Rozhovor s Rupertem Spirou o jeho životě, metodách a osvícení.

26.09.2017

Rozhovor s Rupertom Spirom plný inšpirácie životných skúseností a intuitívnej pravdy, ktorú môžete pocítiť z jeho slov.

Můžeš nám stručně popsat jak jsi žil do svých šestnácti let?

Pocházím z velké, úzce spjaté rodiny. Oba moji rodiče jsou laskaví a milující a dali svým dětem, každý po svém, vše, co mohli. Mé dětství bylo v podstatě šťastné a svobodné.

Rodiče se rozešli, když mě bylo šest a poté jsme žili s matkou v Hampshiru. S mým otcem jsem se nicméně také často vídal. Má matka je excentrická, umělecky založená a hluboce se zajímá o duchovno; otec je odměřenější a konvenční. Od obou jsem se toho spoustu naučil.

Začal jsi meditovat, když ti bylo 16. Stalo se něco konkrétního, co způsobilo tvůj zájem o meditaci?

V patnácti jsem začal být rozčarovaný nad životem, pro který mě mé vědecké vzdělání připravovalo. V té době jsem navštívil výstavu práce Michaela Cardewa, což ovlivnilo mou představivost víc než cokoli, s čím jsem se kdy předtím setkal. Také jsem začal číst texty od Rúmího a Šankaráčárji, což ve mně vzbudilo pocit naprosto nových možností.

Začal jsi tedy číst knihy od Rúmího, Gurdžijeva, Ouspenského. Krishnamurtiho, Ramany Maharišiho, Nisargadatty Maharadže a Šankaráčárji, mimo jiné...

Nějakým způsobem jsem měl hlubokou intuici, že to, co čtu, je pravdivé. Jejich slova rezonovala hluboko uvnitř a zažehla ve mně silnou touhu poznat to, o čem mluví.

Původně jsi chtěl dělat kariéru ve vědě, ale cítil jsi, že to nebyla ta správná cesta. Proč? Co se ti na vědě nezamlouvalo?

Nejednalo se ani tak o zavrhnutí vědy, jako spíše o přitažlivost umění. Umění jakoby pohltilo celé mé bytí, nejen můj intelekt. Cítil jsem, že umění mi poskytlo prostředky, kterými jsem mohl zkoumat a poté vyjadřovat ty nejhlubší sféry prožitků způsobem, kterým věda nemohla.

Šel jsi tedy na uměleckou školu. Byl tam nějaký obor, který tě obzvláště inspiroval - pravděpodobně hrnčířství a keramika - a proč?

Nejdříve jsem přišel do kontaktu s prací Michaela Cardewa a později s keramickou tradicí Číny, Koreje, Japonska a Persie. Toho času byla má reakce instinktivní a nevyslovitelná, pouze nezaměnitelné "Ano" z hloubi mého bytí.

Několik let jsi strávil ve Studijním spolku (Study Society) založeném Dr. Francisem Rolesem pod vedením HH Shantanandy Saraswatiho, Šankaráčárji Severu. S jakou filosofií/naukou jsi se tam setkal a jak ti to pomohlo?

V době, kdy jsem přijel do Studijního spolku se právě zaměňovaly poslední zbytky Ouspenského učení za učení Advaity Vedanty Šankaráčárji, což bylo považováno za zdroj Ouspenského učení.

Ponořil jsem se do tohoto učení a také jsem se seznámil s Gurdžijevovými Pohyby a Melveviho Točením - nádherné, kontemplativní pohybové cvičení. Tyto nauky se staly mým domovem - žil jsem v nich a ony ve mně.

Po odchodu ze školy jsi se živil uměním. Říkáš, že jsi věřil, že krása je spojena s duchovností, a že tak jsi mohl přenést toto pojetí do života. Připomíná mi to Keatsovy verše:

Krása je pravda, pravda krása - to jest vše

Vše, co víš na zemi, a vše co vědět potřebuješ.

Mohl bys to rozvést?

Náš zjevně objektivní prožitek se skládá z myšlenek, pocitů a vnímání - tj. mysli, těla a světa.

Když na sebe Vědomí vezme formu myšlení, zdá se, že se stává myšlenkou. Když zaujme formu cítění, zdá se, že se stává tělem, a když 'zaujme formu vnímání', zdá se, že se stává předmětem, druhým nebo světem.

Když myšlení ustane, jeho zjevně objektivní část (myšlenka) zmizí, ale jeho podstata, Vědomí, přetrvává. V tomto nadčasovém momentu (nadčasovém, jelikož mysl zde není přítomna) se Vědomí může poznat takové, jaké je, nepoznamenané zdánlivou objektivitou myšlenky. Tento prožitek se nazývá Porozumění.

Když ustane cítění, jeho zdánlivě objektivní část (pocit či část těla) zmizí, nicméně jeho podstata, Vědomí, přetrvává a vnímá sebe sama jako Lásku a Štěstí.

A když ustane vnímání, jeho předmět, druhý či svět zmizí, ale jejich podstata, Vědomí, přetrvává, nezahaleno předměty. To je prožitek nazývaný Krása.

Jinými slovy, Porozumění, Láska, Štěstí a Krása jsou jinými jmény pro jeden a ten samý prožitek, přítomnost Vědomí, vnímání našeho Bytí.

O duchovní cestě skrze Porozumění a Lásku (Džnána a Bhakti) toho bylo hodně napsáno, ale cesta prostřednictvím vnímání již tak často zmiňována není. Cesta vnímání nebo Cesta Krásy je cestou umělce.

Je to cesta, skrze kterou začne být jasné, a prostředek jehož prostřednictvím je vyjádřeno, že Vědomí tvoří podstatu veškerého vnímání.

Přestože jsou veškeré zdánlivé předměty tvořeny Vědomím, není (na relativní úrovni) funkcí všech předmětů toto vyjevit. Například, účelem varné konvice je vařit vodu, a ne odhalit skutečnou podstatu prožitku.

Existuje nicméně jedna kategorie předmětů, které vznikají s konkrétním záměrem odhalit skutečnou podstatu prožitku a tyto předměty nazýváme uměleckými díly.

Funkcí uměleckého díla není jen jednoduše poukázat směrem k, ale skutečně opravdu odhalit skutečnou podstatu prožitku. Jak pravil Cezanne, "dát okusit Věčnost."

Tak jako slova učení, takové předměty přicházejí plné jejich původu, ticho a láska, s kterých vycházejí, a jako takové jsou nesmírně působivé.

Krása je tedy prožitkem, skrze který poznáme a pocítíme, že všechny domnělé věci jsou tvořeny tím, co je zná (vnímá).

Keats měl pravdu. "Krása je pravdou, pravda je krásou." Prožitek Pravdy a Krásy je jedním a tím samým prožitkem.

"To jest vše, co víš na zemi." Mysl (která je vyjádřením Pravdy) a svět (který je vyjádřením Krásy) jsou jedno. To znamená, že ten, který ví, a to co je věděno, jsou jedno. Toto je vždy naším prožitkem bez ohledu na to, zda to rozpoznáváme či ne. Je to tak jak říká Keats "vše co víš na zemi" - vnímání našeho Bytí ve všech a jako všechny domnělé věci.

"...a vše, co vědět potřebuješ." Ano, tato vědomost sama, když hluboce zvážena, přijata za vlastní a následně aplikována ve všech situacích, je vše co potřebujeme k tomu, abychom mohli žít duševně zdraví, šťastný a milující život.

Keats byl trošku stručnější než já!

Významní umělci minulé doby, Keats byl jedním z nich, byli možná prostředky, skrze které byla tato znalost komunikována nejúčinněji v naší kultuře, nicméně, nevzešla pouze z nich.

Tato prožitá znalost skutečné podstaty prožitku je totiž známa nám všem, jen někdy zdánlivě zapomenuta. Nikdy se však nenachází daleko od povrchu a dokonce i v populární kultuře - hudba, móda atd. - vidíme stejnou touhu po Lásce, Kráse a Štěstí, což je vše jen obměnou naší touhy po návratu ke skutečné podstatě našeho nejvnitřrnějšího bytí.

Když je tato Láska, Krása a Štěstí zdánlivě zahalena onou entitou "Já", tak o to hlasitější jsou její výkřiky. Všude kolem nás v naší kultuře slyšíme tyto "výkřiky lásky" jak zoufale hledají na špatném místě to, co leží v jejich srdcích.

Já jsem navštěvovala sesterskou školu Studijního spolku, nazvanou Škola ekonomické vědy, kde krása bylá také oslavována. I když souhlasím s tím, že krása je prostředkem, který může otevřít srdce, tak si říkám, zda tomu tak není na úkor ostatních složek života, které jsou velmi "nekrásné". Na úrovni každodenního života, kult fyzické dokonalosti efektivně zkresluje postoj člověka ke svému tělu, jakožto i k tělům ostatních lidí, a je příčinou velkého utrpení. Jako žena cítím, že budu vždy posuzována na základě fyzického vzhledu.

Kult fyzické dokonalosti je slabým odvarem a mylným výkladem našeho vnitřního poznání Krásy. Když zapomeneš na přítomnost Vědomí, Krása je degradována na status předmětu, stejným způsobem, jako když je Vědomí zdánlivě zapomenuto, tak vlastní osoba, druhý, předmět a svět se zdají být skutečné.

Jestliže je Krása považována za vlastnost předmětů, pak bude vnímána pouze jako opak ošklivosti. Dokonce i v některých projevech současné advaity je toto někdy nesprávně pochopeno a skrze takové projevy učení je Krása degradována na objektivní prožitek, který považován jen za další "jev uvnitř Vědomí".

Ale tak to není. Krása je dalším jménem Vědomí, vnímání našeho Bytí.

A stejně tak, když milujeme někoho druhého, co je ve skutečnosti milováno je Já v tom "druhém". Já je tudíž obojí, jak milující, tak milovaný. Jinými slovy, jedná se o Lásku samou, bez druhého. To je Láska - absence zdánlivého druhého. Všichni známe ten prožitek rozplynutí se v Lásce. Vše, co nás odděluje a izoluje, se rozplývá a toto rozplynutí, dokonce i v běžném způsobu řeči, se nazývá Láskou. Když se mysl vrátí, tak si samozřejmě přivlastní tento neobjektivní prožitek Lásky a vytvoří z něho "milovníka" a "milovaného" a pak se diví proč tento prožitek Lásky jakoby zmizel.

Krása a Láska jsou tedy jedním a tím samým prožitkem. Jen v naší kultuře je toto přehlíženo a sníženo na úroveň předmětů. Kult fyzické dokonalosti, který jsi zmínila, vychází z tohoto neporozumění, i když stále v srdci hoří plamen rozpoznání skutečné podstaty Krásy a Lásky.

Shakespeare si toho byl vědom: "Všechny věci se zdají, ale nemohou být. Krása se chvástá, ale není to Ona".

Všechny věci se zdají mít svou vlastní existenci, oddělenou a nezávislou na Vědomí, ale nemají. "Bytí" zdánlivého předmětu patří jen samotnému Vědomí.

"Krása se chvástá", tj. krása (s malým k), která se zdá, že patří předmětu "se chvástá", předstírá, že je skutečná, přivádí pozornost na předmět, "ale není to Ona, tj. není to Ona, skutečná Láska naších srdcí, bezpředmětná (prázdná) Krása sama.

Říkáš, že v tomto období tvého života jsi měl vzory pravdy, a že jsi také žil běžný život (vztahy, rodina, vydělávání peněz, atd.) Mezi těmito věcmi existoval rozpor. Jak bys to vysvětlil?

Mými vzory byli velcí mudrcové předešlých let, jako Ramana Maháriši, Nisargadatta a Rúmí, a po nějakou dobu jsem chápal kulturní projevy jejich chápání jako pravdu samou.

Cítil jsem, že k tomu, abych získal přístup k celé této pravdě, se musím zříci světa. Tento postoj je uchováván v některých tradičních učeních. Pro mnohé z nás je víra a pocit, že to jsem "Já", tělo/mysl, který zná svět zpočátku nahrazena porozuměním založeném na zkušenosti, že "Já" je tím Vědomím, které vnímá tělo/mysl/svět.

Abychom toto viděli jasně, tak je nezbytné načas jakoby odsunout tělo/mysl/svět na určitou vzdálenost, abychom si tak potvrdili, na základě zkušenosti, že my jsme pozorovatel a ne to, co pozorujeme. Pro mnohé, a já jsem byl jedním z nich, je tato pozice pozorovatele důležitým krokem a ustanovuje přítomnost a nadřazenost Vědomí.

V této pozici nicméně stále existuje nepatrná domněnka dvojnosti mezi vnímajícím "Já" patřící Vědomí a vnímaným předmětem, druhým nebo světem. Toto rozlišení se někdy přirozeně rozplyne v průběhu času a nebo důsledkem dalšího zkoumání prožitku. Tak či tak to vede k úplnému naplnění těla/mysli/světa Vědomím (ve skutečnosti tomu tak bylo vždy, ale nyní to víme a cítíme), v kterém si již nemyslíme a necítíme, že tělo, mysl a svět jsou nebezpečné či hrozivé a můžeme je znovu plně přijmout.

Proč si odešel ze Studijního spolku? Zmiňoval jsi, že jsi cítil jakoby ti něco scházelo.

Ano, stále tam byla vzdálenost. Nemohl jsem toto učení přijmout zcela za své.

A pak si se seznámil s Francisem Lucillem. Jak ti to pomohlo?

Něco mi při našem setkání pomohlo si uvědomit, že to, co jsem, je neustále přítomno a bez hranic či místa. Vedlejším účinkem tohoto objevu bylo zjištění, že "já", které hledá pomoc, neexistuje.

Řekl bys, pro nedostatek lepšího výrazu, že jsi osvícený?

Obě odpovědi, "Ano" i "Ne" by předpokládaly přítomnost někoho, kdo může nebo nemusí být osvícený. Při nepřítomnosti takové entity zůstává pouze Světlo, které osvěcuje všechny domnělé věci. Vlastně to "nezůstává" v čase. Uvědomíme si, že to tvoří vždy přítomnou realitu veškerého prožívání. Je to prožitek.

Co znamená být osvícený nebo sebeuvědomělý (seberealizovaný)?

Tato slova je možně použít v různém smyslu. Já je používám následovně:

Být osvícený znamená vnímat se jako Vědomí a vědět, že toto Vědomí je neustále přítomno a bez hranic či místa.

Být sebeuvědomělý znamená myslet, cítit a jednat v souladu s pochopením založeném na zkušenosti.

Osvícení je okamžité, i když se nemusí odehrát ihned. Sebeuvědomění trvá zdánlivou dobu a vyžaduje postupné rozpuštění všech starých zvyků myšlení, cítění, jednání a komunikace ve jménu samostatné entity a, v důsledku toho, opětovné sladění mysli, těla a světa s porozuměním vlastního já založeném na vlastní zkušenosti,

Proč nejsem sebeuvědomělá/osvícená?

Právě kvůli této otázce. Touto otázkou předpokládáš, že jsi entitou, která je jiná než Vědomí a oddělena od jeho světla. Tato domněnka, kterou nazýváme "osoba" nebo "samostatná entita", zdánlivě zahaluje Lásku a Štěstí, které jsou součástí vnímání a Vědomí svého vlastního bytí.

Toto zdánlivé zahalení Štěstí je totožné s hledáním osvícení či pocitem, že nejsme osvícení. Toto hledání je to, co samostatná entita je, ne to, co dělá.

Jakmile se začneme považovat za entitu, hledání Štěstí v objektech mysli, těla a světa se stane nevyhnutelným. Pokud věříme a cítíme, že jsme entita, a zároveň věříme, že nehledáme, tak se jen klameme. Jednoduše jsme jen potlačili to nepatrné odmítnutí přítomného okamžiku, což je jiný název pro hledání, jinou vírou v nedvojnost.

Nicméně dříve či později toto hledání skončí, ve většině případech, jako výsledek utrpení a zkoumání (dotazování). V této chvíli se můžeme obrátit a zeptat se toho, který hledá, jen abychom zjistili, že vlastně vůbec neexistuje. Na jeho místě, tam kde předpokládáme, že najdeme "já" samostatného subjektu, najdeme "já" Vědomí.

Není možné se vyhnout pocitu, že hledání bylo až do přítomného okamžiku vykonáno samostatnou entitou, kterou věříme a cítíme, že jsme. Nicméně, i když bychom dočasně přisoudili tuto aktivitu této zdánlivě samostatné entitě, tak nic nedělá. Vlastně ve skutečnosti nedělá ani toto. Co může neexistující entita dělat? Měli bychom být nicméně opatrní, abychom nezačali věřit, že není co dělat, zatímco stále máme pocit oddělenosti.

Jak dosáhnout sebeuvědomění/osvícení?

Abychom si mysleli, že je možno dosáhnout osvícení, tak musíme nejdříve věřit, že jsme ho ztratili. Jakmile uvěříme, že jsme osvícení ztratili, tak se samozřejmě začneme považovat za samostatnou osobu, která nevyhnutelně pátrá po Štěstí. Toto pátrání se točí kolem této oddělené osoby, za kterou se považujeme, a o které si myslíme, že je nešťastná. V takovém případě je nejlepší se obrátit směrem k tomuto nešťastnému já toužícímu po Štěstí. Když se obrátíme k tomuto "já", které důvěrně považujeme za sebe, tak nenalezneme samostatnou entitu. Nalezneme Vědomí, Přítomnost. A co je to, co nalezne Vědomí? Vědomí je tím jediným přítomným, schopným si být vědomý Vědomí.

Zároveň s tímto sebe-rozpoznáním přichází rozpoznání, že Vědomí vždy zná jen své Já a tak v tuto chvíli můžeme skutečně říct, že nikdy neexistuje nevědomost.

Ale než k tomuto rozpoznání dojde, tak by bylo upřímnější uznat, že se cítíme jako osoba nevyhnutelně hledající Štěstí. Jako tahle patrná osoba se jakoby obrátíme ke zdroji našeho bytí, kde se tato fiktivní entita může rozplynout, jako můra, která vletí do plamene.

Jen poté si uvědomíme, že žádná entita vlastně vůbec neexistovala. Pak je zřejmé, že nebyl nikdo, kdo by se obrátil ke zdroji svého bytí. Existovala pouze přítomnost, která se zdánlivě zahalila vírou v oddělenost a zdánlivě se odhalila skrze rozpoznání své skutečné podstaty, ale nikdy ve skutečnosti nebyla a neznala se jinak než své vlastní Já.

Je učitel nezbytný?

Téměř ve všech případech ano.
U většiny lidí je identita tak úzce a výhradně spjata s tělem a myslí, že pomoc přítele, který nám poukáže na fakt, že naše skutečná identita je Vědomí, je nezbytná.

Dokonce i pro ty, kteří si spontánně uvědomí jejich skutečnou podstatu bez pomoci kamaráda nebo učitele, přítomnost takového přítele po takovém neobjektivním rozpoznání naší skutečné podstaty do značné míry usnadní sladění mysli, těla a světa s touto novou perspektivou.

Jak se díváš na lidi, kteří přicházejí na tvé setkání a co od tebe můžou čekat?

Vidím je jako sebe, tedy jako Vědomí. Co mohou očekávat? Mohou čekat, že budou vnímáni, a že s nimi bude zacházeno jako s Vědomím, ne jako s oddělenou entitou. To může a nemusí zahrnovat konverzaci, ale to není důležité.

Pokládáš tvé učení za shodné s Advaitou, Neo Advaitou, Přímou cestou nebo s něčím jiným?

Ve všech těchto cestách či učeních je přítomna Láska a Porozumění, které je vlastní vnímání našeho Bytí. Způsob, jakým je to vyjádřeno se liší od případu k případu. Já se ztotožňuji s Láskou a Porozuměním, které tvoří podstatu každého opravdového učení, ne s konkrétní formou nebo projevem.

Mé srdce znovu a znovu plesá nad čímkoli, co slyším nebo vidím jak vychází z této Lásky a Porozumění, bez ohledu na formu, jakou je to vyjádřeno.

Jakým způsobem předáváš tvé učení?

Když pořádám setkání, tak tiše sedím a čekám, než se vynoří první myšlenky, obvykle ve formě krátké kontemplace o podstatě prožitku.

Poté co je mi položena otázka se pomocí představivosti přenesu do podstaty otázky. Stanu se tou otázkou. Nabídnu tuto otázku mé zkušenosti a z této pozice odpovím.

Stejně tak s psanými odpověďmi. Hluboce se do otázky vcítím a poté odpovím na základě zkušenosti (prožitku).

Co radíš tvým studentům (metody, duševní přípravu, meditaci, atd.)?

Nemám předepsaný systém, návod nebo pevně danou metodu. I když to v podstatě zahrnuje dva aspekty: první je si všimnout, že to, co jsme, je Vědomí, tedy všimnout si, že "Já" je vždy přítomné a vědomé, bez hranic či místa, a jako druhé si uvědomit, že toto Vědomí není pouhým svědkem, ale zároveň také podstatou všech domnělých věcí.

Víra a pocit, že jsme něco jiného než Vědomí, tedy izolovaná nezávislá entita, zastírá toto vnímání našeho vlastního Bytí a tudíž zastírá Pokoj, Štěstí a Lásku, jež tam přebývají. Při našich setkáních se nejdříve rozpoznáme jako neosobní, vždy přítomné Vědomí a poté pokračujeme ve zkoumání myšlenek a pocitů, které nám naznačují něco jiného.

Přivedou je tyto metody k sebeuvědomění/osvícení?

Žádná činnost (či její nedostatek) mysli nevyústí v osvícení. Mysl může přinejlepším zkoumat své vlastní přesvědčení a dospět k závěru, že neví nic o realitě, ačkoliv je zároveň jejím vyjádřením.

Poté co je toto jasně viděno, mysl lehce a spontánně ustane a v té chvíli se shledáme otevření, k dispozici, nevědoucí a přítomní.

V této otevřenosti není čekání ani očekávání, jelikož mysl zde není přítomna. Jen Bytí a Přítomnost. A cokoli vnímá tuto Přítomnost je Přítomnost sama. To znamená ten "jediný" přítomný, který se může vnímat. Existuje tedy pouze Přítomnost vnímající své vlastní Bytí. Vnímá sama sebe.

Když se mysl vrátí, tak si připisuje zásluhu za toto poznání našeho vlastního Bytí a začne vynalézat všemožné metody a praktiky, skrze které znovu prožít to Štěstí a Pokoj, který jsme pocítili v její absenci.

Takže na verbální úrovni se toto učení zabývá chybnými názory a pocity - chybnými v tom smyslu, že se točí kolem neexistující entity. To zahrnuje zkoumání názoru, že jsme samostatná entita na úrovni mysli a zkoumání jak pocitu "jáství" na úrovni těla, tak pocitu "nejáství" na úrovni světa. Jedná se tedy o zkoumání skutečné podstaty reality ve všech sférách prožitku.

Toto nicméně nepodnikáme proto, abychom dosáhli výsledku, ale spíše, abychom jasně viděli podstatu prožitku.

Jestliže se považujeme za osobu, tak budeme mít nevyhnutelně pocit, že tento pokoj je výsledkem činnosti mysli. Později je nicméně zřejmé, že mysl neudělala nic. Přítomnost vytváří mysl a Přítomnost mysl odebírá.

V první řadě se zdá, že Přítomnost vnímá své vlastní Bytí pouze v nepřítomnosti mysli. Později je zřejmé, že Přítomnost vždy vnímá pouze své vlastní Já.

Co si myslíš o metodě "Sebedotazování" praktikované Ramanou Mahárišim?

Přirozeným stavem je prostě být a nebránit se tomu, co je. Obracíme se na vnitřní já a nesnažíme se změnit to, co se děje.

Pokud si nicméně myslíme a cítíme, že jsme samostatnou entitou, tak se nevyhneme vzdorování a hledání. Jinými slovy, budeme hledat Štěstí, které věříme, že nám schází místo toho, abychom jen jednoduše byli.

To nejlepší co můžeme udělat jako tato domnělá entita, poté co na vlastní kůži poznáme marnost hledání Pokoje a Štěstí v předmětech těla, mysli a světa, je zkoumat tuto entitu, za kterou se považujeme, tu, která hledá. Toto dotazování se samo vyřeší skrze setrvání v našem vlastním Bytí.

Sebe-dotazování je tedy tou nevyšší činností, kterou se hledající mysl může zabývat. Sebe-dotazování nicméně nekončí potom, co objevíme, že jsme neosobní, vždy přítomné Vědomí. Pokračuje jako neosobní činnost, která usnadňuje sladění mysli, těla a světa se zkušenostním pochopením našeho bytí jako neosobní Vědomí.

Řekl bys, že učení potřebuje čas, aby dozrálo (jako v tradiční Advaitě nebo ve vztahu učitele (guru) s žákem) a nebo, že určité porozumění může nastat kdykoliv (jako v Neo Advaitě nebo při satsangu)?

Obojí! Osvícení je vždy okamžité. Je vlastně nadčasové, i když tomu může a nemusí předcházet období zkoumání.

Bez-objektivní rozpoznání našeho vlastního Bytí je následováno procesem, který časem jakoby přeorganizuje tělo, mysl a svět, aby byli v souladu s tímto novým zkušenostním porozuměním.

Pokud rozpoznání Bytí předcházelo dlouhé období zkoumání těchto věcí, tak je možné, že naše tělo a mysl jsou již sladěny s tímto porozuměním, takže adaptace není nezbytná, když k takovému rozpoznání dojde.

Jestliže ale k tomuto rozpoznání dojde okamžitě, po krátké či žádné přípravě, je možné, že tělo a mysl tím budou zcela dezorientovány a mohou tudíž potřebovat delší čas, aby se mohli sladit.

Neexistují nicméně žádná pravidla či recepty. Vše je možné!

Jak by měl člověk usilující o osvícení žít?

V souladu s intenzitou touhy po osvícení. Každý v podstatě hledá osvícení, což je jednoduše hledání Štěstí. Většina lidí hledá Štěstí ve sféře předmětů, tedy ve sféře mysli, těla a světa.

Jakmile si uvědomíme, že Štěstí nepřebývá ve sféře předmětů, tak veškerá energie, která byla doposud směrována ven k nim, je nyní soustředěna a nasměrována na jejich zdroj.

V určité chvíli tento proces pohltí vše ostatní a v srdci vyvstane obrovská intenzita.

Nevím, co podněcuje tuto Lásku k pravdě. Je to skutečně dar Přítomnosti.

Co je tedy Vědomí?

Vědomí je intimností našeho vlastního Bytí. Nazýváme to "já", ačkoli toto "já" je někdy mylně považováno za tělo a mysl. Má mnoho dalších jmen, jako Pokoj, Štěstí, Láska a Krása.

Je to to, co vidí tato slova a vnímá cokoliv jiného je vnímáno právě teď.

Po bližším prozkoumání také zjistíme, že to není pouze onen pozorovatel všech zdánlivých věcí, ale také jejich substance či základní podstata.

V této chvíli bychom možná rádi věděli, co tyto zdánlivé věci jsou, nicméně v zápětí zjistíme, že vlastně jako takové ani nikdy neexistovaly.

Nyní jsme dosáhli porozumění, že Vědomí je vše. Ale co je toto "vše". Existuje pouze Vědomí, a když je nám toto jasné, tak již nemáme potřebu to chápat jako pojem, protože neexistuje nic s čím to srovnat nebo od čeho to odlišit. Jakákoli formulace by v této fázi představovala další jemné zpředmětnění.

Zde jednoduše spočíváme v tichu.

Co chceš říct následujícím výrokem: "Vědomí se samo zastírá tím, že předstírá, že je samostatnou entitou a pak zapomene, že předstírá..." Pokud je Vědomí vše, co je a vše, co je, je Vědomí, jak se může něco, co je všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomné, "zapomenout"? To mi připadá neslučitelné.

Vědomí se ve skutečnosti nikdy nezapomene. Nikdy nezná nic jiného než své vlastní Bytí. Z tohoto důvodu se říká, že nevědomost, tj. opomíjení skutečné podstaty prožitku, je iluzí. Ve skutečnosti se tak nikdy neděje, jen se to tak zdá.

Komu se zdá Vědomí nepřítomno? Mysli.

To mysl povstává (uvnitř Vědomí a tvořena pouze Vědomím) a domnívá se, že Vědomí, které náležitě prostupuje veškeré prožívání, prostupuje jen malou část prožitku, tedy tělo.

Jinými slovy, mysl se domnívá, že Vědomí přebývá v těle a je jím také omezeno. V důsledku tohoto přesvědčení se "já jsem" - jenž náležitě patří jen Vědomí samotnému - zdánlivě mění na "já jsem tělo".

Důsledkem přesvědčení, že Vědomí je omezeno na tělo, je vše co není tělem vnímáno jako něco jiného než já. "Ne já" je jednoduše dalším názvem pro svět. Jinými slovy, svět je název, kterým pojmenováváme zdánlivé zapomínání Vědomí.

Takže z úhlu pohledu Vědomí, což je jediný skutečný úhel pohledu, není Vědomí nikdy svázáno, omezeno, zastřeno, zapomenuto nebo skryto. Nicméně z imaginárního úhlu pohledu mysli je Vědomí jakoby ztraceno, nalezeno, zahaleno a odhaleno, svázáno a osvobozeno.

Úhel pohledu mysli je nicméně platným úhlem pohledu jen z jejího vlastního úhlu pohledu!

Výrok, že "Vědomí se samo zastírá tím, že předstírá, že je samostatnou entitou a pak zapomene, že předstírá..." bylo řečeno za účelem sdělení tohoto porozumění.

Co je realita (skutečnost)?

Realita je to, co je skutečné uvnitř prožitku. Realita nemůže zmizet, protože to, do čeho by zmizela, by bylo skutečnější než realita. Zlato je například realitou prstenu, protože (v rámci této metafory) prsten může změnit své jméno a stát se například náhrdelníkem, ale zlato samo zůstává takové, jaké je, beze změn a vždy přítomno.

Podobně tomu je, když zmizí zdánlivý předmět a podstata, ze které je vyroben, zůstane. Skutečná podstata prožitku, jeho reality, nepřichází a neodchází. Je nezapříčiněna (protože, kdyby byla něčím způsobena, to "něco" by muselo být ještě skutečnější) a není vnímána ničím jiným než sebou.

Z úhlu pohledu mysli existují jména a formy. Z úhlu pohledu samotného prožitku existuje jen vždy přítomná realita, které někdy říkáme Vědomí nebo Povědomí, protože je vědomá a přítomná. Ještě důvěrněji ji nicméně známe pod jménem "já"!

Jinými slovy, neexistuje nic než Vědomí nebo "Já" vnímající - jsoucí sebou samým.

A jelikož v tomto vnímání sebe sama již nezbývá prostor na nedostatek či neklid, tak to někdy nazýváme Štěstím. A jelikož zde již nezbývá prostor na znepokojení, nazýváme to také Pokojem. A jelikož zde již nezbývá prostor na druhého, tak to také nazýváme Láskou.

Pokoj, Štěstí a Láska, což jsou jen jména, kterými nazýváme vnímání Bytí, tvoří tudíž realitu veškerého prožívání.

Jen To existuje.

Často se zmiňuješ o tom, že prožitek je to jediné, co existuje. Podtitul tvé knihy je vlastně "Rozjímání nad podstatou prožitku". Můžeš se k tomu blíže vyjádřit?

Vše, co známe, je prožitek. Veškeré věci, které je možno myslet, cítit nebo vnímat spadají do sféry prožitku. Jinými slovy, vše, co víme o mysli, těle nebo světě, známe prostřednictvím prožitku.

Prožitek se podílí na vytváření všeho. Zdánlivý jednotlivec je také, jako všechno ostatní, vnímán pouze skrze prožitek a proto musí být jeho základní podstata totožná se základní podstatou všeho, co je prožíváno. Co je základní podstatou tohoto prožitku?

Když pronikneme hluboko do základní podstaty prožitku, tj. sebe samých a všech domnělých věcí, tak najdeme pouze Vědomí. To jest, Vědomí najde sebe sama.

Vědomí vlastně vždycky vnímá/je/miluje jen sebe sama. Jen z fiktivního úhlu pohledu fiktivní entity se Vědomí jeví jako ztraceno a nalezeno.

Jakým způsobem se zabýváme prožitkem a jak dosáhneme porozumění reality?

Prožitkem se zabýváme tak, že ho zkoumáme. Nesnažíme se ho nijak měnit ani ovlivňovat. Pouze se podíváme. Co tam skutečně je?

Skrze toto nezaujaté, ale láskyplné rozjímání, veškeré usazeniny, kterými dualistická mysl zanáší náš čistý prožitek, pomalu odpadají a zanechávají jen ryzí realitu prožitku.

Mysl nicméně není to, co chápe realitu. Realita je to, co "stojí pod" myslí a podporuje ji. Zároveň také prostupuje myslí, dává jí její substanci a zdánlivou realitu a okamžik za okamžikemji ponechává být tím, čím je.

Jak je možné nabýt vědomost, která nám umožní si uvědomit podstatu reality? Není tato vědomost sama o sobě dualistická? Jak sloučit tento protiklad?

Vědomost (pokud vědomostí myslíš vědomost mysli) nikdy nemůže poznat podstatu reality.

Vědomost se týká věcí, tj. myšlenek, pocitů a vjemů. Když pronikneme do hlouby základní podstaty takové vědomosti, tak nalezneme pouze vědění. A když pronikneme do hlouby prožitku vědění, tak nalezneme pouze Vědomí.

Shledáme, že to "já", které by nabylo takovou vědomost nebo by si uvědomilo podstatu prožitku, je tvořeno pouze myšlenkou.

Když myšlenka (myšlení) pomine, její substance zůstane, stejně jako zůstane promítací plátno po tom, co zmizí obraz. Když se myšlení znovu vynoří, tak víme, že je tvořeno pouze Vědomím, stejně jako víme, že obraz je tvořen promítacím plátnem.

Obraz nikdy nemůže znát promítací plátno, stejně tak jako myšlení nikdy nemůže znát Vědomí. Nicméně ten "element" vědění či prožívání, který prostupuje veškerým myšlením, je Vědomí samo. Myšlení, cítění a vnímání neobsahují žádnou jinou substanci.

Existuje Bůh? Pokud ano, co tím máš na mysli?

Není to tak, že existuje nějaký bůh, ale spíše, že Bůh je Bytí samo. Je to Bytí všech domnělých věcí. A při zdánlivé absenci všech domnělých věcí, Bytí zůstává takové jaké je, ryzí Bytí.

Aby bylo možné vědět, že existuje Bytí, Bytí musí být vnímáno. To, co rozpoznává či vnímá Bytí, je Bytí samo. Nic mimo sebe samo, prostřednictvím čeho by Bytí mohlo být vnímáno, nemůže být přítomno, či být. Bytí si je tedy vědomo sebe samo. Je to vnímání sebe samo.

Vnímání a Bytí jsou tudíž jedno, či přesněji ne dvě. To znamená, že Vědomí a Bytí nejsou dvě.

Ale i tvrzení, že to je jedno, je příliš.

To, co zůstane poté, co se zdánlivé "dvě" rozplynou, nazýváme Bohem. Ale jedná se stále jen o Boha, který vnímá a je vnímán i poté, co se zdánlivá mnohost a různorodost znovu objeví

Neexistuje nic než Bůh vnímající, jsoucí a milující své vlastní, věčné Bytí.

Existuje svobodná vůle?

Vědomí je svoboda sama. Samostatná, odloučená entita neexistuje. Neexistuje tudíž žádná entita, která by mohla či nemohla mít svobodnou vůli.

Prožitek je příliš intimní a bezprostřední na to, aby připustil někoho, kdo by přihlížel a organizoval ho jako dirigent, který se snaží, volí, rozhoduje, atd. Neexistuje čas, ve kterém by někdo takový mohl být přítomen.

Myšlenka svobodné vůle je neodvratným průvodním jevem víry v samostatnou entitu. Pokud věříme, v samostatnou entitu, tak budeme samozřejmě, vědomky či ne, věřit ve svobodnou vůli. Pokud, jako tato samostatná entita, věříme, že svobodná vůle není, tak to je pak pouhým přesvědčením, které navršíme na naše hlubší přesvědčení, že jsme samostatná bytost, která činí, volí, rozhoduje se, atd.

Myšlenka svobodné vůle se rozplyne, jakmile jasně vidíme, že samostatná entita neexistuje.

Vše, co zůstane, je svoboda Vědomí.

Věříš v reinkarnaci?

Nevěřím v inkarnaci, natož pak v reinkarnaci!

Pojem inkarnace říká, že Vědomí se zrodilo a přebývá v těle. Toto nikdy není naší zkušeností. Víra v takový názor značí nevědomost. Výsledkem je utrpení.

V tvé knize cituješ Paula Cezanna: "Paul Cezanne řekl, "Vše se vytrácí, rozpadá, že ano? Příroda je neměnná, ale nic, co se nám z ní jeví, nepřetrvává. Naše umění musí ztvárnit vzrušení z její neměnnosti, spolu s jejími elementy a podobu všech jejích změn. Musí nám dát okusit její Věčnosti". Můžeš nám vysvětlit, jak toto souvisí s uměním?

Cezanne poukazuje na to, že naše jediná znalost mysli je prostřednictvím nesouvislých smyslových vjemů. Smyslové vjemy jsou pomíjivé a v tomto smyslu se vlastně zdánlivá pevnost světa či přírody moment za momentem "rozpadá" a "vytrácí". Svět je tvořen naším vnímáním světa a vytrácí se zároveň s tímto vnímáním. Pouhá myšlenka skládá řetězec imaginárních vjemů a vytváří z nich zdánlivě pevný a trvalý svět, který existuje v čase a prostoru.

Cezanne nicméně také uznává, že v přírodě existuje něco, co je "vždy stejné". Cokoli to něco je, tak to nemůže být vjem, protože každý vjem je jedinečný a nesouvislý (občasný). Cezanne tedy poukazuje nato, že existuje něco, co je "vždy stejné" a jakoby prostupuje prožitek nesouvislých vjemů, kterým říkáme příroda a svět.

Cezanne dále naznačuje, že toto "něco", tento vždy přítomný element prostupující všemi prožitky, není pouhým neutrálním pozadím, ale spíše "vzrušením", že je plný radosti. Naznačuje, že realita přírody či světa je čistá Radost, Ananda, Štěstí samo. Cezanne byl stoprocentním zastáncem nedvojnosti - alespoň když maloval!

Cezzane tedy navrhuje, že účelem umění je vzít elementy přírody, její měnící se podoby (v tomto případě barvy), a vytvořit formu, která přímo poukazuje na to, co je vždy přítomno v našem prožitku.

V podstatě tvrdí, že se jedná o víc než pouhé naznačení či poukázání. Říká, že umění je ještě intimnější. Říká, že by nám mělo dát okusit oné věčné přítomnosti nebo reality prožitku, věčnosti přírody.

Tímto způsobem uznává moc předmětu, ať už je tím předmětem slovo, obraz, hudební skladba, cokoli, co skutečně vychází z rozpoznání skutečné podstaty prožitku.

Ješte jeden aforizmus ve tvé knize na mě zapůsobil: "Jakmile vidíme, že vše je Vědomí...Mája (Iluze) stále tančí, ale tento tanec je tancem lásky a ne sváděním." Tak tedy závěrem, co je Láska?

Projevování předmětů, času, prostoru, atd. pokračuje, ale nevědomost, tj. víra v existenci něčeho jiného než přítomnost Vědomí, zaniká. Zdánlivá rozmanitost a různorodost světa, která jednou jakoby zastírala vnímání našeho vlastního Bytí, se v té chvíli jakoby obrací a místo toho ji vyjadřuje a oslavuje. Jevy nás již nesvádějí k tomu, abychom uvěřili, že dualita, oddělenost, předměty a druzí jsou skuteční sami o sobě, a tak víme, že už nás nemohou ohrozit ani být zdrojem Štěstí. Duševní strach a touha hledat Štěstí a Lásku skrze předměty, činnosti a vztahy ustává. Svět již pak není nepřátelský a "druzí" již nejsou zdrojem lásky nebo bolesti. Již neexistuje averze nebo touha manipulovat s předměty a lidmi. Takto se můžeme zcela, intimně a bez obav odevzdat jakémukoliv prožitku.

Toto bezvýhradné dávání našeho Bytí všem zdánlivým věcem nazýváme Láskou. Na základě toho porozumění William Blake řekl: "Věčnost je zamilována do výtvorů času." Láska je to, co zůstane z prožitku potom, co se zcela rozplyne pocit oddělení, mezí, dvojnosti, různosti, atd. V té chvíli si uvědomíme, že to je to jediné, co kdy bylo přítomno. Láska je jednoduše to, co skutečně je.

zdroj:http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/o-nedvojnosti-rupert-spira/

Otázky kladla na jaře 2010 Paula Marvelly.

Přeloženo z http://advaita-academy.org/interviews/Rupert%20Spira.ashx

Přeložil Erik.