúce zvykom. Preto často nestačí jednoducho dosiahnuť jasnosť v jednotlivých bodoch. Iba cez techniku nekonania môžeme narušiť tieto deštruktívne vzorce správania sa, ktoré sú v nás zakorenené, dlhodobé, a ktoré sa vždy prejavujú v miliardách rozličných a nepochopiteľných podôb.

Lovec je majster v stopovaní svojej koristi. Našou najväčšou korisťou je naše vlastné sebadeštruktívne chovanie a bojovník sa ako prvé a najprednejšie učí stopovať svoje vlastné správanie. Predsa len, keďže je ľahšie vidieť chyby v druhých ľuďoch, začíname učením stopovania správania sa iných ľudí.

Pre bojovníka nie je celý svet ničím viac ako zrkadlom potenciálneho správania sa, ktoré existuje vo vnútri nás, či už ide o minulé, súčasné alebo budúce správanie sa. Z toho dôvodu sa pomocou predstavy zrkadiel najskôr učíme rozoznať, a potom zmeniť v nás poškodzujúce správanie, ktoré vidíme odrážať sa, pretože pravdou je, že nikdy nedokážeme zmeniť iných ľudí – iba samých seba. Správnym uplatňovaním tejto techniky prirodzene a rýchlo zmizne i potreba súdiť iných.

Sloboda znamená veľa vecí, ale možno podstatou slobody je poznanie, že nech sa nám stane čokoľvek, máme na výber. Vedomie, že máme schopnosť si vybrať, akým spôsobom budeme reagovať v akejkoľvek situácii, je srdcom slobody. Akákoľvek iná cesta nami nechá mávať ako bábkou na motúzikoch, ktoré boli nastavené našimi rodičmi, priateľmi a spoločnosťou.

A problém s mávaním ako bábkou alebo obeťou je, že nielenže oslabujeme sami seba, ale taktiež spoločnosť okolo seba, pretože napokon život je dôkladne vzájomne previazaný, vzájomne závislý, vzájomne poprepájaný.

A tak hviezda, na ktorú bojovníci upierajú zrak počas ich boja o slobodu, nesie na sebe motto: „Ak pozdvihneš seba, automaticky pozdvihneš i ľudí okolo seba, a ak strelíš sám seba do nohy, automaticky necháš všetkých ostatných ľudí padnúť tiež“.

V motte je ukrytý i iný aspekt slobody, a to, že nemôžeme nútiť iných ľudí, aby sa zmenili – môžeme zmeniť iba sami seba. Ale cez nepretržitú prácu na pozdvihnutí nás samých môžeme, a i robíme, zázraky vo svete vôkol nás.

http://www.dreamingwolf.sk preklad - Enikah

Charles Mitchley, žiak Théuna Maresa


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Jedenáct veršů o sebezkoumání

Jedenáct veršů o sebezkoumání

1. Myšlení je mentální činností, bytí není mentální činností. Když zkoumáme: "Kdo myslí?", myšlení se zastaví. Když myšlenky přestanou, máte pochybnosti o vaší existenci, zda jste "Já Jsem"? Přebývat ve vaší vlastní existenci, která svítí jako "Já jsem", jako zdroj, ze kterého všechny myšlenky vystupují, to je stavem přebývání Sama v Sobě. Proto takto přebývejte.

2. Ten, co myslí, je duše, džíva. Ten, který existuje jako "Já Jsem", bez jediné myšlenky, je Bůh. Když myslící s velkou láskou myslí na to, co existuje pouze jako "Já Jsem", pak tato k Sama Sobě stočená myšlenka se stane Vědomím, oproštěným od myšlenek, a to zničí všechny myšlenky. Když myslící zhyne spolu se všemi svými myšlenkami, pak zůstává svítící stav přebývání "Já Jsem", což je stavem spojení se Šivou, Bohem.

3. Kdo si myslí "já jsem ten a ten", ten je pouhou myšlenkou, jako jiná myšlenka. Ale ze všech myšlenek myšlenka "já jsem ten a ten" - je jediná první. Duše, která myslí "já jsem ten a ten" je pouze odrazem našeho skutečného Já. Duše, která myslí "já jsem ten a ten" je pouhým zrcadlením našeho pravého Já átmanu. Když přebýváme a svítíme jako náš átman, pak se myšlenka "já jsem ten a ten" neprojeví.

4. V bezesném spánku myšlenka "já jsem ten a ten" vůbec neexistuje. Také v pravém stavu poznání Sebe Sama myšlenka "já jsem ten a ten" také neexistuje. Avšak ve stavech bdění a snění, které vznikají mezi temnotou spánku a čistým světlem poznání Sebe Sama se zdá, že myšlenka "já jsem toto tělo" vystoupí a zase zaniká. Proto toto omezené já není skutečné, je to pouhá myšlenka.

5. Prospívání "já" znamená prospívání bídy. Ono "já" je to, co se nazývá egem. Toto ego - já vzniká a prospívá, protože neprovádíme sebezkoumání. Když zkoumáme "Kdo je ono já?" a přitom bedlivě zkoumáme pocit "já", aniž bychom si všímali doplnění "toho a toho", s kterým bývá smíchán, pak onen doplněk zmizí, protože opravdovou existenci postrádá.

6. Druhé a třetí osoby, tj. poznávané objekty, žijí pouze na základě první osoby poznávajícího subjektu, který je jejich kořenem. Když mysl, která neustále kolísá, jelikož si všímá druhých a třetích osob, se stočí dovnitř a zpozorní k první osobě, která vystupuje jako "já jsem ten a ten", pak přídavek "ten a ten" přestane existovat a átman, který vždy existuje jako "Já Jsem" začne spontánně svítit. Átman, který je nezničitelným základem první osoby, ten jedině je pravým poznáním (džňánou).

7. Myslet na druhé a třetí osoby je nerozumností, protože pozorností k druhým a třetím osobám vyvstane a naroste mentální aktivita. Když však věnujeme pozornost první osobě, pak tím provádíme sebevraždu našeho ega, protože samotným zkoumáním první osoby ego samo od sebe zmírá.

8. Je čirou nevědomostí věnovat pozornost druhým a třetím osobám, namísto abychom ji stočili a věnovali ji "já", pocitu první osoby, který vždy každý zažívá. Když se zeptáte, zda není pozornost věnovaná egu pozorností, která je také založená na nevědomosti, a proč bychom si toho tedy měli všímat, pak vyslechněte následující:

9. Proč je ego zničeno, když ho zkoumáme pomocí "Kdo jsem já?"? Protože já myšlenka je odraženým paprskem uvědomování Sebe Sama a proto na rozdíl od jiných myšlenek, které postrádají spojení s Vědomím, je tato přímo spojena se svým zdrojem. Proto, když se naše pozornost hlouběji a hlouběji noří sledováním odraženého paprsku "Já", délka tohoto odraženého paprsku se bude krátit, až se nakonec scvrkne v nic. Když ztotožnění s egem "já jsem ten a ten" tímto zmizí, pak vědomí, které bude svítit jako "Já jsem Já" - představuje pravé poznání átmanu.

10. Nemyslete ve smyslu "to musím jedině já udělat". Nic není vámi činěno, protože vy prostě ničím nejste. Když budete tuto pravdu znát hned od začátku, pak zcela odpadne vaše vystupování "já jsem konající" a všechny činnosti nastanou samy od sebe a vy zůstanete v neměnném míru.

11. Když budeme zkoumat "Co je realitou, která vždy existuje?", pak zjistíme, že na tomto světě není nic skutečné. Jelikož jedině átman je skutečný, nechť mentálně zamítneme všechno jiné a neotřesitelně přebývejme jako ona Skutečnost, která zůstává svítit jako jediné "Já Jsem". Toto je jediná služba, kterou nám uložil Pán Ramana, který stále přebývá jako věčný átman.

Světlo na učení Bhagavána Šrí Ramana Maháršiho


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Realita je prítomný moment

Realita je prítomný moment

Všetci budhistickí majstri tvrdili, že realita je prítomný moment – tu a teraz. Tvrdia, že pravda tohto sveta je iba to, že vesmír existuje v tomto čase a tomto mieste. Toto tvrdenie je z toho druhu tvrdení, ktoré keď niekto vysloví, počúvame a nejasne sa divíme – hmmm. Ale čo skutočne myslia týmto tvrdením? Čo je prítomný moment? Ako dlho trvá? Má dĺžku? Napríklad, aká časť toho, čo hovorím je prítomný moment a prečo je to tak, že aj keď budhistický majster urobí takéto definitívne tvrdenie, prítomnosť predsa cítim ako vágne definovanú vec? Obvyklé pochopenie slova prítomnosť je vágne „niekedy teraz“.

Ale budhistickí majstri idú ďalej, než robiť vágne tvrdenia. Napríklad v Shobogenzo Genjo Koan, Majster Dogen tvrdí, že:

“Drevo sa v ohni stane popolom; a nikdy sa nevráti a nestane znova drevom. Predsa však by sme to nemali vidieť tak, že popol je budúcnosť a drevo minulosť. Pamätaj, že v dharme drevo zostane drevom. Aj keď má minulosť a budúcnosť, minulosť aj budúcnosť sú odťaté. Popol zostáva v dharme popolom.“

Tu chce Majster Dogen zdôrazniť, že prítomný moment je okamžitý, odrezaný od minulosti a budúcnosti. A znova, nie je ťažké počuť, čo sa tu hovorí, ale môže to byť skutočne pravda? Skutočne žijeme v situácii, keď každý moment je odrezaný od každého iného momentu? Väčšina ľudí by malo problém tomuto uveriť. Budhistickí majstri nás povzbudzujú, cvičiť zazen a zažiť skutočnú podstatu reality, pretože z tohto zážitku pochádza viera v budhizmus.

Jeden z dôvodov, prečo je ľudom také ťažké tomuto uveriť, aj keď to počúvame hovoriť budhistických majstrov všetkých čias, spočíva v tom, že v modernej dobe spoločnosti nasledujú náboženstvo vedy. V náboženstve vedy veríme v absolútnu vládu príčiny a efektu. Všetko má svoju príčinu a veda sa snaží nájsť spojenie medzi príčinami a ich následkami, obvykle v podobe matematického vzorca a teórií.

Ak teda na chvíľu budeme rozmýšľať o vede ako o náboženstve, teda ako o nejakej viere o ktorú sa opiera naša každodenné jednanie, potom prídeme na to, že veda má niekoľko skutočne fundamentálnych domnienok, bez ktorých nedokáže existovať. Jedna z týchto základných domnienok je viera, že prítomnosť je jeden bod na časovej osi. Čas je reálna vec ktorá, asi ako ručičky na hodinkách, neustále postupuje od minulosti cez prítomnosť k budúcnosti. Prítomnosť je jednoducho bod v ktorom sme teraz na pohybujúcom sa pásovom dopravníku času. Ak toto nie je pravda, potom má veda veľký problém. Vedecký pohľad na svet nesúhlasí so reálnou skúsenosťou.

Ďalší zo základných predpokladov vedy je že priestor, táto matéria čo nás obklopuje je čosi skutočné a oddelené od času. Samozrejme že je, poviete! Používajúc tieto dva predpoklady veda vytvorila uveriteľný obraz tohto sveta, ktorý je pevne zakotvený v pohľade na svet každého jedného v modernom svete, či už si toho sme vedomí alebo nie. Táto viera je mocná, pretože vyzerá, že funguje. Ak veríme v pokračujúcu líniu času od minulosti cez prítomnosť k budúcnosti, je pre nás ľahké vytvárať mentálne obrazy sveta, konštruovať teórie o tom, ako funguje svet.

A pretože tieto teórie, teórie Newtona a Darwina, ako sa zdá, opisujú veľmi dobre našu skutočnú situáciu, veríme, že sú pravdivé. Veríme v náboženstvo vedy.

Ale v nedávnych rokoch v oblasti, kde vedci skúšajú vytvoriť nové teórie o vesmíre, v oblastiach ako je subatómová fyzika, tieto dlho udržiavané predpoklady, zdá sa, padajú. Už nám ďalej nepomáhajú vysvetliť podstatu tohto sveta. V mnohých oblastiach vedy tento problém nie je a veda môže pokračovať tak, ako po stovky rokov a dávať nám nové spôsoby, ako svet pracuje. Ale aj keď oblasť atómovej fyziky znie ľuďom vzdialene, dôsledok tejto slepej uličky vo výklade skutočnosti sa stáva nesmiernym. V skutočnosti do päťdesiat – sto rokov zmení spôsob ako sa ľudia pozerajú na svet okolo nich a nich samotných.

Takže čo to má spoločné s Majstrom Dogenom a budhistickou vierou že realita je prítomný okamžik?

Našli sme spojivko medzi tým, čo ako tvrdí budhizmus je podstatou reality a tým, čo vraví veda. To spojivko je osoba, volá sa David Bohm. Viac ako 50 rokov bol jedným z vedúcich teoretických fyzikov tohto sveta. Už dlhšie nežije, ale napísal pár kníh o podstate problémov ktorým čelia vedci a jeho vlastných riešeniach týchto problémov.

Dovoľte mi prečítať niekoľko záverov z jeho knihy „Myšlienka ako systém“. Táto kniha je v podstate o spôsobe, akým sa nám naše myšlienky javia byť realitou.

Keď študoval fyziku bol konfrontovaný so skutočnosťou že bežný vedecký koncept času, ktorý všetci berieme ako daný nedokáže plne vysvetliť základnú podstatu skutočnosti. David Bohm zistil, že vedci začali zamieňať koncepty, ktoré používajú na popis skutočnosti so samotnou skutočnosťou. Ak napríklad hovoríme o čase,

David Bohm hovorí:

Vždy brieme čas, ako zaručene daný. A berieme ako nesporné, že všetko sa jestvuje v čase. Neuvedomujeme si, že čas je abstrakcia a reprezentácia, ale veríme, že čas je základ – realita – a že všetko existuje v čase, vrátane myšlienky.

Ale ponúka sa, že psychologicky – a prípadne nakoniec v najhlbšej rovine aj fyzikálne – nemôžeme použiť čas ako esenciu, základ. Skôr už tento moment je esencia, pretože minulosť a budúcnosť, ktoré kedy budeme poznať, sú v tomto momente. Minulosť a budúcnosť sú teraz, do tej miery, že ak to zanechalo akýkoľvek dojem, čokoľvek by sa stalo, je to teraz. Aj naše očakávania sú teraz. Teda môžeme povedať, že teraz je počiatočný bod.

Samozrejme, v knihe hovorí aj veľa iných vecí, ale fakt, že to, čo tu hovorí súhlasí s budhizmom je veľký a prekrásny fakt. Pretože to znamená, že jeden človek bol schopný vyjsť zo slepej uličky v atómovej fyzike a jeho závery sú tie isté ako budhizmus.

Akokoľvek, David Bohm v dosahovaní záverov o základnej podstate času presiahol hranice vedy. Tým že to urobil, čelil silnému nesúhlasu a neviere mnohých svojich vedeckých kolegov. Povedať, že čas neexistuje taký, ako ho poznáme je vo vede kacírstvom. Ale David Bohm je veľmi úprimný vedec a preto jeho závery sú pre neho nevyhnuteľné.

Okrem konceptu času David Bohm píše aj o povahe pravdy alebo reality samej o sebe, inej centrálnej téme vedeckého výskumu. David Bohm používa slovo pravda v tom istom zmysle, ako používame slovo realita. Používa frázu „čo je“ alebo „to, ktoré je“ ako my používame slovo Dharma.

Myslím, že myšlienka, že tu je akási abstraktná pravda – niekde, nejako, sediaca a čakajúca kým sa jej zmocníme – je rovnaká, ako idea konečného poznania. Pravda je niečo viac živé. Musí to byť ten druh pohybu, ktorý nepodvádza samého seba. A potom to musí sedieť, zhodovať sa s „tým, čo je“. Pravda je vnímanie, a je simultánne akciou. Pravda nie je informácia o tom, čo je. Skôr je pravda kľúčový faktor toho, čo je.

Zdroj pravdy musí byť ako zdroj vhľadu – poza to, čo dokáže uchopiť myšlienka. Pravda sa nevznáša abstraktne niekde tam vonku, pravda naozaj je. Treba povedať, že pravda je faktorom reality. Pravda stretá to, čo je, dotýka sa toho, čo je. Pravda je časť toho ,čo je. Pravda je pohyb alebo čin vo vnútri toho, čo je. Ona skutočne je. Vnímanie pravdy je skutočný akt ktorý mení veci; nie je to iba pravda o niečom, čo je iné. Pravda koná od jedného okamžiku k druhému, to sa pokúšam povedať. Pravda je čin – akcia - od jedného okamžiku k druhému.

Vidíte, ako je podobné to, čo hovorí David Bohm tomu, čo učí Nishijima Roshi a učeniu Majstra Dogena. Pre mňa to znamená, že možno moderný vedecký svet bude schopný uskutočniť základnú prirodzenosť reality. To je dôležitá skutočnosť.

Potvrdzuje a overuje budhistické učenie.

Súčasne budhizmus môže ukázať spôsob, ako zažiť skutočnú podstatu reality. Keď cvičíme zazen, sediac ticho a pozerajúc do steny, môžeme rozpoznať skutočnú podstatu reality, skutočnú podstatu času intuitívne, celým telom a mysľou. Môžeme akceptovať myšlienky Davida Bohma a pridať k nim, rozšíriť ich a použiť na podporu budhistického učenia.

Michael Eido Luetchford, www.dogensangha.org.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Sebapoznávanie vo vzťahoch

Sebapoznávanie vo vzťahoch

Znát sebe znamená sledovat své jednání, svoje slova, jak si počínáte ve svých každodenních vztazích, to je všechno. Začněte takto a uvidíte, jak mimořádně obtížné je sledovat se a být si vědom svého chování. Jak obtížné je sledovat své vztahy k lidem, myšlenkám a věcem, vztah ke svému šéfovi, slova, jež užíváte k podřízeným. Je to sledování se v zrcadle vztahů.

Budete-li sledovat v tomto zrcadle svoji vlastní osobu, svoje myšlenky a pohnutky, pak budete mít chuť je korigovat.Budete říkat: "To je dobré, to je špatné, musím dělat toto a ne tamto." Při takovém přístupu něco odsuzujete nebo naopak ospravedlňujete, a tím to, co vidíte, vlastně převracíte.

 

 

Zatímco v případě, pozorujeteli v Zrcadle pouze svůj postoj vzhledem k lidem, myšlenkám a věcem, jestliže skutečnost jenom vidíte, bez ospravedlňování, bez odsuzování, bez přijímání, pak zjistíte, že již samotný tento vjem má v sobě svůj vlastní čin.

To je počátek sebepoznání. Udržovat tento stav bez shromažďování. Protože jakmile shromažďujete, tak z tohoto nashromážděného středu odsuzujete. Sebepoznávání není procesem shromažďování, nýbrž procesem objevování ve všech možných chvílích a situacích, ve vztazích s lidmi, věcmi, myšlenkami.

Jiddu Krishnamurti


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Ilúzia, ktorej hovoríme život
Ilúzia, ktorej hovoríme život

V spoločnosti založenej na dominancií sa každý z nás musí vnímať oddelene, ako protivník, ako konkurent. Z tejto perspektívy skôr dbáme na súdy, ktoré o nás vyslovujú druhí, než na to akí v skutočnosti sme. A pretože sa stále porovnávame s ostatnými ľuďmi s ich majetkom, s ich úspechom nakoniec vlastne nevieme kto v skutočnosti sme. Čím to , že sme tam, kde sme? Nikto nás od detstva nevedie k tomu, aby sme následovali svoju vnútornú pravdu ani aby sme hľadali svoj vnútorný hlas. Sme vychovaní tak, aby sme sa prispôsobili a zapadli do spoločnosti. Len málokedy nám niekto ukáže, ako cítiť sami seba a často sme odsudzovaní za odlišnosť. Rodičia a spoločnosť nás učia vidieť svet istým obmedzeným spôsobom a my toto obmedzujúce presvedčenie považujeme za pravdu.

Položte si otázku:

Aký by bol váš život, keby ste si mohli robiť čo by ste chceli, stať sa kým by ste chceli a žiť, kde sa vám zachce? Čo by ste robili keby ste mali peniaze, ktoré chcete alebo potrebujete?

Tejto clone sa hovorí filtračný systém. Sme vychovaný tak, že vidíme svet cez filtračný systém a nie taký, aký skutočne je. Je to podobné, ako sa pozerať von cez zahmlené okno, alebo cez dažďovú clonu - naše videnie sa skresľuje. Nakoniec už vidíme len svoj filtračný systém a svet nevidíme vôbec. Naši rodičia, učitelia a naše média nás vedú k tomu, aby sme si vytvorili zúžené obmedzené názory, pretože sú podľa nich pravdivé a bezprostredne sú totožné s ich filtračnými systémami a tomu, ako oni chápu život. Musíme však mať na mysli, že to nie je ich vedomá činnosť . Oni boli vedení presne k rovnakému vnímaniu sveta a že vlastne opakujú len chyby svojich rodičov a učiteľov. Keď žijeme na základe tohto filtračného systému a hľadáme odpovede na otázky mimo nás samých vo vonkajšom svete, väčšinou hľadáme príčiny svojho zmätku predovšetkým vo fyzických prejavoch. Meníme prácu, partnerov, životné podmienky, ale aj tak sa nakoniec cítime tak isto a náš život zväzujú rovnaké obmedzenia. Pokiaľ si do novej práce, nového vzťahu či do nových životných podmienok prenesieme starý filtračný systém, prirodzene si zo sebou berieme aj svoje obmedzenia. Tento vnútorný zmätok nespôsobujú vonkajšie udalosti , ale naše reakcie na to, čo sa okolo nás deje a tieto reakcie sú podmienené naším filtračným systémom.

Susan Greggová


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
V zrkadle smrti
V zrkadle smrti

Svou první skušenost se smrtí jsem zažil, když mi bylo asi sedm. Chystali jsme se opustit východní vysočinu a cestovat do středního Tibetu. Samtän, jeden z osobních asistentů mého mistra, byl obdivuhodný mnich, který byl ke mně v dětství moc hodný. Měl jasný, kulatý, boubelatý obličej, vždycky ochotný rozzářit se v úsměvu. V klášteře ho měli všichni rádi, protože byl tak dobrosrdečný. Můj mistr každý den učil, zasvěcoval a vedl cvičení a obřady. K večeru jsem shromáždil své kamarády a pořádali jsme malé divadelní představení, při němž jsme si přehrávali dopolední události. Samtän mi vždycky půjčil šatstvo, které měl mistr ráno na sobě. Nikdy mě neodmítl.

Potom Samtän najednou onemocněl a bylo zřejmé, Džamjang Khjence Čhokji (1893-1959)že nepřežije. Odjezd jsme museli odložit. Na následující dva týdny nikdy nezapomenu. Nad vším visel jako mrak pach smrti; cítím ho znovu, kdykoli pomyslím na onu dobu. Klášter byl prosycen intenzivním vědomím smrti. Nebylo to však vůbec morbidní nebo děsivé; v přítomnosti mistra nabývala Samtänova smrt zvláštního významu. Stala se lekcí pro nás všechny.

Samtän ležel na lůžku u okna v chrámku mistrovy rezidence. Věděl jsem, že umírá. Občas jsem vešel a sedl si k jeho loži. Nemohl mluvit a já jsem byl otřesen změnou jeho obličeje, který byl teď' vychrtlý a stažený. Uvědomoval jsem si, že se nás chystá opustit a že ho už nikdy neuvidíme. Bylo mi z toho moc smutno a cítil jsem se opuštěný.

Samtän neměl lehkou smrt. Zvuk jeho těžkého dechu nás pronásledoval všude a cítili jsme, jak se jeho tělo rozkládá. S výjimkou jeho oddechování bylo v klášteře naprosté ticho. Všechno se soustřeďovalo na Samtäna. Ale ačkoli bylo v Samtänově dlouhém umírání tolik utrpení, všichni jsme mohli vidět, že hluboko v jeho nitru vládne mír a důvěra. Napřed jsem si to nedovedl vysvětlit, ale pak jsem si uvědomil, z čeho pocházejí - z jeho víry a výcviku a z přítomnosti našeho mistra. A ačkoli mi bylo smutno, věděl jsem, že když je tu náš mistr, všechno bude v pořádku, protože bude s to pomoci Samtänovi k vysvobození. Později jsem se dozvěděl, že je snem každého věřícího umírat v přítomnosti svého mistra a mít to štěstí, že ho smrtí povede mistr.

Když Džamjang Khjence klidně vedl Samtäna jeho umíráním, seznamoval ho postupně se všemi etapami procesu, kterými prochází. Přesnost mistrových vědomostí i jeho jistota a klid mě ohromovaly. Pokojná důvěra mého mistra, byl-li přítomen, povzbudila i nejvystrašenějšího člověka. Teď nám Džamjang Khjence odhaloval svou nebojácnost vůči smrti. Ne že by kdy bral smrt na lehkou váhu; často nám říkával, že se jí bojí, a varoval nás, abychom se k ní nestavěli naivně nebo samolibě. Co to však umožňovalo mému mistrovi čelit smrti způsobem, který byl současně střízlivý i veselý, tak praktický a přece tak tajemně bezstarostný? Ta myšlenka mě fascinovala a stále jsem se jí musel zabývat.

Samtänova smrt byla pro mne otřesem. Už v sedmi letech jsem poprvé zahlédl mohutnou sílu tradice, jejíž součástí jsem se stával i já, a,začínal jsem chápat účel duchovních cvičení. Cvičení umožnilo Samtänovi smířit se se smrtí a pomohlo mu jasně pochopit, že útrapy a bolest mohou být součástí hlubokého, přirozeného procesu očisty. Cvičení přineslo mému mistrovi úplnou znalost toho, co je to smrt, a přesnou techniku, jak vést jedince smrtí.

Když Samtän zemřel, vydali jsme se na koních na tříměsíční strastiplnou cestu do Lhasy, hlavního města Tibetu. Odtamtud jsme pokračovali ve své pouti k posvátným místům ve středním a jižním Tibetu. Jsou to svatá místa světců, králů a učenců, kteří od sedmého století přinášeli do Tibetu buddhismus. Můj mistr byl emanací mnoha mistrů všech tradic a pro svou pověst byl všude, kam jsme přišli, okázale vítán.

Pro mne byla cesta nesmírně vzrušující a zůstaly mi na ni krásné vzpomínky. Tibeťani vstávají časně, aby plně využili přirozeného světla. Spát jsme chodili za soumraku a vstávali jsme před svítáním; při prvním úsvitu už vyráželi na cestu jaci se zavadly. Bouraly se stany, jako poslední kuchyně a stan mého mistra. Napřed šel průzkumník, aby našel dobré tábořiště, a kolem poledne jsme se zastavili a na zbytek dne utábořili. Rád jsem tábořil u řeky a poslouchal zvuky vody, nebo seděl ve stanu a naslouchal bubnování deště na střeše.

Byli jsme nevelká skupina s asi třiceti stany. Přes den jsem jezdil na zlatavě zbarveném koni po mistrově boku. Při jízdě mě učil, vyprávěl mi příběhy, cvičil a sestavoval mnohá cvičení zvlášť pro mne. Když jsme se jednoho dne přiblížili k posvátnému jezeru Jamdogccho a zahlédli tyrkysovou záři jeho vody, začal umírat další lama v naší skupině, Lama Cchetän.

Smrt Lamy Cchetána byla pro mne další silnou lekcí. Byl to učitel Khando Cchering Čhödön, duchovní manželky mého mistra, která dodnes žije. Mnozí ji pokládají za nejpřednější tibetskou praktikující ženu, za skrytého mistra; pro mne je ztělesněním oddanosti, vyučující ostatní prostotou své milující přítomnosti. Lama Cchetän byl nesmírně lidská a dědečkovská povaha. Bylo mu přes šedesát, byl dost vysoký, měl šedivé vlasy a vyzařovala z něho nenucená laskavost. Byl také vynikajícím mistrem meditace a jen být v jeho blízkosti mi dodávalo pocit klidu a vyrovnanosti. Někdy mě huboval a já jsem se ho bál, ale ani při občasné přísnosti nikdy neztrácel svou vřelost.

Lama Cchetän zemřel neobyčejným způsobem. Ačkoli byl nablízku klášter, odmítl tam jít s odůvodněním, že jim nechce zanechat mrtvolu, kterou by museli odklízet. A tak jsme se utábořili a rozbili své stany do kruhu jako obvykle. Lamu Cchetäna ošetřovala a obsluhovala Khando, protože byl jejím učitelem. Ona a já jsme byli sami v jeho stanu, když ji najednou zavolal k sobě. Říkával jí láskyplně "a-mi", což v jeho nářečí znamená "dítě moje". "A-mi, pojď sem!" řekl jí něžně. "Už je to tady. Nemám už pro tebe žádnou další radu. Jsi dobrá taková, jaká jsi, mám z tebe radost. Služ svému mistrovi stejně jako doposud."

Okamžitě se otočila, aby vyběhla ze stanu, ale chytil ji za rukáv. "Kam jdeš?" zeptal se. "Jdu zavolat rinpočheho ", odvětila.

"Neobtěžuj ho, není třeba," usmál se. "Když jde o mistra, neexistuje žádná vzdálenost." S tím se prostě zadíval k obloze a zesnul. Khando se vyprostila z jeho sevření a pospíchala, aby zavolala mého mistra. Já jsem tam seděl neschopen pohybu.

Ohromilo mě, že někdo, kdo stojí tváří v tvář smrti, může mít tolik důvěry. Lama Cchetän mohl nechat zavolat mistra, aby mu osobně pomohl - něco, po čem by zatoužil kdekdo - ale nepotřeboval to. Teď už chápu proč. Uvědomoval si už přítomnost mistra v sobě. Džamjang Khjence byl stále s ním, v jeho mysli a srdci; ani na okamžik se necítil od něho odloučen.

Khando šla přece jen zavolat Džamjang Khjenceho. Nikdy nezapomenu, jak se předklonil, když vstupoval do stanu. Jen jednou se podíval na tvář Lamy Cchetäna, pak se mu zahleděl do očí a pousmál se: Vždycky mu říkával "la gän", "starý lamo"; byl to projev jeho náklonnosti. "La gän," řekl teď, "nezůstávej v tomto stavu!" Dnes už chápu, že viděl, že Lama Chcetän provádí zvláštní druh meditace, v níž praktikující nechává přirozenost své mysli splynout s prostorem pravdy. "Víš, la gän, když tohle provádíš, mohou někdy vyvstat drobné překážky. Pojd, já tě povedu."

S ustrnutím jsem pozoroval, co se dělo dál, a kdybych to nebyl viděl na vlastní oči, nikdy bych tomu neuvěřil. Lama Cchetän ožil. Potom si můj mistr sedl vedle něho a provedl ho phowou, praktikou pro vedení vědomí v okamžiku před smrtí. Je mnoho způsobů, jak to provést, a ten, kterého použil mistr, vyvrcholil jeho trojím vyslovením slabiky "A". Když ji vyslovil poprvé, mohli jsme slyšet, jak ho Lama Cchetän zcela slyšitelně doprovází. Podruhé už byl jeho hlas méně zřetelný a potřetí nastalo ticho; byl mrtev.

Samtänova smrt mě poučila, jaký je účel duchovních cvičení; smrt Lamy Cchetána mě poučila, že pro praxe znalé osoby jeho kalibru není ničím neobvyklým skrývat během života své pozoruhodné schopnosti. Někdy je skutečně projeví jenom jednou, v okamžiku své smrti. Ačkoli jsem byl ještě dítě, pochopil jsem, že je nápadný rozdíl mezi Samtänovou smrtí a úmrtím Lamy Cchetäna, a uvědomil jsem si, že je to rozdíl mezi smrtí dobrého mnicha, který po celý život cvičil, a skonem praktikujícího, který dosáhl mnohem dokonalejšího stupně realizace. Samtän zemřel obyčejně a v bolestech, a přece s důvěrou ve víru; skon Lamy Cchetäna byl projevem duchovního mistrovství.

Brzy po pohřbu Lamy Cchetäna jsme se přestěhovali do jamdogského kláštera. Jako obvykle jsem spal vedle svého mistra v jeho pokoji a vzpomínám si, že jsem oné noci pozoroval, jak po zdi tancují plamínky máslových lamp. Zatímco všichni ostatní tvrdě spali, bděl jsem a celou noc plakal. Oné noci jsem pochopil, že smrt je něco skutečného a že budu muset umřít i já. Když jsem tam tak ležel a přemýšlel o smrti a svém vlastním skonu, začal se zvolna z mého žalu vynořovat hluboký pocit smíření a spolu s ním odhodlání věnovat svůj život duchovním cvičením.

A tak jsem začal čelit smrti a tomu, co z ní vyplývá, už jako velmi mladý. Tehdy jsem si ještě nedovedl představit, kolik smrtí různého druhu bude následovat. Smrt, kterou byla tragická ztráta mé vlasti Tibetu po čínské okupaci. Smrt, kterou je vyhnanství. Smrt ztráty všeho, co jsme já a moje rodina měli. Naše rodina Lakar Cang patřila k nejbohatším v Tibetu. Už od čtrnáctého století byla proslulá jako jeden z nejvýznamnějších mecenášů buddhismu, podporovala Buddhovo učení a pomáhala velkým mistrům v jejich práci. Nejotřesnější ze všech smrtí měla však teprve přijít - skon mého mistra Džamjang Khjenceho. Ztrativ jeho jsem cítil, že jsem ztratil základ své existence. Bylo to v roce 1959, v roce kdy padl Tibet. Pro Tibeťany byla smrt mého mistra druhou zničující ranou. A pro Tibet vyznačovala konec jedné epochy.

Tibetská kniha o životě a smrti, Sogjal Rinpočhe


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Stádia a překážky duchovní praxe

Stádia a překážky duchovní praxe

Během naší duchovní praxe (sádhany) se může objevit nesčetný počet nástrah, které nás mohou odklonit z přímé vzestupné cesty, jenž nás vede k duchovnímu naplnění. Abychom neomezovali sami sebe a neuvízli ve stále stejné fázi, je nezbytné mít určitý nadhled úseku cesty, který nám zbývá projít. Následující základní aspekty nám pomohou lépe poznat sami sebe a jasněji poznat fáze, kterými jsme již prošli a naopak si uvědomit stádia, která musí ještě následovat.

1. Počáteční euforie, která se objeví spolu s prvními záblesky probouzejícího se vědomí, má ve většině případů tendenci dříve či později opadnout. Je typickým důsledkem trvání energie počátku, která je nám podporou, když začínáme s prvními kroky na cestě duchovního uskutečnění. Po tomto bouřlivém období se často objeví pocity strádání a stále chudší prožívání stavů milosti, což může vést až k zoufalství. Tento stav vědomí člověka (který zakouší pocit, že přišel o božskou milost, jež předtím tolik naplňovala jeho život) dobře vyjadřuje dílo Sv. Jana od Kříže s názvem „Temná noc duše“.

2. Během sádhany je takřka každý nový vrchol následován také novým propadem. Třebaže evoluční proces je obecně vzestupný, duchovní vývoj není lineární. Obsahuje mnoho stoupajících i sestupných fází. Lepší porozumění tomuto aspektu nám pomůže snadněji a odpoutaně překonávat oba druhy etap.

3. Čím více se sami pročišťujeme, tím se nám paradoxně mohou naše nedostatky jevit více a více závažnější. V takovém případě je nutné porozumět, že tento fenomén nenastal kvůli tomu, že jsme znovu zabředli do iluzorním aspektů, ale protože jsme nyní schopni tuto životní zátěž vnímat jasněji. Lev střežící brány duchovního chrámu se s tím, jak pronikáme do intimnějších a ústředních oblastí této „stavby“, stává stále dravějším. Avšak světlo, ve kterém nyní můžeme vše jasněji pozorovat, je očividně silnější a život se stává intenzivnější a opravdovější díky energii, která přichází společně s dalšími fázemi naší sádhany.

4. V počátcích bereme naši sádhanu jako činnost, která zabírá určitou vymezenou oblast našeho života a poskytujeme duchovní praxi předem stanovené období. Jak čas plyne, začínáme si ale uvědomovat, že ve skutečnosti se součástí naší sádhany stává cokoliv, co činíme.

5. Jedna z nástrah, které se mohou objevit v pokročilejších fázích našeho duchovního vývoje, je tzv. „sattvická past“ (nebo také „past čistoty“). Děláme všechny věci (alespoň z vnějšího úhlu pohledu) tak, jak bychom je dělat měli, takže očividně dokonale a v tomto případě si přivlastníme myšlenku, že jsme se stali velmi čistou bytostí. Mudrcové obrazně toto nazývají fází „zlatého řetězu“. Je to tak, už se sice nejedná o železný řetěz, ale stále to je a zůstane řetěz. Nakonec se musíme vzdát dokonce i této myšlenky naší vlastní čistoty, pokud si skutečně přejeme dosáhnout úplného uskutečnění božského Já (átmanu), kterého má být dosaženo právě v tomto životě.

6. Na začátku duchovní cesty se sami sebe budeme často ptát, jak dlouho to bude ještě trvat a jestli vše zvládneme během tohoto života. Později místo toho budeme extaticky žít v momentu „TEĎ“. Všechny okamžiky a příležitosti, které pak budeme mít, budou chápány jedna za druhou v termínech „TADY“ a „TEĎ“. Pochopíme, že každý okamžik - dokonce nyní a každá příležitost - dokonce ta tady, může pro nás být výsostnou okolností pro manifestaci boží milosti, tou, která s sebou nese konečné duchovní naplnění. Na této úrovni se v hlubokém míru a absolutním pokoji zastavíme a přestaneme si už klást otázky ohledně okamžiku a okolností, během kterých obdržíme nejvyšší duchovní uskutečnění.

7. Na počátku duchovní cesty se vlastně snažíme o dosažení něčeho, o čem nemáme ještě příliš dokonalou představu. Později se pozorně snažíme o to, aby naše praxe byla co nejpevnější a nejstálejší, jak je to jen možné. Nakonec prostě odpoutaně praktikujeme, protože „Co jiného by vlastně mělo být činěno?“.

8. V určité fázi naší duchovní evoluce přistupujeme k sádhaně velmi vážně a zarputile. Později hluboce pochopíme Ježíšovo rčení, že během hledání Boha člověk nesmí ztratit svoji tvář. Opravdový stav nadšení, entusiasmu a humor, jenž máme projevovat obzvláště v obtížných momentech jimiž procházíme, to je další důležitý aspekt naší sádhany.

9. V určitých fázích duchovní cesty budeme nepochybně čelit okamžikům, kdy se nám zdá, že jsme ve všem ustrnuli. Takovéto „momenty stagnace“ jsou také určitými obtížnými body sádhany. Je ale třeba abychom chápali, že jakmile jsme jednou začali proces evoluce a jestliže vše děláme správně, náš vývoj se nemůže zastavit. Pouze se nám jeví, že se zastavil a stagnuje, když jej vnímáme z našeho omezené pohledu a perspektivy. V takových momentech nemusíme dělat nic jiného, než prostě pokračovat, snad s ještě větší houževnatostí, než když jsme začali.

Gregorian Bivolaru


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Chvíľa

Chvíľa

Bylo studené lednové ráno. Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce. Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi.

O minutu později dostal houslista svůj první dolar: nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel.

Evidentně spěchal do práce.

Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec. Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi ale celou dobu se za houslistou ohlíželo.

Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi.

Za celých 45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze 6 lidí. Asi 20 mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů.

Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal, Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu,za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů.

Toto je skutečná historka.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
O stavech vědomí

O stavech vědomí

Mysl je nejtajemnějším prvkem lidského života, a také tím nejvýznamnějším. Vědomí je její vlastností, pracující na úrovni podvědomí, nadvědomí a běžného vědomí. Existují dva druhy vědomí, jedno je obsaženo ve stále míjejících okamžicích, druhé je věčně přítomné. První probíhá v čase, druhé mimo něj. Běžný člověk zná pouze to první, osvícený mudrc zná oboje. Existují různé úrovně vědomí, přes které může člověk postupovat, ale jen jedna úroveň Skutečného vědomí. Ve vědomí existuje určitá dualita a relativita, protože v sobě obyčejně zahrnuje nějaký objekt, kterému čelí, nějakou ideu s níž se zabývá , nebo nějakou představu, která se v něm objevuje. Meze současného vědomí člověka vytyčují fyzické vjemy a rozumové myšlení. Většinou nejsme schopni pochopit pojem „čisté vědomí“, protože každé uvědomování všední lidské zkušenosti zahrnuje uvědomování si nějakého objektu a bytosti, která to prožívá.

Vědomí je naší podstatou, kterou nemůžeme opustit. Svět se v něm objevuje jako vjem - idea. Ať už se v něm cokoli objevuje, objekt nebo stav, vědomí zůstává neměnným domovem člověka. Jeho myšlenky, smyslové vjemy, city a vášně jsou tímto vědomím vytvářeny nebo z něj promítány, jejich existence je na něm závislá a v něm umírá. Dokonce i bezvědomí hlubokého spánku je formou tohoto vědomí, které překračuje všechny stavy běžně známé. Ono je tím Vědomím, které tak usilovně hledáme. Můžeme jej však naleznout pouze tehdy, když opustíme osobní jáství, které tak dobře známe, a kterému přináleží jen nejslabší možný odraz absolutně skutečného vědomí, které je vlastní Nadjá. Různé stavy vědomí nejsou totéž co čisté základní vědomí samo osobě. Mají různé omezení náležející k nižším úrovním podléhajícím změně. Základní vědomí tyto stavy přesahuje, proto může být nazýváno transcendentálním vědomím.

Když je mysl spojena s vnějším světem, nazýváme to bdělým stavem, když odtáhne pozornost od světa a spojí se svými vlastními myšlenkami nebo fantaziemi, říkáme tomu snění, a když spočívá v klidu sama v sobě bez zájmu o cokoli, nazýváme to hlubokým spánkem. Abychom pochopili význam existence a význam vesmíru, musíme zkoumat kromě bdělého stavu také pravou hodnotu spánku. Ohromující stav spánku a snu spočívá v tom,že v našem nitru existuje něco co je schopno podat zprávu o faktu této zkušenosti. To „něco“ je prvek, který je svědkem - duší. V bdělém stavu zažíváme fyzický svět, ve snu naše zkušenost odpovídá éterickému a astrálnímu světu, a ve stavu hlubokého spánku vstupujeme ještě na vyšší úroveń zkušenosti, která je úrovní Světové Mysli. Skutečné vědomí je tím, co tyto tři stavy udržuje a umožńuje.

Pravdu ve své úplnosti můžeme dosáhnout koordinací a zhodnocením pravdy bdělého stavu s pravdou stavu spánku. Pokud tak učiníme zjistíme že ve spánku leží klíč života a smrti. Srovnání všech těchto stavů nabízí rozřešení skutečné povahy jáství, světa i Mysli. Bdělému stavu je přidělena vyšší kvalita vědomí, než je tomu ve stavu snu. Je tomu tak z důvodu větší užitečnosti bdělého stavu při plnění základního i nejvyššího účelu samotného života. Nemůžeme se zaměřit pouze na jeden stav vědomí, když se snažíme pochopit mystérium člověka.Většina lidí je přesvědčena, že běžná úroveň vědomí je jedinou možnou úrovní. Tím,že člověk považuje jiné formy vědomí za pouhé kopie nebo odchylky bdělého vědomí, nebo dokonce úplně popírá jejich existenci, uzavírá se před nejvyšším insightem a nejvyšším štěstím, které jsou jim jinak otevřeny. Ti kteří tvrdí, že člověk žije trvale v hmotné existenci tohoto světa, zapomínají, že i oni z ní každý den unikají do stavu spánku nebo snu.

Bdělý stav je tím jediným a rozhodujícím momentem ve kterém zde a nyní můžeme získat realizaci. Úspěšná meditace je cestou k dalším úrovním vědomí. Přítomnost fyzického ega v bdělém stavu paralyzuje veškeré duchovní vědomí. Jeho nepřítomnost ve stavu hlubokého spánku paralyzuje veškeré hmotné vědomí. Jakmile se vědomí objeví v čase, bere na sebe různé formy, jejíž každá variace se zdá být reálnou existencí, zatímco ty ostatní se podobají snu nebo dokonce iluzi. Když mentální fakta, emocionální sklony a intelektuální záměry nejsou přítomny v našem vědomí, existují v hlubší úrovni mysli, stejně tak v ní stále existuje samotné ego, i když se naše bdělá existence s příchodem hlubokého spánku zcela vytratila. To naznačuje tajuplnou schopnost naší mysli. Což není možné ve stále měnícím se snu, nebo ve stálém tichu spánku.

Naše osobní ego je přítomno i ve stavu snu, proto je v tomto stavu přítomna také radost a zármutek. Jeho nepřítomnost v hlubokém spánku přináší konejšivý klid a odstraňuje z mysli úzkost. Uvolnění od napětí, které nastává následkem nepřítomnosti ega, dovoluje životní Síle, aby prostoupila každou buňku a tím odstranila vyčerpanost z fyzického těla. Hluboký spánek je cennou protiváhou k aktivitě ega, které se takto ocitá bez objektu pro své vědomí, nebo těla pro svou činnost, a navrací se ke svému zdroji. Pak vládne pravé „Já“. V okamžicích které následují po probuzení z bezesného a nerušeného spánku, se cítíme svěže, odpočatě a klidně. Tyto okamžiky však dlouho netrvají, protože se rychle ponoříme do událostí a starostí nového dne. Existuje hluboká úroveň meditace, ve které zažíváme stejnou zkušenost jako v bezesném spánku, ale podržujeme si své vědomí. Tato úroveň může být popsána jako stav zevšeobecněného bytí, protože zde není přítomno ego se svými myšlenkami, emocemi a touhami.

Kdybychom neupadali do nevědomí, které představuje hluboký spánek, přemíra vzpomínek by ochromila všechny možnosti aktivního života a byla by oslabena naše pozornost. Pokud by mechanismus myšlení nebyl pravidelně uváděn do odpočinku, byli bychom zavaleni nesčetnými nežádoucími myšlenkami a i to nejjednodušší soustředění by bylo obtížné. Vstupem do hlubokého spánku se vracíme do bezesného světa, který absorbuje a dočasně přerušuje naši existenci. Během hlubokého spánku je poznávací schopnost včetně vědomí zahalena nevědomostí. V hlubokém spánku vědomí pokračuje, jinak bychom si nemohli uvědomit, že jsme hluboce a klidně spali. U běžného člověka ve spánku není návrat k Nadjá úplný, proto se probouzí druhý den do duchovní nevědomosti. Pouze mudrc vnáší do spánku vědomí, které má v bdělosti i když ho může ztlumit na pouhou jiskřičku. Během celého svého života jsme neustále přiváděni ke styku se svým božským Jástvím, ale protože naše pozornost je obrácena jinam nemáme z toho užitek a neuvědomujeme si jej.

Ve spánku aktivita vědomí mizí, ale schopnost vědomí zůstává. Pocity fyzického těla, myšlenky ve vědomí našeho osobního jáství a dojmy o vnějších věcech se po vstupu do spánku beze snů vytratí. Přesto se příští ráno vše objeví, protože vše bylo přijato do hlubší úrovně Mysli, Skutečna a Vědomí samotného. Jakmile upadneme do hlubokého bezesného spánku, jsme dovedeni ke zdroji svého bytí pro obnovu svých sil fyzických, emocionálních, mentálních i duchovních. Ve spánku je unavený intelekt uložen k odpočinku ve vyšší mysli, kde nevznikají žádné myšlenky.V okamžiku kdy spánek přechází v bdění se nacházíme ve stavu, kde není žádný objekt. Je to „já“ bez světa, vědomí samo v sobě. Tento stav je prchavý, ale člověk se může naučit ho podržet. Když se vědomí vrací ze spánku nebo když opouští vlastní zasnění, je v příhodné situaci pro vycítění intuitivních pravd.

Sen může být bezvýznamný nebo důležitý, inspirovaný nebo všední, věštecký nebo symbolický, nelogický nebo významný, hrůzostrašný nebo příjemný, odezvou dne nebo výmyslem noci. Může být čímkoli, protože možnosti tvorby mysli jsou různé. Význam některé události nepoznaný na úrovni všedního světa, může být odhalen na snové, meditační nebo psychické úrovni. Jestliže události bdělého života přispívají ke vzniku snu, tak i sny přispívají k bdělému životu. Ve chvíli snu se stává tvořivá síla mysli zcela mimořádnou, když vytváří nezávislé bytosti a svět se všemi předměty. Ve stavu bdělé a snové fáze lidské existence musí procházet myšlenky lidským vědomím. Je tomu tak proto, že tyto úrovně jsou aktivními úrovněmi božské jsoucnosti, v nichž je nepřetržitě tvořivá. Pouze v pasivní úrovni hlubokého spánku je možná absence myšlenek. Naše individuální životy jsou během spánku zcela zastaveny, a vlny osobního vědomí se zcela ponoří do oceánu věčného Bytí.

To co je nazýváno čtvrtým stavem vědomí, má vztah ke bdění, snění a spánku, neboť je jejich pozadím. A toto skutečné vědomí, které se nachází pod těmito třemi stavy člověk zažívá jako osvícení. Čtvrtý stav vědomí není totéž, co hluboký spánek, protože transcendentální bytí není nevědomé. Absolutní vědomí nemůže být jiné než vědomé sama sebe svým vlastním neosobním způsobem. To, že se po spánku se sny, nebo beze snu probouzíme se svou původní totožností , poukazuje na nepřerušovanou existenci Absolutního vědomí v pozadí. Znamená to, že jsme nikdy neopustili své pravé jáství, ať už ve snech nebo v hlubokém spánku, nikdy jsme nebyli jiní, než skutečně jsme ve své podstatě, a že jedinou změnou, která proběhla, je změna našeho vědomí, nikoli vědomí samého. Jedině ve čtvrté úrovni vědomí dosažené pomocí do sebe ponořené meditace, může být na krátkou dobu navozen stav prostý myšlenek bez ztráty vědomí.

Abychom dosáhli čtvrtého stavu vědomí, musíme plně pochopit pravou povahu ostatních tří stavů do té míry, abychom nabyli neotřesitelného přesvědčení, že tyto stavy jsou jen pouhým zdáním uvnitř skutečna. Jakmile k tomu dojde projevením milosti, přeruší se proměnlivé intelektuální stanoviska a citové nálady, pak nemůžeme být zmítáni svými pocity, událostmi nebo okolnostmi. Zavládne nejvyšší moudrost, tak pronikající, že potvrzuje svou vlastní hodnotu. Zde je konečně jáství zcela očistěno a vyváženo ve své vyšší identitě a je tudíž v míru. Tři stavy vědomí, kterými jsou - spánek, sen i bdění - pominou, ale čtvrtý stav zůstává stále v pozadí. Je jím Bytí samotné. Ten nejvyšší princip, který je základem všech věcí je stále přítomen pod těmito třemi stavy člověka, ale on o tom neví. Jeho nevědomost je následkem jeho nedbalosti, odmítáním obrátit se do nitra a upřít pozornost na to co se tam děje. Pochopení podstaty vědomí může být získáno proniknutím skrze všechny jeho úrovně, a ten kdo je získá, se bude nakonec nacházet v samotné přítomnosti univerzálního vědomí, jinak nazývaného Bůh.

www.paulbrunton.cz


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Ilúzia neúspechu

Ilúzia neúspechu

Problémy nie sú, sú len skúsenosti, ktoré môžeme získať, keď prežijeme určité situácie. Na základe tejto ilúzie sa v rozume zrodili predstavy, že výsledok života nie je jasný, že život môže byť úspešný, alebo neúspešný dobrý, alebo nie. A tak sa zrodil strach. Kedysi človek chápal, že Boh je všetko, že je všemohúci, že človek a Boh je jedno a to isté, nemali sme žiadne strachy. Žili sme v súlade so svojou dušou a Bohom v mieri a harmónii s okolitým svetom, so svetovou dušou a Bohom.

Keď v živote prežívame „neúspech“, prijímajme ho s láskou, neposudzujme, prijímajme ho ako časť úspechu, skúsenosť, ktorá nás približuje k väčšiemu úspechu. Keď neúspech prijmeme, môžeme ho zmeniť. Čím viac so životom konfrontujeme, tým je naša situácia ťažšia a zložitejšia. Situácia sama o sebe strašná nie je. Je dôležité ako sa s ňou vysporiadame a ako sa z nej dostávame. Existuje len úspech, ktorý sa môže prejavovať v rôznych aspektoch vrátane formy neúspechu. Neúspech, nezdar, nešťastie – to je len spôsob, ako vyskúšať samého seba v takejto situácii. Preto sa situácie vracajú. Preto v ilúzii existujú cykly. Aby sme poznali úspech, je nutné prejsť neúspech. Aby sme poznali šťastie, musíme poznať aj nešťastie. Život je pruhovaný. No tieto cykly existujú len v ilúzii, v realite nie sú. Treba sa na situácie pozerať zo strany.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Mysliteľ je myšlienkou
Mysliteľ je myšlienkou

Existuje tu nejaký taký vzťah, alebo existuje len jedna vec, ktorou je myšlienka, a nie mysliteľ? Pretože, ak neexistujú žiadne myšlienky, nie je tu ani žiaden mysliteľ. Keď premýšľate, keď máte myšlienky, je tam mysliteľ? Ak nemáte vôbec žiadne myšlienky, kde je teda mysliteľ? Ak máte myšlienky, vidiac ich dočasnosť (nestálosť, prechodnosť, pominuteľnosť) vstupuje do bytia mysliteľ. Myšlienka vytvorí mysliteľa a pretože myšlienky sú prechodné, mysliteľ sa stáva trvalou entitou. Tu je na začiatku proces myšlienky a následne táto myšlienka zjavne zrejme vytvorí mysliteľa. Mysliteľ sa potom etabluje ako trvalá entita, na rozdiel od myšlienok. Myšlienky sú prechodné, sú stále v stave plynutia a myšlienka namieta proti svojej vlastnej dočasnosti, preto myšlienka vytvára mysliteľa. Neexistuje tu iná cesta dookola, mysliteľ nevytvorí myšlienku, ak nemáte žiadne myšlienky a nie je tu žiadny mysliteľ, takže je to myšlienka, ktorá vytvorí mysliteľa. Potom sa pokúšame založiť vzťah medzi mysliteľom a myšlienkou, ktorá ho vytvorila. My sa pokúšame vytvoriť vzťah medzi tým, čo sa snaží byť trvalé – čo je mysliteľ vytvorený myšlienkou – a myšlienkou, ktorá sama je prechodná (nestála, plynúca). Ale obaja sú však dočasní , od myšlienky, ktorá je nestála (dočasná, prechodná) a ktorá vytvorila mysliteľa, a nech mysliteľ, ktorý si sám seba môže predstavovať ako trvalého, je takisto prechodný, pretože mysliteľ je sám výsledkom myšlienky. Toto nie je hádanka. Je to zrejmý fakt. Sledujte myšlienku kompletne, od jej vzniku a pokračujte v tom do konca, ponorte sa do toho procesu úplne a budete vidieť čo sa stane. Sami uvidíte, že tu neexistuje vôbec žiadny mysliteľ, pretože je to práve myšlienka, ktorá vytvára mysliteľa. A preto neexistujú dva stavy ako mysliteľ a myšlienka. Mysliteľ je fiktívna entita, neskutočný stav. Existuje len myšlienka a zväzok myšlienok vytvorí ja, mysliteľa. A mysliteľ, dávajúci si trvalosť, pokúša sa transformovať myšlienku a preto udržuje seba, čo je falošné. Ak môžete pozorovať myšlienku úplne, kompletne, čo znamená nechať každú myšlienku plynúť bez odporu, potom pochopíte, že neexistuje žiadny mysliteľ. Preto sa myseľ stane výnimočne ohybnou a kľudnou. A tento kľud je stavom prežívania. Tak ako neexistuje konajúci, ani koniec v pohľade, ani zažívajúci a zážitok, to je stav zažívania, čo je čistá akcia. Skúste to a budete vidieť, že myšlienka stále spôsobí zrod ďalšej myšlienky, a tak udržuje pri živote mysliteľa. Ale ak nie je tam žiadny mysliteľ, ktorá tam nie je, iba myšlienkový proces (priebeh) je kompletne pochopený, v tom pasívnom uvedomení ak každej myšlienke je povolený plný rozsah, plná hĺbka, potom je nezávislosť na celej myšlienke a v tej slobode (voľnosti) tam je zažívanie.



Ja je nahromadený zážitok, príjemný aj boľavý. Mysliteľ sa chce vyhnúť boľavému - zmeniť myšlienky. Tak dúfa, že je trvalý a nemenný a oddelí seba od myšlienok. Vaše túženie, vaše túžby vám nevyhnutne spôsobia utrpenie. Mysliteľ nechce cítiť bolesť či byť narušený. Mysliteľ dúfa, že je trvalá entita a preto oddelí seba od myšlienky a túžby. On potom pokúša meniť jeho túžby a jeho myšlienky, on túži po dome, kvalite a nakoniec po bohu. Ja je stvorené mnoho spomienkami (pamäťami). Pamäte sú výsledok túžby. Tak ja, čo je produkt túžby, chytro oddelí seba od túžby. Myslí si, že môže vždy meniť predmet túžby a cez to on môže zostať trvalým. To je chytrý trik, ktorý on hrá na sebe. Toto je príčina vnútorného konfliktu v každom človeku a chasou ktorý existuje na svete v súčasnosti. Vy ste súhrn celej ľudskej existencie. Ak mysliteľ je myšlienka, potom mysliteľ môže byť tiež zmenený, čo znamená, že on musí vidieť jeho dočasnosť. Všetky naše akcie v spoločnosti sú založené na názore, že ja je trvalé a myšlienka je dočasná. Pretože myšlienka hľadá trvalosť, vraví ja pôjdem do vyššej úrovne vedomia, čo je moja viera, môj boh a ide vyššie a vyššie s väčšou a vačšou trvalosťou. Ak je tento trik zhliadnutý, tak to je skončené a mysliteľ a myšlienka sú jedno. Potom tam je revolúcia v našom bežnom živote.

Existuje vnímajúci alebo len vnímanie? Toto prosím sleduj pozorne. Je tu mysliaci alebo iba myslenie? Mysliaci isto nie je prvotný. Najskôr je myslenie (myšlienka) a to potom vytvorí mysliaceho, čo znamená že prebehla separácia v myslení. Tu vzniká pozorovateľ a pozorované, vnímajúci a vnímané. V skutočnosti je tu iba vnímanie, nie vnímajúci. Ak sa pozrieme na kvet, ak ho iba vidíme, existuje v tom okamihu bytosť, ktorá vidí alebo je iba videnie? Pri pohľade na kvet povieme: je tak pekný, ja ho chcem. Naše ja teda vzniká z túžby, strachu, chamtivosti a ctižiadosti, ktoré nasledujú hneď za videním. Práve to vytvára ja, ktoré bez nich nemôže existovať. V našom živote je protiklad – zdôraznenie vlastného ja a jeho zabudnutie. Je to myseľ, ktorá vytvorila kamennú modlu, ku ktorej ľudia vzhliadajú, myseľ vytvorila gítu, organizované cirkvi a nespočetné presvedčenia. Ak chceš zistiť čo je skutočné, musíš sa dostať mimo výtvory mysle. Nemôžeme prestať myslieť, ale myšlienka končí, ak zmizne premýšľajúci a to sa môže stať iba ak celému procesu rozumieme. Strach vzniká v okamihu ak je mysliaci oddelený od svojej myšlienky a potom používa sám seba k formovaniu a riadeniu svojich myšlienok či ich ukončenia. Mysliaci je fiktívna bytosť, ilúzia mysle. Ak si myšlienku uvedomujeme ako fakt, nie je nutné o nej premýšľať. Ak existuje nevyberavá uvedomelosť, potom sa odhalí, čo je samozrejmé. Preto myšlienka ako fakt zaniká. Potom uvidíme, že problémy ktoré nahlodávajú naše srdcia a mysle, problémy spoločenskej štruktúry môžu byť vyriešené. Ak myseľ rozumie svojej celej podstate a tým zastaví svoje pochody objaví sa tvorivosť, ktorá nás urobí šťastnými. Byť v tomto stave je blažené, pretože je v ňom sebazabudnutie bez akejkoľvek reakcie mysle.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Ilúzia nutných podmienok

Ilúzia nutných podmienok

Vznikla z ilúzie nedostatku. Prečo? Keďže nám niečo chýba, znamená to, že sa musia vyskytnúť a byť určité podmienky, za ktorých my to niečo získame. Tak sa začali objavovať rôzne pravidlá, normy a zákony, ktoré dovoľujú dodržiavať a stanovovať určité podmienky, za ktorých môžeme niečo robiť pre získanie chýbajúcich vecí. Najrozšírenejšou podmienkou je nutnosť pracovať. Práca sa stala pre väčšinu podmienkou života. Ale je to naozaj nutnosť?

Najväčšia úloha žien je milovať seba a svojho muža. Najväčšia úloha muža je realizovať sám seba. V tomto svete je len jedna podmienka, a to Byť samým sebou. To znamená láskou a Bohom. Čím viac sa človek odchyľuje od seba, tým hlbšie je v ilúzii, tým zložitejšie je mu mať všetko, čo potrebuje a čoho je na tomto svete dostatok. Na tejto pôde sa vytvárajú aj rôzne nutné podmienky a naše presvedčenia to:

- bez práce nie sú koláče

- aby sme sa dostali do raja, musíme byť kresťania

- aby sme boli šťastní, musíme sa dobre učiť

- aby sme boli šťastní, musíme dostať prestížnu profesiu

- aby sme boli šťastní, musíme sa dobre vydať

A koľko vidíme situácií, keď tieto podmienky naplníme ?

- výborný v škole, červený diplom a v živote nie je šťastný;

- dobre platená práca a v živote nie je šťastná

- dobre vydatá a v živote nie je šťastná

Všade okolo seba vidíme množstvo duchovných podmienok, ktoré nie vždy dávajú radosť a šťastie v živote:

- nemilujte svetský život, nemilujte sex, peniaze

- viac sa modlite, žiadajte od Boha, choďte do cirkvi

- žite zdravo atď.

To všetko sú podmienky iluzórneho sveta. Preto svätí a duchovní ľudia trpia a majú v živote veľa prekážok. Sú v ilúzii podmienenosti. Ilúzia prenikla veľmi hlboko do človeka a dotýka sa aj duchovných sfér. Ľudské vedomie nadelilo Bohu, aby stanovoval rôzne podmienky. Ako byť u Boha, ktorý je všetko? Môžu byť veci, ktoré sa dejú mimo neho? Proti jeho vôli? Musí stanoviť podmienky, aby sa niečo plnilo?

Múdrosť začína vtedy, keď človek pochopí, že nie je dôležité to, čo človek robí, ale to, v akom stave sa nachádza. Je šťastný? Radostný? Dobrotivý a veľkomyseľný? Žije v láske?

Pre dušu je dôležité nie to, čo človek robí, ale aký je jeho momentálny stav a jeho vzťah k sebe a k okolitému svetu. Mnohých takáto sloboda straší. Kto bude robiť nutné, ale nie veľmi príjemné veci?

Človek môže žiť inak, neexistuje nič, čo musíme robiť. Musíme jednoducho žiť.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Ilúzia nedostatku
Ilúzia nedostatku

Na základe prvých troch ilúzií - ilúzie potreby, neúspechu a oddelenosti, sa rodí štvrtá ilúzia – ilúzia nedostatku. Keď sme jednotný celok so stvoriteľom a stvoriteľ je všetko, tak sme sebestačný ako Boh, a to je realita. Čím väčšiu sebestačnosť si človek uvedomuje, tým vo väčšej realite žije. V realite je úplná hojnosť. V stvoriteľovi je všetko, nedostatok je len v ilúzii. Práve túto ilúziu nedostatku musíme pochopiť a uvedomiť si, ako ilúziu. (Kým nedostatok neprežiješ ako ilúziu, nemôžeš vedieť, že nedostatok nie je realita!) Nedostatok v nás vyvoláva prianie dostať viac než máme v danom okamihu. Kde môžeme vziať to, čo nám chýba? Samozrejme od niekoho iného, lebo sme jedno, sme celok. Vziať viac môžeme len z tohto celku a odobrať niečo znamená odobrať niečo (od) častí celku (od niektorej časti celku). A to už je porušenie harmónie. Budeme potrebovať viac síl, ktoré tiež musíme niekde vziať. Takto spúšťame špirálu nedostatku, do ktorého vťahujeme viac a viac častí celku. Začíname konkurovať a bojovať s prírodou, jeden s druhým. Každý chce podriadiť nejakú časť celku sebe. Začína sa to v rodine, škôlke, škole, v práci, v kolektíve, v štáte, národe... A to všetko kvôli ilúzii nedostatku. V tejto ilúzii ľudia prišli až k tomu, že je nedostatok Boha. Vzniká konkurencia a súperenie o Boha (náboženstvá). Keď ľudia stratili pocit jednotnosti s Bohom, začali hľadať Boha vonku. Začali súperiť medzi sebou v týchto hľadaniach. V tomto súperení sa zrodili náboženstvá, ktoré začali súperiť jedno s druhým za právo ovládať (tým pravým Bohom).

Všetko toto vytvára zameranie a snahu o prežitie. Vznikol (strach o prežitie). Život samotný sa stal tým, čoho je nedostatok. Aby si človek predĺžil svoj život, berie život toho druhého. V snahe o prežitie človek zabudol, že je Bohom, a začal tak aj činiť, ako by ním nebol. Jedným z nutných krokov na ceste k realite je zmierenie a pokora. Je ťažké nájsť ozajstné a hlboké zmierenie u hlboko nábožensky založených ľudí. Keď ľudia hovoria o svojej hriešnosti, v skutočnosti skrývajú svoju pyšnosť.

Slová ako „ja som malý človek “ „som hriešny“ „odo mňa nič nezávisí“ – to sú obleky pyšnosti a pýchy. Priznať svoju jednotnosť so stvoriteľom, byť súčasťou celku a byť zodpovedný za tento stav – to je ozajstná pokora. Veľkou pokorou je priznanie si seba – ako Boha. Tu mizne akákoľvek ilúzia. Spomeňme si, že život je hra, a predstavme si, že ju musíme zahrať v akýchkoľvek podmienkach. Keď nám chýba stolička, je to treba zrežírovať tak, aby hlavný hrdina nepotreboval stoličku. Keď nemáme elektrinu, scéna môže byť pri sviečkach. To znamená, že hra života je vždy. Vždy budeme mať všetko, čo potrebujeme.

Podmienky sa vytvárajú preto, aby režisér a herci prejavili tvorivosť a vyjadrili samých seba. Ukázali prekrásny dej a rozsvietili svet svojou tvorivosťou.

A niekto si sadne a plače, že nemá kostým a šperky. Neodmietajte svoju účasť v hre života kvôli zdaniu, že niečo chýba. To je len zdanie. V skutočnosti máme v daný okamih úplne všetko. Ľudia dostávajú depresie z hlúpostí: pokazená práčka a pod. Prejavte tvorivosť a múdro zaobchádzajte s tou hojnosťou, ktorú teraz máte. Je dôležité uvidieť, že ilúzia nedostatku je stvorená pre prežívanie hojnosti. Práve cez túto ilúziu spoznávame svoju sebestačnosť. V tomto svete vždy môžeme nájsť toho, kto má menej než my. Darujme mu to, čoho máme hojne (materiálne aj duchovne). A v každom človeku je nekonečné množstvo lásky, dobrotivosti, úcty, radosti a šťastia. Viac dávajte a budete viac mať. Nedostatok máme len v našej mysli. Snažte sa byť zdrojom, pomáhajte druhým mať to, čo chcete mať vy.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Ilúzia odsúdenia

Ilúzia odsúdenia

Ilúzia odsúdenia existuje preto lebo existuje ilúzia súdu. Odsúdenie berie človeku večný život a robí ho smrteľným. Ilúzia objasňuje existenciu smrti. V skutočnosti smrť nemožno zdôvodniť. V realite smrť neexistuje. Povedať, že existuje smrť, je to isté ako povedať, že neexistuje Boh. Keď je Boh všetko čo existuje – to že umiera nejaká časť života umiera všetko, znamená to, že umiera Boh. To samozrejme nemôže byť. Smrť a Boh sa vzájomne vylučujú.

Tak ako Boh a strach, ako Boh a nenávisť ako Boh a krivda. To je možné len v ilúzii. Majstrovstvo je uvedomovať si, že každý okamih života je umieranie a znovuzrodenie k novému životu. To je koniec starého a začiatok nového života. Tento dej je všade a vždy či si to človek uvedomuje či nie. Zážitok smrti v každý okamih dovoľuje cítiť viac života. Ilúzia smrti pomáha viac spoznať život, Boha a smrť. Život je nekonečný. Boh je energia samého života, ktorá nikdy neumiera, len mení formu. Človek je jedna z foriem Boha. Človek je jeho informácia. Ilúziu odsudzovania môžeme používať preto, aby sme pochopili svoju bezhriešnosť. Človek si nič iné nezaslúži okrem pochvaly. V realite je to tak. Len v hlbokej ilúzii môžeme používať strach a odpustenie. Ilúzia odsúdenia predpokladá, že človek sebe, druhým a Bohu môže v niečom poškodiť. Preto je v tejto ilúzií odpustenie. V realite nemáme začo odpúšťať. Kde je v živote podľa nás prítomné niečo nedokonalé, musíme pochopiť, že sa to prejavilo preto, aby vytvorilo harmóniu.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Ilúzia oddelenosti
Ilúzia oddelenosti

Ilúzia oddelenosti spočíva v presvedčení, že stvoriteľ a jeho deti sú rozdelené. Fyzický svet je jednou z hustôt hmoty, ktorá je tiež časťou Boha, je to fyzické telo Boha. Existuje jeden celok. Všetci sme jeden celok. Keď vidíme okolo seba hmotnú oddelenosť, prenášame to rozdelenie na Boha a oddeľujeme stvoriteľa od jeho stvorenia.

Keď je medzi Bohom a človekom rozdelenie, znamená to, že človek môže robiť to, čo nechce Boh. Vôľa Boha nemusí byť plnená, a preto musíme vyvíjať nejakú činnosť, aby sa vôľa Boha prejavila. Na tejto ilúzii vyrástlo veľa mýtov, veľa predpojatostí a náboženstiev.Čím je presvedčenie ortodoxnejšie, tým viac oddeľuje človeka od sveta. Preto to najväčšie ponorenie do ilúzie oddelenosti, je hlboké prežívanie oddelenosti od Boha. Výsledkom je snaha o zjednotenie s Bohom. To znamená, že snaha zjednotiť sa s Bohom, vytvára prežívanie pekla. A ďalej, že ten, kto sa snaží splynúť s Bohom, sám seba prevádza cez skúšky peklom. Preto je medzi svätými tak veľa mučeníkov a medzi duchovnými ľuďmi trpiaci. Ony sa snažia zjednotiť s Bohom, uvedomujú si seba oddelených a tým sa smerujú na cestu utrpenia.

Uvedomenie si seba, ako jednotného s prvotným stvoriteľom zbavuje človeka skúšok pekla. Oddelenosť človeka od stvoriteľa prekáža človeku v realizácii nekonečných božských možností, porušuje harmóniu jeho vzťahov s inými ľuďmi a prináša do jeho života utrpenie. Osamotenie a depresia je výtvor ilúzie oddelenosti. Rozum všetko rozdeľuje na hlavné a druhoradé, zlé a dobré, na minulosť a na budúcnosť. Rozdeľuj a vládni – to je princíp činnosti rozumu. Oddelenie seba od Boha je oddelenie seba od seba, rozdelenie na telo a dušu, na smrteľnú a nesmrteľnú časť. Tak sa zrodila smrť, tak človek svojim vedomím sám seba vyhnal z raja (zo svetla).

Sme jeden celok, to je iný svetonázor, iná cesta, iný život, iný človek, iný svet. Keď sa človek cíti osamotený, nech jednoducho pochopí, že je to hlboká ilúzia. Stačí sa s trocha väčšou úctou a väčšou láskou zachovať k niekoľkým ľuďom okolo a situácia sa zmení. Človek pochopí, že osamelosť je iluzórna. Ilúzie riadime my samy.

Súčasne je oddelenosť nutná a požehnaná stvoriteľom preto, aby si celok uvedomil seba, ako súčet častí. Ilúzia oddelenosti je nástroj pre skúsenosti, dovoľuje hlbšie poznať seba a celok. Keď sa časť neoddelí od celku, nemôže si uvedomiť seba, ani celok. Takto si tiež celok uvedomuje seba cez svoje časti. Telo má tiež svoje časti, napr. bez určitej bunky by nemohlo existovať. Ruka si uvedomuje, že nemôže byť bez tela. Dnešná úroveň vedomia dovoľuje človeku pochopiť, že oddelenosť naozaj neexistuje. Súčasne si človek môže uvidieť nekonečné možnosti svojej individuality, ktorej môže ponúknuť ilúzie oddelenosti.

Ozajstná jednota je to, keď človek kamkoľvek sa pozrie, uvidí všade len sám seba. Toto je pozerať sa očami Boha. Vtedy miznú zo života problémy, rozčarovanosti a bolesti.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Cesta životom a smrťou

Cesta životom a smrťou

Podle Buddhovy moudrosti můžeme skutečně využít svého života k tomu, abychom se připravili na smrt. Nemusíme čekat, až nás bolestná smrt někoho nám blízkého nebo otřes z nevyléčitelné nemoci přinutí podívat se na svůj život. Ani nejsme odsouzeni k tomu, abychom kráčeli ve chvíli smrti s prázdnýma rukama vstříc neznámu. Můžeme začít nalézat smysl svého života už tady a nyní. Můžeme proměnit každý okamžik v příležitost ke změně a k tomu, abychom se připravili - celým srdcem, důkladně a s klidnou myslí - na smrt a věčnost.

Podle buddhistického pojetí tvoří život a smrt jediný celek, v němž je smrt začátkem další životní kapitoly. Smrt je zrcadlo, ve kterém se odráží celý smysl života.

Toto je ústřední názor učení nejstarší školy tibetského buddhismu. Mnozí z vás už asi slyšeli o Tibetské knize mrtvých. V tomto spise se pokouším vysvětlit a rozvést Tibetskou knihu mrtvých ve snaze pokrýt nejen smrt, ale i život, a doplnit podrobnosti celého učení, jehož je Tibetská kniha mrtvých pouhou částí. V tomto podivuhodném učení nacházíme celý život a smrt podány společně jako sérii neustálých proměnných přechodových skutečností známých pod pojmem bardo. Tohoto slova se běžně používá k označení přechodového stavu mezi smrtí a znovuzrozením, ale ve skutečnosti se barda vyskytují neustále po celý život i smrt; jsou to významné kritické chvíle, kdy je výrazně zvýšena možnost osvobození či osvícení.

Barda jsou obzvláště mocné příležitosti k osvobození, protože, jak říká učení, existují jisté okamžiky, které jsou mnohem mocnější než jiné a jsou víc nabity možnostmi, kdy všechno, co děláte, má základní a dalekosáhlé důsledky. Uvažuji o bardu jako o momentu, kdy přistoupíte k okraji propasti; takovým okamžikem je například doba, kdy mistr seznamuje žáka se základní, původní a nejvnitřnější přirozeností jeho mysli. Ale největším a zcela jistě nejnabitějším z těchto všech momentů je okamžik smrti.

Z hlediska tibetského buddhismu tak můžeme rozdělit celou svou existenci na čtyři vzájemně nepřetržitě spojené skutečnosti: 1) život, 2) umírání a smrt, 3) etapu po smrti a 4) znovuzrození. Ty jsou známy jako čtyři barda: 1) přirozené bardo tohoto života, 2) bolestné bardo umírání, 3) zářivé bardo dbarmaty a 4) karmické bardo vznikání.

Vzhledem k rozsáhlosti a obsažnosti učení o bardu byla tato kniha pečlivě uspořádána. Povede vás etapu za etapou rozvíjející se vizí cesty života a smrti. Naše zkoumání nezbytně začne úvahou o tom, co znamená smrt, a o mnoha ploškách drahokamu pravdy o pomíjivosti - úvahou onoho druhu, který nám umožní bohatě využít tohoto života, dokud je ještě čas, a zajistit si, abychom jednou umírali bez lítosti a sebeobviňování, že jsme svůj život promrhali. Jak říká slavný tibetský básník-světec Milaräpa: "Mým náboženstvím je žít - a umřít - bez lítosti."

Hluboké zamyšlení nad skrytým poselstvím pomíjivosti - nad tím, co skutečně leží za pomíjivostí a smrtí - povede přímo k srdci starobylého a mocného tibetského učení: k uvedení do základní "přirozenosti mysli". Poznání přirozenosti mysli, kterou lze nazvat naší nejvnitřnější trestí, té pravdy, po níž všichni pátráme, je klíč k pochopení života a smrti. Neboť v okamžiku smrti dochází k tomu, že obyčejná mysl a její klamy umírají, a v oné mezeře se odhalí neomezená, obloze podobná povaha naší mysli. Tato základní přirozenost mysli tvoří fundament celku života a smrti jako obloha objímající ve svém náručí vesmír.

Učení objasňuje, že známe-li z mysli jenom onen její aspekt, který se rozplyne, když zemřeme, nezůstane nám žádná představa o tom, co 'pokračuje, žádná vědomost o novém rozměru hlubší reality přirozenosti mysli. Je proto pro nás všechny životně důležité, abychom se s povahou mysli důkladně seznámili, dokud jsme ještě naživu. Jen tak budeme připraveni na to, až se sama spontánně a mocně odhalí v okamžiku smrti; budeme schopni ji rozpoznat, jak říká učení, "stejně přirozeně, jako když dítě běží do náruče své matky"; a tím, že v tomto stavu setrváme, budeme nakonec osvobozeni.

Popis přirozenosti mysli nás povede přirozeně k úplnému poučení o meditaci, protože meditace je jedinou cestou, kterou můžeme onu přirozenost mysli opakovaně odhalovat a postupně si ji uvědomovat a stabilizovat. Pak bude podáno vysvětlení povahy lidského vývoje, znovuzrození a karmy, abyste poznali co nejúplněji smysl a kontext naší cesty životem a smrtí.

V tomto bodě už budete mít dostatek vědomostí, abyste mohli s důvěrou vstoupit do srdce knihy - z mnoha různých pramenů čerpajícího obsáhlého popisu všech čtyř bard a všech různých stadií smrti a umírání. Podrobně budou vyložena poučení, praktické rady i duchovní cvičení, aby nám i jiným pomohly projít životem, umíráním, smrtí i posmrtím. Knihu pak zakončí pohled na to, jak nám učení o bardu může pomoci pochopit nejhlubší přirozenost lidské mysli a vesmíru.

Moji studenti se mě často ptají: Jak víme, co jsou tato barda, a odkud pochází udivující přesnost učení o bardech a ony tajuplně jasné znalosti všech stadií umírání, smrti a znovuzrození? Odpověď může připadat zpočátku mnoha čtenářům těžko pochopitelná, protože představa o mysli je v současnosti na Západě nesmírně zúžená. Navzdory velkým průlomům z posledních let, zejména ve vědě o mysli a tělu a transpersonální psychologii, redukuje převážná většina vědců i nadále mysl na pouhé fyziologické procesy v mozku, což odporuje tisíciletému svědectví zkušeností mystiků a meditujících všech náboženství.

Na základě jakého pramene nebo autority lze tedy napsat knihu jako je tato? "Vnitřní věda" buddhismu je založena, jak to formuloval jeden americký badatel, "na důkladném a obsáhlém poznání skutečnosti, na již potvrzeném hloubkovém pochopení sebe a okolí;. to jest na naprostém osvícení Buddhy." Zdrojem učení o bardu je osvícená mysl, zcela probuzená buddhovská mysl, jak ji zažila, vysvětlila a předala dlouhá řada mistrů, která se táhne zpět až k Prvotnímu Buddhovi. Jejich po mnohá staletí shromažďované pečlivé, úzkostlivě přesné - dalo by se skoro říci vědecké - výzkumy a formulace jejich objevů o mysli nám poskytují nejúplnější možný obraz života i smrti. A právě tento úplný obraz se skromně pokouším, inspirován Džamjang Khjencem a všemi svými dalšími mistry, podat poprvé zde na`Západě.

Po dlouhá léta kontemplací a učení a cvičení a vyjasňování si otázek se svými mistry jsem psal tuto Tibetskou knihu o životě a smrti jako tresť nejdůvěrnějších rad všech mých učitelů, aby se stala novou Tibetskou knihou mrtuých i Tibetskou knihou života. Chtěl bych, aby byla příručkou, vodítkem, pomůckou a zdrojem posvátné informace. Jejích mnoho významových vrstev můžete odhalit jen tím, že si ji pročtete a pak ji budete číst znovu a znovu. Zjistíte, že čím víc ji používáte, tím hlouběji cítíte její dosah a víc si uvědomujete hloubku moudrosti, kterou vám toto učení předává.

Učení o bardech nám přesně ukazuje, co se stane, připravíme-li se na smrt, a co bude, jestliže do neuděláme. Volba ani nemůže být jasnější. Odmítneme-li přijmout smrt, dokud jsme naživu, budeme za to draze platit po celý život, v okamžiku smrti i po něm. Důsledky tohoto odmítnutí nám zpustoší tento život i všechny životy budoucí. Nebudeme schopni svůj život plně prožít; zůstaneme uvězněni právě v tom aspektu svého já, který musí zemřít. Tato nevědomost nás oloupí o základnu cesty k osvícení a navždy nás polapí do pasti iluze, neovládaného cyklu zrození a smrtí, oceánu strastí, kterému my buddhisté říkáme sansára.

Avšak základním poselstvím buddhistického učení je, že jsme-li připraveni, máme jak v životě, tak ve smrti obrovskou naději. Učení nám odhaluje možnost ohromující a nakonec neomezené svobody, pro kterou musíme pracovat už teď, v životě - svobody, jež nám rovněž dovolí zvolit si svou smrt a tím si zvolit i své zrození. Pro člověka, který se připravoval a cvičil, nepřichází smrt jako porážka, nýbrž jako triumf, koruna a nejslavnější okamžik života.

Tibetská kniha o životě a smrti, Sogjal Rinpočhe


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Nauka Dzogpa Čhenpo
Nauka Dzogpa Čhenpo

Dzogčhen (v sanskrtu Maha Ati) je prastarou naukou o esenciální podstatě lidského bytí. Nelze ho považovat za nějakou školu nebo náboženství, dokonce ani nevyžaduje, abychom něčemu věřili. Spíše nás nabádá, abychom si své prožívání uvědomovali v co nejvíce rovinách a tak poznali svou pravou přirozenost. Tato nauka není pouze teoretická, nýbrž především praktická – nabízí nám praktická cvičení, která působí ve všech třech rovinách lidské existence (tělo, energie a mysl) a lze je jednoduše spojit s každodenním životem a proměnit tak celou naši zmatenou životní zkušenost ve skutečnou svobodu a moudrost.

Nauka dzogčhenu je učením o prvotním stavu bytí, jenž je každému od samého počátku vlastní jakožto jeho vnitřní, přirozená podstata. Podle Dzogčhenu je tento prvotní stav - jenž je mimo čas, stvoření i zánik - v zásadě čistým prazákladem veškeré existence, a to jak v rovině individuální, tak vesmírné. Proniknout do tohoto stavu tedy znamená prožívat sebe sama takového, jakým člověk ve skutečnosti je, tedy jako střed vesmíru. Nemíní se tím přirozeně střed v tom obecném, sobeckém smyslu. Všední, egocentricky zaměřené vědomí naopak představuje omezené, dualistické vidění skutečnosti, které nám brání v přímé zkušenosti a odděluje nás od naší pravé podstaty. Poznat a pochopit tento prvotní stav znamená pochopit i nauku dzogčhenu a význam jejího předávání. K tomu nepotřebujeme žádné intelektuální, kulturní ani historické znalosti, neboť prvotní stav již svou vlastní podstatou intelekt zcela přesahuje.

Dzogčhen je učením velice přímým a přestože je považován za esenci všech tibetských duchovních tradic, sám o sobě nenáleží ani k buddhismu, ani k bönu a není dokonce ani tibetského původu - prvotní stav totiž nemá žádnou národnost a je všudypřítomný...

Vlastní metoda dzogčhenu se nazývá samoosvobozování. Při její aplikaci se není třeba ničeho zříkat, od ničeho se očišťovat, ani se jakkoliv přeměňovat. Na této cestě používáme vše, co vzniká v našem karmickém vidění světa a využíváme spontánní schopnosti mysli k dosažení vlastního samoosvobození. Termín "samoosvobozování" by však neměl budit představu, že existuje nějaké "já" či ego, od kterého bychom se měli osvobodit. Základním předpokladem v dzogčhenu je totiž fakt, že žádný jev nemá svoji vlastní, nezávislou existenci. Samoosvobozování podle dzogčhenu tedy znamená, že ať už se v rámci naší zkušenosti objeví cokoliv, ponecháme vše takové, jaké to je, a nijak neposuzujeme, zda je to dobré či špatné, krásné či ošklivé. Nebudeme-li zároveň v tomtéž okamžiku lpět na tom, co vzniká naším úsilím, ať myšlenka nebo čin, pak se to automaticky samo od sebe osvobodí. Jestliže provádíme svou praxi takovým způsobem, tak semena onoho jedovatého stromu dualistického vidění světa nemají nikdy šanci ani vyklíčit, a tím méně pak zapustit kořeny a vyrůst.

Vše, co vzniká,není ve své podstatě o nic reálnější než odraz v zrcadle, průhledně čisté a jasné nepopsatelné, logicky nevysvětlitelné. A přece semínka minulých činů, naše karma, nadále způsobují další vznikání. Přesto věz, že vše, co existuje, je zcela prázdné, bez vlastní podstaty, naprosto neduální.

(Buddha Šákjamuni)

Zakoušíme-li stav dzogčhenu, překročili jsme dualistické vidění, které nás odděluje od naší vlastní podstaty, jenž je prostorem prvotního stavu. Není v něm zapotřebí cokoli vytvářet, přijímat nebo odmítat. Je to stav dokonalé kontemplace, rigpy, spontánní bdělé přítomnosti. Tato neduální ryzí přítomnost znamená, že si neplánujeme budoucnost, nezabýváme se minulostí ani se nenecháváme polapit iluzorními myšlenkami, které vznikají v tomto okamžiku; tato ryzí přítomnost znamená, že se obracíme do svého nitra, pozorujeme vlastní mysl a ponecháváme ji v jejím autentickém, původním, přirozeně dokonalém stavu. Veškeré jevy, celý vesmír je pak pouhou ozdobou, ornamentem tohoto prvotního stavu.

Proto žijeme svůj život normálním způsobem a ke své praxi nepotřebujeme žádná pravidla – kromě svého bdělého vědomí, díky němuž setrváváme ve stavu prvotní jednoty a tento stav neustále sjednocujeme s čímkoliv, co vzniká a projevuje se. Vše se tak stává součástí naší zkušenosti, aniž bychom navenek dávali jakkoliv najevo, že provádíme nějakou praxi. Právě tento neustálý proces sjednocování nazýváme "samoosvobozování", "dzogčhen", "neduální kontemplace", či jednoduše "kontemplace".

Vstoupit do kontemplace jen na takovou chvíli, než by mravenec přešel od kořene nosu na špičku, nás přiblíží k realizaci více, než kdybychom strávili celý život hromaděním dobrých skutků.

(Buddha Šákjamuni)

Dzogčhen je tedy naukou, jež působí převážně v rovině mysli a pouze samotnou neduální kontemplaci můžeme označit jako dzogčhen v užším slova smyslu. Můžeme však rovněž používat různé druhy praxe súter nebo tanter, shledáme-li, že jsou pro nás nezbytné k odstranění překážek, jež dosažení či udržení stavu neduální kontemplace brání. Tyto metody, sloužící k dosažení tohoto neduálního stavu, jsou ovšem druhořadými typy praxe ve srovnání s praxí neduální kontemplace samotné... Hlavní praxí dzogčhenu je tedy přímé vniknutí do neduální kontemplace, setrvávání v ní a její další prohlubování až do okamžiku dosažení plné realizace.

Nepostradatelným vůdcem, společníkem a pomocníkem na této cestě je mistr. Tak jako v tradičním tibetském buddhismu, je i v dzogčhenu vztah mistra a žáka naprosto zásadní, neboť mistr svému studentovi nepředává pouhé informace či intelektuální znalosti. Díky tomu, že mistr trvale dlí ve stavu neduální kontemplace, může svého žáka nechat tento stav zakusit. Provádí to při tzv. přímém uvedení (předání transmise). Žák pak pod vedením mistra používá praxí, které obdržel zároveň s transmisí, do té doby, než dokáže neduální stav, zpočátku dosahovaný jen během meditace, integrovat do běžného denního života, tedy do chvíle, kdy se každý okamžik jeho života stane praxí vedoucí k rychlé realizaci.

Transmise neboli předání vytváří linii. Prvním článkem linie, na jejímž konci stojí Čhögjal Namkhai Norbu, je Samantabhadra. Samantabhadra, tibetsky Kuntu Zangpo ("Vždy dobrý"), je prvotní Adi Buddha, zobrazovaný jako tmavě modrá, nahá postava a představuje Dharmakáju, neboli "dimenzi podstaty existence", zářivou prázdnotu prostoru prvotního stavu, nekonečnou energii bez formy. V linii následuje Vadžrasattva, tibetsky Dordže Sempa (Diamantová mysl), představující Sambhógakáju, neboli "dimenzi dokonalé radosti", bohatou na množství nehmotných forem, které však mohou vnímat jen bytosti s rozvinutými schopnostmi jasnosti mysli. Linie pokračuje Nirmánakájou Garab Dordžem, prvním dzogčhenovým mistrem naší epochy.

"Jestliže povstanou myšlenky, zůstaň v tomto stavu bděle přítomen, jestliže žádné myšlenky nepovstanou, buď bděle přítomen i v tomto stavu. V bdělém vědomí obou stavů není žádný rozdíl."

Garab Dordže www.dzogchen.cz Nauka Dzogpa Čhenpo


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Prečo sme uverili v ilúziu nadvlády ?

Ilúzia nadvlády

Ak existuje podmienenosť, znamená to, že ak poznáme podmienky, môžeme žiť lepšie, ako keď podmienky nepoznáme. To znamená, že ten kto pozná podmienky vyhráva a má prednosť nad tými, ktorý podmienky nepoznajú, tak vznikla ilúzia nadvlády.

Táto ilúzia jedných nad druhými vytvorila obrovský iluzórny priestor, v ktorom existujú vedecké, duchovné a iné elity, civilizácie a necivilizácie, národy, štáty, náboženstvá, vyvolené národy a kasty.

Toto všetko rozdelilo ľudí podľa rozličných znakov. Snaha zistiť podmienky života priviedla k vzniku vedy a teológie. Vypracovali veľa podmienok pri ktorých môže človek niečoho dosiahnuť. Keď človek získa dobré vzdelanie, môže očakávať vysoké postavenie v spoločnosti, viac vlády a peňazí. Tomu sa hovorí dosiahnuť úspech.

Človek sa snaží dosiahnuť znalosti, duchovnosť, dokonalosť, aby získal viac života, viac Boha, a aby sa dostal nad iných a zabudol, že to všetko je pominuteľné a iluzórne. Život je život bez žiadnych podmienok.

Života nemôže byť o niečo viac v jednom ako v druhom, to znamená neexistuje povyšovanie.

Ilúzia, že nie je dostatok jedla, peňazí, lásky, Boha, priviedla človeka k tomu, že ľudia začali súperiť a bojovať a ten, ktorý má vyššie postavenie, prevláda nad inými. Tak sa zrodili víťazi, kasty, kňazi, vyvolené národy a pravé náboženstvá. Táto ilúzia vlády človeka nad prírodou nás privádza k vážnym problémom a tiež zničeniu rôznych foriem života.

V realite nadvláda neexistuje. Byť vyšší a silnejší je obrovská ilúzia. Vždy sa nájde niekto vyšší a silnejší. Prečo ľudia tak túto ilúziu vyhľadávajú. Pretože dovoľuje oddeliť sa od celku a vyskúšať si to.

Uvedomiť sa ako rovnocenná časť celku a pochopiť, že nič na svete nie je nerovnocenné. Je potrebné toto prijať ako hru a ako jeden z nástrojov poznania. Uvedomenie toho, že všetko je tu a všetci si sú rovní v Bohu, že nie je nič horšie a lepšie, že nie je ničoho iného. Ten, ktorý sa klania nejakej časti celku, seba od celku oddeľuje a týmto narušuje celistvosť Boha a sveta. Potom človek vníma svet tak, že niekto je viac a niekto menej.

Takýto človek sa stáva účastníkom nerovnoprávnosti, despotizmu, panovačnosti.

Začína bojovať o vládu a zúčastňuje sa revolúcií. Ilúzia nadvlády je veľmi lákavá a dostáva sa do nej ľahko. Skúška tejto ilúzie, to je skúška vlády a moci ako svetskej tak duchovnej. Málokto ju prechádza dôstojne. S touto ilúziou treba byť opatrný je silná, nachádzajú sa v nej celé národy a to je nebezpečné. Práve ona vyvoláva globálne problémy. Ilúzia nadvlády žije v spoločnosti s ilúziou menejcennosti. Keď človek odmietne ilúziu nadvlády odíde aj ilúzia menejcennosti. Človek sa stáva sebestačným ako Boh.

A vtedy slová ja som človek malý, hovoria len o tom, že človek jednoducho nechce byť veľkým a rovným Bohu. Je len lenivý spomenúť si, kým naozaj je.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Poznaj sám seba

Poznaj sám seba

Tuto výzvu předali světu filosofové všech velkých civilizací již v dávných dobách. Byla vytesána jako základní filosofický imperativ na řeckých starověkých chrámech i staroegyptských učilištích. Tuto výzvu přijímá dnes i moderní vědec a klade si otázku: „Co jsem já?“ Pokusíme se dát na tuto otázku dnes odpověď. A nejen to, řekneme si též, jak toto JÁ osobní zkušeností odhalit.

Představte si, že absolutno je nekonečný oceán a že vesmír, tj. vše to, co vůbec existuje, vše, co má jméno a tvar, že jsou jen dočasné vlny a pěna na tomto oceánu. My všichni , jeden jako každý z nás, jsme těmito vlnami, neoddělitelnými od svého nekonečného, živého zdroje. Nejsme vlastně ničím jiným než jím samým, tak jako vlny na moři nejsou ničím jiným než mořem v jeho pohybové fázi. Jenže vlna o tom neví. Teprve když se utiší a opadne, může vidět do hlubiny. Vzplynout a rozplynout se do klidu své vlastní přirozené podstaty svého vlastního nekonečného zdroje.

Tento zdroj má styčný bod v jeho vlastním nitru. Je to styčný bod statického základu s dynamickou vlnou. Jednoduchou úvahou budeme hledat tento styčný bod, a až jej najdeme alespoň intelektem, vyvodíme z toho důsledky, jak se dostat k poznání statického, živého, božského JÁ v člověku, k poznání SAMA SEBE cestou duchovní moudrosti.



Tak jako nekonečným mořem, je v duchovní nauce božské jsoucno symbolizováno také nekonečným provazem. Představte si , ze tento provaz je nekonečný. Je to nekonečné UNIVERSÁLNÍ VĚDOMÍ – UNIVERSÁLNÍ BYTÍ – BOŽSKÉ JSOUCNO. Představme si, ze zde není nic jiného. Tento provaz vytvoří na sobě smyčku, jednu, druhou, třetí, nekonečné množství smyček. Impuls k vytvoření smyček je latentně obsažen v provazu samém a v jeho vlastní tvořivé síle, která se nazývá VESMÍRNÁ ŠAKTI.

Není zde jiného činitele – není nic jiného.

Každá jednotlivá smyčka tohoto nekonečného provazu představuje nám jednu konečnou individualitu, například člověka. Člověk se vytvoří a roste. Z čeho je vytvořen? Z UNIVERSÁLNÍHO BYTÍ - to je samozřejmé. Toto BYTÍ, tato UNIVERSÁLNÍ EXISTENCE, VĚDOMÍ, BLAHO je ZDROJEM i ŽIVOTEM.

A nyní se ego vzpíná, roztahuje, třeba i druhé smyčky utlačuje , roste. Ale čím víc ego roste, tím jako by bylo vzdálenější svému zdroji. Oddělení je sice jen zdánlivé, v tomto uzlu je styčný bod smyčky s jejím zdrojem. Styčný bod statického základu s dynamickou vlnou, jakoby oddělenou individualitou. Kdyby nebylo tohoto zdánlivého oddělení, individualita by splynula s nekonečnem . Vědomí člověka by se uvědomilo ve VĚDOMÍ UNIVERSÁLNÍM – KOSMICKÉM.

Tím, že tato individualita jakoby oddělena od svého základu je také jakoby oddělena i od ostatních smyček, od ostatních individualit. Některé ji odpuzují, některé přitahují. Ego se utváří, modifikuje, roste. A náhle přijde impuls. Ztráta někoho v rodině, bolest, nemoc, ztráta majetku apod. Co se stane? Ego se zmenší , obrací se do sebe, přibližuje se ke svému zdroji. Touží po nějaké opoře, po štěstí, po klidu, po bezpečí.. Tato touha pramení z utajeného vědomí velikosti, resp. nekonečnosti jeho základu, jehož existence je podvědomě uložena v paměti člověka.

Ego cítí, ze tam někde je jeho opora. Je však zprvu nejisté v té věci, neví jak dosáhnout bezpečí. Tato nejistota pramení z jeho vlastní omezenosti. Jen kdyby člověk věděl, jak rozvázat uzel, byl by osvobozen. Ale člověk to neví, že je zde nějaký styčný bod jeho osoby s NEKONEČNÝM BOŽSKÝM ZDROJEM ŽIVOTA, i když to podvědomě tuší.

Náboženství poukazují na tuto skutečnost, na možnost vnitřního osvobození člověka, třebaže některá z nich jen vzdáleně. Přesto i tento matný poukaz je magnetem pro milióny lidí. Toto je hlavním důvodem, proč existují a proč vlastně vznikla náboženství a náboženské společnosti.

A co zbývá těm, kteří nejsou přitahováni silou náboženství? Těm, kteří mají malou víru, ale za to rozvinutý rozum?

Jen ve chvílích uvnitřněnosti, zpočátku většinou pod dojmem nějakého neštěstí, se tu a tam tomuto styčnému bodu přibližují. Jinak o něm vůbec ani nevědí. Řekne-li jim někdo, že existuje, a kde existuje jejich styčný bod s nekonečnem, kde je onen začarovaný gordický uzel jejich omezení, budou mít chuť, odvahu a sílu jej rozetnout? Ale i když člověk nenajde ihned odvahu, chuť nebo sílu tento rozetnout, aspoň se může pokusit jej postupně rozvázávat, uvolnit smyčku, která ho poutá, povolit vstup NEKONEČNÉHO JÁ k sobě, uvolnit PRAVDU, tj. ustoupit PRAVDĚ v sobě samém.

Pochopení následujícího výkladu, jeho intelektuální akceptování, může otevřít dveře PRAVDĚ.

Rozdělme si náš svět, námi vnímaný svět, včetně tohoto vnímání, na tři základní činitel:


1. na to, co je pozorováno (pozorované)

2. na to, co pozoruje (pozorující)

3. aktivita, činnost pozorování



E.Tomáš


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Ilúzia nevedomosti

Ilúzia nevedomosti

Človek má všetky znalosti. On je ucelená informácia o sebe a samovedením o celom vesmíre, je hologramom vesmíru. Je len potrebné priať si byť vedením, spomenúť si na seba, ktorý vie všetko. Ľubovoľné nevedenie je ilúziou. Človek je slobodným a táto jeho sloboda sa rozširuje na všetky strany života vrátane znalostí z ľubovoľného zdroja v ľubovoľný čas.

Človek má právo takisto s ľubovoľného dôvodu obmedzovať sa v poznaní a vzdelávaní. No keď si človek myslí, že nemôže dosiahnuť poznanie, vzdelanie, alebo vedenie nachádza sa v ilúzii. Všetko sa preferuje láskou. Láska to je sloboda. Obmedzenie je len strach.

 

My všetko vieme, len si musíme spomenúť. Láska nabáda poznať všetko, pýtať sa žiť v súlade so svojou pravdou. Akékoľvek nevedenie je ilúzia.

Existencia toho kto vie viac je ilúzia. Veštci vedia všetko. Je len ten čo si pamätá viac, alebo ten, čo si pamätá menej toho čo bolo vždy. Ľudia si často volia to, čo si zvolili ľudia okolo, ich predkovia a všetci ostatní. A koleso sansáry sa točí dokola. Človek sa musí obrátiť k sebe nájsť svoju cestu a tým sa oslobodiť od ilúzie. Často sa nechce zbavovať ilúzie a využiť ju pre svoj rast.

Je zaujímavé pamätať si každé slovo a gesto v divadle života. Bolo by pre nás zaujímavé vedieť všetko? Táto ilúzia pomáha vytvoriť človeku čo bude potom. Práve tento proces vytvára seba spaseného a budúceho. Je to evolúcia. Každá duša sa nachádza presne podľa svojich prianí tam kde je. Inak by tu nebola. Ilúzia je vytvorená nami a pre nás. Neprekladajme teda svoju zodpovednosť na iných. Buďme v tomto procese uvedomelí a nenechajme sa negatívne ovlyvňovať. Keď človek utrpí neúspech a veštci okolo neho ho začnú obviňovať, on sa môže v určitý okamih povzniesť nad neúspech a uvedomí si ho ako ilúziu a divadelnú hru, ktorá je vytvorená na prežívanie jeho božskosti. Stačí sa dostať do tohto stavu a všetko okolo sa mení. Keď takto začne človek žiť, v jeho živote nastanú zmeny. Zmeny uvidíme v rodinách, rodoch a kolektívoch.

Keď sa dosiahne kritické množstvo takýchto zmien, začnú sa diať zmeny aj na Zemi. V ľudskej reči existuje určité slovo spasiteľ. Je to ten, čo si pamätá viac než ostatní. Nachádzame sa v čarovnej dobe, kde sa môže stať spasiteľom každý. Nastal čas spasiteľa. Každému je dané spomenúť si a urobiť krok k poznaniu seba. Nie je jednoduché zmeniť sa, keď väčšina okolo nás sa zmeniť nechce. Nie je jednoduché žiť s iným svetonázorom. Je ťažko vnášať realitu do ilúzie. Väčšina sa nachádza v takej hlbokej ilúzii, že vôbec nechápe o čo ide.

Múdri človek hovorí s každým jeho jazykom. Ako môžeme prejsť do tohto stavu? Treba si hlbšie uvedomiť iluzórnosť sveta a zvoliť si svoj postoj v divadle života. Môžeme byť divákom v hľadisku a pozorovať dej. Môžeme prijať ilúziu za realitu a naplno byť hercom. Môžeme byť fantastickým hercom, alebo hercom stredným. Môžeme hrať hlavnú alebo vedľajšiu úlohu. No môžeme byť i režisérom či scenáristom svojej hry vytvárať dej, voliť scény a rozdávať role. Každý deň sa stretávame s množstvom scén, ktoré nás majú niečo naučiť a sú vytvorené pre nás. Do každej z nich sme privolali ľudí , ktorí sa nás snažia niečo naučiť, niečo nám povedať a spomenúť si. Ďalším krokom k realite je prežívanie ilúzii v myšlienkach a pamäti.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Meditácia

MeditáciaMeditácia najväčšia radosť v živote

MEDITÁCIA je stav bez myslenia. Meditácia je stav čistého vedomia bez obsahu. Zvyčajne je vaše vedomie preplnené nezmyslami, rovnako ako zrkadlo, pokryté prachom. Myseľ je v neustálom pohybe: pohybujú sa myšlienky, pohybujú sa túžby, pohybujú sa spomienky, pohybujú sa priania – je to neustály pohyb! Každý boží deň.

Aj keď spíte, vaša myseľ pracuje, sníva. Stále myslí; stále sa zaoberá hnevom a úzkosťou. Pripravuje sa na následujúci deň; stále prebieha podvedomé plánovanie. Tento stav nie je stav meditácie, tá je jeho opakom. Keď ustal pohyb a zastavilo sa myslenie, žiadne myšlienky sa netúlajú, nevznikajú žiadne žiadosti, vo vašom vnútri sa rozhostilo ticho – toto ticho je meditácia.

A len v tomto tichu sa dá poznať pravda, nikde inde. Meditácia je stav bez myslenia. Meditácia sa nedá dosiahnuť myslením, pretože myslenie sa neustále točí dokola. Meditáciu môžete dosiahnuť jedine tak, že myslenie odložíte nabok, zostanete chladní, nezúčastnení, neidentifikujete sa s myslením; sledujete, ako myšlienky prichádzajú a odchádzajú, ale neidentifikujete sa s nimi, nemyslíte si, že vy ste tie myšlienky. Meditácia je vedomie, že ja nie som myseľ. Keď toto vedomie pomaly prehlbujete, idete hlbšie a hlbšie, objavia sa prchavé okamihy – okamžiky ticha, okamžiky čistého priestoru, okamžiky priezračnosti, okamžiky, kedy sa vo vás nič nepohybuje, všetko je v kľude.

A v týchto kľudných okamihoch pochopíte, kto ste, a pochopíte tajomstvo tohto bytia. A príde požehnaný deň, keď sa meditácia stane vašim prirodzeným stavom. Myslenie je niečo neprirodzené; nikdy sa nestane vašim prirodzeným stavom. Ale meditácia je prirodzený stav, ktorý sme stratili. Je to stratený raj, ktorý ale môže byť opäť nájdený. Pozrite sa do detských očí, pozrite sa a uvidíte úžasné ticho, nevinnosť. Každé dieťa prichádza na svet v stave meditácie, ale musí sa naučiť žiť v spoločnosti – musí sa naučiť ako myslieť, ako počítať, ako uvažovať, ako dokazovať; musí sa naučiť slovám, reči, predstavám.

A pomaly stráca kontakt so svojou vlastnou nevinnosťou. Spoločnosť ho znečistí, zaprace. Stane sa fungujúcim mechanizmom; prestane byť človekom. Všetko čo potrebujeme je znovu získať tento priestor. Vedeli ste to aj predtým, takže keď prvý krát zažijete meditáciu, budete prekvapení, pretože prežijete úžasný pocit, že ste to už poznali predtým. A ten pocit je správny: naozaj ste to už poznali. Zabudli ste. Diamant sa stratil v kope smetí. Ale ak tú hromadu dokážete odhádzať, nájdete diamant znovu – je váš. Nikdy sa ho nedá skutočne stratiť; dá sa na neho len zabudnúť. Zrodili sme sa v meditácii, a potom sme sa učili myslieť. Ale naša skutočná podstata je ukrytá kdesi hlboko ako spodná voda. Stačí jedného dňa trochu kopať, a znovu nájdete stále tečúci prameň čerstvej vody. Nájsť ho je najväčšia radosť v živote.

Cesta

Akékoľvek hľadanie je zbytočné. Hľadanie je vedľajší produkt mysli. Ocitnúť sa v stave nehľadania znamená veľký okamžik premeny. Všetka meditácia, ktorú robíte, je len prípravou na tento okamžik. Nie je to skutočná meditácia, len príprava na to, aby ste jedného dňa mohli jednoducho sedieť, nič nerobiť, po ničom netúžiť. Keď odhodíte svoje úsilie, prichádza odrazu meditácia – jej požehnania, jej blaženosť, jej sláva. Je tu, svieti, obklopuje vás a obklopuje všetko. Napĺňa celú zem aj celú oblohu. Taká meditácia nemôže vzniknúť ľudským úsilím; ľudské úsilie je príliš obmedzené. Táto blaženosť je nekonečná, nemôžete ju manipulovať. Môže nastať len vtedy, ak ste úžasne odovzdaní. Môže nastať len vtedy, keď tu nie ste. Keď ste nie – ja, bez prianí, bez toho, aby ste niekam išli; nastáva len vtedy, keď ste proste tu a teraz, nerobíte nič zvláštne, len ste. Prichádza vo vlnách, a vlny vytvárajú príboj. Prichádza ako búrka a stŕha vás do úplne inej reality.

Zapamätajte si o meditácii jednu vec: je to dlhá cesta a neexistuje žiadna skratka. Je to dlhá cesta, pretože zmena je veľmi hlboká, a dokončená je po mnohých životoch – mnohých životoch návykov, myslenia, prianí. Cestou meditácie sa tiež zbavujete štruktúry mysli. V skutočnosti je to takmer nemysliteľné – ale stáva sa to. Stať sa meditujúcim je najväčšia zodpovednosť na svete. Nie je to ľahké.

Netrvá to okamžik. Preto od samého začiatku neočakávajte príliš veľa, jedine tak nebudete nikdy frustrovaní. Budete šťastní, pretože veci sa budú diať veľmi pomaly. Meditácia nie je kvet, ktorý vykvitne za šesť týždňov. Je to veľký strom. Potrebuje čas, aby sa zakorenil. Keď rozkvitne meditácia, nie je tu nikto, aby to zaznamenal, nikto, aby to rozoznal, nikto kto by povedal: „Áno, stalo sa to.“ Vo chvíli, keď poviete: „Áno, stalo sa to,“ je to stratené. Pokiaľ je tu skutočná meditácia, šíri sa ticho; šťastie pulzuje nečujne; je tu harmónia bez hraníc. Ale nie je tu nikto, kto by si to všimol.

Osho

 


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Dvere k pravde

Dvere k pravde

Rozdělme si náš svět, námi vnímaný svět, včetně tohoto vnímání, na tři základní činitel:

1. na to, co je pozorováno (pozorované)

2. na to, co pozoruje (pozorující)

3. aktivita, činnost pozorování

A nyní tyto faktory analyticky rozebereme. Co je pozorováno? Pozorovány jsou všechny myšlenky, tvary, zvuky, vjemy, všechny předměty smyslového vnímání. Všechno co si člověk myslí, co vnímá, co poznává, včetně svého těla. Tyto předměty smyslového vnímání jsou velni různé a jejich hlavním rysem je proměnlivost. Předměty se mění, ale jejich pozorovatel – faktor č. 2 – je stálý. Tím jsme si osvětlili první faktor – tj. co je pozorováno.

A nyní druhý faktor - tj. pozorovatele.

Jsou jím naše smysly? Zrak, sluch, čich, hmat, chuť? Nebo jejich orgány? Oko, ucho, nos, kůže, jazyk? Nikoli. Tyto naše smysly i orgány jsou sice pozorovatelem z hlediska jimi pozorovaných předmětů, ale samy o sobě jsou pozorovány myslí. Jsou jejími nástroji. Slabost nebo ostrost zraku podléhá přece změnám a je proto objektem jiného pozorovatele a tím je – jak řečeno – mysl. Naše smysly tedy patří do prvního faktoru, do toho, co je pozorováno, mezi předměty pozorování. A co tedy mysl? Je snad ona tím posledním pozorovatelem. Nemůže jím být. Jak by jím mohla být, když je sama tak proměnlivá. Někdy je plná žádostí, někdy pochybností, strachu, víry, jindy třeba skromnosti, pochopení, vytrvalosti apod. Skoro nikdy není stálá.

„Moje mysl byla jinde, neviděl jsem tě přicházet“, řekneme příteli, jsme-li zamyšleni a on se náhle objeví. Kdo je ten „Já“ jenž ví a tvrdí, že jeho mysl byla jinde? Kdo je ten, kdo si v nás uvědomuje změny naší vlastní mysli? Nemůže to být něco od nás úplně odděleno, právě naopak! Je to vědomí JÁ, poslední pozorovatel v nás. Svědek všeho. Čisté VĚDOMÍ – JÁ. Jedině toto VĚDOMÍ sleduje všechny změny v mysli, protože VĚDOMÍ je jednotou. Stavy mysli, které jsou různé, stávají se jednotnými jen v nás. V JÁ. Toto naše čisté VĚDOMÍ, jestliže se nespokojuje a pokud se nespojuje s myšlenkami, je totéž jako hledané UNIVERSÁLNÍ VĚDOMÍ. Jeho povaha je zcela a jednoznačně jedinečná. Všechny pozorované jsoucnosti empirického světa – světa zkušeností mají totiž šest základních charakteristik: Zrození,Existenci,Vzrůst,Změnu,Rozklad,Zničení.

Jedině vědomí je nemá. Jen o něm se to může říct. Ale přes to, že je tak zvláštní, tak zcela mimořádné, není to něco mimo nás. Naopak! Je to náš vlastní základ, náš skutečný, přirozený stav BYTÍ. A právě ztotožnění tohoto čistého VĚDOMÍ, tohoto našeho prastavu, s egem a jeho myšlenkami je oním záhadným gordickým uzlem, který musíme rozetnout nebo rozvázat, chceme-li realizovat PRAVDU. Neboť toto čisté VĚDOMÍ v nás, čisté vědomí bez přívlastků, je samo hledanou PRAVDOU! Královstvím nebeským. Proto pravil Ježíš: “Království nebeské je ve VÁS!“

Jak je najdeme? Jak je můžeme realizovat a dokonce cestou rozumu?

Oddělením čistého VĚDOMÍ od ega a jeho myšlenek, oddělením pozorovatele od pozorovaného. Může být vznesena námitka: Když je naše jen jediná SKUTEČNOST, jediné moře, jediný nekonečný provaz, když zde není jiného činitele než jediné BOŽSKÉ JSOUCNO, jak je možno rozlišovat 3 činitele – pozorovatele, pozorované a pozorování?

Je to tak:

Existuje opravdu jediná BOŽSKÁ SKUTEČNOST, jediné absolutní JÁ, jediná existence, vědomí a blaho, jediné universální božské jsoucno. Není nic jiného, i když se to zdá rozlišené. Viděné vidoucí a vidění, tedy pozorované, pozorovatel a pozorování, to vše je jen jediným pravým JÁ – jedinou božskou jsoucností. Ve skutečnosti není žádné nejá, vše je jediným oceánem, SAT-ČIT-ANADA a my to poznáme dřív nebo později. Bohužel mírou našeho současného lidského zatemnění je, ze se nám to takto jednoduchým nezdá. Teprve po nalezení PRAVDY, po realizaci pravého JÁ shledáme, že tělo a vše ostatní, celý svět, je také pravým já. Bohužel ne dřív. Do té doby to v nejlepším případě můžeme jen tušit, nebo jen intelektuálně chápat,což není totéž jako PRAVDU skutečně realizovat. Po realizaci PRAVDY se nám nic a nikdo na světě nebude jevit odlišným od nás, tj. od pravého JÁ. To, co chápeme dnes, toto zření oddělenosti, je omyl a iluzivní pravda. Protože ale nemůžeme bez realizace (resp. před realizací) plnou pravdu úplně pochopit, to je žít ji, musíme bohužel vycházet z této relativní pravdy (resp. polopravdy), abychom vůbec někam došli. Abychom došli nakonec až k pravdě celé. Jsme-li v močále, musíme se skrz tento močál přebrodit k pevné suché zemi. Jsme-li v omylu, musíme se také skrz tento omyl dostat k PRAVDĚ.

Nejde to ani zde jinak, i když dobře víme, že žijeme omyl, že žijeme velkou iluzi. Tento ústupek museli učinit všichni velcí učitele tohoto světa a vycházet z iluze. Vycházet z této, jen relativně pravdivé existence. Je to asi tak, jako když řekneme malému dítěti: „ Podívej se vychází sluníčko“. Přesto dobře víme, že slunce vlastně nevychází, ale že je vzhledem k naší zemi statické a že jeho východ i západ je způsoben jen rotací naší zeměkoule. Malé dítě by to nemohlo hned pochopit. Vždyť i my sami tento starý omyl někdy docela běžně přijímáme. Džnána joga, ačkoli vede jinak nesmlouvavě k absolutní jednotě, vychází a musí vycházet také z běžného lidského stanoviska a proto rozděluje celý vnímaný svět člověka včetně jeho vnímání na 3 dříve uvedené faktory – na pozorované, pozorovatele a pozorování. Jde jen o to, jak se k tomuto pozorovateli dostat, jak jej realizovat, abychom z tohoto omylu konečně prohlédli. Jedno je naprosto jisté. Ať už jde o jakýkoli druh jogy, PRAVDY dosáhneme jedině tím, ze se zbavíme egoismu. To je ta konečná cena, kterou musíme zaplatit za její dosažení. Bhakti jogín se zbaví ega nejvyšší premou, nejvyšší láskou bez představ, při níž se ego v lásce úplně rozplyne a ztratí. Džnána jogín, který nemá tak mocný citový fond jako je bhakta, ale místo něho má silně vyvinutý intelekt, to dělá jinak. Zbaví se ega metodou diskriminační – rozeznávací, tj. jasným rozumovým rozpoznáváním mezi čistým vědomím a myšlenkami. Logickou, rychlou a ostrou úsudkovou schopností rozpoznávání. Jak to provede? Postaví se jako pozorovatel za mysl

Technika je takováto:

Myšlenky, žádosti a touhy, jakékoli představy umístěné v mysli, které se mu objeví, pokládá za poznatelné předměty. To je za to, co je pozorované – za faktor první – a odloží je stranou faktoru druhému, stranou pozorovatele. Odloží je stranou VĚDOMÍ. Stranou sama sebe. Nepřivlastní si z nich nic, naprosto nic. Jen tak se stane sám sebou. Následkem toho myšlenky, kterým odmítá pozornost, ustanou a jeho malé „já“ se časem rozplyne do velkého „JÁ“ tak, jako se uvolněná smyčka rozpustí do nekonečnosti provazu. Tak pozná, že ego, tj. malé „já“, je a vždy bylo jen fikce, omyl , že není ničím jiným než velkým JÁ, pokrytým nevědomostí.

Vlny a moře jsou z jedné a téže vody. Smyčka a provaz jsou z jednoho a téhož materiálu. Ani ego nemůže být ničím jiným než absolutní skutečností, která jakoby věnovala pozornost jakoby od ní odděleným věcem a myšlenkám. Tím vznikla nevědomost. Když nevědomost zmizí, všechno co existuje je jen velkým JÁ – PRAVDOU. V samotné praxi to nevypadá vždy tak jednoduše. Je třeba získat koncentrační sílu mysli, je třeba cvičit denně alespoň hodinu, půl hodiny ráno, půl hodiny večer, pokud možno i déle, až zmizí obtížnost cvičení. Až se člověk začne na svá cvičení doopravdy těšit. Pak se mu soustředění stane přirozeným, spontánním a cvičení samo mu bude radostí.

Je několik prostředků a podmínek, které cvičení velmi usnadňují a zjednodušují. V prvé řadě se předpokládá, že žák přistupuje ke cvičení mentálně čistý, prost veškerých negativních hnutí mysli, prodchnut touhou po dosažení cíle a láskou k němu. Kdo nemá dobrý charakter, ať se raději nepokouší o žádnou jógu a snaží se napřed o zlepšení charakteru. Jinak hrozí nebezpečí, že vzrůstem koncentrační schopnosti mysli se posílí i negativní složky jeho charakteru, a to rychleji, než se může mysl pročistit.

Za druhé je dobře, aby fyzické prostředí odpovídalo žákově snaze. Doporučuje se , aby se žák před meditací umyl, a aby alespoň ze začátku meditoval v klidu a pokud možno na stejném místě a ve stejný čas. Usedne do pohodlné pozice, nemusí to být nutně nějaký asán, ale i docela obyčejné usazení na židli nebo v křesle, které by mu dovolovalo uvolnit všechny svaly, nervy, kosti, mozek, zkrátka relaxovat celou fyzickou schránku. Tak aby žádné napětí nevyrušovalo mysl. Potom se snažit o jemné a naprosto nenásilné zpomalení dechu. Mentální proces vypadá takto:

V mysli žáka, tak jako v mysli každého jiného člověka vzniká nepřetržitý proud myšlenek, které on nyní nezaujatě pozoruje. Tím myšlenky, touhy, žádosti atd. objektivizuje resp. objektifikuje. To znamená, že je pokládá za předměty, které jsou nezávislé na něm jako na pozorovateli. Žák si uvědomuje, že je, jak již bylo řečeno, pozorovatel, tj. on sám, ale pozorované předměty jsou jeho vlastní myšlenky, včetně myšlenky těla, a konečně že zde je proces pozorování. Žák při tom své myšlenky nepotlačuje, ale také nerozvíjí. To je velmi důležité. Jenom je jaksi rozpouští bezzájmovou pozorností, zvolna, tím, že k nim nepřilne. S každou takovou rozpuštěnou myšlenkou nebo představou, ke které nepřilne, posílí se žákova mysl a energie v těchto představách obsažená je pak použita k obrácení pozornosti do nitra sebe sama. Nejvíc se tím pročišťuje žákovo podvědomí, vědomí i podvědomá část mysli, takže světlo jáství začíná čím dál tím více pročištěnou myslí prozařovat, a to i v době mimo cvičení. Toto prozařování vnitřního JÁ žák bedlivě sleduje a pokud může, stále si je i v pozadí své zevní denní činnosti připomíná. Tím se jeho mysl pročišťuje čím dál více.

Je to jako když odstraňujeme před reflektorem barevné filtry od nejtemnějšího k nejsvětlejšímu, až dojdeme na čistý světelný zdroj. Světlo zde bylo stálé, ale překážky, filtry mu nedovolovaly proniknout. Tento proces pozorování a klidného denního připomínání vlastní vnitřní SKUTEČNOSTI je velikou pomocí.

Ale sám o sobě by ještě nepřivedl žáka k cíli. Jeho výsledkem je značná dávka klidu, ale není to ještě REALIZACE. Jen intelektuální, klidné chápání PRAVDY, což ovšem má také svojí cenu.. Je dobře zkusit toto cvičení, když nás něco trápí, když máme strach nebo zlost. Tehdy jsou vlny naší mysli velmi mocné. Objektivizujme je, dýchejme zvolna a pozorujme je, jako by to byly předměty mimo nás. V několika vteřinách budeme úplně po strachu, po zlosti i po jakémkoli duševním utrpení. Při tom toto cvičení bude výborným nácvikem další jógické praxe. Co máme dělat dál?

Musíme si tuto naši jednoduchou cestu ještě více zjednodušit. Musíme z ní vymýtit mnohost. Jak to uděláme?

V naší cestě byly až dosud tři faktory: pozorovatel, pozorované a proces pozorování. Musíme stáhnout tyto tři faktory na jeden. Musíme vymýtit jejich trojitost stáhnutím celého mentálního procesu do jediného bodu, do jediné bdělé pozornosti. Bude to záměrná bdělá pozornost, upřená na POZORNOST, záměrná pozornost k VÉDOMÍ JÁ. Bezpředmětná pozornost sama o sobě, neupřená k žádnému předmětu, k žádnému bodu mimo ni, je bdělostí sama o sobě, stažená do své vlastní jednobodovosti.

V této části cvičení se však musíme něčeho přiučit od bhakti joginů. Řekli jsme předem, že bhakta ve svém nejvyšším stupni potřebuje moudrost, jinak by nemohl svou cestu správně dokončit. Právě tak džnána jogin má ze stejného důvodu zapotřebí lásku.

„Nebudete-li Boha milovat, nikdy se s ním neztotožníte!“, je psáno v jedné moudré knize mentalistické, džnána jogické. Na tomto stupni nesmí být žák dogmatický. Musí být moudrý, aby připustil nejen, že láska potřebuje moudrost, ale i moudrost potřebuje lásku a zbožnost..

„Stále se modlím, abych nebyl víc moudrý než zbožný“, říká v Langrově knize „Devět bran“ jeden starý rabín. „Ale k tomu je zapotřebí nejvyšší moudrosti“, říká druhý.

Co tedy udělá žák v tomto stadiu? Zaměří svou pozornost k JÁ ve formě citové oddanosti. Bude to zprvu záměrně citově zbarvená bdělost, která se však postupem času přemění v samočinnou citovou zabarvenost bdělosti a pokračuje dále do samočinného odevzdaného zírání ke kořeni JÁSTVÍ. Je to jen zírání k JÁ. Bez dalšího jakéhokoli uchopování jakýchkoli vynořujících se myšlenek. A výsledek?

Nebude-li žák věnovat myšlenkám ani tu nejmenší pozornost, budou tyto zmírat samy od sebe hned při svém zrodu. A ego, největší nepřítel, umře s nimi. To bude naše největší vítězství!.

Než se tak stane, mohou se dostavit různé vize. Odmítneme je všechny, i kdyby se nám zjevil sám archanděl. My chceme PRAVDU a ne archanděly.

Budeme třeba cítit, že se vznášíme z těla, buď docela nebo částečně. Odmítneme tento pocit, je v oblasti mysli, v oblasti toho, co je pozorováno, v oblasti pozorovaného faktoru – nezajímá nás, není důležitý.

Budeme třeba cítit, že se stáváme prostorem, ničím jiným než nekonečným prostorem. Anebo křišťálovým, živým světem. Není důležité. Prostor je jen obydlím PRAVDY, byť i nekonečný, je jen pouhým domovem ABSOLUTNA. Světlo je jen jeho šatem. Není to ještě „ono“. My chceme PRAVDU samotnou a nic na světě nás od ní neodláká ani neodežene.

Pociťme třeba blaženost z přítomnosti BOŽÍ, tak úžasně mocnou, tak nesmírně extatickou, že se nám srdce zastaví. Pryč s tím. To ještě není ono. I tato superblažená přítomnost BOŽÍ je ještě pozorována. Není to on sám. Není to poslední pozorovatel. Není to JÁ.

Budeme proto dále zírat ke kořeni JÁSTVÍ. Dál a dál, až na samém konci se vzdáme i tohoto zírání. Odmítneme jej. Svou duchovní cestu odmítneme, zavrhneme - zapomeneme na ni. To vysoké učení, které nás přivádí k BOHU, zbouráme jako nepotřebné lešení. „Žádné učení tě nemůže přivést k cíli, leda by jsi na vše zapomněl“. To praví nejvyšší moudrost v Aštavakra-Gitě.

I my to uděláme, budeme-li mít dosti odvahy a nepřipoutanosti, budeme-li moudří. Převezeme se na nejvhodnější pro nás loďce - a tou je pro džnána jogina moudrost – ale na druhém břehu ji opustíme. Lešení také nezůstává na domě, když je dům postaven. Držet se čehokoli i džnána jogy i mentalismu, dokonce i samotného zírání, je jako připlout k druhému břehu, ale nevystoupit na břeh, držet se křečovitě loďky. My ji však opustíme.

Přistaneme na druhém břehu, probudíme se k PRAVDĚ a budeme žít v srdci všech věcí, v jejich neměnném středu. Budeme stále v klidu, ačkoli věci kolem nás, včetně naší mysli i těla se budou , se budou stále pohybovat. My sami budeme ne v pohybu, budeme tím, co je věčné a vesmír bude v nás. Jen přijde-li do nepohybu pohyb, přijde-li podnět k přiložení pozornosti k čemukoli, k jakémukoli objektu mysli, okamžitě poznáme, že jsme jím též. V tomto stadiu je každá otázka zodpovězena, každá touha naplněna.

TO JE KONEC DUALITY

Budeme ničím ve všem a zároveň vším, neboť budeme vědět, že vše co jest, včetně naší vlastní osobní existence, těla, citů, mysli je tiše myšleno, tiše promítáno BOŽSKOU NEKONEČNOSTÍ. Jedinou živou skutečností.

Individuální vlna, smyčka naší dřívější egoistické osobnosti, se rozplyne a zanikne v ABSOLUTNÍM POZNÁNÍ PRAVDY. Ale nic tu nebude, nic tu nepřibude, nic se neztratí, protože její individualita byla jen zdánlivá, jako bylo zdánlivé její oddělení.

Budeme ničím v NEVĚDĚNÍ, ale světlem tam, kde osvícení je vážně žádáno.

E.Tomáš


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
RODIACA SA KARMA

Rodíci se karma

Tento druh Karmy je neustále vytvářen našimi myšlenkami, tužbami a činy. Je to setba, jejíž plody budeme sklízet v budoucnosti. Právě tato Karma představuje tvůrčí sílu člověka. Člověk, který vědomě buduje svoji Karmu, je úplným pánem svých myšlenek a nikdy nejedná pod vlivem nálady.

Všechny jeho činy odpovídají jeho ideálům a dává přednost nikoliv těm činům, které jsou mu příjemné, nýbrž těm, které jsou lepší. Buduje pro věčnost, je si toho vědom a pozorně vybírá svůj materiál. Avšak tato práce, prováděná do všech podrobností v každodenním životě, je dostupná pouze zralé duši a silné vůli. Taková vůle může zničit svou Karmu, spálit ji v ohni vnitřní bitvy.

 

Zároveň s tím může uvést do chodu i svou Skrytou Karmu a během několika inkarnací splatit dluh, který by ji v opačném případě vracel na Zemi ještě nespočetněkrát.

Jakmile dojde k poznání zákona Karmy, přestává být tento zákon poutem. Naopak, dává silné duši křídla, na kterých se může vznést do oblasti nekonečné svobody.

Ale i pro obyčejného člověka naší doby je znalost zákona Karmy možností pochopit smysl pozemského života. Otevírá nedozírné obzory do budoucna. Nemůže zůstat bez silného vlivu na celý řád lidského života. Je pouze nezbytné, aby to byly skutečné znalosti, protože není nic škodlivějšího, než mlhavé polovědomosti, vedoucí ke zkomoleninám a předsudkům. Na Východě je v hindských písmech zákon Karmy vyložen v úplnosti, ale originály sv. Písma jsou dostupné málokomu. Vysvětlení zákona Karmy je zakončeno slovy: „Činnost je silnější, než osud“.

Jak spojit toto tvrzení s myšlenkou Karmy? Jestliže souhlasíme s tím, že celý náš osud se skládá z našich minulých projevů, nezapomínejme na to, že tyto projevy jsou nekonečně různorodé. Uděláme-li závěr ze všeho, o čem jsme přemýšleli, co jsme prodělali během dne, bude v součtu naší denní Karmy mnoho špatného i mnoho dobrého. Položíme-li na misky vah naší celkové Karmy jedno i druhé, uvidíme, že část našich špatných projevů je vyrovnána dobrými a pouze zbývající váha, která převáží jednu nebo druhou misku vah v náš prospěch nebo proti nám, se uchová v kronice našeho osudu. Vše ostatní se ukáže jako splacené. Proto má činorodý člověk, který může kdykoliv přidat na misku vah něco ve svůj prospěch, mnohem více šancí změnit svou Karmu, než člověk pasivní.

Stávají se případy, kdy se v minulosti nakupilo takové množství špatné Karmy, že veškeré úsilí vyhrabat se z období pohrom se na pohled zdá být bezvýsledné. Avšak je to jen zdání. Každé úsilí, směřující k vítězství nad špatnou Karmou, oslabuje sílu jejího odporu. Jako příklad si uvedeme finanční neúspěchy. Karma takového člověka vyžaduje chudobu a odříkání. Člověk se namáhá, prací se domáhá příznivých výsledků, ale znovu ztrácí vše, co získal. A opět prahne po svém cíli. Viditelné nezdary tohoto člověka mohou pokračovat až do jeho smrti, ale v neviditelné laboratoři, kde se tvoří naše budoucnost, udělalo jeho úsilí své. Oslabilo sílu odporu jeho špatné Karmy a jestliže v této inkarnaci nezvítězil, zvítězí v příští.

Stejné je to s nedostatky, se kterými bojujeme „neúspěšně“. Znalosti Karmy vysvětlují, že v tomto boji nemá hlavní význam viditelné vítězství, ale Oslabení záporné síly, která pochází z minulosti. Proto není dobré skládat zbraně a tvrdit, že „nemohu zvítězit nad svou slabostí“. Je potřeba bojovat, protože s každým novým úsilím, namířeným proti špatnému zvyku, se jeho síla zmenšuje a v budoucí inkarnaci už bude lehké jej zvládnout. Ani jedno dobré úsilí člověka nepřijde nazmar, každé splácí část jeho karmického dluhu.

Další mylný závěr, který vyvozují lidé, jestliže si špatně osvojili zákon Karmy, je obsažen v myšlence, že „není žádoucí pomáhat trpícímu. Jednou je to jeho Karma a on sám je jí vinen“. Takový závěr může vést k odměřenosti a nečitelnosti a je od základů nesprávný.

Je naprostou pravdou, že jsme obklopeni nejrůznějším zlem a útrapami, které jsou přirozeným výsledkem špatné Karmy lidí. Ale to není důvod k tomu, abychom proti tomuto zlu nevyvíjeli odvetné úsilí. Špatné myšlenky a skutky vytvářejí utrpení, avšak dobré myšlenky a skutky nahrazují strádání štěstím.

Vůbec není nutné starat se o naplnění vyšší Spravedlnosti. Ta uskuteční svůj bezchybný soud i bez nás. Pro nás je důležité znát svůj dluh, který předepisuje pomáhat všem, kteří vstupují do sféry našeho vlivu. Jestliže se člověk ocitá na naší cestě a my mu můžeme pomoci, je v této možnosti předložen karmický dluh nikoliv jemu, nýbrž nám. On svůj dluh splatí strádáním a my svůj splatíme tím, že mu pomůžeme. Pomáhat trpícím a těm, kdo jsou v nouzi, je nezbytné dokonce i ze sobeckého hlediska. Protože opomineme-li možnost ulehčit strádání, můžeme pro sebe vytvořit Karmu, k jejímuž obsahu přibude nepřítomnost pomoci v naší těžké chvíli, kdy se nám samým nebude dostávat účasti.

Karma nepřekáží žádnému dobrému činu, její zákony umožňují zlepšení vlastní účasti a zejména zlepšení osudu našich bližních.

Ze všeho řečeného vyplývá nevyhnutelná otázka: Musí se duše inkarnovat do té doby, dokud nesplní všechny své karmické závazky? A z druhé strany: Jestliže se nepřestává rodit (díky stále vznikajícím myšlenkám a touhám) nová Karma, vyplývá z toho naprostá nemožnost osvobodit se z nadvlády Karmy? Neztrácí člověk veškerou naději na získání svobody?

Podívejme se na to, z jakých lidských vlastností se skládá tkanina Karmy. Hlavní pružinou, hlavní povzbuzující silou, která nutí člověka k činnosti, tudíž i k vytváření vlastní Karmy, je touha. Co je to touha? Je to mohutná síla, která se rozlévá po celém vesmíru a projevuje se ve všech procesech přírody jako přitažlivost částic. Bez ní by nebylo pohybu, tudíž ani rozvoje. Byla by stagnace. Abychom mohli růst, je nezbytné být činorodými, neboť pouze činnost odkryje vše, co je skryto v podstatě věcí.

Východní moudrost uznává veškerý význam touhy, ve které se pro většinu lidí skrývá podněcující důvod k činnosti. Pro tuto většinu znamená zabít touhu totéž, jako úplně se zříci jakékoliv činnosti. A přesto, když stará moudrost hovoří o „okovech, které nás přitahují ke kolu narození“, ukazuje na nezbytnost „zničit touhy“. Jak chápat tento zdánlivý rozpor?

Rozpor vzniká, jestliže zvolíme za předmět výzkumu nikoliv jednotlivý život inkarnovaného jedince, ale celou cestu rozvoje nesmrtelné lidské individuality, která prošla všemi pozemskými zkušenostmi. Při svých závěrech má stará moudrost na mysli veškerou evoluci člověka až do konce. Jasně rozlišuje stáří lidské duše.

Na úsvitu své pozemské existence se člověk pro sebe lačně zmocňuje všeho, čeho se může zmocnit, všeho, co chce jeho živelná touha po životě. Odtud začíná jeho životní poučení. Vstoupil na cestu „Vykročení“, jak nazývá staré hindské učení začátek evoluční cesty Člověka. Na této počáteční cestě se člověk ztotožňuje se svou vnější formou, se svým tělem. To je nutné proto, že hrubé, ostré dotyky z vnějšku jsou nezbytné k tomu, aby se probudilo spící vědomí člověka-novorozeněte, aby se rozhořela jiskra jeho vědomí jasným plamenem. Těsné hranice, které v sobě uzavírají tu část všeho života, kterou pociťujeme jako svoji osobnost, jsou nezbytné proto, aby člověk zřetelně pocítil své JÁ, aby ho oddělil jako střed sebeuvědomění od ostatního vesmíru.

Toto omezení života, toto jeho vtěsnání do úzkých hranic naší osoby, je sobectví. Na „cestě Vykročení“ je sobectví nezbytné. Vzbuzuje touhu, touha vyvolává činnost a prostřednictvím činnosti člověk roste. Zpočátku člověk touží pouze pro sebe, později se jeho sobectví rozšiřuje zprvu na vlastní rodinu, potom na plemeno, národ, stát. V těchto rozšířených mezích se člověk stále ještě snaží brát od přírody a od ostatních lidí pro sebe co nejvíce. To pokračuje do té doby, dokud se jeho duše nenasytí a nebude už chtít více brát. „Cesta Vykročení“ se tím končí. Člověk se začíná ohlížet nazpět a vstupuje na „cestu Návratu“, na které končí jeho touhy brát a vzniká stejně přikazující potřeba dát vše, vrátit nazpět vše, co si vzal od světa, od přírody, od lidí. Bez tohoto návratu nemůže být obnovena narušená rovnováha, nemůže se uskutečnit spravedlnost, na které spočívají všechny světy.

Na „cestě Vykročení“ člověk vytváří svou Karmu. Lačně bojuje o to či ono, namáhá se, vypíná svou vůli, popostrkovaný svou touhou postupuje dopředu. Avšak jen co získá předmět své touhy, vystřídá touhu lhostejnost a rozladěnost, dosažené přestává uspokojovat a člověk se začíná stejně lačně domáhat nových věcí.

Východní moudrost srovnává předměty lidských tužeb s hračkami, které matka drží v rukou s přáním, aby se její dítě naučilo chodit tím, že se bude pohybovat směrem k žádoucí hračce. Toto srovnání vnáší jasné světlo do skutečnosti, že člověka nutí růst nikoliv předmět, nýbrž jím vynaložené úsilí. V tomto cvičení rostoucích sil, v tomto rozvoji dovedností člověka, vyzvaném napjatým úsilím o ovládnutí vytouženého předmětu a v následném rozladění, ve střídajícím se nadšení a nabažení, vzestupu a únavy, tkví celá cesta jeho pozemského rozvoje.

Během celé této dlouhé pouti člověk nepřestává toužit, protože pro nepoučeného člověka je v touze skryta povzbuzující příčina aktivity. Toto povzbuzení pozbude účinku teprve tehdy, když se člověk přesvědčí, že vše pomíjivé přináší jen rozladění a že uspokojit jej může jenom věčné.

Toto přesvědčení přivádí člověka k vědomí svého božství, které opět vede k vědomí jednoty.

Když člověk pozná, že jeho samostatný život, izolovaný od ostatního světa, byl sebeklam, když v jeho rozšířeném vědomí zmizí hranice, které oddělují jeho dílčí život od života celku, tehdy sami od sebe zmizí osobní touhy, což vidíme u lidí, kteří dosáhli dokonalosti, u světců, jejichž touhy jsou nadosobní a zahrnují blaho celého světa.

Taková je evoluční cesta celého lidstva. Je možné ji odůvodněně srovnat se schodištěm, jehož základy jsou ponořeny v temnotě živelné existence, projevující se v sobectví a lačné touze vzít si všechno pro sebe, na úkor ostatních „uchránit svou duši“. Vršek dosahuje do království prosvětleného rozumu a vítězné duchovnosti, která se projevuje potřebou „obětovat svou duši“.

Ale tuto pomalou pouť je možno zkrátit. Podíváme-li se na lidi, kteří se stále ještě zdržují na nejnižších stupních schodiště, získáme představu o mezích její pomalosti. Když přeneseme svůj pohled na světce, ve kterých se už rozvila všechna krása božské přirozenosti, pochopíme, že je v moci člověka tuto pouť neobyčejně urychlit. V čem tkví nástroj tohoto urychlení? Jinými slovy: V čem je nástroj „spasení člověka“? Nástrojem spasení člověka je jeho vůle. Co je to vůle? Dokud je síla, nutící člověka být aktivním, vyzývána vnějšími předměty, nazýváme ji touhou. Vůlí nazýváme tutéž sílu, která však vychází ze samotného člověka a skládá se z obsahu jeho vnitřních zkušeností, řízených rozumem. Takže touha a vůle jsou pouze dva póly jedné a téže síly. Dokud je člověk v moci nižšího pólu, nutí jej k činnosti vnější předměty, je na nich závislý, není svobodný. Jestliže začíná konat vědomě, vybírá si nikoliv to, co je nejlákavější, ale to, co je pro jeho cíl nejcennější. Tehdy vystupuje z kruhu závislosti, stává se pánem svých činů a sám začíná tvořit svůj osud.

Dokud má člověk nerozvinutou vůli, do té doby je otrokem předurčení, je odsouzen pohybovat se osudovým způsobem po „výslednici“ své vlastní Karmy. Avšak otroctví člověka končí s rozvojem vědomé vůle. Neboť vůle může přinášet v kteroukoliv dobu do „rovnice“ jeho života nové hodnoty. Dokud je vůle usměrňována neprosvětleným rozumem, jsou jejím cílem dočasné jevy. Ale když rozum, pronikající stále hlouběji do podstaty jevů, pozná, že dočasné jevy jsou nám dány pouze jako prostředky k dosažení věčnosti, tehdy vůle, prosvětlená rozumem, povede člověka k uskutečnění pravdy a osvobodí jej. Takže všechna tolik rozlišná řešení obtížného problému o svobodě vůle a o předurčení jsou správná, každé na svém místě. Nevyhnutelný osud drží v otroctví ty, kteří neprojevují vědomou vůli. Relativní svoboda existuje pro toho, kdo rozvinul svoji vůli do určité míry a nakonec úplná svoboda je pro ty, kteří poznali pravdu a rozvinuli svou vůli do dokonalosti.

Nyní se začíná rýsovat cesta k vnitřní svobodě, která dělá člověka nezávislým na „okovech Karmy“.

Poznání pravdy je z pohledu východní moudrosti vědomí božství lidské přirozenosti a jednoty celého prokázaného života, vyjadřujícího život Boha. Vůle boží je vyjádřena v zákoně Karmy. Cílem lidského rozvoje je úplný projev božských vlastností člověka. Ty člověka přivedou ke ztotožnění jeho vůle s vůlí Boha. Když v sobě člověk uskuteční toto sjednocení, přijde čas jeho spasení. Takový je konečný smysl učení všech velikých učitelů lidstva. V poznání pravdy a rozvoji vůle se skrývá síla, která může osvobodit člověka z nadvlády Karmy.

Znalost nezvratnosti zákonů vládnoucích vesmíru vyvolává potřebu sjednotit s těmito zákony naši vlastní činnost. Jinými slovy: sjednotit naši činnost s Boží vůlí. Společně s tím vzniká vědomí, že činnost je nezbytná, avšak činnost, směřující nikoliv k rozdělení, nýbrž k jednotě. Taková činnost je neslučitelná se sobectvím. Sobectví bylo nezbytné, dokud jsme žili v temnotě a neznali smysl života. Ale časem se stává zlem, překážkou v rozvoji naší božské podstaty. Z toho vyplývá, že naše činnost musí být nezištná, bez sobectví a bez náklonnosti k jejím plodům. Tato nezištnost je vyžadována od člověka, který se chce osvobodit, spálit svoji Karmu ne jako požadavek morálky, ale jako nevyhnutelnou a dokázanou nezbytnost.

Jak spojit sebezapření a nepřítomnost tužeb s činností, nezbytnou pro růst?

K dosažení tohoto cíle vedou dvě cesty, dvě „dráhy“, jak se vyjadřují hindští mystikové. Je to „dráha Moudrosti“ pro menšinu a „dráha Náboženského cítění“ pro všechny ostatní. Na první dráze dosahuje mudrc sebezapření tím, že ničí své sobectví hlubokým proniknutím do smyslu života. Na druhé dráze je dosaženo sebezapření díky lásce k ztělesněnému Ideálu, ve kterém se už projevila celá krása božské přirozenosti Boha-člověka. Obě cesty vedou k cíli.

Sebeobětavá činnost bez myšlenky na sebe vyvolává vnitřní růst člověka, nezištnost očišťuje jeho srdce. Tímto způsobem se uskutečňují dvojí podmínky spravedlivého života – činnost a absence tužeb, které se zdály být neslučitelné.

Nezištná činnost, nahrazující naše osobní zájmy obecnými, nás postupně přivede ke ztotožnění svého JÁ se všemi a k osvobození.

Velikou pomocí na jedné i druhé cestě je správné pochopení zákona Karmy. Ten, kdo zná zákon, nehovoří o „dobrém či zlém osudu“, ten ví, že Karma představuje Boží vůli v činnosti a že proto není potřeba se jí vyhýbat či se jí bát. Jestliže nás Karma nutí zakoušet bolest a utrpení, nebude toto utrpení tížit člověka, který chápe její ušlechtilý smysl. Naopak, přijme ji klidně a trpělivě, protože ví, že se uskutečňuje zákon spravedlnosti, který vyžaduje, aby bylo splaceno i nejmenší zlo, které způsobil tomu nejnepatrnějšímu tvoru. A ví, že ani jedno z jeho dobrých úsilí nepřijde nazmar.

Cesta očištění od sobectví nese sanskrtský název „Karma-Jóga“ od Karma-činnost a Jóga-jednota. Vede stejným způsobem k očištění srdce, jde-li člověk po „dráze Moudrosti“ nebo po „dráze Náboženského cítění“. Vyžaduje, aby člověk ochotně platil svůj dluh, ve kterém se projevuje jeho Karma. Totéž klidné a pokorné splácení vlastního dluhu, vyjádřené v nezištné Činnosti, je jediným klíčem ke štěstí na Zemi. Uklidňuje a upevňuje našeho ducha, odstraňuje nejmučivější ze všech starostí – myšlenku na sebe. Pouze ve zklidněném duchu se otevírá pravda. Odráží se v jeho hloubce, jako se nebesa odráží ve světlých vodách tichého horského jezera.

Helena Petrovna BLAVACKÁ


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
O egu

Jedním z největších tajemství je, že naše jáství, které nám dává osobní vědomí, není naším skutečným Já. Člověk se stal podivným tvorem, který dychtivě přijímá omezující temnotu života ega a obrací se zády k zářícímu světlu života duše. Ačkoli v sobě nosíme božství, jsme si vědomi pouze jeho opaku, který s nezmenšenou silou sledujeme. A tak jsme ve své existenci paradoxně egem a zároveň i Nadjá. Osobní ego je jediným bytím, které běžný člověk zná. Umožňuje mu vnímat se prostřednictvím těla, myšlenek a citů jako individuální bytost. Je činné ve sféře myšlení, představivosti, paměti, cítění a činnosti. Ono je zde, neboť je nutné aby bylo činné v tomto světě a vedlo nás přestože existuje ještě vyšší Já, které nás také vede.

 

Pomocí smyslových orgánů zažíváme vnější svět, naše ego vyjadřuje touhy a záliby, intelekt myslí a má paměť, ale žádné z těchto tří není skutečným jástvím člověka. To co člověku umožňuje poznávat svou existenci, je duchovním prvkem, který nazýváme Nadjá. Z něj je odvozeno myšlení, cítění a chtění, ale přesto tyto činnosti nevyjadřují přímo Nadjá, protože jsou odlišnou jsoucností, osobním egem. Většina lidí je klamána svou nesprávnou totožností, aniž by si uvědomovala krásnou a čistou, vytouženou a intuitivní přirozenost svého vyššího Jáství. Nemají zájem poznat něco jiného než své nižší všední malé já. Veškerá jejich pozornost myšlení a cítění je soustředěna na omezené vědomí osobního ega, proto nemohou zažít božštější vědomí nacházející se pod ním.

 

Naše osobní ego je utvářeno z neosobního života vesmíru, podobně jako se tvoří vlna z oceánu. Omezuje a spoutává onen nekonečný život na malou a konečnou oblast. Protože je utvářeno jen na povrchu, nemůže pojmout nezměrnou hloubku Univerzálního Bytí, a zdá se, že patří nižšímu řádu existence. Mylně se ztotožňujeme se svým tělem a egem, aniž bychom si uvědomili, že musí existovat jakýsi skrytý Princip, který umožňuje pociťovat svět a tělo jako existující a od nich oddělený. Tento princip je neproměnlivým, skutečným a trvalým Jástvím člověka. Je třeba rozeznávat mezi vědomým osobním jástvím vázaným na tělo, a vyšším Jástvím, které je nezachytitelné tělesnými smysly. Ego si z něj vypůjčuje svou realitu, schopnost vnímání a samostatnou schopnost uvědomování.

Neznáme žádnou jinou zkušenost než tu svou, a ta se soustřeďuje kolem našeho „já“, které je sérií stavů vědomí, proudem myšlenek a nahromaděním citů. Z toho vyplývá, že ego je svým původem a svou povahou zcela mentální. Existuje pouze jako rychlý sled myšlenek závislých na jediné nezávislé osvětlující mysli - Nadjá, a takto je vytvářen proces „já“. Ego je vlastně jen udržovanou myšlenkou a svou zdánlivou skutečnost odvozuje z tohoto vyššího zdroje. Pokud se ztotožňujeme s egem jako se skutečnou a samostatnou jsoucností, podléháme neuniknutelné iluzi, protože ono nemá svou zcela oddělenou existenci. Člověk nejen že nezná svou duchovní přirozenost, ale navíc ještě udržuje mylnou představu o své vlastní přirozenosti. Ego je takto považováno za samotné Nadjá.

Naše současné ego je výsledkem ke kterému vedly sklony, zvyky a zkušenosti z dřívějších životů. Nemůžeme zrušit existenci ega, neboť ono je vytvářeno v čase a prostoru, ale můžeme se přestat s ním ztotožńovat a vytvořit si od něj určitý odstup. Když ztišíme naše mentální činnosti a opustíme naše zvyky a sklony prostřednictvím meditace, zjistíme, že netvoří naše pravé Jáství. Meditační úsilí překročit své ego nemůže vést k zapomnění nebo úplné ztrátě individuality, neboť je v nás ještě přítomno vyšší Jáství, které je vnitřním bytím a je myšlenkami překrýváno. Jakmile všechny myšlenky zaniknou v Tichu, zaniká i soubor myšlenek, kterým je ego samotné.

Většina lidí se nejvíce zajímá o svou vlastní osobnost aniž by chtěli poznat sebe sama takové jací skutečně jsou mimo iluzi ega. Odmítají dojít ke svému plnému vědomí. Každý člověk je přitahován do svého středu ke skutečnému Jáství, ale zároveň je silněji přitahován z vnějšku k nepravému já, a tak je nucen rozdělit sebe, svůj život a pozornost mezi tyto dva protiklady. Pokud vzhlíží pouze ke svému egu, tak se dostává do vlivu vášní a tužeb, sklonů a pocitů, které líbivě a klamně nahrazují vědomí skutečného Já. Vědomí ega je totiž nesmírně omezenou a nezměrně oslabenou ozvěnou Vědomí Nadjá.

 

Ego se chová jakoby bylo jediným jástvím, udělá vše proto aby zůstalo u moci, a přijme cokoli co mu umožńuje přežít. Použije mazanost logického intelektu, oklame mysl fantaziemi, přijme raději kázeń a utrpení, jen aby udrželo člověka mimo hledání a zachovalo si svou dominantní existenci. Neúprostně se brání všemu co vede k jeho konečnému svržení. Jestliže se snažíme egu odporovat, jednoduše posune oblast své činnosti a takto nás oklame, protože my si myslíme, že oslabujeme jeho činnost. Nemůže být nikdy úplně šťastné, ani zcela spokojené se svým údělem, vždy se dožaduje něčeho co potřebuje nebo po čem touží. Je proměnlivé, chybující a nejisté ze strachu a nejistoty z budoucnosti, a zároveň je tím, co nám brání ve styku s Nadjá.

 

Každý člověk je ukřižován svým vlastním egem, které může být arogantní, domýšlivé, ješitné a samo sebe klamající. Je ihned usmířeno lichocením a zlomeno kritikou, k čemuž používá city. Je schopné maskovat své nejpodlejší činnosti tím nejvznešenějším sebeospravedlněním. Ego nás následuje kamkoli, a pokud si to neuvědomujeme, můžeme ze svých potíží obviňovat druhé. Je schopno uvést jakoukoli příčinu našich potíží kromě té pravé. Ono uctívá samo sebe a vnáší toto uctívání i do hledání. Nejdůležitější je pro ego jeho osobní zájem. Sebeláska ega je tak silná a jeho připoutanost ke starým postojům tak vytrvalá, že pravděpodobnost vítězství nad jeho nadvládou je velmi malá. Dokud vládne člověku ego, budou všechny jeho motivy, činy , impulsy a cíle infikovány egoismem.

Pokud je člověk je pyšný na svou schopnost nalézt pravdu a získat osvícení, vylučuje pokoru potřebnou k tomu, aby opustil ego a dovolil vstoupit Nadjá. Egoismus, který je omezením vědomí na individuální život jakoby oddělený od jedinečného života, je poslední překážkou pro dosažení jednoty s nekonečným životem. Hledající se musí chránit před vlivem vlastního ega, které užívá nejrafinovanější způsoby aby se vsunulo do jeho myšlení i života a odchýlilo ho od jeho záměru ukončit jeho vliv a vládu. Dokud je zachována vláda ega, budou zachovány i karmické sklony, které s ním přicházejí. Jakmile se snažíme zaujímat neosobní a odpoutaný postoj, oslabíme jeho vládu a tím i karmické sklony. Ego jáství je totiž pomalu měnícím se a rostoucím výtvorem člověka, který utvářely sklony, zvyky a zkušenosti z dřívějších životů.

Naše současné ego je výsledkem zrozeným z našeho vlastního konání a myšlení. Nemůžeme zrušit existenci ega, neboť ono je vytvářeno v čase a prostoru, ale můžeme se přestat s ním ztotožńovat a vytvořit si od něj určitý odstup. Kdybychom mohli náš pocit „jáství“ oddělit od myšlenek, cítění a fyzického těla, zjistili bychom, že je zakořeněn ve vyšší síle, a že je s ní spojen. Když ztišíme naše mentální činnosti a opustíme naše zvyky a sklony prostřednictvím meditace, zjistíme, že ono netvoří naše pravé Jáství. Jakmile všechny myšlenky zaniknou v Tichu, zaniká i soubor myšlenek, kterým je ego samotné. Meditační úsilí překročit své ego nemůže vést k zapomnění nebo úplné ztrátě individuality, neboť je v nás ještě přítomno vyšší Jáství, které je vnitřním bytím a je myšlenkami překrýváno.

Samotné ego je sice pomíjivé, ale pochází ze zdroje který je věčný. Kdyby v nás nebylo nic vyššího než naše malé ego, nikdy bychom se ho nemohli zříct. Podstatou Duchovní realizace je dovolit, aby ego bylo prozářeno Nadjá, dokonalým, nekonečným a neměnným obrazem Boha. Duchovní vývoj vyžaduje konečné vzdání se ega, čemuž předchází jeho mentální vývoj vyžadující zdokonalení ega. Ego není dokonalé, neboť je pouze omezeným a často zkresleným odrazem vyššího Já. Pokud je uvedeno do správného podřízeného vztahu vůči Nadjá , není překážkou pro osvícený život. Neměli bychom být otrokem svého egoismu, ale měli bychom ho zkrotit a uvést do podřízené pozice vůči Nadjá.

Podle toho jak chápeme sebe, tak budeme chápat i svět. Pokud se budeme domnívat, že jsme pouze hmotným tělem, bude se nám stejně jevit i svět. Pokud v sobě nenacházíme žádnou duchovnost, nenalezneme ji ani ve světě. Vývoj celkového vědomí ega je nejdříve omezen na zrak, sluch, čich, chuť a hmat, ale později se rozšiřuje o jejich pochopení a nakonec je jeho pozornost obrácena ke svému vlastnímu jáství a intuitivní schopností se učí rozeznávat skrytý tvořivý princip, který ho stvořil. Plně vyvinuté, zvládnuté a zcela vyzrálé ego, je průchodem pro inspiraci a vedení vyššího Já. Jsoucnost ega není nepřítelem, tím je činnost egoismu. Během osvícení se ego slučuje a splývá s Nadjá, jeho existence ve světském životě pokračuje trvale zakotvena v dokonalé harmonii s tímto božským Principem, a je mu podřízena. Tvrdit, že po realizaci neexistuje žádné ego je nesmysl.

 

Paradoxem je, že musíme své ego nejdříve zdokonalit a rozvinout, abychom jej nakonec odevzdali Nadjá. Jakmile ego odhalí, že je součástí celku, nebude již žít jen pro své vlastní dobro, ale začne žít pro dobro všech. Ego po svém dlouhém vývoji v tolika životech není nakonec zničeno jak se často uvádí, ale je ukončeno jeho dominantní postavení, a je podřízeno Nadjá. Úplné opuštění ega může nastat jedině opuštěním těla při smrti. Cílem hledání je osvícení získané zdokonalením ega až k jeho podřízenosti Vyšší síle. Ego má své místo v lidském životě, je součástí vyšší individuality a musí si uvědomit svůj pravý vztah vůči ní. Ego se mění s časem i zkušeností a z úrovně Nekonečného Bytí mu nemůže být připisována skutečná realita, ale jeho existence v prostoru a čase je pro nás skutečná a nevyhnutelná.

Někteří moderní vykladači starověké filozofie používají svá vlastní ega k tomu aby řekli jiným, že se mají svého ega zbavit. Pokud bychom se úplně a skutečně zbavili ega, neměli bychom žádné uvědomování si světa a nebyli bychom schopni věnovat se záležitostem své vlastní existence. Nikdo nemůže uniknout svému lidství, může jej pouze zušlechťovat nebo znehodnocovat a přetvářet. Vztah a závislost ega na jeho skutečném bytí může být vynesen na světlo. Pak může být mysl převychována a ovládnuta, takže se ego vrátí na své správné místo a člověka již dále netyranizuje. Úplně zničit ego by znamenalo zničit fyzické tělo a odstranit jeho speciální individualitu. To nelze učinit, ale je možné podřídit ego vyššímu Já, a učinit tak z něj, nástroj Vyšší vůle. Může být také potlačeno když je člověk použit vyšší silou, aby předal poselství, poskytl vedení nebo odhalení.

Aby individualita neupadla do sobectví a vytlačování vznešenějších ctností, musí se ego přizpůsobit všeobecnému prospěchu a zdroji vlastního bytí. To neznamená ego zničit, ale eliminovat jeho tyranství a sladit jeho osobní vůli s vůlí Světové Ideje. Většina pseudoduchovních cest posiluje ego, Kdežto pravá duchovní cesta usiluje o odpoutání od něj. Nejlepším ukazatelem pokroku v hledání je úroveň odpoutanosti od ega. Pochopení získané z uvažování o filozofické pravdě, spojené s meditací nás přirozeně a nenásilně odpoutává od ega. Na pokročilejších stupních bude egoismus slábnout až do svého konečného vyřazení. Odpoutání a rozpuštění ega musí předcházet pochopení toho, co ego skutečně je. Odpoutanost od nároků minulých vzpomínek a od očekávání budoucích výsledků je i odpoutaností od ega. Pokud budeme držet naše ego stranou, iluze a vášně nebudou překážet v rozhledu.

Ego je zde aby nám sloužilo ale většina lidí se domnívá že má sloužit egu. U hledajícího se směs egoismu a idealismu projeví v jeho charakteru. Naše osvobození od útrap života závisí na míře odpoutanosti od ega, jehož vědomí nás izoluje od zdroje. Za uvědomění si Nadjá je třeba zaplatit obětováním ega. Hledání nám umožňuje přiblížit se opět sloučení podrobeného ega se zdrojem, který pak bude jednat skrze nás. Silné ego je překážkou, musíme se ho vzdát citovou obětí, a jakmile bude odstraněno z cesty, pocítíme obrovskou úlevu a získáme mír. Pravdu o tom co skutečně jsme odhalíme jakmile odstraníme mylnou představu o tom, že jsme pouze egem.

„Egoistický způsob pohlížení na život je omezující. Brání mu v přístupu k tomu, co je nejlepší. Nutí ho k tomu, co je nízké a zabraňuje mu, aby pracoval se zázračnými silami Nadjá. Čím dále se od něho vzdaluje a čím více se přibližuje k neosobnímu a kosmickému způsobu pohlížení na život, tím dříve získává požehnání větší moudrosti, lepšího zdraví, laskavějších vztahů a ušlechtilejšího charakteru.“

Paul Brunton

www.paulbrunton.cz


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Ticho a kľud


Ticho a kľudKdykoli je kolem vás ticho – naslouchejte mu. Vnímejte je. Věnujte mu pozornost. Naslouchání tichu vyvolává ticho ve vašem nitru, neboť ticho lze vnímat jedině skrze ně samé.

Všimněte si, že když vnímáte ticho, tak nemyslíte na nic.

Uvědomujete si, ale nemyslíte. Jakmile si začnete uvědomovat ticho, okamžitě se dostanete do stavu klidné vnitřní bdělosti. Jste přítomní. Vymanili jste se z dlouhých tisíciletí kolektivního návyku.

Podívejte se na strom nebo na květinu. Tiše ji vnímejte. Jak je tichá, jak hluboce je zakořeněná v Bytí. Dovolte přírodě, aby vás učila tichu. Když se díváte na strom a vnímáte jeho tichý klid, sami se uklidníte. Spojíte se s tichem na velice hluboké úrovni.

Cítíte jednotu se vším, co vnímáte v tichu a skrze ně. Uvědomovat si svou vlastní jednotu se vším kolem sebe je pravá láska. Ticho pomáhá, ale k nalezení klidu je nepotřebujete. I v hlučném prostředí si můžete uvědomovat ticho pod hladinou hluku, prostor, v němž hluk vzniká. To je vnitřní prostor čistého vědomí – vědomí samo.

Můžete si uvědomovat vědomí jako pozadí veškerého smyslového vnímání, veškerého myšlení. Vnímat vlastní vědomí vede k dosažení vnitřního klidu.

Jakýkoli rušivý hluk vám může být stejně nápomocný jako ticho. Jak? Přestanete-li se bránit a hluk přijmete, také dosáhnete vnitřního klidu a ticha.

Kdykoli přijímáte přítomný okamžik – ať už je jakýkoli – jste v klidu.

Vnímejte pauzy mezi jednotlivými myšlenkami, tichý prostor mezi slovy při rozhovoru, mezi tóny piana či flétny nebo pauzu mezi nadechnutím a vydechnutím.

Jestliže vnímáte tyto pauzy, vědomí „něčeho" se stane prostě vědomím. Ve vašem nitru se zrodí beztvarý rozměr čistého vědomí, které nahradí ztotožnění s formou.Pravá inteligence působí potichu. Tvůrčí sílu a řešení problémů najdete v tichu.

Je ticho pouhá nepřítomnost obsahu a hluku? Ne, ticho je inteligence sama – vědomí, z nějž se rodí veškeré formy. A jak by mohlo být toto vědomí odděleno od toho, čím jste? Forma, za kterou se považujete, vznikla právě z tohoto vědomí.

Vědomí je esencí všech galaxií a každého stébla trávy; všech květin, stromů, ptáků a vůbec všeho.

Ticho je jediná věc na tomto světě, která nemá žádnou formu. Koneckonců to není věc a není z tohoto světa.

Když se díváte v klidu na strom nebo na člověka, kdo se dívá? Něco hlubšího než člověk. Vědomí se dívá na svůj výtvor.

V bibli je psáno, že Bůh stvořil svět a viděl, že svět je dobrý. To vidíte, když se díváte na svět bez myšlení.

Potřebujete víc vědomostí? Zachrání svět víc informací, víc rychlých počítačů a víc vědecké analýzy? Nepotřebuje lidstvo spíš moudrost? Ale co je to moudrost a kde ji lze najít? Moudrost přichází se schopností být v klidu. Jen se dívejte a naslouchejte. Nic víc nedělejte. Tiché pozorování a naslouchání aktivuje neracionální inteligenci ve vašem nitru. Nechejte ticho vést vaše slova a činy.

Když ztratíte spojení s vnitřním tichem, ztratíte spojení se svým já. Ztratíte-li spojení se svým já, ztratíte se ve světě.Vaše nejvnitřnější vědomí vlastního já, vědomí toho, čím jste, je neoddělitelné od ticha. To je onen pocit já jsem, který je hlubší než jméno a forma.Ticho je vaší přirozeností. Co je ticho? Vnitřní prostor či vědomí, v němž se slova na této stránce stávají myšlenkami. Bez tohoto vědomí by nebylo žádné vnímání, žádné myšlení, žádný svět.Vy jste toto vědomí převlečené za člověka.Protějškem vnějšího hluku je vnitřní hluk myšlení. Protějškem vnějšího ticha je vnitřní ticho.

Eckhart Tolle - Ticho promlouvá


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
O smrti

Často se dovídáme o smrti a umírání druhých lidí, aniž bychom si uvědomovali, že se blíží doba, kdy totéž bude i naším osudem. Všichni tvorové na této zemi končí svou životní pouť smrtí, ale to, z čeho přišli a do čeho se navracejí, nikdy neumírá. Tato událost je běžně pokládána za negativní a nežádoucí. Lidé se nejčastěji bojí smrti nejen proto, že je často spojována se smutkem, utrpením a ztrátou našich blízkých, ale především proto, že se obávají ztráty vědomí svého jáství. Přes všechny tyto obavy nám však tato událost přináší klid a mír, protože samotný akt umírání je osvobozující.

Nevěřící člověk považuje smrt za neměnnou ztrátu sebe sama a všeho co vlastní. Mnoho lidí věří a žije v naději, že po smrti budou žít ve věčnosti se svým egem a ve svém těle. Většina náboženství považuje smrt za dočasnou ztrátu těla i vědomí, které budou dříve či později obnoveny vzkříšením. Podle filozofie, je tělo smrtelné, ale skutečné vědomí zemřít nemůže, pouze se navrací do svého nejvyššího zdroje. Vnitřní práce filozofie přináší osvobození od strachu ze smrti, a učí nás, že hluboko v nitru existuje část člověka, která nemůže zemřít ani zaniknout. Smrtí se člověk vrací zpět do většího bytí, z něhož se může později znovu vynořit vstupujíc do nového pozemského života.

Smrt těla není důležitá pro existenci vědomí, které žije dále nezměněné samo o sobě. V tomto osudovém okamžiku procházíme změnou stavu vědomí, protože se jedná o odchod z těla a ze světa. Ve chvíli, kdy člověk umírá, přebírá Nadjá celý proces. Pokud však člověk lpí na své menší přirozenosti a je v ní zakořeněn, pak je převzat jen částečně. Někteří umírají v dobrotivém míru, někteří v panice či strachu a jiní se zoufale brání. Mnozí mohou prožívat bolestnou zkušenost, když jsou oddělováni od toho, co chtěli dosáhnout a od mnohého, čeho si vážili, milovali a co považovali za podstatné. Měli bychom být vlastně vděčni za to, že nejsme navždy připoutáni ke svému tělu, neboť po určité době by se to stalo zdrojem úzkosti a beznaděje.

Náš bdělý život je podobný snu, ze kterého se všichni lidé probudí v okamžiku smrti. Ale většina z nich ihned upadne do astrálního snu.V posmrtné zkušenosti se před mentálním zrakem ducha rozvíjí scény od útlého dětství až do posledního okamžiku života. Každému je ukázáno co skutečně udělal se svým pozemským životem, co s ním měl udělat a co udělat opomenul.Takzvaná astrální úroveň v posmrtném stavu je rovnocenná snům. Proto jedině v bdělém stavu pozemského života můžeme změnit svůj charakter. Ve stavu očistné zkušenosti po smrti jej změnit nemůžeme, neboť je to částečně dovnitř obrácený snový stav. Ten není bez hodnoty, protože je před každým zrozením připomínkou pravého účelu života.

Ať už procházíme ve svém životě radostnými událostmi nebo utrpením, nezapomínejme, že naše cesta bezpodmínečně končí smrtí. Čím více se radujeme ze života, tím více trpíme, když jej opouštíme. To se nemusí stát, pokud jsme vkládali do radosti odpoutanost. Naše tělo je pro nás dočasným příbytkem, nemáme žádnou jistotu jeho trvalého vlastnictví. Každý člověk po dosažení určitého věku podléhá smrti a někteří dokonce mnohem dřív. Proto bychom se včas měli zabývat otázkou: „Proč jsme zde?“ Nejvyšším cílem a smyslem našeho života je jeho odhalení. To, co nás vnitřně spojuje s Bohem, naše tajemné Nadjá nepodléhá času a zániku, neboť je věčné. Je jistotou, že jej můžeme nalézt, pokud o to budeme usilovat.

Co se stane po smrti člověka, závisí na jeho charakteru, převládajícím vědomí, jeho připravenosti i na posledních myšlenkách. Existuje krátká ztráta vědomí při příchodu smrti, a tak někteří neví, co se jim skutečně stalo a myslí si, že jsou stále na živu. Pokud hledající přistupuje s důvěrou v sílu, která ho podporovala v dřívějších krizích, pocítí, že ho při odchodu ze života neopouští. Když přijde konec, je třeba se podvolit osudu a pak to bude přechod do svobodnějšího a vyššího stavu. Když jej přijmeme bez vzpoury a bez boje, dosáhneme míru mysli. Ve chvíli umírání má každý příležitost zemřít v moudrosti a míru, pokud bude svou pozornost obracet k tomu nejvyššímu co zná. V tomto okamžiku se naše malé jáství vrací zpět do většího bytí, z něhož se může v jiné době zase vynořit.

Veškerý život kolem nás je poznamenán pomíjivostí, ztrátou a utrpením. To vše je nerozlučně spojeno s neustále měnící se tváří života. Naučíme se jak je lépe snášet, pokud budeme hledat útočiště v nesmrtelnosti Nadjá a v odhalení pravdy a moudrosti Božího záměru. Vzdávání se je tím nejtěžším, co musíme zvládnout pro duchovní pokrok. Když člověk strádá ztrátou někoho blízkého a zároveń je studentem filozofie, neměl by zapomínat, že ten kdo zemřel, ve skutečnosti pokročil k mnohem vyvinutější úrovni života. Ztráta našich milovaných je nepříjemnou zkušeností, ale často je to jediná cesta jak se naučit vytvářet vnitřní odpoutánost. V takových chvílích si můžeme uvědomit, že se musíme obrátit k duchovnímu hledání, jestliže máme naleznout trvalé štěstí. Naše problémy pominou s příchodem smrti, ale naše duchovní naděje přežívají do dalšího vtělení.

Smrt je nezbytnou součástí zákona života a naříkat nad ní nebo se bouřit proti ní je zbytečné. Pokud nás náhle a nečekaně opustí někdo blízký nebo vážený, můžeme utrpět šok, který odezní s postupem času. Pokud by byla smrt správně pochopena a netělesnost bytí hluboce pociťována, nemusely by být truchlivé pohřby. Odchod milované osoby je většinou pociťován jako ztráta. Jediné co může člověk udělat, je přijmout Vyšší vůli a pokorně se jí odevzdat. Smrt těla v žádném případě neznamená smrt mysli. Zrození a smrt jsou v našich životech vzájemně propleteny. Naše osobní ego prochází evolucí, která jej rozvíjí ve všech jeho projevech. Ego je nesmrtelné do té doby, dokud jej jednoho dne nenahradí vyšší Já.

Smrt je jistou budoucností všech lidí a žádná věda na tom nic nemůže změnit. Přijde čas, kdy každý člověk vstoupí do posledních měsíců svého života a bude vědět, že by se měl připravovat na smrt. To vyžaduje stále více se stahovat ze světského života, opouštět touhy, připoutanosti a radosti ve prospěch pokání, uctívání, modlitby a duchovního soustředění. Vždyť se chystáme na návrat domů. Prošli jsme již mnohými životy na jejichž konci byla vždy smrt a zkušenost umírání zanechala v podvědomí určitý význam nebo poselství. Ti, kteří přijmou smrt jako nezvratnou záležitost a zároveň chápou vyšší podstatu života aniž by lpěli na všem, co v životě vlastní, umírají snadněji.

Pohled na podzimní spadané listí nás může inspirovat k zamyšlení, když si uvědomíme dočasnou existenci všech věcí v pozemském světě. Když se blíží okamžik odchodu z tohoto světa a těla, všechny etapy našeho života se stávají pomíjivým divadlem. Hodina smrti každého člověka je přesně určena vůlí vyšší než je jeho vlastní, a to silou zvanou osud, která vzniká z nekonečné síly. Hledající, který studuje filozofii pravdy, nevěří, že on smrtí zanikne, i když bude zničeno jeho tělo. Je přesvědčen, že jeho vnitřní osobnost přežije, a že jeho mysl bude dále pokračovat ve své existenci. Proces umírání se tak pro něj může stát cennou duchovní zkušeností.

„Byl jsem svědkem, jak některé pokročilé duše procházely procesem přechodu do jiné sféry vědomí, procesem, který nazýváme smrtí, a ty kolem sebe šířily mentální sluneční záření, takže truchlící, shromáždění u jejich lůžka, cítili jakoby utěšující protiváhu ke svému přirozenému lidskému smutku. Tato zkušenost jim vtiskla určitý dojem, že tato všeobecně platná událost v Přírodě může být ve skutečnosti změnou k jasnější a svobodnější existenci.“

www.paulbrunton.cz


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Dvanácť kvapiek v mori

Byl jednou jeden žák a ten se zeptal Mistra: "Co mě odděluje od pravdy?" A Mistr řekl: "Nejsi sám, kdo je oddělený od Pravdy. Je mnoho takových."

A dále pokračoval: "Povím ti dvanáct malých příběhů, které ti budou připadat jako velice jednoduché. Musíš je ale projít mnohokrát, a i když se budeš myslet, že jsi je pochopil, nepřestávej je stále procházet. Dělej to tak dlouho, až jimi prostoupíš, až se z malých příběhů stanou velké a z velkých zase malé."

Dvanáct příběhů

První příběh

Byla jednou jedna kapka v moři, která tvrdila, že moře nikdy neexistovalo. A stejně tak je to i s mnohými lidmi. Stojí ve středu Boha a tvrdí, že Bůh nikdy neexistoval.

Druhý příběh

"Chci svoji svobodu," dožadovala se jedna kapka v moři a moře ji ve své milosti vyzdvihlo na svůj povrch. "Chci svoji svobodu," dožadovala se zase kapka. A slunce bylo plné milosti a vyzdvihlo ji do oblak. "Chci svoji svobodu," dožadovala se stále kapka. A oblaka byla dobrotivá - spustila ji zase dolů. A tak byla opět v moři.

Třetí příběh

Intelektuální kapka je intelektuální kapka vody, ne moře.

Čtvrtý příběh

"Všechny tyto kapky v moři za nic nestojí," řekla kapka v moři.

Pátý příběh

"Bezpochyby, jednu věc už jsem poznala. Jsem o něco důležitější než moře."

Šestý příběh

"Asi se nikdy nepotkám s mořem," povzdychla si kapka v moři.

Sedmý příběh

"Ale, co je mně po moři," řekla kapka v moři.

Osmý příběh

Jedna kapka vody bojovala se svým osudem. I když byla uprostřed moře, nechtěla o moři nic vědět.

Devátý příběh

Jedna kapka v moři svolávala ostatní kapky, aby mohly udělat povstání v moři.

Desátý příběh

"Z titulu mé moci," řekla kapka druhé kapce uprostřed moře, "z titulu mé moci jsi od tohoto dne vyloučena z moře."

Jedenáctý příběh

"Jsi v mé lásce," řeklo moře kapce vody. Ale kapka moře neslyšela, protože byla naplněna láskou k jiné kapce.

Dvanáctý příběh

"Kdyby se mi podařilo..", uvažovala kapka vody, "aby každá kapka v moři byla v mé lásce, stala bych se celým mořem." A tak začala zahrnovat jednu kapku za druhou do své lásky. Byla tam však jedna kapka, která jí jednou velmi ublížila. Způsobila jí největší utrpení v životě. A tak ji přes všechnu svou lásku nedokázala odpustit. Jen proto, že nezahrnula jednu jedinou kapku do své lásky, jen jedna jediná chyběla - nestalo se z ní moře.

Poslední příběh

Byla jednou jedna kapka vody, která hledala ticho moře, dálku moře a lásku. "Ty jsi já," řeklo moře, "a já jsem ty." Otevřelo svoji náruč a přijalo kapku. A to, co patřilo moři, patřilo od té chvíle i kapce. Stala se tichem, stala se dálkou moře a její hloubka byla požehnáním pro tento svět.

"Věz, můj žáku, moře je plné odpuštění pro ty, kteří ho milují a přijme do sebe ty, kteří si to opravdu přejí." "Ale co když je taková kapka vody velice špinavá, co potom?" zeptal se žák. Tehdy se Mistr z celého srdce rozesmál a řekl: "Žádná kapka nemůže být tak špinavá, aby ji moře nedokázalo očistit."

Čo je sebapoznanie?

Asi si myslíte, že sebepoznání musíte cvičit, že musíte meditovat, dělat to či ono. Je to velmi jednoduché. V procesu sebepoznávání je první krok současně posledním. Začátek je koncem. To, na čem záleží, je první krok, protože sebepoznávání je něco, čemu se nemůžete od nikoho naučit. Nikdo vás nemůže naučit sebepoznávat se. Musíte k tomu dojít sám, musí to být váš vlastní objev. Tento objev není něco obrovského nebo fantastického, je to docela jednoduché. Víme, že znát sebe znamená sledovat své jednání, svoje slova, jak si počínáte ve svých každodenních vztazích, to je všechno. Začněte takto a uvidíte, jak mimořádně obtížné je sledovat se a být si vědom svého chování. Jak obtížné je sledovat své vztahy k lidem, myšlenkám a věcem, vztah ke svému šéfovi, slova, jež užíváte k podřízeným. Je to sledování se v zrcadle vztahů. Avšak budete-li sledovat v tomto zrcadle svoji vlastní osobu, svoje myšlenky a pohnutky, pak budete mít chuť je korigovat. Budete říkat: "To je dobré, to je špatné, musím dělat toto a ne tamto." Při takovém přístupu něco odsuzujete nebo naopak ospravedlňujete, a tím to, co vidíte, vlastně převracíte. Zatímco v případě, pozorujete-li v zrcadle pouze svůj postoj vzhledem k lidem, myšlenkám a věcem, jestliže skutečnost jenom vidíte, bez ospravedlňování, bez odsuzování, bez přijímání, pak zjistíte, že již samotný tento vjem má v sobě svůj vlastní čin. To je počátek sebepoznání.

Sledovat se, pozorovat, co děláte, jak myslíte, jaké jsou vaše pohnutky a podněty, a přitom neodsuzovat ani neospravedlňovat, je mimořádně obtížná věc. Celá vaše kultura je totiž založena na hodnocení, posuzování a odsuzování. Byli jste vneseni do systému "dělej toto a ne tamto". Budete-li však schopni dívat se do zrcadla vztahů bez vytváření opaku, zjistíte, že sebepoznávání nikdy nekončí.

Vidíte, že hledání vlastního poznání je vnějším procesem, který později přejde ve vnitřní. Nejdříve se díváme na hvězdy a potom se díváme sami do sebe. Úplně stejně hledáme nejdříve skutečnost, boha, bezpečnost a štěstí ve světě předmětů, a když je zde nenacházíme, obracíme se dovnitř. Toto hledání vnitřního boha, vyššího já nebo jak to nazýváte, úplně skončí se sebepoznáním. Mysl se pak velice uklidní --- ne cvičením, ale pouze porozuměním, pozorováním, tím, že si je bez výběru vědoma každé minuty. Neříkejte: "Musím si uvědomovat každou minutu," to je jenom nový výraz touhy dosáhnout nějakého určitého stavu. Chtít se někam dostat je jenom dalším projevem naší pošetilosti. To, na čem záleží, je uvědomovat si sebe sama, a tento stav udržovat bez shromažďování. Protože jakmile shromažďujete, tak z tohoto nashromážděného středu odsuzujete. Sebepoznávání není procesem shromažďování, nýbrž procesem objevování ve všech možných chvílích a situacích, ve vztazích s lidmi, věcmi, myšlenkami.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
O znovuzrodení

Vše ve vesmíru podléhá moudrému zákonu, když to, co má svůj počátek, má i svůj konec. To, z čeho vše přichází a do čeho se navrací, je nesmrtelné. Je to vědomí, co dává celému vesmíru jeho existenci. Od něj pochází to, co je základem každého života, nejvyšší Jáství. Ten, kdo po něm pátrá a nakonec je odhalí, vrací se ke svému zdroji, svému nesmrtelnému Bytí.

Je pravdou, že při smrti odložíme své fyzické tělo, abychom dříve či později přijali nové v dalším zrození? Odpovědí je určitě ano. Existují o tom různé důkazy ve zkušenostech a výpovědích lidí a také v duchovní literatuře. Zákon znovuzrození neboli reinkarnace je kosmickým zákonem a byl v minulosti naukou obsaženou ve většině tradičních náboženství po celém světě. Jestliže máme mít pro utrpení určité logické vysvětlení, musíme přijmout nauku o reinkarnaci a karmě.

Život je síla, která nemůže být zničena, ale pouze usměrněna. Neměl by pro nás žádnou skutečnou hodnotu, kdyby jeho jediným cílem byla smrt. Při smrti zaniká pouze tělo, ale naše skutečné vědomí nemůže zemřít, pouze se navrátí do svého nejvyššího zdroje. Z tohoto důvodu se není třeba obávat, že přijdeme o své vědomé jáství. Kdyby neexistovala smrt, byli bychom navždy zajatci svých těl, procházející zkušeností bez naplnění. Proto je určitě dobře, že jsme osvobozeni z fyzického zajetí a můžeme okusit období důstojného klidu před vstupem do dalšího vtělení.

Nemůžeme dojít k pravdě o sobě pokud myslíme pouze v rozmezí jediného pozemského života. Pokud bychom dostali příležitost k rozvoji pouze v jediném životě, náš pokrok by po určité době skončil, protože bychom byli zavaleni vlastní minulostí. Bez přestávek mezi jednotlivými životy bychom se nemohli pozvednout k stále vyšším úrovním. Neobyčejná moudrost přírody nám však dává znovu a znovu možnost nového života a nového začátku.Vlastnosti i tendence přijaté z předchozích vtělení vytvářejí naše osobní jáství.

Opětovné zrození do tělesného života se děje především díky karmě, která nejvíce přispívá k formování člověka, a může být ukončena jedině tím, že ukončíme pouto mysli k myšlence ega. Po narození neexistuje žádná vzpomínka na předchozí vtělení, protože život mezi inkarnacemi se skládá ze stavu podobného snu, po kterém následuje období podobající se hlubokému spánku. Ačkoli se nám mohou naše zkušenosti z předchozích vtělení zdát jako nedůležité, protože si na ně nepamatujeme, můžeme si být jisti, že v naší podvědomé mysli je vše zaznamenáno.

Nesplněná přání, stejně tak jako stotožňování se s tělem, působí jako magnet, který nás přitáhne zpět do dalšího vtělení. Přílišné lpění na zvycích může ohrozit nejen naše zdraví, ale dokonce i naše dosažení. Ti, kteří jsou svými touhami připoutáni ke znovuzrození, nemají ještě žádnou touhu po osvobození. Naše duchovní snahy se přenášejí z vtělení do vtělení, na rozdíl od našich problémů, které jsou pouze dočasné. Veškeré naše touhy jsou nakonec přetaveny v jedinou touhu po osvobození.

Každé nové vtělení je příležitostí získat duchovní zkušenost stejně tak, jako je příležitostí dopustit se chyb. To, co již známe z minulých vtělení, to se již nebudeme muset učit zkušeností v současném životě. Koloběh životů se na dlouho nezastaví, když brzy po smrti přichází znovuzrození. Proces převtělování postupně stírá rozdíl mezi nejnižším zvířetem a nejvyšším člověkem. Podstata Bytí však může být realizována pouze ve stadiu člověka.

Naše tělo je pro nás pouze dočasným příbytkem a jakékoli vlastnické nároky nebudou nikdy trvale možné. To, čím procházíme ve svém fyzickém životě, se zdá tak opravdové a trvalé, ale je to pouze krátká událost v nesrovnatelně větším kosmickém cyklu. Existence všech projevených věcí a tvorů je pomíjivá a z nejvyššího hlediska je pouhou událostí, přestože se vše zdá tak skutečné a významné.

Je omylem domnívat se, že začínáme své zrození s čistým nebo zděděným charakterem od našich rodičů nebo předků. Zdědit můžeme pouze fyzické tělo. Naše současné chování, myšlení i cítění do jisté míry ovlivní naše příští vtělení. Když si všímáme lidského zla a pošetilosti ve světě, může se zdát téměř nemožné, že se lidský charakter někdy zlepší. Přesto však obrovské možnosti reinkarnace dávají určitou naději. Každé nové zrození je totiž příležitostí začít život znovu a napravit charakter. Ne každé znovuzrození přináší jistý pokrok. Na naší dlouhé cestě existují také pády, neúspěchy a stagnace.

Stává se, že potkáváme lidi, u kterých je nám na první pohled jasné, že jsme je už dříve znali, což může být potvrzením vztahu před zrozením. Také zvláštní pocit, že jsme už někdy žili, může krátce problesknout v našem vědomí. Vzpomínky na minulé životy jsou většinou ztraceny, ale naše mentální schopnosti a city zůstávají. Není vůbec důležité vědět, jak jsme žili v minulých životech, abychom věděli, jak žít nejlépe v tomto.

Větším přínosem je zrodit se k rodičům moudrým než bohatým, neboť pak získáme poučení o duchovních pravdách a také budeme svědky jejich inspirovaného života. Může to být skvělá příležitost, když se zrodíme v dosahu vysoce kvalitní nauky a všeobsáhlého hledání. Ať už se v současném životě řídíme morálními zásadami, které nám byly vštípeny výchovou nebo společností, je zde ještě přítomno naše podvědomí, které ovlivńuje naše rozhodování díky zkušenostem z předchozích zrození.

Rodiče mohou udělat maximum, aby v charakteru svých dětí rozvíjeli dobro, ale musí počítat s tím, že děti si přinášejí svůj charakter z předchozího vtělení. To, jak člověk jedná a jaký je, způsobují sklony a zkušenosti z minulých vtělení i z přítomného zrození. Díky nedokonalostem v našem charakteru jsou nám vyměřovány nepříjemnosti v naší zkušenosti. Je pravda, že většinu toho, co prožíváme, jsme zapříčinili svou vlastní činností. Dokonce i místo a období, do kterého jsme se zrodili, je důsledkem našeho působení v minulosti. Opakujeme určité zkušenosti v mnoha životech tak dlouho, dokud se nenaučíme patřičné lekci.

Ve čtvrtém století n.l. se uskutečnilo zasedání nejméně sedmi křesťanských koncilů, které se snažily vymýtit některé nauky, které jim nevyhovovaly. Tak bylo znovuzrození prohlášeno za kacířské, všechny knihy které tuto nauku otevřeně hlásaly byly zničeny a jejich zastáncům bylo vyhrožováno. Přesto několik křesťanských sekt ideu reinkarnace udržovalo jako základ své víry. Jedním z důvodů proč křesťanská církev zavrhla znovuzrození byla snaha zdůraznit svou nauku, že duše která opustí tělo jde přímo do nebe nebo do pekla.

Nauka o reinkarnaci je pravdivá pouze z hlediska ega a jeho smyslů, protože Nadjá je stále stejně dokonalé a neměnné. Musíme se stát tím, čím jsme ve své podstatě, a všechna naše zrození jsou součástí tohoto procesu. Život v těle stejně jako život bez něj po smrti, obojí je existencí mentální. Jsme spojeni s bohem bytostí v našem nitru – tajemným Nadjá, které nemůže být ovlivněno časem, protože je věčné. Jakmile zakotvíme v tomto Univerzálním Jáství, ve vědomí jeho jednoty, série pozemských reinkarnací našeho osobního jáství skončí. Nebude již mít pro nás žádný další význam.

Současné vtělení může být přínosem, pokud bude využito k nápravě některých chyb z minulých inkarnací. Nespočetné zkušenosti, kterými jsme prošli, tvoří nyní náš charakter, inteligenci a sílu. Teorie znovuzrození nás učí toleranci, když si uvědomujeme, že bychom neměli pohrdat těmi, kteří mají nižší inteligenci, neboť je zřejmé, že jsme kdysi byli na stejné úrovni. Ten, kdo již prošel velmi mnoho zrození, je obohacen o četné zkušenosti, moudřejší rozhodování i větší sebekontrolu.

Postupný proces reinkarnace způsobuje rozdílnost a různorodost všech lidí ve světě. Neexistuje sice žádný přímý a nezvratný důkaz reinkarnace, ale nezdá se být logické, proč se u lidí objevují určité vrozené schopnosti bez zřejmého předchozího rozvoje. Jedině idea znovuzrození vysvětluje určité názory a závěry lidí, kteří k nim nemohli dospět svým současným vzděláním nebo výchovou. O naší současné zkušenosti bylo z větší části rozhodnuto v předchozím životě.

Že moudrost přichází s věkem nemusí být vždy tak pravdivé, jako že moudrost přichází s mnoha zrozeními. Tím, že přijmeme nauku o reinkarnaci, se zbavíme strachu ze smrti a získáme naději, že po ukončení naší fyzické existence se ocitneme znovu v Tom co neumírá a co je naším zdrojem. Všechny tvary se nakonec ztratí, ale jejich vnitřní Bytí nikoli. Nikdo z nás není zrozen proti své vůli. Není důležité čím jsme byli v minulosti. Důležité je čím jsme nyní a čím zamýšlíme být v budoucnu. Možná to bude trvat velmi mnoho inkarnací, ale nakonec nemůžeme minout svou spásu.

„Jsou všechny ty rozličné radosti a utrpení podstupovány jen aby došly k úplnému konci při smrti? Má být celá nesmírná inteligence tohoto vesmíru, která dala zrod nám, našemu nepatrnému zlomku, od nás vždy odloučena? Budeme žít znovu, znovu zemřeme a budeme se znovu vracet, dokud jsme nesplnili božský cíl, který nás sem přivedl.“

http://www.paulbrunton.cz/


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Tajomstvo ľudskej mysle

Ľudská myseľ je jednou z najväčších záhad ľudského života a života vôbec. Už od nepamäti bolo ľudskej mysli venovaných nespočet filozofických, ako aj fyziologických diel a štúdii. V súčasnosti čím ďalej tým viac moderná veda dokazuje a prikláňa sa k názoru o súčinnosti a prepojenosti ľudskej mysle s vonkajším nami vnímaným okolitým svetom. Táto idea prepojenosti nie je vôbec nová, tvorí dokonca základ rôznych svetových starovekých kultúr a učení.

Kto som?

V prvom rade, aby sme boli schopní sa naučiť pracovať s našou mysľou, musíme logicky pochopiť, kto vlastne sme. Zdalo by sa, že na to je tá najjednoduchšia odpoveď, ktorú pozná každý . “ Ja som predsa ja „ Správne. No kým prídeme k tejto skutočne správnej odpovedi, budeme musieť prejsť o trocha dlhšiu cestu. Poďme sa teda pozrieť na túto naozaj jednoduchú vec. Kto sme? Každý z nás má meno, pohlavie, vek, vzťahy, prácu, spomienky, názory a skúsenosti. Môžeme byť vysokí nízki, chudí, tuční, bohatí, chudobní, zdraví či chorí, dobrí či zlí, veselí alebo smutní.

Otázka znie :

Čo by sa stalo keby sme si všetky tieto spomenuté veci dokázali odmyslieť? Čo by sa stalo s našim životom? Zomreli by sme? Či dokonca prestali by sme existovať? Môžete byť kľudný, nič takého by sa nestalo. Všetci sme označení veľkým množstvom nálepiek, ktoré nás definujú vo vlastných očiach aj v očiach tých, ktorý sa o nás zaujímajú. Naše meno nám rodičia prisúdili dlho pred tým, než sme mali k tomu čo povedať. Naše zamestnanie, náš manželský stav, alebo rodinný život sú role, ktoré hráme (máme na mysli, že by sme ich kľudne mohli hneď zajtra zrušiť, než by sme tým zrušili sami seba). Predstavte si že by ste prišli o ruku, existovali by ste naďalej? Určite áno. Čo keby ste prišli o druhú ruku a obe nohy? Áno ešte stále žijete. Mohli by ste mať umelé srdce, áno, aj to už je dnes možné. A čo naše skúsenosti, zážitky a spomienky? V súčasnom momente sú naše spomienky už len naše myšlienky o minulosti, ktoré sa jedného dňa udiali, ale už sú dávno preč. Jediné čo sa s nimi dá spraviť, je spomenúť si na ne, či už sú príjemné alebo nepríjemné. To isté platí o našej budúcnosti, ktorá je momentálne len naša predstava budúceho deja. Čo bude zajtra, o mesiac, alebo o rok si predstaviť dokážeme, no je to zas iba naša myšlienka. Skúsme si teraz postupne a po jednom odmyslieť jednu po druhej, všetky spomenuté veci. Čo sa stane? Keď všetky uvedené okolnosti a nálepky odstránime, aj keď bude strata veľmi bolestná, každý z nás bude existovať naďalej. Akonáhle raz o tejto otázke začneme premýšľať a zavrhneme pri tom odpovede, ktoré sú spojené s naším menom, povolaním, rodinným stavom, názormi, skúsenosťami vekom atď., uvedomíme si, že odpoveď musí ležať niekde omnoho hlbšie. Zrazu zisťujeme, že to o čom si automaticky myslíme a bezvýhradne príjímame ako jedinú skutočnosť, o tom kto sme, nemá až také pevné a stabilné základy a je len našim zvykom a predstavou o nás samotných. Čo nám ostane, keď si tieto všetky spomenuté veci odmyslíme? Zbavili sme sa väčšiny nami „pokladaného“ za nás samotných a predsa ešte stále existujeme. Kto teda vlastne sme? Paradoxne ostane to niečo, ktoré v nás hovorí ono ja som. A sme tam kde sme začali, ale predsa trocha inak. Už sa vnímame bez tej dlho vžitej predstavy o tom, kto vlastne sme. Cítite ten rozdiel? Ak áno, práve ste sa dostali zase o krok bližšie. O krok bližšie k pochopeniu veľkého tajomstva.

Sústredenie na sústredenie, to je život sám. Kto ho nájde, nemusí sa ponáhľať, nemusí hľadať.

Hagakura


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Tajomstvo priestoru a času

"Čas mizne akonáhle pátrame po jeho pôvode".

Stalo sa Vám niekedy keď ste boli trebárs zamilovaní a hodina s Vašou milou, alebo milým utiekla bleskovo a posledná pracovná hodina v piatok v práci ubiehala neskutočne pomaly? Rovnaký časový úsek meraný hodinami sa zdá byť diametrálne odlišný. Človek vníma udalosti z perspektívy svojho vlastného zvláštneho stanoviska, pretože čas sám je relatívnym pojmom. Relativita času je taká, že pomalá korytnačka, ktorá žije celé storočie nemusí pociťovať, že jej to trvalo dlhšie než rýchlemu hmyzu, ktorý sa narodí, rastie, pári a umiera v jednom týždni, lebo relativita určuje jeho skúsenosť z iného stanoviska. Predpokladáme, že čas je rozložený na okamžiky, ale pokúsme sa pevne tieto okamžiky uchopiť a oni nám uniknú. Analýza neoddeľuje žiadne oddelené časti času, žiadne nezávislé okamžiky. Neexistuje žiadna medzera medzi prítomnosťou a minulosťou. Jednou z ilúzií času je, že neustále žijeme v udalostiach prítomného času, zatiaľ čo žiadne také rozdelenie v skutočnosti neexistuje. Nech je to o jedinú sekundu , alebo milióntinu sekundy neskôr, tak zvaný prítomný okamih sa už rozpadol do takzvanej minulosti. To čo sa zdalo byť skutočnosťou sa zdá byť aspoň do určitej miery skôr predstavou, zakotvenou v našej mysli, čo znamená že pohyb času je z veľkej časti v nás samých. Keď existuje tento okamžik niekde, musí to byť v našej mysli a našej predstave o ňom. Einstein objavil že bežné pravidlá uskutočňované v čase a priestore nie sú vôbec absolútne a nezvratné. Sú celkom závislé na takých činiteľoch ako stanovisko pozorovateľa. Takí činitelia sú sami o sebe prmenliví a relatívni. Na podklade možných vonkajších javov a našich piatich zmyslov obvykle usudzujeme a považujeme pevný kameň za hmotu v kľude. No pravda je jasne odhalovaná moderným fyzikálnym skúmaním v podivuhodnom svete atómov a molekúl. Všetká nehybná hmota je vybudovaná s elektrónov, protónov, neutrónov, kvarkov, neutrín atď. , ktoré sú neustále v pohybe, ako roj neúnavných včiel. Musíme zrevidovať svoju jednoduchú predstavu o svete a to uvedomovaním si týchto právd v každodennom bežnom živote.

Karavána piatich ťiav, odpočívajúcich v údolí sa javí pozorovateľovi, ktorý stojí nad ňou na kopci, v úplnom kľude. Ale to platí len za bežných predstáv o priestore, ktoré náležia predrelatívnej fyzike, lebo to prehliada fakt, že Zem putuje okolo Slnka a pri svojom pohybe unáša tiež túto karavánu. Pozorovateľ tým, že nie je schopný dokázať tento fakt nevedomky klame sám seba, vo viere, že čo je pravdivé z jeho stanoviska je tiež pravdivé taktiež zo všetkých ostatných stanovisiek vesmíru. To je samozrejme nesprávne, pretože druhý pozorovateľ by iste pozoroval pohyb karavány priestorom, keby sa pozeral zo slnka. Všetko čo môže prvý pozorovateľ povedať je, že karavána s ťavami je v relatívnom kľude voči Zemi. Nemôže povedať nič pravdivejšieho len že by bol schopný posunúť svoje postavenie. A tak žiadny pozorovateľ nemá celkom pravdu ani celkom nepravdu. Faktom je, ako upozorňuje Einstein, že každé pohybujúce sa teleso má svoje vlastné meradlo času a svoju vlastnú sústavu priestoru, s ktorým bude pozorovateľ vždy vo vzťahu. Zem si razí dynamicky svoju dráhu priestorom približne 1600 km za hodinu a napriek tomu nikto necíti najmenší záchvev tohto pohybu. Používame jednoducho slovo tu. Ale zatiaľ čo ukazujeme miesto, takto označené, letí Zem gigantickou rýchlosťou priestorom, unášajúc toto miesto so sebou, takže je behom niekoľko minút vzdialené mnoho kilometrov od pôvodného miesta. Ďalej sa Zem točí okolo Slnka. Slnko sa samo pohybuje vzhľadom k Mliečnej dráhe a Mliečna dráha sa taktiež rúti priestorom. Keď tieto všetky pohyby zoberieme do úvahy, pochopíme že nemožno ani pravdepodobne odhadnúť, ako ďaleko sa dané miesto v priebehu niekoľko minút skutočne posunie. Žiadny pokus nemôže zistiť rýchlosť ako sa ono „tu“ skutočne pohybuje priestorom, pretože neexistuje žiadne teleso, ktoré by bolo absolútne v kľude a s ktorým by bol pohyb daného miesta porovnaný.

Neprežívame žiadny priamy zmyslový vnem čistého času alebo čistého priestoru. Nemôžeme obliecť obyčajnú ideu priestoru do žiadnej mentálnej podoby. Môžeme len uvažovať o nejakej veci určujúcu vzdialenosť a rozlohu. Preto poznáme priestor, ako vlastnosť vecí a čas ako vlastnosť pohybu. To čo naozaj o svete vieme je nie vždy rovnaké pre každého, ale úplne relatívne k stanovisku, ktoré sme zaujali. Relativita ukazuje, že musíme zmeniť svoj zdedený spôsob myslenia o svete. Keď zmeníme svoje myslenie o svete, zmeníme tiež známe charakteristiky svojho vesmíru. Stratí svoju základnú stálosť a svoju nemennú absolútnosť. Začína meniť svoj charakter z toho čo sa javí ako vonkajší fakt v to, čo je skutočne mentálnym činiteľom. Skrátka musíme začať priestor mentalizovať a myseľ spriestorniť. Tak začne byť náš názor v súlade s Einsteinovými matematickými dedukciami, ktoré učinili hmotu telesa premenlivou. Tento nový názor, že energia má hmotnosť a že hmotnosť fyzického telesa sa za určitej rýchlosti môže meniť spôsobí, že hmotný charakter predmetu nie je rozhodujúci.

To hlavné čo nám tieto úvahy prinášajú je poznanie toho, že priestor a čas napriek tomu , že sa javia, ako niečo stále a nemenné sú v skutočnosti naším mentálnym javom uskutočňujúci sa našou mysľou - teda myšlienkou o čase a priestore.

„Ľudská bytosť je časťou celku, ktorý označujeme za univerzum a to časťou obmedzenou časovo aj priestorovo. Zažíva seba, svoje myšlienky a pocity, ako niečo oddelené od ostatného sveta, čo je zvláštny druh optického klamu vznikajúceho vo vedomí. Tento klam je naším väzením, ktoré naše túžby a žiadosti obmedzuje na niekoľko nám najbližších osôb. Našou úlohou musí byť aby sme sa z tohto väzenia vyslobodili.

(A.Einstein)


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Touhy spojují člověka s předmětem touhy

RODÍCÍ SE KARMA

Touha a její vyšší druh – vůle, jsou nejmohutnějšími tvůrčími silami vesmíru. Touhy nás přitahují k jedněm či druhým předmětům vnějšího světa, vytvářejí naše vášně, určují osud člověka v jeho posmrtném stavu v Očistci.

Touhy, t.j. vnitřní zaujetí člověka k vnějším předmětům, jej přitahují vždy k tomu prostředí, kde mohou být uspokojeny. Touhy po pozemských věcech připoutávají naši duši k zemi, vysoké touhy nás táhnou k nebesům. Proto bylo řečeno: „Člověk se rodí přiměřeně svým touhám.“ Vědomí této pravdy nám slouží jako výstraha, abychom byli nároční ve svých touhách a nepouštěli do své duše touhy, které mohou brzdit náš vývoj. K nim patří materiální bohatství.

Touhy člověka určují místo jeho inkarnace. Jestliže byly nečisté, nevázané, zvířecí, vytvoří pro jeho nové vtělení vhodné tělo vášní a toto tělo jej nasměruje do rodiny, do útrob matky, jejíž krev může dát vhodný materiál pro jeho fyzický obal.

Naše touhy mají na okolí stejný vliv, jako myšlenky – předávají se ostatním.

A protože v daném období lidské evoluce jsou touhy lidí mnohem silnější, než jejich myšlenky, spojuje je karmické sepětí, utkané z tužeb, ještě silněji, než myšlenky.

Touhy, které nás spojují pouty lásky či nenávisti, nám vytvářejí budoucí nepřátele nebo přátele, právě ony nás mohou spojit s lidmi, u kterých nemáme o vznikajícím spojení ani potuchy. Např. důvodem k takovému spojení může posloužit nevědomky daný popud ke zločinu nebo dokonce k vraždě. Může se stát, že velice silné zlobné vzplanutí jednoho člověka ovlivní jiného v době a v situaci, která dává dispozice k vraždě. Bývají takové vnitřní stavy, kdy se misky vah, kolísající mezi dobrem a zlem, nachází v nestabilní rovnováze, kdy jediná zbytečná pohnutka, jediná zbytečná vibrace z pro nás neviditelného duševního světa rozhodne o naklonění kolísajících vah na jednu nebo na druhou stranu. Tímto rozhodujícím popudem pro kolísajícího člověka může být zlobné vzplanutí nebo touha uškodit, jdoucí ze srdce jiného člověka. První podlehne pokušení a zabije, tvůrce zlobné myšlenky bude v budoucí inkarnaci spojen s vrahem, dokonce i v případě, že jej dříve neznal. Újma, kterou způsobil zlobným vzplanutím tomu, kdo se dopustil vraždy, se neodvratně projeví na tvůrci hněvivé myšlenky. Někdy člověka potká úplně nečekaně neštěstí, jak se zdá – nezaslouženě a jeho nižší vědomí, které nemá ponětí o tom, že zdrojem tohoto neštěstí byla újma, způsobená jeho zápornými vášněmi jiné bytosti, se bouří. Je rozhořčen pro zdánlivou nespravedlnost, avšak toto rozhořčení pochází z jeho neznalosti. A jeho nesmrtelná duše při tom získá ponaučení, které nikdy nezapomene.

Nic, co si člověk nezaslouží, jej nedonutí trpět. Nedostatek paměti, který je nezbytný pro naše blaho na nižším a středním stupni rozvoje, nezabrání zákonu spravedlnosti, aby se uskutečnil. Z řečeného vyplývá, že touhy, které na nás působí, vytvářejí naše tělo vášní a jeho prostřednictvím působí na vytváření našeho fyzického těla při nejbližším vtělení. Ony určují místo našeho narození a mají vliv na výběr lidí, se kterými budeme v budoucnu spojeni.

Helena Blavatská


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár

Ilúzia potreby

Najväčšou našou ilúziou je to, že si myslíme, že na svete existuje potreba. Tento názor je ťažké prijať. Vo vesmíre neexistuje potreba nikde a v ničom. Všetko je už stvorené a všetko už existuje. Potreba vzniká tam, kde sa očakáva nejaký nový výsledok. No samotný vesmír je už výsledkom. Stvorenie je sebestačné, je v ňom všetko. Takže potreba existuje už len v našej predstave, t.j. v ilúzii. Ľudia sa snažia prežiť, utiecť od smrti, no život nikdy nekončí. Smrť existuje len v našom vedomí (umiera telo a rozum, ony už majú skúsenosť). To ony chcú prežiť. Ony chcú žiť. V skutočnosti majú pravdu. Lebo fyzické telo umrieť nemusí. Fyzické telo je stvorené tak, aby existovalo večne. Smrť to je základná ilúzia potreby. Stvoriteľ dal večný život na všetkých rovinách a úrovniach bytia. My, prejavujúc slobodnú vôľu tu na Zemi, sme vymysleli ilúziu, ktorá odmieta božskosť hmotného sveta. Rozdelili sme svet na duchovný a hmotný. To je však výmysel a ilúzia. Svet je jednotný. Je to jednota všetkého. Šťastie tak, ako aj večný život je človeku daný v hojnej miere. Realita je, že všetko v tomto svete už existuje. Je nutné zvoliť si len určitú cestu. Šťastie sa nevytvára vo výsledku určitých podmienok, ale určité podmienky sa vytvárajú vo výsledku šťastia. Tak isto existuje už ľubovoľný výsledok, len si ho musíme zvoliť.

Čo znamená zvoliť ?

Napr. partnerský vzťah: obdobie voľby prebieha od 11 rokov až do prvého sexuálneho styku. Sexuálne energie priťahujú všetky programy z podvedomia. A čo nás v tomto období ovplyvňuje? TV, kamaráti, rodičia, atď. Spomeňme si, aké filmy sme mali radi v tomto období ? Aké knihy sme čítali ? Keď si človek zvolí cestu zdravého fyzického tela, musí si zase zvoliť cestu lásky k Bohu stvoriteľovi v ľudskom obraze. Keď má človek vzťah k svojmu telu, ako k božskému a posvätnému stvoreniu - telo bude zdravé. Choroba vzniká vtedy, keď človek bez lásky necháva niektorú svoju časť a týmto volí cestu utrpenia. Ďalším krokom k pochopeniu reality je uvedomenie si toho, že Boh je stvoriteľ, Vesmír (je jedno ako To nazveme), to znamená my sa nemôžeme urobiť nešťastnými. Boh je láska a naozajstná láska neprináša utrpenie. Keď si človek zvolí cestu utrpenia, nič iné mu neostáva, než sa radovať z tejto skúsenosti. Nech nevníma svoju voľbu, ako nešťastie, ale len ako svoju voľbu vyskúšať aj túto cestu. Realita hovorí o tom, že človeka nemôže nič a nikto urobiť nešťastným.

Ako sa rodí ilúzia potreby?

Človek žije v súlade a v harmónii so svetom a stvoriteľom. Jeho život plynie harmonicky. Všetko je prirodzené a jednoduché, všetkého je dostatok. V jednom okamihu človek urobí neharmonický krok, napr. niekomu závidí. Okamžite vzniká odchýlka od optimálnej cesty a hneď sa začnú v živote malé nepríjemnosti. Naše priania nie sú v súlade s realitou a tak vznikajú naše potreby niečoho. Potreba vzniká vtedy, keď si človek praje viac, ako potrebuje v danej chvíli. Jeho rozum vymýšľa priania, závidí, plánuje a všetko toto stvárňujú potreby. Človek zabúda, že všetko toto je ilúzia rozumu a začína to myslieť vážne, prijíma takýto život, ako realitu. V zhone za touto potrebou človek stráca sám seba. Prílišná cieľavedomosť vytvára obmedzenosť. Keď ľudia dosahujú svoj cieľ, to čo si priali, dostávajú sa ešte do väčších ilúzií a vôbec nemajú radosť. Prečo sa to stáva? Pretože tento cieľ potreboval rozum a sám človek a jeho vnútorný svet a stav, k tomu nebol pripravený. Veľmi často vidíme , že človek dosahuje vlády a peňazí, ktoré mu neprinášajú šťastie, skôr naopak. Prinášajú skôr problémy. Často celá energia odchádza na cieľ. Pohyb k cieľu a očakávanie cieľa – to je už ilúzia potreby. Aby sme sa nedostali do tejto ilúzie, vnímajme skôr proces pohybu a proces života. Práve proces života je životom. Život je proces. Boh, alebo stvoriteľ je proces. Nie je to cieľ. Rýchlejšie, vyššie, silnejšie to je ilúzia. Väčšia realita je hlbšie, pomalšie, uvoľnenejšie. Najväčší iluzionista je náš rozum. On väčšinou žije v stave „chcem“, a preto je kvôli množstvu týchto chcem stále v napätí. Dokonca aj zameranie k duchovnej a fyzickej dokonalosti odvádza ľudí od reality. Byť a chcieť – sú dve rozdielne veci. Byť, to je realita a chcieť, to je ilúzia. Láska v realite nie je prežitkom, ale riešením. Veľa ľudí sa dostalo do hlbokej ilúzie potreby kvôli starostiam o svojich blízkych, o druhých, o vlasť. To všetko je ilúzia.

Chceš pomôcť druhým?

Buď zdravý a šťastný sám, to je najlepšia pomoc. Častejšie najväčší strach vyvoláva skúška bolesti. Bolesť je daná človeku pre jej prežívanie. Posudzujeme bolesť a myslíme si, že ju nemusíme mať vo svojom živote a takto vzniká utrpenie. Bolesť musíme prijať. Fyzická bolesť je upozornenie od rozumu. Emocionálna bolesť je upozornenie od duše. Vysoké majstrovstvo života je v tom, aby sme bolesť, keď už vznikla, prijímali, ako niečo dokonalé, z vďačnosti, neodmietali ju a nehovorili o nej, že nemusí byť. Keď vznikla bolesť, pohovorte s ňou, láskavo, prijmite ju, nájdite príčinu. Je to cesta k vyliečeniu. Napr. pečeň – potlačený hnev; človek neprejavuje cnosť dobrotivosti. Potom musí človek pristúpiť k zmene stravovania a spôsobu života. Vytvorme komfort pre túto časť fyzického tela. Aby sme sa dostali za hranice ilúzie potrebnosti, pozrime sa, čo práve teraz naozaj potrebujeme. Aby sme boli šťastní potrebujeme nejakého človeka? Aby sme boli šťastní potrebujeme nejakú funkciu? Aby sme boli šťastní potrebujeme nejakú sumu peňazí? Keď si myslíme, že niečo potrebujeme, pri hlbšom zážitku si uvedomíme, že nepotrebujeme tak veľa, aby sme zažívali stav šťastia. A vždy keď vzniká nejaká potreba, pýtajme sa seba samého. Šťastie to je riešenie, nie je to skúsenosť. Skúsenosť je výsledok tohto riešenia. Šťastie je stav, ktorý je tu daný ako hojnosť a múdrosť. Keď sa pozornejšie pozrieme na život pochopíme, že človek vždy dostane to, čo je pre neho nutné. Život je natoľko dokonalý, že všetky potreby človeka a akéhokoľvek tvora splní vždy, dokonale a úplne. Pravda je, že náš rozum, ako veľký iluzionista, s tým málokedy súhlasí. Najväčšia ilúzia je tá, že Boh, alebo život má potrebu. (Plány s ľudstvom a pod. ) Boh nič nepotrebuje. Všetko už je stvorené. Boh je všade a je všemohúci. On je stvoriteľom všetkého, tak prečo a v čom sa musí prejavovať jeho vôľa? V tomto divadle života dovoľuje ilúzia potreby, prežiť život zaujímavejšie. Ilúzia núti chrániť svoje telo, dopraje mu zážitky rôzneho druhu. (masáž, kozmetika, udržovania zdravia a pod.) Ilúzia učí opatrnosti a múdrosti vo vzťahoch s inými ľuďmi. Ilúziu musíme používať prakticky vo svojom živote. Používať to, čo sme vymysleli. Nech slúži ilúzia, ako divadelná hra. Všetky ilúzie sme si vymysleli, aby sme boli slobodnejší a nakoniec našli sami seba. Nech naozaj máme možnosť vidieť kto sme v skutočnosti a s čím sem prišla naša duša. Akonáhle začíname veriť, že ilúzia je realita, tak sa opatrnosť stáva strachom. Strach ľpie na ilúzii, príliš sa viaže na telo, k ľuďom, k dejom a stráca slobodu a stráca seba. Nájsť seba v ilúzii, nestratiť seba, a prejaviť sa - to je úlohou človeka. Keď nejakú situáciu prežívame, musíme si povedať: táto situácia nie je reálna, to je scéna z môjho divadla; všetko má ten zmysel, ktorý som jej dal. V tejto situácii hrám úlohu, ktorú chcem.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár
Prítomnosť Nadja

Nejvyšší poznání není jen výsadou několika vyjímečných duší, ale je cílem života každé lidské bytosti. Veškerá existence je ukotvená v božské Univerzální mysli, proto nemůže být žádný člověk skutečně odloučen od boží přítomnosti ve svém nitru, i když to bude považovat za nemožné nebo za pouhý projev nějaké náboženské víry. Boží přítomnost obsažená v našem nitru je s námi vždy a všude, přestože si její přítomnost neuvědomujeme, ve skutečnosti od ní nemůžeme být odděleni. V každém z nás je kromě individuality také stále přítomno naše vyšší Já. Jedině jeho prostřednictvím můžeme dosáhnout nejvyššího dobra. Ono je tichým svědkem všeho, čím procházíme, a stejně tak je přítomno i v našem hlubokém spánku.

To, co je obvykle nazýváno vyšším Jástvím, nebo také moudrou, laskavou a božskou duší, existuje v srdci všech a Paul Brunton to výstižně pojmenoval Nadjá. Narozdíl od naší pomíjivé osoby je ono naší trvalou a neměnnou podstatou. To, že o něm nevíme je dáno tím, že je ukryto pod myšlenkami, touhami a osobní zaujatostí, vzdáleno pouze úrovni našeho vědomí. Je naším andělem strážným i tajným svědkem.

Z pohledu naší běžné zkušenosti v tomto hmotném projevu je nám svět Nadjá nedosažitelný, neboť se nachází mimo čas a prostor a cesta k němu je možná pouze prostřednictvím našeho vědomí. Každý hledající dříve či později začne vědomě vstupovat do jeho přítomnosti a začne chápat, že toto je věčný život. Jeho existence nepodléhá času, protože je ukotveno ve věčném bytí.

Denně věnujeme pozornost tolika malichernostem všedního života, a to co je nám nejblíže ponecháváme bez povšimnutí. Každý z nás podvědomě touží po dokonalém vnitřním štěstí, ale většina lidí jen otročí svému egu, aniž by si uvědomovala skrytou přítomnost Nadjá. Ono je stále v našem dosahu a trpělivě čeká až k němu obrátíme pozornost. Jeho odhalením částečně ztratíme svou omezenou individualitu a získáme individualitu vyšší, nesrovnatelně moudřejší.

Když Ježíš prohlásil: “Království nebeské je ve vás“, tak nám určil minimálně směr, ve kterém ho máme hledat. Ať je člověk jakkoli hříšný, neztrácí právo na to, aby si jednoho dne uvědomil jeho přítomnost díky vlastní vnitřní zkušenosti. Hledající nemůže trvale zbloudit, neboť to co tak vroucně hledá je stále přítomno v jeho nitru a bude to odhaleno, pokud pronikneme dostatečně hluboko nebo když to milost umožní.

Je paradoxem, že není třeba žádného úsilí, abychom jej získali, ale je třeba udělat vše pro to, abychom se zbavili všech překážek, které nám brání v jeho odhalení. Pokud si myslíme, že máme dosáhnout něčeho nového a nepřítomného, vytváříme představy, které brání v jeho dosažení. Nemůžeme ho hledat jako cosi vzdáleného a těžce dosažitelného, neboť jsme s ním navždy spjati ve své nejvnitřnější podstatě. Nebudeme to my kdo ho dosáhne, ale ono se zmocní nás svou milostí. Proto se konec hledání nachází v tichém odevzdání.

Jakmile si jednou uvědomíme jeho přítomnost, získáme jeho vedení, které nám umožní přijmout správné etické i morální rozhodnutí v jakékoli situaci. Pokud s ním navážeme trvalý kontakt, získáme podporu jeho vyšší síly v každém okamžiku. S jeho příchodem budou zničeny vady našeho charakteru, získáme nesmírný mír mysli a citovou svobodu. Obdržíme pocit vnitřní spokojenosti, dokonalé a nezávislé na vnějších podmínkách.Každý, kdo se bude zcela vážně věnovat hledání, může kdykoli získat záblesk jeho skutečnosti. Tento zážitek mu umožní uvědomit si stálou přítomnost Nadjá. Bude uveden do jiné úrovně bytí, v jehož vznešené atmosféře nemohou existovat negativní myšlenky. Zde se bude cítit celistvý sám v sobě a sjednocen s přírodou. Každý záblesk je svědectvím této věčné přítomnosti v našem nitru. Tyto vzácné okamžiky duchovního povznesení překonají svou intenzitou běžné události v našem životě. Bude to ale jen dočasné, neboť zvyky a sklony jeho ega znovu zvítězí a odeberou mu toto vnímání. Proto je třeba, aby pomocí studia a meditace povznesl svůj charakter a vyvinul vnitřní sílu potřebnou k udržení stavu neosobnosti.

Jakmile se Nadjá ujme vlády a ego ztratí svou výsadní pozici, nebude již třeba v životě hledajícího volit mezi dvěmi možnostmi. Objeví se vždy jediná a jasná volba bez pochybností a ta bude projevem intuice. Ego zůstane přítomno, nadále bude myslet, cítit a konat, ale pouze pod vedením tohoto vyššího Já. Pocity strachu mu budou cizí, neboť bude žít v radostném vědomí, že je neustále podporován boží silou.

Tato Nekonečná síla nám umožní vykonat mnohem více než jsme byli schopni s pomocí našeho ega. Přestože si myslíme, že jsme plně soběstační, jsme na ní vždy a zcela závislí. S její tichou vnitřní podporou budeme statečně snášet veškeré nepříznivé události v našem životě, neboť získáme moudrost a pochopení jak na ně správně nahlížet.

Správné pochopení toho, čím skutečně jsme, pokořuje naše ego, ale zároveň nás naplňuje radostí a štěstím z našeho skutečného původu. Když v našem životě selže jakákoli vnější pomoc, nezbude než se obrátit do nitra k božskému Nadjá. To, co od něj můžeme získat, má pro nás nesrovnatelně větší cenu než cokoli jiného co bychom mohli získat jinde. Bude naším nejmilovanějším společníkem, a i kdybychom byli úplně opuštění, nikdy nebudeme zoufalí, neboť budeme stále pociťovat jeho radostnou a láskyplnou přítomnost.

Veškerá naše světská zkušenost je projevena v čase, ale když myšlenky ustanou, čas se zastaví a my se ocitneme na prahu věčnosti. Pak máme na dosah jasné a nekonečné štěstí, ve kterém nám bránily nespoutané a neovládnuté myšlenky. Ono není tím co má být dosaženo, neboť je stále přítomno, ale má být realizováno v našem vědomí. Nikdo jej nemůže minout, protože jeho konečná realizace je daná předurčením duchovní evoluce člověka, jejímž záměrem je přimět člověka, aby hledal a nalezl svou duši.

Největšího hříchu se dopouštíme, když nevěnujeme pozornost jeho tiché přítomnosti. Ono bylo tak dlouho mimo naše vědomí, že jsme ho začali pokládat za neskutečné. Přitom jsme zcela závislí na této nekonečné životní síle a představa naší oddělenosti je pouze iluzorní a dočasná. Naším úkolem je překonat tento návyk a nedůvěru do té doby, dokud se vlastní zkušeností nepřesvědčíme o opaku.

Pokud alespoń na chvíli pocítíme jeho posvátnou přítomnost, nebudeme už nadále spokojeni s naším materialistickým způsobem života. Člověk, který nemá zájem o tuto vznešenou zkušenost a záměrně se od ní odvrací, po ní bude zcela určitě jednoho dne silně toužit.

Protože Nadjá je přítomno v srdci, může ho poznat každý z nás, pokud bude ochoten se mu zcela odevzdat. To, že je zde stále je zárukou i nadějí, neboť každý, kdo ho bude upřímně hledat, jej musí jednoho dne naleznout. Tichá, klidná a uctívající mysl je velmi blízko nejvyššímu poznání, které bude odhaleno prohlubováním vědomí.

Pokud máme dostatečnou víru v přítomnost svého vyššího Já, nemusíme hledat vnější pomoc. Budeme-li dost trpěliví a vytrvalí abychom ho mohli hledat v nitru, obdržíme jeho vedení. V našem nižším jáství nikdy nenalezneme skutečný mír, ale v přítomnosti Nadjá jej budeme znát trvale. Paprsek božské duše je stále přítomen v každém člověku, ale pouze ten, kdo jej odhalí, může vyciťovat jeho vznešenost a slávu.

http://www.paulbrunton.cz/

Ilúzie

Karma v skutočnosti neexistuje. Existuje len na určitej úrovni vedomia. Karmický zákon je realitou len pre tých, ktorí mu veria. Túto informáciu o karme nám dáva náš „malý“ rozum. Pre naše vyššie ja - veľký rozum tento zákon neexistuje. Pred mnohými životmi sme prišli na túto nádhernú planétu, na krásne dlhé cestovanie preto, aby sme spoznali samých seba. Sto či tisíc krát sme sa vracali preto, aby sme prežili rôzne aspekty samých seba.

V poslednej dobe v poslednom storočí sa všetko zrýchľuje. Za jeden život sa udeje toľko vecí, že cesta k sebe sa stáva prielomom. Takýmto prielomom vo vedomí a uvedomení je pochopenie iluzórnosti tohto sveta. Zistili sme, že spomenúť si na to odkiaľ sme prišli a na samého seba, je veľmi zložité. Väčšina z nás berie život veľmi vážne. Prežívame krivdu, zradu, hnev. Zabudli sme, že tento scenár sme si vytvorili my sami. Dôležité je to, aby sme sa všetci navzájom milovali. Každá duša má svoj individuálny účel. Jediná a konečná realita, to je absolútno. Prvotný stvoriteľ či stvoritelia, to už sú lúče. Je to nekonečná láska, nekonečné možnosti, nekonečná radosť. Jin je energia, ktorá dáva cit a stav. Jang dáva nekonečné možnosti realizácie. Bez radosti, lásky a nadšenia sú možnosti obmedzené. Prišli sme do tohto sveta a oddelili sa od celku preto, aby sme cez skúsenosti pochopili, že stvoriteľ – iskra, prvotné vedomie, je prítomná v každom z nás, (vo vnútri každého z nás, priamo v našich srdciach). Musíme pochopiť, že realizácia a tvorenie sa uskutočňuje len cez harmóniu. Akonáhle to prijmeme a vrátime sa k realite, staneme sa stvoriteľom, stvoriteľ kou. Zažijeme, kto sme.

Len tu na Zemi môžeme zažiť (kto sme) a uvidieť, kto nie sme. Len cez protiklady k tomu, čím sme, to môžeme prežiť naplno. Preto existuje toto nádherné divadlo života. Svet, ilúzia, mája – líla – Božská hra. Naše bytie na Zemi je predurčené pre otvorenie a poznanie stvoriteľa v sebe a jeho prejavenie v živote. Realitu môžeme poznať cez jej protiklad - ilúziu. (Neprítomnosť pomalého nie je rýchlosť; čo je malé a čo veľké?) Všetci sme spoločne vytvorili veľkolepú ilúziu preto, aby sme sa mali možnosť uvidieť a poznať sa. Všetky ilúzie sú naše výtvory pre poznanie samých seba. Každá jedna duša si vyberá, kto je a kým bude. Ale zatiaľ sa nachádzame v ilúzii (napr. ilúzia hriechu a utrpenia), niekto viac a niekto menej. Celý svet, ktorý žijeme, je jedna veľká ilúzia, kde je tak isto prítomná aj realita. A práve ju musíme prejaviť. Hlavný účel človeka je prejaviť realitu v ilúzii. Byť realitou na Zemi vo veľkej hre života a každým okamihom života formovať svoj osud podľa svojho želania. Keď prichádzame do hmoty, snažíme sa spomenúť si na seba a realizovať sa v tomto živote.

Čím viac si spomenieme, tým viac realizujeme seba a tým hlbšie prebieha proces oduševnenia hmoty. Prejavenie ilúzií je mnohotvárne. Čím ďalej sa vo svojom vedomí človek nachádza od stavu prvotného stvoriteľa (vedomia), tým prebýva vo väčšej ilúzii. Veda a rovnako aj náboženstvo sa tiež nachádzajú v ilúzii. Keď sa spoja, môžu urobiť prvý krok k realite. Ďalšia cesta vedie len cez seba. Človek na Zemi nemôže nepôsobiť s ilúziou. No môže a musí chápať, kde je ilúzia a kde je realita. Ilúzia je nástroj, ktorý ukazuje, kde sa realita nachádza. No pretože väčšina ľudí verí, že ilúzia je realita, stala sa ilúzia realitou tohto života. Ako premýšľame, tak aj žijeme. Keď sa človek pozerá z vnútra ilúzií, aj výsledky jeho činov sú iluzórne. Musíme sa dostať za ilúzie do reality a s realitou sa pozerať na seba a celý svet. Z reality je ľahko možné urobiť ilúziu a z ilúzií urobiť pseudorealitu. Uvidieť realitu z ilúzie a poznať v sebe stvoriteľa je niekedy zložité.

Vytvárať niečo umelé je jednoduchšie, než byť prirodzeným a tvoriť prirodzene prirodzenosť. Napríklad v súčasnosti je strom viac prirodzený, ako človek. On nevyrastie pokiaľ nemá vhodné podmienky. Rozum zaháňa človeka do neprirodzených podmienok a až potom ho z hrdinstva a s utrpením z neho dostáva. Je prirodzené žiť v paneláku? Nie je. Prirodzené je žiť vo svojom priestore. Ale panelák je pre nás jednoduchším riešením, tak ako ukrivdenosť a strach. Rozum často porušuje prirodzenosť človeka a jeho okolie. Ničí podstatu prírody. Rozum je v človeku hlavným iluzionistom. Vytvára rôzne ilúzie. Myslí si, že je to realita. My vidíme to, čomu veríme. Kedysi sme si mysleli (verili), že Zem je stredom vesmíru. Bolo to naše presvedčenie teda naša realita. No aj teraz je to ilúzia. Zem sa skladá z množstva sfér, tiel prenikajúcich ďaleko do vesmíru. Na Zemi sa súčasne nachádza množstvo paralelných (vesmírov) a v každom z nich je svoj život.

Medicína a veda je ilúzia. Lebo človek je jednotou tela, duše a veľkého rozumu, nášho vedomia. Ilúziou je vojak, ktorý ide oslobodzovať „iný národ“; aj ďalší, ktorý bráni vlasť pred týmto vojakom. Obaja sú v ilúzii, a preto zabíjajú jeden druhého. Čím hlbšie sa človek v realite nachádza, tým menej sa mu môže stať to, že ho niekto bude chcieť pripraviť o jeho bývanie, majetok a dokonca o život. O to menej bude mať prianie brať niekomu inému, brániť majetok a oslobodzovať niekoho. V ilúzii je i matka (otec) ktorá pre svoje dieťa, alebo prácu stratí svoju ženskosť a muž ak si myslí, že jediná úloha je podpora rodiny. Žena je láska – vytvára priestor lásky. Muž má mať tvorivý prístup ku každému. Má dávať viac impulzov, ktoré prebúdzajú v žene lásku. Čím viac sú obaja zakotvení v realite, tým menej energie strácajú vo výchove detí a nedostávajú sa do ilúzií. Ľudstvo už dospelo. Je načase rozlišovať realitu od ilúzií. Nastáva masové prebúdzanie ľudstva. Život ako ho poznáme, je ilúzia (mája). Je načase premeniť túto ilúziu do reality. Keď budeme veriť, že žijeme v ilúzii, naša viera nám pomôže vidieť a vedieť. Napríklad verili sme, že život je boj. Keď dokážeme rozlíšiť ilúziu od reality, vo výsledku dokážeme ilúziu používať na to, k čomu je predurčená. Ako nástroj pre skúsenosť. Vtedy môžeme formovať svoj život (ľubovoľné životné situácie) na Zemi, v súlade so svojou dušou, v súlade s prianím duše. Bude to uvedomelé.


NÁZORY A OTÁZKY NÁVŠTEVNÍKOV

zobraziť všetky Pridať komentár

 

NjVkNzcwND